O atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha vyšlo v posledních letech několik nových knih. Mezi ně se nyní zařadila i kniha Františka Emmerta, jejímž cílem není nějaký podrobný rozbor této události nebo odhalení nových skutečností, ale přiblížení akce „běžným“ čtenářům.

Jde o v poslední době docela populární „muzeum v knize“, což znamená, že přímo v knize jsou vlepeny nebo vloženy různé dobové přílohy - kopie dokumentů, noviny, mapy apod. Najdeme zde např. faksimile novin Večerní české slovo z 5. června (tedy den po Heydrichově smrti), kopii mapy Lidic s plánem demoličních prací pro Říšskou pracovní službu (RAD), cestovní pas Alfréda Bartoše, dopisy s poslední vůlí J. Kubiše a J. Gabčíka, úřední záznam o letu 28. prosince 1941, který nad protektorátem vysadil tři skupiny parašutistů, noviny vydávané čs. odbojem v Británii nebo třeba kopii protektorátní vyhlášky s vypsanou odměnou za informace vedoucí k dopadení atentátníků. Kniha samotná je pak proložena velkým množstvím fotografií, přetištěných dobových novinových článků, dokumentů, vyhlášek atd.

Samotný text knihy na devadesáti stranách není vzhledem k tomu, že jde spíše o obrazovou publikaci, nijak rozsáhlý, ale poměrně zdařile shrnuje dějiny atentátu. V pěti kapitolách je nejprve nastíněna celková situace v protektorátu, příchod Reinharda Heydricha do Prahy a jeho protektorátní politika, najdeme zde základní údaje o domácím odboji a o vzniku zahraničního odboje, o přípravě atentátu, jeho provedení a o nacistickém teroru, který následoval. V textu se nachází i boxy se stručnými životopisy hlavních nacistických, protektorátních i odbojových představitelů a tabulky s některými doplňujícími údaji.

Poněkud zjednodušeně autor v textu přechází některé dodnes sporné otázky - tedy např. kdo byl autorem plánu atentátu na Heydricha, kdo dal konečný pokyn k jeho provedení a jak to přesně bylo s depeší žádající o odvolání akce (tyto věci rozebírá velmi dobře třeba J. Šolc ve své knize „Ve službách prezidenta“). Autor knihy se spíše drží podání z velice nepřesných a zkreslených „pamětí“ plk. Františka Moravce. Dost nadsazeně působí i autorova chvála prý „nejvýznamnějšího špióna té doby“ Paula Thümmela (A-54), který „poskytl množství pravdivých a nesmírně důležitých informací“, díky kterým „čs. exil disponoval nejlepší zpravodajskou službou“ ze všech okupovaných zemí.

I přes poměrnou stručnost se autor v textu nevyhnul některým zbytečným nepřesnostem nebo zjednodušením. Např. jméno velitele kladenské služebny gestapa není „Harold Weismann“, jak se v knize opakuje, ale Harald Wiesmann. Emanuel Moravec nebyl ministrem školství a lidové osvěty od podzimu 1941, ale až od ledna 1942. K německé národnosti a službě v německých ozbrojených silách se nepřihlásil pouze jeden jeho syn, ale i ten druhý.

Není štastné uvádět jméno Radoly Gajdy (Rudolf Geidl) jako „Rudolf Gajda“. Přesný název funkce K. H. Franka není „německý ministr“, ale německý státní ministr. V knize je Frank také opakovaně označován jako „velitel policie“, což je trošku matoucí označení. K. H. Frank byl vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu, velitelem bezpečnostní policie a SD byl v té době H. Böhme a velitelem pořádkové policie byl P. Riege. Heydricha po atentátu v čele RSHA nenahradil hned Kaltenbrunner, jak se v knize uvádí, ale nejprve přímo sám Himmler (Kaltenbrunner až v lednu 1943). Göring nebyl „letecký maršál“, ale říšský maršál.

Při návštěvě Svatováclavské kaple 19. listopadu 1941 Hácha nepředal Heydrichovi „jeden klíč od klenotnice s korunovačními klenoty“, jak se v knize tvrdí, ale naopak Heydrich tři ze všech zabavených klíčů Háchovi vrátil zpět jako „gesto dobré vůle“ (předtím si je ovšem nechal okopírovat). Černínský palác nebyl v roce 1941 jen „sídlem státního tajemníka Franka“, ale sídlem celého Úřadu říšského protektora. V tabulce protektorátních vlád chybí první Beranova vláda. Tvrzení v knize, že polovině Židů se z protektorátu podařilo emigrovat, je silně nadsazené, šlo max. o čtvrtinu až třetinu.

Poněkud zvláštní je také tvrzení, že rozsáhlé kompetence státního tajemníka Franka „určoval už samotný výnos o zřízení protektorátu“, ve kterém o státním tajemníkovi není ani slovo. Při popisu vzniku nacistické kampaně „V“ (Victoria) autor vůbec nezmiňuje spojenecký původ tohoto symbolu. Další nepřesností je tvrzení, že prezident Beneš „vykonával svůj zákonodárný mandát prostřednictvím ústavních dekretů“. Zákonodárný mandát během války, kdy nebylo možné svolat parlament, vykonával prezident spolu s vládou (dekrety předložené na návrh vlády spolupodepisoval) a nešlo pouze o dekrety ústavní. Stejně tak mi není známo, že by „18. července 1942 britská vláda konečně uznala neplatnost Mnichovské dohody“, autor zřejmě zaměnil datum s 18. červencem 1941, kdy Britové definitivně uznali čs. exilovou vládu.

Zmiňované věci jsou sice spíše drobnostmi, ale tvoří jisté vady na kráse jinak graficky povedené knihy.