Švýcarsko za války: skutečně neutrální?

Nedávno se u nás před vstupem do NATO uvažovalo i tom, zda by pro nás nebyla výhodnější neutralita. Pro zastánce podobné alternativy jsou zde historické příklady evropských neutrálních zemí. Belgii neutralita nepomohla ani v první ani ve druhé světové válce, Nizozemsku za druhé světové války také nebyla k ničemu. Švédsko může být neutrální zejména díky své zeměpisné poloze.

A jaká byla „neutralita“ Švýcarska za 2. světové války? Nacisté samozřejmě na žádnou neutralitu nehleděli a měli vypracovány plány na vojenské obsazení této země. Jejich uskutečnění zabránilo několik faktorů. Jednak to byly praktické důvody, jako poměrně dobrá připravenost švýcarské armády a hornatý terén, který byl velmi výhodný pro případnou partyzánskou válku. Ovšem hlavním důvodem, proč se invaze do Švýcarska neuskutečnila, i když po pádu Francie v červnu 1940 bylo Švýcarsko obklopeno pouze mocnostmi Osy, byl fakt, že existence formálně samostatného Švýcarska byla pro Německo výhodná, zejména z hospodářských důvodů. Navíc po vpádu do SSSR už Němci neměli volné rezervy na uskutečnění takové vojenské operace.

Hospodářská kolaborace

Švýcarsko si bylo samozřejmě vědomo toho, že je obklopeno pouze státy pod kontrolou nacistů a muselo tomu přizpůsobit i svou politiku. A mnohdy z tohoto „přizpůsobení“ dovedlo i hospodářsky těžit. Můžeme tak souhlasit s tím, že Švýcarsko bylo vojensky neutrální v tom smyslu, že jeho armáda se neúčastnila vojenských operací ani na jedné straně. Ovšem co se týče hospodářství byla váha nakloněna výrazně ve prospěch Německa.

Hospodářské vztahy Švýcarska s nacistickým Německem byly mírně rečeno „nadstandardní“. Mnohé švýcarské podniky dodávaly Němcům důležité součástky do vojenské techniky a potřebné suroviny. Německo nemělo dostatek strategických surovin a bez jejich dovozu z neutrálních nebo spojeneckých zemí by nemohlo vést válku. Za tyto suroviny se ovšem platilo tvrdou měnou. A tu Němcům zajistily švýcarské banky. Nakradené zlato Němci prodávali těmto bankám za švýcarské franky, za které potom od Švédska, Španělska, Portugalska a dalších zemí nakupovali důležité suroviny jako wolfram, chrom apod.

Zlato rozkradené ze státních pokladů okupovaných zemí a zlato ukradené Židům bylo roztaveno, slito do cihel a prutů a opatřeno předválečným cejchem Říšské banky. To stačilo k tomu, aby Švýcaři neměli (nebo spíše nechtěli mít) žádné pochybnosti o původu tohoto zlata. Přitom Říšská banka za celou válku prodala do Švýcarska několikanásobně více zlata, než činily její předválečné rezervy.

Jednou z bank, která přijímala německé zlato byla Banka pro mezinárodní investice (Bank for International Settlements - BIS) se sídlem v Basileji. Její historie je skutečně pozoruhodná. Byla založena v roce 1930 a měla zajišťovat průběh placení německých reparací podle Youngova plánu. Mezi jejími zakladateli byly centrální banky Německa, Anglie, Francie, Belgie a Itálie, dále tři americké banky a jedna japonská. Všechny zúčastněné státy podepsaly dohodu o tom, že prostředky banky nepodléhají ani v míru, ani ve válce žádným formám vyvlastnění a banka může i za války provozovat obchodní činnosti se všemi státy. Švýcarská vláda jí udělila autonomii. Banka učinila značné investice do rozvoje německého hospodářství.

I po vypuknutí války tak pokračovaly obchody této banky v Německu obvyklým způsobem a Němci dokonce platili i za války bance úroky z reparací. Nic podobného pochopitelně neměli nacisté zapotřebí a vyplývá z toho, že existence této banky pro ně byla velmi výhodná.

Představte si situaci, kdy v Evropě zuří válečný konflikt a v této bance se spolu v klidu setkávají její prezident Američan McKittrick a jeho zástupce viceprezident Říšské banky Emil Puhl (po válce odsouzený válečný zločinec). Také personál banky měl mezinárodní složení. Prostřednictvím BIS tak nacisté mohli realizovat své obchody s kradeným zlatem.

BIS se podílela i na skandálním případu československého zlata z března 1939. Československé zlaté rezervy byly ze značné části uloženy v Británii v Bank of England na účtech vedených BIS a Národní bankou československou. Nacisté po okupaci Čech a Moravy donutili ředitele Národní banky k vydání příkazu k převodu zlata vedeného v Londýně na účtech BIS na účty Říšské banky. Zlato tak přes BIS putovalo rovnou do Berlína. Bylo naprosto skandální, že Bank of England dovolila vydání čs. zlata. Byla z toho velká politická aféra, ve které se angažoval i Winston Churchill, která rozhodně neprospěla Chamberlainově vládě.

Němci ve Švýcarsku provozovali i další obchodní aktivity. Byly zde zakládány pobočky německých firem, zdánlivě „nezávislé“ podniky, které měly zajistit dovoz surovin i přes spojenecké embargo. S blížícím se koncem války sem bylo přeléváno stále více kapitálu německých firem a tvořily se zde jakési německé ekonomické domény, např. oblast kolem Davosu, tradičního německého lázeňského centra, které měly zajistit přežití nacistické kliky i po pádu Třetí říše.

Podle některých historiků se dá říci, že bez švýcarské hospodářské spolupráce by Německo zřejmě nevydrželo válku tak dlouho.

Vztah k Židům

Švýcarsko si velmi zakládá na své pověsti azylové země, pro všechny politické uprchlíky. Za 2. světové války to ale bylo trochu jinak.

Když se po anšlusu Rakouska začaly na švýcarských hranicích tvořit kolony židovských uprchlíků, začala švýcarská vláda připravovat opatření, kterými by jejich přístupu do země zabránila. Bylo to Švýcarsko, které si v roce 1938 vynutilo na Německu, aby všichni Židé měli pasy označené velkým písmenem „J“. Osoby s takto označeným pasem potom nebyly do země vpouštěny. Švýcarsko tak bylo „papežštější než papež“, protože v roce 1938 Německo ještě usilovalo o „vyřešení židovské otázky“ cestou masové emigrace Židů - mnoho jich tak v případě emigrace mohlo být zachráněno od pozdějších plynových komor. V roce 1942 byl ve Švýcarsku ještě více zpřísněn zákon o ochraně hranic a Židé byli od hranic vraceni, i když jim hrozila přímá hrozba transportu do koncentračních táborů.

Další známou otázkou je židovské zlato. Švýcarské banky ještě dnes vydělávají na zlatě a penězích, které si u nich uložili Židé, kteří válku nepřežili. Bohatí Židé v ohrožených zemích se samozřejmě snažili o bezpečné uložení svého majetku a spolehlivé švýcarské banky se jim zdály nejlepší alternativou. Zatímco samotní Židé ve Švýcarsku nebyli vítáni, jejich zlato ano. Když se po válce potomci zavražděných Židů snažili získat zpět rodinný majetek, narazili na hradbu byrokratických průtahů, např. požadavek úmrtního listu původního majitele účtu zavražděného třeba v koncentračním táboře... Velkou aférou se tato „spící konta“ stala v současné době, kdy byl na Švýcarsko vyvinut poměrně velký nátlak k vyřešení této otázky zejména ze strany USA.

Velmi kontrastní byl přitom přístup švýcarských bank k prostředkům, které si v nich uložili Němci. Ti si je po válce mohli vybrat bez problémů.

Rejdiště špionů

Jedním z dalších důvodů, proč Němci neobsadili Švýcarsko, byla skutečnost, že bylo vhodným místem pro špionážní aktivity a pro navazování neoficiálních kontaktů s druhou stranou. Švýcarsko, stejně jako ostatní neutrální evropské země, se za války jen hemžilo špióny všech stran. Působilo zde známé Büro Ha kapitána Hausmanna, sovětská síť Rudá kapela, americký OSS, britské SOE a samozřejmě němečtí agenti SD a abwehru.

S přibližujícím se koncem války se nacisté snažili využít zbývajících Židů, které zadržovali, jako rukojmí k vyjednávání se západními spojenci. Jsou známé kontakty šéfa mise OSS v Bernu Alana Dullese s emisary SS. Dulles se netajil svým proněmeckým postojem, byl to bývalý ředitel německé Schröder Bank, jeho bratr John seděl až do roku 1940 v představenstvu IG Farben (výrobce plynu Cyklon B). S IG Farben byla propojena i americká společnost Standard Oil a obchody pokračovaly přes prostředníky i během války.

Zajímavé byly i kontakty šéfa švýcarské zpravodajské služby Rogera Massona s šéfem SD Walterem Schellenbergem, a to dokonce i na německém území.

Švýcarsko se samořejmě všem obviněním z „kolaborace“ s Němci brání tím, že v dané situaci, pod hrozbou invaze, se nedalo nic jiného dělat. Proti tomu se dá naopak namítnout, že invaze byla realizovatelná pouze v roce 1940 a navíc by ani nebyla v německém zájmu, protože Němci by tak přišli o své vklady v bankách na neutrálním území, navíc švýcarský frank by okamžitě ztratil hodnotu.

I na příkladu Švýcarska se tak ukázalo, že neutrální může být jen ten stát, u kterého to potenciálnímu agresorovi vyhovuje.