Odměna v leteckém stylu

9. srpna 1941 spatřil světlo světa v Rudé armádě rozkaz č. 0271. Byl vydán pro vzdušné síly a determinoval jejich činnost v celém válečném období. Jeho součástí je také velmi zajímavá pasáž o odměňování letců za dosažené úspěchy pro povzbuzení jejich bojové činnosti. Šlo o odměnu nejenom vyznamenáním ale i peněžitou sumou. Z rozkazu:

"Vypsat finanční odměnu stíhacím letcům za každé ve vzdušném souboji sestřelené letadlo protivníka ve výši 1000 rublů. ... Kromě finanční odměny bude stíhací letec navržen: za 3 sestřelená letadla protivníka na státní vyznamenání, za další 3 sestřelená letadla protivníka – na druhé státní vyznamenání, za 10 sestřelených letadel protivníka – na nejvyšší vyznamenání – titul Hrdina Sovětského Svazu ... Stíhací letec, který v boji použije taran na letadlo protivníka, bude navržen na státní vyznamenání a obdrží finanční odměnu ve výši 5000 rublů."

Možná se výše zmíněné odměny zdají malé, ale musíme si uvědomit, že v té době byl v SSSR měsíční plat pod 100 rublů a mnohdy i pod 50. Ovšem letec to neměl jednoduché. Kromě samotného souboje, ve kterém mu šlo o život, mu musel být sestřel uznán.

"Množství sestřelených letadel se stanoví v každém jednotlivém případě na základě hlášení stíhacího pilota o místě, kde spadlo sestřelené letadlo protivníka, potvrzení velitelů pozemních jednotek či základen VNOS (vzdušné pozorování, hlášení a spojení) a určení přesného místa pádu sestřeleného letadla protivníka představitelem velení letecké divize."

V praxi to znamenalo jediné. Aby sestřel mohl být uznán, musí být nalezeny trosky letadla. Pokud tomu tak nebude, není možno sestřel uznat, tudíž ani vyplatit odměnu. Ve druhé polovině roku 1943 došlo ke zmírnění nastaveného kurzu a sestřel mohl být uznán i po svědectví dalších minimálně dvou přímých účastníků vzdušného boje z různých osádek. V praxi se to uplatňovalo ale spíše v menší míře, většina velitelů požadovala stále nalezení trosek.

V prosinci 1944 byly u speciálních pluků stíhačů, kteří působili hlavně nad územím nepřítele s úkolem sestřelovat co nejvíce letadel (tzv. lovci), namontovány fotokulomety a na základě jejich záznamu mohl být sestřel také uznán. Ale i tak se dále upřednostňoval nález vraku letadla. Zmíněný postup byl také jedním z důvodů, proč se sovětští stíhači neradi pouštěli do boje mimo dohled vlastních pozemních jednotek nebo mimo své zázemí. A když už nějakého sestřelu mimo vlastní území dosáhli, obvykle ho ani nenahlásili. Důvod byl nasnadě. Nebyl-li sestřel potvrzen, mohl být pilot obviněn z pokusu o podvod a předán do rukou vyšetřovacích orgánů NKVD. To se rozhodně nikomu nechtělo.

Zastavme se ještě u sestřelu. V Rudé armádě byly rozlišovány dva typy - samostatný a skupinový. U samostatného je vše jasné. Skupinový sestřel má své kořeny ve španělské občanské válce, kde sovětští letci, protknuti duchem kolektivismu, považovali výraz samostatný sestřel za něco nepatřičného a sestřelené letadlo si zapisovali vždy všichni účastníci vzdušného boje. Ve válce bylo poté stanoveno, že skupinový sestřel bude takový, u kterého není možno jasně určit, který pilot letadlo sestřelil. Útočili-li na jedno letadlo tedy tři stíhači a došlo k jeho sestřelu, každý z nich si připsal jeden skupinový sestřel. Odměna byla v takovém případě mezi ně rozdělena. Oba dva sestřely, samostatný i skupinový, byly od sebe oddělovány a každý zapisován zvlášť.

Taran byl specifikací sovětské letecké školy. V ostatních letectvech (snad až vyjma japonského) narážel spíše na nepochopení. V jejich představách byl taran jednoduše srážka letadel, která končila smrtí pilotů. To ovšem nebyla zcela pravda, taranu existovalo několik druhů. Pilot mohl prostě narazit se svým letadlem do protivníka, mohl vrtulí odseknout části kormidla či křídla nebo to mohl udělat svým křídlem. Obvykle se jednalo o statečného pilota dobře ovládající svůj stroj. Mezi německými letci tato taktika vyvolávala znepokojení a když se k ní nějaký sovětský pilot odhodlal, raději přerušovali boj a odlétali.

Postupem času, s nárůstem sil sovětského letectva se používal taran méně a téměř výhradně piloty v poškozeném letadle v beznadějné situaci. Celkem bylo za Velké vlastenecké války sovětskými letci uskutečněno na 850 taranů. Nejvíce taranů uskutečnil Alexej Chlobystov a to čtyři.

Piloti ovšem nebyli odměňováni pouze za dosažené sestřely:

"Za úspěšnou bojovou činnost proti vojskům protivníka se letci odměňují a navrhují na státní vyznamenání: za splnění 5 bojových letů za účelem zničení vojsk protivníka stíhací letec obdrží finanční odměnu ve výši 1500 rublů, za splnění 15 bojových letů se stíhací letec navrhuje na státní vyznamenání a dostává finanční odměnu ve výši 2000 rublů, za splnění 25 bojových letů se stíhací letec navrhuje na druhé státní vyznamenání a dostává finanční odměnu ve výši 3000 rublů, za splnění 40 bojových letů se stíhací letec navrhuje na nejvyšší státní vyznamenání – titul Hrdina Sovětského Svazu a dostává finanční odměnu ve výši 5000 rublů. Ve všech případech efektivnost a výsledky splnění útočné činnosti musí být potvrzeny veliteli pozemních vojsk, fotografováním a údaji průzkumu."

V pojetí Rudé armády byl hlavní úkol letectva ochrana a podpora pozemního vojska a proto byla tato činnost po stíhacích pilotech přímo vyžadována. Oni sami ji neměli moc rádi, jejich stíhací letouny obtěžkány pumami a raketami se stávaly snadnou kořistí německých stihačů. Navíc se dostávaly do působení velmi obávaného a účinného německého protiletadlového dělostřelectva. Díky rozšíření počtů šturmoviků byla sice tato činnost stíhačů omezována, ale přesto byla provozována až do konce války.

Dále z rozkazu:

"Za zničení letadel na letišti protivníka se stíhací letci odměňují a navrhují na státní vyznamenání: za úspěšné splnění 4 bojových letů za účelem zničení letadel protivníka na letištích stíhací letec dostává finanční odměnu ve výši 1500 rublů, za úspěšné splnění 10 bojových letů ve dne nebo 5 v noci se stíhací letec navrhuje na státní vyznamenání a dostává finanční odměnu ve výši 2000 rublů, za úspěšné splnění 20 bojových letů ve dne nebo 10 v noci se stíhací letec navrhuje na druhé státní vyznamenání a dostává finanční odměnu ve výši 3000 rublů, za úspěšné plnění 35 bojových letů ve dne nebo 20 v noci se stíhací letec navrhuje na nejvyšší státní vyznamenání – titul Hrdina Sovětského Svazu a dostává finanční odměnu ve výši 5000 rublů. Výsledek bojové činnosti na letištích protivníka musí být potvrzen fotografováním či průzkumnými údaji.

Za úspěšné splnění průzkumných úkolů se stíhací letci odměňují a navrhují na státní vyznamenání: za úspěšné splnění 10 bojových letů na průzkum stíhací letec obdrží finanční odměnu ve výši 1000 rublů, za úspěšné splnění 20 bojových letů se stíhací letec navrhuje na státní vyznamenání a dostává finanční odměnu ve výši 2000 rublů, za úspěšné splnění 40 bojových letů se stíhací letec navrhuje na nejvyšší státní vyznamenání – titul Hrdina Sovětského Svazu a dostává finanční odměnu ve výši 3000 rublů. Ve všech případech musí být průzkumné údaje potvrzeny fotografiemi nebo hlášením posádek, které vzletěly za účelem zničení zjištěných objektů protivníka.

Za úspěšnou činnost při doprovodu letadel úderných sil a transportního letectva se stíhací piloti odměňují a navrhují na státní vyznamenání: za 5 bojových letů na doprovod, pokud nejsou v doprovázené skupině bojové ztráty, dostává stíhací letec finanční odměnu ve výši 1000 rublů, za 15 bojových letů na doprovod, pokud nejsou bojové ztráty v doprovázené skupině, se stíhací pilot navrhuje na státní vyznamenání a obdrží finanční odměnu ve výši 2000 rublů, za 30 bojových letů na doprovod, pokud nejsou pokud nejsou bojové ztráty v doprovázené skupině, se stíhací pilot navrhuje na nejvyšší státní vyznamenání – titul Hrdina Sovětského Svazu a dostává finanční odměnu ve výši 5000 rublů. Ve všech těchto případech se ztráty doprovázených skupin určují vedoucími těchto skupin.

...letci, nezávisle od doby služby a velitelské kategorie, za každých 100 letů, s výjimkou letů na okruhu, bez všech leteckých mimořádných událostí (sestřel, havárie apod.) dostávají finanční odměnu ve výši 5000 rublů. Ztráta orientace při letu vylučuje možnost udělení finančních odměny."
Zdroj: M. Šedivý, V. Dymič, Triumf a tragédie, Cheb 2001

Samotný návrh na státní vyznamenání ještě neznamenal, že toto vyznamenání spojené s finanční odměnou pilot skutečně obdrží. Bohužel jsem nezjistil, kolik jednotliví piloti opravdu obdrželi a jak s těmito prostředky naložili. Ale myslím si, že rozhodně nebylo výjimkou, když tyto peníze dali na různé sbírky, které se mezi vojáky Rudé armády konaly na nákup nových bojových prostředků a obnovu týlu.