Záměrná dezinformace nebo jenom fantasmagorie autorů? To vás asi napadne při čtení knihy „Bouře na Dněpru“ s podtitulem „Žukov, Stalin a porážka Hitlerovy bleskové války“ od americko-ruské dvojice historiků. Bryan Fugate již v roce 1984 vydal knihu „Operation Barbarossa“, která se nesetkala s příliš kladnou odezvou. Lev Dvoreckij se v poslední době autorsky podílel na několika publikacích, např. na Vetřelcích, kteří se jenom hemží omyly a nepřesnostmi.
Základní tezí této nové publikace Fugata a Dvoreckého je teorie o údajném dopředu připraveném plánu obrany Sovětského svazu proti německému útoku, který měl vypracovat náčelník generálního štábu Žukov s lidovým komisařem obrany Timošenkem a následně schválit i Stalin. Plán byl založen na strategii hluboké obrany, dopředu počítal s tím, že Němci postoupí až k Dněpru, kde na ně ale budou čekat pečlivě rozmístěné sovětské zálohy - zejména v oblasti horního Dněpru a Smolenska, které budou rozmístěny tak, aby se octly na křídlech německé skupiny armád Střed. Plán také prý dopředu počítal s obětováním vojsk v příhraničních vojenských okruzích, aby tak Němci byli nalákáni k postupu hlouběji do SSSR, natáhli své komunikační linie a obnažili svá křídla.
Tato teorie, která vyzdvihuje jasnozřivost a neomylnost Žukova, ale nemá vůbec oporu v realitě. Autoři si nejprve vymysleli novou teorii omlouvající všechny neúspěchy sovětského velení v první fázi války jako „dopředu naplánované“ a následně si do ní začali libovolně dosazovat a upravovat reálná fakta.
Z knihy je cítit snaha vyvrátit jakoukoli možnost, že Sovětský svaz se v roce 1941 chystal k útoku a na obrannou válku prostě nebyl připraven. K dosažení tohoto cíle se autoři mnohdy uchylují k zjevným nepravdám. Na řadu z nich je upozorněno i přímo v knize poznámkami, které tam doplnil český vojenský historik Jiří Fidler.
Autoři sice přiznávají, že celá sovětská vojenská doktrína byla čistě útočná a obrana se vždy pokládala jen za předehru k útoku, tvrdí ale, že „Žukov a Timošenko nakonec při štábních cvičeních v lednu 1941 klamnost strategie prvního úderu demaskovali a Stalina o šílenství takového přístupu přesvědčili..“
Kontury Žukovova obranného superplánu se tak prý začaly rýsovat právě během velitelsko-štábních cvičení v lednu 1941. Tehdy prý došlo ke sporu o vojenské využití bialystockého výběžku, jenž vybíhal hluboko do německého území. Stalin chtěl tohoto výběžku využít jako „odrazového můstku budoucího útoku na Německo, až zabředne do bojů na západní frontě proti Francii a Velké Británii, jako se to stalo v roce 1914“. Tento Stalinův plán byl ale otřesen nečekaně rychlým německým vítězstvím na západě. Žukov a Timošenko prý potom v naprosté tajnosti vypracovali nový obranný plán, o kterém původně nevěděl ani Stalin. Stalin se nechtěl vzdát opevněného předmostí v bialystockém výběžku, a proto prý Žukov s Timošenkem naplánovali štábní hru, která měla Stalina přesvědčit o opaku.
Na jedné straně prý stála skupina velitelů kolem armádního generála Pavlova (velitele běloruského Západního zvláštního vojenského okruhu), která prosazovala opevnění bialystockého výběžku a jeho možné využití k protiofenzívě (k této skupině měli podle autorů patřit také Měreckov nebo Kulik). Na druhé straně byli Žukov a Timošenko.
Jak víme, v lednu 1941 proběhly dvě štábní hry - první hra se konala 2.-6. ledna na severozápadním směru a druhá 8.-11. ledna na jihozápadním směru. Bohužel celé líčení okolností vzniku štábních her v lednu 1941 v knize neodpovídá realitě a do značné míry si ho autoři přizpůsobili tak, aby to vyhovovalo jejich teorii.
Autoři tvrdí, že původně bylo plánováno pouze cvičení na jihozápadním směru, a že štábní hru, která měla ukázat nesmyslnost Pavlovovy koncepce opevnění bialystockého výběžku a jeho využití pro protiútok, navrhli Žukov a Timošenko Stalinovi při poradě vyššího velení Rudé armády 30. prosince 1940. Během prvního cvičení potom ve hře velitel „západních“ Žukov dokázal porazit velitele „východních“ Pavlova a ukázal tak na problematičnost využití bialystockého výběžku k protiútoku.
Ve skutečnosti to bylo ale „trochu“ jinak - jako jediné cvičení bylo původně plánováno cvičení na severozápadním směru - tedy přesně naopak než tvrdí autoři knihy - štábní hra měla původně probíhat už v listopadu 1940 a její provedení bylo odsouhlaseno už 11. října 1940. Definitivní seznam účastníků byl odsouhlasen 13.-14. prosince 1940. Tuto hru tedy Žukov a Timošenko nemohli navrhovat při poradě nejvyššího velení na konci prosince 1940 jako nějaké překvapení.
Naopak druhá hra na jihozápadním směru byla rozpracována až později a byla mnohem větší než hra první, což svědčí o tom, že sovětské velení očekávalo hlavní operace na jihozápadním směru a ne na severozápadním. První hra na severozápadním směru pak byla brána pouze jako pomocná. (viz kvalitní rozbor obou her v P. Bobylev, Repeticija katastrofy, Vojenno-istoričeskij žurnal č. 6,7,8/1993) Během druhé hry Žukov, který nyní velel „východním“, dokázal odrazit útok "západních" a proniknout do střední Evropy až k Budapešti. Jak toto zapadá do teorie autorů?
Autoři ze svého zkomoleného popisu lednových her nepochopitelně vyvozují naprosto nelogické závěry: Jak známo, Stalin se 14. ledna po skončení her rozhodl jmenovat Žukova náčelníkem generálního štábu. Podle autorů se tím prý „v podstatě chystal vzdát se svého plánu rozmístění ofenzivních sil Rudé armády v exponovaných oblastech daleko na západě. ... Počátkem března by nikoho už nenapadlo soustřeďovat blízko demarkační linie další vojáky a materiál“.
Tak tohle už skutečně zavání cílenou dezinformací - bylo to přesně naopak, Stalin Žukova ve skutečnosti jmenoval náčelníkem generálního štábu kvůli jeho úspěchu během prvního i druhého cvičení, hlavní válečné operace se očekávaly na jihozápadním směru, proto také kyjevský vojenský okruh byl nejsilnější ze všech a ve lvovském výběžku byly dva mechanizované sbory na plných stavech se spoustou KV a T-34. Největší soustřeďování sovětských vojsk těsně u hranic probíhalo právě v období dubna-června 1941. Celá teorie autorů se sype jak domeček z karet.
Navíc, pokud by se přistoupilo na nový obranný plán, pak zde byl problém co s dosavadními vojenskými uskupeními u hranic. Autoři uvádějí: „protože žádná síla na světě by tamní jednotky Rudé armády před obklíčením a odříznutím krátce po zahájení války nezachránila, znamenalo to nutnost jejich obětování“ - Žukov se prý rozhodl využít je jako trojské koně k nalákání nepřítele. Jen tak mimochodem, šlo o nějaký ten milion vojáků...
Podle autorů po lednových cvičeních prý Stalin přistoupil na tajný obranný plán Žukova a Timošenka a došlo k dohodě o uspořádání ještě třetího utajovaného cvičení. Toto je nová informace, která se v literatuře dosud neobjevila. Cvičení se mělo údajně konat kolem 20. února 1941 a mělo prověřit obranu v oblasti Smolenska a horního Dněpru. Měli se ho účastnit pouze stoupenci nového obranného plánu, a proto prý probíhalo v naprostém utajení před většinou velitelů Rudé armády.
Z tohoto cvičení ale neexistují žádné zachované dokumenty ani mapy, pouze seznam údajných účastníků. Celá teorie tak stojí na jednom dokumentu - údajném seznamu účastníků únorové hry, ze kterého ale není vůbec jasné, kdy se hra měla konat a kdo se jí měl přesně zúčastnit a na jedné mapě, která byla vytvořena až po válce v USA podle výpovědí zajatých německých důstojníků, kterým se prý originální mapa z únorového cvičení dostala v létě 1941 do rukou.
Ohromnou obratnost autoři při konstrukci své teorie projevili, když se museli vypořádat i s dalšími fakty, která svědčí naprosto proti nim. Jak např. do údajného Žukovova obranného plánu zapadá jeho skutečný plán z 15. května 1941, v němž naopak navrhoval utajenou mobilizaci, soustředění vojsk u hranic a preventivní úder na německou armádu?
Jak víme, v podstatě všechny Žukovovy návrhy z tohoto plánu preventivního útoku byly splněny. Jak se s tím vypořádali autoři této knihy? Jejich vysvětlení mi skoro vyrazilo dech - tento plán prý vznikl pouze proto, aby byl uklidněn generál Pavlov - stoupenec ofenzívy - a splnil tak svoji úlohu předem naplánovaného „obětování“ Západního frontu. V závěru knihy pak autoři chvástavě tvrdí: „doufáme, že naše pojednání poskytuje uspokojivé vysvětlení, proč dokument vznikl a jak se jej využilo“. To je skutečně naprosto šílené vysvětlení. Snaha očistit Stalina od veškerých útočných úmyslů zde už vskutku překračuje rozumnou mez.
Z knihy nám vychází obraz neuvěřitelně až nadlidsky předvídavého Žukova, který přesně věděl, jak se budou vyvíjet válečné operace po německém útoku. Hlavní nápor prý čekal na středním úseku fronty, přitom všechny sovětské předválečné plány očekávaly možný hlavní nápor směrem na Ukrajinu - a zde bylo také největší soustředění sovětských jednotek.
Kniha sice boří některé mýty, přiznává, že Sovětský svaz byl na válku připraven, že měl útočné úmysly, ale zároveň staví mýtus nový, možná ještě větší: že od těchto útočných úmyslů se ustoupilo, a že byl vypracován superobranný plán, který počítal s obětováním milionu mužů na západní hranici a postupem Němců až k Dněpru. Trochu to připomíná jednu českou pohádku, kde se dva generálové dohadují, kdo obětuje více mužů...
Ale přesto nevylévejme s vaničkou i dítě - základní osa knihy je sice úplně scestná - ale jinak jsou zde zajímavé pasáže o průběhu bojů v první fázi války, o prvním německém ústupu u Jelni, o sporech mezi OKH, Guderianem a Hitlerem o směr dalšího postupu v srpnu 1941 apod. Tyto části stojí za přečtení. Vzadu v knize je i příloha některých zajímavých dokumentů.
Zajímavá na knize je i věc, která původně nebyla vůbec úmyslem autorů. Týká se již zmiňovaného Žukovova plánu z května 1941. Celá dosavadní literatura k tomutu plánu se vždy vztahovala pouze k ručně psané 15ti stránkové variantě. Mnozí odpůrci pravosti tohoto plánu poukazují na to, že jde o dokument psaný rukou, se spoustou přeškrtávek, vpisků apod. Navíc na něm chybí podpisy.
A hle, co nevidíme v této knize - najednou se ze sovětských archivů vynořila oficiální verze psaná na stroji, na které JSOU vlastnoruční podpisy Vasilevského, Žukova a Timošenka. Tato verze má pouze 4 stránky a je takovým zkráceným výtahem z oné ručně psané varianty. Na straně 109 v knize je uveden český překlad této oficiální 4 stránkové verze a vzadu v příloze je fotokopie částí tohoto dokumentu, na nichž jsou vidět i vlastnoruční podpisy (bohužel jsou zde jenom části dokumentu, ne kopie celých stránek, aby se vyvrátily všechny pochybnosti).
Zajímavé je, že ačkoli kniha Bouře na Dněpru vyšla v originálu už v roce 1997, tak o této na stroji psané oficiální podepsané verzi se nikdo jiný nezmiňuje. Všichni nadále píší o „ručně naškrábaném a nepodepsaném návrhu“. Proč? Jedná se snad o falzifikát?