Zrušení Mnichovské dohody

Dobrý den,

proces zneplatnění mnichovské dohody je poněkud komplikovaný, nicméně lze obecně prohlásit, že v praktické rovině byla neplatnost mnichovské dohody po roce 1940 postupně prohlašována jednostrannými i dvoustrannými akty jejích původních signatářů, přičemž v rovině právní teorie k těmto faktickým aktům přistupují i názory některých expertů na mezinárodní právo veřejné, že mnichovská dohoda byla od počátku neplatnou.

Pokud jde o úsilí československých exilových činitelů, dohoda jimi začala být — z důvodů jejího schválení pouze vládou, nikoli orgánem, jehož souhlas československá ústava ke změně státních hranic vyžadovala, tj. třípětinové většiny Národního shromáždění, jakož i nátlaku vyvíjeného na vládu ze strany hitlerovského Německa a porušením dohody Německem — prohlašována za neplatnou z hlediska ČSR již brzy po 15. březnu 1939, patrně poprvé presidentem Dr. Edvardem Benešem (k problematice trvání jeho presidentského mandátu viz tuto dřívější odpověď) během jeho projevu k americkým krajanům v Pilsen Park v Chicagu 8. června 1939, kdy prohlásil:  

 — kdy zdůraznil jak nátlak za použití hrozby síly vykonávaný na Československo, který vedl k přijetí podmínek dohody československou vládou, flagrantní porušení smlouvy Německem okupací českých zemí, vedoucí k zneplatnění dohody*), tak již v době přijímání existující německý úmysl dohodu v budoucnu zneužít proti Československu (tento úmysl Německa byl poztvrzen i v přelíčení před Mezinárodním tribunálem pro potrestání hlavních válečných zločinců v Norimberku). Prohlášení podobného obsahu 17. října 1939 i nově ustavený Československý národní výbor v Paříži.

Na straně exilových činitelů a jejich právních expertů pak postupně vykrystalisovalo pojetí podle nějž byla pro tyto vady, spolu s porušením četných závazků mezinárodního práva, k nimž přijetím této dohody došlo (například Paktu Společnosti národů, upravujícího postup v případě řešení sporů, Briand-Kellogova paktu, který zakazuje válku jako prostředek řešení sporů mezi státy, a tudíž z toho vyplývá i zákaz použití vyhrůžky takovéhoto násilí v mezinárodních vztazích), mnichovská dohoda od samého počátku neplatná (null and void), přičemž jedním z předních expertů zastávajících toto stanovisko byl JUDr. Eduard Táborský, např. v dílech Naše věc, Československo ve světle mezinárodního práva za druhé světové války, Praha 1946; a The Czechoslovak Cause, An Account of The Problems of International Law in relation to Czechoslovakia, Londýn 1944; v pozdějším období se významným zastáncem názoru o kogentnosti zákazu hrozby silou v předválečném mezinárodním právu veřejném stal např. význačný představitel české vědy o mezinárodním právu profesor JUDr. Čestmír Čepelka. S tímto stanoviskem ale souhlasila pouze menšina zahraničních expertů na mezinárodní právo, z těch nejvýznamnějších pak pouze Quincy Wright z University of Chicago (The Munich Settlement and International Law, American Journal of International Law, 33/1939), pozdější poradce Mezinárodního tribunálu v Norimberku. Shodné nebo podobné názory zastával i význačný rakouský právní expert pražského původu Hans Kelsen.

K chronologii průběhu oduznání původními signatáři:

Klíčový spojenec čekoslovenské exilové vlády v době druhé světové války, vláda Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska, přes opakované žádosti čsl. exilové vlády (kterou uznala exilovou vládu Československa s omezeními již 21. července 1940 a plně dne 18. července 1941) a snahy spojit uznání vlády s prohlášením o neplatnosti mnichovské dohody a kontinuitě předmnichovského Československa, v čemž ale neuspěla. Nejblíže svému cíli (s nímž bylo spojeno i uznání průběhu hranic ČSR v jejich předmnichovském stavu) zprvu dospěla při příležitosti druhého výročí uzavření mnichovské dohody, když britský ministerský předseda Winston S. Churchill pronesl v BBC rozhlasový projev, v němž označil mnichovskou dohodu za „zničenou nečestnými muži, kteří kontrolují osud Německa“, přičemž toto prohlášení ponechalo československé exilové představitele ve značné nejistotě týkající se průběhu poválečných hranic republiky, vzhledem k tomu, že naznačovalo možnost plné platnosti mnichovské dohody do dne 15. března 1939, kdy byla Německem porušena okupací českých zemí, a tudíž i možnosti budoucího uznání pomnichovského průběhu hranice Británií.

Na opakované žádosti československé vlády a po delším jednání, byla Británií mnichovská dohoda prohlášena za neplatnou, a neovlivňující již nadále vztahy mezi oběma zeměmi, ani postavení československé exilové vlády a presidenta, ani poválečné uspořádání hranic, dopisem britského ministra zahraničí Anthony Edena ze dne 4. srpna 1942, datovaným 5. srpna 1942. Pokud jde o dobu, kdy jí přestala být Británie vázána, odkázal Anthony Eden na projev ministerského předsedy Winstona S. Churchilla z 29. září 1940.

Další hlavní signatář mnichovské dohody, Francie, odvolala svůj podpis na mnichovské dohodě 29. září 1942 dopisem předsedy Francouzského národního výboru gen. Charlese de Gaullea, signovaným i komisařem zahraničních věcí Maurice Dejeanem, s tím, že tuto dohodu pokládá za nulitní od samého počátku. Toto stanovisko bylo potvrzeno i společnou československo-francouzskou deklarací z 22. srpna 1944.

Italská vláda Pietra Badoglia uznala nulitu mnichovské dohody dopisem ministra zahraničních věcí hraběte Carlo Sforzy, za obdobných podmínek jako Francie, dne 26. září 1944.

Pokud jde o další, na mnichovských jednáních nezúčastněné státy, lze zmínit notu sovětského komisaře zahraničních věcí Vjačeslava Molotova, kterou dne 24. 10. 1942 deklaroval vůli SSSR považovat mnichovskou dohodu za nulitní, a nebrat ji v potaz při stycích s poválečným Československem.

Pokud jde o poslední účastnický stát dohody, Německo, v poválečném období došlo 23. června 1950 k vydání společné deklarace vlád NDR a ČSR, která vyslovovala neplatnost mnichovské dohody, a oboustranně vzdávala jakékoliv územní nároky obou stran.

Druhý v poválečném období existující německý stát, Spolková republika Německo, uzavřel s tehdejší ČSSR 11. prosince 1973 smlouvu o vzájemných dobrých přátelských vztazích (v ČR vyhlášena jako 94/1974 Sb.), kde je mnichovská dohoda v článku I prohlášena za nulitní, ovšem s tím, že v článku II jsou stanoveny výjimky pro vztahy týkající se právních účinků vyplývajících vůči fysickým a právnickým osobám na základě práva použitého vůči nim mezi 30. zářím a 9. květnem 1945 — mimo těch, které by byly v rozporu se základními hledisky spravedlnosti a jsou tudíž nulitní. (V praxi šlo o nároky německých občanů vyplývajících z nároků sociálního zabezpečení apod.) Na tuto smlouvu odkazují i pozdější dokumenty, zejména smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992 mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou na jedné, a Spolkovou republikou Německo na druhé straně, (která byla v ČR vyhlášena pod číslem 521/1992 Sb.) a společná česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997.

K druhé části dotazu — na obyvatelstvo tzv. Sudet nemělo a nemá zneplatnění mnichovské dohody prakticky žádné faktické dopady, i když je nutno podotknout, že současně s procesem zneplatňování, paralelně vedle něj, probíhalo prodiskutovávání plánů o budoucím odsunutí sudetských Němců, které, později realisovány, měly na jejich životy praktický dopad značný. To však již není přímým důsledkem zneplatnění mnichovské dohody, ačkoliv tyto pozdější akty byly de facto umožněny právě zneplatněním mnichovské dohody, když plně vydaly tyto obyvatele do budoucí jurisdikce ČSR. 

Další věcí pak bylo zbavení československého státního občanství obyvatel ČSR německé národnosti na základě ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., který byl důsledkem zneplatnění mnichovské dohody a jejích následků, protože v případě její platnosti by přišli o československé státní občanství následkem smlouvy mezi ČSR a Německou říší ze dne 25. listopadu 1938.