Kniha Alexandra Někriče „1941, 22 ijunja“ vyvolala po svém vydání v SSSR v roce 1965 velký rozruch. Celý náklad byl během tří dnů rozebrán. Už o dva roky později byla kniha stažena z knihoven, autor byl vyloučen z komunistické strany a za pár let pak emigroval do USA.

Co bylo na knize tak zajímavé? Pokud si ji dnes přečteme (v roce 1967 vyšla i česky pod názvem První den války), tak se nám nebude zdát nijak příliš provokativní nebo inovativní. Někrič ve své knize popsal období let 1939-1941, tedy období od sovětsko-německého paktu do
německého útoku.

Někrič se v původním vydání své knihy zaměřil hlavně na otázku: proč byl německý útok v červnu 1941 tak nenadálý a byl vůbec nenadálý a nečekaný? Hlavní vinu vidí Někrič ve Stalinovi, který ignoroval všechna hlášení rozvědky o hrozícím nebezpečí, kritizuje také jeho čistky, které oslabily armádu.

Jeho výklad se nese v duchu chruščovovské kritiky Stalina, v knize na svou dobu poměrně otevřeně píše o čistkách v armádě na konci 30. let, o nevyužitých zpravodajských varováních před útokem apod. Na vydání své knihy si ale autor vybral špatnou dobu. Chruščov byl v říjnu 1964 odstaven a do čela strany se postavil Leonid Brežněv. Období chruščovovského tání pomalu končilo. Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kde Chruščov vystoupil se svou slavnou tajnou zprávou Stalinových zločinech, bylo v SSSR až do poloviny 60. let možné publikovat hodně kritická literární i historická díla o stalinské době. Po nástupu Brežněva se ale vítr otočil, a i když Stalin nebyl ani za brežněvismu plně rehabilitován, tak nastoupil jiný trend - o nepohodlných skutečnostech se prostě nemluvilo.

A do této atmosféry přišla Někričova kniha, která sice nijak nevybočovala z historické literatury počátku 60. let (např. i oficiální Dějiny Velké vlastenecké války z počátku 60. let jsou kritické ke Stalinovi), ale hodně už vybočovala z nastupující brežněvovské historiografie. Hodně mu také uškodil zájem o knihu na západě, např. v německém týdeníku Der Spiegel o něm v roce 1967 vyšel článek, kde byl označen za jednoho z hlavních kritiků Stalina. Tento článek mu mezi ortodoxními komunisty hodně uškodil a přispěl k jeho vyloučení ze strany.

V roce 1995 vyšla Někričova kniha v druhém přepracovaném vydání, byla vydána posmrtně - Někrič v roce 1993 zemřel. Původní kapitoly zůstaly prakticky beze změny jako v prvním vydání, ale byly k nim přilepeny dvě kapitoly vycházející z archivních dokumentů odtajněných na poč. 90. let - jedna týkající se sovětsko-německých vztahů od počátku 30. let do roku 1941 a jedna zajímavá drobná kapitola o názorech sovětských vůdců na mezinárodní situaci pár týdnů před německým útokem.

V první nově přidané kapitole, která se týká sovětsko-německých vztahů, Někrič nezakrývá, že patří k té části historiků, kteří vidí Stalinovu snahu o sblížení s Německem už od nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Historici jsou v této otázce rozděleni - většina západních i ruských historiků dnes většinou trvá na stanovisku, že Sovětský svaz v 30. letech upřímně usiloval o politiku kolektivní bezpečnosti. Pouze menšina, k níž patřil i Někrič, se domnívá, že Stalinova snaha o spojenectví s Německem, ke kterému nakonec došlo v roce 1939, se dá vystopovat už mnohem a mnohem dříve.

Někřič píše: „V Sovětském svazu byl nejvlivnějším zastáncem rozvoje sovětsko-německých vztahů sám Stalin.“ Nástup nacismu Stalin podle něj uvítal, protože „nacionální socialismus byl [pro Stalina] dokonce lepší, než jakýkoli jiný režim, neboť dočista vymetl demokracii z Německa. Způsob myšlení německého diktátora byl sovětskému diktátorovi mnohem bližší a pochopitelnější než stanoviska státníků demokratického Západu.“ V letech 1933-1937 tak „Stalin nesporně usiloval o přátelství a spojenectví s nacionálně-socialistickým Německem“.

Své teze Někrič zakládá zejména na publikovaných dokumentech německého ministerstva zahraničí, ze kterých vyplývají formální i neformální pokusy sovětských diplomatů nadhodit téma zlepšení vztahů a ze vzpomínek některých německých a sovětských činitelů. Odvolává se např. na vzpomínky šéfa sovětské rozvědky v západní Evropě, který na konci 30. let emigroval, Krivického. Ten v roce 1939 vydal v New Yorku své vzpomínky „In Stalin's Secret Service“, ve kterých popisoval Stalinovy snahy o sblížení s Německem a předpověděl uzavření paktu. (Krivického vzpomínky ale mnozí zavrhují jako nespolehlivý pramen). Někrič dále analyzuje rozhovory sovětského obchodního atašé v Berlíně Kandelakiho s německými představiteli v letech 1935-1937.

Všechnu Stalinovu snahu o sblížení s Německem ale zmařil sám Hitler se svojí antisovětskou a antikomunistickou propagandou. V roce 1937 tak od pokusů o sblížení Stalin dočasně upustil, navíc většina z těch, kteří se angažovali v neformálních rozhovorech, padla za obět čistkám - Karl Radek, který se neformálních sondáží také účastnil, byl např. obviněn ze špionáže ve prospěch Německa - přitom všechno dělal pouze na Stalinův příkaz.

Někrič také popisuje postupnou změnu v pohledu na strategii Kominterny v polovině 30. let. Až do roku 1935 byla podle direktiv Kominterny (tedy podle mínění Stalina, protože direktivy Kominterny vyjadřovaly pouze jeho názory) hlavním nepřítelem komunistů sociální demokracie - v terminologii komunistů "sociálfašisti". Nástup nacismu v Německu Kominterna vítala jako „urychlovač revolučního procesu“. Jak Někrič píše, „sovětští vládci vycházeli z nevyhnutelnosti nového světového konfliktu, jehož výsledkem bude zánik kapitalistického systému“. Proto Stalin nástup nacistů vítal, protože nacisté budou vystupovat proti sociální demokracii, proti versailleskému systému, proti západu a vůbec vnesou do Evropy prvek chaosu, ze kterého může vzejít nová revoluční vlna.

Stalin se také velmi zajímal o události v Německu 30. června 1934 - tedy známou „noc dlouhých nožů“, kdy Hitler vyvraždil své možné oponenty z řad SA. Jak vzpomínal jeden ze sovětských představitelů, „Stalin se živě zajímal o podrobnosti ‘krvavé lázně’ v Berlíně. Jeho poznámky nebyly nepřátelské ani k Hitlerovi, ani k jiným nacistickým vůdcům. Navíc, Stalin otevřeně dával najevo svoje pochopení, pokud ne přímo sympatie, pro jednání Hitlera.“ Podle Někriče v událostech z 30. června 1934 Stalin viděl konec „stranické“ éry nacionálního socialismu a nástup éry „státnické“ - počítal, že by bylo možné se s Hitlerem dohodnout.

V sovětském tisku se od roku 1935 vedla široká protinacistická kampaň. Byla to ale pouze propaganda - ve skutečnosti smýšlel Stalin jinak. Karl Radek (který v sovětském tisku často kritizoval nacistické Německo) řekl Krivickému: „Jenom hlupáci si můžou představovat, že se někdy střetneme s Německem. To co já píši - to nám nemůže dát to, co nám dá Německo. Pro nás je prostě střet s Německem nemožný.“ Když Německo porušilo v roce 1935 versailleskou dohodu a zavedlo brannou povinnost, řekl Stalin britskému ministrovi zahraničí Edenovi: „Dříve nebo později se německý národ musel osvobodit z versailleských řetězů....takový velký národ, jako Germáni, se musel vyrvat v řetězů Versailles. ... Germáni - to je veliký a chrabrý národ. My na to nikdy nezapomínáme.“

Když však všechny sondy a pokusné balónky směrem k Německu selhaly, Stalin přitvrdil a verbálně se hlásil k politice kolektivní bezpečnosti - podle Někriče se totiž domníval, že obavy z obklíčení přivedou Německo k dohodě. V roce 1935 tak přistoupil i na změnu linie Kominerny - od roku 1935 se Kominterna orientovala na politiku široké národní fronty proti fašismu. Přitom ještě v polovině roku 1934 na Dimitrovovu otázku, zda „je správné pokládat sociální demokracii všude a za jakýchkoli podmínek za hlavní sociální oporu buržoazie?“, Stalin odepsal: „V Persii samozřejmě ne. V nejdůležitějších kapitalistických zemích - ano.“ A na druhý dotaz, zda „je správné pokládat levé sociálně demokratické skupiny při jakýchkoli podmínkách za hlavní nebezpečí?“, Stalin odpověděl: „Objektivně - ano.“

V závěru kapitoly o sovětsko-německých vztazích pak Někrič popisuje situaci po uzavření paktu a spolupráci v letech 1939-41. Tyto pasáže nepřinášejí příliš mnoho nového, ovšem je nutno si uvědomit, že Někrič je psal v roce 1990 pro sovětské čtenáře, kteří neměli ani základní znalosti skutečných historických událostí. Popisuje dvojkolejnost sovětské politiky v roce 1939, kdy se paralelně vedly rozhovory se západními mocnostmi a s Německem - Stalin čekal, kdo nabídne víc.

Jak známo, hned první den války - 1. září 1939 - Nejvyšší sovět SSSR přijal zákon o všeobecné branné povinnosti. V té době ještě Francie a Anglie ani nevyhlásily Německu válku, ale Stalin už věděl, že začíná velká válka. Jak Někrič uvádí, tento zákon „svědčil o hluboké kvalitativní změně přístupu sovětského vedení k problému války a míru. Síly expanzionismu, založené uvnitř sovětského systému, potřebovaly vyjít napovrch. Přišel okamžik, kdy válka v Evropě měla posloužit zájmům sovětského režimu, jako předtím jeho zájmům sloužila politika kolektivní bezpečnosti...“

Někrič také zmiňuje opatrnou Stalinovu politiku v září 1939 - Stalin i přes německá naléhání, aby splnil svou část dohody, šikovně vyčkal se svým vpádem do Polska až do 17. září. Někrič píše, „jak je vidět, Stalin nechtěl být hodnocen jako agresor spolu s Hitlerem“.

Autor polemizuje s tvrzením často opakovaným i v současné ruské historiografii, že uzavření paktu bylo prý nutné, že si tím Sovětský svaz vylepšil své obranné pozice apod. Někrič naproti tomu namítá:

„Sovětský svaz výsledkem paktů s Německem vyhrál území, ale prohrál bezpečnost. ... Polsko a pobaltské země sloužily pro SSSR jako "sanitární kordon" proti nenadálému útoku ze západu, pokud SSSR neměl společné hranice s potenciálním agresorem - Německem. Nyní vznikla společná hranice s Německem a jeho spojenci, táhnoucí se kolem 5000 km, kde skoro v každém bodě mohl být SSSR napaden.“

Druhá stručná nová kapitolka v knize se týká posledního období před německým vpádem - pro tuto kapitolku Někrič využil dokumenty, které mu byly v moskevských archivech zpřístupněny v roce 1990. Na příkladu dvou vystoupení - Ždanova a Kalinina - dokumentuje sovětské politické a ideologické postoje v poslední půlrok před vypuknutím konfliktu s Německem.

Ždanov 20. listopadu 1940 v Leningradu např. prohlásil:

„Politika socialistického státu spočívá v tom, že využívá rozporů mezi imperialisty, v tomto případě vojenské rozpory, k tomu, aby v kteroukoli dobu, když se vyskytne možnost, rozšířila pozice socialismu. ... Touto praxí jsme se řídili minulý rok, a jak víte, rozšířili jsme socialistická území Sovětského svazu. Taková bude naše politika i nadále, a tak je vám všem jasné po jaké linii to musí jíti. (smích) ... U nás je neutralita zvláštní - nebojujeme a dostáváme všelijaká území.(smích) Abychom tuto neutralitu udrželi, musíme být silní. ... Musíme být natolik silní, abychom pozice socialismu uhájili diplomatickou i vojenskou cestou... Je třeba neztrácet ani den, ani hodinu a zdokonalovat vojenskou techniku, vojenskou organizaci, přihlížet ke zkušenostem moderního útoku, se všemi jeho údernými prostředky a formami...“

„Svazový starosta“ a „dobryj děduška“ Kalinin (tak byl láskyplně nazýván předseda prezidia Nejvyššího sovětu) zase nepokrytě hovořil 20. května 1941 (několik týdnů před německým útokem) na stranické schůzi pracovníků aparátu prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Nejprve kritizoval Francii a Anglii za to, že špatně bojují: „Jejich nečinnost hraničí se zločinem... kdyby to bylo u nás, tak by se to kvalifikovalo jako zločinná nepřipravenost k válce.“ Podle Někriče je jasné, proč Kalinin takto hovořil: „Kalinin je rozčarován, a je jasné proč - koncepce o vzájemném vyčerpání nepřátelských kapitalistických zemí nefunguje. A přitom na ní byla založena dlouholetá strategie bolševické strany.“ S tak rychlým pádem Francie totiž Stalin nepočítal, doufal, že Německo zabředne do dlouhodobých bojů na západě, což by Stalinovi otevřelo velmi zajímavé možnosti.

Dále "dobryj děduška" Kalinin prohlásil:

„Jestli jste marxisté, jestli studujete historii strany, tak chápete, co je hlavní myšlenkou marxistického učení - z velkých konfliktů uvnitř lidstva těžit maximální prospěch pro komunismus.... Komunista si musí přát rvačku, pokud má šanci na úspěch. A copak my nemáme takové šance? Máme, o tom nemám žádných pochyb. ... Myslím, že nejlepší pro pochopení marxismu je studium vojenství, a ještě lépe je, když se za něj bojuje se zbraní v ruce, lepší metody pro studium marxismu není... Válka je spojena se strádáním, ale je to i okamžik, kdy je možné rozšířit komunismus."
Kalinin dále připomněl, že v uplynulých dvou letech se podařilo rozšířit zónu komunismu s malými obětmi, ale i kdyby to potřebovalo "větší vypětí", tak "komunisté, pokud jsou komunisté, pokud představují pokrokovou internacionální brigádu, se tomu vyhnout nemohou...“ Závěrem Kalinin zahřímal: „Armáda musí myslet takto: čím dříve bude bitka, tím lépe. (bouřlivý aplaus)“

Někrič v knize cituje i písemné teze pro Kalininovo vystoupení, které připravil pracovník jeho sekretariátu Kretov. Zní docela zajímavě, např.

„Teze č. 10 - Kapitalistický svět je plný hrozných ničemností, které mohou být odstraněny pouze zakalenou ocelí svaté revoluční války.“, nebo „Teze č. 11 - Nelze se nekontrolovatelně opájet mírem - to vede k změně lidí na slabé pacifisty. My nejsme pro mír za každou cenu. Ne, my vedeme aktivní, řekl bych útočnou politiku proti kapitalismu.“

V závěru knihy se Někrič dotýká i známého bestselleru Viktora Suvorova Ledoborec o údajných Stalinových útočných úmyslech - Někrič v podstatě v mnohém se Suvorovem souhlasí - že bolševická politika byla útočná v teorii i v praxi, jak už to vyplývá i z jeho knihy a píše, že Ledoborec v podstatě nepřináší „nové odhalení: sovětská doktrína předpokládala vedení války na území protivníka“.

Nesouhlasí ale se Suvorovovým závěrem, že Stalin chtěl zaútočit už v roce 1941. Jeho argumenty znějí poměrně logicky, v závěru píše:

„Nemám pochyb o tom, že Stalin plánoval účast SSSR ve velké evropské válce. Přitom se ale obával konfliktu se svazkem hlavních kapitalistických zemí a především se bál změny postoje Anglie a její dohody s Německem proti SSSR. ... Proto se zdá pochybným, že by se odvážil vstoupit do "velké války", v tomto případě - proti Německu, aniž by si předem zajistil podporu Anglie. A o Anglii v té době - bylo to brzy po Hessově odletu - velmi a velmi pochyboval. ... V tom, jak se mi zdá, spočívají slabé body předpokladu, že Stalin hodlal zasadit Hitlerovi nenadálý preventivní úder v létě roku 1941.“ Navíc plány průmyslové výroby počítaly s vrcholem v roce 1942 - „možná tato doba by byla, podle názoru Stalina, nejvhodnější, k hození těžkého závaží sovětské vojenské moci na misku vah.“

Na konec knihy byl ještě zařazen výňatek z Někričových vzpomínek, které původně publikoval v exilu v Londýně v roce 1979 a protokol z veřejného posouzení prvního vydání jeho knihy v roce 1966. Vzpomínky jsou velice zajímavé - líčí situaci kolem vzniku své knihy a po jejím vydání v roce 1965. Zajímavě popisuje např. mechanismus cenzury v Sovětském svazu. Všechny historické práce procházely podrobnou několikastupňovou cenzurou. Té se nevyhnuli ani sovětští váleční hrdinové při psaní svých vzpomínek - mnohdy z jejich původního textu příliš nezůstalo, někdy dokonce celé vzpomínky napsalo příslušné oddělení KSSS nebo generálního štábu.

Jak Někrič píše, jeho rukopis byl po základním posouzení na Glavlitu (hlavní úřad pro literaturu) zaslán na vojenskou cenzuru, na speciální cenzuru GRU (Hlavní rozvědné správy generálního štábu), na speciální cenzuru KGB, na cenzuru ministerstva zahraničí a poté na cenzuru vědeckého oddělení KSSS. Každá z těchto cenzur „doporučila“ vyřadit některé pasáže knihy nebo je „přepracovat“. Někrič měl v knize např. rozhovor s maršálem Golikovem, který byl v roce 1941 náčelníkem rozvědné správy generálního štábu. Po cenzuře na GRU z celého rozhovoru zbyla v knize jenom jedna stručná otázka a odpověď.

Nebo jiný příklad: Někrič měl v rukopise v úvodu nevinnou větu: „Hitlerovské Německo věrolomně a nenadále přepadlo Sovětský svaz. NENADÁLE! NENADÁLE? NENADÁLE?!“ - otazníky za slovem „nenadále“ údajnou nenadálost útoku zpochybňovaly - po cenzurní čistce tak slova „nenadále“ z uvedeného úryvku nakonec úplně vypadla. Někričovy vzpomínky na konci knihy jsou tak dobrým dokladem toho, jak jemným cenzurním sítem všechny historické knihy v bývalém Sovětském svazu procházely.

Hodně zajímavý je i stenografický záznam z veřejného posouzení Někričovy knihy, které proběhlo v Moskvě 16. února 1966, na konci knihy je kompletně otištěn. Hovoří v něm asi dvacítka tehdejších sovětských historiků. Většina z nich oceňuje Někričovu knihu, jako dobrý příspěvek a první pokus, ale zároveň kritizují údajně příliš jednostrannou Někričovu kritiku Stalina. Přesto se mezi nimi našlo pár odvážných, kteří na tomto veřejném posouzení až překvapivě otevřeně a ostře kritizují Stalinovu politiku vůči Německu, jeho čistky a vůbec celý vývoj v SSSR od roku 1928 (Lenina si tehdy kritizovat nikdo nedovolil).

Např. jistý Sněgov na tomto veřejném posouzení knihy otevřeně mluví o „čtvrtém rozdělení Polska“ o Stalinově vybití starých členů strany, o jeho dohodách s Hitlerem ve stylu „ty mně dáš Rigu, já tobě zas...“ Na Sněgovovo vystoupení okamžitě reagoval soudruh prof. Děborin, vedoucí kolektivu autorů oficiálních Dějin Velké vlastenecké války. Děborin na posouzení vystoupil s velmi konzervativním příspěvkem a když slyšel Sněgovova otevřená slova, tak musel reagovat: „Neslyšel jsem od Sněgova nic nového, co by neříkali i naši zapřisáhlí nepřátelé. Sněgov by měl popřemýšlet o tom, v jakém táboře se tím ocitá.“ Na to Sněgov velmi pohotově a příznačně reagoval: „Já jsem z tábora na Kolymě...“