Včetně četnického hnutí je si nutné uvědomit i jeden nesmírně důležitý fakt, který pokud se vůbec do podvědomí plaše dostane, potom jen jakýmsi nedopatřením. Ať sympatizujeme s kteroukoli stranou konfliktu, je pochopitelné, že veškerý zájem se koncentruje na protagonisty aktivní odbojové činnosti. Aby oni se dostali na národní piedestal, museli za to zaplatit nepřiměřenou daní tisícinásobné oběti v podobě starců, žen a dětí, ponechaných na pospas zuřícímu nepříteli. Každý odbojář měl svým způsobem šanci se i třeba z úplného obklíčení probít, prostřílet, drtivá většina jich z „taktických“ důvodů opustila stanoviště před příchodem regulérních armádních složek. Pravými a mnohdy daleko většími, i když spíše nechtěnými hrdiny zůstali prostí vesničané, kteří nemohli popadnout na záda svůj domek, zvířectvo, kolíbku apod. A jsem si jist, že na rozdíl od komunistů, fanaticky hnaných touhou po moci, bez ohledu na přinášené utrpení (v tom mají totiž revolucionáři vždycky navrch před slušnými lidmi), si Mihailovič jako člověk tyto strašlivé následky moc dobře uvědomoval a s ohledem na nebezpečí neadekvátních represálií jednal. Snad je přímo symbolické, že na rozdíl od Tita, který se nechal evakuovat v okamžiku blížícího se nebezpečí, Draža i přes nabízený azyl jednoznačně tuto nabídku odmítl a příkladně setrval v boji se svými druhy, s kterými se rozhodl sdílet společný osud.
Mnohdy vytýkané velkosrbství považuji za kritiku neodpovídající konkrétním podmínkám i okolnostem. Srbsko jako takové hrálo vždy dominantní roli v národněosvobozeneckých bojích Slovanů na Balkáně a i průběh války tomu nasvědčoval. S malým Slovinskem se počítalo jako s jakousi okrajovou říšskou markou, Chorvaté v podobě Ustaši byli nejoddanějšími spojenci Hitlerovského Německa a kapitulace, resp. neochota klást odpor armády dislokované na území Chorvatska byly jednou z hlavních příčin rychlého balkánského tažení. Nejinak tomu bylo v chorvatsko-muslimských enklávách Bosny a Hercegoviny, takže zcela přirozeně jedinou národnostní složkou, která nejenže byla fašistickými domobranami genocidována, ale jednoznačně i v odkaze na historickou tradici vstoupila do aktivní rezistence byli Srbové spolu s Černohorci, kteří od počátku nesli na svých bedrech nejtěžší břemeno po celou dobu války. Potrestání všech zločinců, jako národních zrádců, převážně se rekrutujících z chorvatského a muslimského obyvatelstva pak bylo zcela legitimní a na místě.
Poděkování Džinovi s komentářem VI.
hraničář 6. 7. 2005 01:02Mnohdy vytýkané velkosrbství považuji za kritiku neodpovídající konkrétním podmínkám i okolnostem. Srbsko jako takové hrálo vždy dominantní roli v národněosvobozeneckých bojích Slovanů na Balkáně a i průběh války tomu nasvědčoval. S malým Slovinskem se počítalo jako s jakousi okrajovou říšskou markou, Chorvaté v podobě Ustaši byli nejoddanějšími spojenci Hitlerovského Německa a kapitulace, resp. neochota klást odpor armády dislokované na území Chorvatska byly jednou z hlavních příčin rychlého balkánského tažení. Nejinak tomu bylo v chorvatsko-muslimských enklávách Bosny a Hercegoviny, takže zcela přirozeně jedinou národnostní složkou, která nejenže byla fašistickými domobranami genocidována, ale jednoznačně i v odkaze na historickou tradici vstoupila do aktivní rezistence byli Srbové spolu s Černohorci, kteří od počátku nesli na svých bedrech nejtěžší břemeno po celou dobu války. Potrestání všech zločinců, jako národních zrádců, převážně se rekrutujících z chorvatského a muslimského obyvatelstva pak bylo zcela legitimní a na místě.
Vaše odpověď: