Kniha Od paktu po Stalingrad vyšla sice již v 60. letech, ale přesto je stále velmi zajímavá. Psal ji totiž západní novinář, který po značnou část války osobně pobýval v Moskvě. Zachytil zde velmi poutavě atmosféru válečného SSSR a různé zákulisní informace kolující v Moskvě.

Alexander Werth byl britský válečný korespondent v Moskvě. O svém pobytu v Moskvě již během války publikoval svoje zápisky pod názvem „Moskevský válečný deník“ a „Stalingradský rok“ (obě knihy vyšly i česky v roce 1947). Z těchto deníkových knih ještě čiší hodně prosovětský a Stalinovu politiku obhajující postoj - knihy vyšly za války, když byl Stalin ještě spojenec západu.

V roce 1964 vyšlo v Anglii nejznámější Werthovo dílo - Russia at War. Byla to v té době pozoruhodná a nové pohledy přinášející kniha. Werth v ní využil svoje poznatky z Moskvy, kde měl během války řadu neformálních kontaktů a také své vynikající znalosti ruštiny, což u některých západních historiků není pravidlem.

A právě tato kniha Russia at War byla v letech 1968 a 1969 vydána i ve slovenském překladu ve dvou dílech - pod názvy Od paktu po Stalingrad a Od Stalingradu po Berlín. A čím byla v československém kontextu kniha tak výjimečná? Byla totiž publikována v nezkráceném překladu a zřejmě poprvé tak v komunistickém Československu byly publikovány objektivní informace o tajných dodatcích sovětsko-německého paktu, o sovětsko-finské válce, o sovětsko-německých dohodách o sférách vlivu, o Katyni apod. Druhý díl knihy (Od Stalingradu po Berlín) ještě stihl vyjít v roce 1969, ale už o rok později v době rozbíhající se normalizace začala být kniha stahována z knihoven.

Werthova kniha kromě Československa vyšla v roce 1965 také v SSSR. Zde byla ale vydána v „upraveném“ překladu - z knihy zmizely ty nejkontroverznější pasáže týkající se let 1939-1941 (spíše než překlad by se možná mohlo říkat „volná adaptace“). Werth v úvodu své knihy poznamenává, že stalinská historiografie byla neobjektivní a překrucovala historii, „ale to samé, i když v menší míře, platí často i o chruščovovské historiografii“. Za Chruščova už bylo sice možné kritizovat Stalina (viz např. kniha A. Někriče - První den války z roku 1964), ale většina událostí z let 1939-41 (jako Katyň, dodatky k paktu, spojenectví s Německem apod.) zůstávala stále tabu.

V roce 1968 se tak čtenáři v Československu mohli v oficiálně vydané knize dočíst o „barbarském stalinském režimu“, o tom, že SSSR za války vedl „téměř rasistickou protiněmeckou propagandu, na které se podílel Erenburg“, o „tajném neuveřejněném protokolu k paktu“ nebo o „temné katyňské záležitosti“. V Katyni dává Werth jasně najevo, že nevěří sovětské verzi událostí a dodává, že „Chruščov neudělal nic, aby objasnil tuto záležitost“. V knize jsou i přehledné mapky německo-sovětského rozdělení Polska, sovětského postupu proti Finsku apod. Werth se také při popisu válečných operací snaží dojít k objektivnímu počtu sovětských ztrát - často (v podstatě skoro vždy) přitom polemizuje s oficiálními sovětskými údaji.

Zřejmě nejzajímavější částí knihy je právě období let 1939-41. Na základě rozboru článků v sovětském tisku Werth popisuje obraty sovětské propagandy. V sovětském tisku tehdy vycházela velice ostrá protizápadní propaganda, citáty ze sovětského tisku jsou v knize velice zajímavé. O sovětském tisku zejména v letech 1939-40 Werth píše jako o „skutečně odpuzujícím“.

Jedním z dobrých příkladů toho, co psal sovětský tisk po uzavření paktu s Německem, je např. článek Dávida Zaslavského (byl paradoxně Žid) 17. září 1939 v Pravdě (tedy v den sovětského vpádu do Polska):

„Francouzský tisk s úplnou vážností, i když jen velmi těžko potlačující úsměv, rozšířil po světě senzační zprávu. V Paříži na té a té ulici utvořili novou polskou vládu v čele s generálem Sikorskim. Území této vlády se podle všeho skládá ze šesti místností, z koupelny a WC. V porovnání s tímto územím je Monako říší přímo bez hranic.
Ve velké pařížské synagoze přednesl Sikorski projev k židovským pařížským bankéřům. Synagogu zdobila zástava s bílým orlem, kterého hlavní rabín musel přeměnit na košérované maso, protože orel je pták, kterého ortodoxní Židé zpravidla nejedí. Židé v bývalém Polsku bývali na smrt vystrašení z polské šlechty a z pogromů, ale židovští bankéři v Paříži se generála Sikorského zřejmě nemusejí obávat.“

Z „osvobozeného Polska“ sovětský tisk v září 1939 přinášel nadšené reportáže. Titulky Pravdy hlásaly: „Šťastné dny v osvobozených vesnicích (zpráva z oblasti Rovna). Jásající davy srdečně vítají N.S. Chruščova.“ (pro pozdějšího „destalinizátora“ Chruščova byl Stalin „náš moudrý vůdce a učitel, génius lidstva, nejlepší přítel a otec sovětského lidu“).

2. září 1939 Pravda uveřejnila Hitlerův projev v Reichstagu z předchozího dne, ve kterém zdůvodňoval zahájení války. Hitler v projevu mimo jiné prohlásil, že „může podepsat každé slovo, které komisař zahraničních věcí Molotov řekl v projevu na zasedání Nejvyššího sovětu“. Molotov ve svém projevu hovořil o „odporném zplozenci versailleské smlouvy“, čímž měl na mysli Polsko.

V listopadu 1939 byla v tisku zahájena útočná protifinská kampaň. Titulky Pravdy 30. listopadu 1939 hlásaly: „Nemilosrdně udeříme na nepřítele - Hněv lidu: Smést finské dobrodruhy z povrchu zemského - Čeká je osud Becka a Moscického“

Protizápadní a proněmecký tón sovětského tisku se změnil až po překvapivém německém úspěchu ve Francii, s tak rychlým německým vítězstvím Stalin nepočítal. Rychle se proto snažil vybrat všechny zisky. Werth uvádí, že „Rusko omráčené Hitlerovým ohromujícím vítězstvím nad Francií, hodilo nyní všechny ohledy přes palubu a už nepředstíralo, že respektuje suverenitu baltských států“. Pravda 17. června 1940 hlásila, že „fašistický diktátor Smetona [litevský prezident] utekl [z Litvy] do Německa“. Werth k tomu dodává: „přímá souvislost mezi vpádem do baltských států a pádem Francie byla natolik do očí bijící, že až vzbudila rozpaky“.

23. června 1940 potom „vybuchla skutečná bomba jiného druhu - výnosem Prezídia Nejvyššího sovětu byl sovětský průmysl fakticky převeden na válečný stav“. Stalin si nebyl jist, jaké budou po pádu Francie další Hitlerovy plány, zda se Německo nedohodne s Británií. Proto se Hitlera snažil popostrčit k invazi do Anglie. Jak Werth píše, Pravda v srpnu 1940 „prakticky vyzývala Hitlera, aby napadl Británii“. V úvodnících sovětských novin se psalo, že pokud Německo udeří proti Anglii, tak „si může být úplně jisté mírem na svých východních hranicích“.

Invaze do Anglie ale nepřišla (Hitler si tím slibovaným „mírem na východních hranicích“ tak jist nebyl...) a proněmecký tón sovětské propagandy se v druhé polovině roku 1940 trochu změnil. Sovětský tisk začal přinášet poměrně vyvážené zprávy i z bombardované Anglie, zmiňoval vytrvalý britský odpor a propracovaný systém britské protiletecké obrany. Deník Pravda, který ještě před půl rokem pěl o „moderní válce v celé její kráse“ najednou obrátil a 7. listopadu 1940 psal: „Vidíme, jak v kapitalistickém světě barbarsky ničí to, co vytvořily generace lidstva. Vraždí lidi, ničí města, průmysl, kulturu...“

Signálem ochlazení vztahů s Německem bylo i to, že o Molotovově návštěvě v Berlíně v listopadu 1940 v tisku vycházely jen stručné formální zprávy. Werth se domnívá, že „i když Hitler uvažoval o útoku na Rusko už v létě 1940, k definitivnímu rozhodnutí dospěl až po pobuřujících schůzkách s Molotovem“.

Na jaře roku 1941 se sovětská propaganda pomalu stávala otevřeně protiněmeckou. Werth připomíná, že sovětská literatura a sovětské filmy podávají německý vpád v červnu 1941 jako naprosté překvapení, „ale ti lidé, kteří se zajímali o politiku, museli už dříve vědět, že bezprostředně hrozí nebezpečí války“. V březnu 1941 byl vyznamenán Ejzenštejnův ostře protiněmecký film „Alexandr Něvský“ a také jiná nacionalistická díla. Koncem dubna 1941 Stalin telefonicky oznámil Iljovi Erenburgovi souhlas s vydáním jeho protinacistického románu „Pád Paříže“. Werth píše, že „Erenburg usoudil z tohoto telefonátu, že válka s Německem je nyní podle Stalinova názoru nevyhnutelná“. 1. května 1941 proběhla působivá přehlídka na Rudém náměstí - v Moskvě se mezi lidmi šířily zvěsti, že celé vojsko z přehlídky prý míří na polské hranice.

Werth byl jeden z prvních historiků, kdo se podrobněji věnoval otázce tajného Stalinova projevu 5. května 1941 před absolventy vojenských akademií. Tento projev dlouho přitahoval zájem historiků, až v 90. letech byly odtajněny některé materiály, které umožňují Stalinovu řeč rekonstruovat. Werthova interpretace byla jedna z prvních v historiografii vůbec a nutno říci, že v některých bodech není zřejmě příliš vzdálená skutečnosti.

Deník Pravda o Stalinově projevu 6. května 1941 informoval jen velice stručně pod titulkem „Musíme být připraveni na všechna překvapení“. Podle Werthova názoru „ze Stalinova ‘tajného’ projevu k absolventům Vojenské akademie začátkem května 1941 jasně vyplývá, že Stalin a Molotov, přes všechny absurdní pokusy oddálit po pádu Jugoslávie a Řecka osudnou hodinu aspoň o několik měsíců nebo týdnů, věděli, že srážka s Německem je nyní nevyhnutelná.“

A dodává:

„Po vypuknutí války jsem dostal poměrně podrobnou zprávu o tomto setkání, kterému se tehdy v Moskvě přikládala velká důležitost. Dozvěděl jsem se, že hlavní body Stalinova projevu byly tyto:

1. Situace je mimořádně vážná a v blízké budoucnosti není možné vyloučit německý útok. Proto "buďte připraveni na každé překvapení"
2. Rudá armáda však není dostatečně silná, aby Němce lehce rozdrtila; její výzbroj ještě není ani zdaleka uspokojivá. Stále pociťuje vážný nedostatek moderních tanků, moderních letadel a ještě více mnoho jiného. Výcvik širokých mas vojáků ještě neskončil. Opevnění hranic na nových územích není ještě zdaleka dobré.
3. Sovětská vláda se všemi diplomatickými prostředky, které má k dispozici, bude snažit oddálit německý útok na Sovětský svaz nejméně až do podzimu, kdy pro Němce bude už příliš pozdě zaútočit. Může se to podařit, ale nemusí.
4. Když se to podaří, potom téměř nevyhnutelně se válka s nacistickým Německem vybojuje roku 1942 za mnohem příznivějších podmínek. Rudá armáda bude lépe vycvičená a bude mít mnohem více nejnovější výzbroje. Podle toho, jaká bude mezinárodní situace, Rudá armáda buď počká na německý útok, nebo se chopí iniciativy, protože trvalé postavení nacistického Německa jako vládnoucí mocnosti v Evropě "není normální".
5. Británie není vyřazená a váha amerického potenciálu bude pravděpodobně stoupat. Oprávněně se dá předpokládat, že Japonsko po podepsání paktu o neútočení nechá Sovětský svaz na pokoji.“

Stalin dále znovu zdůraznil, že to bude „od teď do srpna nejnebezpečnější“. Werth ještě podotýká:

„Sestavil jsem to podle podání z vícerých ruských pramenů, všichni se v podstatě shodovali, a to zejména v jednom z nejdůležitějších bodů: o Stalinově přesvědčení, že válka bude roku 1942 "téměř nevyhnutelná" s tím, že Rusové možná převezmou iniciativu.“

Werth v knize také velmi dobře vystihl obrat sovětské propagandy po německém útoku. Jeden z jeho sovětských přátel to označil za „nacionalistický NEP“ - stejně jako Lenin byl donucen dočasně takticky ustoupit ze své sebevražedné hospodářské politiky a povolit omezený trh (NEP - Nová ekonomická politika ve 20. letech) - tak i Stalin po německém vpádu úplně otočil. Občané SSSR už pro něj nebyli jen „soudruzi“, ale najednou i „bratři a sestry“, už nešlo jen o obranu socialismu, ale i „naší staroslavné ruské vlasti“ s celou její kulturou (carskou...). Werth připomíná změny v armádě - zrušení funkce politických komisařů, obnovení carských vyznamenání, zavádění pravidel chování pro důstojníky podle vzoru carské armády apod. Speciální hodnostní označení, která během bolševické revoluce rudé vojenské sověty strhávaly velitelům, se nyní vracela zpět.

V knize se také věnuje sovětsko-spojeneckým jednáním, tak jak je tehdy vnímali v Moskvě, zachycuje názory sovětských občanů, kteří zejména Anglii hodně kritizovali za odkládání otevření druhé fronty. Zajímavé bylo první jednání Stalina s Harry Hopkinsem, zvláštním vyslancem prezidenta Roosevelta. Hopkins přiletěl na konci července 1941 do Moskvy s prezidentovým příkazem nabídnout Stalinovi pomoc. Stalin, který byl v kritické situaci, s Hopkinsem jednal jako v bavlnce. Stěžoval si na způsob jednání nacistických vůdců, jak řekl, „nynější němečtí vůdci neuznávají mravní zásady a v dnešním světě představují asociální sílu“. Z jeho úst to znělo skutečně zajímavě...

Dále Hopkinsovi sdělil konkrétní sovětské požadavky na hospodářskou pomoc a řekl mu, že Rudá armáda má k dispozici „4000 velkých tanků, 8000 středních a 12 000 lehkých tanků“. Tato čísla odpovídala skutečnosti. Zajímavější byl ale jeho odhad počtu německých tanků, Hopkinsovi totiž řekl: „Němci mají celkově 30 000 tanků.“ To byl skoro desetkrát zveličený počet, než jaký Němci ve skutečnosti na frontě měli. Za zmínku stojí i následující věta, kterou si Hopkins napsal do svého záznamu z jednání: „[Stalin] mě požádal, abych řekl prezidentovi, že by kdekoli na ruské frontě přivítal americká vojska pod úplným velením americké armády...“ Asi nic nemůže lépe dokumentovat to, v jak složité situaci se SSSR nacházel, když Stalin dokonce uvažoval o možnosti nasazení armády kapitalistického státu na území SSSR mimo pravomoc sovětského velení...

Speciální kapitolu věnuje Werth i vztahům sovětského režimu a církve během války - bývalý církevní seminarista Stalin si včas a dobře uvědomil význam církve za války. Navíc bylo také nutné omezit negativní dopady působení některých církevních představitelů na Ukrajině, kde se dosti vstřícně chovali k Němcům. Stalin proto poprvé od bolševické revoluce povolil volbu nového patriarchy a církev se mu za to odvděčila zesíleným voláním po vlastenecké obraně Ruska. V kostelech pravoslavní kněží promlouvali k věřícím o „Bohem vyvoleném vůdci Stalinovi“.

Obrat sovětské propagandy názorně dokumentuje např. časopis Bezbožnik, který vycházel od 20. let a šířil ostrou protináboženskou propagandu. Po německém útoku v červnu 1941 bylo celé číslo Bezbožniku věnováno kritice pronásledování církví v Německu. Jak píše Werth, „celé [číslo] bylo ve znamení rozhořčených protestů proti nacistickému pronásledování protestantské a katolické církve v Německu! ... tento úplný obrat Bezbožnika působil trochu násilně a nakonec to bylo jeho skutečně poslední číslo.“

Hodně zajímavé jsou i autorovy osobní postřehy a zkušenosti z válečné Moskvy, popisy jeho cest na frontu (např. na osvobozené území u Moskvy v lednu 1942, do Stalingradu hned po německé kapitulaci v lednu-únoru 1943 apod.). Jeho postřehy ze stalingradské oblasti jsou velice zajímavé, např. to, jak se němečtí vojáci dokonce i v zajetí (!) chovali nadřazeně a povýšeně ke svým rumunským spolubojovníkům. Cituje zde mnohá svědectví ruských vojáků z bojů o Stalingrad, např. získal i přímé svědectví vojáka, který osobně bral do zajetí polního maršála Pauluse. Jeho líčení se dosti liší od oficiální sovětské verze této události. Značná část knihy je také věnována blokádě Leningradu, Werth byl jeden z prvních autorů, který tuto část válečné historie podrobně a zajímavě vylíčil západním čtenářům.

Pokud se zajímáte o sovětskou politiku v letech 1939-41, tak Werthova kniha ani dnes příliš nezastarala. Rozbor sovětské propagandy, který podává, je stále na úrovni. Stejně tak velmi zajímavé jsou jeho postřehy a popisy válečné reality Sovětského svazu let 1941-42. Kniha je k tehdejšímu Sovětskému svazu hodně kritická, ale přitom není psána z nějakého vysloveně protiruského stanoviska, což je sympatické.