Manfred Griehl: Luftwaffe nad Amerikou

V roce 2008 vydalo nakladatelství BB/art ve spolupráci s nakladatelstvím Jiří Buchal knihu Luftwaffe nad Amerikou. Tajný plán bombardování Spojených států za druhé světové války. Autorem je německý historik Manfred Griehl, který má na svém kontě už na dvě desítky publikací na téma letecké války. Jak podtitul napovídá, publikace se zaměřuje na německé projekty bombardérů dlouhého doletu, které by byly schopny přenést válku i na území USA.

Celkem 255 stran je rozčleněno do třinácti kapitol, přičemž většina z nich nese prostý název podle doby, kterou popisuje (Rok 1941, První polovina roku 1943 apod.). Autor tak čtenáře postupně seznamuje s vývojem jak letadel, tak i strategie a plánů německého velení v této věci. Možná nevědomky bourá několik mýtů ohledně vývoje těžkých bombardérů ve Třetí říši, totiž dokazuje, že smrt generála Wevera v roce 1936 znamenala sice vítězství zastánců taktických bombardérů, ale vývoj těžkých bombardérů nikdy úplně neustal.

Stejně tak v plné nahotě ukazuje problémy, které nacistická mašinérie s tímto procesem měla: nejasné priority ve strategii; laborování mezi dálkovým bombardérem, dálkovým průzkumným letounem a dopravním letadlem s dlouhým doletem; nezkušenost s výrobou čtyřmotorových letadel nebo spousta projektů jednotlivých výrobců, které střídavě byly zastavovány a opět spouštěny. V této souvislosti si mohl autor dát trochu více práce, a přestože kniha v žádném případě neaspiruje na monografii, alespoň základní data a časová osa u každého ze sledovaných typů by čtenáři značně usnadnila orientaci. Mnohdy se totiž v textu skáče od Me 264 přes Ta 400 k Ju 290 a zpátky, aniž by byl jasný klíč, podle kterého se tak děje.

Vložené kapitoly mimo chronologii se zabývají průřezovými tématy: metodami, jak prodloužit dolet (tankování za letu, přečerpávání paliva do hydroplánů z ponorek a naopak, vlečení kluzáků s palivem apod.), vývojem raket (včetně A4/V-2 nebo A9/A10; zmíněny jsou i projekty odpalování právě V-2 na USA z kontejnerů vlečených ponorkou) a chemickými, biologickými a jadernými zbraněmi. Posledně jmenované vyvolávají dodnes různé kontroverze a těm se nevyhnul ani Griehl, opustil totiž bezpečnou půdu faktů podložených dokumenty a dal prostor spekulacím týkajících se výroby malé jaderné hlavice, nejspíš oné zázračné Siegwaffe (vítězné zbraně), o které v posledních měsících války údajně Hitler tolikrát mluvil.

Ostatně byť byla kniha původně vydána v angličtině, autor nezapře svůj německý původ. Ohledně jaderné zbraně nejen naznačuje, že jí Němci disponovali, ale dokládá to i poněkud kostrbatou konstrukcí: „to, že Německo bylo koncem roku 1944 na cestě vývoje těchto zbraní mnohem dál, než se dnes všeobecně předpokládá, potvrzuje na druhé straně úsilí, s jakým se Spojenci snažili zajistit, aby se jim dostaly do rukou jednotlivé výzkumné týmy včetně výsledků jejich práce“ (s. 19). Podobně německé technice přisuzuje větší vliv na poválečné konstrukce, než odborné monografie připouští: „vítězné mocnosti plně využily rozsáhlé studie a výzkumné práce firem Messerschmitt a BMW, které silně ovlivnily modely bombardérů vyvinuté na západě i na východě v padesátých letech“ (s. 133). Zde je na místě podotknout, že západní Spojenci měli s vývojem těžkých bombardérů mnohem bohatší zkušenosti než Němci a své projekty dokázali nejen dotáhnout do použitelné podoby, ale i vyrábět ve velkých sériích.

Těžko souhlasit s pasáží o velkých bombách. Například na margo zničení Manhattanu Griehl píše, že „bomba s konvenční náloží, která by dopadla na zem rychlostí mezi 500 a 800 metry za sekundu, by způsobila rozsáhlé škody a jen málokterá budova by explozi přestála bez úhony“ (s. 209). Přitom Spojenci za války skutečně nasadili o mnoho větší pumy než Němci (britské pumy Tallboy a Grand Slam, případně 12 000 lb High Capacity) a jejich účinky jsou dostatečně známé – a určitě ne tak senzační, jak autor líčí.

Prakticky všechny projekty (Me 264, Ju 390, Ju 287 se záporným šípem křídla, Horten Ho IX, proudové motory apod.) autor pokládá pokud ne za hotové k operačnímu nasazení, tak alespoň za technicky dokončené, přitom to zdaleka tak jednoduché nebylo. Celkově je ale hlavně v historické části vidět, že autor ví, o čem mluví, koneckonců zhruba 5500 originálních dokumentů ve zdrojích mluví za vše. Hlavní přínos oproti většině autorů z anglofonního prostředí je přístup k pramenům a zdrojům v němčině, lze se tedy dočíst důležité pasáže z technických zpráv a velmi nezvyklé (ale výborné) jsou přepisy klíčových konferencí nacistických pohlavárů.

Co už je trochu horší, jsou odborné termíny. Ty jdou ale nejspíš na vrub překladateli (Radim Klekner) s redaktorem, jímž byl Vladimír Petkevič. Těžko říct, proč je motor Daimler-Benz DB 606 označen jako „stroj DB 606“ (s. 50), proč se létajícímu člunu Blohm&Voss BV 222 říká „šestimotorový kluzák“ (sic!, s. 28), proč je letounová střela Henschel Hs 293 uvedena jako „hladinové torpédo“ (s. 136). Zmatek v terminologii se prolíná celou knihou, stejné věci jsou označovány jinak, například přídavné nádrže jsou jednou „přenosné“ (s. 86), jindy „dodatečné“ (s. 160). I zcela ustálené termíny jsou překrouceny, například z průřezu 3 m² se stal „výškový rozměr 3 m²“ (s. 162). Perličkou je „dvouploutvé ocasní kormidlo“ (s. 87) nebo tvrzení, že „během letu s automatickým pilotem začal již po patnácti minutách chrlit motor číslo tři oblaka dýmu a stroj byl sestřelen“ (s. 115).

Překlady německých termínů dopadly snad ještě hůře. Na svědomí to má nejspíš dvojitý překlad – autorův z němčiny do angličtiny a překladatelův z angličtiny do češtiny. Těžko si jinak vysvětlit, proč je Kampfgeschwader „operační skupina“ (s. 139) nebo Fernaufklärungsgruppe „průzkumná letka pro dálkové lety“. Velitelské funkce jsou také nezvládnuté, Ernst Udet nebyl „ministr letecké výroby“ (s. 57), stejně jako Adolf Galland „velitelem stíhacího letectva Luftwaffe“ nebo neexistovalo „ministerstvo leteckého průmyslu“ (s. 84). Překlepů taky není zrovna málo, z tria osob zodpovědných za finální text tak lze pochválit jen Ludmilu Böhmovou, jež měla na starosti jazykovou stránku překladu.

Přílohy zahrnují 32 stran fotografií na křídovém papíru, z nichž několik je notoricky známých a zbytek relativně neokoukaných. Mimo to jsou na konci kapitol vždy nákresy letounů zmiňovaných v textu, grafy apod. Výrazným plusem je ponechání rejstříku, to se v českých podmínkách skutečně moc nevidí.

Griehl zůstává některé věci svému čtenáři dlužen. Legendami opředený údajný let Němců z jara 1945 „na dohled od New Yorku“ si přímo žádá o rozebrání (na druhou stranu, mlčení o něm v tematicky zaměřené knize také o něčem svědčí), to samé platí o domnělých přeletech do Mandžuska a zpět. Společně s občasným zmatkem v tom, o kterém letadle je zrovna řeč, absencí technických údajů mimo německé výkresy a místy nekritické přejímání obsahu technických zpráv to jsou ale asi jediné objektivní výtky směrem k autorovi. Naopak dokáže překvapit informacemi, o kterých se běžně dočíst nelze.

Původně nejspíš pěknou knihu sráží český překlad a redakce textu, ale když se přes to člověk přenese (česká nakladatelství bohužel dokážou člověka příslušně „otužit“), tak za přečtení knížka asi stojí. Jednak náhledem do německé strategie a postojů Hitlera k bombardování Ameriky, které občas neodpovídají zažitým představám, jednak citovanými dokumenty, jež vhodně doplňují technické monografie typů, a v neposlední řadě také použitou německou optikou.