Messerschmitt Bf 109

Start a přistání s tímto letounem bylo poměrně problematickou záležitostí, především pro méně zkušené piloty. Letoun totiž trpěl výraznou snahou utíkat ze směru a problémy způsobovala i geometrie hlavního podvozku, navíc s malým rozchodem. Sama Luftwaffe uváděla, že ještě před vypuknutím války evidovala na 1500 více i méně závažných nehod při startu či přistání.

Mechanismus zatahování hlavního podvozku (levá a pravá podvozková noha) není mechanicky svázán, což dokumentuje tato fotografie — vidíme zde nesymetrické zasouvání podvozkových nohou.

Typ Messerschmitt Bf 109 tvořil až do konce války podstatnou součást německého denního stíhacího letectva (od roku 1941 společně s letouny Focke-Wulf Fw 190). Stroj byl vyvíjen od roku 1934 — tím se ovšem nikterak zásadně neliší od mnoha jiných válečných typů, mnohdy vyvíjených od poloviny 30. let (vlastně jen potvrzuje slova pana Václava Němečka, že válka v podstatě byla vybojována typy, které vznikaly již před válkou a úspěšné konstrukce vznikající až za války byly spíše výjimkou, vesměs se buď nezdařily či jejich vliv na válečné dění nebyl velký). První prototyp (Bf 109 V1, W.Nr. 758, opatřený civilní imatrikulací D-IABI) poháněný motorem Rolls-Royce Kestrel vzlétl 28. května 1935. Od počátku sériové výroby bylo až do konce války bylo vyrobeno na třiatřicet tisíc „stodevítek“ různých verzí.

Poměrně často se uvádí, že 11. listopadu 1937 dosáhl prototyp V13 (D-IPKY) se speciálně postaveným motorem rychlosti 610,95 km/h, čímž se na čas stal držitelem rychlostního rekordu v kategorii pozemních letounů. Překonal tím předchozí rekord, ustavený Howardem Hughesem na stroji H-1 (dosáhl rychlosti 567,11 km/h). To ovšem byl rekord tak říkajíc „privátní“, získaný bez jakéhokoli oficiálního zájmu, na rozdíl od všestranné podpory, které se dostalo firmě Messerschmitt… Pravdou je, že v té době absolutní rychlostní rekord stále drželi Italové na stroji Macchi M.C.72, s kterým dosáhli 709,21 km/h, ustavený již 23. října 1934. Není bez zajímavosti, že i předchozí absolutní rychlostní rekord — také ustavený na plovákovém závodním letounu — byl rovněž vyšší, než rychlost dosažená na Bf 109 V13, zde byli pro změnu držiteli Britové na Supermarinu S-6, s kterým již v září 1931 dosáhli nad měřící bází průměrné rychlosti 655,80 km/h. Messerschmittův rekord vydržel do 30. března 1939, kdy jej překonala domácí konkurence firmy Heinkel se strojem He 100 V8, který navíc také konečně získal i absolutní rychlostní rekord, když bylo nad měřící základnou dosaženo průměru 746,606 km/h. Výkonem stroje Bf 109 V13 ovšem rekordy „stodevítky“ končí — není na tom ostatně nic divného, aerodynamicky nikdy nešlo o nějak převratnou konstrukci. Stačí si připomenout, že sériový Bf 109E s motorem DB 601A dosahoval maximální rychlosti 560 km/h, zatímco italský stíhací letoun Macchi M.C.202 s týmž motorem byl o 40 km/h rychlejší.