Robert M. Citino: Smrt Wehrmachtu

Jsou různé druhy odborných knih o druhé světové válce. Většina z nich se zabývá jednotlivými taženími a operacemi, hodnotí vzájemné síly znepřátelených států, ekonomické aspekty a válečné umění. Jsou tu ale i další, které se na válku dívají z jiného zorného úhlu. Když jsem četl Smrt Wehrmachtu, vytanula mi na mysli kniha Nerovní Spojenci od Richarda DiNarda. Obě knihy jsou si totiž podobné v tom, že se dívají na známé události trochu jiným pohledem. Zatímco DiNardo ve své knize zkoumá opomíjené vedení „koaliční války“ mocnostmi Osy, Citino se snaží zařadit válečné tažení Wehrmachtu do kontextu historie moderního německo-pruského válečnictví. Na našem trhu je tento pohled něčím novým a neokoukaným.

Základní myšlenkou knihy je, že německý Wehrmacht nepřišel za války s ničím novým, ale jen a pouze opět aplikoval tradiční způsob německého (a dále i pruského) válečnictví. Citino ho po vzoru Němců nazývá Bewegungskrieg, mobilní válka. Jde o to, že v moderní historii bylo Německo vždy obklopeno silnějšími státy nebo koalicí států, a proti nim se nemohlo prosadit klasickou vyčerpávající válkou. Naopak, muselo se snažit co nejkratším rozhodným tažením zasadit nepříteli takový úder, který ihned rozhodne válku. Na rozdíl od obecného přesvědčení, že toto přišlo až s tzv. Blitzkriegem, Smrt Wehrmachtu dokazuje, že se jedná o tradiční německý způsob vedení války. Německý způsob válčení spočíval na operační úrovni (tedy ne na rozložení armád atd., ale nižších stupňů, to je sborů a divizí) s cílem dosáhnout zde obklíčení a následně zničit síly nepřítele. To s sebou neslo zanedbávání dalších aspektů války hlavně na strategické úrovni, tedy otázek logistiky, hospodářské výroby atd. Nutno poznamenat, že kniha je v tomto ohledu velmi přesvědčivá.

Smrt Wehrmachtu popisuje německou armádu v jediném roce 1942. Ten je zde dán jako zlomový, ale ne z pohledu porážky Německa. Smrtí je zde míněn postupný krach tradičního německého válečnictví spočívajícího na maximální operační svobodě polních velitelů, kterou od roku 1942 nahrazovalo čím dál více centralizovanější velení. Celou knihou se potom nese duch neodvratitelnosti změny, přičemž Citino neupadá nikde do klišé a neviní z toho jen a pouze Hitlera, jak bývá často zvykem. Jeho podíl na těchto změnách nijak nezamlčuje, ale současně i poukazuje na to, že Hitler byl spíše katalyzátorem, přičemž na jeho rozhodnutích se stejnou měrou podíleli i němečtí důstojníci.

Samotná kniha začíná obecným náhledem do historie německého válečnictví a stručně mapuje jeho vývoj až do druhé světové války. Odhaluje tak kořeny, ze kterých vyrostli přední velitelé Wehrmachtu. Lehce se dotkne prvních let konfliktu až do bitvy u Moskvy. Je sympatické, že autor se zde nepouští do výlevů „co by kdyby“, ale zaměřuje se čistě na popis německých operací. Spíše se ptá, zda vzhledem k situaci mohli vůbec Němci jednat jinak. Opět zde jasně ukazuje, jak se Němci v souladu se svou vojenskou tradicí snažili v co nejvíce „kotlech“ obklíčit nepřátelská vojska a tím zničit nepřítelovu schopnost vést válku. Snahu německých velitelů o co největší samostatnost v poli výstižně přirovnává  k lovecké smečce psů rafajících po kořisti bez ohledu na vše kolem.

V dalších kapitolách popisuje tři největší úspěchy Wehrmachtu do léta 1942, a to ovládnutí Krymu, boje v okolí Charkova a boje v Severní Africe. Rozebírá zde brilantní operace zúčastněných velitelů Wehrmachtu a jejich mistrné velení právě na operační úrovni. Podrobně analyzuje jejich snahu vést obchvatný manévr třeba i proti silnějšímu nepříteli a dosáhnout tak jeho zničení za cenu co nejmenších vlastních ztrát. Už zde si ale všímá některých věcí později pro Wehrmacht osudných. Je to zejména zanedbávání vlastní logistiky a nedostatků v náhradách ztrát a toho, že všech úspěchů bylo dosaženo vždy při maximálním soustředění Luftwaffe na poměrně malém bojišti.

Velmi zajímavý je zde pohled na „lišku pouště“ Rommela. V něm samotném vidí autor klasického představitele německého válečnictví, který jednal tak, jak mu velela tradice. Proto zde nijak nekritizuje Rommela za jeho přezírání logistiky, což je jedna z nejčastějších výtek adresovaných na jeho hlavu. Naopak ukazuje, že podobně jednali prakticky všichni němečtí velitelé a jen jaksi na okraj upozorňuje, že například Halder se při své kritice Rommela se o tomto nikdy nezmínil. Je tu také zajímavý autorův postřeh, že samotné slovo „logistika“ se dostalo do německé odborné mluvy až po roce 1945!

Následuje popis tažení ke Stalingradu a Kavkazu resp. El Alameinu. A opět, je jen typické, že jako debakl Citino neoznačuje ztráty Němců, ale naopak jejich neschopnost v těchto taženích způsobit Spojencům zásadní ztráty v obkličovacích kotlích. Tak se postupně dostává Wehrmacht ke své smrti u Stalingradu, na předhůří Kavkazu a v písku u El Alameinu.

Tím se zabývá v posledních částech knihy. Jako hlavní téma zde dominuje to, že Němci už ve vedení bojů nemají na vybranou a dostávají se do vleku událostí. Polemizuje zde s různými tvrzeními o tom, jak měli Němci postupovat a co měli dělat. Věnuje se např. známému pokusu Mansteina o prolomení sovětského obklíčení u Stalingradu.

Co se týká zpracování knihy, je velmi dobré. Jednotlivé kapitoly jsou provázeny přehlednými mapami, které umožní čtenáři dobrou orientaci v popisu jednotlivých operací. Je zde taky značné množství velmi kvalitních poznámek, které samy o sobě představují další zdroj hodnotných informací. Například když upozorňují na úskalí práce s memoáry německých generálů, které jsou sice dost přesné ohledně operačních věcí, ale jsou značně nespolehlivé pokud jde o vztah jejich autorů k nacistickému režimu. Zde bych měl ovšem jednu ze dvou výhrad, a to že poznámky jsou řazeny vždy na konec kapitoly, a tak čtenář musí úmorně listovat. Osobně mám raději poznámky umístěné pod čarou. Nechybí samozřejmě ani obsáhlý seznam doporučené a použité literatury.

Druhou výhradou jsou určité nepřesnosti v překladu. Na straně 220 se mluví o kanonech ráže 50 mm s krátkou a dlouhou hlavní, ovšem v závorce místo správného údaje délky hlavně 48 resp. 60 ráží je údaj „ráže 48 resp. 60“. Dále se při překladu názvu britských divizí používá jednak tradičně britské označení a jednak český překlad. Např. na straně 322 máme 51. (vysočinskou) divizi a na straně 433 51. highlandskou divizi, což je v naší odborné literatuře obvyklejší. Stejně tak mě zarazilo, že se překladatel rozhodl u německých tanků Pz III a IV používat anglické značení tedy jako Mark III a IV.

Co napsat závěrem? Smrt Wehrmachtu je výjimečná kniha a nezbývá, než si přát jen víc podobných následovnic.