Armádní generál Ludvík Krejčí o situaci v září 1938

Armádní generál Ludvík Krejčí (1890-1973) byl od prosince 1933 náčelníkem československého hlavního štábu. V kritických dnech září roku 1938 byl hlavním velitelem československé branné moci. Z funkce náčelníka hlavního štábu odstoupil v únoru 1939, za protektorátu byl v letech 1941-1942 vězněn. Po válce v roce 1947 odešel do penze. Komunistická moc ho v roce 1950 degradovala na vojína, generálská hodnost mu byla vrácena v roce 1990.

V 38. čísle časopisu Reportér v říjnu 1968, věnovaném 30. výročí Mnichova (číslo vyšlo několik týdnů po srpnové sovětské okupaci), vyšel tento rozhovor s L. Krejčím:

Náčelník hlavního štábu Československé armády v posledních letech první republiky arm. gen. Ludvík Krejčí obhajoval již několikrát svá rozhodnutí z oněch kritických dnů v televizi i na stránkách novin. Přesto nelze jeho názory a vzpomínky v souhrnu jiných podobných materiálů opomenout. Jsou v některých směrech rozhodující.

Přetiskujeme proto rozhovor generála Krejčího, uveřejněný 8. července 1967 v Obraně lidu, a doplňujeme jej o ty části našeho pozdějšího rozhovoru, které se s textem v Obraně lidu nekryjí.

Reportér: Nemáme tady po ruce velkou mapu z vaší pracovny, ale jaké myšlenky vás napadly, když jste se na ni zadíval a představil si naši republiku v centru Evropy? Šlo by o takou malou vojenskostrategickou úvahu.

KREJČÍ: Jsme křižovatka Evropy, která stojí v cestě odvěkému Drang nach Osten a na jih. Bismarckův výrok to jen potvrzuje. Tvar našeho území je vlastně palcát, jehož hlava je v nejohroženějším prostoru. Šíře našeho území na několika směrech vzdušnou čarou: Šluknov-Vyšší Brod cca 250 km, Mladkov-Břeclav cca 150 km a Bohumín-Komárno cca 240 km. Délka ohrožených hranic činila přes 2000 km. Jen hranice s Rumunskem nebylo třeba zajišťovat.

Naskýtá se čistě teoretická otázka: Kolik divizí by bylo zapotřebí na krytí, kdyby každé divizi byl přidělen úsek 10 km? Dvě stě. To byla pavučina.

Francie měla s Německem hranici cca 350 km a počet obyvatelstva 40 miliónů, moderně opevněné hranice a neměla národnostní menšiny. Naproti tomu Československo mělo 15 miliónů obyvatel, včetně 4 miliónů menšin a jen částečně opevněné hranice, jejichž délka silně komplikovala obranu. Pohraniční terén skýtal dosti přírodních překážek, umožňujících vyšetřit síly na úseku ohroženém operacemi velkého rozsahu, ale nemohl bez rizika zabránit nebezpečí, které hrozí z nedostatku početního stavu armády, omezeného počtu obyvatel státu.

Reportér: A co další prvku rozhodující o obranyschopnosti státu?

KREJČÍ: Opatřování výzbroje a výstroje nečinilo v míru potíží. Sledovali jsme myšlenku, abychom byli pokud možno soběstační. Náš zbrojní průmysl byl na světové úrovni. Měli jsme skvělé odborníky a kádry dělnictva byly na vysoké odborné výši. Velké podniky však byly vystaveny nebezpečí účinného bombardování. Proto jsme přikročili k rozptylování průmyslových zařízení, i když s potížemi rázu technického a personálního. Podniků a výrobců výstroje bylo dostatek.

Počet obyvatelstva nebyl s to dodat kontingent nutný k zajištění dlouhých hranic republiky, obklíčené již v míru. Národnostní menšiny v pohraničí a též ve vnitrozemí, což vytvářelo podmínky pro špionáž a rozvratnou činnost. Finanční a hospodářská situace byla podle mého soudu dobrá, poněvadž byly kryty zvýšené požadavky na obranu.

Reportér: Ovšem až v době Hitlerových nájezdů na celistvost republiky, neboť do roku 1935 neměla armáda na růžích ustláno.

KREJČÍ: Ještě v roce 1933 se objevovaly snahy zkrátit vojenskou službu a teprve po dvou létech se nám podařilo, že byla zavedena dvouletá základní vojenská služba. Stav opevnění v roce 1938 a jejich předpokládaný růst vyžadovaly zvýšit početní stav armády. Tomu mělo pomoci prodloužení zakladní služby na tři roky.

Reportér: Dotkl jste se otázky, kolik divizí by bylo potřeba k obraně republiky. Z toho logicky vyplývá, že výstavba opevnění měla nahradit živou sílu hmotou. Jaká byla koncepce obrany státu v této souvislosti?

KREJČÍ: Opevnění, to bylo jediné východisko, neboť při náhlém nebo nepředvídaném útoku by se mohlo stát, že bychom byli neuskutečnili ani mobilizaci, natož nástup armády do operačních prostorů. Proto jsme ve dnech Mnichova žádali mobilizaci poprvé 17., podruhé 21. září - ovšem bezvýsledně - a až 23. září byla schválena. Nastala kuriózní situace, když nebylo pero k podpisu. Pero jsem měl totiž jen já.

Reportér: Téměř symbolické vyjádření nezájmu kapitulantských kruhů první republiky, dalo by se řici, kdybychom chtěli zjednodušovat tehdejší situaci.

KREJČÍ: Měl jsem tehdy radost, že jsme, jako vojáci, dosáhli svého. Šel jsem na Hradě vedle dr. Šrámka, který na moji adresu řekl: "Moc se neradujte, koho Pánbůh miluje, toho křížkem navštěvuje." Ale k těm opevněním - jejich vystavba je vždy dlouhodobým programem. Promeškanou dobu nemůžeme dohnat.

Francie opevňovala podstatně delší dobu - dvanáct let - a my jsme začínali v roce 1935. Za tři roky jsme opevnili nejdůležitější směry. Koncepce obrany byla pro nás rébusem. Nejvíce jsme byli ohroženi operací z Kladska na Brno a Břeclav nebo naopak. Ale nejpravděpdobnější byl útok oběma směry, ze severu i z jihu, když Hitler obsadil Rakousko. Většina našich záloh byla orientována proti tomuto nebezpečí. V případě nutnosti by vojska z českého prostoru ustupovala směrem východním, aby ohrozila západní bok nepřátelských vojsk, pronikajících na Moravu.

Reportér: A realizovaná idea nástupového plánu v září 1938?

KREJČÍ: Postavili jsme armádu v síle 42 divizí při maximálním vyčerpání početních stavů bojovníků a materiálu a nasadili jsme ji okamžitě, abychom mohli čelit prvním úderům nepřítele a nebyli poraženi dříve, než zasáhnou spojenci. Lze tedy učinit závěr, že nástupový plán předpokládal zásah spojeneckých sil, což v prvé řadě znamená Francie, s níž měla předmnichovská republika vedle politických i úzké vztahy vojenské.

Zejména zpočátku probíhala výstavba čs. armády podle francouzské vojenské doktríny a francouzští vojenští představitelé znali možnosti obrany ČSR. Charakteristický je výrok francouzského generála Pellého, generálního inspektora čs. armády: "Obranu ČSR může zajistit jen ministr zahraničních věcí."

Téměř okamžitý zásah spojenců byl podmínkou úspěšné obrany republiky. Byla utvořena Malá dohoda s Jugoslávií a Rumunskem. Hlavni štáby konaly každoročně porady v hlavních městech. Zavraždění jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničních věcí Barthoua zabránilo Jugoslávii spojit se s námi proti Německu, což by možná ovlivnilo i Rumunsko. S Polskem na něco podobného nebylo možné pomýšlet, neboť nám polofašistická beckovská vláda nemohla zapomenout tradiční rusofilství a Těšínsko.

To mělo vliv i na naše obranné kalkulace. Vzhledem ke společnému spojenectví s Francií jsme se rozhodli riskovat a ponechali hranici s beckovským Polskem nezajištěnou. Ve skutečnosti jsme neměli, co bychom na ní dali. Skrytě jsme mohli doufat v zásah SSSR. Také pak po vypovězení menšinové smlouvy s Polskem a soustřeďování polských vojsk podél našich hranic v období před Mnichovem Sovětský svaz důrazně upozornil polské vládnoucí kruhy, že by vypověděl smlouvu o neútočení, kdyby Poláci napadli ČSR.

Reportér: Byla nějaká dohoda mezi spojenci o konkrétních možnostech pomoci?

KREJČÍ: V roce 1937 jsem se zúčastnil manévrů na Maginotově linii a tam jsem se zeptal náčelníka francouzského generálního štábu Gamelina, jak nám vojensky pomohou. Odpověděl, že je to věc politická a že nemá žádné direktivy.

Reportér: A Sovětský svaz?

KREJČÍ: Navázání přátelských styků se SSSR bylo přijato převážnou většinou národa kladně. Náš národ byl rusofilský, ne carofilský, jak se někdy tvrdívá. Hledali jsme ochránce proti germánské hegemonii a národnostnímu útlaku. Koho volit místo širé slovanské Rusi, která se v minulosti ujímala Slovanů? Pak přišel neblahý konflikt se Sověty, který trval až do února 1920. V roce 1935 jsem se zúčastnil manévrů Sovětské armády na Ukrajině a při obědě jsem se zeptal tehdejšího ministra narodní obrany, co soudí o našem střetnutí v roce 1918. "Eto bylo nedorozuměnije", odpověděl K. J. Vorošilov.

V létech 1937 a 1938 nebylo jediného měsíce, aby u nás nebyla nějaká sovětská delegace. Na rozloučenou dával sympatický vyslanec Alexandrovský oběd, z něhož jsme se někdy vraceli až po večeři.

Reportér: Byl tady problém jak se k nám dostat, když jsme tehdy se Sovětským svazem nesousedili...

KREJČÍ: Asi v roce 1936 byl náčelník generálního štábu Sovětské armády generál Jegorov na léčení v Karlových Varech. Při jiné příležitosti jsme o praktické možnosti průchodu Polskem a Rumunskem hovořili s generálem Šapošnikovem. Otázka však zůstávala otevřená.

Reportér: A kontakty se spojenci v osudových chvílích?

KREJČÍ: Nebyly žádné. Ale přece jen mám na ně vzpomínku. Z hlavního stanu naší armády v Račicích u Vyškova jsem odletěl 30. září k presidentovi. Pocity, že vše, co jsme postavili, se zřítilo, pevná naděje a neochvějná víra, že nebudeme opuštěni našimi spojenci z první světové války, byla pryč. Stali se hrobaři naší samostatnosti. Zklamání, zoufalství, vztek nad krátkozrakostí západních přátel nás vyváděly z normálu, ale ještě nebylo řečeno poslední slovo.

Byl jsem uveden do modrého salonku, kde zasedala politická pětka nebo sedmička. Ani jsem všechny neznal, jen Dérera a Šrámka. A tam jsem k překvapení zjistil, že kapitulace je vlastně hotová. Potom zasedala vláda pod předsednictvím dr. Beneše a v té době francouzský a myslím i anglický vyslanec telefonovali, aby president odstoupil, že by byl Hitler povolnější. Ale zvednout telefon do Berlína ve prospěch Československa se báli Francouzi i Angličané.

Reportér: V mezních dějinných situacích státu hrají stanoviska osobností na exponovaných místech významnou rolí. O vás je známo, že jste vedl armádu k obraně republiky.

KREJČÍ: Poslali jsme z hlavního velitelství vládě, ještě než přijala mnichovský diktát, memorandum, v němž jsme ji ujišťovali, že armáda je připravená. A před Mnichovem jsme rovněž poslali prohlášení NROS (Nejvyšší rada obrany státu), o kterém se nikde nehovořilo. Bylo to po našem zásahu proti řádění henleinovských bojůvek v pohraničních oblastech, kdy tam došlo k obnovení pořádku. Stálo v něm, že je třeba kout železo pokud je žhavé. Končilo větou: Když zemřít, tak čestně! Tehdejší předseda vlády [gen. Syrový] napsal, abych se nepletl do politiky.

Reportér: Byl jste přesvědčen, že Hitler půjde do válečného konfliktu, když ČSR odmítne Mnichov?

KREJČÍ: Ano.

Reportér: A jaký názor jste zastával, když nás Francie a Anglie předhodily Hitlerovi?

KREJČÍ: Uvědomoval jsem si, že zůstaneme-li sami, můžeme se bránit určitou dobu, jak nám bude štěstěna přát, ale nemůžeme se sami ubránit.

Reportér: Souhlasil jste s politiky, kteří přijali mnichovské podmínky?

KREJČÍ: Nesouhlasil.

Reportér: Co vás k tomu vedlo?

KREJČÍ: Vždyť kvůli čemu jsme tu armádu tak těžce budovali? Připravovali jsme ji přece k tomu, abychom mohli republiku bránit.

Reportér: Mohlo přinést rozuzlení vaše osobní rozhodnutí?

KREJČÍ: Já jsem ho sám nemohl udělat. Byla to záležitost politická. Určitá skupina politiků vyzvala armádu, aby převzala moc, ale jelikož nebyl souhlas všech stran (pozn. redakce: politické strany, kromě KSČ a několika osamocených politiků, kteří šli proti vedení vlastních stran, jako např. dr. Rašín, nechtěly převzít politickou odpovědnost), vzdali jsme se úmyslu převzít moc.

Reportér: Mohli jste v roce 1938 bojovat?

KREJČÍ: Kdyby volení zástupci lidu prohlásili: bude se bojovat - tak jsme bojovali! Ale nikdo z nich nás nevyzval...