Změnu orientace Velké Británie na Tita nelze v žádném případě dávat do souvislosti s odmítáním četniků bojovat proti vojskům Osy. Když pominu bezchybně odvedenou práci sovětské rozvědky bezchybnou infiltrací a rozmístěním svých lidí do okruhu Winstona Churchilla, speciálně poradců pro balkánské záležitosti, pak při pohledu na celou velmocenskou, tudíž značně špinavou politiku (a generál Mihailovič si toho v té době již musel být vědom) lze jednoznačně prohlásit, že vždy bylo jednáno s ohledem na uplatnění svých mocenských ambicí bez ohledu na proklamované demokratické ideály a spojenecké závazky. V okamžiku, kdy bylo jasné, že Balkán vyjma Řecka bude válečnou kořistí Rudé armády a z toho plynoucího uchopení komunistů moci, přestali být četnici včetně londýnské exilové vlády (podobně jako v případě Poláků) perspektivním partnerem a veškeré úsilí bylo vynaloženo na vybudování širokých vztahů s Titem s kalkulovanou možností ovlivnění budoucího vývoje v souladu s potřebami impéria. Samozřejmě marně. V tom okamžiku „Mouřenínští četnici vykonali svou práci, mouřeníni mohli jít!“ Kvůli spojeneckým vazbám na Anglii královští důstojníci a řadoví vojáci svým způsobem zbytečně a sebevražedně, ale hlavně s vlasteneckým přesvědčením vstupovali do války s drtivou přesilou hnědých Hunů, aby je na závěr hrdý Albion po čtyřech letech krutých bojů, tak jako ovšem téměř všechny své spojence, na konci války předhodil rudým Čingischánům.
Budiž ke cti a nehynoucí slávě, nejen Dragoljubu Mihailovičovi, ale i ostatním desetitisícům jeho věrných bratů, že i v těchto katastrofálních podmínkách si zachovali svou čest a důstojnost a zůstávaje věrni vlasti a králi dokázali ještě téměř jeden a půl roku, odkázáni sami na sebe, bez jakékoli pomoci rádoby demokratického světa, s minimální vyhlídkou na úspěch bojovat s mnohonásobnou přesilou armádních a policejních složek nového diktátorského režimu. Stejně jako baltická a ukrajinská protisovětská národní hnutí odporu se stali základem aktivní ozbrojené protikomunistické rezistence, která stála na počátku dlouhého konce komunistického impéria.
Díky za obsáhlou a hodnotnou připomínku. S mnohým souhlasím. Jak si napsal, na Mihailovičovi se ale neschodneme. Dle mě opravdu udělal chybu, že nezvolil aktivnější přístup a tím i zviditelnění. Británie postupně začala spolupracovat s tím, kdo ji přinášel nejvíce užitku, Titem. Churchill v tomto jednal víceméně pragmaticky.
Podobně i Mihailovič nemohl získat větší podporu mino Srbsko (a Černou Horu), protože předválečná Jugoslávie nebyla přeci jen stát rovnoprávných národů a Bosňáci, Makendonci, Slovinci a Chorvaté zase moc velkou ochotu bojovat za ní nejevili. Obvzláště, když se ke slovu, jak to tak ve zjitřené době bývá, dostal nacionalismus. Titovo hnutí jim v tomto pohledu muselo připadat lákavé, s tím, co hlásalo. Nakonec si hřebíky do rakve přidal Mihailovič sám tím, že toleroval spolupráci Četníků s okupanty.
Vidět potom pozitivně boj Mihailoviče (a dalších, třeba zmínění východní dobrovolníci) proti komunistům, ať už prezentováno SSSR nebo odbojovým hnutím v pozitivních světlech moc jednoduché není. Samo osobě by to sice šlo, ale v kontextu WW2, kdy jejich boj byl vlastně bojem za nacistickou myšlenku, to tak jasné není.
Třeba někdy časem si sednu a provedu nějaké dodělávky a úpravy v článkách, aby se nezdál tak zaujatý pro partyzány. :o)
Západním Spojencům jde samozřejmě vytýkat, že ve vztahu k SSSR neprojevovali od počátku tvrdší postoj a vzásadě mu ustupovali až do konce války.
Ohledně činnosti odboje, podchytit detailněji jeho účinnost je opět námět na román, přičemž z různých pohledů se může jevit rozdílně. Osobně jsem se snažil popsat to, co udělal, protože svými akcemi opravdu narušil hospodářství a vojenskou moc Osy. Je samozřejmě otázkou, jak moc to bylo, je možné, že i bez jeho činnosti by Spojenci válku vyhráli, ale dle mě patřil odboj rozhodně k jedněm z podílníků na vítězství nad Osou, a svou činností ji způsobil nezanedbatelné ztráty a problémy.
Na závěr, ohledně "Zapalte Evropu", v ní nejde ani tak o odsouzení komunistického odboje, ale spíše o odsouzení odboje jako takového a daleko více poukazuje na nepochopení odbojového hnutí autorem knihy jako celku.
Je toho spoustu, o čem by se dalo debatovat, třeba ohledně Východní fronty a neúspěchu Barbarossy, proto kdyby jsi chtěl, stav se na Diskuzním foru, kde je k tomu poměrně dobrý prostor.
P.S. Jen připomínka, skloňování "Dzin" není stejné jako skloňování "Zeus", tedy že se změní písmena a píše se "Diovi", ale stále se píše "Dzinovi". :o)
Předně si myslím, že přinášet hodnotnou připomínku k Tvému rozsáhlému dílu, už je z pozice laika obtížné, což dokládají spíše fakta detailnějšího charakteru ostatních diskutujících (převážně se však jedná o odsouzení Titovo poválečné diktatury). To konec konců jenom svědčí o Tvé, brilantně odvedené práci. Sice každou lze vždy předělat a doplnit, já bych Ti to osobně nedoporučoval, neboť se mi zdá, že by mohlo dojít k nechtěnému snížení kvality.
Protože naštěstí žijeme v době, umožňující pluralitní výměnu názorů bez sektářského trvání na jedné dogmatické pravdě, tak ačkoli každý straníme jiným hrdinům, nepovažuji na právu vyznat se z obdivu k partyzánům a snažit se to prezentovat v historické práci za nic skandálního. Tím naopak ku prospěchu obou je na oponentuře, aby svým kontextuálním výkladem dokázala obhájit svoji historickou vizi, vycházející z vlastní interpretace faktů. Ke Komentáři jsem tudíž přistupoval s odkazem na makrofakta spíše z hlediska ideového, snažíc se vysvětlit proč je, doufám, že nejen mému srdci, blízká a následování hodná osoba Draži a jeho četnických bratů.
P.S.: Omlouvám se za zkomolení Dzin, 6.7. jsem nebyl na netu, i já bych si rád zachatoval, ale nevím, zda-li bych to dokázal, s PC si netykám. Možná pro všechny zájemce dostatečně dopředu uvést pravděpodobný termín a hodinu.
Herdek, já se začnu snad červenat. :o)
Doplňovat toho je vždy dost, člověk když něco napíše, brzy na to narazí na nové informace. Příkladem je můj článek o Sovětech na Dálném východě v roce 1945, který měl původně 2/3 formát. A měsíc potom, co jsem ho doplnil jsem narazil na další obsáhlý zdroj a tak zase přemítám, že ho budu opět doplňovat. S NOAj to tak žhavé není, protože je toho přeci jen o dost více a mohlo by to narušit skladbu, nehledě na to, že jsem se snažil udržet rozsah jednotlivých článků zhruba na úrovni dvou stránek textu.
Jinak plně chápu připomínky ohledně Draži. Články vyznívají protitovsky, ale to je opět, dle mě, z toho důvodu, že podíl četníků na boji proti Němcům byl celkově malý v porovnání s aktivitou partizánů. Případnou dodtečnou diskuzi také vítám, protože spousta sdělení se do článků nevejde (třeba jsem se v něm víceméně okrajově zabýval politickým a ideologickým dějem a soustředil se hlavně na bojové operace).
Jinak, zdejší forum, není chat, ale off line diskuze a není k ní třeba být stále "na příjmu", což je její největší výhoda. Stejně tak i její zvládnutí je jednoduché, z mluvím z osobní zkušenosti. :o)
Jako poslední slovo obžalovaného měl podle Daily Telegraph z roku 1946 pronést Mihalovič toto(omlouvám se za možná nepřesný překlad) "snažil jsem se o mnohé, mnohé jsem vykonal, ale světová bouře smetla mě i mojí práci(mé dílo)". A tohle je, řekl bych, hodně výstižné. Hodnotit negativně Mihailoviče je příliš příkré. Byl to voják, ne politik a uvědom si, čemu musel čelit: a) německá okupace, b) protisrbská genocida v NDH(včetně Bosny), c) komunistické nebezpečí, které v té době reálně reflektoval snad jen on. To by bylo moc snad i na pánaboha. Ovšem souhlasím s tím, že postup spojenců, především Anglie, byl vůči němu "pragmatický", odkopli ho v okamžiku, kdy ho nepotřebovali. Koncem roku 1942, při sabotážích na železnici Bělehrad-Soluň ho blahořečili. Zásluhu četnických sabotáží na materiální nedostatečnosti německých sil v Africe po listopadu 42 konstatovala i McDowellova mise. Pak dopadl, jak dopadl, ale již v roce 1948 obdržel in memoriam americký Legion of Merit, jenže to už zase světová politika byla "někde jinde". Byl prostě věrný svému přesvědčení, které bylo v rámci jím zmíněné "světové bouři" příliš subtilní, nepatrné, nevýznamné. Ale to ještě není důvod k odsudku.
Předně mne Sete v pozitivním slova smyslu zaráží, jak někdo někde, tady Daily Telegraph 1946 (!!!), se vůbec může dopídit k takovým informacím. Nemluvě o době, v které historii patří na žebříčku popularity (viz. sledovanost ČT2, ještě štěstí slovy Galilea "A přece se točí!") ne příliš lichotivé místo. Totéž ve velkém se samozřejmě týká Dzinova encyklopedického zpracování historie II. světové války na území bývalé Jugoslávie.
Jsem přesvědčen, že tím, že se stal Draža, pro svou věrnost vlasti, nezlomné odhodlání hájit svobodu národa a v něm vytrvat i za cenu nejvyšší oběti, možná největší osobností, symbolem ozbrojeného boje porobených zemí proti komunismu, jeho dílo světové bouři nejen odolalo, ale stalo se majákem věčného vzdoru, morálním apelem i vzorem hodným následování pro tisíce mužů a žen, navazujících na jeho činy!
Poděkování Džinovi s komentářem VII.
hraničář 6. 7. 2005 01:03Budiž ke cti a nehynoucí slávě, nejen Dragoljubu Mihailovičovi, ale i ostatním desetitisícům jeho věrných bratů, že i v těchto katastrofálních podmínkách si zachovali svou čest a důstojnost a zůstávaje věrni vlasti a králi dokázali ještě téměř jeden a půl roku, odkázáni sami na sebe, bez jakékoli pomoci rádoby demokratického světa, s minimální vyhlídkou na úspěch bojovat s mnohonásobnou přesilou armádních a policejních složek nového diktátorského režimu. Stejně jako baltická a ukrajinská protisovětská národní hnutí odporu se stali základem aktivní ozbrojené protikomunistické rezistence, která stála na počátku dlouhého konce komunistického impéria.
Re: Poděkování Džinovi s komentářem VII.
Dzin 6. 7. 2005 09:28Podobně i Mihailovič nemohl získat větší podporu mino Srbsko (a Černou Horu), protože předválečná Jugoslávie nebyla přeci jen stát rovnoprávných národů a Bosňáci, Makendonci, Slovinci a Chorvaté zase moc velkou ochotu bojovat za ní nejevili. Obvzláště, když se ke slovu, jak to tak ve zjitřené době bývá, dostal nacionalismus. Titovo hnutí jim v tomto pohledu muselo připadat lákavé, s tím, co hlásalo. Nakonec si hřebíky do rakve přidal Mihailovič sám tím, že toleroval spolupráci Četníků s okupanty.
Vidět potom pozitivně boj Mihailoviče (a dalších, třeba zmínění východní dobrovolníci) proti komunistům, ať už prezentováno SSSR nebo odbojovým hnutím v pozitivních světlech moc jednoduché není. Samo osobě by to sice šlo, ale v kontextu WW2, kdy jejich boj byl vlastně bojem za nacistickou myšlenku, to tak jasné není.
Třeba někdy časem si sednu a provedu nějaké dodělávky a úpravy v článkách, aby se nezdál tak zaujatý pro partyzány. :o)
Západním Spojencům jde samozřejmě vytýkat, že ve vztahu k SSSR neprojevovali od počátku tvrdší postoj a vzásadě mu ustupovali až do konce války.
Ohledně činnosti odboje, podchytit detailněji jeho účinnost je opět námět na román, přičemž z různých pohledů se může jevit rozdílně. Osobně jsem se snažil popsat to, co udělal, protože svými akcemi opravdu narušil hospodářství a vojenskou moc Osy. Je samozřejmě otázkou, jak moc to bylo, je možné, že i bez jeho činnosti by Spojenci válku vyhráli, ale dle mě patřil odboj rozhodně k jedněm z podílníků na vítězství nad Osou, a svou činností ji způsobil nezanedbatelné ztráty a problémy.
Na závěr, ohledně "Zapalte Evropu", v ní nejde ani tak o odsouzení komunistického odboje, ale spíše o odsouzení odboje jako takového a daleko více poukazuje na nepochopení odbojového hnutí autorem knihy jako celku.
Je toho spoustu, o čem by se dalo debatovat, třeba ohledně Východní fronty a neúspěchu Barbarossy, proto kdyby jsi chtěl, stav se na Diskuzním foru, kde je k tomu poměrně dobrý prostor.
P.S. Jen připomínka, skloňování "Dzin" není stejné jako skloňování "Zeus", tedy že se změní písmena a píše se "Diovi", ale stále se píše "Dzinovi". :o)
Re: Poděkování Džinovi s komentářem VII.
hraničář 8. 7. 2005 16:50Protože naštěstí žijeme v době, umožňující pluralitní výměnu názorů bez sektářského trvání na jedné dogmatické pravdě, tak ačkoli každý straníme jiným hrdinům, nepovažuji na právu vyznat se z obdivu k partyzánům a snažit se to prezentovat v historické práci za nic skandálního. Tím naopak ku prospěchu obou je na oponentuře, aby svým kontextuálním výkladem dokázala obhájit svoji historickou vizi, vycházející z vlastní interpretace faktů. Ke Komentáři jsem tudíž přistupoval s odkazem na makrofakta spíše z hlediska ideového, snažíc se vysvětlit proč je, doufám, že nejen mému srdci, blízká a následování hodná osoba Draži a jeho četnických bratů.
P.S.: Omlouvám se za zkomolení Dzin, 6.7. jsem nebyl na netu, i já bych si rád zachatoval, ale nevím, zda-li bych to dokázal, s PC si netykám. Možná pro všechny zájemce dostatečně dopředu uvést pravděpodobný termín a hodinu.
Re: Poděkování Džinovi s komentářem VII.
Dzin 8. 7. 2005 17:08Doplňovat toho je vždy dost, člověk když něco napíše, brzy na to narazí na nové informace. Příkladem je můj článek o Sovětech na Dálném východě v roce 1945, který měl původně 2/3 formát. A měsíc potom, co jsem ho doplnil jsem narazil na další obsáhlý zdroj a tak zase přemítám, že ho budu opět doplňovat. S NOAj to tak žhavé není, protože je toho přeci jen o dost více a mohlo by to narušit skladbu, nehledě na to, že jsem se snažil udržet rozsah jednotlivých článků zhruba na úrovni dvou stránek textu.
Jinak plně chápu připomínky ohledně Draži. Články vyznívají protitovsky, ale to je opět, dle mě, z toho důvodu, že podíl četníků na boji proti Němcům byl celkově malý v porovnání s aktivitou partizánů. Případnou dodtečnou diskuzi také vítám, protože spousta sdělení se do článků nevejde (třeba jsem se v něm víceméně okrajově zabýval politickým a ideologickým dějem a soustředil se hlavně na bojové operace).
Jinak, zdejší forum, není chat, ale off line diskuze a není k ní třeba být stále "na příjmu", což je její největší výhoda. Stejně tak i její zvládnutí je jednoduché, z mluvím z osobní zkušenosti. :o)
Re: Poděkování Džinovi s komentářem VII.
Set 7. 7. 2005 01:33Re: Poděkování Džinovi s komentářem VII.
hraničář 8. 7. 2005 16:07Jsem přesvědčen, že tím, že se stal Draža, pro svou věrnost vlasti, nezlomné odhodlání hájit svobodu národa a v něm vytrvat i za cenu nejvyšší oběti, možná největší osobností, symbolem ozbrojeného boje porobených zemí proti komunismu, jeho dílo světové bouři nejen odolalo, ale stalo se majákem věčného vzdoru, morálním apelem i vzorem hodným následování pro tisíce mužů a žen, navazujících na jeho činy!