Situace letectva ČSR na podzim 1938

V druhé polovině třicátých let se již jasně projevovaly mocenské ambice rakouského malíře a jeho testování trpělivosti tehdejších velmocí. Díky obrazu tehdejších médií, které však informovaly dost neobjektivně, bylo naše letectvo miláčkem národa a ikonou obranyschopnosti Československa. Nebudu se zabývat politickou stránkou věci, občas však budu muset sáhnout na téma co by - kdyby.

Mobilizace na podzim 1938 proběhla naprosto ukázkově, je však třeba přihlédnout k faktu, že byla provedena za mírového stavu věcí a pokud by se představitelé Třetí říše rozhodli ji narušit hned v počátku, zdaleka by neproběhla tak hladce. Letectva se mobilizace 23. září 1938 netýkala, v té době byli záložníci dávno u útvarů, od května probíhalo rozmísťování na polní letiště a 17. září byla vyhlášena válečná pohotovost k zabezpečení chodu válečných operací.

Podívejme se na technickou stránku letadel obou protivníků, zabezpečení operací a nakonec taktiku.

Československé letectvo

Stíhací letouny

Nespornou výhodou stíhacího letectva Československa byl jednotný typ Avia B-534 (Letov Š-231 a letouny druhé kategorie nepočítáme). Ve světle pozdějších událostí se sice zdají jeho kvality podřadné, porovnejte však s polskými stíhačkami kontra Luftwaffe o rok později, které B-534 jasně převyšoval ve všech ohledech.

Avia B-534 byl klasický dvojplošník smíšené konstrukce, vyzbrojený dle verze dvěma až čtyřmi kulomety vz.30. Maximální rychlost plně vyzbrojeného a vystrojeného letounu byla 388 km/h a dolet 580 km. Stoupavostí 15-19 m/s neměly Avie ani v Bf-109 soupeře, dostup 10600 m je nutno brát s rezervou, protože ne všechny letouny byly vybaveny dýchačem. Na šesti závěsnících mohl nést 80 kg pum. Téměř všechny byly vybaveny palubní radiostanicí, bohužel ne všechny radiostanicí vz.35 pro radiofonii a pilot se tak musel u staršího typu vz.24 zabývat morseovkou, což bylo při boji nemyslitelné.

Při mobilizaci byly letouny rozptýleny na určená letiště a zabezpečen průběh operací (zásobování palivy a mazivy, náhradními díly, municí atd.). Stíhací letouny byly schopny působit po omezenou dobu samostatně, bez velkého tlaku na logistické zabezpečení.

Nespornou výhodou B-534 byla relativně jednoduchá konstrukce, umožňující rychlé opravy přímo na polních letištích. Pozemní i letecký personál byl na letouny zvyklý a nedaly se očekávat nenadálé komplikace s provozem. B-534 byl svými výkony, kompaktní výzbrojí a výcvikem personálu protivníkem, kterého nebylo možno podceňovat. V letce bylo obyčejně 10 letounů plus pět záložních. Polní letky byly vybaveny 36 palebnými průměry, tzn. municí a pumami na 36 dní.

Obrovskou neznámou byla taktika, protože i přes informace ze Španělska se stále trvalo zejména na těsnou slétanost ve skupinách, která se později ukázala jako nesmírně omezující. Na vysoké úrovni byl nácvik akrobacie, který se musel při soubojích s mnohem rychlejšími Bf-109 projevit kladně, B-534 se pro to svým pojetím a výkony skvěle hodil.

Na rozdíl od Luftwaffe se stále uplatňovala stíhací trojice. Naprostým omylem se pak z dnešního pohledu jeví nesmyslný důraz na výše zmíněnou slétanost a odsunutí střeleckého a bombardovacího výcviku do pozadí (o rozpoznávání cizích letounů a jejich slabých stránkách nemluvě). Předpoklad byl takový, že po střetnutí soupeřů se rozvine „pravý dogfight“, kde bude každý bojovat na vlastní pěst. Vzájemná slétanost trojic a krytí byly na uvážení a schopnostech velitelů.

Pravou katastrofou se však stává PVOS (pro neznalé: protivzdušná obrana státu). ČSR krajně nevýhodnou polohou obranu svého vzdušného prostoru nijak neulehčovala. Díky nepříliš dokonalé službě hlásek trvalo nesmírně dlouho, než byla skupina cizích letounů ohlášena na letišti a hotovostní roj vyrazil do vzduchu. Předpokládá se, že od zpozorování letadel přes vyhodnocení informace a předání na polní letiště uběhnou 3-4 minuty. Na odmaskování, nahození motorů, jejich zahřátí a předání instrukcí dalších 4-5 minut a na start, vystoupání do operační výšky 5000 metrů, seskupení a nalétnutí posledního známého kurzu dalších 6-8 minut. Od chvíle přelétnutí linie hlásek tak bylo potřeba minimálně 15 minut. Za tu dobu mohly letouny Luftwaffe urazit vzdálenost 50 až 90 km.

Z tohoto důvodu se na tyto úkoly předem prakticky rezignovalo a stíhací složka letectva se měla věnovat zejména krytí armády a obranu měst přenechat protiletadlovým kanónům (tomu nahrával i fakt, že doposud nebylo letectvo s touto zbraní sloučeno pro zuřivý odpor důstojníků dělostřelectva).

B-534 by bojovaly bezesporu se ctí, i když ztráty by byly nepochybně velké (předpokládal se odpis 20-30 letounů denně, ale bylo by to zřejmě více). Nesmíme však zapomenout na fakt, že ani Luftwaffe na tom nebyla také nijak růžově, důvody rozeberu níže.

Bombardovací a „bitevní“ letouny

Úlohu bitevních letounů mohly plnit téměř všechny typy v armádě zavedené, zejména však letouny druhé kategorie, ale také B-534, který se překvapivou přesností v bombardování k této úloze sám nabízel. K bombardovacím úkolům byly připraveny zejména Avia B-71(sovětský SB-2), Aero MB-200 (francouzský Marcel-Bloch), Aero Ab-101 (starší typ A-101 byl odprodán do Španělska, kde bojoval na obou stranách a byl velmi ceněn pro velkou nosnost a nízké ztráty) a letouny druhé kategorie pro noční bombardování.

Jediným důstojným bombardérem byla Avia B-71, což byly přímo ze SSSR dodané SB-2 s čs. výzbrojí a výstrojí. Z dodaných 61 kusů bylo 40 upraveno na bombardéry, 19 pro zvědné účely, jeden byl ve VLÚ a jeden byl odepsán po havárii. Jako jediné prováděly průzkumné lety nad Německo už během mobilizace. Jejich hlavním nedostatkem bylo příliš pomalé zavádění zaměřovačů vz.38 a nedostatečná vycvičenost posádek.

B-71 byl samonosný středoplošník celokovové konstrukce, s maximální rychlostí 410 km/h, dostupem 9000 m a doletem 900-1400 km. Většinou nosil 600 kg pum v pumovnici, vyzbrojen byl třemi pohyblivými kulomety vz.30.

Aero MB-200 byl zaváděn do výzbroje od roku 1935. Byl to samonosný hornoplošník celokovové konstrukce, s maximální rychlostí 235 km/h, dostupem 6500m a doletem 1000 km. Mohl nést 1400 kg pum a byl vyzbrojen pěti kulomety vz.30. Svým pojetím a zastaralostí (velice zklamal už ve Španělsku) se hodil zejména na noční nálety.

Průzkumné a pozorovací letouny

Tuto kategorii zastupuje zejména Letov Š-328, který byl svým pojetím sice zastaralý, ale díky svým solidním výkonům, odolnosti a výborné výzbroji byl schopen ustát i opakovaný útok Bf-109. S maximální rychlostí 325 km/h, dostupem 7200 m a doletem 700 km měl sloužit i jako noční stíhač (měl kompletní zařízení pro létání naslepo).

Tento dvouplošný víceúčelový letoun smíšené konstrukce unesl 400 kg pum a byl vyzbrojen čtyřmi kulomety vz.30. Situace u něj byla obdobná jako u B-534. I když nedosahoval nijak oslnivých výkonů (ale v roce 1938 byl stále v solidním průměru), nebylo jej možno podceňovat. Ovšem hned je potřeba dodat, že v úloze pozorovacích letounů by Šmolíky čekal naprostý masakr a rozumné uplatnění mohly najít jedině jako bitevní.

Pro úplnost uvádím i počty pum v čs. letectvu (až k datu 15. září 1938):

Situace Luftwaffe na podzim 1938

Nechci nijak zlehčovat ani přeceňovat možnosti protivníka, budu se však zabývat pouze Luftwaffe, protože Maďarsko bylo v šachu díky Malé dohodě (Jugoslávie sice už byla pod vlivem Itálie, Rumunsko však bylo ochotno zasáhnout, později 25.10. zaslalo depeši se slibem splnění veškerých závazků ze spojenectví s ČSR. To horké hlavy Imrédyho vlády dostatečně zchladilo a ta nakonec padla), o Polsku se nemusíme bavit (jeho mizerná armáda nemohla nic změnit a pouze by mohla obsadit území, které by jí pustilo Německo).

Luftwaffe měla nasadit proti ČSR veškerou dostupnou sílu (na západě měly zůstat jen dva stíhací útvary). Už první den bojů se počítalo s nasazením přibližně 2200 letounů první i druhé linie. To jsou pouze strohá čísla. Upozorňuji na skutečnost, že Luftwaffe v roce 1938 rozhodně nebyla ve stavu z roku 1939/40.

Slabiny Luftwaffe v roce 1938:

• Nedostatek munice a pohonných hmot. Operační jednotky na letištích dostaly pouze 100 tun pum (jen trhavé SC-10, SC-50 a SC-250). Zápalné pumy, kulometné střelivo, paliva a maziva stačily na týdenní provoz. Luftwaffe v té době neměla téměř žádné strategické zásoby pohonných hmot a pumy se začaly narychlo vyrábět až po Mnichovu.
• Katastrofální nedostatek náhradních dílů, zejména pro nové letouny a motory, chybělo i speciální nářadí.
• Nedostatek posádek. Je sice pravda, že Luftwaffe měla celkem vysoký počet moderních strojů, často pro ně však chyběl personál. Jak pozemní, tak letecký. Kádry ze Španělska se zkušenostmi na Bf-109, respektive na moderních strojích vůbec, se ještě nestihly vrátit.

Uvedené nedostatky ovšem není možné přeceňovat. Luftwaffe by zaútočila ohromnou silou ze dvou směrů s kvalitativní i kvantitativní převahou. O tom není pochyb. Také převaha v taktice je bez diskuse. Systém kette-rotte se používá dodnes. Pro upřesnění bych rád připomenul několik typů Luftwaffe, které by byly nasazeny.

Stíhací letouny

• Arado-65 - dvouplošník smíšené konstrukce, dva kulomety, šest 10kg pum. Letoun druhé kategorie, pouze jako bitevní
• Arado-68 - dvouplošník smíšené konstrukce, dva kulomety, šest 10kg pum. Stále letoun první linie, B-534 jej překonával ve všech ohledech
  
• Messerschmitt Bf-109 - pouze verze B, C a D, maximální rychlost 450-515 km/h, dolet 550-650 km, dostup 8100-8900 m. Výzbrojen dvěma až čtyřmi kulomety. Bez pumových závěsníků.
• Messerschmitt Bf-110 - první dodávky až na jaře 1939.
• Fiat CR-32 – zařazeny do služby po anšlusu Rakouska, výzbroj dva kulomety, rychlost 376 km/h dolet 850 km. Ke střetnutí s B-534 došlo v březnu 1939 v konfliktu s Maďarskem, zde si vedl úspěšně.
• Heinkel He-51 - dvouplošník smíšené konstrukce, dva kulomety, šest 10kg pum. Stále letoun první linie. B-534 jej deklasovala ještě více než Ar-68.
  
• Heinkel He-112 – celokovový dolnoplošník, vyzbrojen dvěma kulomety a dvěma kanony, rychlost 510 km/h, vyzbrojena jedna letka. Zřejmě nejlepší německá stíhačka té doby.

Bombardovací letouny

Kromě moderních typů (Do-17 E, F, P, He-111B, D, E) byly všechny ostatní typy v pohodlném dosahu B-534.

Bitevní letouny

Henschel Hs-123, Junkers Ju-87 A, B 

Nehledě k výše uvedenému musíme přihlédnout také k faktu, že pan Hitler hrál pro celou Evropu gigantické divadlo (viz předvádění “výrobních kapacit“ a „operačních letek“ zahraničním delegacím), na které mu všichni skočili. Bohužel.

Nečekejte ode mne nějaký jasný názor, kdo že byl silnější, jen si dovolím čtenáře upozornit na skutečnost, jak bojovalo nepoměrně horší polské letectvo o téměř rok později.

Prameny:
Miroslav Šnajdr, Soumrak stíhacích dvouplošníků, Votobia 1999
Zbyněk Válka, Stíhací letadla - Itálie, Francie, SSSR, ČSR, Polsko, Votobia 1999
Miroslav John, Československé letectvo v roce 1938, Baroko+Fox 1996
Václav Šorel, Letadla Československých pilotů, Albatros 1986
David Irving, Luftwaffe, Bonus A 1998
Marius Skotnicki, Legion Kondor, Intermodel 1996
Jiří Rajlich, Jiří Sehnal, Vzduch je naše moře, Naše vojsko 1993
Periodika: L+K, ATM