F4U Corsair

Vývoj tohoto výkonného letounu vedl v zásadě dvěma směry. Jednak požadavky na další zvýšení výkonů v malých výškách vedly ke konstrukci stíhacího letounu F2G, který se ovšem proti nastupující konkurenci perspektivních proudových stíhaček nemohl prosadit. Mnohem úspěšnější pak byl vývoj útočného (nebo chcete-li bitevního) letounu s označením AU-1, což byl Corsair s maximálně využitou nosností. Letoun bez zásadních změn konstrukce draku unesl cca 1800 kg na vnějších závěsnících (pro srovnání - dvoumotorový bombardér B-25 nosil cca 1500 kg).