V nabídce nakladatelství Beta-Dobrovský Ševčík se v průběhu roku 2008 objevila kniha přitahující už svým zdánlivě provokujícím názvem „Jak se jedná s demokraty“ (v roce 2006 byla práce vydána v nakladatelství Peter Lang s názvem „Dealing with democrats. The British Foreign Office and the Czechoslovak Émigrés in Great Britain, 1939 to 1945“). Jejím autorem je Dr. Martin David Brown, který přednáší historii na univerzitě v Londýně (Richmond: The American International University in London).(1) Podtitul práce — „Britské ministerstvo zahraničí a československá emigrace ve Velké Británii 1939-1945“ — stejně jako informace o autorovi, naznačuje čtenáři, že by měl držet v rukou velmi zajímavou publikaci z pera zahraničního autora týkající se druhého československého exilu.Kniha obsahuje předmluvu, úvod, osm tématicky odlišených kapitol, závěr, přílohy, poznámkový aparát, seznam zdrojů (tato část je přeložena jako „Literatura“) a jmenný rejstřík; celkem 375 stran. V úvodu autor nejprve vysvětluje, že název je záměrnou parafrází na paměti druhoválečného úředníka ministerstva zahraničí Spojeného království sira F. K. Robertse.(2) „Sonda do britského rozhodování a tvorby politiky v československé otázce v období let 1939 až 1945 (...)“ (s. 11), tak Brown uvádí své dílo, na jehož počátku provádí pečlivý rozbor archivních pramenů z British National Archives a především cizojazyčné literatury; jeho znalosti a užití tuzemské historiografie jsou jen velmi omezené. Je si také vědom rozdílných interpretací druhého čs. exilu: „Lze tedy ukázat, že komunistické převzetí moci v roce 1948 hluboce ovlivnilo následné dějiny »zahraniční akce«, protože bylo událostí, jež podnítila emigranty, aby zrevidovali vlastní interpretace svých aktivit, ale také proto, že dalo vzniknout dvěma protichůdným, ale vzájemně propleteným verzím — jedné komunistické a druhé emigrantské a disidentské.“ (s. 16)
Kapitola první, „Procedury, personál a dokumenty“ slouží k základnímu vhledu do diplomacie obecně a též do vztahů mezi neúplně jednotným čs. exilem a britským úřadem (Zamini, příp. Whitehall). Autor nejprve stručně osvětluje dějiny této instituce a zároveň čtenáře upozorňuje na fakt, že čs. představitelé v exilu převážně jednali s jeho zaměstnanci (konkrétně s odborem Střed), jen výjimečně s politickými/vládními představiteli.
Následuje stručný přehled anglo-čs. diplomatických vztahů od vzniku ČSR až do data skončení druhé světové války. Českého čtenáře hlavně zajímá autorův (zahraniční) pohled na dějiny meziválečného Československa, které bylo podle Browna založena na „kontroverzní, nacionalistické a mytologické interpretaci minulosti“ (s. 30). Ačkoli se jedná o poměrně podnětné stanovisko do diskuze o českých dějinách moderní doby, sotva je možné ocenit skutečnost, že autor svůj postoj v poznámkovém aparátu podporuje jen cizojazyčnou literaturou. Za velice problematickou lze považovat tuto formulaci: „Základní filozofie »Čechoslovakismu« však na počátku dvacátého století již byla vykrystalizovaná a s ní i mnoho pozdějších problémů.“ (s. 32) Předtím je v knize řečeno, že idea spojení českých, moravských, slezských a slovenských území do jednoho státního celku byla utvořena a přijímána již před vypuknutím první světové války. Před r. 1914 nebylo vytvoření samostatného státního celku v udaném rozsahu cílem ani jedné politické strany; nejblíže takovému požadavku byla marginální strana státoprávně pokroková (Antonín Hajn, Viktor Dyk atd.), která chtěla vytvořit samostatný stát z českých historických území. Nepříliš zdařilá jsou i tato vyjádření: „Československý stát byl v zimě 1918-1919 ustanoven silou zbraní (...)“ (s. 36); národnostní „separatistické tendence“ byly až do poloviny třicátých let řešeny „autoritativním způsobem“ (s. 37). Neznalost českého prostředí se projevuje ve stručné charakteristice politického systému první československé republiky; autor úplně opomíjí existenci Československé sociálně demokratické strany dělnické a její představitele v i poznámkovém aparátu. Podobných nepřesností je v textu celá řada a lze je připsat na vrub jen omezené znalosti česky a slovensky psaných prací. Naopak erudovaně líčí počátky československého exilu ve Velké Británii.
Třetí kapitola shrnuje postupné uznávání československého exilu a konečné oduznání Mnichova. Autor zdůrazňuje, že veškerá iniciativa tohoto druha vycházela z československého exilu a britské Zamini pouze postupně přistupovalo na těsnější spolupráci, ačkoli v r. 1939 byl Edvard Beneš pro francouzské i britské diplomaty obtížně přijatelným partnerem k jednání. Zásadní změna situace podle Browna nastala s německým útokem na SSSR a s napadením americké základny Pearl Harbor ze strany Japonska. Beneš dokázal vhodně využít bilaterální vztahy s Moskvou jako nátlaku na britské Zamini. Brown rozebírá, proč se britská dominia (Kanada, Austrálie a především Jihoafrická unie) k myšlence odmítnutí Mnichovské dohody stavěla zamítavě; důvodem podle něj byly obavy o budoucí uspořádání střední Evropy.
Část nazvanou „Politická a vojenská hlediska“ autor uvedl úvahou o nemožnosti oddělit vojenské zřetele od politických, zejména v době druhé světové války. Vzhledem k faktu, že činnost čs. vojenských jednotek ve Velké Británii patří v současné české vojenské historii mezi populární témata, pohled britského historika diplomacie je přínosem. Brown se zaměřil na nejpočetnější jednotku — Čs. samostatnou obrněnou brigádu — a menší celky nebere příliš v potaz. Proto jeho hodnocení činnosti čs. vojáků českého čtenáře nepříjemně překvapí: „(...) byli více méně symbolickou silou, jež byla na rozdíl od velkého počtu francouzských a polských vojáků pod britským velením zřídkakdy nasazována na frontě.“ (s. 95) Následně však vysvětluje, proč byl podle něj počet čs. vojáků tak nízký: „Vzhledem k četným obtížím cesty ze střední Evropy na západ je však třeba pouhou skutečnost, že do Británie vůbec nějací vojáci dorazili, uznat za úctyhodnou, i když jejich počet imponující nebyl.“ (s. 97) O letcích či vojácích na Středním východu se vůbec nezmiňuje — jejich počet mu zřejmě dostatečně neimponoval a navíc ho ve srovnání s počtem čs. vojáků v SSSR označil za „poměrně malý“ (s. 98). Hlavním přínosem čs. exilu z vojenského hlediska v zorném úhlu britského Zamini se stala zpravodajská činnost F. Moravce v rámci SOE (Special Operations Executive). Přiznává, že schopnost čs. exilu přispět k dosažení cíle, porazit Třetí říši, měla rozhodný vliv v diplomatických stycích s Velkou Británií. Na samém konci kapitoly věnuje Brown pozornost snaze W. S. Churchilla obsadit Prahu americkými vojáky.
„Sovětský svaz a »usnesení o odříkání«“ nese název pátý tématický okruh knihy. Brown nejdříve upozorňuje na odlišné postoje k SSSR již před vypuknutím druhé světové války; poté britský pohled na Sovětský svaz charakterizuje jako „pragmatickou rozpolcenost“ (s. 114). Zlom podle něj nastává po 22. červnu 1941, kdy Třetí říše napadla svého východního nepřítele. Zpočátku Britové, resp. Whitehall, využívali poměrně dobré čs. kontakty k zlepšení vztahů se SSSR. Komplikovaná situace nastala po podpisu anglo-sovětské smlouvy (26. května 1942), kdy se britská strana domnívala, že se s SSSR dohodla na tom, že obě mocnosti nebudou uzavírat smlouvy s malými státy (tzv. „usnesení o odříkání“, protože ve smlouvě samotné o něm není ani zmínka). Sovětská strana ale takovou interpretaci odmítala. Tato „dohoda“ se stala kamenem sváru r. 1943 před podpisem čs.-sovětské smlouvy; britský ministr zahraničí Anthony Eden patřil mezi největší odpůrce oné dohody.
Šestá kapitola se snaží vylíčit vzájemné čs.-polsko-britské diplomatické vztahy v letech 1939-1945, přičemž autor neopomíjí uvést čtenáře do problematiky stručným přehledem čs-polských vztahů před rokem 1939. Konstatuje, že tyto vztahy byly značně ovlivněny neschopností nalézt „spravedlivé řešení“ hranic v oblasti Těšínska (s. 139). Důležité je však jeho interpretace britské politiky vůči exilovým představitelům středoevropských zemí: „Pokud lze vůbec v britské politice vůči Polákům a Čechoslovákům odhalit nějakou důslednost (o čemž lze pochybovat), pak jí lze charakterizovat celkovou absencí zájmu o tuto oblast a nedostatkem znalostí o ní.“ (s. 140). Brown se nevyhnul líčení o tom, že britské obyvatelstvo včetně jeho politické reprezentace chovalo více sympatií k Polákům. Pro pochopení čs-polských vztahů v letech válečných správně upozorňuje na skutečnost, že polský exil finančně podporoval čs. politické představitele stavící se proti vedení čs. zahraniční akce ve Velké Británii.(3)
Autor přináší i rozbor vztahů československé vlády a exilu českých Němců ve Velké Británii. Brown připouští, že Wenzela Jaksche britská vláda používala jako protivážnou sílu vůči „Benešovým nehorázným politickým záměrům (...)“ (s. 167). Avšak Jaksch nemohl Britům nabídnout takové služby jako čs. exilová vláda. Podrobně se autor věnuje genezi různých plánů na poválečné „transfery“ obyvatelstva — nejen v oblasti Československa. V této části se opět vyskytuje několik nepřesností či překlepů: „sudetští Němci v Protektorátu“ (s. 193) atd. Podivně pak působí tvrzení, že konečný britský souhlas s odsunem/vyhnáním německého obyvatelstva z ČSR byl „výsledek Benešových politických machinací“ (s. 194), když v předchozím textu Brown jednoznazně píše (viz výše), že se otázkou transferu dlouhodobě zabývali.
V poslední kapitole nazvané „Atentát, dodávky a povstání“ figuruje hned několik nesmyslných vyjádření. Důvodem výběru Heydricha rozhodně nebyly anglo-sov. vztahy ani Heydrichova hospodářská politika ani jeho administrativní reformy nebo snad Hitlerovy záměry s těsnějším přivtělením Protektorátu k Třetí říši, jak se autor domnívá (s. 202-205). Zastupující říšský protektor byl vybrán již pár dní po příchodu do protektorátu,(4) kdy se žádná jeho politika nemohla projevit. Projevily se pouze jeho zásahy proti odboji.
Celkově je Brownova práce velmi dobrým doplněním pohledu na čs.-britské diplomatické vztahy za druhé světové války. Česká, resp. československá, interpretace daného tématu je v tuzemsku známa, a tak jej britský náhled může vhodně doplnit. I když je autor často kritický, výsledný dojem působí spíše opačně — je až neuvěřitelné, co se Benešovi z ničeho v roce 1939 podařilo během tří let dosáhnout — kritické poznámky anglických činitelů (s. 59) lze brát spíše jako pochvalu jeho vyjednávací taktiky. Ačkoli Britové Beneše mnohdy kritizovali za údajný příliš prosovětský přístup, tak sami nebyli ochotni udělat nic, čím by ČSR více připoutali k západu (odmítnutí spojenecké smlouvy, odmítnutí dohody o pobytu vojsk — jasné sdělení, že s přítomností západních armád na území ČSR se nepočítá, průtahy při uznání vlády a oduznání Mnichova atd.). Jak autor připomíná, Benešovi nezbývalo nic jiného, než se pokusit se Stalinem dohodnout. Byl zde negativní příklad polské nebo jugoslávské vlády a přítomnost Rudé armády na čs. území byla jasným faktorem. Překlad knihy je poměrně zdařilý, až na drobnosti (Sergej Ingr, zbytečné převádění anglických hodností do češtiny, překlad názvu British National Archives jako „Národní archiv“ atp.) a mnohé neopravené autorovy nepřesnosti.
Za mnohé poznámky ke knize děkuji eglimu.
Poznámky:
(1) Několik článků M. D. Browna o českých moderních dějinách se nachází na stranách Britských listů: http://www.blisty.cz/aut/211/art.html [28. 10. 2009]
(2) Sir Frank Kenyon Roberts (1907 — 1998) byl významný britský diplomat zejména v prvních dekádách studené války. ROBERTS, Frank: Dealing with dictators: the destruction and revival of Europe 1930-70. London, Weidenfeld & Nicolson 1991.
(3) Více viz KUKLÍK, Jan — NĚMEČEK, Jan: Proti Benešovi! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939-1945. Praha, Karolinum 2004.
(4) viz https://www.fronta.cz/dokument/zaznam-z-prijeti-prislusniku-anthropoidu-u-plk-frantiska-moravce