Agent A-54: superšpion nebo nebezpečný dublér?

Jméno československého agenta A-54 Paula Thümmela se od šedesátých let vyskytuje v řadě populárněvědných i odborných publikací. V populárních knihách literatury faktu je líčen jako superagent s téměř neomezenými možnostmi, který vyzradil všechny tajné plány nacistického Německa, přesně podle všech pravidel podobných „špiónských“ příběhů. Obraz Thümmela byl od šedesátých letech vylíčen velmi pozitivně, jednotliví autoři od sebe přejímali informace, které mnohdy neměly oporu v archivních materiálech. Pomník agentu A-54 ve svých pamětech vystavěl i bývalý šéf československé vojenské zpravodajské služby František Moravec.

Až později se začínaly ozývat i kritické hlasy, které upozorňovaly na mnohé nesrovnalosti v líčení Thümmelovy činnosti. Nastalo postupné přehodnocování názorů do té doby považovaných za konečné.

O činnost agenta A-54 se mezi historiky a publicisty rozhořel spor. Jedni tvrdili, že šlo o jednoho z nejlepších špionů 2. světové války, jiní ho naopak považovali za nebezpečného dubléra, agenta operačního zastírání, který sice mnohdy přinesl důležité informace, ale i spoustu cílených dezinformací. Kolem agenta se postupně rozprostřela celá síť mýtů, které se pouze postupně rozkrývají. Autory, kteří se danou problematikou zabývali, tak můžeme rozdělit na legendisty a bořitele mýtů.

Základní údaje o Paulu Thümmelovi

Paul Thümmel se narodil 15. ledna 1902 v Neuhausenu. Vyučil se zde pekařem a cukrářem. V roce 1927 se aktivně podílel na založení místní organizace NSDAP. V roce 1933 mu byl udělen čestný zlatý odznak NSDAP, který dostalo pouze prvních sto tisíc členů strany, kteří se nejvíce zasloužili o vítězství nacistického režimu. Ve stejném roce Thümmel začal pracovat pro vojenskou tajnou službu - abwehr.

Pracoval jako Hauptvertrauensmann (hlavní důvěrník) řídící Abwehrstelle (Ast) IV v Drážďanech, pod krycím jménem Holm nebo Bär, s úkolem vybudovat rozsáhlou agenturní síť na československém území. Členové této sítě se rekrutovali převážně z řad sudetských Němců. Jeho jméno se už v roce 1933 objevilo v evidenci 2. oddělení čs. hlavního štábu. Organizoval několik akcí, jejichž cílem bylo proniknout do sítí 2. oddělení. Pokusil se dokonce zorganizovat únos jednoho z československých zpravodajských důstojníků.

V roce 1936 nabídl dopisem sám své služby československé vojenské zpravodajské službě a za úplatu jí začal dodávat informace o jejichž charakteru se dodnes vedou spory. S československou rozvědkou spolupracoval pod různými krycími jmény jako „Voral“, „Franta“ nebo „René“. Jednou z důležitých informací, které poskytl, byla zpráva o chystaném obsazení českých zemí 15. března 1939, která umožnila rychlý odlet „zpravodajské jedenáctky“ pod velením plukovníka Františka Moravce do Londýna, kde „jedenáctka“ mohla pokračovala ve své činnosti. Moravec si Thümmela velmi považoval jako svého nejlepšího agenta.

Kontakt s Thümmelem trval i po 15. březnu 1939 prostřednictvím československých zpravodajských expozitur v Nizozemsku a Jugoslávii, po obsazení těchto zemí vydal Moravec příkaz českému odboji v protektorátu, aby Thümmela přímo kontaktoval. Thümmel se tak dostal do styku se škpt. Morávkem, jedním ze známé skupiny „Tří králů“, zpravodajské skupiny odbojové organizace Obrana národa. Informace, které v té době poskytoval o německých válečných plánech, byly často velmi rozporuplné, někdy přímo nepravdivé, a mnozí je považují za součást dezinformační kampaně abwehru.

V Praze Thümmel působil od roku 1939 pod krycími jmény dr. Paul Steinberg nebo dr. Holm. Nejasná je jeho role v potlačování českého odboje, prokázána je však jeho účast na několika protiodbojových akcích. Nacisté už v roce 1941 z některých náznaků a výpovědí zatčených tušili, že český odboj má v řadách jejich aparátu nějakého dobře informovaného agenta. Další informace gestapo získalo po zlikvidování jinonické vysílačky, kde se mu do rukou dostaly i některé depeše, ve kterých se hovořilo o „Reném“. Kontrašpionážní oddělení začalo pátrat po „zrádci X“. Kruh se pomalu uzavíral kolem Paula Thümmela, který byl vyšetřován už na podzim 1941, tehdy ještě podezření vyvrátil, ale podruhé byl zatčen 22. února 1942. Hned 2. března byl však dočasně propuštěn po své výpovědi, že má kontakt s Morávkem. Gestapo se tak přes něj chtělo dostat na Morávkovu stopu. Morávek skutečně za ne zcela vyjasněných okolností při přestřelce 21. března 1942 na Prašném mostě zahynul. O den později byl Paul Thümmel definitivně zatčen.

Osudy Paula Thümmela v letech 1942 - 1945 jsou dodnes nejasné, nikdy nebyl oficiálně odsouzen. Koncem roku 1944 byl převezen do Terezína, kde byl z neznámých důvodů držen pod jménem Petr Toman, jako údajný holandský vojenský atašé. 20. dubna 1945 měl být popraven. Po válce se ovšem objevila i některá svědectví o tom, že válku přežil.

Legendisté

Legenda o činnosti agenta A-54 Paula Thümmela se začala odvíjet od počátku šedesátých let. Jeho jméno bylo sice okrajově zmíněno už v některých publikacích vydaných krátce po skončení války, ale pro širší veřejnost ho „objevil“ až prominentní historik Čestmír Amort. Amort měl přístup k některým materiálům archivovaným ve Studijním ústavu ministerstva vnitra, které byly pro normální historiky nepřístupné. V roce 1961 se v publikaci KSSS a náš národní odboj poprvé o Thümmelovi zmínil na dvou stranách. Uvedl, že Thümmel byl „vysoký důstojník německé armády, který byl hlavním důvěrníkem obranného zpravodajství wehrmachtu pro české země a Balkán“. Spolupracovat s československou zpravodajskou službou prý začal už v roce 1935, oznámil do Prahy přesné datum obsazení českých zemí v roce 1939, informace o invazi do Británie i datum zahájení operace Barbarossa.

V dalších letech potom Amort napsal o této „neznámé stránce historie 2. světové války“ několik článků do časopisů. Tématem se dále zabýval a ve spolupráci s Ivanem Jedličkou se v roce 1965 zrodil bestseller Tajemství vyzvědače A-54. Zde už autoři udávají správné datum zahájení spolupráce „čtyřiapadesátky“ s čs. zpravodajskou službou. Nezmiňují se však vůbec o jeho činnosti proti Československu před rokem 1936. V podání autorů agent prozradil data snad všech důležitých německých vojenských operací. Ve fantazii autorů dále agent informoval např. o plánovaném atentátu na Roosevelta, plánovaném obsazení Islandu, plánovaném únosu bývalého britského krále Edwarda VIII. apod. Co se týče pohnutek, z jakých Thümmel spolupracoval, autoři uvádějí, že „bedlivé studium dokumentů i svědecké výpovědi odhalují Thümmela jako odpůrce Hitlerova režimu. Jeho spolupráce s československou zpravodajskou službou tak mohla být jakýmsi ¸vnějším vyjádřením‘ jeho přesvědčení. Byl jistě - alespoň zpočátku - přesvědčený nacista. Některé okolnosti nasvědčují, že už koncem roku 1934 měl spory s některými činiteli nacistické strany.“ Škoda, že neuvádějí o jaké okolnosti mělo jít.

V roce 1968 vydali stejní autoři revidovanou a rozšířenou verzi pod názvem Hledá se zrádce X. Zde už své hodnocení agenta poněkud zkorigovali. V závěru už připomínají, že „je známo, že například v roce 1934 zorganizoval několik provokací proti československé zpravodajské službě, z nichž poslední vyvrcholila pokusem o únos jednoho z jejích důstojníků do Německa.“ Přesto neopouštějí pozitivní pohled na agenta, protože „na základě této činnosti, metod a prostředků nacistického vyzvědačství se asi dostatečně přesvědčil o skutečné tváři nacismu. Thümmel, zpočátku velmi horlivý nacista, projevoval později rozčarování nad nacionálním socialismem a nesouhlasil s jeho surovostí a nelidskostí.“ O pohnutkách agenta dále píší, že „je pravda, že Paul Thümmel nabídl v roce 1936 své služby Československu za určitou a tehdy nikterak malou peněžní odměnu. Avšak později - třebaže jeho informace byly čím dál závažnější - odměnu již nežádal a nanejvýš si dával uhradit jen skutečné výlohy.“ K otázce, zda Thümmel nepracoval „na obě strany“ uvádějí, že proto nenalezli důkazy. Thümmel také „včas upozorňoval české přátele, po kterém z nich gestapo jde a kdo má být zatčen“. Podle autorů „naopak neexistují důkazy, že by byl způsobil prozrazení a zatčení něterých účastníků protihitlerovského hnutí“.

V roce 1965 vyšla ke stejnému tématu kniha Rudolfa Ströbingera Stopa vede k Renému. Kniha byla poté vydána ještě ve třech dalších vydáních, z toho jednoho v Německu. Ströbinger vychází ze stejných pramenů jako Amort a má na Thümmela v podstatě stejný názor. Třetí vydání má dokonce podtitul „A-54 - největší československý vyzvědač všech dob“. Toto vydání je také rozšířeno o autorovy spekulace o možných poválečných Thümmelových osudech. Ve Ströbingerově podání agent prozradil všechny německé plány, např. už koncem roku 1940 dodává Londýnu datum plánovaného přepadení SSSR, týden poté, co směrnici č. 21 Fall Barbarossa podepsal Hitler. Agentovy možnosti byly zřejmě vskutku neomezené. Odpověď na Thümmelovy důvody ke spolupráci nechává Ströbinger otevřenou. Co se týče podezření, že Thümmel se podílel na rozbití zpravodajské skupiny Obrany národa, uvádí, že „důkazy pro tuto domněnku nemáme. Thümmel sice po svém zatčení uváděl, že chtěl využít svých styků s Morávkem k jeho zneškodnění, ale na druhé straně víme, jak několikrát Morávka varoval před zatčením. Nevysvětlitelnou zůstává Thümmelova účast na smrti štábního kapitána Morávka. Řekl Paul Thümmel Abendschönovi vše o schůzce s Morávkem 21. března? A proč? Vždyť zatčený Morávek mohl jasně dosvědčit jeho zradu. Thümmel tedy nemohl mít skutečný zájem na jeho dopadení.“

Thümmel se okrajově objevil i v dalších pracech o našem odboji. Autoři těchto prací převzali většinu informací i hodnocení agenta z prací Amorta nebo Ströbingera. Např. Václav Král ve své knize Pravda o okupaci o Thümmelovi píše, že to byl špičkový agent, který „dodával zprávy prvotřídní důležitosti za odměnu 10 000 korun měsíčně“.

Až do absurdní polohy se líčení činnosti Paula Thümmela dostalo v knize Bomba pro Heydricha od Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka. Už v úvodní větě části o Thümmelovi není ani jedna informace pravdivá. Agent prý navázal kontakt s československou zpravodajskou službou dopisem v květnu 1936. V dopise, ve kterém se podepsal jako Voral, vyzval ke schůzce 16. května ve Vejprtech. Ve skutečnosti dopis přišel už v únoru 1936, byl nepodepsán, krycí jméno Voral používal až později a první schůzka se nekonala v květnu, ale už 6. dubna. Agentovy zprávy hodnotí autoři jako „tak zasvěcené a tak fantastické, že málem byly považovány za pokus o dezinformaci. Ale po nějaké době i to nejneuvěřitelnější bylo potvrzováno i jinými agenty a diplomatickými relacemi.“ Československá rozvědka i vládní kruhy tak podle autorů byly "bezpečně a včas informovány o Hitlerových plánech se sudetoněmeckým hnutím, o jeho vlivu na Henleina, o záměrech a jejich časovém rozvržení, věděly dlouho předem o přípravách na Mnichov a také o přípravách na anšlus Rakouska a na výboje směřující do balkánské oblasti.“ Autoři dále tvrdí, že naši zpravodajci po vyfotografování agenta a porovnání fotografie se snímky z kartoték, agenta identifikovali jako Paula Thümmela, rezidenta abwehru. I to je nesmysl, protože totožnost agenta A-54 byla naší rozvědce po celou válku neznámá a byla odhalena až po skončení války.

Dalším, kdo se ve svých knihách zmiňuje o agentu A-54, je Miroslav Ivanov. Poprvé o něm píše v knize Nejen černé uniformy z roku 1964. O Thümmelově činnosti uvádí, že „on to byl, kdo v roce 1937 předal naší rozvědce cenný materiál, kdo na jaře 1938 upozornil na nebezpečí, které bezprostředně hrozilo republice (vláda potom vyhlašuje částečnou mobilizaci). Byl v té době snad nejlepším agentem československé špionáže“. Pomohl také prý při „likvidování henleinovského spiknutí při X. všesokolském sletu, kdy měly být vyhozeny do povětří tribuny stadionu“. Podle Ivanova už na podzim 1940 Thümmel oznámil, že „nacisté nepodniknou útok na Anglii, ale že se urychleně vypracovává plán Barbarossa“.

V knize Atentát na Reinharda Heydricha z roku 1987 už Ivanov své hodnocení agenta A-54 poněkud posunul. Jak píše, „Thümmelova činnost nevyrůstala z nezištného antifašismu, ale i z touhy po finanční odměně. Proto by nebylo na místě Thümmelovu práci glorifikovat, nekriticky vychvalovat, jak se to často stávalo.“ Tady měl autor zřejmě na mysli svoji práci z roku 1964... Ivanov dále píše, že „Thümmel jako příslušník abwehru byl typem dubléra, který fungoval asi na obě strany. [....] Faktem je, že po svém zatčení gestapem na jaře 1942 nebyl popraven. Snad důvody, které uváděl na svou obranu při výsleších na gestapu, byly tak pádné, že vyšetřující nevěděli bezpečně, zda mají před sebou protivníka či vynikajícího agenta operačního zastírání wehrmachtu.“ Dále ale Ivanov opakuje svoje tvrzení, že agent dodal informace na jejichž základě československá vláda v květnu 1938 vyhlásila mobilizaci, že pomohl při likvidování spiknutí na X. všesokolském sletu. Tvrzení, že Thümmel už na podzim 1940 informoval o plánu Barbarossa, zde Ivanov už neopakuje. Datum zahájení útoku na SSSR podle Ivanova dodal na jaře 1941, kdy uvedl datum 15. května, což bylo původní datum zahájení operace. Podle autora to svědčí o velkých možnostech a schopnostech agenta. Upozorňuje však i na podezření některých historiků, že Thümmel uvedl neplatnou variantu plánu, protože sloužil jako agent operačního zastírání.

O Thümmelovi se zmiňují i Petr Kettner a Ivan Jedlička ve své „historické reportáži“ nazvané Tři kontra gestapo z roku 1967. Druhé vydání této knihy vyšlo v roce 1995 pod názvem Tajemství Tří králů. V knize popisují agentovy kontakty se „Třemi králi“. Agent A-54 byl podle autorů „jeden z nejvýznamnějších spolupracovníků naší zpravodajské služby. Muž, jehož zprávy z nejvyšších míst hitlerovského Německa byly důležité pro další vedení války, protože odhalovaly záměry a plány nacistů na frontách i v zázemí.“ Prezident Beneš od něj získával „zprávy o nejtajnějších přípravách Německa proti Anglii, Sovětskému svazu a ostatním zemím“. V Londýně tak prý např. o plánech Německa na přepadení SSSR věděli od „Franty“ už v říjnu 1940. Dále autoři popisují plodnou spolupráci Thümmela s Morávkem aniž by zmiňovali Thümmelovu práci proti českému odboji. Názor, že Thümmel prozradil svou plánovanou schůzku s Morávkem a způsobil jeho smrt, označují za „fabulaci detektivky třetí kategorie“.

V roce 1975 vyšly v New Yorku paměti bývalého přednosty 2. oddělení hlavního štábu plukovníka Františka Moravce pod názvem Master of Spies, česky je vydal Josef Škvorecký v roce 1977 pod názvem Špión, jemuž nevěřili. V těchto pamětech Moravec vystavěl agentu A-54 pomník a označil ho za jednoho z největších špiónů 2. světové války. Moravcovy paměti se ale bohužel přímo hemží nepřesnostmi, polopravdami a nepravdami. Rozbor Moravcovy osobnosti i jeho pamětí podal např. Jiří Šolc v knize Ve službách prezidenta. Dnes už nezjistíme, zda generálu Moravcovi pouze selhávala paměť nebo v tom byl nějaký záměr. Navíc jeho paměti vyšly až po jeho smrti (zemřel již v roce 1966) a konečnou redakci provedla jeho dcera Helena Moravcová-Disherová.

Moravec se o Thümmelovi zmiňuje na řadě míst ve svých pamětech. V jeho podání začal Thümmel spolupracovat v roce 1937 a od počátku dodával informace prvotřídního charakteru. V květnu 1938 to byly podle Moravce Thümmelovy informace, které vedly vládu k vyhlášení částečné mobilizace. Dnes už víme, že to není pravda, poslední schůzka s Thümmelem před květnovou krizí proběhla 12. května a další až deset týdnů po krizi. Informace, které vzbudily paniku na hlavním štábu přišly od dodnes neznámého zdroje až 20. května ráno. Thümmel podle Moravce dále 2. oddělení poskytl několik verzí Fall Grün, datum plánovaného obsazení českých zemí v březnu 1939 i datum útoku na Polsko. Na schůzce v červenci 1939 podle Moravce dokonce odmítl i finanční úhradu za své služby a pracoval dále zadarmo. Thümmel prý dále poskytl i datum útoku na Francii, na Jugoslávii i na SSSR. Jak víme, Thümmel byl březnu 1942 definitivně zatčen, ale podle Moravcova fantastického vyprávění spolupráce s ním trvala až do roku 1944 (!), kdy byl prý v prosinci zatčen. Moravec tak ve svých pamětech uvádí, že Thümmel ještě v roce 1943 poskytl plán operace Zitadelle (bitva u Kurska) a v lednu 1944 se s ním mjr. Strankmüller prý setkal v Istanbulu!

Kam až může dospět nekritické přebírání informací z pamětí bez ověření archivními materiály nás přesvědčuje Encyklopedie špionáže vydaná v roce 1993. Pod heslem Thümmel se zde uvádí až neuvěřitelná snůška nesmyslů. Agent tak podle této encyklepedie nabídl své služby až v roce 1937, předal „plán Grünfall“, plány a data útoků na Polsko, Francii, Anglii, Jugoslávii i SSSR „ještě dříve než Richard Sorge a jiní agenti“. V roce 1943 byl prý přeložen do Prahy, kde pomáhal našemu odboji, zatčen byl až v prosinci 1944. Je zřejmé, že autoři vycházeli pouze z Moravcových pamětí, odkud převzali tyto „informace“.

Všichni výše zmínění autoři podávají obraz Thümmela až neuvěřitelně idylisticky. Thümmel se z čestného člena a nositele zlatého odznaku NSDAP stává odpůrcem Hitlerova režimu a téměř antifašistou, který s československými zpravodajci spolupracuje pouze z čistých pohnutek. Agent A-54 je líčen jako snad nejlepší agent tajných služeb spojeneckých armád, který vyzradil s předstihem všechny Hitlerovy tajné plány. Společným rysem všech těchto autorů je poměrně volná práce s fakty, nezmiňují se ani o Thümmelově zpravodajské činnosti v 30. letech proti Československu, ani o jeho podílu na likvidaci některých odbojových skupin v protektorátu.

Bořitelé mýtů

S kritickým hodnocením Thümmelovy osoby vystoupili už koncem šedesátých let někteří historici i bývalí pracovníci čs. tajné služby. Patřili k nim především historici Václav Kural, Jaroslav a Stanislav Kokoškovi, Jan Gebhart a Jan Kuklík.

Gebhart s Kuklíkem se o A-54 zmínili ve své studii Zápas o Československo na poli zpravodajství v druhé polovině 30. let. Popisují zde agentovu činnost v třicátých letech, hodnotu předaných informací hodnotí slovy, že „Thümmel opravdu nikdy neuvedl údaje, které by mohly vést k prozrazení jeho vlastní agenturní sítě pracující proti Československu. Obranné sekci předkládal jen to, co kompromitovalo jeho konkurenty v sítích Ast, a tak de facto stoupal na žebříčku kariéry. Dublérská role provázela Thümmelovu spolupráci s čs. zpravodajskou službou i po 15. březnu 1939. Za tučnou odměnu dodával 2. oddělení čs. MNO v Londýně mnohdy zajímavé a důležité informace a zůstal až do roku 1942 jeho vysokým trumfem. Zachoval si však i nadále dvojí tvář jejíž stinná stránka dopadla zejména do řad domácí odbojové fronty.“

V knize Na frontách tajné války potom titíž autoři spolu s Jaroslavem Koutkem už Thümmela přímo označují jako „nástroj operačního zastírání“, byť zda to byl „nástroj“ vědomý nebo nevědomý je stále otevřená otázka. Jednou z Thümmelových informací, která byla skutečně velmi užitečná, bylo datum obsazení českých zemí 15. března 1939. Jak však autoři uvádějí, „zdá se, že v jeho úloze dubléra nastal kritický moment. Uvědomil si, že v případě zabavení ¸živého agenturního materiálu‘ a zatčení jeho partnerů může být vážně ohrožen jeho vlastní osud. Proto snad také sondoval, zda jsou zpravodajci připraveni na okamžik okupace a jak si představují svou budoucnost, která byla do značné míry i jeho budoucnost.“

Dále poukazují na některé Thümmelovy matoucí informace ohledně německých plánů na Balkáně. Stejně velmi protichůdné a nepřesné byly Thümmelovy informace o chystané invazi do Británie. Na jaře 1941 byla v Londýně velmi diskutovaná otázka, kam bude směřovat další německý útok. Československá zpravodajská služba dostala od Thümmela několik protichůdných zpráv, které vyvolaly i u Beneše pochybnosti zda nejde o „podfuk velkého stylu“. Největší debatu vyvolala Thümmelova zpráva ze 7. března 1941 o tom, že 4. armáda je v jižní Francii posilována na útok na Gibraltar. Ve skutečnosti Hitler již v lednu operaci Felix (dobytí Gibraltaru) odložil a 4. armáda se již v prosinci 1940 přesunula do prostoru generálního gouvernementu, kde se připravovala na operaci Barbarossa. Dále zpráva naznačovala, že nacisté neupustili ani od invaze na britské ostrovy a soustředění německých vojsk na východě je pouze preventivní opatření, aby Rusové v případě invaze nevpadli Němcům do zad. Když byla tato informace předložena Benešovi, reagoval na ni stručným: „Nevěřím.“ František Moravec ovšem svůj zdroj hájil a vznikla z toho kontroverze mezi ním a Benešem. Jak uvádějí autoři knihy, Thümmelova zpráva ze 7. března „nejenže nebyla přesná, ale je možno ji považovat za přímou součást operačního zastírání, jehož se stal A-54 nástrojem“.

Celkově hodnotí autoři Thümmelovu činnost jako „velmi rozpornou“. Uvádějí některé příklady, kdy Thümmel pomohl českému odboji, na druhé straně zase, protože se jako příslušník abwehru musel vykazovat i nějakými výsledky, napomohl ke zničení některých odbojových sítí. Obviňují Thümmela z toho, že po svém zatčení v březnu 1942 prozradil gestapu svou plánovanou schůzku s Morávkem, což zapříčinilo jeho smrt. Závěrem však dodávají, že „otázku, zda [Thümmel] pracoval převážně pro naše zpravodajce, nebo pro nacistický abwehr, či pro obě strany, zda a jak hrál vysokou a také riskantní dvojí hru, prozatím nelze s konečnou platností zodpovědět.“

Zatím nejrozsáhlejší práci o agentu A-54 sepsali Jaroslav a Stanislav Kokoškovi. Jaroslav Kokoška se tématu věnuje už od šedesátých let, kdy Thümmela poměrně kriticky zhodnotil ve studii Dvojí hra agenta A-54. K tomuto tématu vrátil i po téměř třiceti letech spolu se svým synem v práci Spor o agenta A-54. V knize Kokoškovi shrnuli dosavadní literární produkci k tomuto tématu a pokusili se o nový nestranný pohled na agenta založený na bohatém studiu archivních dokumentů.

Kokoškovi boří řadu mýtů, které se kolem Thümmela za třicet let nashromáždily. Informují o jeho činnosti v 30. letech před navázáním kontaktu s československou zpravodajskou službou, zejména o jeho pokusu zorganizovat únos zpravodajského důstojníka štábního kapitána Vladaře. Na faktech dokazují, že informace, které „čtyřiapadesátka ve třicátých letech dodávala, nebyly vůbec tak skvělé, jak nám líčí některé publikace.

Autoři se domnívají, že Thümmel navázal spolupráci s naší zpravodajskou službou z vlastního popudu a až do podzimu 1937 provozoval své špionážní obchody na vlastní pěst. Jak píší „při jejich sjednávání si nepočínal zrovna nejobratněji a jako člověk, kterému šlo především o peníze, sliboval zpravidla víc, než bylo v jeho možnostech“. V kontrašpionážní sekci stále trvalo určité podezření, že by mohl být provokatérem, zejména proto, že mnohé zprávy, které dodal, se nepotvrdily nebo byly očividně mylné. Vysvětlení vidí autoři v tom, že „punc pravosti nesly informace a písemnosti, k nimž měl Thümmel bezprostřední přístup nebo které uchovával ve svém trezoru. Méně spolehlivé a někdy dokonce zavádějící bylo naproti tomu téměř všechno, co vyposlechl, či co sám na základě náhodně sebraných údajů zkombinoval. A ještě něco se dá na základě analýz dochovaných archivních materiálů předpokládat: jako pravověrný nacista postupoval tak, aby třetí říši příliš nepoškodil.“

Podle autorů od podzimu 1937 se Thümmel zřejmě stal vědomým účastníkem zpravodajské hry abwehru. Jak uvádějí, ještě 20. října se na poradě vedoucích činitelů abwehru v Berlíně kritizovalo, že ještě nebyla navázána příslušná spojení k hlavním štábům v Praze a některých dalších zemí. Proto byl vydán rozkaz tento nedostatek v příštím roce odstranit. Autoři tak dávají do souvislosti tento rozkaz z 20. října 1937 a zprávy od agenta A-54 z 13. listopadu, kde se poprvé projevuje i jako informátor ze zahraničněpolitické oblasti. Navíc 9. prosince Thümmel, který se několik měsíců vyhýbal setkání s československými zpravodajci, najednou považuje osobní schůzku za nutnou. Agent vstoupil do této hry zřejmě „z vlastní iniciativy, nejspíš z nutkavé potřeby dokázat svým kolegům v důstojnických uniformách, že se jim po profesionální stránce vyrovná, ale že dokáže splnit i takové úkoly, které byly očividně nad jejich síly.“

Autoři dále polemizují s řadou legend o perfektních informacích, které agent dodával. Např. německý anšlus Rakouska vůbec neoznámil, takže i plukovník Moravec musel přiznat, že rezidenti v průběhu akce zklamali. Nepravdivé je i tvrzení, že agent byl zdrojem informací, které vedly k částečné mobilizaci v květnu 1938 (viz výše). Další legendou je, že agent poskytl přesné informace o nacistickém plánu útoku na Československo (Fall Grün). Thümmel poskytl několik informací, které měly vzbudit dojem, že hlavní úder se dá čekat na severní hranici Čech. Podle autorů „v tomto případě tedy ¸Voral‘ prokazatelně 2. oddělení dezinformoval. Byl to patrně první případ, kdy vystoupil vědomě v roli agenta provokatéra, jako jeden z aktérů široce pojaté zpravodajské hry“. Autoři také vyvracejí názor, že Thümmel poskytl naší zpravodajské službě celý plán Grün. Jak dokládají o tomto plánu se nezmiňuje žádný zpravodajský elaborát, není o něm zmínka ani v přehledu nejdůležitějších poznatků o Německu, který byl vypracován v listopadu 1938.

Dalším mýtem, který se objevil v několika publikacích, je údajná Thümmelova pomoc při likvidování „henleinovského spiknutí na X. všesokolském sletu“. K tomuto tvrzení neexistují žádné podklady. Jak autoři dokládají, ani v napjatých mnichovských dnech se agent příliš nevyznamenal a mnoho skutečných informací neposkytl. 27. září poslal dopis, který se omezoval na jedinou větu: „Sděluji Vám, že v důsledku dnešní situace nelze žádné obchodní záležitosti ani dojednávat ani provádět.“ Jak autoři poznamenávají, „učinil tak kostrbatě, s chybami, na německém stroji bez háčků čárek, nicméně se zřejmým smyslem pro šibeniční humor“. Autoři uznávají, že jednou z užitečných informací, které Thümmel poskytl, bylo datum obsazení českých zemí v březnu 1939. Toto datum oznámil po půlročním mlčení našim zpravodajcům na schůzce 11. března v Praze. Kokoškovi naznačují, že hlavním motivem cesty „čtyřiapadesátky“ do Prahy mohl být strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby archivy 2. oddělení padly do rukou gestapa. V archivu byly totiž uloženy všechny záznamy a korespondence mezi ním a 2. oddělením.

V roce 1939 byl Thümmel přeložen do Prahy. Kokoškovi zde připomínají jeho podíl na odhalení tzv. Schmoranzovy skupiny v srpnu 1939, což byl jeden z prvních velkých úspěchů nacistického bezpečnostního aparátu v boji proti českému hnutí odporu. Thümmel se podílel i na likvidaci opěrných bodů britské a československé rozvědky na Balkáně. Jak však dodávají, Thümmelova činnost na Balkáně je však stále zahalena mnohými tajemstvími.

Na pravou míru uvádějí také legendu o agentově informacích o útoku na západní frontě. Thümmel sice 3. května odeslal dopis, ve kterém se zmínil o přípravách na útok proti Belgii a Nizozemí, ale bez data i jakýchkoli dalších informací. Zato se obšírně rozepsal o plánech Osy na Balkáně, kde se počítá s obsazením Jugoslávie, a o možném obsazení Švýcarska. Autoři uvádějí, že minimálně v případě Jugoslávie šlo o jasnou dezinformaci. Dalším mýtem je údajné agentovo odmítnutí peněžité odměny. Zde autoři připomínají několik radiodepeší českého odboje, které se o agentových finančních požadavcích zmiňují.

Legenda o agentových přesných zprávách o invazi do Británie, útoku na Jugoslávii a SSSR stojí také na vratkých podkladech. Už zmíněnou depeši ze 7. března považují za jasnou dezinformaci a dávají ji do souvislosti směrnicemi pro operační zastírání z února 1941, jejichž cílem bylo vzbudit zdání, že nejvážněji se v Berlíně uvažuje o invazi. O útoku na Jugoslávii sice Thümmel naše zpravodajce včas varoval, za jeho hlavní motiv však autoři považují obavy, že by archiv československé expozitury v Bělehradu mohl padnout do rukou předsunutých německých komand a tím ho ohrozit. O „kvalitě“ agentových informací ohledně útoku na Sovětský svaz nejlépe vypovídá to, že mezi československými činiteli v Londýně až do posledních chvil panovaly v této věci jen dohady. Ještě 20. června 1941 poslal Moravec do Prahy depeši, kde žádal po Thümmelovi informace o německých plánech vůči Rusku, Španělsku a o invazi. Jako příklad další jasné Thümmelovy mystifikace uvádějí i jeho zprávu z 19. března 1942 o tom, že na jaře má být SSSR napaden z východu Japonskem.

Historikem, který proti „thümmelovské legendě“ vystoupil už v šedesátých letech je Václav Kural. Ve své poslední práci Vlastenci proti okupaci o českém odboji v letech 1940 - 1943 se věnuje vztahům Thümmela s českým odbojem.

Jak píše, „Thümmel pochopil, že se mu - pro něho ostatně dosti výnosným - stykem s českým odbojem, naskýtá docela slušná šance i pro jeho osobní kariéru. V tomto ohledu neměl skrupule a vydávat jej div ne za antifašistu, jak to dělal Č. Amort, je dodatečná, na laciný úspěch vypočtená spekulace.“ Aby kryl své kontakty s českým odbojem, ohlásil Thümmel své styky s ním svým nadřízeným a získal souhlas k sestavení observační skupiny, která měla sledovat Mašína, Balabána a Morávka. Jeden z Thümmelových konfidentů, jistý Seydl, se vetřel do Morávkovy důvěry a byl v tísni použit jako kurýr, který měl dopravit ilegální materiál poručíku Švandovi do Bratislavy. Seydl však tento materiál předal Thümmelovi, který ho zase jako ukázku svého perfektního dohledu nad „Třemi králi“ předal na ofotografování komisaři gestapa Clemensovi. Švanda byl zatčen a s ním celá slovenská organizace, která zajišťovala cestu do Bělehradu. Thümmel informace o zatčených sdělil Moravcovi do Londýna s tím, že celou síť prozradil zrádce ze Zvolenu. Tím od sebe odvrátil podezření a upevnil Moravcovu důvěru ve svou osobu.

Kural dále zmiňuje Thümmelovy zprávy, které byly na jaře 1941 českým odbojem posílány do Londýna. Thümmel v nich oznamoval, že invaze na britské ostrovy je poměrně pravděpodobná a v každém případě proběhne před útokem na Sovětský svaz. V únoru 1941 uvedl Keitel při projednávání konečné verze plánu Barbarossa, že se má udělat vše proto, aby vznikl dojem, že se nadále připravuje invaze do Anglie. Kuralovi se tak tyto Thümmelovy informace jeví jako součást německého strategického zastírání, ale „je otázkou, zda Thümmel dezinformoval z přímého pověření abwehru, který takto hodlal profitovat z jeho povolovaných styků s V. Morávkem a F. Moravcem, nebo zda A-54 prostě podlehl dojmu, který měl podle Keitela vzniknout i v řadách wehrmachtu“. Celkově vzato však Thümmel „jako agent strategického zastírání skutečně fungoval; dokázat to přesně je ovšem otázkou přístupu k příslušným archivním dokumentům“. Za další „dezinformaci strategické úrovně“ považuje Kural zprávu odeslanou v březnu 1942, ve které Thümmel sděloval, že Japonsko tento rok zaútočí na Sovětský svaz.

Velmi záporně hodnotí Kural chování Thümmela po jeho zatčení 22. února 1942 a následném propuštění, kdy o svém zatčení zřejmě ani neinformoval Morávka. Thümmel byl propuštěn po ujištění, že až situace dozraje, vydá celou Morávkovu síť gestapu. To vytvářelo kolem Morávka velmi nebezpečnou situaci. Hra, kterou Thümmel rozehrál, mohla trvat jen tak dlouho, dokud ho gestapo nepřitlačí ke zdi. Kural se domnívá, že Thümmel se rozhodl zachránit se bez ohledu na Morávka a oznámil gestapu svou sjednanou schůzku s Morávkem. Kural předkládá následující teorii, ke které došla i poválečná vyšetřovací komise: Thümmel zrušil sjednanou schůzku 20. března v jeho bytě a domluvil ji gestapu na následující den na volné prostranství, protože se domníval, že Morávek nebude chtít být zajat živý a při svých střeleckých schopnostech se bude bránit. Tato kalkulace potom perfektně vyšla, Morávek při přestřelce zahynul, takže už proti Thümmelovi nemohl svědčit.

Výše zmínění autoři hodnotí osobu Paula Thümmela a jeho přínos československé zpravodajské službě spíše záporně. Jejich názor je založen na pečlivém studiu archivních materiálů. Vyvracejí tak řadu mýtů a legend, které se kolem agenta A-54 od šedesátých let nashromáždily. To, že Thümmel působil jako součást operačního zastírání, dokládají mnohými depešemi a zprávami, které odeslal a které byly na jedné straně v rozporu s fakty a na druhé straně v souladu se směrnicemi wehrmachtu o zastírání. Za nejjasnější příklady považují agentovu informaci z května 1938 o hlavním směru německého útoku proti Československu na severu Čech, informaci z jara 1941 o plánované invazi na britské ostrovy před útokem na SSSR a z jara 1942 o plánovaném vstupu Japonska do války proti Sovětskému svazu. Z jeho působení na „domácí frontě“ v protektorátu dokládají jeho přímý podíl na likvidaci Schmoranzovy skupiny v srpnu 1939 i zpravodajské skupiny „Tří králů“ v letech 1941-1942.

Závěr?

Na případu Paula Thümmela je vidět, jak důležité je pracovat s autentickými archivními materiály. Zejména práce autorů ze šedesátých let, kdy začala thümmelovská publikační vlna, však tento základní požadavek většinou nesplňují. Pohled na Paula Thümmela se tak postupně s tím, jak se otevíraly archivy a objevovala nová fakta, postupně měnil. Thümmel se nám dnes jeví v mnohem rozporuplnější podobě, než jak nám ho jako superagenta vylíčili autoři v šedesátých letech. Jedním z hlavních motivů jeho spolupráce s československou rozvědkou byly jistě peníze. Otázka, zda československé zpravodajské službě více prospěl nebo uškodil, však stále čeká na zodpovězení. Ovšem mnohé už dokumentované případy nám ukazují, že Thümmel skutečně působil ve smyslu směrnic o operačním zastírání. Zda to byl jeho iniciativní postoj nebo byl pouze šikovně využit dodnes nevíme. Jako pracovník bezpečnostního aparátu nacistického režimu musel vykazovat i nějaké úspěchy, k čemuž mohl využít, a v některých případech skutečně využil, své kontakty s českým odbojem. Na zodpovědné a konečné zodpovězení této otázky nám stále chybí mnohé informace. O Thümmelových osudech v letech 1942 - 1945 nemáme v podstatě téměř žádné. I o jeho smrti v roce 1945 existují mnohé pochyby. Mnohé otázky tak dodnes zůstávají otevřeny.

Použitá literatura:

• Amort, Čestmír: KSSS a náš národní odboj, Praha 1961 
• Amort, Čestmír: S Frantou mluvte beze svědků, In: Dějiny a současnost 5/1962
• Amort. Čestmír - Jedlička, Ivan: Hledá se zrádce X, Praha 1968 
• Amort. Čestmír - Jedlička, Ivan: Tajemství vyzvědače A-54, Praha 1965 
• Encyklopedie špionáže, Praha 1993 
• Gebhart, Jan - Kuklík, Jan: Zápas o Československo na poli zpravodajství v druhé polovině 30.let, In: Historie a vojenství 1/1988
• Gebhart, Jan - Koutek, Jaroslav - Kuklík, Jan: Na frontách tajné války, Praha 1989 
• Hamšík, Dušan - Pražák, Jiří: Bomba pro Heydricha, Praha 1965 
• Ivanov, Miroslav: Atentát na Reinharda Heydricha, Praha 1987 
• Ivanov, Miroslav: Nejen černé uniformy, Praha 1964 
• Kettner, Petr - Jedlička, Ivan: Tajemství Tří králů, Praha 1995 
• Kettner, Petr - Jedlička, Ivan: Tři kontra gestapo, Praha 1967 
• Kokoška, Jaroslav: Dvojí hra agenta A-54, In: MY 68 1-4/1968
• Kokoška, Jaroslav - Kokoška, Stanislav: Spor o agenta A-54, Praha 1994 
• Koutek, Jaroslav: Tichá fronta, Praha 1985 
• Král, Václav: Pravda o okupaci, Praha 1962 
• Kural, Václav: Vlastenci proti okupaci, Praha 1997 
• Kural, Václav: Zasvěcená kniha, In: Historie a vojenství 2/1996
• Lukeš, Igor: Mimořádná vojenská opatření v květnu 1938: nová interpretace, In: Historie a vojenství 5/1995
• Moravec, František: Špion, jemuž nevěřili, Praha 1990 
• Ströbinger, Rudolf: Stopa vede k Renému, Praha 1965 
• Ströbinger, Rudolf: Stopa vede k Renému, 3. vydání, Brno 1994 
• Ströbinger, Rudolf: Agent A-54, 4. vydání, Olomouc 2000 
• Šolc, Jiří: Ve službách prezidenta, Praha 1994