Ad 3. Měli jsme se v roce 1938 bránit?
Zde se jedná především o otázku morální a není na ni vskutku lehké odpovědět. Existují 2 základní přístupy: a) bránit vlast je třeba za všech okolností, i kdyby byla obrana beznadějná, je to neměnný mravní princip (někdo v této diskuzi tu situaci přirovnal k bránění vlastního dítěte, což je analogie zcela přehnaná a neodpovídající); druhý přístup trvá na obraně pouze za předpokladu vítězství, tedy obrací se k otázce 2 a teprve na základě jejího zodpovězení se rozhoduje.
Teď k několika obecným záležitostem:
Starý mýtus „RUS BY DO TOHO ŠEL S NÁMI“ – dnes víme, že Stalin už při uzavírání dohody s ČSR neměl rozhodně v úmyslu nám případně pomoci proti Německu.
Jedno z nejobehranějších a nejzažranějších klišé se týká britského APPEASEMENTU. A to názoru, že britské elity skutečně zcela naivně předpokládaly, že ústupky vůči Hitlerovi ho ukonejší a zachrání mír. Faktem je, že Británie byla do appeasementu vehnána mezinárodněpolitickou situací a především výkonností svého hospodářství a stavem svých ozbrojených sil. Jediné co mohla Británie dělat bylo oddalovat válečný konflikt s Německem. Navíc je nutno si uvědomit, že evropské politické i vojenské elity silně ovlivňoval zážitek 1. světové války. (Doporučuji k této problematice články Jiřího Ellingera a Víta Smetany uveřejněné např. v Dějinách a současnosti.)
Byla zde výše také zmíněna osobnost Winstona S. CHURCHILLA. Pokud se jedná o publikace v češtině doporučil bych objemný životopis od Clivea Pontinga (který je proti WSC silně negativně zaujat) a ten vyvážit biografií od Martina Gilberta (jako jeho oficiální životopisec největším znalcem WSC, hodnotí ho spíše kladně). Výborná je i esej z pera Sebastiana Haffnera. Poznáte, že WSC nebyl jen proslulým válečným vůdcem „zjevivším se náhle v roce 1940“ či milovníkem doutníků a whisky. Jeho osobnost a kariéra byly mnohem složitější a opravdu velmi zajímavé.
Suma sumárum III
Demerzel 2. 1. 2005 19:51Zde se jedná především o otázku morální a není na ni vskutku lehké odpovědět. Existují 2 základní přístupy: a) bránit vlast je třeba za všech okolností, i kdyby byla obrana beznadějná, je to neměnný mravní princip (někdo v této diskuzi tu situaci přirovnal k bránění vlastního dítěte, což je analogie zcela přehnaná a neodpovídající); druhý přístup trvá na obraně pouze za předpokladu vítězství, tedy obrací se k otázce 2 a teprve na základě jejího zodpovězení se rozhoduje.
Teď k několika obecným záležitostem:
Starý mýtus „RUS BY DO TOHO ŠEL S NÁMI“ – dnes víme, že Stalin už při uzavírání dohody s ČSR neměl rozhodně v úmyslu nám případně pomoci proti Německu.
Jedno z nejobehranějších a nejzažranějších klišé se týká britského APPEASEMENTU. A to názoru, že britské elity skutečně zcela naivně předpokládaly, že ústupky vůči Hitlerovi ho ukonejší a zachrání mír. Faktem je, že Británie byla do appeasementu vehnána mezinárodněpolitickou situací a především výkonností svého hospodářství a stavem svých ozbrojených sil. Jediné co mohla Británie dělat bylo oddalovat válečný konflikt s Německem. Navíc je nutno si uvědomit, že evropské politické i vojenské elity silně ovlivňoval zážitek 1. světové války. (Doporučuji k této problematice články Jiřího Ellingera a Víta Smetany uveřejněné např. v Dějinách a současnosti.)
Byla zde výše také zmíněna osobnost Winstona S. CHURCHILLA. Pokud se jedná o publikace v češtině doporučil bych objemný životopis od Clivea Pontinga (který je proti WSC silně negativně zaujat) a ten vyvážit biografií od Martina Gilberta (jako jeho oficiální životopisec největším znalcem WSC, hodnotí ho spíše kladně). Výborná je i esej z pera Sebastiana Haffnera. Poznáte, že WSC nebyl jen proslulým válečným vůdcem „zjevivším se náhle v roce 1940“ či milovníkem doutníků a whisky. Jeho osobnost a kariéra byly mnohem složitější a opravdu velmi zajímavé.