Lachtan, který se nekonal

10. května 1940 zahájilo Německo útok na Francii. Ofenzíva měla doslova bleskový průběh a o jejím výsledku bylo rozhodnuto během několika prvních týdnů. Francouzská armáda byla rozdrcena a britský sbor byl obklíčen v prostoru Dunkerque. Zde se Němci dopustili prvního zaváhání, když maršál Gerd von Rundstedt zastavil postup svých jednotek a nedokonal rychlé zničení Britů. Hitler jeho rozkaz později potvrdil a na naléhání Göringa určil ke zničení Britu letecké jednotky Luftwaffe. Ta se sice snažila seč mohla, ale evakuaci většiny vojáků do Británie nezabránila. Když Hitler nařídil obnovit pozemní útok, bylo již pozdě. I tak ale Němci dosáhli zdrcujícího vítězství.

21. května, se do Hitlerova hlavního stanu dostavil velitel německého válečného loďstva, Kriegsmarine, velkoadmirál Erich Raeder. Byl to velmi ambiciózní muž, který snil o tom, že vrátí německému námořnictvu jeho slávu z časů císařství a odčiní jeho potupu po první světové válce. Právě on prosadil velkolepý plán Z, který měl do roku 1944 (resp. 1948) učinit Kriegsmarine rovnocennou Royal Navy. Bohužel, jako klasický představitel "staré admirálské školy", ve svém plánu výrazně zanedbal výstavbu námořního letectva a ponorek ve prospěch bitevního loďstva, a to se mělo nešťastně projevit během války. Zatím se vítězilo, i když Kriegsmarine už stihla zaplatit krvavou daň při tažení do Norska.

Nyní se velkoadmirál přišel Hitlera dotázat na další postup. Během jejich rozmluvy se Raeder zeptal, zda Hitler uvažuje o invazi do Británie. Hitler odvětil že ne, protože to není uskutečnitelné. Držel se tak svých původních válečných plánů, které počítaly s tím, že po pádu Francie nezbude Británii nic jiného, než se vzdát. Do jejího čela se mezitím ale dostal Winston Churchill a nic ani vzdáleně nenaznačovalo možnost kapitulace. Hitler tedy své původní stanovisko přehodnotil a dospěl k závěru, že invazi je třeba uskutečnit.

Mezitím se Raeder a jeho štáb intenzivně zabýval německými možnostmi a tato činnost výrazně zviklala jeho původní nadšení pro invazi. 20. června 1940 předložil Hitlerovi memorandum, ve kterém shrnuje všechny své vývody a zdůrazňuje značné obtíže, hlavně silné proudy v kanálu La Manche, velké rozdíly přílivu a odlivu, značné mlhy a bouře apod. Za hlavní předpoklad úspěšné invaze byla označena absolutní letecká převaha, bez které byla invaze nemyslitelná. Mezitím i OKW, ovládané veliteli pozemního vojska, které původně také zastávalo Hitlerův názor, že Británie kapituluje, zjišťuje, že britské kapitulace bez invaze není možno dosáhnout a začne na ní trvat.

Největším zastáncem vylodění se stává náčelník generálního štábu generál Halder. 2. července Hitler nařizuje zahájit přípravy k invazi, které mají skončit do poloviny srpna. Invaze má nést krycí název Seelöwe - Lachtan hřívnatý (nebo také Lvoun hřívnatý). Tento velmi krátký čas na přípravu je dán naprostým sebevědomím pozemních velitelů, kteří nemají ani ponětí o nadcházející operaci a tváří se, jako by se překročení La Manche rovnalo jen přechodu trochu širší řeky. Je jistě zajímavé, že podobné názory bude v Teheránu zastávat i sovětská delegace v případě budoucí operace Overlord.

Tváří v tvář těmto myšlenkám Raeder dokoná svůj obrat a zaujme naprosto negativní stanovisko. Prohlásí, že se jedná o naprostý hazard a obává se ztráty celého invazního loďstva. Hitler Raedera uklidňuje, že hrozba invaze má sloužit spíše k zastrašení a počítá se s ní pouze jako s poslední možností. Přesto 16. července vydává směrnici č. 16 ve které jsou vyzvány všechny složky Wehrmachtu, aby spolupracovaly s co největším úsilím. V bodě 2. jsou uvedeny nutné předpoklady, bez jejichž splnění je invaze neproveditelná. Praví se zde:

a) Anglické letectvo musí být ochromeno v takovém rozsahu, aby nebylo schopno klást invazním vojskům podstatnější odpor.
b) Je třeba odminovat přístupové námořní trasy.
c) Obě křídla – Doverská úžina a západní přístupy k La Manchi – musí být tak silně zaminována, aby se stala zcela neprostupnými.
d) Těžká pobřežní děla musí ovládat a chránit celou oblast pobřežní fronty…

Je jenom příznačné, že bod a) odbyl Göring mávnutím ruky s poukazem, že to je naprostá samozřejmost a jako by to už bylo splněno. Mezitím velení pozemního vojska předložilo svou vizi vylodění. Podle ní se mělo na frontě od Portsmouthu k Ramsgate (asi 370km) vylodit 13. srpna 13 divizi prvního sledu a za nimi mělo následovat dalších 27 divizí. Jakmile se s tímto plánem seznámili námořníci, zaujali naprosto odmítavé stanovisko. Poukazovali hlavně na to, že jednak by taková koncentrace lodí ihned prozradila místo vylodění Britům a hlavně, že Německo v žádném případě nedisponuje potřebným lodním prostorem k přepravě takového množství vojska a materiálu.

Námořníci namítli, že jediné možné řešení je maximálně vylodění mezi Doverem a Beachy Headenem (asi 90km). Proti tomu se zase postavili pozemní velitelé a generál Halder dokonce prohlásil, že by mohl stejně dobře nechat projít své vojsko mlýnkem na maso. Za Kriegsmarine kontroval jeho náčelník štábu kontraadmirál Schniewind, který Halderovi odvětil, že si přeje vysadit armádu na souši a ne na mořském dně.

V podobném ovzduší se pokračovalo do té doby, než se do celé věci vložil osobně Hitler. Teprve pod jeho dohledem obě složky Wehrmachtu začaly víceméně spolupracovat a plán nabývat konkrétní podoby. Opět se projevilo, že navzdory neustále proklamované precizní německé organizaci, se jednotlivé složky Wehrmachtu zabývají spíše prosazováním svých vlastních názorů a úzká spolupráce mezi nimi neprobíhá zrovna hladce a není na požadované úrovni. Kompromis výsadku, který ani jednu stranu neuspokojil, předpokládal, že se zřídí čtyři hlavní předmostí, mezi Folkestonem a Dungenessem, Dungenessem a Cliff's Endem, Bexhillem a Beachy Headem a mezi Brightonem a Selsey Billem (asi 200km).

V prvním sledu se měla vylodit skupina armád A (maršál Rundstedt) čítající 10 pěších divizí a 6. armáda (maršál Reichenau) se 3 divizemi. V druhém sledu se mělo vylodit 6 tankových a 3 motorizované divize, ve třetím 9 pěších divizí a ve čtvrtém 8 pěších divizí. Týden po vyloděni měl být zahájen útok, jehož finálním cílem bylo odříznutí Londýna od západní části Anglie. Ani armáda ani námořnictvo nebylo spokojeno. Armádě vadila dlouhá doba, než budou k dispozici všechny jednotky, námořnictvo zase mělo obavy, že nebude moci zajistit dostatek lodního prostoru pro požadovanou přepravu vojsk.

Letectvo se plánování nezúčastnilo. Maršál Göring sebevědomě prohlásil, že jeho Luftwaffe srazí Anglii na kolena a žádná invaze ani potřeba nebude. Námořní i armádní velení toto jenom přivítalo, protože celý plán Seelöwe byl založen na úplné vzdušné převaze v oblasti kanálu a jižní Anglie a zničení válečných lodí Royal Navy, které by mohly zasáhnout proti invaznímu a zásobovacímu loďstvu či předmostí. To byl rozhodující předpoklad úspěchu invaze.

Brzy začalo být jasné, že původní termín, 15. srpna, je neudržitelný hlavně pro neschopnost Kriegsmarine zajistit potřebnou lodní tonáž. Raeder koncem července hlásil, že soustředění invazní flotily nebude dosaženo před 15. září a současně navrhoval, aby se akce přesunula až na květen 1941.

1. srpna 1940 Hitler vydal směrnici číslo 17 o vedení vzdušné války proti Británii. O 14 dnů později zahájila Luftwaffe nálety na Anglii, které ji měly srazit na kolena nebo alespoň utvořit podmínky k úspěšnému vylodění. Začala bitva o Anglii.

Mezitím se pokračovalo v přípravách na Seelöwe. K novému termínu se podařilo Kriegsmarine soustředit invazní loďstvo čítající 155 transportních lodí o celkové tonáži 700 000 BRT. Ty doplňovalo 571 remorkérů a 1161 motorových člunů, které měly na vlečných lanech táhnout 1277 prámů, bárek a lehčáků. To znamenalo, ze invazní loďstvo by se muselo pohybovat rychlosti 2-3 uzlů a plavba přes kanál by tedy zabrala až 15 hodin. Téměř chyběla speciální vyloďovací plavidla a vykládka transportních lodí by musela probíhat v hluboké vodě a trvala by až 36 hodin. Zmíněné loďstvo vůbec nestačilo na přesun ani prvního sledu výsadku.

Bitva o Anglii se pro Němce nevyvíjela tak příznivě, jak by si přáli a postupem času bylo jasné, že se k 28. září nepodaří vybojovat absolutní vzdušnou nadvládu. Protože od října začíná v La Manchi období bouřlivého počasí, byl 12. října termín útoku přesunut na neurčito. Pokračovalo se sice v přípravách, ale spíše jako politický nátlak na Velkou Británii. V důsledku ochabnutí intenzity leteckých bojů zahájilo RAF od poloviny září nálety na soustředěné invazní loďstvo a potopilo nebo těžce poškodilo 21 transportních lodí, 5 remorkérů a 214 bárek, tedy asi 10 procent celkové přepravní tonáže. Luftwaffe mezitím utrpěla porážku a válečná mašinérie Německa se začala obracet na Východ proti Sovětskému svazu. Od příprav operace Seelöwe tak bylo úplně upuštěno.

Britská protiopatření

Jaká byla britská protiopatření proti invazi? Nejhůře ze všech složek na tom byla pozemní armáda. Přestože byla početně docela silná, přišla o většinu materiálu ve Francii a na začátku července disponovala 500 tanky, 786 polními a 167 protitankovými kanóny. Letectvo bylo vyzbrojeno vcelku dobře, disponovalo asi tisícovkou stíhaček, ikdyž stále zůstávalo méně početné než Luftwaffe. Nejlépe vycházelo srovnání pro Royal Navy, která měla naprosto zdrcující převahu nad Kriegsmarine.

28. května 1940 Admiralita rozeslala podřízeným složkám memorandum, ve kterém upozorňovala na nebezpečí invaze a nařizovala kroky k jejímu odražení. Invazní loďstvo mělo být napadeno ještě v přístavech a mělo se mu zabránit ve vyplutí. Pokud by se mu to podařilo, mělo být napadáno po celou dobu plavby veškerými silami, které byly k dispozici. V případě, že by se přeci jen výsadku povedlo se vylodit, mělo být předmostí ihned napadeno největší možnou silou. Důležitost byla kladena i na včasné zjištění času a místa invaze.

V tom druhém se zpravodajská služba značně spletla, neboť tvrdila, že k vylodění dojde na východě Anglie. Tato domněnka přetrvávala až do září, takže v místě plánovaného uskutečnění Seelöwe byla britská obrana nejslabší, vyjma stíhacího letectva. Royal Navy, přesněji Domácí loďstvo (Home Fleet), mělo své síly soustředěno na východním pobřeží, v kanálu operovalo jenom 5 torpédoborců. Stejně chybně se odhadovaly i síly Kriegsmarine, které byly výrazně přeceněny. Zpravodajci předpokládali nasazení 2 bitevních křižníků, 2 řadových lodí a 5 křižníků podporovaných torpédoborci. Ve skutečnosti měla Kriegsmarine v létě bojeschopné pouze 2 křižníky a 7-8 torpédoborců, tedy naprosto zanedbatelné síly. Teprve v druhé polovině září, hlavně díky zintenzivnění leteckého průzkumu nad Němci okupovanými přístavy, britské velení přehodnotilo svůj odhad a přesunulo své jednotky na jih k pobřeží La Manche.

Kapitolou samou pro sebe je britská ULTRA. Jednalo se kódové označení zpráv poskytovaných zpravodajským centrem v Bletchley Parku č. 3, kde se dekódovaly německé vojenské depeše zakódované šifrovacím strojem Enigma, který Němci považovali za nerozluštitelný. Postupem času se z tohoto oddělení stala nejdůležitější složka britské tajné služby, která umožňovala číst téměř všechny německé depeše v reálném čase. V tomto období války se jí sice také dařilo dekódovat značné množství zpráv nepřítele, hlavně Luftwaffe, ale ne vždy mohly být informace z nich získané využity, ať už z důvodu časového či utajení. Příkladem druhého je nacistický nálet na město Coventry, 14. listopadu 1940, o kterém sice Britové s předstihem věděli, ale poté se rozhodli neučinit žádná zvláštní opatření, aby Němci nepojali podezření a nezměnili kódy. Coventry bylo tedy napadeno a doslova zpustošeno.

Podle zpráv z ULTRA si britské velení dokázalo udělat poměrně přesný obrázek o silách, dislokaci a záměrech Luftwaffe a tak se ujistit, že k napadení britských ostrovů dojde až v pozdější fázi léta. Dále dodala ULTRA zprávy o rozporech mezi německou pozemní armádou a námořnictvem při plánováni Seelöwe a stejně tak i o nedostatku transportních a vyloďovacích plavidel. Pod dojmem z těchto zpráv Churchill 10. července 1940 pronesl před vládou řeč, ve které prohlásil, že možnost invaze se mu zdá málo pravděpodobná. Veřejně to ovšem interpretovat nemohl, právě z důvodu utajení. ULTRA tedy dodávala hodnotné zprávy, ale ani ona neměla podrobnější údaje o plánu Seelöwe a proto nemohla nijak zareagovat na chybné představy britského velení o případném místě vylodění. V září, když letecký průzkum zjistil shromažďování německého invazního loďstva, nebyla ULTRA schopna přesně zjistit, zda jde o přípravy k invazi, a proto byla 7. září vyhlášena invazní pohotovost č. 1, která počítala s vyloděním do 12 hodin (kódové označení Cromwell).

Varovný leták před invazí

Teprve 17. září 1940 byla zachycena depeše OKW, ve které se nařizovalo demontování nakládacích zařízení na nizozemských letištích. Tím dostali Britové do rukou první zprávu, která jasně naznačovala, že od příprav na invazi bylo upuštěno. Později přišla další potvrzení z hlášení leteckého průzkumu a od bombardérů RAF, které mezitím začaly útočit na invazní loďstvo v přístavech. Stihači RAF zatím definitivně zvítězili ve své bitvě s Luftwaffe a nebezpečí invaze přestalo být akutní. Británie si mohla oddychnout.

Mohla být invaze provedena?

Do dnešních dnů se vedou debaty o tom, jestli plán Seelöwe měl naději na úspěch či ne. Zastánci se opírají hlavně o paměti bývalých nacistických generálů, kteří v nich, svorně jako jeden muž, tvrdí, že Seelöwe mohl uspět, kdyby Hitler přijal první Raederův návrh z 21. května a přikročil k přípravám včas. Samozřejmě, neopomenou uvést své řešení invaze a zdůraznit, že kdyby bylo po jejich, tak by se vyhrálo. Zdatného spojence dostali z ideologicky opačných kruhů, od bývalých nepřátel, historiků SSSR, kteří tak chtěli dokázat, že jedině to, že se Hitler rozhodl soustředit na Sovětský svaz, zachránilo Británii od porážky. Oba tábory operují pouze s početními stavy pozemního vojska a úplně pomíjejí, že invaze je hlavně námořní operace a daleko více závisí na síle invazního loďstva.

Právě slabost Kriegsmarine byla hlavní překážkou Seelöwe. Většina údajů byla zmíněna v předchozím textu, proto jenom ve zkratce. Němci neměli dostatek lodního prostoru k přepravě požadovaného počtu mužů a materiálu (v prvních dvou sledech se mělo přepravit 250 000 mužů, 650 tanků, 35 000 vozidel a 57 000 koní). Chyběly speciální lodě pro přepravu obrněné techniky a vyloďovací čluny. Plavba by trvala velmi dlouho (až 15 hodin) a vykládka taktéž (až 36 hodin). Většina zastánců Seelöwe toto nebere v potaz a většinou vše řeší slovy typu "po úspěšném vylodění". Jak vylodění dosáhnout, to je už nezajímá.

Někdy se sice samotné vylodění popisuje, ale bez bližších údajů o invazním loďstvu a bez přihlédnutí ke skutečnému stavu a schopnostem Kriegsmarine. Daleko více se operuje se smyšlenkami, než s tím, co opravdu měli Němci v letě 1940 k dispozici. Argument dřívějšího zahájení příprav na invazi je také pochybný, výraznější posílení invazního loďstva nebylo možné v řádu několika týdnů. V červenci či srpnu potažmo i v září, a to i za předpokladu zahájení příprav na Seelöwe už v květnu, se prostě Němci neměli na čem vylodit v takovém rozsahu, jaký by potřebovali k porážce Británie. Někdy se spekuluje o použití pouze vzdušných výsadků resp. pěchoty převážené vzduchem. Historie druhé světová války ale ukázala, jak dopadají tyto výsadky, pokud za nimi nenásledují pravidelné divize s těžkými zbraněmi. Jedinou takovouto úspěšnou akcí bylo obsazení Kréty, které si ale vyžádalo zdecimování německých výsadkových jednotek a v Británii by proti nim stála daleko mohutnější vojenská i ekonomická síla. Německý výsadek by přitom nebyl o moc početnější než na Krétě. Navíc na Krétě už před samotným výsadkem Luftwaffe vybojovala absolutní vzdušnou převahu.

Kriegsmarine byla i slabá na to, aby dokázala zabezpečit prostor invaze proti útoku Royal Navy. To mělo k 1. červenci 1940 k dispozici 14 bitevních a 6 letadlových lodí, 15 těžkých a 44 lehkých křižníků a 158 torpédoborců (proti tomu Kriegsmarine 2 křižníky a 7-8 torpédoborců). Veškeré těžké lodě a většina lehkých Royal Navy byla soustředěna v evropských vodách a Atlantiku. Zastánci možnosti invaze tvrdí, že by část britského loďstva musela zůstat na jiných bojištích, např. ve Středomoří, ale britská námořní tradice nám ukazuje, že v případě bezprostředního ohrožení domácích ostrovů je Royal Navy staženo ze všech koutů oceánů na jejich ochranu. Podobně by se pravděpodobně Royal Navy zachovala s doprovodem konvojů, který vázal značný počet lehkých sil. I bez nich si ale Royal Navy zachovávala značnou převahu.

I názor, že velké válečné lodě by stejně nemohly operovat v La Manchi, a tudíž by zbytek Royal Navy nebyl schopen invazní loďstvo ohrozit, je velmi zvláštní, protože ve stejném kontextu se vždy mluví o operacích německých velkých válečných lodí (které nebyly k dispozici) v kanálu a opět se nebere na zřetel obrovská britská převaha v lehkých lodích. Německé ponorky v té době měly značné problémy s torpédy (to se velmi negativně projevilo při přepadení Norska) i jejich početní stavy nebyly nějak závratné. Rozhodně nebylo v jejich moci nadvládu Royal Navy narušit. Ponorky se stále soustředily hlavně na útoky proti obchodnímu přísunu do Británie.

Jediná šance, jak zničit britskou nadvládu nad vlnami, by bylo vybojování absolutní letecké převahy Luftwaffe. Toto byl základní kámen při jakémkoliv plánování invaze. A tu bylo možné získat jenom úplnou porážkou RAF, což Luftwaffe nedokázala. Právě porážka Luftwaffe nakonec znamenala odvolání invaze. Někdy se sice operuje s předpokladem zahájení Bitvy o Británii už v červenci a doražení RAF, které mělo utrpět v bojích ve Francii značné ztráty. To není opět moc reálné, protože RAF si zachovalo stále dostatečné síly na domácích ostrovech a Luftwaffe potřebovala provést doplnění jednotek z utržených ztrát, které nebyly malé a přípravy a reorganizaci.

Je možno i úspěšně pochybovat o efektivnosti Luftwaffe proti válečným lodím Britů. Luftwaffe jako celek neměla zkušenosti s útoky proti námořním cílům a nedosahovala při nich nijak oslnivých výsledků (za celou válku se jí podařilo potopit jenom jednu velkou loď, italskou bitevní loď Roma, a to ještě za použití řízených kluzákových pum). Pouze X. letecký sbor byl cvičen v tomto stylu boje a dokázal se v něm plnohodnotně uplatnit, jak prokázal v kampani v Norsku či následně ve Středomoří. Ale to bylo příliš málo a téměř vždy se jednalo o operace při absolutní letecké nadvládě.

Další slabinou byla nedostatečná protilodní výzbroj. Za celou válku nedokázal německý letecký průmysl vyvinout plnohodnotný torpédový bombardér a jeho klony z pozemních letadel nebyly v létě 1940 k dispozici. Přičemž právě torpéda svrhávaná z letadel se ukázala jako nejúčinnější zbraní k potopení či alespoň vážnému poškození i největších lodí a podobně tomu bylo i s kombinovaným útokem střemhlavých a torpédových bombardérů. I mezi Kriegsmarine a Luftwaffe se projevoval nedostatek spolupráce. Obě složky používaly jinak značené mapy a jiné kódování, čímž se výrazně omezovala jejich spolupráci. Chtěl-li velitel loďstva na moři požádat o pomoc letectvo, nemohl tak učinit přímo, ale musel podat zprávu na vrchní velení Kriegsmarine, to informovalo vrchní velení Luftwaffe a to teprve nařídilo podřízeným jednotkám, aby se žádostí zabývaly. Letci i námořníci se navzájem neinformovali o svých akcích a nějaká kooperace mezi nimi prakticky neexistovala.

Němečtí letci ve většině nedokázali rozeznávat vlastní lodě od nepřátelských, tím se zvyšovala možnost omylu a útoku na vlastní loďstvo. Kriegsmarine měla stále v živé paměti, kdy letadla právě X. leteckého sboru, který byl v těchto věcech nelépe připravený, v únoru 1940 zaútočila na její svaz torpédoborců a zapříčinila ztrátu dvou lodí (v té době to bylo 9 procent všech torpédoborců, které mělo německé námořnictvo k dispozici). V drtivé většině také nebyli vycvičeni v navigaci nad mořem a nebylo jisté, že by britské lodě, i po jejich zjištění průzkumem, všichni vůbec našli. Jak vidno, i "námořní" operace Luftwaffe měly svá omezení.

Británie zůstala zachráněna a Němci sami si útokem na SSSR otevřeli "druhou frontu", které se vždy tolik báli. Z Británie se stala nezanedbatelná základna vojsk a materiálu, která po vstupu USA do války ještě zmohutněla, a ze které byly vedeny vojenské akce proti Německu. Z ní byla později zahájena i invaze do okupované Evropy, která přispěla k pádu nacistické Třetí říše. To vše i díky tomu, že se Lachtan nekonal.

Základní literatura
Lev Alexandrovič Bezymenskij, Hitlerovi generálové včera a dnes, Praha 1963
Olaf Groehler, Letecká válka 1939-1945, Praha 1981
Ivan a Jaroslav Hrbek, Salvy nad vlnami, Praha 1997
Ivan Hrbek, Na mořích a oceánech, Praha 1989
Miloš Hubáček, Invaze, Praha 1991
Kenneth Macksey, Invaze do Anglie 1940, Brno 1996
Erich von Manstein, Ztracená vítězství, Brno 1995
F.W. Winterbotham, Přísně tajné, Praha 1981