Komentáře k: Mohli jsme se v roce 1938 bránit?

Zpět na: Mohli jsme se v roce 1938 bránit?

  • Suma sumárum I

    Demerzel 2. 1. 2005 19:47
    Přečetl jsem téměř celou tuto obsáhlou diskuzi a chtěl bych se k ní šířeji vyjádřit z pozice téměř graduovaného historika (FF UK). Zaměřuji se na britské dějiny, a to spíše starší, ovšem svého času jsem se úzce zabýval i druhou světovou válkou, především strategickým postupem spojenců proti Německu.

    V diskuzi lze nalézt obrovské množství zajímavých informací a názorů, avšak zároveň i mnoho prázdných polemik bez precizně izolovaného jádra problému či s naprostým vzájemným nepochopením účastníků („jeden o voze, druhý o koze“). Často jsou na sebe vršeny i haldy klišé a mýtů. Na nejkřiklavější z nich bych tu rád upozornil.

    Ze všeho nejdříve bych chtěl oddělit 3 základní problémy, které se v diskuzi často nepatřičně slučují a prolínají a jež lze vyjádřit těmito otázkami:
    1. Mohli jsme se v roce 1938 bránit?
    2. Mohli jsme se v roce 1938 ubránit?
    3. Měli jsme se v roce 1938 bránit?

    Ad 1. Mohli jsme se v roce 1938 bránit?
    Jedná se o trochu nešťastně zvolený název článku, protože bráno důsledně logicky tato otázka nemůže vzbudit žádnou polemiku. Je na ní jednoduchá odpověď: ano. ČSR disponovala na konci září 1938 poměrně silnými, dobře organizovanými a kvalitními ozbrojenými silami ve stavu dokončené mobilizace, jakožto i propracovaným plánem obrany. Možnost zvolit odmítnutí mnichovské dohody a postavit se německé armádě tu nade vší pochybnost byla.

    Ad 2. Mohli jsme se v roce 1938 ubránit?
    To je otázka, která se zde řeší především: Jak by vypadal případný ozbrojený konflikt mezi ČSR a Německem a co by způsobil. Nevýhodou ovšem je, že se zde ocitáme na poli „retrospektivní futurologie“. Lze totiž přibližně odhadnout jen děje bezprostředně následující alternativnímu rozhodnutí. (Dá se to velmi pěkně přirovnat k předpovědi počasí. Jak bude zítra se předpovídá tak s 90% přesností, na následující 3 dny asi se 70%, ovšem, jak bude za měsíc nikdo neví.) Celá tato otázka se točí především kolem záležitostí vojenských, ale nejenom nich.

    • Suma sumárum II

      Demerzel 2. 1. 2005 19:48
      Stav wehrmachtu a československé armády a koncepci čs. obrany v inkriminované době zde výborně popsal Franta (viz Franta 18.11.2004 18:28 a dále). Můžeme z něj klidně vycházet. Jedním z často opakovaných mýtů nepoučených diletantů je, že by ČSR podlehla během několika dnů (někdy si dovolují tvrdit i hodin) nemilosrdnému německému BLITZKRIEGU. Ovšem blitzkrieg neznamená jen „rychlou vítěznou válku“, jednalo se o speciální teorii útočné strategie vytvořenou ve 30. letech tankovým generálem Heinzem Guderianem. Ve stručnosti zahrnovala: decimující útok s momentem překvapení vedený především silnými tankovými divizemi, v tzv. pancéřových hrotech prorážející obranné linie nepřítele do velké operační hloubky, následovaný mobilním těžkým dělostřelectvem a pěchotou přesouvající se především v obrněných transportérech, zároveň silné bombardování týlu způsobující ochromení velení a logistiky samozřejmě s patřičným demoralizujícím účinkem. To vše mělo přinést bleskové vítězství ještě předtím něž by nepřítel stačil plně mobilizovat. Jak je patrné z faktů, o bleskové válce wehrmachtu proti ČSR v roce 1938 nemohlo být ani řeči. Samozřejmě ani německo-polská válka 1939 nebyla žádným blitzkriegem.
      Pár poznámek k některým tvrzením ohledně čsl. OPEVNĚNÍ: není pravdou, že se jednalo o naprosto chybnou a přežitou koncepci a je nemístné přirovnávat ho k budování tereziánských a josefínských pevností v 18. st. podle přes 50 let starého vzoru Vaubanova pevnostního systému; není pravda, že by na rozhodnutí budovat opevnění měli zásadní vliv Francouzi.
      Z toho, co víme o stavu obou armád a koncepci naší obrany, lze konstatovat, že bychom velmi pravděpodobně (a to si doplňujte do každé následující věty) dokázali sami vzdorovat wehrmachtu několik týdnů (asi do konce roku). Vůbec není vyloučeno, že bychom první útok zcela odrazili (stav našich ozbrojených sil byl Německem silně podceněn). Nakonec bychom sice Německu podlehli, avšak za cenu těžkého německého oslabení. Historie by se pak zcela jistě ubírala poněkud jiným směrem (serióznější spekulace jsou již nemožné, alternativ se již otvírá příliš mnoho).

      • Suma sumárum II

        Alfréd 24. 8. 2006 15:47
        Oj oj, zcela s Tebou souhlasím, že jakýkoliv konflikt izolovaného ČS proti Německu by zkončil ČS porážkou. Obávám se, že vize úspěšné obrany do konce roku by mohla vzít za své, mj. vzhledem k plánované strategii postupného stahování a malé mobilnosti ČS armády oproti armádě německé.

      • Suma sumárum III

        Demerzel 2. 1. 2005 19:51
        Ad 3. Měli jsme se v roce 1938 bránit?
        Zde se jedná především o otázku morální a není na ni vskutku lehké odpovědět. Existují 2 základní přístupy: a) bránit vlast je třeba za všech okolností, i kdyby byla obrana beznadějná, je to neměnný mravní princip (někdo v této diskuzi tu situaci přirovnal k bránění vlastního dítěte, což je analogie zcela přehnaná a neodpovídající); druhý přístup trvá na obraně pouze za předpokladu vítězství, tedy obrací se k otázce 2 a teprve na základě jejího zodpovězení se rozhoduje.

        Teď k několika obecným záležitostem:
        Starý mýtus „RUS BY DO TOHO ŠEL S NÁMI“ – dnes víme, že Stalin už při uzavírání dohody s ČSR neměl rozhodně v úmyslu nám případně pomoci proti Německu.
        Jedno z nejobehranějších a nejzažranějších klišé se týká britského APPEASEMENTU. A to názoru, že britské elity skutečně zcela naivně předpokládaly, že ústupky vůči Hitlerovi ho ukonejší a zachrání mír. Faktem je, že Británie byla do appeasementu vehnána mezinárodněpolitickou situací a především výkonností svého hospodářství a stavem svých ozbrojených sil. Jediné co mohla Británie dělat bylo oddalovat válečný konflikt s Německem. Navíc je nutno si uvědomit, že evropské politické i vojenské elity silně ovlivňoval zážitek 1. světové války. (Doporučuji k této problematice články Jiřího Ellingera a Víta Smetany uveřejněné např. v Dějinách a současnosti.)
        Byla zde výše také zmíněna osobnost Winstona S. CHURCHILLA. Pokud se jedná o publikace v češtině doporučil bych objemný životopis od Clivea Pontinga (který je proti WSC silně negativně zaujat) a ten vyvážit biografií od Martina Gilberta (jako jeho oficiální životopisec největším znalcem WSC, hodnotí ho spíše kladně). Výborná je i esej z pera Sebastiana Haffnera. Poznáte, že WSC nebyl jen proslulým válečným vůdcem „zjevivším se náhle v roce 1940“ či milovníkem doutníků a whisky. Jeho osobnost a kariéra byly mnohem složitější a opravdu velmi zajímavé.

        • Suma sumárum III

          Pavel R. 10. 9. 2006 12:42
          Jen bych chtěl doplnit či spíše malinko oponovat, že ne všechny politické instance v Británii chtěli za každou cenu oddálit válku s Německem. Moudré kruhy (W.S.CH.) věděli, že s časem spíše Britové a Francouzi ztrácejí, neboť rozvoj německé branné moci něbyl utajován, ba spíše naopak - byl nabubřele přeháněn. Mimoto samozřejmě Británie "disponovala" armádou Francouzkou, v inkriminované době daleko silnější než nemecký wehrmacht !

        • Suma sumárum IV

          Demerzel 2. 1. 2005 19:52
          Na závěr bych chtěl trochu okomentovat výraznou osobnost této diskuze, a Miloše HOLCE a jeho názory. V mnoha svých příspěvcích prezentujete svou velkou erudici a mnohé Vaše postřehy jsou opravdu přesné. Zcela pomýlená je ovšem Vaše adorace Edvarda Beneše očividně vycházející z pečlivého pročtení jeho pamětí. Beneše samozřejmě Mnichov velice tížil a snažil se jeho přijetí všemožně ospravedlnit. Nechci zde tento problém příliš pitval, ale doporučil bych Vám vřele práce LUKEŠ, Igor, Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu, Praha 1999 a především ZEMAN, Zbyněk, Edvard Beneš. Politický životopis. Praha, Mladá fronta 1999. Něco si o nich můžete přečíst např. zde: www.souvislosti.cz/200/edvard.html. Teze, že Benešovo přijmutí mnichovské dohody způsobilo zkrácení druhé světové války, je vskutku zcela neudržitelná. Stejně tak neodpovídá realitě, že bez Beneše by ČSR vůbec nevznikla (čímž jeho zásluhy na vzniku republiky nechci nijak umenšovat) či že krizi 1938 mistrně zvládl (naopak v této době bylo lze u prezidenta pozorovat kupení závažných chyb). Upřímně přeji mnoho zdaru ve hledání vyváženějšího pohledu na Edvarda Beneše.
          A malou radu nakonec: pokud vytrváte u svého zájmu o dějiny a třeba se i rozhodnete ke studiu historie na VŠ, raději u přijímacího pohovoru o „99% vypočítatelnosti budoucích dějin“ pomlčte.
Zobrazit všechny komentáře k: Mohli jsme se v roce 1938 bránit?