Jak už název napovídá, řeč bude o sovětských válečných zločinech během druhé světové války. Pokud ovšem očekávate nějaké ucelenější dílo, které se tímto fenoménem zabývá, budete zklamáni. V předmluvě autor uvádí, že se rozhodl nepoužít ruské (sovětské) archivy a prameny proto, že je k nim velmi selektivní přístup znemožňující dostatečné nezávislé bádání a navíc pochybuje o vůbec nějaké hodnotě těchto zdrojů (napsáno jako obrana proti možným námitkám). Bohužel právě tyto archivní údaje knize citelně chybí.
Kniha je rozdělena do několika celků. V prvním, včetně úvodu, se autor zabývá výkladem mezinárodního práva a sovětskými a německými postoji k němu. Dá se říci, že daleko více se zde se věnuje tomu druhému, Sověti jsou odbyti několika stránkami. Celkově je tato kapitola napsána v tomto duchu: Wehrmacht má sice nějaké válečné zločiny na svědomí, ale jeho velení se proti tomu jednoznačně stavělo, chovalo se v mezích vojenské cti a nějaké větší excesy byly spíše výjimkou. Autor zde poměrně značně zjednodušuje například tvrzením, že kromě Kréty probíhaly všechny německé vojenské operace do útoku na SSSR v zásadě podle platných mezinárodně-právních předpisů, přičemž případné excesy nepřekročily únosnou míru. Těžko říci, jestli to myslel autor vážně, protože jestli máme brát systematický masivní útok na civilní cíle včetně lidí, což je přesně případ ofenzívy německých ponorek proti obchodnímu loďstvu, praktikovaný téměř od počátku války, jako onu "únosnou míru", poté už sem může spadat prakticky vše ostatní a o nějakých válečných zločinech se tedy ani nedá mluvit. Možná toto jenom opomenul jako příslušník typicky suchozemského národa. Ostatně různá opomenutí či zjednodušování nás provázejí celou knihou.
Po tomto úvodu se dostáváme do druhé části, zaobírající se pouze sovětskými válečnými zločiny. Po několika prvních stranách, kde se pojednává o sovětské protiněmecké propagandě a přístupu sovětské moci k vlastním vojákům, jsou probírány samotné zločiny. Postupně si přečteme o násilí vůči zajatcům a raněným, poškozování německých hrobů, používání zakázaných bojových prostředků, útocích na nemocniční zařízení, násilí vůči vlastnímu obyvatelstvu, připisováni vlastních zločinů druhé straně, partyzánské válce a sovětském chování v Německu a střední Evropě. Bohužel informační hodnota jednotlivých sekcí je mizivá. Autor veškeré údaje čerpal z mimosovětských (vesměs německých) zdrojů. Výraznou většinu textu proto tvoří vzpomínky německých vojáků či zprávy WUST, ve kterých jsou tu a tam jako svědectví výpovědi různých neněmeckých občanů.
Úplně chybí nahlédnutí do zákulisí těchto zločinů, prakticky se vůbec nic nedozvídáme o jejich pozadí. O to více to kontrastuje s předchozí částí, nastiňující německé zločiny, kde je použito jak přímých citací z různých rozkazů (např. známý “komisařský“ rozkaz), tak i vzpomínek zainteresovaných generálů. V části věnované Sovětům se s tímto vůbec nesetkáme (dokonce ani o tak známém “trofejním“ rozkazu nenalezneme ani zmínku), autor se vždy odkazuje jen na německé knihy a prameny. Celé toto poté snižuje kvalitu knihy. Například v části o rabování se zmiňuje o zprávě NKVD pro Stalina, podle které bylo v roce 1948 u maršála Žukova nalezeno značné množství takto získaných věcí, ale citace zprávy chybí, jediné, co je uvedeno, že se čerpá z jakési německé knihy. Pokud se nepopisují přímé události, je obsah velmi skoupý, např. chování Rudé armády na osvobozených zemí střední Evropy je věnováno půldruhé stránky, chování v Německu čtyři stránky.
Dá se s klidným srdcem říci, že pro člověka, který se o Východní frontu trochu více zajímá, není v knize řečeno nic, co by už neznal. Žádná nová fakty či informace zde nenalezne. Některé údaje by mohly dokonce vzbudit i mírné pobavení (kdyby se nejednalo o tak vážné téma) jako třeba, když autor označuje převlékání se Sovětů do německých uniforem pro různé léčky za válečný zločin. Milovníci amerických válečných filmů mi dají za pravdu, že toto se objevuje pomalu v každém druhém filmu a vždy je to hodnoceno jako prospěšná věc (tedy pokud zrovna hlavního hrdinu nechytnou a nezastřelí za špionáž). Právě se západními armádami tu a tam autor tu sovětskou srovnává, je tudíž s podivem, že to neudělal i v tomto případě.
Autor v knize také uvádí základní údaje o německé organizaci WUST (Wehrmacht-Untersuchungsstelle für Verletzungen des Völkerrechts), která vyšetřovala a dokumentovala porušování mezinárodního práva jak ze strany Němců, tak ze strany Spojenců. Tyto dokumenty jsou také jeden z hlavních zdrojů knihy. Poslední pasáž se mírně dotkne slovenských zkušeností na Východní frontě.
Co říci na závěr? Snad jenom zopakovat, že kniha přináší prakticky jenom popisy některých případů sovětských zločinů, aniž by se jim více věnovala po obecné stránce či přiblížila pozadí, ze kterého vycházejí. Může sloužit maximálně jako doplněk, rozhodně ne jako stěžejní dílo o sovětských válečných zločinech.