Boris Čelovský, známý historik, autor několika vynikajících knih (jako např. Mnichovská dohoda), sestavil pětisetstránkovou sbírku německých dokumentů s podtitulem „řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945“. Jak uvádí v úvodu, jedním z podnětů pro něj bylo setkání s pražským taxikářem, který mu říkal: „Kdybychom Němce tehdy nechali vyhrát, mohli jsme mít dávno plné kapsy marek.“ Skutečně i takoví inteligenti se mezi námi stále pohybují...
Kniha je chronologicky rozdělena podle roků - od 1933 do roku 1945. Kromě oficiálních dokumentů, záznamů jednání, projevů, memorand apod. jsou zde zařazeny i výňatky z různých publikací a deníků nacistických pohlavárů, které se vztahují k českému národu. Stejně tak jsou zde i Hitlerovy proslulé hovory u stolu, které se vztahovaly k Čechům.
Hitler svůj vztah k Čechům vyjádřil už v Mein Kampf, kde popsal „odpornou směsici Čechů, Židů a Poláků“, se kterou se setkal již před první světovou válkou ve Vídni. 27. listopadu 1941 se v rozhovoru s chorvatským ministrem zahraničí o Češích vyjádřil následujícím způsobem: „Nezamýšlím z Čechů udělat Němce. Představují úplně cizí rasu, je to smíšenina Slovanů a Mongolů. Celá jejich historie byla dělána Židy a svobodnými zednáři...“
Ještě jasněji se Hitler o Češích vyjádřil 12. května 1942: „Čechy nelze pokládat za Slovany, Když si Čech nechá narůst svůj knír podél ústních koutků, ihned se pozná, že jde o potomka mongolských kmenů...“ Proto také 5. dubna 1942 Hitler odmítl přijímání Čechů do německé armády:
„Dunajská monarchie si také myslela, že přijme-li do rakouské armády např. Poláky, Čechy atd., tak že si je získá. V rozhodném okamžiku však poznala, že právě tyto živly nesly prapor odporu proti ní... Šéf varoval zejména před rozsáhlejším poněmčováním Čechů a Poláků.“
16. května 1942 pak Hitler prohlásil:
„Musím všem českým žádostem o povolení k ustavení vlastního vojska odpovědět kategorickým NE. Neboť každý Čech, pokud je neozbrojen, je svou podlézavostí, a když ozbrojen, pak svým velikášstvím, nanejvýš nebezpečný.“
Situaci v protektorátu viděl Hitler jasně: „Během dvaceti let se musí podařit při pevné ruce nad protektorátem znovu zredukovat význam českého jazyka na úroveň pouhého dialektu.“
Mnoho „odborníků“, kteří Hitlera zásobovali memorandy s návrhy na konečné řešení „české otázky“, bylo mezi sudetskými Němci. Např. poslanec Sudetoněmecké strany H. Neuwirth už 15. října 1938 (tedy ještě před vznikem protektorátu) zaslal Hitlerovi „poznámky k československé otázce“. Skepticky se v těchto „poznámkách“ vyjádřil k možnosti vojenské likvidace českého problému, protože ta by mohla „docílit úplného zničení českého národa jen v omezeném měřítku... výsledek tohoto pokusu by byl nejistý, protože i při zničení celé třetiny obyvatelstva by stále ještě zůstaly 4 miliony.“ Proto Neuwirth doporučil spíše vytvořit „rezervaci“, ve které se „plánovitě zajistí český úbytek obyvatelstva“.
29. října 1938 předal Hitlerovi své memorandum k řešení „české otázky“ další sudetoněmecký poslanec E. Kundt. Hlavní návrhy k „uspořádání česko-moravského prostoru“ vznikly po porážce Francie v létě 1940. Tehdy se zdálo, že Říši už nemůže nic ohrozit. Byl to např. tzv. liberecký plán ze srpna 1940, který pocházel z okruhu sudetoněmeckého vůdce Konrada Henleina. Doporučovalo se v něm rozdělení Čech a Moravy na dvě župy a oddělení okrajových území ve prospěch sousedních německých žup. Ve stejném měsíci vytvořil své memorandum i K.H. Frank doporučující postup:
„1) přenárodnění rasově přijatelných Čechů
2) vysídlení rasově nestravitelných Čechů a protiněmecky smýšlející inteligence, popř. zvláštní zacházení (Sonderbehandlung) s těmito a vůbec se všemi destruktivními živly
3) nové osídlení takto uprázdněného prostoru čerstvou německou krví
Velkým „odborníkem“ byl také bývalý sudetoněmecký poslanec ing. Franz Künzel. Pan inženýr ve svém projevu v Liberci 4. listopadu 1941 zdůraznil, že „český národ ještě dnes dělá mnohé potíže v srdci Německa“. Jak uvedl, „vítáme každé vystěhování“, ale to je bohužel v „dohledné době neproveditelné“. Za zmínku stojí další věty jeho projevu:
„V roce 1938 jsme dali do karlovarských bodů požadavky náhrady za utrpěné křivdy a ochrany našeho národního území právě z toho důvodu, že to byly požadavky nesplnitelné a neproveditelné. V současné době ale není v žádném případě možné, abychom dnes Čechům zaručili životní prostor v srdci německého státu. Němci musí stále silněji pronikat do českého území a oslabovat český kmen. ... Češi se zatím chovají odmítavě a vyčkávají. Třetí nervový šok je něčemu naučí. Ten přijde, jakmile se Adolf Hitler stane vítězem.“
Jasně se vyjádřil zastupující říšský protektor Heydrich 2. října 1941 ve svém tajném projevu k představitelům německé správy v protektorátu. Poté, co zmínil germánské státy v západní a severní Evropě, ze kterých vznikne Velkogermánská říše, tak popsal i druhou skupinu zemí:
„Druhou skupinu tvoří východní prostory, které jsou zčásti osídleny Slovany. V těchto územích se dobrota pokládá za slabost. Slovan vlastně ani nechce, aby se s ním nakládalo jako s rovnoprávným, a je zvyklý na to, že vrchnost s ním příliš neobcuje. To jsou tedy prostory na východě (až po Ural), které si podržíme a do nichž zavedeme německou nadvládu... Nyní když vidíte celkový obraz, bude vám zcela jasné, že nesmíme nadlouho ponechat tento česko-moravský prostor ve stavu, který by Čechy opravňoval nazývat jej prostorem českým... [Němec] si při jednání s jednotlivci musí být vždy vědom, že Čech je Slovan, a že Čech pokládá každou laskavost za slabost...“
Heydrich dále uvedl, že nyní, dokud trvá válka, je z taktických důvodů potřeba postupovat opatrně, ale „zásadní směrnice“ musí znít, že „Čech v tomto prostoru koneckonců nemá co pohledávat...“ V první fázi je třeba „dát českému dělníkovi nažrat“, aby pracoval pro válečné zájmy říše. Poté bude ale nutné ukázat Čechům, „kdo je zde pánem... Nesmí být jediného Němce, který by řekl, že ten nebo onen Čech je slušný člověk. S tím jsme měli v Říši problém při řešení židovské otázky...“ Ke strategii budoucího poněmčení území protektorátu Heydrich uvedl:
„Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen německým živlem.... K definitivnímu poněmčení nehodlám říci: ‘použijme starých metod k poněmčení této české sebranky’... k rozhodnutí, kdo se hodí k poněmčení, potřebuji rasovou inventuru.“
Lidi „dobré rasové kvality“ bude možné poněmčit, „rasově podřadné živly ... musím dostat ven. Na východě je místa dost... Rasově přijatelnou ale myšlenkově nepřátelskou vrstvu vůdců... je třeba postavit ke zdi.“
„Rasová inventura“ se začala plánovat hned po Heydrichově projevu v říjnu 1941. Na pražské poradě 17. října 1941 se debatovalo o „vyčlenění a vystěhování lidí rasově nevhodných a dále plánovaném a ve všech oborech lidského dění psychologicky dobře provedeném poněmčování rasově vhodného zbytku.“
4. února 1942 se Heydrich vyjádřil ještě konkrétněji:
„Vypadá [to], jako bychom chtěli poněmčit celý český národ. Chtěl bych zdůraznit, že ve skutečnosti zamýšlíme poněmčit jen ty, kteří se k poněmčení hodí... Počítám s čísly mezi 40 a 60 procenty... ty co se k poněmčení nehodí, bychom mohli použít v prostoru Arktického oceánu, kde převezmeme ruské koncentrační tábory, které podle našich současných vědomostí mají 15-20 milionů deportovaných lidí. To by byl ideální domov pro 11 milionů evropských Židů. Češi, kteří se nehodí k poněmčení, by tam mohli sloužit ve jménu pozitivní služby pro Německo jako dozorci a předáci...“
15. února 1942 si Goebbels do deníku napsal o své schůzce s Heydrichem:
„Heydrichova opatření nesou ovoce. Pravda, inteligence se stále vůči nám chová nepřátelsky... Heydrich si počíná úspěšně. Hraje si s Čechy jako kočka s myší a oni spolknou všechno, co jim předloží. Zavedl několik velmi populárních opatření, zvláště zlikvidoval prakticky celý černý trh... Slované, zdůrazňuje, nemohou být vychováni stejným způsobem jako Germáni. Nutno je buďto zlomit, nebo stále ohýbat. V přítomné době se používá druhé metody, s dobrými výsledky...“
Po atentátu na Heydricha „rozhořčení německého národa, vyvolané atentátem ... přivedlo pozornost nejširších kruhů na otázku budoucího zacházení s Čechy žijícími v protektorátu... již je slyšet hlasy, že jakmile se dokončí evakuace Židů, musí se začít s vysídlením Čechů“, jak se psalo v Bormannově tajném oběžníku z 8. června 1942. Povšimněte si formulace „evakuace Židů“... Hitler ale nechtěl v době války vyvolávat v protektorátu neklid, proto rozhodl, že „na veřejnosti se musíme vystříhat každé diskuze o české otázce. Totéž platí i o tisku.“
V knize se často citují zpravodajská hlášení (meldungy) RSHA (hlavní úřad říšské bezpečnosti) o situaci v protektorátu - ty jsou velice zajímavé, poměrně věcně a střízlivě charakterizují stav, náladu a odboj v protektorátu. Meldung z 11. června 1942 popisuje situaci po atentátu: „němečtí obyvatelé ... nyní požadují likvidaci českého problému co nejradikálnějším způsobem...“
V hlášeních SD se často vyskytují velmi pozoruhodné závěry, např. 10. února 1944:
„Jistá část českého národa, zvláště inteligence, odpovídá vyhýbavě na otázku, zda je pro nebo proti bolševismu. Neboť dnes už by bylo nemoudré prohlásit se za nepřítele bolševismu, zatímco je mnoho těch, zvláště mezi Čechy západního zaměření, kteří si pohrávají s myšlenkou použít ruské moci jako berana proti německé nadvládě. Navíc chovají naději, že anglické a americké zájmy nedovolí střední Evropu bolševikům vydat... Z různých pramenů se hlásí, že některé kruhy inteligence zaujímají fatalistické stanovisko k alternativě nacionální socialismus-bolševismus. Vycházejí z myšlenky ‘tragédie inteligence’, čímž chtějí říci, že inteligenci hrozí záhuba, ať už pod nacionálním socialismem či pod bolševismem.“
Zajímavé jsou i výňatky z Goebbelsových deníků. Často se např. traduje, že pojem „železná opona“ poprvé použil Churchill ve svém projevu ve Fultonu v březnu 1946. Ve skutečnosti s tímto termínem přišel Goebbels už v březnu 1945, např. 18. března 1945 si zapsal do deníku:
„Západní spojenci jsou teď pořádně překvapeni politickým vývojem v Rumunsku. Sověti je tam úplně ošulili a vedou politiku na vlastní pěst. Za osudem Rumunska spadla železná opona; co se za ní děje, se již nezúčastněný svět nikdy nedoví. Beneš to dělá opatrněji než Radescu. Jede rychle do Moskvy, aby si dal v Kremlu schválit vládu, kterou plánuje pro Československo; vláda bude mít pravděpodobně vyloženě komunistický nátěr...“
Sbírek dokumentů o nacistické politice v protektorátu vyšlo už několik. Tato je pozoruhodná tím, že soustřeďuje všechny možné prameny, nejen oficiální dokumenty.
Nacistické plány nebyly v praxi realizovány pouze z jednoho jediného důvodu: české území bylo průmyslově velmi vyspělé a bylo také důležitým komunikačním centrem. Proto jakékoli přerušení výroby nebo jakýkoli nepokoj v tomto prostoru byl před vítězným ukončením války nežádoucí. Pokud by Němci dotáhli válku do vítězného konce, tak, jak se vyjádřil Heydrich 2. října 1941, pro Čechy s černými vlasy, tmavýma očima, špatným tvarem nosu nebo lebky by bylo „na východě místa dost“. V „česko-moravském prostoru“ by zůstal pouze „rasově vhodný zbytek“.