Vysídlení Drahanské vrchoviny za války

Narůstající nebezpečí ze strany fašistického Německa vedlo ve třicátých letech úřady k vybudování vojenského výcvikového prostoru na Drahanské vrchovině. K 1.11.1935 bylo zřízeno Velitelství výcvikového tábora v Dědicích u Vyškova. Všechny součásti střelnice (dělostřelecká, pěchotní a letecká) byly budovány velmi intenzivně, aby mohly co nejdříve sloužit výcviku vojenských jednotek na střední Moravě.

Za účelem zřízení střelnice stát vyvlastnil lesní prostory, táhnoucí se od Vyškova na sever až ke Stínavě. V souvislosti se zahájením výstavby opevnění v ČSR se staly od roku 1936 nedílnou součástí vybavení vojenské střelnice cvičné a zkušební železobetonové objekty lehkého a částečně i těžkého opevnění (podrobnosti o něm najdete na stránkách Řopíky.net). V září roku 1938 při vrcholící předmnichovské krizi došlo k umístění generálního štábu československé armády do zámku v blízkém městečku Račice (podrobnosti viz Pavel Šrámek: Mobilizace v roce 1938).

Dne 15. března 1939 obsadila německá armáda zbytek okleštěné republiky a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Říšskoněmeckou armádou byl výcvikový tábor převzat dne 26.3.1939 a dostal název Truppen-Übungs-Platz Wischau. Velitelství bylo umístěno v kasárnách na Kozí Horce, kde byla zřízena praporčická škola německých tankových vojsk.

Zrůdné plány představitelů fašistického Německa, které měly znamenat faktickou likvidaci českého národa, dostaly na Moravě konkrétní podobu již roku 1940, kdy říšský protektor Konstantin von Neurath vydal výnos o vystěhování 33 obcí Drahanské vrchoviny. Účelem bylo vytvořit německý koridor, který měl propojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku přes německý ostrůvek u Vyškova s německými obcemi na Brněnsku. Morava měla být rozdělena na dvě části, čímž se vytvářely předpoklady pro další postupné ovládnutí českých zemí a "úplnou germanizaci prostoru a lidí." Vysídlování obcí bylo rozděleno do pěti etap a týkalo se těchto obcí vyškovského, prostějovského a blanenského okresu:

• Etapa 1a (do 31. 3. 1941): Rychtářov, Lhota, Pařezovice, Opatovice a Hamiltony
• Etapa 1b (do 31. 10. 1941): Radslavice, Radslavičky, Zelená Hora a Podivice
• Etapa 2 (do 31. 11. 1942): Studnice, Odrůvky, Otinoves a Hartmanice (dnešní Niva)
• Etapa 3a (do 31. 10. 1943): Nové Sady, Březina, Drahany, Bousín, Repechy, Rozstání a Hamry
• Etapa 3b (do 16. 4. 1945): Lipovec, Marianín, Kulířov, Senetářov, Rogendorf (dnešní Krasová), Molenburk, Housko, Jedovnice, Kotvrdovice, Baldovec, Krásensko, Podomí a Ruprechtov.

Prvotní záminkou pro vysídlení obyvatelstva z těchto vesnic bylo jejich zahrnutí do vyškovské vojenské střelnice.

Německá armáda prováděla ve vojenském prostoru velmi intenzivní vojenský výcvik; dle pamětníků zde byly cvičeny i divize, které bojovaly o Stalingrad. Na kótě 483,3 vybudovali Němci okázalý památník, který měl být oslavou očekávaných německých vítězství, a proto byl nazván Viktorií Vítěznou. Mohyla byla asi 15 metrů vysoká, na vrcholu se rozpínala německá orlice, ve spodní části byl umístěn železobetonový bunkr. Byla zde zahajována a ukončována velká vojenská cvičení, kde byla zdůrazňována nadvláda německých vojsk a blízké vítězství ve válce (po válce byl památník zničen).

Němci vybudovali též řadu železobetonových bunkrů, které lze v současné době (na rozdíl od předválečných, ležících v nepřístupném pásmu) spatřit a navštívit v okolí obcí Ruprechtov, Rychtářov, Lhota a Pařezovice. V některých vyklizených obcích (Hartmanice, Bousín) se konala cvičení, takže po skončení války byly obytné domy i ostatní budovy značně zdevastovány a pole byla plná nevybuchlé munice a min.

Civilisté přinucení opustit své domovy.

Právní podklad pro vystěhování tvořily výkupní smlouvy, ve kterých byla úředně stanovená částka "odškodného" a "odbytného". Kdo na tyto ponižující podmínky nepřistoupil, tomu byly nemovitosti vyvlastněny. Jelikož Němci nevěřili v klidný průběh stěhování, zvýšili stavy četnických stanic a zřizovali početné strážní oddíly. Přistěhovalce z vyklizeného území čekal tvrdý osud. Jen málo rodin si našlo náhradní nemovitosti, lidé se stěhovali do nevyhovujících prostor, rodiny rolníků i řemeslníků, které přišly o půdu a výrobní prostředky, jen živořily. Vyhnanci se nesměli stěhovat na území tzv. německých ostrůvků na Moravě. Lidé, kteří se stěhovali v 1. etapě, si mohli bez omezení vzít živý i mrtvý inventář, avšak od roku 1943 byl lidem tento majetek zabavován a proplácen za směšné ceny (např. za vykrmeného vepře dostali jako za malé sele). Zabavovací komise z vyškovské Komandatury odebíraly sedlákům i drobným živnostníkům vše, co dříve patřilo k jejich obživě - dobytek, obilí, stroje, řemeslnické potřeby, nářadí apod. Vrcholem utrpení obyvatelstva byly nájezdy besarabských Němců z Rumunska, kteří na podzim roku 1943 přijížděli do ještě nevyklizených obcí a za asistence komisařů s hákovými kříži na rukávech kradli vše, co se dalo. Za tohoto bezvýchodného stavu byli obyvatelé vesnic pod trestem donuceni k tomu, aby před vystěhováním oseli bez náhrady svá pole. Do Lipovce se nastěhoval správce Komandatury, jenž zřídil německý velkostatek, na kterém pracovali jako námezdní dělníci lidé, kteří v obcích zůstali, nebo kteří se sem přestěhovali. V Lipovci měla pobočku i firma Lande, která vyráběla v Michalově jeskyni součástky do německých zbraní. Vlivem válečných událostí došlo ke zpomalování vysídlovacího procesu, takže např. v Podomí, Ruprechtově a v části Jedovnic ani k vystěhování nedošlo.

V dubnu 1945 se fronta začala přibližovat k Brnu a odtud i k Vyškovu. Civilní obyvatelstvo bylo nuceno provádět práce na opevnění a zákopech na úpatí Drahanské vrchoviny, které měly posílit obranu území s řadou již dříve zbudovaných pozorovatelen, bunkrů a pevnůstek. Poslední dubnový den byl osvobozen Vyškov a ruská i rumunská vojska zahájila postup směrem na Ježkovice, které byly dobyty 1. května. Němci podnikli od Ruprechtova několik protiztečí a fronta se ustálila na ose Ježkovice - Pařezovice - Lhota - Hamiltony. Až do 8. května probíhaly jen dílčí boje a linie dotyku nepřátelských vojsk se neměnila. 9. května kapitulovala německá vojenská jednotka mezi Ježkovicemi a Ruprechtovem a zbytek vojsk začal ustupovat severním směrem, aby se nedostal do ruského zajetí.

Ihned po skončení bojů se lidé, kteří byli násilně vystěhováni, vraceli zpět do svých domovů, avšak situace ještě nebyla zcela vyjasněná. V některých domech bydleli přistěhovalci, kteří pracovali na německém velkostatku, jiné domy byly zcela či částečně zničené. Navíc nebyl znám ani postoj československých oficiálních úřadů k této situaci. Teprve 29. května 1945 bylo rozhodnuto, že vojenská střelnice a výcvikový prostor zůstanou v rozsahu, v jakém byly před rokem 1939. Občané ostatních vesnic se tak mohli vrátit zpět do svých domovů, avšak v mnohých případech, zejména když domy byly zcela zničené, lidé zůstali v novém bydlišti a většina z nich se později přestěhovala do pohraničí nebo do vyklizených německých ostrůvků na Moravě.

Po roce 1945 začal vojenský výcvikový prostor opět sloužit československé armádě. Střelnice je veřejnosti nepřístupná a vstup je možný pouze na povolení Újezdního úřadu Vojenského újezdu Březina. V současné době je vyškovský vojenský výcvikový prostor využíván nejen armádou ČR, ale slouží i jako cvičiště vojsk států NATO.

Prameny:
Černý, E. - Zouharová, D.: Drahanskou vrchovinou. 1998.
Mikš, J.: Na vyškovském směru. 1986.
Nekuda, V. a kol.: Vlastivěda moravská, Vyškovsko. 1965.

Další doporučená literatura:
Janeček, J.: Historie vojenských lesů a statků na Plumlově 1936-1996. 1997.
Kopečný - Schildberger: Letecká válka nad Drahanskou vrchovinou. 1983.
Průcha, V.: Paměti Lipovce. 1970.
Příval, V. a kol.: Prostějovsko za války. 1948.
Stryjová, D. - Mikš, J.: Ztracené domovy. Germanizace Vyškovska a vývoj vyškovské střelnice 1939-1945. 1989.