Jan Ferák - ¡No pasaran!

 „Dějiny jsou románem toho, co bylo. Román je dějinami toho, co mohlo být.“

José Ortega y Gasset        

Během uplynulých šestnácti let jsme svědky znovuobjevování mnoha postav naší historie jež byly mocí minulou odsouzeny když ne k úplnému zapomnění, tak alespoň k silné ideologizaci. Jednou takovou skupinou byli čs. letci-dobrovolníci, kteří se vydali na pomoc volání Španělské republiky a vstoupili do jejího letectva — Aviación Militar (F.A.R.E., Fuerzas Aéreas de la República Espaňola).

V dobách minulého režimu si s nimi, stejně jako s ostatními interbrigadisty, osud nepěkně pohrál — nejprve byli jako ti „nejuvědomělejší“ vynášeni do nebes a dáváni za vzory nastupujícího establishmentu, aby posléze skončili v úloze mouřenínů, kteří byli po splnění úkolu semleti mašinérií, kterou mnozí nevědomky nebo v dobré víře sami pomáhali roztáčet. Navzdory nabubřelé propagandě normalizačních historiků byli odsouzeni k podobně druhořadému životu stejně jako např. příslušníci armád ze Západu.

Stále je naším dluhem zpracování nějaké opravdu zásadní práce, v níž by byla jejich úloha během občanské války zhodnocena. Zatím jsou bohužel jejich jedinou připomínkou pouze několikeré memoáry, jimž dala vzniknout doba částečného tání v druhé polovině let šedesátých. Původní úmysl napsat životopisný medailon patrně nejznámějšího z našich letců mezi dobrovolníky — Jana Feráka — se nakonec s velkou námahou změnil v „pouhý“ příběh o pátrání.

Do této chvíle o něm vyšly dvě knihy a byla o něm zmínka v několika publikacích. Stěžejní jsou tyto dvě — „Kde olivy dozrávají“ (Václav Kubec, 1964 a 2003) a „V dešti bomb“ (František Fořt, 1976). Po návratu ze Španělska, kde si psal deník, poskytl Jan Ferák své vzpomínky prostřednictvím svého kamaráda, také letce Václava Kubce, redakci časopisu Ahoj. Na základě těchto vzpomínek obě knihy s více než dvacetiletým odstupem vznikly a ten čas se jako negativní faktor samozřejmě projevil (oba aktéři, kteří měli možnost nahlédnout do deníku jsou bohužel již mrtvi, Václav Kubec zemřel v roce 1989 a František Fořt v roce 2005). Obě knihy jsou sice poměrně čtivě beletristicky zpracované, bohužel však právě ta beletrie v nich vítězí nad historiografií. V silně prorežimně zpracované knize Čs. letci v boji proti fašismu (Zdeněk Šmoldas, 1987) je sice našim letcům u republikánů věnována celá kapitola, k čerpání však přináší ještě méně než zmiňované beletrie. V díle Františka Louckého (Mnozí nedoletěli, NV, 1989), prvotním pokusu o sepsání památníčku čs. letcům padlým během WW 2, je Janu Ferákovi věnována také zmínka — bohužel nepřesná (zde je chybně uváděno křestní jméno Josef a datum narození 11. ledna 1903).

V roce 1998 vydal Svatopluk Matyáš svoji publikaci Stíhači nad Španělskem 1936-1939 a v této práci se jako v první objevují nová zjištění k frontovému působení jmenovaného a je poprvé čerpáno z prací španělských historiků. Pominu-li ještě nečetné zmínky např. v některých dílech předního českého historika Jiřího Rajlicha nebo Miroslava Šnajdra, nacházíme stručné odkazy již jen v leteckých periodikách (z poslední doby připomenu i pokus o připomenutí z pera M. Šišky v Právu 7. října 2006) a výjimečně i na některých internetových fórech. Z cizojazyčných děl bych vzpomenul zmínky např. u Christophera Shorese (Air Aces, 1983) nebo příspěvky v ICARE. Práce španělských historiků ve Ferákově případě taktéž mnoho nepřinášejí (J. Arraez Cerda a jiní). Všechna díla trpí bohužel řadou faktických nepřesností.

O Ferákově působení u Aviación Militar zůstávají mnohé otazníky týkající se počtu sestřelů a jejich bližší specifikace, odlétaných hodin, typech letadel, jeho působení v období po návratu ze zajetí v srpnu 1937, ale třeba i ohledně působení Jana Feráka v době mobilizace, jeho tajné mise pro sovětské vyslanectví a podílu právě této ambasády na jeho odchodu do SSSR v dubnu 1939, jeho pozdější činnosti zde až do prezentování se v Buzuluku v únoru 1942. Tato bílá místa jsou pochopitelně zapříčiněna převážně objektivními důvody. U španělské mise je to problém znalosti španělštiny, problém zničených republikánských archivů stejně jako prodleva způsobená délkou Frankova režimu a nemožnost objektivního pátrání ve Španělsku v té době. U nás je to právě i možná ideologická předpojatost způsobující, že dostali přednost jiní.

Pokus o nové pátrání však mé očekávání naplnil pouze částečně, vyvolával totiž stále další a další otazníky a k jejich rozluštění zatím přes veškerou snahu nedošlo. Jednou z věcí, která mohla pomoci alespoň zčásti odkrýt bílá místa ve Ferákově příběhu, a tím myslím především jeho předválečnou působnost v čs. armádě, jsou tzv. kmenové listy, které jsou uloženy v trnavském archivu. Po nalezení dokumentů a žádosti o nahlédnutí mne ale tamní ředitel odkázal na znění zákona č. 428/2002 o ochraně osobních údajů. Nic nepomohly urgence ani přímluva renomovaného historika.

Nezbylo než se snažit vypátrat žijící členy rodiny Jana Feráka a od nich získat povolení k získání dokumentů. S pomocí paní Heleny Šanderové (dcery Václava Kubce) i Jiřího Rajlicha jsem se snažil zjistit poválečný osud především manželky Jana Feráka, Marie roz. Talášové (sestry Zdeňka Taláše, člena Ferákovy osádky, který zahynul při sestřelení Ferákova Poteze 31. května 1937 poblíž města Palma de Mallorca), se kterou měl Jan Ferák dceru Janu. Podařilo se mi zjistit, že Marie Feráková se po válce znovu provdala za Jana Pernikáře (důstojníka štábu, během války v RAF a poté v SSSR, zemřel 21. listopadu 1976), s nímž měla ještě syna. Stopa končí někde na Praze 6 či 7 nějakých 15-20 let nazpátek… Pro tentokrát byrokracie vítězí (pomůže někdo z čtenářů?).

Pokusím se tedy překlenout skrze mlžný opar a poskládat příběh pomocí již známých i získávaných údajů a vzdát tím hold letci, člověku a vlastenci Janu Ferákovi.

Před odchodem do Španělska

Jan Ferák se narodil 8. července 1913 v Ústí u Vsetína. Jeho rodiče otec Jan a matka Aloisie žili v č.p. 69, Jan měl ještě sestru Vlastu. Otec byl kovář, kovářství však k obživě nestačilo a tak větší jistotou byl kousek půdy, který sloužil k obdělávání. Právě skutečnost, že pocházel z velice skromných poměrů v něm v budoucnu vybuduje obrovskou cílevědomost a velice silné sociální cítění. Mladý Jan absolvoval obecní školu v Ústí, poté pokračoval ještě několik let na měšťanské škole ve Vsetíně. Pravděpodobně otcovo zaměstnání v něm probudilo zájem o stroje a techniku a absolvoval tedy ještě dvouletou učňovskou průmyslovou školu ve Vsetíně. Poté byl zaměstnán jako strojník a odtud již byl pouze krok k jeho lásce a zároveň osudu, letectví. Jistěže i velice neutěšené sociální poměry a jeho od mládí pěstované vlastenectví z něhož vycházelo i silné národní uvědomění, hrálo roli v jeho cestě.
V době vrcholící hospodářské krize v srpnu roku 1933 byl odveden a začal navštěvovat Školu pro odborný dorost letectva ve VLU v Prostějově. Po jejím absolvování je přiřazen k Leteckému pluku 1 T. G. Masaryka do Prahy-Kbel, kde absolvoval stíhací výcvik. Během zdejšího výcviku počalo přátelství mezi ním a Václavem Kubcem (1907-1989), který zde taktéž působil. V říjnu roku 1934 je jako desátník-pilot přiřazen k letce 15. V lednu 1935 je jmenován polním pilotem-letcem. V červenci 1935 je povýšen na četaře. O tom, že se jednalo o špičkového letce, svědčí jeho čelné umístění v plukovní soutěži. Údaje ohledně jeho prezentace u letky 15 jsou převzaty z práce V. Kubce, nicméně v roce 1934 náležela letka 15 (pozorovací) k Leteckému pluku 4. (převedena 24. 8. 1934) a byla dislokována na letišti Vajnory. Z armády odešel do zálohy v březnu 1936, dle svých vzpomínek proto, že mu již nebyla schopna pomoci k dalšímu rozvoji. Snažil se najít uplatnění jako pilot u civilních společností nebo zkušební pilot, avšak doba poznamenaná hospodářskou krizí mu neumožnila realizovat tyto plány a tak byl nucen na pár měsíců přijmout pouze příležitostnou obživu.

Ve španělské občanské válce

Jednoho dne v létě se k Janu Ferákovi náhodou dostaly noviny, ve kterých se dočetl o zájmu Brazílie po zkušených pilotech pro svoji leteckou dopravu, zažívající zde právě obrovský rozvoj. Vzhledem k neexistenci závazků i neutěšené sociální situaci kontaktoval ambasádu a ta ho odkázala na pařížské zastoupení. Kola osudu se roztočila a Jan Ferák se s nadějí vydal do Paříže, vstříc neznámé budoucnosti. Během svého pobytu v Paříži se náhodou zúčastnil demonstrace na podporu dodávek zbraní španělské vládě José Girala, která se snažila zlomit zablokování dodávek vojenského materiálu vládou francouzského premiéra Léona Bluma (známé heslo — „Avions et cannons pour ĹÉspagne !“). Během demonstrace se prý setkal s jistým francouzským pilotem, který ho pro věc Španělska získal, letci zde byli pro bránící se vládu Španělské republiky společně s leteckým materiálem nejžádanějším artiklem. Myslím, že právě jeho cítění spolu s vyhlídkou na možnost opět létat byly rozhodující pro jeho vstup do španělského letectva.

Musím zmínit vyskytující se hlasy (nejen po listopadu 1989), že důvodem odchodu čs. letců mohly být jednak kázeňské prohřešky a na druhé straně finanční motivace, neboť skutečně podmínky některých letců-dobrovolníků byly odlišné od „řadových“ interbrigadistů (někteří letci byli republikánskou stranou najímáni na námezdní bázi a ohodnocováni fixními částkami za bojovou činnost, např. Američan Frank Glasgow Tinker měl podle některých autorů fixní plat 1500 $ + 1000 $ za každý sestřelený letoun). Můj názor je takový a nechci se pouštět do žádné ideologizace, že odchod Jana Feráka z armády na jaře 1936 nebyl způsoben kázeňským přestupkem (alespoň pro to není opora v archivech), jako tomu mohlo být např. u některých dalších našich letců působících u Aviación Militar. Třeba u dalšího letce-dobrovolníka Karla Vejvody (byl pro kázeňský přestupek v roce 1925 převelen od letectva k pěchotě), který měl ve Španělsku možnost opět sloužit u letectva, od října 1936 u 15. letecké skupiny a létal na strojích R-5, R-Z, Potez atd. a zúčastnil se bojů u Madridu a Toleda a nalétal přibližně 200 hodin. Karel Vejvoda se později během WW2 proslavil jako příslušník našich pozemních jednotek v SSSR.

Další u koho možnost kázeňského přestupku mohla hrát roli, byl Rudolf John, bývalý letec příslušník stíhací letky 36 Leteckého pluku 2 v Olomouci, který byl ve Španělsku těžce raněn, přišel o oko, ale i přes tento handicap mu bylo povoleno setrvat u letectva. Tyto příklady byly spíše míněny jako jedna z možných věcí ovlivňující odchody k republikánům a nerad bych, aby jakkoli snižovala nebo rozmělňovala jejich zásluhy.

Rudolf John (po zranění přišel o oko, 1937)

Karel Vejvoda v uniformě šp. rep. letectva

Ale zpět k Janu Ferákovi, který se rychle rozhodl a vydal se vstříc nové příležitosti, která tak ovlivnila jeho další osudy. Do Španělska dorazil počátkem října 1936, v době kdy prezidentem Manuelem Azañou (1880-1940) nově pověřený premiér Francisco Largo Caballero (1869-1946) stál tváří v tvář falangistické ofensivě proti Madridu, kterou „Caudillo“ Francisco Franco y Bahamonde (1892-1975) oficiálně ohlásil 27. září 1936 po dobytí Toleda. Jan Ferák (během své anabáze je znám jako José Ferco popřípadě jako „Kozek“) byl přijat v pro letce tradiční hodnosti podporučík (alférez) a umístěn zprvu jako stíhací pilot letectva Španělské republiky Aviación Militar (F.A.R.E.), jehož velitelem byl generál Ignacio Hidelgo de Cisneros (1894-1966).

Nástin jeho další činnosti není úplně objasněn a ne všechna fakta jsou známa a tak se alespoň pokusíme částečně poskládat mozaiku. Přes Barcelonu se dostal do Madridu a po krátkém zaškolení byl určen k jeho stíhací obraně. Podle většiny autorů i vzpomínek kolegů-letců byl přidělen ke stíhací letce eskadry Espaňa (Escuadra Espana-Malraux), jejímž velitelem byl Francouz Abel Guidez. Národnostní struktura letky byla velice pestrá, převažovali Francouzi (krom uvedeného Guideze např. Jean „Renant“ Darry, Victor Veniel, Guinet a další), Čech, Jugoslávec a Němec. Některé zdroje v minulosti uváděly, že Jan Ferák létal u jednotky na typu Dewoitine D-510, ale to se zřejmě nezakládá na pravdě, neboť zmiňovaný typ byl dodán až v prosinci 1936, kdy byl již Ferák umístěn u bombardovací letky eskadry.

V době Ferákovy působnosti měla letka ve výzbroji typy Dewoitine D-372(371) a Hispano-Nieuport NiD-52. Její působnost byla v první fázi dána letišti Quatro Vientos a Getafe, která tvořila obranou linii Madridu (další letiště např. Barajas, Alcala, Campo X.). Po 4. listopadu 1936 a pádu letišť Quatro Vientos a Getafe eskadra operovala z letiště Barajas. Některé prameny připisují právě k tomuto dni tři Ferákovy sestřely — dva stroje Fiat C.R.32 „Freccia“ a jeden He 51. Tyto, ostatně stejně jako další, nelze nijak blíže specifikovat (datace, typy, spoluúčast, exaktnější lokace atd.), potvrdit či vyvrátit. Přes vychloubačné výrazy generála Emilia Mola se však Madrid ubránil a přes četné budoucí pokusy zůstala zdejší frontová linie prakticky až do konce války zakonzervována. Jan Ferák získal válečné ostruhy velice rychle, krom sestřelů byl sám sestřelen, zraněn a následovala první vyznamenání a povýšení do hodnosti poručík (teniente).

Jak jsem již předestřel, finanční podmínky letců-dobrovolníků byly rozdílné a skutečně ne všichni zpočátku vstupovali pouze na základě idealismu a přesvědčení pomoci spravedlivé věci. Byly-li však u některých letců (např. zmiňovaný Tinker, který měl sjednané individuální podmínky ohodnocovaní) finanční aspekty rozhodující před vstupem, myslím, že skutečná realita bojů a situace ve Španělsku (o které mnozí před vstupem neměli zdání) dala na toto velice rychle zapomenout. Svědčí o tom fakt, že naprostá většina letců-dobrovolníků odevzdávala veškeré benefity získané svou činností na konto Červeného kříže ve prospěch uprchlíků a rodin obětí občanské války.

Po sestřelení a vyléčení svého zranění byl Jan Ferák přeřazen od stíhací letky k letce bombardovací, což je víceméně s podivem, protože během svého zhruba měsíčního angažmá se jako stíhač více než osvědčil — v tomto období měl dosáhnout celkem tří nebo čtyř vítězství, ale platí co jsem již zmínil — nemožnost bližších údajů (beletrie psaná na základě vzpomínek je nepřesná). Na druhé straně to svědčí o Ferákově letecké univerzálnosti potvrzující jeho pilotní kvality a právě to zřejmě mohlo hrát roli. Jeho kariéra stíhacího pilota trvala v této první fázi zhruba něco málo přes jeden měsíc.

K přemístění Jana Feráka došlo v prosinci 1936, kdy byl přeřazen k bombardovací eskadře, jejímž zakladatelem byl levicový spisovatel, známý antifašista, poválečný ministr a samozřejmě také pilot — Francouz André Malraux (1901-1976). Jím formovaná eskadra měla v době Ferákovy působnosti ve výzbroji typy Potez 540 (54) a několik kusů Marcel Bloch MB-210 a základnu v Albacete. Byla tvořena ve velké míře francouzskými dobrovolníky a k zakoupení výzbroje přispěla dobrovolná sbírka provedená ve Francii. Ferák se po přeškolení přesunul do Almerie odkud zahájil intenzivní bojovou činnost v prostoru Málagy.

V údobí leden-únor 1937 probíhala bitva o Málagu. Štáb povstalců v Salamance se po neúspěchu u Madridu, notně potřebujíc pozvednout sebevědomí, rozhodl k útočné akci na jihu mající za konečný cíl okupaci Málagy. Právě zde byly vládní jednotky nejslabší a po pádu Marbelly (22. ledna 1937) započal vlastní útok na Málagu. Jan Ferák se v té době zúčastnil bezpočtu operačních letů majících za cíl pomoci beznadějné situaci vládních jednotek. Zažil údobí „raného“ bombardování a několikrát se zúčastnil i náletu na vzdálenou Ceutu ve španělském Maroku. Během této působnosti byl také podruhé sestřelen skupinou C.R.32 po níž následovalo nouzové přistání na moře a následná záchrana místními rybáři.

Pádu Málagy (8. února 1937) sevřené v kleštích, za vydatného přispění italských expedičních vojsk generála Roatty, nemohla zabránit ani zoufalá snaha republikánských letců. Bezbřehá brutalita nacionalistických vojsk po dobytí města, dala u mnohých vzpomenout heslu „Lepší zemřít ve stoje než žít na kolenou“, jehož autorství si přisuzuje více osob, já právě zde zmíním Dolores Ibárruri Gomes (1895-1989).

Následoval přesun jednotky do Katalánska směrem k Barceloně a posléze Léridě, kde na jednom z letišť v blízkosti operovala především proti Baleárským ostrovům — Mallorce a Ibize, ale i např. proti cílům v okolí Zaragozy. Vzhledem k zastarávající výzbroji a z ní vyplývajících ztrát byly Potezy jednotky určeny pouze k provádění nočních operací, denní byly doménou modernějších SB-2 „Kaťušek“. Zde se Jan Ferák setkal s dalšími čs. dobrovolníky-letci — Josefem Součkem a Zdeňkem Talášem. Stejně jako u předchozích, nemůžeme najít velkou oporu pro popis působnosti jednotky v archivech, použijme tedy opět vzpomínky v kombinaci toho mála např. z italských archivů.

Jak rychle narůstal počet odlétaných operačních hodin Jana Feráka můžeme pouze odhadovat, neboť je znám pouze konečný, zahrnující celé jeho působení u Avición Militar — 940. Zažívá zde i památný 26. duben 1937 — a barbarský likvidační nálet na Guernicu, vojensky i strategicky nikterak významné venkovské městečko v baskické provincii Vizcaya. Akt jenž měl být varováním pro světovou veřejnost, před tím jaké hrůzy mohou v budoucnu nastat, bude-li fašismu ustupováno.

Dostáváme se k datu 31. května 1937, pro které máme alespoň částečnou oporu v archivech. Toho dne se osamělý Potez 540, na svislé ocasní ploše označen písmenem „D“ a zvaný „Antziak“, pilotovaný Janem Ferákem (v osádce za palubními kulomety Josef Souček a Zdeněk Taláš) vydal nad ránem z letiště v katalánské Léridě k náletu na přístav v Palma de Mallorce (správní středisko ostrova Mallorca). Za rozbřesku ho také bombardoval dvěma 250kg a třiceti 10kg pumami. Tento sólový nálet měl poměrně fatální následky, způsobil značné materiální škody, okolo deseti lidí zaplatilo svým životem a asi 30 lidí bylo zraněno. Po odbombardování a otočení ke zpátečnímu letu byl ve výšce zhruba 4000 metrů dostižen trojicí přepadových Fiatů C.R.32 od stíhací letky italských dobrovolníků dislokované na mallorské letecké základně Son San Joan. Letka, v některých pramenech uváděná jako Squadriglia Caccia (Mussolini) a od května 1937 jako 101a Squadriglia, byla určena k ochraně ostrova Mallorca především před rychlými a velice nebezpečnými „Antkami“ či „Katuškami“ SB-2.

Tentokráte měly před sebou „snazší“ cíl v podobě nepoměrně zastaralejšího Poteze. Freccie pilotovali Capitano Giuseppe D’ Agostinis (pozdější Maggiore ukončí druhou světovou válku se 3 jistými sestřely samostatně, 12 jistými sestřely ve spoluúčasti a 2 pravděpodobnými sestřely ve spoluúčasti), Sottotenente Ippolito Lalatta a Sottotenente Aurelio Vedovi. Ferákovu stroji nejprve několika dávkami zapálili levý motor, poté Ferák svůj poškozený stroj obrátil zpět k Mallorce. Po přiblížení se k ostrovu, se těžce poškozený stroj zřítil, zřejmě při pokusu o nouzové přistání v jihozápadní části ostrova u spojnic silnic Andratx-Estalences na místě zvaném „Pla de L’evangélica“ (v některých pramenech je uváděn sestřel severovýchodně od Palmy — směrem do centrální oblasti ostrova, což by moc neodpovídalo, protože stroj dopadl v jihozápadní oblasti ostrova, správně by mělo být uvedeno spíše severozápadně od Palmy, což by odpovídalo skutečné místu dopadu). Havárii přežil pouze kapitán letadla Jan Ferák, který s posledním vypětím sil unikl plamenům.

Zde je zajímavá nesrovnalost, v obou knihách psaných na základě vzpomínek Jana Feráka je zmiňováno nouzové přistání na moře a následné vytažení místními rybáři. Druhá mnou použitá verze o havárii na pevnině je převzata z italských zdrojů, navíc na jednom španělském internetovém fóru jsou fotky údajného ohořelého vraku Ferákova stroje, bohužel potvrzující známé úsloví o historické fotografii — „buď kvalitní nebo raritní…“ Jak jedna, tak druhá verze však potvrzují přežití pouze Feráka, oba další Češi na palubě a dva Španělé, kteří tvořili posádku poteze, zemřeli buď při útoku Italů nebo po zřícení stroje.

Zraněný a popálený Jan Ferák se dostal do nemocnice. O jak význačného zajatce šlo, svědčí, že o jeho osobu prý projevil zájem jak velitel italského letectva na ostrově Mallorca, tak i sám vojenský velitel Baleár a „caudillův“ bratr Ramón Franco y Bahamonde (1896-1938). V nemocnici pobyl zhruba tři týdny, pak následoval převoz do pevnosti Castilio de Belver, kde začaly výslechy. Původně avizovaná výměna s nacionalistickými letci v zajetí republikánů vzala za své po zjištění, že Jan Ferák je Čech. Následoval letecký přesun nejprve do Janova a poté na berlínské letiště Tempelhof. Janu Ferákovi se zřejmě jako prvnímu Čechovi dostalo pověstné „nacistické úslužnosti“ během pobytu v pevnosti-vězení Moabitu. Snaha nacistů prokázat údajné spojení mezi dobrovolníky a čs. vládou na jedné straně a na druhé eminentní zájem na „vytěžení“ co nejvíce informací o vojenské spolupráci mezi ČSR a SSSR byly zřejmě hlavní důvody Ferákova pobytu zde. Nakonec jak veliká Ferákova osobní statečnost, tak jistě potřeba mít vhodného důstojníka k výměně (Ferák měl v té době již hodnost kapitána F.A.R.E.) přispěly k ukončení této strašlivé anabáze a Jan Ferák byl 19. 8. 1937 v San Sebastianu u francouzských hranicích vyměněn za nacionalistického letce. Potřetí sestřelen! Nebylo divu, že se po návratu ze zajetí Jan Ferák ihned nevrátil k bojové činnosti.

Politická situace na mapě Španělska se mezitím také poněkud změnila, po premiéru Caballerovi (jehož vláda podala 15. května 1937 demisi) se vlády ujímá kabinet premiéra dr. Juana Negrína Lópeze (1889-1956). Na válečném poli v době Ferákova návratu pomalu doznívá bitva u Brunete, což byla původně republikánská ofensiva zahájená západně od Madridu u stejnojmenného městečka, jež měla odpoutat nacionalistické síly, které zahájily ofensivu v severních provinciích — Baskicku, Santaderu a Asturii (republikáni nebyli schopni přímo pomoci severu). Bitva u Brunete ve svém konečném výsledku skončila pro republikány neúspěchem, neboť nedokázali zpočátku slibně vyvíjející situaci využít a ztratili iniciativu. Sever navíc stejně padl.

Jan Ferák byl i díky své pilotní univerzálnosti určen pro přelétávání nově dodaných nebo opravených letadel k bojovým jednotkám. Samozřejmě na tomto zařazení mělo vliv i jeho předchozí sestřelení a následná kalvárie v zajetí. Letiště Prad de Llobregad a dále do Valencie, Albacete, Alicante a Los Alcazares, to byly nejčastější trasy přeletů. O další působnosti panují opět samé otazníky. Dle ne zrovna faktograficky přesného zdroje (obou memoárových knih) se po nějaké době Jan Ferák opět zapojil do bojové činnosti. Měl se zúčastnit několika náletů se stroji SB-2, což i vzhledem k tomu, jak zkušený pilot byl a že tyto typy přelétával, nezní nereálně. Nad jeho dalším zapojením poté jako stíhacího pilota na strojích I-16 „Mosca“ se vznášejí mnohé otázky.

K opětovnému zařazení ke stíhací letce mělo u Jana Feráka dojít v době probíhající bitvy o Teruel. Bitva započala 15. prosince 1937 jako republikánská ofensiva proti městu Teruel, důležitému strategickému výběžku v jižním Aragónsku, který představoval mimořádné nebezpečí pro Valencii a spojení středního Španělska s Katalánskem. Během „Teruelského inferna“ a nesmírně krvavých bojích se karta obracela. Po kapitulaci frankistické posádky (8. ledna 1938) se situace opět změnila a především díky povstalecké převaze v lidech i technice musely vládní jednotky nakonec Teruel 22. února 1938 po mimořádně krutých bojích vyklidit a jejich konečná pozice byla horší než výchozí.

Tyto boje doprovázela samozřejmě velice aktivní letecká činnost obou stran. Ztráty na obou stranách byly vysoké a letecká střetnutí postupně gradovala. Datum 19. února 1938 je u jména Jan Ferák podtrženo. Toho dne si měl připsat svá poslední vítězství na španělském nebi. Pilotoval údajně I-16 „Moscu“ a na ní měl dosáhnout sestřelu povstaleckého „monoplanu“ Bf 109. (Některé zdroje připisují k témuž dni ještě Heinkel a Caproni?) Bohužel jak je celé působení Feráka obestřeno otazníky, tak pro konečnou fázi to platí dvojnásob. Není pro to dosud žádné archivní opory a datum se objevuje pouze v obou publikacích vzniklých až dlouho po Ferákově smrti. U tohoto data figuruje také to, že byl v tomto boji Jan Ferák sestřelen (počtvrté) a zároveň zraněn. V každém případě to znamenalo ukončení působení Jana Feráka ve Španělsku, neboť v březnu 1938 se Jan Ferák náhle objevil v Praze, nebylo mu tedy umožněno prožít španělskou agonii až do hořkého konce.

Co bylo pravým důvodem odchodu Jana Feráka se můžeme jenom dohadovat. Mohly to být následky zranění (čtyřikrát sestřelen), zajetí nebo stavy neustálého psychického vypětí, které již vyčerpaný organismus nezvládal. Zrovna tak zhoršující se mezinárodně-politická situace republiky mohla být tím důvodem. Ferákova hvězda na španělském nebi dozářila, nalétal zde 940 hodin, připsal si množství sestřelů a načerpal mnoho bojových zkušeností na této „evropské střelnici“. Dosáhl hodnosti kapitána a podle některých fotografií možná i majora, což u letců F.A.R.E. rozhodně nebylo běžné a byl to vpravdě husarský kousek na četaře čs. armády. Jeho jméno se může směle napsat vedle jmen ostatních republikánských es této války jako Španělů Manuele Aguirre Lópeze, José Bravo Fernándeze, José Falco San Martína nebo es z řad dobrovolníků, z nichž jmenujme např. Božidara „Bosco“ Petroviče, Lva Šestakova, Ivana Lakajeva, Franka Tinkera, Francouze Jeana „Renant“ Darryho, Abela Guideze a dalších. Samozřejmě nebyl jediným Čechoslovákem ve službách Aviación Militar. Kromě již zmiňovaných Rudolfa Johna, Karla Vejvody, Josefa Součka a Zdeňka Taláše to byli např. Karel Gubula-Král, Karel Kříž. Mnozí další letci z naší prvorepublikové armády se nedostali k letectvu, ale sloužili v mezinárodních interbrigádách, jako např. Rudolf Bolfík nebo Vincenc Kocman (oba později v RAF u 311. perutě).

Po návratu do ČSR

Jan Ferák se po návratu do republiky a doléčení zranění na jaře 1938 rozhodl předat své zkušenosti na MNO, bohužel naprostá zaslepenost, odmítání a despekt ke všemu přicházejícímu z vládního tábora ve Španělsku zřejmě způsobily, že byl odmítnut. Následovalo setkání s přítelem od svého bývalého pluku Václavem Kubcem, který mu zprostředkoval zpracování vzpomínek z občanské války pro časopis Ahoj. Ohledně následujícího působení Jana Feráka mnoho záchytných bodů nemáme. Některými autory zmiňovaný návrat do Španělska pokládám za krajně nepravděpodobný, spíše vyloučený, a to nejen s ohledem na situaci vládních republikánských jednotek. Bohužel kvůli nedostatku archivních materiálů si nemůžeme udělat přesný obraz Ferákův v době mobilizační (byl-li vůbec mobilizován — nevíme totiž ani zda-li v té době byl na území ČSR —, scházejí tedy jakékoli údaje). Jeho svatba s Marií Talášovou (sestrou zahynulého člena Ferákova potezu) v únoru 1939 je jednou z mála známých konstant. Podle vzpomínek pamětníků mohl v období těsně po Mnichovu spolupracovat s vyslanectvím SSSR a převážet nějaké materiály do západní Evropy.

Odchod do SSSR

Po okupaci republiky 15. března 1939 se Janu Ferákovi podařilo s přispěním sovětské ambasády odejít do SSSR. Zde pro něj i pro jeho manželku nastal nový život. Sice obecně bývalí dobrovolníci ze Španělska měli ze strany Sovětů vřelejší přijetí, ale stejně to pro ně znamenalo změnu — i když neztratili ideje, tak v každém případě seznámení s reálným stavem pro ně znamenalo ztrátu mnoha iluzí. Dle dopisů Ferákovy manželky Marie i dle vzpomínek jiných čsl. vojáků v SSSR byl pro ně život zde velice těžký. Byli nuceni cestovat za prací takřka po celé zemi a o letectví se Janovi nemohlo ani zdát. Nejprve pracoval jako soustružník v Moskvě pak byl evakuován do Čeljabinska, další zastávky Omsk, Magnitogorsk, Sverdlovsk, Vološilovgrad až Alma-Ata, to jsou milníky jejich ruské cesty. Mezitím se Janu Ferákovi a jeho ženě Marii narodila dcera Jana. Není bez zajímavosti, že jí šel za kmotra jeden z pozdějších velikánů našich jednotek v SSSR Vendelín Opatrný (1908-1944). Tento bývalý kulometčík čs. armády, poté jeden z prvních interbrigadistů, se zúčastnil např. bojů u Teruelu a v Estremaduře. Vendelín Opatrný se později ještě více proslavil během bojů u Sokolova, Kyjeva a Bílé Cerkve, byl nositelem nejvyšších vyznamenání a patřil k našim nejstatečnějším vojákům. Byl to důvěrný přítel Jana Feráka, s nímž se pravděpodobně znal již ze Španělska (oba působili v Albacetě) a v Rusku se opět setkali v Čeljabinsku, kde spolu pracovali v traktorovém závodě.

Další datum, pro které máme oporu, je 3. únor 1942, kdy byl jako letec-stíhač prezentován v Buzuluku. Hodnost z  republikánské armády nebyla uznávána jako zdroj povýšení v čs. armádě, a tak byl 3. března 1942 povýšen „pouze“ na rotného a prozatím přiřazen ke štábní rotě. Jelikož se jednalo o velice zkušeného letce a navíc s frontovými zkušenostmi, jeho přeřazení k této zbrani bylo jen otázkou času. A protože zformování nějaké letecké jednotky v SSSR v té době vzhledem k nedostatku vycvičeného personálu bylo nereálné, jediná cesta vedla do Velké Británie a vstup do RAF. Jan Ferák se o svém odjezdu dozvěděl 21. března 1942 od čs. vojenské mise.

Nešťastný odjezd do Británie

Skupina pod velením plk. let. Josefa Berounského odjela 28. března 1942 z Kujbyševa přes Moskvu do Murmanska, aby zde čekala na vyplutí vhodného konvoje, s kterým by se dostala na britské ostrovy. Skupinu v čele s plk. let. Josefem Berounským, tvořili kpt. Jaroslav Hlaďo, npor. Jan Šťastný, ppor. Jiří Mikulecký, rt. Jan Ferák, rt. Bohuslav Zikmund, rt. Josef Návěsník a čet. Vratislav Laštovička. Skupina se nalodila na lehký křižník HMS Edinburgh (Capt. H. W. Faulkner, R.N.) ¹⁾, který byl součástí ochrany konvoje Q.P. 11 a 28. dubna 1942 vyplula z přístavu Murmansk. Pro skupinu započalo pravé „arktické inferno“, protože konvoj se stal středem zájmu německých ponorek a letectva. Křižník Edinburgh byl poprvé atakován 30. dubna 1942 ponorkou U 436 (Kptlt. Gunther Seibicke), protentokrát ještě neúspěšně, ale již v 15.00 GMT byla úspěšná U 456 (Oblt. Max-Martin Teichert), která křižník zasáhla dvěma torpédy, kvůli závadě torpédometů nemohla ale znovu nabít. První z vypuštěných torpéd zasáhlo pravobok a způsobilo požár paliva, výpadek proudu a naklonění lodi, druhé torpédo zasáhlo záď lodi — to bylo osudné pro plk. Berounského, který se zde nalézal v kajutě a při zásahu zahynul. Navzdory poškození se posádce podařilo křižník stabilizovat a zamířili zpět do Murmansku.

Poškozené plavidlo bylo znovu atakováno ráno 2. května 1942, tentokráte německými torpédoborci Hermann Schoemann (ten byl v boji Edinburghem vážně poškozen a nakonec se potopil), Z 24 a Z 25, kterým se podařilo zasáhnout levobok jedním torpédem. Tentokráte nebylo plavidlu pomoci. O posádku a přepravované osoby se podělily minolovky HMS Gossamer (40 lidí včetně naší skupiny letců) a HMS Harrier (ta vzala na palubu 350 lidí), Edinburghu zasadil ránu z milosti svým torpédem HMS Foresight, po jehož zásahu se potopil asi 150 námořních mil od stanice Polarnyj. Naše skupina se kromě zahynulého plk. Berounského dostala zpět do Murmansku.

Po zhruba deseti dnech čekání se opět nalodili, a to na palubu lehkého křižníku (třídy Fiji) HMS Trinidad (Capt. L. S. Saunders, D.S.O., R.N.), který se po poškození v boji (29. března 1942) a provizorní opravě chystal vyplout z Murmansku jako součást krytí konvoje QP 13. Trinidadu ale taktéž nebylo souzeno doplout do cíle své cesty a již následujícího dne večer byl napaden Junkersem Ju 88 (pravděpodobně náležel k III./KG 30), jehož čtyři bomby křižník zasáhly (některé prameny udávají že Trinidad přímo zasáhly dvě ze čtyř svržených pum). Během útoku zahynuli rt. Jan Ferák, rt. Josef Návěsník, rt. Bohuslav Zikmund a čet. Vratislav Laštovička. V okamžiku útoku se nacházeli v útrobách lodi, která se změnila v ohnivé peklo a 15. května 1942 krátce po půlnoci byl hořící Trinidad potopen torpédy vypálenými z HMS Matchless. Zbývající trojice ze skupiny letců, kpt. Jaroslav Hlaďo, npor. Jan Šťastný a ppor. Jiří Mikulecký se zachránila a na palubě torpédoborce HMS Foresight všichni dorazili 19. května 1942 do skotského přístavu Greenock.

Jan Ferák tedy napodruhé po havárii na Mallorce neunikl ohnivému peklu, které se stalo jeho osudem, nebylo mu umožněno se opět chopit zbraně a bojovat s nenáviděným fašismem, jehož hrůzy poznal dříve než ostatní. Zbyla po něm manželka s dcerou, které se musely dále samotné protloukat těžkým životem. Hrobem Jana Feráka se stalo Barentsovo moře blízko Severního mysu (Nordkapp), zhruba v souřadnicích 73° 37' s.š. a 23° 27' v.d.

Jan Ferák — hrdina, letec, veliký vlastenec a v neposlední řadě člověk, který byl jedním z těch, kteří u mne před více než dvaceti lety nastartovali zájem o leteckou historii.

Post Scriptum: Dne 31. 8. 1942 byl presidentem čs. republiky udělen Janu Ferákovi in memoriam Československý válečný kříž 1939 za „vynikající a úspěšné činy, při kterých službě vlasti obětoval svůj život.“

Použité prameny a literatura:

• Jiří Rajlich: Na nebi hrdého Albionu 3. 1942 (Svět křídel, 2001)
• Jiří Rajlich: Na nebi hrdého Albionu 7. Černá kronika čsl. letectva v RAF 1940-1945 (Svět křídel, 2004)
• Jiří Rajlich, Jiří Sehnal: Vzduch je naše moře (Naše vojsko, 2002)
• Vojenské osobnosti čs. odboje 1939-1945 (VHÚ, 2005)
• Václav Kubec: Kde olivy dozrávají (Ostrov, 2003)
• František Fořt: V dešti bomb (Vítězná křídla, 1976)
• Zdeněk Šmoldas: Českoslovenští letci v boji proti fašismu (Naše vojsko, 1987)
• Svatopluk Matyáš: Stíhačky nad Španělskem 1936-1939 (Svět křídel, 1998)
• Roman Cílek: Krvavá předehra Španělsko 1936-1939 (Epocha, 2004)
• Frances Lannon: The Spanish Civil War 1936-1939 (Osprey, 2002)
• Ken Bradley, Mike Chappell: The International Brigades in Spain 1936-1939 (Osprey, 1994)
• Christopher Shores: Air Aces (Greenwich, 1983)
• František Loucký: Mnozí nedoletěli (Naše vojsko, 1989)

Periodika:

• Letectví+kosmonautika
• HPM
• Historie a vojenství
• REVI
• Plastic kits revue

Webové stránky:

• www.obecusti.cz
• http://surfcity.kund.dalnet.se
• www.adar.es
• a četná další internetová fóra zabývající se šp. občanskou válkou 1936-1939
  

Zvláštní poděkování panu Jiřímu Rajlichovi za odbornou korekturu a paní Heleně Šanderové za laskavé svolení k použití jejích fotografií i pomoc při pátrání.

---