Horká balkánská půda X.

Dne 20. srpna 1944 zahájily 2. a 3. ukrajinský front jasko-kišiněvskou operaci. Jejím cílem byla porážka skupiny armád „Südukraine“ soustředěné v Rumunsku. Rumunsko, nejvěrnější a nejodhodlanější spojenec Německa (což se projevilo mimo jiné také tím, že jako jediné zahájilo útok na SSSR spolu s Německem už 22.6.1941) se zachovalo zcela v rozporu se svou pověstí. Rumunský král Michal I. se pod tíhou blížící se porážky rozhodl zachránit, co se dá, a změnil stranu. Rumunsko tak provedlo elegantní obrat o 180 stupňů, jeho vojska se postavila po bok Rudé armády a otevřela jí frontu. Sověti toho dokázali mistrně využít a během několika dnů obklíčili a zničili skupinu armád „Südukraine“. Tím se jim otevřela cesta na Balkán. Zaplatili za to ztrátou necelých 70 000 mrtvých, nezvěstných a raněných, což byla cena, vzhledem k dosaženému úspěchu, zanedbatelná. Však také Stalin krále Michala vyznamenal nejvyšším sovětským vojenským vyznamenáním, Řádem Vítězství. „Hospodáři“ se to ale asi zdálo málo, protože se rozhodl, že svou vděčnost dovede do konce přesně podle svých zásad a do dvou let donutil krále k abdikaci a opuštění země.

Po obsazení Rumunska se 2. ukrajinský front stočil na Maďarsko a 3. ukrajinský front pod velením čerstvě povýšeného maršála Sovětského svazu Fjodora Ivanoviče Tolbuchina dostal za úkol postupovat na Bulharsko a Jugoslávii. V případě Bulharska existoval ale jeden zádrhel. Bulharsko, jako tradičně rusofilská země, se nepřipojilo k německému útoku na Sovětský svaz a po celou dobu války k němu zachovávalo neutralitu. Ke slovu se dostala sovětská „diplomacie“ – 5. září SSSR vydal prohlášení, že neutralitu Bulharska neuznává, vyhlásil mu válku a již 8. září se vydala Rudá armáda na pochod. Bojových akcí si ale moc neužila, protože následující den vypuklo v Bulharsku povstání, pomocí kterého se dostali k moci komunisté. Bulharsko tak následovalo Rumunsko a stalo se sovětským spojencem. Bulharská armáda ihned zahájila akce proti svým dřívějším spojencům, Němcům.

Rudá armáda se přiblížila k hranicím Jugoslávie a 7. září vstoupily první sovětské jednotky na její území. Vyvstala tak otázka dalšího postupu a hlavně jeho koordinace s NOAJ. Tito odletěl 21. září do Moskvy na jednání se Stalinem. Nijak srdečné by se označit nedalo – Stalina zrovna mocenské ambice Tita nenadchly, nabádal spíše k opatrnosti. Nakonec k dohodě přeci jen úspěšně došlo. Rudá armáda měla v součinnosti s NOAJ a bulharskými vojsky osvobodit Srbsko a porazit zde umístěné hlavní síly skupiny armád „F“. Po dosažení všech cílů se měly sovětské jednotky z území Jugoslávie stáhnout. Sověti se dále zavázali k poskytnutí dalších vojenských dodávek. Dne 23. září proběhlo jednání velení NOAJ s velením bulharské armáda o společných akcích. Pikantní při tom bylo, že zde svůj společný postup probírali muži, kteří ještě doslova před pár dny proti sobě bojovali. Vše vyvrcholilo 5.-9. října, kdy byla v Craiově uzavřena dohoda mezi novou bulharskou vládou a Titem. Mezitím, 1. října, schválila Stavka dispozice k nastávající bělehradské operaci.

Osvobození Srbska

Na osvobození Srbska byly shromážděny značné síly. NOAJ pro tento účel vyčlenila 1. armádní skupinu, která se skládala z 1. proletářského, 12., 13., 14., 15. a 16. sboru. Za Sověty se operací zúčastnila vojska 3. ukrajinského a části 2. ukrajinského frontu, Bulhaři poskytli 1., 2. a 4. armádu (11 divizí a 2 brigády), které ale měly útočit převážně v Makedonii. Proti nim stála vojska skupiny armád „F“ a pomocné kolaborantské jednotky.

25.9.1944 zahájili Němci nečekaně útok v prostoru Turnu Severina na 46. armádu 2. ukrajinského frontu a donutili jí ustoupit z jejích pozic. Za tři dny, 28. září, podniká 46. armáda za podpory jednotek 57. armády (3. ukrajinský front) protiútok a zatlačuje Němce zpět. Tak je zahájeno osvobozování Srbska.

Útok vedou vojska NOAJ, Rudé armády a Bulharské lidové armády na frontě široké 400–620 km. Na pravém křídle postupuje sovětská 57. armáda (generál N.A. Gagev) a partyzánský 1. proletářský sbor. Po urputných bojích osvobozují do 9. října města Klokočevac, Štubik, Rgotina, Zaječar a oblast Boru. Tímto postupem překračují východosrbské hory a pronikají do údolí řeky Moravy. 46. armáda mezitím u Velkého Sela překonává Dunaj a postupuje na čáru Klokočevac – Zaječar, kde navazuje kontakt se 14. sborem NOAJ. 6. října zahajují společný postup na Bělehrad.

Dne 8. října na levém křídle zahajuje útok Bulharská národní armáda za podpory jednotek NOAJ a Rudé armády. 2. armáda a 13.  sbor NOAJ útočí na Niš, 1. armáda a 15. sbor NOAJ na Kjustendil, Kriva Palanka a Skopje a 4. armáda a 16. sbor NOAJ na Štip. Jejich úkolem je osvobození Makedonie a jižního Srbska a přerušení spojení mezi německými vojsky v Jugoslávii a skupinou armád „E“ (gen. Alexandr Löhr) v Řecku. Útok se vyvíjí příznivě a 14. října je osvobozen Niš (za podpory sovětského 1. gardového pevnostního útvaru).

Na pravém křídle 10. října překračuje 57. armáda a jednotky NOAJ řeku Moravu. Z nich je vyčleněn 1. proletářský sbor a 4. gardový mechanizovaný sbor, které zahajují postup na Bělehrad. 12. října osvobozují město Topoly a tím obkličují Bělehrad z jihu. Němci se snaží vojska v Bělehradě posílit a stahují k němu své jednotky, ale ty jsou 17. října jihovýchodně od Bělehradu obklíčeny a o dva dny později zničeny. Podle sovětských údajů činí ztráty Osy 20 000 mrtvých a zajatých.

Dne 14. října byl zahájen vlastní útok na město. Pro útok byl z vojsk NOAJ vyčleněn 1. proletářský a 12. sbor (8 divizí) a z jednotek Rudé armády 4. gardový mechanizovaný sbor, 3 střelecké a 1 protiletadlová dělostřelecká divize, 3 dělostřelecké brigády a 19 dělostřeleckých, minometných a samohybných dělostřeleckých pluků. Leteckou podporu poskytovala 17. letecká armáda RA. V samotném městě navíc bylo na 2000 partyzánů aj. účastníků odboje, kteří ihned po zahájení útoku začali podnikat ozbrojené akce proti okupantům.V Bělehradě a jeho okolí se bránily hlavní síly německé bojové skupiny „Serbien“ (5 divizí), srbský dobrovolnický sbor (četnici) a ruský ochranný sbor. O město byly sváděny urputné boje. Němci ho navíc silně zaminovali, takže v průběhu bojů museli ženisté zneškodnit výbušná zařízení o váze 29 tun, včetně 3179 min. Nakonec byli Němci poraženi a 20. října Bělehrad osvobozen. Podle sovětských zdrojů bylo v průběhu bojů zabito na 15 000 nepřátel, dalších 9000 bylo raněno či zajato.

Osvobozením Bělehradu byly zničeny hlavní síly Němců a kolaborantů v Srbsku. Boje zde pokračují a do konce října je Srbsko de facto osvobozeno.

Zde je na místě uvést, že po válce budou tyto boje využity k propagandistickým přestřelkám. Tito ve svých poválečných pamětech doslova uvede: „S pomocí slavné Rudé armády byl brzy osvobozen Bělehrad a Srbsko a s pomocí bulharské armády byla osvobozena Makedonie.“ Jak je patrno z formulace, Rudé armádě byla přisouzena role pomocná a je postavena na roveň pomoci bulharské armády. Sověti se tak nemohli v budoucnu prezentovat jako „osvoboditelé Jugoslávie od fašistického jha“ a zavázat si tak její lid „nehynoucí vděčností na věčné časy“, jako v případě ostatních osvobozených zemí. Sovětskou vojenskou roli při osvobození Jugoslávie rozhodně není možno bagatelizovat, na druhou stranu nebyla tak zásadní, jako v případě jiných států. Svědčí o tom třeba ztráty Rudé armády v Jugoslávii. Od 28.9. do 20.10.1944 ztratila 7995 padlých (z toho 6307 v boji) a 27 589 raněných. Pro srovnání, osvobození Československa si vyžádalo 140 000 mrtvých Rudoarmějců (cca 17 000/měsíc). Hlavní roli v boji proti okupantům Jugoslávie hrála jednoznačně NOAJ.

Ukončení partyzánské války

Po osvobození Bělehradu a větší části Srbska splnil Stalin svůj slib o stažení vojsk a 3. ukrajinský front se 30.10.1944 přemisťuje na severní břeh Dunaje. V Jugoslávii tak zůstává pouze 68. střelecký sbor, 1. gardový pevnostní útvar a letecká skupina VVS (genmjr. A.N. Vitruk). Tyto jednotky jsou převedeny pod NOAJ. Za pomoci bulharské armády je do konce listopadu osvobozena Makedonie a Kosovo. Německé skupině armád „E“ je tak odříznuta hlavní ústupová trasa z Balkánu a musí se zdlouhavě stahovat přes Chorvatsko a Bosnu, kde je vystaveni útokům NOAJ. V Jugoslávii vzniká jednotná fronta, která vede zhruba po čáře Čačak – Kraljevo – Kruševac – Raška – Novi Pazar – Kosovská Mitrovica – Skopje – Veles. Na severu, od Čačaku po Bělehrad, stabilní frontová linie prakticky neexistuje a od Bělehradu dál na sever se napojuje na frontu Rudé armády a pokračuje na Bečej a dále do Maďarska. Do konce roku dochází k dalšímu rozšíření a partyzáni kontrolují území o rozloze 140 000 km² (8 000 000 obyvatel), které je napojeno na týl sovětských vojsk. Na osvobozeném území probíhá mobilizace a díky ní NOAJ prochází rozsáhlou reorganizací. Postupně jsou zformovány celkem 4 armády, 7 samostatných sborů a 1 samostatná operační skupina, ve kterých je soustředěno na 650 000 bojovníků. Příslušníci Titova odbojového hnutí si sice nadále budou říkat partyzáni, ale s Němci se střetávají hlavně na klasické frontě a přestože partyzánské akce v týlu Němců stále pokračují, netvoří už hlavní operační náplň NOAJ. Partyzánská válka v Jugoslávii skončila.

Zhodnocení

Partyzánská válka v Jugoslávii se dá rozdělit do tří fází.

• První je ohraničena začátkem povstání v létě 1941 a 1. nepřátelskou ofenzívou v zimě 1941. Tehdy se partyzánům podařilo získat prvním útokem značná území Jugoslávie pod svou kontrolu. Bohužel, při následné akci okupantů o většinu z nich přišli.
• Druhé období začíná 2. nepřátelskou ofenzívou začátkem roku 1942 a končí 5. nepřátelskou ofenzívou v polovině roku 1943. Je charakterizováno snahou okupantů rozdrtit hlavní síly partyzánské armády NOAJ, případně celé odbojové hnutí. Sice způsobí partyzánům značné ztráty, ale ti se z nich pokaždé zotaví a navíc dokáží neustále rozšiřovat své operace a tak se akce Němců naprosto míjejí účinkem.
• Poslední období počíná kapitulací Itálie a končí osvobozením Bělehradu. Nyní už partyzáni převzali iniciativu, Němci rezignovali na úplnou porážku NOAJ a snažili se jen omezovat stále se rozrůstající partyzánské akce. Neúspěšně. Příchod Rudé armády a převlečení kabátu bulharské armády učiní snahám Němců definitivní přítrž.

Ekonomický dopad

Partyzánské akce měly dopad především po stránce ekonomické a logistické. Jugoslávie patřila k evropským zemím s velkou zásobou nerostných bohatství. Němci by jej velmi rádi využili ke své potřebě, ale v tom jim bránily rozsáhlé partyzánské akce. Bránily jednak těžbě, jednak i vývozu do Říše. Napadáním komunikací partyzáni také narušovali spojení mezi Říší a jejími vojsky ve Středomoří. Většina spojů tak vedla oklikou, což se samozřejmě prodražovalo. V neposlední řadě dokázaly partyzánské akce narušovat, byť ne výrazně, plavbu po Dunaji, po které se převážela rumunská nafta, a ta byla pro Němce nesmírně důležitá. Přesto se stále objevují tvrzení, která jejich akce zlehčují a prohlašují je za bezvýznamné.

Kritikové partyzánské války (za všechny např. MacKsey v k knize „Zapalte Evropu!“) obvykle tvrdí, že sabotážní akce by dokázaly speciální vojenské jednotky daleko lépe a efektivněji. Odkazují při tom na různé úspěšné akce SOE. Poněkud ale zapomínají, že jejich úspěšnost byla do jisté míry dána tím, že v Jugoslávii byla území pod kontrolou partyzánů, případně četniků, kde se mohli agenti SOE poměrně bezpečně pohybovat a skrývat. Srovnávat, jak malá britská jednotka vyhodí do vzduchu most a to, jak partyzánské oddíly soustavně přerušují určitý, mnohdy stakilometrový, úsek tratě je myslím poněkud zbytečné. Poměr mezi rozsahem operací SOE a partyzánů je nesrovnatelný. Taktéž tvrzení, že by operace SOE přinesly menší oběti v řadách civilního obyvatelstva je zcestné. Němcům by bylo srdečně jedno, jestli útok provedli partyzáni či vojáci pravidelné armády a krvavé represe by následovaly tak jako tak.

Vojenský dopad

Partyzáni působili také vojenské problémy. Kritici sice opět neopomenou zdůraznit, že do kapitulace Itálie partyzánská válka v Jugoslávii vázala maximálně jen 6 divizí Wehrmachtu a jejich protipartyzánské akce byly pro ně malé a bezvýznamné (co se nasazených vojsk týká), ale jaksi opomenou započítat německé spojence. Asi se rozhodli přidržovat německého názoru, že tito stejně nebyli nic platní. V Jugoslávii bylo nasazeno 15-22 italských, 5-7 bulharských a 3 maďarské divize a statisíce příslušníků kolaborantských jednotek. To vše v době, kdy Wehrmacht vedl krvavou kampaň na východě a potřeboval zde každého vojáka. Můžeme sice polemizovat o bojové kvalitě třeba Italů, ale například při bojích u Stalingradu by přítomnost jakýchkoliv dalších dvaceti divizí měla pro Němce cenu zlata. Navíc, pokud by zde spojenci Němců nebyli, museli by jejich místo zaujmout jednotky Wehrmachtu, jak se i později stalo. Stejně tak bylo nutno okupační jednotky stále zabezpečovat po stránce logistické a to by bylo opět starostí Němců. Po kapitulaci Itálie vyvstaly všechny tyto problémy v plném rozsahu a Němci měli bojem s partyzány vázáno minimálně 20 divizí. Okupace Jugoslávie tak přinášela Němcům jenom velké starosti.

Ty by mohly být větší, kdyby se podařilo rozvinout spolupráci mezi partyzány a četniky. Tito se tomu sice nebránil, ale narazil až na fanatický opor vůdce četniků. Mihailovič byl zapřísáhlý antikomunista a nacionalista a nedokázal ze svého názoru byť jen trochu slevit. Jeho podezíravost měla určité opodstatnění, protože Tito by nepochybně, v případném budoucím spojenectví, chtěl hrát vedoucí roli. Mihailovič také zastával názor nepouštět se do větších akcí proti Němcům a počkat na osvobození z vnějšku. Četnici proto prakticky od počátku okupace bojovali více proti partyzánům a příslušníkům jiných jugoslávských etnik, než proti Němcům a ostatním okupantům, což v zemi vyvolalo de facto občanskou válku. Také výrazně ovlivnili smýšlení Srbů a to byl jeden z hlavních důvodů, proč se partyzánům nepodařilo až do roku 1944 v Srbsku uchytit. I přesto ovšem zůstali Srbové hlavní silou partyzánské armády. Četnici nicméně prokázali okupantům dobrou službu, protože kdyby se zapojili více do odboje, byla by situace v Jugoslávii pro Osu ještě nepříjemnější. O to více jen překvapí, že Němci s nimi odmítali spolupracovat. Bylo to dáno hlavně postojem Hitlera, který veškeré takové kontakty zakázal. Přestože byl jeho zákaz místy obcházen, k větší spolupráci začalo docházet až po kapitulaci Itálie, kdy četnici definitivně nastoupili cestu kolaborace s Němci.

Politické a etnické aspekty

Četniky podporovala jugoslávská exilová vláda, kde se k moci drželi srbští nacionalisté, kteří měli pro Mihailoviče slabost. Jejich postoj také brzdil rozmach partyzánských akcí, protože ti nedostávali žádnou výzbroj a výstroj ze zahraničí. Vše bylo zprvu určeno četnikům. Teprve postupem času se situace zlepšila. Právě u Titových partyzánů nejvíce překvapí, že ač byli v jejich čele komunisté, největším spojencem jim nebyl Sovětský svaz, ale Velká Británie. Zatímco v odbojových hnutích ostatních okupovaných zemí se snažili komunisté spojení se západními Spojenci spíše sabotovat a omezovat, v Jugoslávii tomu tak nebylo. Hlavním důvodem byl postoj Sovětského svazu, který od počátku odmítal výrazněji Titovo hnutí podpořit. Hlavní příčinou byla Titova neochota podřizovat se všem vrtochům moskevského ústředí, což ovlivňovalo Stalinův vztah k Titovi. Obrat nastal až po tom, co se Británie rozhodla Tita v jeho boji podporovat. Roli v tom jistě sehrála i snaha Britů získat co největší poválečný vliv v regionu, resp. co nejvíce omezit vliv sovětský. Naproti tomu zůstal postoj USA k Titovi po celou dobu vlažný. Sice ho podporovali, ale stejně tak podporovali četniky a vůbec dávali jasně na srozuměnou, že je zajímá jen porážka Německa a další dění na Balkáně je tím pro ně pasé. O politickou (a národnostní) situaci na Balkáně se moc nezajímali a moc jí nerozuměli (a jak se ukázalo, po padesáti letech se to výrazněji nezměnilo).

Kromě podceňování partyzánských akcí je na Západě (a poslední dobou bohužel nejen tam) dost rozšířeným omylem, vzniklým ve snaze co nejvíce zjednodušit a zpřehlednit dění na Balkáně hlavně kvůli nejnovějšímu vývoji, označovat partyzánské hnutí za srbské a kolaboranty za četniky a těm přisuzují národnost Chorvatskou (podobně jsou třeba i Bosňáci kompletně označováni za muslimy). Pravda je ale skoro přesně opačná. Srbové sice byli v jednotkách NOAJ nejpočetněji zastoupeni, ale partyzáni hlásali Všejugoslávský názor a snažili se o spolupráci s každou národností. Zatímco četnici byli Srbové, maximálně ještě Černohorci, kteří prosazovali ideu Velkého Srbska.

Obdobně i teze postavit partyzány na jedné a Chorvaty na druhé straně proti sobě jsou zcela zcestné. „Nezávislý stát Chorvatsko“ byl sice jeden z nejdůležitějších a neoddanějších kolaborantských státních útvarů na Balkáně ve službách Němců a Chorvaté tvořili většinu kolaborantských jednotek na Balkáně, na druhou stranu území Chorvatska v určitém období tvořilo hlavní zázemí NOAJ (a sám Tito byl Chorvat). Podobně i Bosna, na jejíž úkor mělo být právě Velké Srbsko či Velké Chorvatsko vytvořeno. Není jistě od věci připomenout, že dva první sbory, založené v rámci NOAJ, nesou název “bosenský“ a “chorvatský“.

Ztráty

Vysloveně propagandistický ráz mají různé slovní přestřelky o počtu mrtvých. Chorvatští nacionalisté se snaží zmenšovat počty lidí, zavražděných ustašovci, srbští se je snaží zase nadsazovat. Kapitolou samou pro sebe je chováni Wehrmachtu. Po válce se snažili sice němečtí velitelé tvrdit, že oni vedli válku čestně a rytířsky, bez významnějších excesů, je to ale spíše jen věšení bulíků na nos. Stačí si připomenou Keitelův rozkaz, podle kterého má být za každého německého vojáka, padlého v bojích s partyzány, popraveno 50-100 komunistů, čímž se myslelo jakýchkoliv civilistů, protože v německých očích byl skoro každý civilista potenciální partyzán a každý partyzán komunista. Chování Wehrmachtu potom nejlépe dokumentuje generál Böhme, který po ztrátě 23 padlých Němců vydal rozkaz postřílet 2300 mladíků ve městě Kragujevac, přičemž jiné zdroje uvádějí, že celkem padlo za oběť německému řádění ve zmíněném městě na 7000 lidí.

I partyzáni se dopouštěli různých excesům, hlavně proti kolaborantům, ke kterým nejvíce docházela v první fázi povstání, ale na rozdíl od OKW rozkazy partyzánského Hlavního štábu byly jednoznačně namířeny proti nim. Z jejich popudu se partyzáni snažili co nejvíce brát zajatce a zacházet s nimi co nejšetrněji. Hlavním důvodem nebyla jejich humánní povaha, ale spíše možnost pozdějšího vyměnění zajatých vojáků za civilní rukojmí a zajaté partyzány. Stejně tak se partyzáni snažili chovat co nejlépe k místnímu obyvatelstvu, pokud se nechovalo přímo nepřátelsky, kdy například potraviny a ostatní věci museli být vykupovány a ne konfiskovány, bylo zakázáno rabování a různé násilí, mnohdy pod trestem smrti. Tím si snažili jednak získat jejich sympatie (nutno doznat, že úspěšně) a jednak tím Tito udržoval bojovou morálku a disciplínu NOAJ na dostatečné úrovni. Na konci války došlo k hromadným popravám kolaborantů, ale označovat je za nevinné oběti války by bylo trochu nadnesené, protože tyto „nevinné oběti“ sami velmi ochotně masakrovali během války partyzány a své odpůrce.

Za celou dobu jugoslávského povstání se udává, že padlo 1,1 milionu Jugoslávců (poválečný oficiální údaj 1,7 milionu byl s největší pravděpodobností nadsazen z důvodu získáni co největších reparací). Partyzáni měli celkem 237 000 mrtvých a popravených, kolaborantů bylo zabito či popraveno na 200 000. Propagandy znepřátelených stran sice tvrdily, že bylo po válce partyzány povražděno 500 000 Chorvatů a ustašovským koncentračním táborům a etnickým čistkám zase mělo za oběť padnout 1 000 000 Srbů. Nejnovější zdroje uvádějí 100 000 zavražděných přímo v ustašovských koncentračních táborech a 125 000 zavražděných během etnických čistek. Partyzáni po válce zabili a popravili asi 34 – 45 tisíc kolaborantů, maximálně se udává, že v posledních dnech války a po ní bylo zabito 100 000 lidí, ale do toho jsou započítáváni jak mrtví během posledních bojů, tak Němci a příslušníci Ruského ochranného sboru. Celkem na konci války padlo do zajetí partyzánů na půl milionu kolaborantů a vojáků Osy. Ztráty Wehrmachtu v Jugoslávii jsou podle OKW v rozmezí 22.6.1941 – 20.4.1945 vyčísleny na 20 777 padlých, 65 250 raněných a 23 976 nezvěstných. Bližší ztráty Italů, Bulharů a Maďarů se mi nepodařilo zjistit, celkově půjdou do jednoho sta tisíc.

Ženy v NOAJ

Závěrem bych se lehce dotknul tématu ženy v partyzánských řadách. Pro obyvatele bývalého východního bloku to zase není nic moc zvláštního, o to větší senzaci vyvolává toto téma na Západě. Tam se řešilo všechno možné, od toho zda vůbec mohou ženy bojovat, po to jaký měly vliv na bojové operace, zda si ženy nesnažily získat svým šarmem nějaké výhody, či naopak, zda partyzánští velitelé nezneužívali ve vztahu k ženám své postavení. Spíše vtipně pak mohou působit vzpomínky britských vojáků, kteří přišli s partyzánkami do kontaktu a naprosto je šokovalo, že jim nijak neimponují jejich válečné zážitky ani nejeví zájem o ně samé. Díky tomu se mezi nimi rozšířila fáma, že partyzánky si s muži nesmějí nic začít pod trestem smrti, což samozřejmě nebyla pravda. Daleko spíš to bylo způsobeno tím, že ony „křehké dívky“ prožily víc, než ostřílení britští vojáci. Nebudu zde rozebírat vše, jen doplním, že ženy v řadách NOAJ bojovaly a rozhodně nezaostávaly za svými mužskými kolegy a jejich přítomnost měla pozitivní vliv na morálku armády.

Závěr

Titovi partyzáni dokázali jinde nevídanou věc. Vzdorovali přesile okupantů tři roky a dosáhli nemalých úspěchu, přitom první dva roky odboje nedostávali žádné dodávky ze zahraničí a byli odkázáni jen na kořistní výzbroj. Svým odhodláním a využitím všech příhodných podmínek nakonec dokázali něco, co se nepodařilo žádnému okupovanému národu. Jugoslávská půda byla přeci jen pro Němce příliš horká.

** Konec **

Prameny:

• Kol. aut.: Dějiny druhé světové války 1939-1945, Díl I-XI, Naše vojsko, Praha 1977-82.
• Kol. aut.: Dějiny jihoslovanských zemí, NLN, Praha 1998.
• MacKsey, Kenneth: Zapalte Evropu!, Jota, Brno 2000.
• Ridley, Jasper: Tito, Dialog, Liberec 1995.
• Tejchman, Miroslav: Válka na Balkáně, Academia, Praha 1986.
• Tejchman, Miroslav: Ve službách Třetí říše, MF, Praha 1999.

Horká balkánská půda I.
Horká balkánská půda II.
Horká balkánská půda III.
Horká balkánská půda IV.
Horká balkánská půda V.
Horká balkánská půda VI.
Horká balkánská půda VII.
Horká balkánská půda VIII.
Horká balkánská půda IX.