Generál se jako skutečný voják-vlastenec během celé války choval a řídil pouze svým svědomím, kterému mu kázalo bez jakéhokoli politikaření a zákulisních intrik jednat v souladu se složenou přísahou králi a vlasti. Tolik kritizovaná neochota k jednání a nakonec boj s komunisty byl právě zmíněným principiálním postojem na rozdíl od velmocenských kalkulů. Stejně tak jako ustašovci, muslimské milice a ostatní kolaboranti byla komunistická strana Jugoslávie nastrčenou pátou kolonou moskevské centrály mající jediný cíl - ne porazit nacisty z důvodu obnovení státní suverenity, ale jenom coby odstranění jednoho z konkurentů, byť nejmilitantnějšího. Obdobně jako po polských vlastencích byly požadovány oběti nejvyšší ceny (viz. např. Monte Kasino) po obsazení země Rudou armádou a dosazení promoskevských kolaborantů k moci byli přeživší příslušníci Armie krajowy uvězněni a popravováni. Nakrátko odlišnou cestou se ubírali příběhy československých odbojářů, aby po třech letech skončili stejně. Nejinak tomu bylo nakonec i v Jugoslávii, jen s tím rozdílem, že protikomunistické odbojové hnutí si zachovalo svoji čest a jeho oběti nemohli být tak lacino využity při přebírání moci. Protititovské složky bojovali dál a komunisté tak byli demaskováni hned od samého počátku.
O to zběsilejší je postihl soud nastupujících marxisticko-leninských historiků, kteří se snažili, když je z paměti národa úplně vymazat (což šlo při jejich počtech velice těžko), tak je trocha jednodušeji prohlásit za spolupracující s fašisty. Tomu v jejich pokřivené lžilogice plně postačoval, lépe řečeno uváděl do stavu nepříčetnosti, jejich ozbrojený boj (jedině z něj a ne z pakulatých stolů mají hrůzu diktátorské režimy). Právoplatný výklad dějin se pak zcela odehrával v intencích i nám známé únorové teze „Kdo nejde s námi (rozuměj stranou pokroku), jde proti nám (navíc se zbraní v ruce!!!)!“ Z tohoto důvodu, kdy jsou četnici prezentováni za fašisty (což je nesrovnatelně horší varianta, resp. zavržení než nám známé třídění alespoň jakž takž shovívavě přijatelné buržoazní složky odboje) musím oponovat, že nelze považovat Tvůj odkaz na literaturu jako směrodatný. Ba co víc drtivá většina pochází z doby normalizace, kdy jakkoli nesmělé hájení Mihailoviče bylo zcela nepřípustné, neboť bylo automaticky považováno za obhajobu fašismu! Zrovna tak je kniha o Titovi psána v protitovském duchu, naproti značným a kardinálním výhradám vůči partyzánskému způsobu boje v knize „Zapalte Evropu!“.
Poděkování Džinovi s komentářem IV.
hraničář 6. 7. 2005 00:58O to zběsilejší je postihl soud nastupujících marxisticko-leninských historiků, kteří se snažili, když je z paměti národa úplně vymazat (což šlo při jejich počtech velice těžko), tak je trocha jednodušeji prohlásit za spolupracující s fašisty. Tomu v jejich pokřivené lžilogice plně postačoval, lépe řečeno uváděl do stavu nepříčetnosti, jejich ozbrojený boj (jedině z něj a ne z pakulatých stolů mají hrůzu diktátorské režimy). Právoplatný výklad dějin se pak zcela odehrával v intencích i nám známé únorové teze „Kdo nejde s námi (rozuměj stranou pokroku), jde proti nám (navíc se zbraní v ruce!!!)!“ Z tohoto důvodu, kdy jsou četnici prezentováni za fašisty (což je nesrovnatelně horší varianta, resp. zavržení než nám známé třídění alespoň jakž takž shovívavě přijatelné buržoazní složky odboje) musím oponovat, že nelze považovat Tvůj odkaz na literaturu jako směrodatný. Ba co víc drtivá většina pochází z doby normalizace, kdy jakkoli nesmělé hájení Mihailoviče bylo zcela nepřípustné, neboť bylo automaticky považováno za obhajobu fašismu! Zrovna tak je kniha o Titovi psána v protitovském duchu, naproti značným a kardinálním výhradám vůči partyzánskému způsobu boje v knize „Zapalte Evropu!“.
Vaše odpověď: