Rok 2008 nabídl širokou paletu výstav, diskusí a polemik o hned několika přelomových datech naší nedávné minulosti. Zejména na podzim dosáhly tyto aktivity vrcholu; nejprve výročí zářijová (Mnichovská dohoda) a poté říjnová (28. říjen). Vzhledem k tomu, že fenomén legionářství/legionářů je už od svého počátku úzce provázán s existencí moderní čs. státnosti, nemohl být v minulém roce nikterak opomenut. Výstava „Československé legie v Rusku 1914-1920“, která probíhala v Tereziánském křídle Pražského hradu, je toho dostatečným dokladem.

Shodou okolností se nedávno v knihkupectví počala objevovat kniha od tuzemského historika PhDr. Jana Michla, Ph.D. (zaměstnance Ústavu pro studium totalitních režimů) s názvem „Legionáři a Československo“.(1) Publikace vychází z autorovy disertační práce — „Legionáři a fenomén legionářství v moderní čs. státnosti“ — úspěšně obhájené na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK. Knihu tvoří 340 stran a fotografické přílohy na křídovém papíře. Obsah se z nějakého důvodu do publikace nedostal, a tak je poměrně obtížné se v díle orientovat. Výše uvedený počet stran je rozdělen do devíti kapitol, jež se dále člení na podkapitoly, velmi obsáhlý seznam pramenů a literatury, přílohy a poznámkový aparát.

Namísto alespoň stručného úvodu narazí čtenář po otevření knihy na oddíl pojmenovaný „Intro“. Po úvodních počtech legionářů přechází autor k legislativnímu určení pojmu legionář. Následně rozebírá jednotlivé „typy“ příslušníků čs. legií v zahraničí (italský, ruský a francouzský legionář). Neopomíjí ani otázku legislativních výhod a úlev.

Druhý velký tématický okruh pojednává o poválečné službě bývalých legionářů v diplomatických službách a v nově budované čs. armádě. Především v armádě nastaly rozpory mezi vojáky sloužícími po celou válku v rakousko-uherských jednotkách a postupně přicházejícími legionáři. V poměrně široce nazvané podkapitole „Legionářská generalita a otázka selhání“ autor čtenáři předkládá stručný životopis gen. Jana Syrového. Tvrdí, že jeho kvalifikací pro generálskou hodnost byla jen: „páska přes oko, politická a organizační neschopnost, naopak schopnost být dostatečně oportunní ke správným lidem (...) a především nulová mocenská nebezpečnost pro duo Masaryk — Beneš.“ (s. 48) Celkové Michlovo hodnocení Syrového je následující: „Jan Syrový nebyl sám o sobě příliš zajímavý člověk, jednalo se o průměrného, slušně vychovaného člověka, který sice byl schopen jistých intrik, ale jinak to byl klasický legionářský »strejda« generál, který pouze vynikal svým zraněním a z něho plynoucím vzestupům a pádům.“ (s. 51) Na základě tohoto hodnocení pak autor dochází k celkovému závěru o stavu meziválečné čs. generality: „Zatímco v ostatních armádách se upřednostňují generálové agresivní, rázní, sebevědomí, politicky přímočaří a charismatičtí (typu Šnejdárek, Gajda, Prchala), v československé armádě měli přednost generálové »strejcovského« typu (Krejčí, Syrový).“ (s.51)

Existencí nejrůznějších legionářských spolků a organizací se Michl zabývá ve třetí kapitole — z větší části byla již časopisecky publikována.(2) Jedna z nich, Družina čs. legionářů, navázala v letech 1921-1922 úzké styky s nově se rodící organizací Národní hnutí, které bylo často označováno jako fašistické. V současné české historiografii se používá adjektiva protofašistické nebo též nacionalistické. Jan Michl jako politolog se danému označení krátce věnuje: „zatímco dnes ho [fašismus] máme spojený s holocaustem a Adolfem Hitlerem, pak ve dvacátých letech se tento termín personifikoval s italskými nacionalisty, kteří se roku 1922 dostali k moci. V českých zemích se pod pojmem fašismus rozuměl nacionalismus, který má dnes rovněž pejorativní přízvuk [,] a proto bude asi nejvýstižnějším slovem »vlastenectví«.“ (s. 60) Směřování ke stavovskému státu (autoritativní formě vlády) lze sotva označit za vlasteneckou ideu. Autor rovněž užívá novější zkratky titulu Monsignore (Mons.) pro dobu první republiky, kdy se běžně užívalo Msgre. U rozboru legionářské organizace pro katolíky se autor nevyhnull paušalizaci; katolíci byli podle něj v době druhé republiky „hlavní nositelé a propagátoři návratu ke starým časům“, „zatracovali“ první republiku, „pronásledovali Židy“ a ve školství diskriminovali nekatolíky a ateisty (s. 109). Situace a realita druhé republiky byla nepoměrně složitější.(3) Pod nadpisem podkapitoly „Černá ovce s výrazným pudem sebezáchovy“ se skrývá téma příslušníků legií německé národnosti. Michl zvolil název na základě jediného osudu německého legionáře Hermana Junga, který v r. 1938 vstoupil do SdP, protože Henleina v daném okresu volilo 95% obyvatel; byl tedy dle autora dostatečně oportunní (odtud pravděpodobně „pud sebezáchovy“ v názvu). Opomenuto nezůstalo ani členství čs. organizací v rámci světových spolků pro vysloužilce a opozice některých legionářů vůči prvorepublikové veřejné reprezentaci.

Další kapitola se týká legionářských symbolů a jejich vážnosti v dobové společnosti. Autor ji rozdělil do čtyř podcelků. Nejprve se zabývá manifestačnímu sjezdy, poté Zborovem jako jedním z největších symbolů legií, 28. říjnem — z hlediska legionářů — (podkapitola „28. říjen aneb legionářské vánoce“) a kultem plukovníka Švece, který rozebírá podrobněji. Problematiku uvádí úvahou: „Je takovou zvláštností českých dějin a české válečné tradice, že místo vítězů a hrdinů jsou v naší společnosti oslavováni lidé, kteří odpovídají představě o národním mučedníkovi.“ (s. 137) Fenomén mučednictví a mučedníků sotva lze považovat za výsadu české válečné tradice (Michl do ní zařadil svatého Václava, Jana Husa či Jana Nepomuckého). V rámci kultu Josefa Švece se pozastavuje nad — spíše zdánlivým — rozporem mezi oficiálním postojem čs. institucí (Kancelář prezidenta republiky atp.) a osobním stanoviskem T. G. Masaryka k sebevraždě jako společenskému jevu. Autor se zřejmě ztožňuje s postojem prvorepublikového básníka, politika a kritika Viktora Dyka, který o Josefu Švecovi napsal divadelní hru, v níž legionářského hrdinu hodnotí jako dobrého člověka, nikoli hrdinného reka.

Časové rozpětí, kterým se autor zabývá, je velmi široké (v zásadě 1918-1989), a tak je publikace strukturována podle jednotlivých otázek, problémů a oblastí, jež si autor vybral. V komplexním rozboru legionářství jako novodobého českého fenoménu nechybí ani oddíl věnovaný kultuře. Michl začíná specifickou tzv. legionářskou literaturou, jejíž význam netkví v literární kvalitě. Opět se ale nevyhnul zjednodušení a užití žurnalismů: „Za nejlepšího spisovatele a dramatika z uvedeného seznamu [předtím jmenuje Kaplického, Kratochvíla, Koptu, Medka a další] se nejčastěji uvádí František Langer zřejmě pro svou blízkost ke Karlu Čapkovi a také proto, že je o Langerovi těžké říci, zda byl pravičák či levičák [,] a proto je přijatelný pro každý režim a pro každou dobu.“ (s. 147) Podobně reaguje na citát z polemiky dvou legionářských spisovatelů: „Mohli si to ale hoši odpustit, protože oba za dvacet let zahynou v koncetračním táboře.“ (s. 152) Následně je pozornost obrácena k učebnicím, filmům, památníku odboje a legionářům-umělcům.

Přestože se autor dopadu legionářství do dobové politické situace věnuje neustále v průběhu textu, vyhradil tomuto okruhu samostatnou kapitolu. Nepřesně působí formulace o Masarykovi-filosofovi, který se stane „zarytým odpůrcem pacifismu“ až po vypuknutí první světové války (s. 180). Masaryk odmítal učení Petra Chelčického a deklaroval právo kohokoli na vlastní obranu včetně použití síly. Vcelku přesně je vystižena podstata rozdělení moci v první republice; Pětka ovládá domácí politiku a Hrad zahraniční. Autor tvrdí, že všichni generálové-legionáři, kteří projevili nesouhlas s koncepcí zahraniční politiky byli odstraněni: Štefánik „se zabil dříve, než ho Beneš stačil odstranit“, „Gajda byl odstaven na vedlejší kolej takovým způsobem, který je snad možný jen v Čechách“ a Prchala byl „odklizen do Košic“. (s. 182) Nutno poznamenat, že prvorepubliková armáda měla být absolutně apolitická, a tak generálové sotva mohli reálně rozhodovat o zahraniční politice země, navíc za ní byl přímo odpovědný určený ministr zahraničí, nehledě pak na otázku, zda vůbec existovala alternativní zahraniční politika pro Československo v dané době.

Kapitola o činnosti legionářů za druhé světové války shrnuje dosavadní poznatky tuzemské historiografie. Autor zmiňuje odchody do zahraničí, minimální kolaboraci, zapojení do domácích odbojových složek atd. Žurnalismů použil jen při líčení rivality leteckých generálů Janouška a Vicherka.

Oddílem „Zralý věk“ Michl navázal na kapitolu o vlivu legionářů na politickou situaci. Opět zmiňuje, že v prvním volebním období poslanecké sněmovny měli legionáři vyhrazeny čtyři místa pro své zástupce. Zvláštně zní uvedení do stručného životopisu generála Aloise Eliáše: „Alois Eliáš byl z historického pohledu kontroverzní postava (...).“ (s.221) Čtenářovu okamžitou otázku, v čem spočívá kontroverznost Eliášova charakteru, o který se zřejmě jedná, nechává autor bez odpovědi. U odstavce, v němž Michl vysvětluje pravděpodobnou Eliášovu motivaci pro post protektorátního premiéra, uvádí několik tezí o tehdejších organizovaných „českých fašistech“. Výstižnější — pro dobu protektorátu — by bylo slovo kolaboranté. Jejich „odpudivá zvrácenost spojená se směšností a naprostou blbostí byla nepřijatelná i pro jejich fašistické druhy z Německa.“ (s. 222) Sotva lze říci, že by čeští kolaboranté měli v Německu nějaké druhy, natož pak fašistické druhy. Podrobně Michl líčí životní osudy legionáře Zdeňka Fierlingera a zejména generála Lva Prchaly. Jeho považuje za schopného vojáka odklizeného ze scény „»samozvaným« prezidentem Edvardem Benešem“ (s. 230), protože měl odlišné představy o zahraniční politice než bývalý ministr zahraničí. Poté poukazuje na několik legionářů nesouhlasících za druhého odboje s jeho vedením. Ačkoli dlouhý seznam literatury a pramenů na konci knihy obsahuje velmi podrobnou práci týkající se rozporů v druhém exilu od zkušených autorů-historiků čerpajících ze zahraničních archivů,(4) při výše uvedeném tématu, ji zcela ignoruje. Jeho soudy jsou proto často unáhlené a ahistorické jako v předešlých kapitolách.

Knihu uzavírá část „Střepy legionářství aneb konec legionářů v Čechách“. Autor využívá materiálů z Archivu bezpečnostních složek a ze své diplomové práce o Lvu Sychravovi,(5) jehož stručný životopis do textu zakomponoval. Jeho pozornosti neunikl ani Ludvík Svoboda nebo Josef David. Celkový závěr knihy spočívá v uvedení několika naposledy zemřelých legionářů. Tzv. „druhý život“ legionářů by potřeboval zvláštní zpracování.

Autor si zvolil velice atraktivní téma, provedl rozbor mnoha pramenů, zvolil netradiční strukturu, avšak přílišná snaha učinit text čtivým pro nejširší veřejnost ho přivedla k užití velkého množství žurnalismů a zjednodušujících soudů. Michl se nebojí vyjádřit svůj názor k tématu, ale dostatečně ho neodděluje od faktografie. Knihu tak lze zařadit do kategorie literatury faktu, přestože vzhledem k tématu by se zdálo, že jde o odborně-popularizační práci (vždyť základem knihy je obhájená disertační práce, nutno říci neobsahující většinu žurnalismů), které jsou v českém prostředí velmi oblíbené. Jména profesorů Kvačka, Kárníka či bohužel již zesnulého medievalisty Třeštíka patří k veřejně známým a jejich literární kvality oceňuje již několik generací čtenářů-zájemců o historii. Absence obsahu a velmi nedostatečná — nebo snad vůbec žádná — korektura textu, pravděpodobně padající na bedra nakladatele, dílu nikterak nepomáhají.

Poznámky:

(1) Jan Michl byl mimo jiné odměněn cenou Miroslava Ivanova v kategorii autorů do 39 let, za druhý díl práce o zahraničních pilotech v Royal Air Force (MICHL, Jan: Cizinci v RAF. Stíhači z okupované Evropy od obrany k vítězství (1941-1945). Praha, Naše vojsko 2008.)

(2) MICHL, Jan: Legionářské organizace v Československu (1920-1938). In: Historie a vojenství, č. 4 (2007), s. 4-23.

(3) K problému antisemitismu za druhé republiky viz např. MED, Jaroslav: Antisemitismus v české kultuře za druhé republiky. In: Soudobé dějiny, č. 1 (2008), s. 9-21; RATAJ, Jan: O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938-1939. Praha, Karolinum 1997.

(4) KUKLÍK, Jan — NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939—1945. Praha, Karolinum 2004.

(5) MICHL, Jan: JUDr. Lev Sychrava: politická biografie. Diplomová práce na FF UK, Praha 2002.