Infrazařízení za druhé světové války

Infračervená (IR) technika se pro vojenské účely začala vyskytovat ve výzbroji a vybavení nejen tanků už dříve, než 2. světová válka vůbec začala. Princip původních infrasystémů je jednoduchý – místo viditelného světla je využit pro osvětlení zdroj infračerveného záření, lidskému oku neviditelného. Toto záření se odrazí od cíle zpět a je detekováno přístrojem, který převádí infrazáření na viditelné světlo, nejčastěji monochromatické. Jedním z nich je Holstova trubice, která byla vyvinuta ve dvacátých letech na principu elektrického prvku, jenž po dopadu infrazáření na citlivou vrstvu vysílá viditelné světlo dále zpracované optickými prvky. Další možností je pomocí stejného detekčního zařízení zjišťovat vlastní vyzařování sledovaného objektu v pásmu infračerveného záření, například vyhledávat rozžhavené výfuky motorů bombardérů a podobně.

Nejprve šlo o poměrně primitivní zařízení s malým dosahem sloužící k řízení v noci, jakým byl například sovětský systém DUDKA, zkoušený od března roku 1939 na tancích BT. Byl to kupodivu tzv. helmový systém, tedy takové řešení, které se jako nejmodernější uplatňuje dodnes. Řidič byl vybaven pozorovacím náhlavním přístrojem s jedním okulárem na principu Holstovy trubice a infračervené záření bylo vysíláno obyčejným reflektorem tanku, který měl předsazen tmavorudý infračervený filtr. Ten umožnil pronikání infračervených paprsků, ale odstínil viditelné světlo. Dosah tohoto zařízení byl nanejvýše do 50 metrů a vzhledem k poměrně těžkému použitému přístroji umístěnému na hlavě řidiče působil při jízdě značné problémy vzhledem k rychlé únavě krčních svalů. Ani rychlost jízdy nebyla nijak vysoká kvůli malému dosahu a nemožnosti terén hodnotit jinak, než bez prostorového vidění. Nejen proto k jeho sériové výrobě s největší pravděpodobností vůbec nedošlo.

Dalším sovětským systémem používajícím infrazáření byla speciální úprava samopalu PPŠ-41 s infrazaměřovačem, která vznikla v roce 1943 a jejíž bojové výsledky dodnes nejsou zcela známy, ačkoliv nasazení několika prototypů je potvrzeno. Konec konců byla infratechnika v SSSR popelkou až do začátku padesátých let. U tohoto systému není známo, jak byl cíl osvětlen, pouze se předpokládá, že bylo využíváno přenosného upraveného akumulátorového reflektoru o napětí 6 voltů, běžně sloužícího v osobních terénních automobilech.

Britská armáda měla už na počátku války obdobné zařízení pracující na stejném principu a nazývané TABBY, které mělo při jiném používaném systému upevnění pozorovacího zařízení rovněž nízký dosah do 50 yardů a zpočátku i stejné nectnosti. Toto zařízení bylo za války dále vyvíjeno do mnoha variant a značně zdokonaleno. Současně Britové také vyvinuli jako obranu proti nepřátelským infračerveným technikám detektory infračerveného záření, které byly čistě pasivní a mohly bez vlastního vyzařování identifikovat cizí záření až na vzdálenost do pěti kilometrů v závislosti na průhlednosti ovzduší (prach, kouř, déšť) a na tepelném kontrastu vůči pozadí zdroje (požářiště atp.). Britové používali toto zařízení od roku 1941, kdy jej poprvé využily jednotky Commandos ve Středomoří. Při operaci TORCH použily naváděcí ponorky před pobřežím poprvé rovněž infrareflektory a naváděné vyloďovací čluny byly vybaveny detektory záření. Pro řízení tzv. Midget Submarines (trpasličích ponorek) na hladině při jedné fázi útoku na německou bitevní loď TIRPITZ byly rovněž použity infračervené pozorovací přístroje, což byl donedávna zcela neznámý fakt. Britská obojživelná vozidla LTV použila při překračování Rýna řidičskou variantu infrazařízení typu TABBY M. 

Vyráběny a používány byly tyto typy TABBY:

• B – bateriový vyzařovač pro navádění,
• C – monokulár pozorovací, brzy nahrazen typem D,
• D – monokulár pozorovací, značně vylepšený typ C,
• E – binokulár pro řízení vozidel v noci, varianta pro tank byla Periscope No.1,
• F – RAF pro noční stíhače a bombardéry, sloužila jako identifikační IFF,
• K – monokulár vodotěsný pozorovací pro pozemní vojska a námořnictvo,
• M – nahradil variantu E, používán řidiči nákladních vozidel, buldozerů a tanků,
• N – binokulár pozorovací, náhlavní varianta s bateriemi,
• O – monokulár pozorovací, náhlavní varianta s bateriemi,
• Z – nahradily v pozdější fázi bombardovací ofenzivy variantu F (v RAF značeno jako F Equipment nebo Z Equipment).

Zejména verze N a O a verze C byly vyrobeny v poměrně malém množství.

Pro Brity nebylo potenciální hromadné nasazení infračervených ozařovačů Němci na západní frontě větším nebezpečím, protože případné ozáření by bylo rychle odhaleno a nasazení nepřátelského infrasystému odraženo oslepovací palbou dělostřelectva, vedenou do oblasti produkující záření, hlavně s pomocí již dříve používaného dýmového střeliva na bázi těžkého dýmu s obsahem mikročástic kovových oxidů.

RAF používala od roku 1944 identifikační zařízení IFF na bázi infrasystému pro noční lety (TABBY Mod. F – F Equipment) hlavně na letounech zařazených k Bomber Command, například na letounech Lancaster, na Mosquitech, Halifaxech a dalších. Letouny Lancaster například měly v přídi dva infrareflektory a střelci ve věžích měli k dispozici zobrazovací zařízení. Podobná zařízení, tedy vyzařující identifikační reflektory měly letouny BC také v zadní polosféře, ale jejich umístění nebo typ mi není znám.

Američané používali v boji téměř výlučně jen systém M1 Infrared Sniperscope. Tento přístroj byl upevněn na automatické karabině M 2 označované pak jako M 3 a sloužil pro střelbu na cíle do vzdálenosti cca 75 yardů. Výborně se hromadně uplatnil při nočních bojích na ostrovech Okinawa Gunto, kde v úplné tmě odstřelovali Američané japonské vojáky vycházející v noci z jeskyní. Bylo zjištěno, že v průběhu prvních dnů po vylodění u přístavu Minatoga právě vojáci námořní pěchoty vybavení tímto systémem měli na svém kontě cca 30 % japonských ztrát v nočních bojích. Ve dnech 4. a 5. května 1945 pak se plně prokázaly přednosti už početnějších infrasystémů obsluhovaných elitními střelci z řad US Marines při dvou velkých japonských nočních protiútocích.

V USA byl vývoj zahájen již ve dvacátých létech, kdy John Logie Baird navrhl svůj Noctovision Apparatus. Ale prvenství v konstrukci opravdu funkčního infračerveného systému patří ruskému emigrantovi Vladimíru Kuzmiči Zvorykinovi pracujícímu v RCA. Ten zjistil, že používaný televizní systém lze konvertovat do oblasti infračerveného spektra. V roce 1935 o to armáda neměla pražádný zájem, ale po vypuknutí války v Evropě se její přístup změnil a v roce 1940 byl kladen důraz na vyvinutí takového systému pro řidiče nákladních vozidel a obojživelných vozidel DUKW. Tak se objevil pozorovací přístroj řidiče označovaný jako Infra-red viewer Type B, který bylo možno namontovat na nákladní auto, jeep, DUKW nebo obojživelný Ford GPA. Systém se skládal ze zvláštního reflektoru či několika takových, dvouokulárové zobrazovací jednotky a samostatného generátoru o výkonu 1 500 W. Hluk generátorového motoru však vcelku účinně bránil ve skutečně skrytém používání tohoto zařízení. Na těchto typech sbírali Američané své první zkušenosti a jejich důsledkem byl urychlený vývoj včetně zavedení hromadné výroby.

V knize o historii vývoje amerického tanku Sherman (Sherman: A History of the American Medium Tank, str. 256 od Hunnicutta) se píše, že v červenci roku 1942 byla zkoušena experimentální verze Shermanu označená jako M4A1E1 vybavená mj. i infrazařízením pro jízdu v noci, ale pokud je známo, bojově toto zařízení nasazeno nebylo.

Další v řadě byly Type D s monokulárním zobrazovačem, v roce 1944 na jaře pak Type Z náhlavního provedení, který se dal připevnit na přilbu, dále typ Snooperscope, sloužící k pozorování činnosti nepřítele a při utajovaných operacích a již zmíněný M1 Infrared Sniperscope, kterého bylo vyrobeno okolo 6 000 kusů. Při jeho dodávkách bylo preferováno tichomořské válčiště, neboť výroba se hromadně rozběhla až v březnu 1945 a to již bylo na nějaké větší použití proti Německu pozdě.

Proto byly první bojové systémy použity právě v Pacifiku, i když na Okinavu se včas dostalo pouze okolo 120 kusů, zatímco zhruba 800 dalších se na jistou dobu ztratilo někde na zásobovací trase mezi Okinavou a pacifickými přístavy USA. Přitom potřebné montážní úchyty a přídavné díly u poloviny systémů chyběly, takže zkompletováno bylo okolo 60 kusů a celkem použito okolo 80. Početní rozdíl vysvětlili historikové tím, že zruční příslušníci 1. a 6. divize americké námořní pěchoty si vyrobili v dílnách na opravárenské lodi několik desítek upravených kopií originálních montáží, z nichž většina šla skutečně použít.

Německé ozbrojené síly pracovaly na vývoji infračervené techniky už před započetím války a v jejich spektru zbraňových a pozorovacích systémů se rovněž vyskytovala řada výrobků z oblasti využití infrazáření.

Jedním ze systémů nočního vidění a zaměřování pracujících na principu infračerveného záření byl kupříkladu systém Vampir ZG 1229. Šlo o reflektor upevněný na útočné pušce StG 44, na kterém byl infračervený filtr a pod reflektorem byl umístěn pozorovací a zaměřovací dalekohled s vysokonapěťovým transformátorem a pomocnými obvody. Systém měl rovněž dosah asi 70 metrů a byl napájen kabelem z akumulátoru neseného střelcem na zádech. Tento systém byl mnohokrát vylepšen a ke konci války už představoval nejkompaktnější a nejpokročilejší mobilní IR zařízení, které měli Němci k dispozici. Přesto (nebo právě proto) byl k dispozici jen ve velmi omezeném množství. Snímky dokumentující nějakou jednotku vybavenou tímto systémem nejsou k dispozici, i když tyto jednotky zřejmě existovaly, možná s početně neúplným vybavením.

Nebyl to však ani zdaleka první střelecký systém využívající infrazáření. Jedním z prvních prakticky použitelných byl v roce 1942 na německé straně fronty pokusný zaměřovač ZG 1221 s ozařovačem o průměru 36 cm, umístěný na samohybném protitankovém kanónu Marder PaK 40 ráže 7,5 cm. Přístroj stejně jako řada dalších byl vyvíjen na základě objednávky Heereswaffenamtu a zkoušen ve WaPrűf 8. Tento systém se ve zkušebním nasazení vcelku osvědčil, i když jeho maximální dosah byl v původním provedení okolo 300 metrů.

Některé prameny uvádějí množství vyrobených funkčních sad jako 400 kusů, jiné poněkud méně nebo dokonce až tisíc kusů, což je značně nepravděpodobný počet vzhledem k tomu, že šlo prakticky o zkušební sérii a jak se dále dočteme, potíže při výrobě těchto zařízení se s postupem doby stále zvětšovaly. Německé velení se posléze rozhodlo vybavit podobným zaměřovačem i tanky. Další dvouletý vývoj vedl k pokusu o sestavení systému SPERBER určeného k nasazení s tankem Pz V Panther a dalšími prvky. Takový komplexní přístup by byl z taktického pohledu opravdu inovativní, pokud by ale byl realizován s dostatečným počtem příslušné techniky.

SPERBER tedy měl zahrnovat tanky Pz V Panther Ausf. G s IR zařízením, vozidla Uhu a Falke a osobní IR střelecké systémy Vampir pro pancéřové granátníky.

Tank Pz V Panther Ausf. G byl vybaven reflektorem o průměru 20 cm, napětí 12 V a výkonu 200 W, který byl osazen zrcadlem o průměru 9 cm. Vyzařovací úhel reflektoru a pozorovací pole detektoru zaměřovače byly shodně 30°. Zaměřovač měl pětinásobné zvětšení a byl osazen triodou AEG typ 126, účinný dosah reflektoru byl do 400 metrů, reflektor byl spřažen s tankovým kanonem; celý systém dále zahrnoval samostatný motorgenerátor GG 400 firmy Lorenz o výkonu 400 W a akumulátor 12 V (umístěný v bojovém prostoru místo držáku na tři náboje do kanonu) a mohl jej využívat velitel ve velitelské věžičce. To celé tvořilo jeden celek nazývaný FG 1250, podle mého názoru poněkud v rozporu s účelem, neboť spíše by asi měl být označen jako ZG – tedy Zielgerät.

Reflektor zaměřovacího zařízení bylo možno připojit pomocí odnímatelné ploché tyče na náměr kanonu, přičemž svítil v ose hlavně anebo po odpojení spojovací tyče jím mohl díky umístění na velitelské věžičce spolu s pozorovacím přístrojem otáčet velitel tanku v rozsahu celých 360° a tak vyhledávat pro střelce cíle; na kruhovém rámu v kopuli velitelské věžičky byly uvedeny číslice, na které mířila ručička ukazatele a podle natočení velitelova pozorovacího přístroje mohly být střelcovi veleny cíle a palebné prvky. Na držáku infrazaměřovače byly seřizovací prvky na hrubé a jemné nastavení elevace a odnímatelná plochá tyč propojující elevaci kanonu na zaměřovač. 

Tank musel být navíc pro použití a uložení systému vybaven speciální skříní, která nahradila původní schránku na příslušenství označovanou jako Gepäckkaste (021 St 48399). Podrobnosti a další okolnosti ohledně praktického nasazení systému SPERBER či jeho montáže a potřebných úprav lze rovněž nalézt v připojených odkazech na použitou literaturu. Manuál popisující součinnost velitele a střelce při praktickém nasazení systému, který jistě Wehrmacht vydal, však k dispozici nemám.

Každý tank Pz V Panther Ausf. G určený pro vestavbu IR zařízení měl být označen již v továrně identifikačním písmenem F na korbě u výrobního čísla (neplést s označením typu Pz V Ausf. F!) počínaje číslem korby 128495 (Fgst.Nr.128495). Značení však začíná až od výrobního čísla Fgst.Nr.128557, protože dřívější vyrobená vozidla byla dodána armádě bez úprav z důvodu nedodání příslušných zařízení k montáži. Tím možná došlo k tomu, že některé prameny udávají možnost plánovaného vybavení pozdější verze – Pz V Panther Ausf. F – IR zařízením přímo v polních podmínkách – to je však můj dohad, se kterým nemusí každý souhlasit.

Protože se němečtí odborníci právem domnívali, že zdroj záření ve formě jednoho reflektoru o relativně malém výkonu je pro střelbu na větší vzdálenosti nedostatečně dimenzován, byl do systému SPERBER přiřazen obrněný transportér SdKfz. 251 pro osvětlování cílů infrapaprsky, vybavený daleko silnějším zdrojem – velkým reflektorem –, pod bojovým názvem Uhu. Ten měl spolu se skupinou pěti spolupracujících tanků vytvořit základní jednotku speciálního uskupení pro noční boj zvaného Nachtkampfgruppe.

V létě roku 1944 byla jedna rota 3. praporu 24. tankového pluku 116. tankové divize Wehrmachtu cvičena spolu s osádkami Uhu v rámci předpokládaného používání systému SPERBER na cvičišti v Bergenu a v Panzertruppen Schule ve Fallingbostelu, kde výcvik s technikou začal pro přístrojové specialisty-opraváře už v březnu téhož roku. Řidiči se ve stejnou dobu s přístroji FG cvičili v jízdě podle infrazařízení. Ačkoli byly na západní frontě některé Panthery s tímto zařízením zjištěny, neexistují spolehlivé dokumenty o jejich tamním skutečně bojovém nasazení. Dva takto vybavené Panthery byly totiž zničeny americkými jednotkami v denním boji u kanálu Weser-Elbe, kde padly do protitankové léčky.

Několik nasazení tanků Panther Ausf. G s infrazaměřovači FG 1250 či jeho následovníky na frontě ale dobře zdokumentováno je. Jedná se o východní frontu, kde kupříkladu na konci ledna 1945 jedna četa tanků Pz V Panther Ausf. G s infrazaměřovači byla v sestavě 6. tankové armády Wehrmachtu nasazena při protiútoku u Budapešti. V únoru 1945 byla jedna rota 1. praporu 29. tankového pluku nasazena v rámci systému SPERBER v prostoru Balatonu s IR zařízeními na 10 tancích Pz V Panther Ausf. G, k nasazení této techniky došlo i v bojích jižně od Vídně v dubnu 1945, kterých se zúčastnil SS-Oberscharfűhrer Ernst Barkmann, známý tankista používající i Panther V Ausf. G. Sověti či Němci se ani v tomto prokázaném případě nezmiňují o výsledcích bojového nasazení. Východní fronta byla pro takovéto bojové nasazení zvolena úmyslně proto, že sovětská strana zcela jistě žádnou infratechniku na tomto bojišti nepoužívala a tudíž nemohlo dojít ani k odhalení německé techniky pomocí detekce zdrojů infrazáření.

V dubnu 1945 byly jedna rota 10 tanků Panther v rámci systému SPERBER a jedna doprovodná rota pancéřových granátníků včetně speciálních vozidel Falke, obojí z tankové divize Műncheberg, nasazeny v bojích u Berlína, avšak ani zde není známo nic o jejich bojových výsledcích s použitím infrazaměřovačů. Celkem bylo úpravami pro nasazení s infrazařízeními v rámci systému SPERBER vybaveno a nasazeno do bojů okolo 90 kusů tanků Panther, a to včetně těch, které byly používány při zkouškách a výcviku u Panzerjäger Lehr- und Versuchskompanie (4–5 kusů). Německým záměrem bylo vytvořit tzv. uskupení pro boj v noci – Nachtkampfgruppen –, které by mělo 10 tanků Panther s infrasystémy, dvě vozidla Uhu, vozidla Falke a jednu rotu tankových granátníků vybavenou systémy Vampir a FG.

Jak již bylo výše řečeno, jednotky i vozidla pro tento záměr byly cvičeny a dokonce nasazeny v boji, ale žádný významný vliv na průběh bojové činnosti to nemělo zřejmě také z důvodu malého počtu nasazených speciálně vybavených jednotek.

Nalezené zmínky na stránkách www.fingolfingen.tripod.com o vybavení tanku Panther Ausf. G dalšími IR systémy ale také říkají, že existovalo dvojí provedení instalace – A a B. Provedení A mělo mít jeden reflektor s IR filtrem o průměru 30 cm a dosahu 600 m společně se zobrazovací jednotkou velitele, konkrétně tedy FG 1250. Mělo být užito na východní i západní frontě. Zde lze objevit první rozpor, neboť z ukořistěných vozidel bezpečně víme, že používaný IR světlomet velitelského systému měl reflektor o průměru pouze 20 cm. Tento fakt o reflektoru průměru 30 cm je uveden v tomto jediném zdroji ve znění, jak je přesněji uveden v seznamu literatury a použitých pramenů. Jeden zdroj uvádí, že řešení IR systému tanku Panther Ausf.G uvedené ve Spielbergerovi bylo možno snadno použít u jakéhokoli bojového obrněného vozidla, s čímž můžeme jen souhlasit.

Co se jeví jako daleko rozpornější ve světle dříve uvedených faktů, je popis IR výbavy tzv. provedení B u zmíněného zdroje www.fingolfingen.tripod.com. Mělo totiž kromě původního velitelského zahrnovat další dva IR systémy označované jako Biwa (Bildwandler – konvertor IR zobrazení do viditelného spektra), a to řidičův na předním pancíři a střelcův namontovaný na přírubě zaměřovače kanonu. Všechny tři pak měly mít každá svůj vlastní IR reflektor o průměru 30 cm. Tento zdroj však sám dodává, že bojová hlášení o jejich nasazení jsou „velmi zřídkavá” a přiznává, že kvůli nedostatku věcných důkazů lze o tomto provedení pochybovat. Jiná literatura hodná zřetele se o tomto tzv. provedení B nezmiňuje, alespoň já o tom nevím.

Historka o tom, že například dva Panthery s infrazaměřovačem patřící do jedné čety tankové divize Clausewitz vybavené IR zařízením provedení B u obce Uelzen zničily šest zbrusu nových britských tanků Comet, popřípadě že byly pomocí systému SPERBER zničeny jiné tanky v jiných bojích, se sice občas objevuje v různé literatuře i časopisech, ale zatím nikomu se nepodařilo jejich hodnověrnost dokumentárně prokázat.

Fotografie Pantherů s namontovanými IR zařízeními pro řidiče jsem nikde nenalezl, jako zřejmě nikdo. Pouze je možno učinit si představu o jejich případném vzhledu podle zde umístěné fotografie IR řidičského zařízení Falke. Jejich uchycení by bylo ale zjevně poněkud jiné vzhledem k jiném sklonu čelního pancíře než měl před příklopem řidiče kupř. Falke. Spielberger i jiní – viz literatura – uvádí, že řidiči jezdili naslepo pouze podle pokynů velitele. Je však na uváženou, že řidiči všech ostatních vozidel předpokládaných pro Nachtkampfgruppen těmito zařízeními disponovali a přitom jádro jejich síly – Panthery – by jezdily prakticky poslepu. I toto je jen můj dohad na základě vlastního úsudku o taktice nasazení Nachtkampfgruppen. Tolik o vozidle Pz V Panther Ausf. G, jejich infravybavení a bojovém nasazení.

Němci se však věnovali infratechnice až na dobu mezi roky 1939–1941 poměrně obsáhle a tomu odpovídal i rozsah jimi vyráběných a používaných zařízení. V listopadu 1944 byly do spojenecké instituce zabývající se kořistní technikou dovezeny exempláře infratechniky, které německá armáda a námořnictvo používaly u pozemních jednotek, PLO, pobřežní obrany a v navigační síti příbřežního provozu. Prvním typem byl Käter Gerät, jednoduchý infradetektor, který dokázal na 100 yardů spolehlivě zjistit svítící baterku s infrafiltrem a na 500 yardů reflektor vybavený stejným filtrem.

Dalším zařízením byl Wärme Peil Gerät, též Wärmepeilgerät nebo též WPG-150 Seeziel a WPG-200 Seeziel, spojeneckými odborníky nazývaný Electron Telescope. Jeho německý název vyjadřoval přesně i jeho funkci – zaměřovač zdroje tepelného vyzařování. Byl to sice pasivní detektor, ale podle získané dokumentace byl určen pro spolupráci s reflektory o průměru 150 nebo až 200 cm vybavenými infračervenými filtry, což z něj dělalo součást plně aktivního systému vyhledávání cílů. Systém byl určen nejen pro protiletadlovou a hlavně protilodní obranu, ale také jako navigační prostředek příbřežního lodního provozu. Pasivní dosah WPG-150 byl za dobrých podmínek okolo 8 000 m, s přisvětlením cíle až dvojnásobek. 

Donau Gerät, WPG-60, další z těchto pasivních systémů, byl určen přímo pro pobřežní obranu. Dokázal objevit cíle vyzařující v tepelném spektru nižších kmitočtů infrazáření tím, že soustřeďoval jejich záření zrcadlem o průměru 60 cm na miniaturní detekční termočlánky z PbS tvořící jemnou mozaiku. Za příznivých povětrnostních podmínek bez krytí dýmovou clonou z těžkého dýmu byl tento systém schopen detekovat minolovky a torpédové čluny až na vzdálenost 15 km, uskupení lodí pak až na vzdálenost 25 km.

Jiným systémem byl Zeissův Wärmepeilgerät WPG-Zst. Jednalo se o předchůdce současných termálních senzorů užívaných k řízení palby (Zielsuch- und Feuersteuerung), který byl stejně jako ostatní obdobné německé systémy určen pro zjišťování tepelné stopy nepřátelských plavidel. Toto zařízení bylo dostatečně robustní, aby je mohly používat baterie pobřežního dělostřelectva, v azimutu mělo přesnost cca 200 m/10 km a bylo schopno odhalit velká válečná plavidla na vzdálenost 15 až 20 km. Baterie Vara v Norsku obdržela toto zařízení počátkem roku 1945 a pozemní vojsko rozmístilo čtyři další v pevnosti Stavanger, kde měly odhalovat přibližující se vyloďovací plavidla. V okupovaném Dánsku byla v roce 1945 nasazena tři zařízení tohoto typu u Esbjergu, kde pokrývala vjezd do přístavu a jedno bylo na jaře roku 1945 umístěno v Hellerupu nedaleko Kodaně.

V provozu měli Němci celkem okolo 50 jednotek, ale jejich nasazení bylo omezeno výhradně na pevninu v důležitých bodech, kde triangulační metoda mohla poskytnout přesnou polohu detekovaných cílů pro pobřežní dělostřelectvo. Při samostatném použití by byl získán pouze jeden náměrný úhel. Reflektor o dostatečném výkonu přidaný k tomuto systému dokázal osvítit na bližší vzdálenost s použitím infrafiltru detekovaný cíl tak, že bylo možno do tří kilometrů rozeznat s použitím pozorovacího infradalekohledu na cíli i podrobnosti. Systém byl snadno přepravovatelný a spolehlivý v provozu, takže by bylo možno jej použít při nasazení na ponorkách nebo jiných plavidlech. Systém byl na menší vzdálenosti v praxi daleko spolehlivější než tehdejší německé radary pobřežní obrany, které nejen trpěly rušením nepřítele, ale také falešnými odrazy od vyšších vln.

Nachtfahrgerät – NFG nebo FG – byl dalším systémem infratechniky, tentokrát používaným pro jízdu v noci. Od roku 1943 byla jeho výroba zajištěna firmou Leitz ve Wetzlaru. Používal infrafiltry nebo difuzéry na automobilové nebo tankové reflektory a Bildwandlerrohr – zobrazovací trubici označenou jako Typ 160. Ta si pro napájení vyžadovala napětí 14 000 voltů a byla 160 mm dlouhá – odtud označení. Jen pro porovnání – obdobný britský výrobek vyžadoval ve stejné době pouze 3 000 voltů a byl třikrát menší. Viditelná oblast byla do 100 metrů a opravdu velké objekty bylo možno rozeznat po nasvícení až do 200 metrů. Používán byl zejména FG 1252 a FG 1253.

Dalším zařízením z tohoto oboru infratechniky byl právě FG 1252. Byl vlastně modifikací přístroje ZG 1250, jakéhosi většího bratra systému ZG 1229 Vampir, který byl používán spolu s kulometem MG 42 na obrněném transportéru Sd.Kfz 251/20. Pokud byla na transportéru Sd.Kfz 251/20 namontována současně obě zařízení, tedy FG 1252 a ZG 1250, bylo toto vozidlo označováno jako Falke.

Zielgerät – ZG – neboli zaměřovač bylo všeobecně zařízení pro infračervené zaměřovací systémy pro zbraně nejrůznějších druhů. Výše jsou uvedeny například ZG 1251 nebo ZG 1229.

Systém SPANNER verzí I až IV byl mimo jiné používán také nočními stíhači Luftwaffe. SPANNER I měl svůj vyzařovač, verze II byla čistě pasivní. Ostatní verze nebyly prakticky využity, jen vyzkoušeny. SPANNER I byl nasazen na bombardérech nasazených jako těžké dvoumotorové noční stíhačky a na některých pokusných verzích Bf 110 – jako první jej vyzkoušel Bf 110 D-1/U1. U PL dělostřelectva byl v minimálním množství nasazen také systém Nachtmessgerät NMG-42 nebo NMG-45 Luftziel s pozorovacím úhlem 80° a průměrem zrcadla 150 cm.

Signalizačními zařízeními na bázi infratechniky byly také vybaveny miniponorky Seehund. Původní provedení Seehundu mělo jen obyčejný reflektor s infrafiltrem, ale existovaly také ruční přenosné verze: Seehund II měl přístroj s optikou o průměru 12 cm, který byl těžký a neohrabaný, pak také Seehund III verzi s optikou o průměru 5 cm, již lehkou a snadno použitelnou.

Systém Adler byl používán v letadlech sloužících jako noční stíhačky k vyhledávání světlometů s infrafiltry, například na Lancasterech. Provedení Adler I mělo zorné pole 12°, Adler II pak 20°. Bylo vyrobeno asi 250 kusů. Přibližný dosah byl asi 20 km. Adler byl levnější než radar a rušení pomocí proužků Window na něj nezabíralo. Avšak vyžadoval nesmírně zkušené operátory a kvůli nadměrné únavě očí se nedal používat dlouhodobě, například pro samostatné vyhledávání. Vhodnost tohoto systému byla často zpochybněna i samotnými obsluhami, které vzhledem k poměrně malému pozorovacímu úhlu hlavně u prvních přístrojů jen obtížně prohledávaly jim svěřený vzdušný prostor.

Systém Kiel (Kiel Z) byl zobrazovač od firmy Zeiss, který měl široký rozsah citlivosti a byl lepší ve vyhledávání zdroje infrazáření než starší SPANNERy. Měl parabolické zrcadlo o průměru 25 cm, snímací úhel byl 12° a při snímání zrcadlo skenovalo okolí rychlostí 900 otáček za minutu. Byl méně citlivý na počasí a měl větší dosah. Přesto nebyl mezi piloty nočních stíhaček příliš oblíben a přišel dost pozdě. Navíc jich bylo vyrobeno jen málo, Němci se rozhodli spoléhat spíše na inovované radary např. typu Berlin nebo Bremen, to ale už byl skoro konec války. SPANNER I až IV i Kiel Z byly využívány také při pokusech s vytvářením formace ve vzduchu s použitím infrazářičů na podvozku a trupu letounu, při přistávání bez vidu s naváděním infrapaprsky a při zkouškách detekce rozžhavených výfuků letadel. Obdobnou funkci jako Kiel Z plnil či spíše měl plnit i tzv. B-Gerät od firmy Siemens, který byl vybaven pevně uchyceným zrcadlem o průměru 40 cm.

Mezi další výdobytky německých vědců patřil tzv. Lichtsprechgerät 80, který používal k utajenému přenosu hlasového signálu modulované infračervené záření. Bližší údaje o tomto systému utajeného velení a spojení včetně vynikajících fotografií jsou uvedeny v pramenech. Dosah přístroje z firmy Carl Zeiss v Jeně, vyvinutého v roce 1937, prokazatelně používaného již v roce 1940 a vyráběného v poměrně značném množství je okolo 5 km v závislosti na opacitě prostředí. Hlavní výhodou takovéhoto typu komunikačního zařízení je téměř stoprocentní utajení, nemožnost odposlechu a také nepříliš velká složitost celého systému. Dosah je však oproti klasickým radiostanicím menší a celý systém se dá použít spíše v taktickém měřítku do stupně pluk/brigáda, navíc kvůli nutnosti mít protistanici přesně zaměřenu se hodí téměř výhradně v obranné činnosti. Za pohybu kvůli nemožnosti kontinuálního zaměření na druhou stanici dochází okamžitě ke ztrátě spojení anebo přinejmenším k takovým výpadkům, že spolehlivé spojení je zcela nemožné udržet.

Výslechy zajatých německých specialistů potvrdily, že vývoj infračervené techniky byl zajišťován nejen firmou AEG v Berlíně a Leitz ve Wetzlaru, ale také laboratořemi Reichspost a firmami Siemens a Zeiss. Zásadním problémem Německa nejen v této oblasti byla roztříštěnost vývojové základny, množství různých typů a systémů navíc neustále měněných v průběhu výroby a z toho vyplývající malá efektivnost, navíc nebylo možno vybavit vojska zčásti i kvůli materiálovým potížím větším množstvím infratechniky v době, kdy to ještě mohlo mít alespoň nějaký význam pro noční boje na frontě.

Za významnou pomoc při koncipování článku děkuji kolegům ja_62 a karaya1.

Použitá literatura:

• Lusar, Rudolf: Die Deutschen Waffen und Geheimwaffen des 2. Weltkrieges und ihre Weiterentwicklung, F.J. Lehmanns Verlag, Műnchen 1956.
• Hahn, Fritz: Waffen und Geheimwaffen des deutschen Heeres 1933–1945, Bonn 1998.
• Spielberger, Walther J.: Panthers and Its Variants, Atglen, Pennsylvania, ed. by Schiffer Military/Aviation History, 1993. ISBN 0887403972.
• Chamberlain, Peter and Doyle, Hilary: Encyclopedia of German Tanks of World war Two. Technical ed. Thomas J. Jentz. London, Cassell and Co., 2000.
• Morrison, Samuel E.: History of United States Naval Operations in World War II, Volume XIV, Victory in the Pacific, vyd. Little, Brown, Boston, 1960.
• Hogg, Ian V.: The Greenhill Armoured Fighting Vehicles Data Book, London, Greenhill Books, 2000.
• Wolny, Antoni: Okinawa 1945, Wydawnictwo MON, Warszawa 1983, Wyd. 1.
• Henning, E.S., Lt.: The High Frequency War, A Survey of German Electronic Development, June 1946, No. F-SU-1109-ND, released June 4th, 1946 
• Zaloga, Steven J.: The Atlantic Wall (2), Osprey Publishing Ltd., Midland House, West Way, Botley, Oxford, OX2PH, 2009
• http://i30.tinypic.com/2prd15t.jpg
• http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/cst/csat26.pdf
• http://www.achtungpanzer.com/german-infrared-night-vision-devices-infrarot-scheinwerfer.htm
• http://fingolfen.tripod.com/irh.html
• http://www.hmvf.co.uk/pdf/Tabby02.pdf
• http://www.laud.no/ww2/lispr/index.htm
• http://www.fieldgear.org/lichtsprechgerat.html

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."