Dunajská vojenská flotila SSSR

Dunaj (německy Donau,slovensky Dunaj, slovinsky Donava, maďarsky Duna, chorvatsky Dunav, srbsky Дунав, bulharsky Дунав, rumunsky Dunărea, ukrajinsky Дунай) je po Volze druhá nejdelší řeka v Evropě, která protéká nebo tvoří státní hranici celkem 10 zemí (Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko,  Moldávie, Ukrajina). Délka toku činí 2 857 km (s Bregem 2888 km). Rozloha povodí je 801 463 km² a zasahuje do 19 evropských států.

Historie Dunajské vojenské flotily

První ruská Dunajská flotila hodná toho jména byla na rozkaz P. A. Rumjanceva vytvořena v roce 1771 za rusko-turecké války, která probíhala v letech 1768 až 1774. Její název zněl Limanskaja grěbnaja flotilija (Лиманская гребная флотилия - Limanská veslicová flotila). Flotila byla sice roku 1774 rozpuštěna, ale za následující rusko-turecké války v letech 1787 až 1791 byla pod velením kontradmirála N. S. Mordvinova znovu vytvořena - od prosince roku 1790 nesla název Černomorskij grěbnyj flot (Черноморский гребный флот - Černomořské veslicové loďstvo). Flotile později velel genarálmajor O. M. de Ribas, kterému se podařilo ve spolupráci s pozemními jednotkami dobýt  Kinburn, Macin, Brailov, Očakov a Izmail. 

V dalších rocích se pod názvy Dunajskaja grěbnaja flotilija (Дунайская гребная флотилия - Dunajská veslicová flotila) a poprvé i Dunajskaja vojennaja flotilija (Дунайская военная флотилия - Dunajská vojenská flotila) v 19. století se velmi úspěšně zúčastnila rusko-tureckých válek proti daleko silnější turecké flotile. V roce 1879 byly lodě Dunajské vojenské flotily zařazeny do Černomořského loďstva a část jich byla darována osvobozenému Bulharsku.

Flotila se zúčastnila bojů 1. světové války a přinesla svůj vklad do výsledků revoluce v Rusku v roce 1917.

V listopadu 1917 bylo zformováno revoluční Vojenské námořnictvo (Военный морский флот, ve zkratce ВМФ - Vojennyj morskij flot - VMF) a Dunajská vojenská flotila (DVF) se stala jeho součástí. Lodě DVF poskytovaly všemožnou pomoc Rudé armádě při obsazování Besarábie a nastolení moci revolučních rudých sovětů v této zemi.

V březnu roku 1918 byly lodě flotily zajaty v Oděse a obsazeny německo-rakouským vojskem.

Nová Dunajská vojenská flotila SSSR

Zformování DVF pro následující období bylo zahájeno v červenci roku 1940 opět v rámci Černomořského loďstva a flotila dostala do vínku impozantní výzbroj. Vlastnila už v té době pod velením kontradmirála N. O. Abramova a náčelníka štábu DVF kapitána V. V. Grigorjeva oddíl monitorů - lodě UDARNYJ, MARTYNOV, ROSTOVCEV, ŽELEZŇAKOV a ŽEMČUŽIN, řadu obrněných dělových člunů a mnoho menších plavidel nejrůznějších typů. Ale popořádku, na Dunajskou vojenskou flotilu měly původně přijít i další lodě.

Dne 1. září roku 1939 byly založeny na závodě Leninskaja Kuznica tři kýly pro monitory pro Amurskou říční flotilu, konkrétně měly být umístěny na středním toku Amuru. Jejich jména byla  úředně stanovena na ŠILKA, ARGUŇ a VOLOČAJEVKA. Jejich standardní výtlak měl být 735 tun, plný výtlak 800 tun. Hlavní rozměry těchto plavidel měly být d = 71,7 metru, š = 11,3 metru a ponor 1,15 metru. Jejich pohon měly zajistit dva dieselmotory typu 38-KR-8 každý o výkonu 800 koňských sil, s jejichž pomocí měly monitory dosahovat maximální rychlosti až 12 uzlů. Jejich výzbroj zahrnovala dvě dvoudělové věže typu B-28 s děly ráže 130 mm a dvě dělové věže poloautomatických kanónů typu 41K ráže 45 mm. Výzbroj doplňovaly tři dvojčata velkorážních kulometů typu DŠK M2B ráže 12,7 mm. Hlavní pás opancéřování měl tloušťku 50 mm ve střední části lodí a 16 mm v přední a zadní části. Paluba byla pancéřována 30 milimetry ocelového pancéře ve středu lodě, jinde pouze 8 mm.

Lidový komisař válečného loďstva admirál N. G. Kuzněcov, jak je už uvedeno výše, dne 8. července 1940 nařídil sestavit novou Dunajskou vojenskou flotilu. Jejím základem měla být zmíněná pětice monitorů, které byly převedeny ze stavu Dněperské flotily, což všichni z admirality považovali za naprosto nedostatečné. Proto 17. července náčelník Správy pro stavbu válečných lodí VMF viceadmirál A. A. Žukov navrhl převést příděl monitorů projektu SB-57 typu ŠILKA na Dunaj. V souvislosti se změnou místa spuštění na vodu na pokyn shora změnili monitorům jejich budoucí jména: ŠILKA byla odteď VIDLICA, ARGUŇ dostal jméno KACHOVKA a VOLOČAJEVKA bůhvíproč měla i nadále své původní jméno.

Ke dni 11. června 1941 byly monitory VIDLICA a VOLOČAJEVKA spuštěny na vodu a byly vystrojovány na základně už na hladině. Dostaly vzápětí děla hlavní ráže 130 mm ve dvoudělových věžích typu B-28 sériového typu, které měly podélnou přepážku dělící věž na dvě oddělené poloviny. Monitor KACHOVKA byl ještě na lodním skluzu a žádnou výzbroj neměl.

V průběhu měsíce července kvůli ohrožení blízkého týlu se na admiralitě kolegium lidového komisaře válečného loďstva Kuzněcova rozhodlo odvléci za pomoci remorkérů oba částečně vyzbrojené monitory dolů po Dněpru do Záporoží, kde měly být dostrojeny a dovybaveny výzbrojí v místní opravárenské loděnici. Úředně se na jim na tuto etapu jejich krátkého života dostalo označení R-5114 a R-5115. V souvislosti s nenadále rychlým postupem německých vojsk až k Záporoží byl budoucí monitor VIDLICA potopen vlastní posádkou uprostřed hlubiny na řece. Dodáme ještě, že po konci války byl trup monitoru vyzvednut a předán do šrotu.

Ve stejný den byla i VOLOČAJEVKA vyvlečena doprostřed Dněpru a měla být rovněž potopena, ale na přímý rozkaz velitelství pozemních vojsk byla v té době trhavinami proražena na několika místech přehradní hráz vodního díla Dněproges a vodní masy, které se z přehrady po explozi vyvalily, vynesly trup nedokončeného monitoru z vodního toku až do značné vzdálenosti na plochý břeh řeky. V následujících dnech byl využíván vojsky bránícími tato místa jako improvizovaný opěrný bod a obranné opevnění. Dne 4. října při závěrečném ústupu vojsk Rudé armády ze Záporoží jej ženisté podminovali a vyhodili do vzduchu. Obrněný trup se rozpadl na několik částí, které zůstaly trčet z hlíny na příbřežní louce.

Když se vojska německé a rumunské armády blížila ke Kyjevu, velení obrany města rozhodlo spustit KACHOVKU na vodu a potopit ji. Dne 18. října 1941 byl trup nedokončeného monitoru odvlečen remorkérem do středu Rybalského zálivu na Dněpru a v osmimetrové hloubce potopen. V době okupace Kyjeva se němečtí ženisté několikrát bez úspěchu pokusili monitor vyzvednout. Po osvobození Kyjeva Rudou armádou se tyto práce pokusily obnovit sovětské pracovní skupiny z místních loděnic. Vyzdvihnout loď se podařilo až 6. prosince 1944 a na počátku roku 1945 byl trup nedokončené a značně poškozené lodě předán ukrajinské pobočce závodu Glavvtorčermet na sešrotování.

Zajímavé v této souvislosti je, že před samým začátkem války byly započaty projekční práce na plánech nového velkého monitoru pro řeku Amur. Měl mít standardní výtlak 1200 tun, plný ještě o padesát tun větší a rozměry d = 80 metrů, š = 12 metrů a ponor 1,6 metru. Pancéřování bylo také impozantní: boky 75 mm a paluba 50 mm. A ještě zajímavější bylo, že rudí námořníci se proprvé u této konstrukce předem zřekli dlouhohlavňových kanonů s plochou dráhou střely a velkém dostřelu ve prospěch čtyř kusů houfnic ML-20 v dělových věžích typu AM-152-2. Jejich délka hlavně byla 32,4 ráže a největší náměr 65°. Houfnice měly kromě plné náplně ještě dvanáct menších, jejich granát o hmotnosti 43,4 kg měl při dvanácté náplni počáteční rychlost 284 m/s a doslova minometnou trajektorii. Při plné náplni mohla houfnice protipancéřovým granátem vážícím 51 kg prostřelit skrznaskrz jakýkoliv rumunský monitor na Dunaji. A také proto se uvažovalo na admiralitě o tom, že by podobné jednotky veskrze moderního typu byly nasazeny i na Dunaji. Ale předběhli jsme válečné události a tak se vraťme zpět do roku 1940, kdy Dunajská vojenská flotila vznikala.

Za hlavní základnu flotily byl určen Izmail. Flotila se podle všeho vůbec obsazování Besarábie (Moldávie) v roce 1940 nezúčastnila, alespoň žádná zmínka o takové akci v seriózních zdrojích není. Všechny zdroje uvádějí, že Dunajská vojenská flotila se na svá nová stanoviště a základny přemístila až poté, co sovětská vojska obsadila Besarábii. Delší dobu se tam pak zabydlovala a vytvářela potřebnou infrastrukturu současně s tím, jak rekognoskovala nové válčiště a protivníkovy možnosti i zvyky.

Ke dni 22. června 1941 měla DVF ve svém bojovém stavu 5 monitorů (UDARNYJ, ŽELEZŇAKOV, ROSTOVCEV, MARTYNOV, ŽEMČUŽIN), dva dělové čluny (BUG a DNĚSTR), 22 obrněných dělových člunů typu Projekt 1125, oddíl minolovných člunů typu Ja-5 (Я-5) s pěti jednotkami a navíc dvěma jednotkami vyrobenými výhradně ze dřeva, 4 čluny typu Morskoj ochotnik MO-4, oddíl kluzáků (jinde uvedeno polokluzáků) se 6 čluny, minonosku KOLCHOZNIK, štábní loď BUG, plnomořský remorkér, plovoucí dílnu označenou jako PM-10, dále nemocniční loď SOVĚTSKAJA BUKOVINA, dva říční kolesové remorkéry, sedm nákladních bárek - vlečných člunů bez vlastního pohonu, dvanáct jiných plavidel - člunů malého výtlaku a různého účelu i provedení a řadu pomocných plavidel.

Kromě lodí patřily do sestavy DVF také další jednotky: 96. samostatná stíhací letka se 6 stíhačkami I-153 a 8 letouny I-15, podřízená operačně velení flotily, dále PL baterie protiletadlového oddílu a pobřežní dělostřelecké baterie - výčet dále v textu, střelecká rota označovaná jako doprovodná rota (рота сопровождения) a kulometná rota. Po začátku války dostala DVF do svých řad také čluny NKVD sloužící původně při ochraně státních hranic SSSR ve 4. černomořském oddílu pohraničních plavidel NKVD. Šlo o čtyři hlídkové čluny typu MO a čtrnáct (některé prameny udávají 17) menších motorových člunů téhož určení. Lodě flotily měly své základny na levém břehu Dunaje. V první řadě to byl Izmail, jak už bylo dříve řečeno, dále to byly manévrové základny v přístavech Reni, Chilia (ukr. Kilia) a Vylkove.

Bohužel bylo možné bez potíží všechny tyto základny pozorovat z rumunského břehu, takže skrytost jakéhokoliv manévru byla jen obtížně dosažitelná, a to od samého počátku jakéhokoliv pohybu lodí. Černomořské loďstvo mělo poměrně dobře vybudovaný systém obrany pobřeží. Samozřejmě, že nejlépe na tom byla hlavní základna loďstva, ale i DVF měla s tímto problémem své zkušenosti. Proto také měla k dispozici dvě mobilní baterie č. 724 a 725, každá vyzbrojená čtyřmi kanonovými houfnicemi ráže 152 mm typu ML-20 vzor 1937, dále dvě stacionární baterie námořních kanonů - první u vesnice Žebrijani s číslem 717 měla námořní kanony ráže 130 mm L/50 se štíty a druhá, označená číslem 7, měla čtyři kanony ráže 75 mm L/50; ta sídlila u obce Vylkove. PVO flotily zahrnovala 46. samostatný oddíl PL dělostřelectva, jehož protiletadlové baterie byly vybaveny 37 mm PL automatickými kanony typu 70-K, které byly upraveným námořním typem 61-K (37-мм автоматическая зенитная пушка образца 1939 года (61-К).

Na počátku války s Německem a jeho spojenci byly na západních hranicích SSSR podél řek Prut a Dunaj na teritoriu Rumunska soustředěny jednotky 11. německé a 3. a 4. rumunské armády. Ty měly za úkol na sebe upoutat aktivní útočnou činností sovětská vojska stojící proti nim, aby útočné uskupení německé skupiny armád JIH - Heeresgruppe SÜD skládající se hlavně ze 6. a 17. armády a 1. tankové skupiny mohlo uskutečnit průlom sovětských linií, ovládnout prostor Kyjeva a přepravy přes řeku Dněpr.

Rumunsko podle známých údajů disponovalo na Dunaji následujícími silami: 7 monitorů (Monitoare MIHAIL KOGALNICEANU, ALEXANDRU LAHOVARI, LASCAR CATARGIU, ION C. BRATIANU, BUKOVINA - ex SAVA, BESSARABIA - ex INN, ARDEAL - ex TEMES, 14 hlídkových člunů (Vedete CAPITAN NICOLAE LASCAR BOGDAN, CAPITAN ROMANO MIHAI, LOCOTENENT CALINESCU DIMITRIE, LOCOTENENT LEPRI REMUS (dle jednoho pramene potopen 11. ledna 1940, ale ve skutečnosti byl ztracen až v roce 1942 při nehodě), MAIOR ENE CONSTANTIN, MAIOR GIURASCU DIMITRIE, MAIOR NICOLAE GRIGORE IOAN, CAPITAN DUMITRSCU, MAIOR SONTU GHEORGHE, PORUMBITA, SOIMULET, ARGESUL, TELEORMAN, TRTUSUL, VEDEA), ozbrojené čluny pohraniční stráže BISTRITA, OLTUL, SIRETUL, PORUMBITA, SOIMULET, OPANEZ, RAHOVA, policejní ozbrojené čluny RANDUNICA, GRANICERUL, PANDURUL, POTERASUL, SANTINELA, VEGHEATORUL, LOCOTENENT STOICESCU, LOCOTENENT VARTOSU, SMARDAN, SILISTRA, SUBLOCOTENENT GHEORGHIU, LOCOTENENT ATANASIU CICERONE, SUBLOCOTENENT PAVELESCU, k tomu ozbrojené kolové parníky GENERAL MAICAN, CAPITAN-COMANDOR PAUN, LOCOTENENT-COMANDOR DEMETRIADE a šest (někde se udává jejich počet jako pouze tři) ex-carských plovoucích baterií (Baterii flotante) na nákladních člunech se základnami v ústí Dunaje v Galati a v obci Tulcea. Rumunské monitory byly poměrně staré a pomalé, vždyť také pocházely z počátku 20. století, ale měly dobrou hlavní dělostřeleckou výzbroj výkonných škodováckých námořních kanonů ráže 120 mm L/44, kvalitní a silné (40 - 60 mm) pancéřování a v žádném případě se nesměly podcenit.

Silnou stránkou modernějších sovětských lodí byla rychlost, manévrovatelnost a palebná síla, jejich nepřítel pak měl naproti tomu od počátku války převahu ve vzduchu.

Průběh operací DVF v roce 1941

Na Dunaji probíhaly počáteční i další dny války úplně jinak než kupříkladu na Baltu nebo v Bělorusku. Dne 22. června v 0445 zahájilo rumunské dělostřelectvo palbu na sovětské město Izmail. Současně se na obyvatele a civilní i vojenská zařízení vrhla rumunská a německá letadla a začalo bombardování. Sovětské pobřežní dělostřelectvo a děla lodí DVF odpověděly palbou, přičemž u Izmailu to bylo okamžitě, zatímco na jiných úsecích se ta „řádná a správná“ odpověď opozdila až o tři hodiny. Velitelé se velmi často báli zahájit boj z obav, které měli z případných represálií se strany vyššího velení.

První den se velitelé Rudé armády hlavně dohadovali, co dělat. Přesto byly obranné operace zahájeny a rumunsko-německé nesmělé pokusy překročit Dunaj 24. června na malých člunech v menších skupinkách formou infiltrace sovětského obranného systému se kvůli silné obranné palbě nikde nezdařily. Německé a rumunské letectvo spolu s dalekonosným dělostřelectvem pokračovaly od prvního dne útoku v napadání jak předního okraje obrany, tak i blízkého týlu Rudé armády.

Sověti se rozhodli oplatit výsadky nepříteli stejnou mincí už kvůli faktu, že z rumunské strany Dunaje měli jejich protivníci každý pohyb na sovětském břehu i lodě na hladině v přímém dohledu. Zbavit je této výhody se stalo nutností, pokud o své lodě a obranná postavení na břehu Dunaje nechtěli Sověti velmi brzy přijít. Jediným východiskem byla aktivní obrana a snaha zlepšit své vyhlídky v pokračujícím konfliktu. Obsadit přinejmenším prostor poloostrova Satu-Nou se rozhodlo velení DVF provést vysazením roty pohraničníků NKVD poručíka Bodrunova a jednou četou z vlastních posádek flotily jako první vlnou výsadku.

Termín byl stanoven na noc 24. června v 0250 místního času, kdy se začíná u Dunaje slabě rozednívat a v nastalém pološeru bylo lehčí se orientovat jak pro vojáky, tak pro posádky člunů, které je měly na rumunský břeh dopravit. Dělostřelecká příprava ve prospěch výsadku trvala od 0230 celkem dvacet minut a donutila nepřátelské pozorovatele důkladně schovat hlavy. Pálily po nich jak děla monitorů UDARNYJ a MARTYNOV z Kislického ramene Dunaje, tak 725. baterie pobřežního dělostřelectva. V čase 0245 přeneslo dělostřelectvo palbu za přední okraj; ve zmatku nastalém na rumunské straně se přeplavily obrněné dělové čluny s desantem na palubách ke druhému břehu a úspěšně jej vysadily. Nastal krátký boj s obránci břehu podporovaný děly obrněných dělových člunů přímou palbou, kdy se v jednu chvíli vylodění pohraničníci utkali s Rumuny dokonce na bodáky, ale vše to trvalo pouze okolo půl hodiny, načež se rozhostilo téměř úplné ticho. Skončilo i nepřesné ostřelování Izmailu dalekonosnými děly, vyvolané zmatkem v rumunsko-německém velení.

 

Výsadek zajal 70 rumunských vojáků, ukořistil dvě polní děla ráže 76 mm a deset kulometů. Vyšlo najevo, že úsek obsazený u Satu-Nou nepřítelem bránily dvě rumunské pěší roty, četa pohraniční stráže a četa policie vyzbrojené kulomety, puškami a posílené děly. Zbytek posádky opěrného bodu se po objevení útočících vojáků v námořnických uniformách rychle rozutekl po příbřežních bahnitých mělčinách a při ústupu v nich utopil dvě další děla, která se Rumuni pokusili odtáhnout rukama z dosahu sil desantu.

Postup výsadku podél břehu Kilijského kanálu za podpory děl monitorů, 725. baterie a obrněných dělových člunů byl rychlý a úspěšný. Obsazeny byly vsi Pardina, ostrovy Tataru a Velký a Malý Dallar, oddělené od břehu mělkými vedlejšími průlivy. Za necelých 24 hodin se obsazený úsek rozšířil až na 40 km podél břehu. Jeho hloubka od břehu vymezená místy, kde začínaly neprostupné pobřežní bažiny a mělčiny zarostlé rákosím, byla od dvou do tří kilometrů.

Velitel 14. střeleckého sboru se po zprávách o úspěšném obsazení úseku u Satu-Nou rozhodl výsadek, i přes své původní odmítnutí na něj poskytnout vojáky, podpořit 23. střeleckým plukem 25. střelecké divize, aby bylo možno tak dlouhý úsek břehu udržet proti očekávaným protiútokům. Dík úspěchu výsadku bylo Dunajské flotile umožněno plout po velkém úseku řeky skrytě bez nevítaného dohledu nepřátelských pozorovatelů z rumunských břehů Dunaje. Tak se třetí den války na Dunaji vytvořila úplně nová operační situace než na začátku střetnutí. Ostřelování Izmailu téměř přestalo, neboť z nepřátelských palpostů ani pozorovatelen nebylo možné dopady granátů německého a rumunského dalekonosného dělostřelectva vyhodnocovat. Palba baterií ostřelujících Izmail a základnu DVF z prostoru Tulcey byla ze stejného důvodu velmi nepřesná a slabá. Značná část Dunaje byla tedy od okamžiku úspěšného obsazení Satu-Nou v rukách Sovětů.

Jejich protivník ale držel velkou část pravého břehu blíže k ústí řeky a měl k dispozici silně opevněné, dělostřelectvem bohatě dotované opěrné body v městečku Kilia Staraja proti Kilii Nové na sovětském břehu a v osadě Periprava proti obci Vylkove. Proto se sovětské velení obranného úseku u ústí Dunaje rozhodlo rozšířit obsazením dalších cca 30 km rumunského břehu operační prostor DVF a dále zpevnit své obranné postavení zlepšením manévrovacích možností. K desantu byly vybrány jednotky 23. střeleckého pluku pod velením kapitána P. N. Siroty. Ten šel v čele první vlny, kterou tvořil nejlepší a nejzkušenější prapor pluku. Místo pro jeho vysazení bylo vybráno přímo pod vsí Chilia Veche (ukr. Kilija Staraja), aby byl bojem zaměstnán celý opěrný bod ve vsi; současně měli vojáci výsadku vyrazit podél břehu vstříc rotě pohraničníků NKVD poručíka Bodrunova.

Velení Černomořského loďstva odpovědné za udržení obrany na Dunaji každý aktivní úspěch obrany uvítalo a tak přidělilo k podpoře výsadku celého pluku 99. houfnicový dělostřelecký pluk „Čapajevské“ divize a dvě letky bombardérů. Tato síla se zúčastnila dělostřelecké přípravy útoku, která zahrnovala i palbu dvou monitorů z Kislického ramene Dunaje. V noci na 26. června odrazilo od sovětského břehu celkem 14 plavidel kilijsko-vylkovské skupiny vedených obrněnými dělovými čluny a doprovázených bývalými hlídkovými čluny pohraniční stráže, která měla na palubách první vlnu - prapor pěchoty. Poté, co se celá skupina lodí dostala beze ztrát ke břehu, pod slabou palbou několika málo kulometů a pušek vylodila výsadek, který se úspěšně zachytil na břehu a začal nepřítele vytlačovat.

Po obdržení hlášení o úspěchu vyslalo velení DVF na cestu přístavní remorkéry z Izmailu, které vezly na svých palubách zbytek pluku. Za dvě hodiny  - v 0828 byla Kilia Staraja v rukou desantu, který úspěšně postupoval vpřed a pro lodě DVF, které původně podporovaly výsadek palbou, nastal nový den s novými úkoly: musely na sovětský břeh převézt více než 600 válečných zajatců - rumunských vojáků i důstojníků, kteří se vzdali. Zbytek posádky opěrného bodu utekl do příbřežních mělčin a houšti, odkud se občas ozývala řídká palba z pušek. Ukořistěno bylo osm pěchotních děl, třicet kulometů a více než tisícovka pušek, to vše s velkou zásobou munice.

I když výsadek dopadl znovu dobře, sovětské velení pocítilo, že v takových operacích jim citelně chybí zkušenosti. Cenou za to byly poněkud vyšší ztráty, než tomu bylo u prvního výsadku. Takovou cenu za zisk pásu nepřátelského břehu v délce přes 70 km do hloubi asi 4 kilometrů i s přilehlými ostrovy však Sověti rádi zaplatili. Jen Peripravu se nepodařilo obsadit útokem z chodu, tam se nepřítel opevnil daleko silněji a udržel svá postavení i proti řadě ztečí podporovaných děly DVF. Ves měla na svou obranu asi tisícičlennou posádku vyzbrojenou mimo jiné třemi dělostřeleckými bateriemi a desítkami kulometů. 

Armádní velení ale nařídilo, že po dobytí a obsazení takto dlouhého úseku břehu musí být dva prapory pěchoty opět odvezeny do Izmailu. Obrana tohoto významného předmostí byla tím pádem vložena na bedra vojáků jediného slabého střeleckého praporu a roty pohraničníků. Flotila tak získala manévrovací prostor v délce cca 76 km a hloubku předmostí, která byla potřebná k tomu, aby flotila zůstala ukryta nepovolaným očím. Úsek se prostíral od vesnice Periprava k ústí řeky Repida, ale jeho obrana by silnějšímu protiútoku Rumunů už těžko odolala.

Velení Černomořského loďstva a pozemní armády se v té době ještě domnívalo, že se podaří útočníky nejen zastavit, ale i vyhnat zpátky a předpokládalo, že získané předmostí poslouží jako výpadová branka pro útočnou operaci k obsazení černomořského přístavu Sulina ovládaného Rumuny. My už ale víme, že vzhledem k operační situaci, jaká vznikla mimo tento prostor, se jeho záměr nemohl uskutečnit.

Přesto však přípravy na aktivní činnost DVF a pozemních vojsk na tomto úseku fronty úspěšně a rychle pokračovaly. Poblíže Izmailu se horečně budovalo opevněné palebné postavení pro kanony ráže 122 mm, které do Izmailu přivezly remorkéry na vlečných člunech ze skladů z Oděsy. Jejich dostřel okolo 25 km se významně zasloužil o to, že v následujících dnech a bojích se Rudá armáda dokázala nejen úspěšně ubránit, ale že způsobila nepříteli značné ztráty.

Velení Černomořského loďstva přikázalo veliteli DVF, aby s pomocí přidělených baterií děl a stíhací letky kapitána Korobicyna, která na svých I-153 a I-15 bombardovala rumunská postavení již několikrát pumami FAB-100 a FAB-250, přičemž současně naváděla těžší bombardéry na kotviště zamaskovaných rumunských lodí, zlikvidoval hrozbu rumunských monitorů jednou provždy. To bylo sice ambiciózní, ale zjevně nad síly DVF.

Stíhačky I-153 z Korobicynovy letky, tedy všech osm, pocházely z dodávky čtyřiceti dvou kusů tohoto typu stroje pro potřeby VMF, které měly zvětšený objem palivových i olejových nádrží a proto také značně zvýšený dolet, ale bylo jich na množství úkolů jim se nabízejících opravdu málo. 

Velitel flotily se kromě těchto sil a prostředků rozhodl útočit na rumunská plavidla i říčními minami. První z minových uzávěr už byla položena 24. června současně s vyražením prvního výsadku, aby kryla případné nebezpečí útoku rumunských monitorů na vyloďující se jednotky. Flotila měla ve svých zásobách několik set říčních min, z nichž byla sice většina malého, staršího typu „Rybka“, které se používaly na řekách už za občanské války v Rusku, ale část jich byla nového typu R-1 s daleko silnější náloží trhaviny. Čtvrtinu svých zásob rozhodl velitel DVF použít na přehrazení Dunaje na přístupech k přístavu Galati, kde šířka plavební dráhy dosahuje asi 200 metrů. Navíc hodlal použít netradiční způsob položení min. Nařídil totiž, že proti všem zásadám vedení minových operací položí lodě DVF své miny doslova na očích nepřítele. Obrněné dělové čluny typu Projekt 1124 ani typu Projekt 1125 ale nebyly konstruovány na kladení min a proto se nemohly vykázat velkým množstvím položených min.

Za úsvitu 24. června čtyři dělové obrněné čluny ze skupiny lodí kotvících v Reni vzaly na paluby po šesti minách, vypluly proti toku Dunaje až k ústí řeky Pisica za rumunskou hranicí, přibližně na půli cesty mezi Reni a přístavem Galati, kde napříč plavební dráhou položily všech 24 min. Nepřítel po zjištění lodí na ně zahájil palbu, ale záhy jej umlčela palba sovětských monitorů a baterie č. 724. Poškození však neušel jeden obrněný dělový člun, kterému střepiny rozbily motor a tak jej bylo nutné vzít do vleku a odtáhnout do bezpečí.

DVF speciální minonosná plavidla či kladeče min v té době neměla a tak přišla ke slovu improvizace. Provizorními kolejnicovými skluzy min byly dodatečně vybaveny všechny čluny typu BK z Reni a ještě čtyři další, které těsně před válkou dorazily z Baltu. Tak se podařilo čtyřem obrněným dělovým člunům zaminovat ještě i východ ze Sulinského kanálu dvěma rumunským monitorům, které se tam nacházely. Přitom na sebe v roztrhané řídké mlze nad hladinou řeky obě skupiny lodí téměř narazily a odehrál se bleskový souboj ze vzdálenosti 200 - 300 metrů.

Více než dvoupalcový pancéř věží a trupu rumunských monitorů několika zásahům tříštivých granátů ze sovětských krátkohlavňových kanonů 76 mm zjevně odolal, ale střepiny z granátů rumunských děl ráže 120 mm a dva jejich přímé zásahy slabě pancéřované sovětské lodě řádně pocuchaly. Obrněné dělové čluny se urychleně stáhly zpět do mlhy, ale miny už byly ze dvou lodí položeny a Rumuni by museli být slepí, aby z tak malé vzdálenosti nepostřehli výtrysky vody po shození min.

Jak pozdější vývoj událostí ukázal, bylo to na poslední chvíli. Po položení posledního minového zátarasu dne 25. června odpoledne ohlásili ve 2100 pozorovatelé SNiS (Служба наблюдения и связи - Služba pozorování a spojení) přidělení baterii č. 724, že od přístavu Galati vyplula kolona tří monitorů směrem k Izmailu a současně dalekonosné dělostřelectvo z prostoru Galati - Tulcea - Isaccea silně ostřeluje pozice lodí DVF v prostoru Reni.

Takové střetnutí hlavních sil obou říčních flotil sice obě strany očekávaly, ale Sověti v té chvíli už neměli k dispozici původně předpokládané posily - dva bombardovací pluky námořního letectva Černomořského loďstva z Oděsy; ty by totiž nestačily za světla najít cíle a tak ani neodstartovaly. Nedaleko byla jen letka stíhaček I-153 a I-15 kapitána Korobicyna, která dostala rozkaz velitele DVF okamžitě se připravit na použití bomb FAB-100. Dělostřelci pobřežních baterií č. 724, 725 a 99. houfnicového pluku „Čapajevské“ divize už měli pro takový případ vypracovány systémy přehradných paleb na smluvený signál. Monitory ROSTOVCEV, ŽEMČUŽIN a ŽELEZŇAKOV se také urychleně připravily k boji.

Baterie č. 724 kanonových houfnic ráže 152 mm zahájila palbu jako první a přidaly se i monitory a houfnicový pluk, i když na samé hranici dostřelu. Pozorovatelna baterie č. 724 byla umístěna dostatečně vysoko a tak měli pozorovatelé dokonalý výhled. Události probíhaly tak rychle, že bylo brzy po všem. Hlášení od baterie a pozorovatelů přicházely na velení DVF každé dvě minuty. Po deseti minutách přišlo hlášení, že monitory Rumunů plují dolů po řece na Izmail.

Ty se zjevně chtěly dostat až k ústí řeky Prut a k pohraničnímu úseku Dunaje a navíc se k nim mohly přidat dva další monitory ukrývající se v houštinách u Tulcey. V té chvíli spustily na kolonu rumunských monitorů palbu všechny lodě i baterie v dostřelu a navíc je i přes nastupující večerní šero napadly i stíhačky svými stokilovými bombami. Po minutě přišlo hlášení, že lodě silně zpomalily a vzápětí dorazilo upřesnění: lodě se otáčejí a plují zpět proti proudu.

Velení DVF si nebylo jisto svým hodnocením: šlo o demonstraci síly nebo klamný manévr kryjící nějakou jinou akci, a jakou? Jak se při podrobném rozboru ukázalo, kolona se otočila v místě, kde byla předtím viditelně položena minová uzávěra. Nepřítel o ní věděl a nemohl počítat s tím, že bez předchozího odminování propluje beze ztrát, navíc pod silnou palbou velkých ráží. Po případném proražení uzávěry by jej zjevně čekal boj s monitory protivníka pod palbou pobřežních baterií a posléze i návrat na základnu, a to znovu skrze zaminované místo.

Podle zpráv zajatců řídili všechny operace Rumunů na souši i na Dunaji němečtí důstojníci Kriegsmarine a ti se zřejmě rozhodli neriskovat tak cenná plavidla plavbou do nadměrného nebezpečí. Němci byli konec konců i ve velení celého rumunského vojenského námořnictva a to nejen jako styční důstojníci - kupříkladu viceadmirál Brinkmann z OKM (Oberkommando der Kriegsmarine - Vrchní velitelství vojenského námořnictva) měl krásný titul Admiral - Schwarze Meer a bez jeho souhlasu nebylo možné na žádnou větší akci na Dunaji nebo Černém moři ani pomyslet.

Asi nejnebezpečnějším protivníkem lodí nejen na Dunaji, a to můžeme hovořit o obou stranách, bylo letectvo. Dne 26. června v prostoru Suliny se podařilo po útoku pěti bombardérů SB z leteckých sil ČL těžce poškodit dvěma blízkými zásahy pum rumunský monitor LASCAR CATARGIU, takže se rumunské síly nejen zmenšily, ale po útoku se velení rumunské flotily rozhodlo monitory decentralizovat a dokonaleji zamaskovat, aby se vyvarovalo dalších ztrát cenných lodí.

Ráno 27. června začaly rumunské jednotky na veslových člunech překračovat řeku Prut v prostoru vesnice Gurgulesti. Ale poté, co se na velení DVF tato zpráva dostala, vyrazily monitory reninské skupiny ROSTOVCEV, ŽEMČUŽIN a ŽELEZŇAKOV v doprovodu čtyř obrněných dělových člunů na místo a v 1052 se dostaly ke slovu jejich zbraně. Rumuni se rozběhli po obou březích a na místě pokusu o přepravu zůstala ležet asi stovka bezvládných těl. Lodě žádné ztráty ani zásah neměly.

Velitel DVF kontradmirál Abramov se rozhodl, že zamaskované monitory nepřítele zničí torpédovým útokem. Na jeho žádost mu byly přiděleny velitelem ČL čtyři torpédové čluny typu G-5 ze základny v Očakovu. Torpédové čluny se dostaly do Kislického ramene až v 0600 dne 28. června, ale v průběhu dne bylo leteckým průzkumem zjištěno, že monitory jsou zamaskovány pod stromy sítěmi nataženými z jejich větví až ke hladině Dunaje a navíc ukryty za ochrannými sítěmi upevněnými na bójích. Jsou tak dobře chráněny nejen před torpédy, ale i před minami, které by se mohly popřípadě dostat k nim sneseny proudem. Z toho důvodu byla celá akce odvolána.

Přesto celé toto dění mělo pro Sověty kladný důsledek - ti od té chvíle zastávali názor, že monitory, které jsou takto důkladně zabezpečeny, rozhodně nemohou vyplout okamžitě a tak reagovat na eventuální sovětskou akci svou přítomností na bojišti. Stručně řečeno, akceschopnost Rumunů doznala úhony kvůli jejich opatrnosti. Proto je Sověti nijak neznepokojovali - bylo pro ně výhodnější, že nepřátelské lodě nevykazují aktivitu a oni že přitom dobře znají jejich pozice.

Pokud se zatím sovětské monitory vyhnuly ztrátám, nemuselo to tak být i v budoucnu. Ostřelování kotvišť těžkými děly a bombardování bylo stále přesnější a Rumuni udržovali nad Dunajem takřka nepřetržitě pozorovací letecké hlídky. Proto se velení oddílu skládajícího se ze tří monitorů, skupiny obrněných dělových člunů a dvou říčních minolovek u ústí Prutu, kde se soustředila pozornost Rumunů nejvíce, rozhodlo své lodě skrýt před letadly a ostřelováním jinam.

Při rozbřesku dne 29. června 1941 svolal kapitánporučík Krinov na monitor ROSTOVCEV kapitány lodí své reninské skupiny a navrhl každému vyjádřit svůj názor na situaci a její řešení. Už třetí den se několikrát denně na lodě Krinovovy skupiny snášely malé bomby rumunských dvoutrupých hydroplánů Savoia Marchetti SM.55 a zřejmě také díky nim byl každý pohyb lodí okamžitě hlášen dělostřelectvu nepřítele. Hrozilo vážné nebezpečí, že kromě obvyklých palebných přepadů menších ráží ze stálých baterií a menších pum hydroplánů dopadnou brzy na oddíl střely těžkých polních děl, která nepřítel postupně soustřeďoval na svém břehu s cílem podpořit budoucí útoky a vyřadit z činnosti sovětskou Dunajskou flotilu jednou provždy…

Úsek činnosti Krinovovy skupiny byl do té doby velmi krátký - od ústí Prutu ke troskám mostu vyhozeného do vzduchu Rumuny v roce 1940 to nebyl ani celý kilometr a dál se lodě přes trosky dostat nemohly. Stanoviště musely lodě měnit několikrát denně a nepřátelští letečtí pozorovatelé je znovu a znovu nacházeli. Skupina Krinova u Reninu se skládala ze tří monitorů, skupiny obrněných člunů a dvou minolovek.

Kromě těžkého dělostřelectva z prostorů Isaccea a Galati skupinu napadala palbou plovoucí dělostřelecká baterie ze zadunajského jezera Krapyna. Každé čtyři až šest hodin se palebné přepady opakovaly, ať se lodě ukrývaly kdekoli. Hlídkující letouny objevovaly lodě dosti brzy, neboť monitory měly velmi omezený prostor k manévrům. Ani maskování nepomáhalo; nepřátelské hydroplány každé nové kotviště nejprve napadly svými bombami a pak zřejmě korigovaly palbu baterií. Vydržely ve vzduchu velmi dlouho a jedině ranní či večerní mlhy a tma mohly lodě jakž takž skrýt. Kdyby se nepříteli podařilo zastihnout lodě na kotvišti či za přesunu, pak útok i menší skupiny bombardérů mohl vést ke ztrátám lodí, protože jejich slabá protiletadlová výzbroj by útočníky odrazit rozhodně nestačila.

Velitel oddílu Krinov proto vybral pro ukrytí svých lodí naprosto nečekané místo. Zvýšený stav vody, který je pro Dunaj v létě typický kvůli tání ledovců v Alpách, otevřel lodím cestu do jezera Kagul (ukr. Kahul, rum. Cohul), které je jinak od Dunaje odděleno úzkým pruhem souše a táhne se mnoho kilometrů daleko podél hlavního toku. Do jezera se dalo veplout jen po říčce Viketě, která měla obvykle hloubku jen asi 20 - 30 cm a byla přehrazena rybářskou zábranou. Vysoký stav vody situaci změnil a v říčce bylo podle minolovek vyslaných na průzkum dost hluboko na přesun všech lodí oddílu. A na přesun, zdálo se, byl opravdu nejvyšší čas. 

Po svítání se totiž těžká děla nepustila jako obvykle do bezhlavého ostřelování celého úseku Prutu od mostu k ústí, ale začalo zastřelování jednotlivými děly velké ráže, které se stávalo stále přesnějším. Zmnožily se současně i celodenní útoky rumunských dvoutrupých hydroplánů na lodě napadáním bombami menšího kalibru a rumunské letouny kroužily nad úsekem Prutu celé hodiny. Zřejmě byl na řadě dělostřelecký přepad nejtěžšími rážemi s přesnými opravami střelby na jednotlivé lodě, ač byly dosud dobře zamaskovány.

 

S rizikem, že v případě rychlého poklesu hladiny zůstanou lodě uvězněny v jezeře, se Krinov rozhodl okamžitě vyplout na Viketu a dál na Kagul. Za úsvitu 29. června na palubě vlajkové lodě oddílu - monitoru ROSTOVCEV - tedy na velitelské poradě padlo rozhodnutí vyrazit na Viketu pokud možno ihned. To ohlásil Krinov velení DVF a získal jeho souhlas. Po setmění ve 2300 lodě vyrazily po proudu Dunaje bez motorů, aby své odplutí utajily. Po nástupu tmy monitory i zbývající lodě skupiny bez chodu motorů spluly po proudu k ústí Vikety a částečně do ní i vpluly, protože vysoký stav vody obrátil tok říčky směrem do jezera. Rybářská zábrana na Viketě ze slabých kůlů zaražených do dna byla snadno zničena taranem ROSTOVCEVA a na její místo bylo přes Viketu nataženo lano s plováky, aby pro nepřátelský letecký průzkum byla napodobena přítomnost kůlů ve dně říčky. Po předchozím rozebrání další rybářské dřevěné hráze následovalo vplutí všech lodí do jezera Kagul, jehož břehy byly hustě porostlé převislou vegetací.

Na jindy zcela nesplavné Viketě byla zřízena hydrografická stanice průběžně měřící hloubku řeky, aby lodě mohly v případě náhlého poklesu hladiny včas z jezera vyplout zpět na Dunaj. V jezeře se lodě mohly pod pobřežními hustými a často hodně převislými křovinami snadněji zamaskovat, manévrovat a rozptýlit, přičemž mohly dál vést řízenou přesnou palbu. Ta byla Rumuny následně pokládána za činnost nových baterií pobřežní obrany nebo pozemního vojska. Téže noci stačil Krinovův oddíl za přesunu pomocí obrněného člunu Kondakova naklást minový zátaras v ústí řeky spojující Dunaj s jezerem Krapyna na rumunském břehu, pro nějž námořníci použili posledních šest min typu „Rybka“, které jim ještě zůstaly. V jezeře Krapyna měla být ona dobře známá plovoucí baterie a nevylučoval se ani monitor.

Po rozbřesku 30. června a rozplynutí mlhy se nad původním kotvištěm dopoledne znovu objevila hučící dvojka známých dvoutrupých hydroplánů S-55 a kroužila dlouhé hodiny nad jeho blízkým i vzdálenějším okolím. Nové rozmístění lodí Krinovovy skupiny však rumunské letouny zřejmě neobjevily, protože lodě byly umístěny pod hustými převislými větvemi břehového porostu a palbu vedly pouze v době, kdy se letouny ocitly dále mimo dohled a doslech. Na lodě pak po celé tři dny pobytu na jezeře nepadla ani letecká bomba, ani dělostřelecký granát. Nepřítel se tedy poté soustředil na jiné skupiny a Krinov mohl pohodlně pálit po nahlášených cílích. Po této době bylo bohužel jasné, že s postupem fronty do hloubi státního území SSSR se lodě Krinovova oddílu budou muset dostat urychleně  z Kagulu pryč, aby tam nezůstaly navěky i se svými posádkami, rozstřílené a rozbombardované po jejich objevení postupujícími pozemními jednotkami rumunsko-německých vojsk.

Následovala lodní anabáze dlouhá 40 km, celá pod palbou nepřátelských baterií z pravého břehu Dunaje, navíc za bezmračné noci v plném svitu měsíce. Začala v půlnoci 3. července a záhy byly lodě zasypány palbou, kterou se snažily umlčet sovětské pobřežní baterie i lodě samé. Lodě prodloužily rozestupy v koloně a zvýšily rychlost na maximum. Do odhalení jejich postupu vpřed pluly všechny lodě bez motorů po proudu, ale viditelnost byla vynikající a pozorovatelé na rumunské straně bdělí. První lodě začaly kvůli krytí vypouštět dýmovou clonu a tím se plavba ostatních po nočním Dunaji stala ještě složitější. Dýmovnice naštěstí, unášeny pouze proudem, pluly po vodě pomaleji než lodě a tak granáty dopadaly povětšinou vzadu za loďmi. Lodě úspěšně propluly okolo silných opěrných bodů s děly na úrovni jezera Krapyna, ve vsi Isaccea, u Sulinského ramene Dunaje, u mysu Čatal i u Tulcey. Kapitánporučík Krinov musel ponechat jeden prostřílený, vlastními prostředky neopravitelný obrněný dělový člun spolu se dvěma vážně poškozenými minolovnými čluny na jezeře Kagul a všechny je potopit. To byly fakticky jediné větší ztráty DVF do té doby.

Lodě DVF tedy byly v této době dislokovány následovně:

• jezero Kagul - monitory ROSTOVCEV, ŽEMČUŽIN a ŽELEZŇAKOV, dva minolovné čluny
• 65. km Dunaje - 4 obrněné dělové čluny
• 91. km Dunaje - 3 obrněné dělové čluny
• 95. - 97. km Dunaje - 3 obrněné dělové čluny  
• horní vstup do Kislického ramene - monitor UDARNYJ a 2 obrněné dělové čluny
• prostor Kilia - ústí Dunaje - dvacet pohraničářských motorových člunů
• obec Kislica - monitor MARTYNOV (probíhala plánovaná údržba), 5 minolovných člunů, 7 obrněných dělových člunů a čtyři torpédové čluny 
• město Kilia - 2 obrněné dělové čluny.

Boje pokračovaly a na předmostí u Satu-Nou se zcela změnila situace. Pohraničníci majora Gračeva pod velením poručíka Bodrunova byli staženi do týlu a na celý dlouhý úsek zůstaly k udržení obrany pouhé dva střelecké prapory na neúplných stavech, které v bojích denně ztrácely další raněné a mrtvé. Naštěstí vysoký stav vody v Dunaji zaplavil mělčiny a změnil celé předmostí v souostroví malých ostrůvků, což napomáhalo v úsilí udržet obranná postavení malými silami. Významně je podporovaly baterie z levého břehu Dunaje a plavidla DVF je průběžně zásobovala vším potřebným.

Dne 30. června však dopadla na předmostí úplná smršť granátů a postavení obránců se začalo rychle zhoršovat. Útoky nepřátelské pěchoty z rákosin podél celé fronty šly jeden za druhým, takže k jejich odražení bylo nutné využít nejen palbu monitorů UDARNYJ a MARTYNOV z Kislického průlivu, ale i 725. baterie pobřežní obrany. V Kislickém průlivu byly i obrněné dělové čluny a i ty se vždy po pominutí leteckého nebezpečí přidaly, měly totiž možnost připlout až těsně k pravému břehu a zblízka použít celou svoji palebnou sílu včetně kulometů.

Právě vytvořený klín rumunské pěchoty vražený do postavení obránců byl tak z malé vzdálenosti doslova rozstřílen. Palba monitorů, baterií i dělových člunů se přesunovala postupně vpřed jako ohnivý válec a z pozorovacích stanovišť baterií i lodí bylo dobře vidět, jak se ústup Rumunů změnil v rychlý útěk zpět do houštin a rákosí. Za necelou půlhodinu hlásil velitel obrany Satu-Nou, že byla obnovena předchozí postavení a před nimi i v nich že se nachází asi 400 mrtvých a zraněných Rumunů. Další podobný pokus srazit výsadek z předmostí už se po celou dobu jeho další existence neopakoval.

Stejného dne se však útok rumunských a německých vojsk zdařil jinde. Na dvou místech: na úseku 35. střeleckého sboru obsadili útočníci obec Bělcy a hrnuli se na Kišiněv a na úseku 14. střeleckého sboru Rumuni provedli násilný přechod řeky Prut v prostoru Felciuli - Cyganka a rozvíjeli úspěch útoku směrem na Bolgrad. 

Oddíl obrněných člunů byl na 65. kilometru Dunaje napaden 1. července nenadálým útokem dělostřeleckých baterií ze břehu a současně na lodě zaútočilo několik letadel. V důsledku této akce a nepozornosti posádek byl člun BKA-114 potopen a BKA-113 poškozen.

Situace na severním okraji dunajské fronty se stávala stále složitější - Němci a Rumuni postupovali stále dál dovnitř území SSSR a dařilo se jim přetínat další a další komunikace zásobující frontu. Obsazen už byl levý břeh Prutu, města Bělcy a Orgějev, ohrožen byl Kišiněv a nepřítel postupoval ke Dněstru. Sovětské velení se rozhodlo ponechat na celém úseku Dunaje pouze tři střelecké prapory mimo těch, které brání předmostí na druhém břehu. Už 3. července se musel oddíl Krinova stáhnout z jezera Kagul mezi Jalpugem a Prutem, neboť pozemní fronta se přiblížila k jezeru Jalpug (rum. Jalpuch), k městům Bolgradu a Izmailu.

Obranu Vylkove tedy nadále zajišťoval 30. samostatný průzkumný prapor, obec Kilia Staraja bránil jeden prapor 23. střeleckého pluku. Úsek obrany Izmail - Satu-Nou - Parina - Velký a Malý Dallar - ostrov Tataru byl hájen jedním praporem 287. střeleckého pluku a k dispozici měl jeden oddíl dělostřelectva od 218. střeleckého pluku a jeden od 99. dělostřeleckého pluku. Na jeden jediný prapor tak připadlo okolo 50 km fronty!

Dne 3. července se rumunská vojska přepravila přes Dunaj v prostoru vesnice Kartal. Lodě Dunajské vojenské flotily napadly útočící jednotky palbou zdálky, potopily několik veslic s rumunskou pěchotou a po připlutí na místo vzaly do zajetí 45 plovoucích rumunských vojáků. Ve stejný den nařídil velitel ČL, aby se do Očakova okamžitě vrátily torpédové čluny G-5 přidělené dočasně do sestavy DVF. Proč, o tom se můžeme jen dohadovat.

V Dněpro-Bugském limanu totiž pochopitelně žádné lodě nepřítele nebyly a jediné, čím mohly torpédové čluny k bojové činnosti přispět, přece bylo provádět torpédové útoky na hladinové lodě. A až do vpádu Němců na Krym pro ně v podstatě žádná práce nebyla. Přitom odeslat hned po začátku války veškeré dostupné torpédové čluny do ústí Dunaje nebo k dispozici DVF bylo nasnadě. Torpédové čluny typu G-5 a Š-4 měly malý ponor (G-5 například 1,2 metru) a mohly vzhledem k malému akčnímu rádiu do 150 km působit jen poblíž nepřátelského pobřeží. Lodní doprava po Dunaji a v jeho ústí i přilehlých březích Černého moře se vzhledem ke vzdálenostem odjinud těmito útočnými plavidly nedala napadat. Přitom například Konstanca byla od hranice asi 150 km. Podle všech mnou shromážděných archivních podkladů byly tyto jednotky takřka bez výjimky následně zaměstnány kladením min u rumunského pobřeží, tedy na samé hranici jejich akčního rádia a někdy i za ním, takže občas připluly na základnu zcela bez benzinu, potupně vlečeny jinými plavidly. Rozhodování sovětských admirálů se někdy dá jen těžko pochopit.

V noci na 11. července byl učiněn pokus vysadit na obrněných dělových člunech desant na rumunský břeh s cílem obsadit Peripravu. Výsadek podporovaly palbou monitory MARTYNOV a ŽEMČUŽIN a stacionární baterie č. 7 a 717. Pokus byl Rumuny odražen a přitom byly potopeny obrněné dělové čluny BKA-113 a BKA-134. Výsadek se vrátil zpět se 20 raněnými a 18 zabitými příslušníky. Cílem pokusu o obsazení Peripravy bylo zabezpečit před palbou z této vsi lodě DVF pro nadcházející nutnost přesunout je mimo jejich dosavadní prostor bojové činnosti.

Dne 9. července 14. střelecký sbor na rozkaz velitele stáhl své jednotky, ustoupil z břehů Dunaje a předal jejich obranu v úseku od Reni do ústí Dunaje velení DVF. Současně průzkumníci pozemních vojsk ohlásili soustředění asi 6 000 vojáků v prostoru Tulcey a rovněž soustřeďování plavebních prostředků v jejich nedalekém okolí. Přitom asi 20 km protějšího břehu nebylo možno ostřelovat kromě případně přesunutých lodí DVF žádnými prostředky z levého břehu a Tulcea se tedy nerušeně plnila německými a rumunskými vojsky i nadále.

Flotila dostala náhradou za armádní pěšáky místní stíhací dělnický prapor z Izmailu - v podstatě miliční útvar asi se 600 nevycvičenými a špatně vyzbrojenými muži. Velitel DVF totiž přikázal rozdat jim ukořistěné rumunské pušky, kulomety a střelivo, protože nic jiného k dispozici nebylo. Tak vznikl kombinovaný pluk DVF mající za úkol bránit břeh Dunaje a město Izmail. Ze zbytků po armádě ještě dostal k dispozici školní dělostřeleckou baterii se čtyřmi stařičkými polními trjochdjujmovkami z carských dob a koňskými potahy k nim.

Obrněné dělové čluny jako obvykle střežily Dunaj v noci a pozorovatelé baterií i lodí flotily ve dne. Základna i město Izmail byly každodenně ostřelovány, ale ofenzívní činnost vyvinuli Rumuni až ráno 13. července. Pozorovatelé nahlásili vyplutí dvou rumunských monitorů ze Sulinského kanálu v prostoru u Tulcey a to, že plují směrem na Razdělnyj. Baterie č. 725 na ně zahájila přehradnou palbu, ale protože kanonové houfnice ML-20 ráže 152 mm střílely ze zakrytých palpostů a na velkou vzdálenost, zpočátku se jim nedařilo. Ale jakmile se do věci vložili předsunutí pozorovatelé a palbu začali opravovat, následovalo několik blízkých dopadů půlmetrákových granátů z houfnic doprovázených vysokými gejzíry vody a sprškami střepin. Lodě vzápětí položily dýmovou clonu a urychleně se do ramene vrátily.

Opětné vyplutí rumunských monitorů do Kilijského kanálu přišlo nazítří ráno. Pozorovatel SNiS, znalý místních podmínek, dokonale ukrytý i s loďkou v sítinách a vybavený radiostanicí typu 6-PK, měl přímé spojení s VS dělostřelectva obranného úseku a když uviděl rumunské monitory proplouvat asi 400 metrů od sebe, nahlásil prvky střelby. Ihned po nakrytí první salvou dostal jeden z monitorů ze vzdálenosti 8 km dva přímé zásahy do zádě. Sovětské baterie zesílily palbu a přidávaly se k nim i monitory stojící v Kislickém průlivu.

Nepřítel okamžitě ustal v ostřelování Izmailu, obrátil se zpět a pod ochrannou dýmovou clonou za neustálé palby z kulometů na levý břeh pokrytý křovinami se stáhl zpět. Němcům velícím na rumunských monitorech zjevně bylo zcela jasné, odkud je tak přesná palba řízena. Baterie z prostoru Tulcey ale pokračovaly v palbě na obranný úsek DVF po celý zbytek dne. Pod krytem jejich palby, ke které se přidaly baterie z mysu Čatal, se pokusili Rumuni několika desítkami svých pohraničářů na veslových člunech překvapit posádku na druhém břehu a zlikvidovat tak nepříjemné předsunuté dělostřelecké pozorovatelny. Za další dva dny byli všichni záškodníci postupně pochytáni nebo pobiti, když kladli při zatýkání ozbrojený odpor.

Vysoký stav vody umožnil veplout dvěma obrněným dělovým člunům skrze úzký průliv do jezera Jalpuch, kde pak hlídkovaly na křídle jednotek 14. střeleckého sboru a odrážely palbou pokusy Rumunů dostat se na malých rybářských člunech do týlu obránců. Ale na Dunaji už lodě DVF nemohly výše než u Izmailu bojovat. Mezi Reni a Izmailem musela obrana odrážet každodenně několik pokusů Rumunů zachytit se na levém břehu.

Hippomobilní baterie starých polních kanonů vyrážela často jako kočující děla k jezeru Kartal (rum. Cartal), kde dříve stály houfnice 99. dělostřeleckého pluku. Tak se u německých dalekonosných baterií udržoval dojem, že množství palebných prostředků na sovětské straně Dunaje neubylo ani po odchodu divizního houfnicového pluku. Podobně postupovaly i 724, 725. a 726 baterie, které jedno dělo zapřahaly za tahač a v noci jej přesunovaly na jiné palposty. Z nich pak bylo dělo po několika výstřelech zase urychleně odtaženo jinam.

Bombardéry Černomořského loďstva a stíhačky Korobicynovy letky denně útočily na rumunské a německé dělostřelectvo a postavení, přesto se vzhledem na celkovou situaci na pozemní frontě musela DVF připravit na brzké opuštění své hlavní základny v Izmailu. Osud DVF a její obranné fronty na březích Dunaje se rozhodoval jinde. Sovětský 35. střelecký sbor, soused 14. střeleckého sboru podporovaného loďmi DVF, ustoupil po těžkých bojích z Kišiněva a spojené jednotky Němců a Rumunů pokračovaly v silném útočném tlaku ve směru na Oděsu.

Sovětské jednotky bojující na jihu Besarábie se musely nevyhnutelně před hrozbou obklíčení stáhnout ke Dněstru. Postup nepřátel na jižním křídle fronty byl tak rozčleněn do hloubky a šířky, že pro lodě DVF už prakticky nezbyl prostor a hrozilo jim obklíčení, odříznutí od vlastních sil a nevyhnutelný zánik.

Přišlo opravdu nakonec i to, co přijít muselo: rozkaz k přesunu lodí Dunajské vojenské flotily z dosavadních prostor bojové činnosti dolů po proudu Dunaje a dál podél pobřeží Černémo moře na svá nová působiště. DVF dostala rozkaz od Válečné rady Černomořského loďstva, potvrzený narkomem VMF Kuzněcovem, podporovat za ústupu vojska 14. střeleckého sboru, prorazit si cestu na Černé moře a doplout do Oděsy. Své mobilní baterie pobřežního dělostřelectva včetně všech protiletadlových měla DVF přesunout po souši rovněž do Oděsy. 

Narkom Kuzněcov v této souvislosti ve svém rozkaze ze 16. července o přesunu lodí a vojáků Dunajské vojenské flotily, telegrafovaném tehdejšímu veliteli DVF kontradmirálovi N. O. Abramovovi, mimo jiné uvedl:

Dne 17. července se přesunuly z Izmailu po Dunaji na skryté shromaždiště za všemožných maskovacích opatření veškeré týlové služby a sklady DVF naložené na pomocných lodích a improvizovaných plovoucích prostředcích, včetně těch nejmenších rybářských člunů. V roce 1940 flotila připravovala své lodě k téměř mírovému přesunu z Dněpru na Dunaj skoro měsíc, teď to bylo třeba uskutečnit za jediný den. Odplula štábní loď BUG, plovoucí dílna DVF, plovoucí základna oddílu obrněných dělových člunů GROZA, minonoska KOLCHOZNIK, říční parní remorkéry KP-22 a KP-23 vlekoucí za sebou nákladní vlečné čluny až po okraj naložené palivem a municí, plovoucí dok, říční tanker se zbytkem paliva, jeden trajekt, 5 říčních ženijních pontonů a malý remorkér IN-23, plovoucí nemocnice SOVĚTSKAJA BUKOVINA a dva poškozené obrněné dělové čluny. Letka stíhaček DVF a její týlová zabezpečovací jednotka byly odeslány po železnici.

Na úsvitu 18. července obrněné dělové čluny Šulikova oddílu, které byly vybaveny improvizovanými skluzy na kladení min, položily Rumunům na očích minový zátaras ze 32 min napříč plavební dráhou Dunaje u ústí řeky Rěpica. Respekt z min už Rumuni prokázali, takže jejich z dálky viditelné rozmístění krylo před rumunskými monitory ústup z Izmailu poměrně spolehlivě.

Večer toho dne velení DVF zlikvidovalo své VS a po souši ustupovalo k Oděse spolu s jednotkami 14. střeleckého sboru. Stažení vojska z předmostí za Dunajem bylo naplánováno na půlnoc z 18. na 19. července. Jako zpětný odřad při stahování byly určeny dva monitory pod velením kapitána 3. stupně Balakirjeva. Předmostí bylo evakuováno přesně podle plánu a Balakirjev ohlásil, že všechny jednotky výsadku jsou naloděny a na cestě do místa určení.

Říční lodě nejsou obvykle schopny plout po otevřeném moři, natož s mnohočetnými průrazy boků od střepin a  střel z dosavadních ostrých střetnutí s nepřítelem, ale plavba do Oděsy byla jejich jedinou záchranou. Další možností, kterou nechtěl nikdo připustit, bylo jejich potopení v ústí Dunaje. Lodě čekala vzdálenost jen asi 90 kilometrů, ale nedaleko ústí řeky byla dobře opevněná rumunsko-německá posádka Peripravy hojně vybavená dělostřelectvem.

Měsíčné, bezmračné noci ve třetí dekádě července roku 1941 už naštěstí pomalu končily. Řeka se u Peripravy zužuje a na plavební dráhu zbývá nanejvýš 300 - 400 metrů. Provést tímto hrdlem bylo zapotřebí pod hrozbou palby zblízka početných nepřátelských děl a kulometů celkem 101 plavidel DVF. Bylo utvořeno několik skupin, aby byl minimalizován hluk motorů a před připlutím k Peripravě byly motory všech lodí vypnuty. Plulo se jen s proudem řeky, který v tichosti unášel všechna plavidla k moři. Posádky tajily dech a čekaly, kdy zaduní palba nepřátelských baterií.

V čele plul monitor UDARNYJ v doprovodu několika obrněných dělových člunů, za ním z ústí Kilijského ramene vypluly další dva monitory a celý houf menších plavidel. Posádka Peripravy zahájila palbu až na poslední skupinu lodí ve chvílích, kdy už ji minuly a splouvaly dolů po proudu. Lodě nahodily motory a co nejrychleji mizely z dostřelu, přičemž obrněné dělové čluny s minovými skluzy, plující na konci celé dlouhé kolony, vysypaly do vody všechny zbývající miny, hlavně staré „Rybky“, které velení flotily nehodlalo nechat v Izmailu jen tak ležet. Do Černého moře proplulo rovných sto plavidel, dělostřeleckou palbou byl potopen jen jeden malý říční minolovný člun. Na deseti lodích přitom došlo k zabití a zranění členů posádek, což bylo vzhledem k situaci více než povzbudivé.

Celý zbytek noci a příští den strávily lodě DVF na kotvách v deltě Dunaje, roztroušené a pečlivě zamaskované v rákosí a pod křovinami. Večer začalo hromadné zdvíhání kotev a po oddílech a skupinách se lodě vydaly na zbytek nebezpečné cesty do Oděsy. Konvoj uzavíral nákladní člun, na jehož palubě se nacházela námořní děla ráže 130 mm demontovaná ze stacionární baterie pobřežní obrany. Na rozloučenou s nepřítelem vypálil monitor UDARNYJ na postavení na Peripravě ze vzdálenosti asi devíti kilometrů několik desítek granátů ráže 130 mm, po jejichž dopadu záhy vypukl v prostoru cíle silný, na dálku viditelný požár.

V 0600 dne 19. července se všechny lodě soustředily v Očakovském rameni mezi 2. a 6. kilometrem Dunaje. Bylo svěží letní ráno, vál jihozápadní vítr do 5 ballů. Ve 1400 velitel Dunajské  vojenské flotily vydal rozkaz k vyplutí na moře, když se avizovaného zmírnění větru okolo poledne nedočkal. Lodě pluly podél pobřeží a už při síle bočního větru 3 - 4 bally říční plavidla musela vyvinout velké úsilí, aby s množstvím průrazů od střepin a střel a se svými nízkými boky stačily posádky odčerpávat vodu, která se často převalovala i přes jejich okraj.

V 1500 se odpojil z kolony člun typu MO následován 11 obrněnými dělovými čluny a malá kolona samostatně plula do Oděsy. Za nimi následovala skupina štábních lodí: dva štábní čluny, 5 minolovných člunů,  pět malých přístavních motorových člunů, čtyři čluny hydrografické skupiny DVF, pět kluzáků, pět člunů typu KM, 27 člunů typu ZIS, sedm člunů typu EK a jeden člun typu MKM. Oddíl monitorů a tři čluny MO vypluly v 1745. Při vyplouvání z Potapovského kanálu uvízl monitor ŽELEZŇAKOV na bahnité mělčině, ale pomocí námořního remorkéru AKKERMAN se jej podařilo stáhnout a pokračoval v plavbě vlastními silami. V 1930 zakotvil oddíl obrněných dělových člunů s jedním člunem typu MO na Žebrijanské rejdě a ostatní lodě pokračovaly dál do Oděsy.

Ráno 20. července v 0916 se zbytek lodí vypluvších z Dunaje vyvázal u oděských mol. Oděské námořní základně předali námořníci DVF své pobřežní baterie a 38 hlídkových člunů, hlavně těch po pohraničnících, a také dva obrněné dělové čluny. Ostatní lodě zamířily na Jižní Bug spolu s oddílem PL dělostřelectva, doprovodnou rotou námořní pěchoty a jednotkami zformovanými v Izmailu, to vše za vzdušného doprovodu Korobicynovy letky stíhaček I-153 a I-15. 

Letci 40. bombardovacího leteckého pluku zaútočili 27. července třemi letouny SB na náhodně objevený rumunský monitor ARDEAL a ten po zásahu pumou skončil na dně Dunaje, který v tom místě byl hluboký jen 1,5 metru. Poškození lodě se podařilo opravit až po dvou měsících.

U Jižního frontu vznikly potíže s hustotou obrany na hlavních směrech nepřátelského útoku a tak jeho velitel požádal velení DVF, aby flotila převzala odpovědnost za obranu na čáře Jižního Bugu od města Vozněsensk až ke Dněpro-Bugskému limanu a nedovolila přitom přepravu jednotek německo-rumunských vojsk na východní břeh řeky Jižní Bug.

Dne 5. srpna 1941 dostalo velení DVF zprávu o tom, že nepřítel dorazil čely svých rychlých jednotek k řece Ingul. Proti proudu řeky byl tedy vyslán 1. oddíl obrněných dělových člunů.

Velení DVF bylo upozorněno, že v Dněpro-Bugském limanu je mnoho německých námořních kotvených min. Ale malý ponor říčních plavidel jim umožnil uskutečnit přesun touto ohroženou oblastí beze ztrát, protože lodě využily k přeplavbě příbřežních mělčin, kde miny nebyly. Při míjení Očakova se od zbytku flotily oddělily monitory ŽEMČUŽIN a ROSTOVCEV, které uhnuly doprava směrem k ústí Dněpru. Ostatní lodě DVF vpluly do Jižního Bugu, který je v dolním toku značně široký, a zamířily do Nikolajeva.

Město už pociťovalo tlak blížícího se nepřítele. Množily se nálety bombardérů a v noci bylo slyšet i vzdálené hřmění děl. Lodě DVF byly uvítány s radostí - byla to pro unavené obránce přece jen velká posila. A když posádka monitoru UDARNYJ svými pětačtyřicetimilimetrovými děly vzápětí sestřelila Ramu - nepřátelský pozorovací letoun Focke-Wulf 189 kroužící do té doby nerušeně nad městem, dočkala se za to ovací přístavních dělníků. Ti se doslova vrhli na zbídačené lodě plné průstřelů a do začátku srpna byly všechny lodě DVF opraveny.

Jádro flotily teď tvořily tři monitory, dva dělové čluny s námořními kanony ráže 130 mm přestavěné z motorových nákladních bárek, 17 obrněných dělových člunů a oddíl minolovných člunů. Velitel Jižního frontu armádní generál Ťuleněv, jehož jednotky se stahovaly k řece Bug, podřídil se souhlasem velení VMF všechny síly a prostředky DVF přímo sobě. První oddíl bojových plavidel (monitory UDARNYJ, ŽELEZŇAKOV a čtyři obrněné dělové čluny) zaujal postavení pod vsí Novaja Oděssa. Hloubka řeky umožnila lodím přilnout ke břehu a zamaskovat se v pobřežních houštinách.

Brzy dorazil i monitor MARTYNOV a 3. oddíl obrněných dělových člunů. Tak se Dunajská vojenská flotila de facto rozdělila k 5. srpnu do dvou hlavních uskupení: předsunutá kolona pod velením náčelníka štábu DVF v sestavě monitorů UDARNYJ a ŽELEZŇAKOV a dvou oddílů obrněných dělových člunů byla soustředěna v prostoru Bělousovka - Novaja Oděssa a záložní skupina pod velením velitele DVF se skládala z monitoru MARTYNOV a jednoho oddílu obrněných dělových člunů - tyto lodě se nacházely v prostoru Kirjanovka - Nikolajev. Jeden oddíl obrněných dělových člunů byl detašován na řece Ingul.

První palebný přepad novooděského uskupení byl na přímý rozkaz velitele frontu proveden na soustředění tanků a nákladních vozidel ve Vozněsensku obsazeném Němci. V 1800 zvedl monitor UDARNYJ a dva obrněné dělové čluny kotvy a odpluly z Nové Oděssy proti proudu Jižního Bugu, aby zasadily palebný úder tankům ve městě Vozněsensk. Předcházelo mu vyslání dvou průzkumníků z řad posádek DVF - místních rodáků, kteří přesně určili místo, kam mají granáty z lodních děl dopadnout. Ve 2200 byly stanoveny a veleny palebné prvky k provedení palebného přepadu. Ve 2400 monitor a obrněné dělové čluny zahájily palbu na město Vozněsensk. Jen monitor UDARNYJ odpálil v krátkém časovém intervalu celkem dvanáct salv hlavní ráže svých děl a ostatní lodě nezůstaly pozadu. Palba byla ukončena v 0015, když UDARNYJ již vystřílel 85 granátů děl hlavní ráže 130 mm. Po úspěšném provedení palebného přepadu se monitor a dva obrněné dělové čluny vrátily do prostoru Novaja Oděssa.

Průzkumníci nahlásili po návratu k flotile, že bylo zničeno jedenáct těsně u sebe zaparkovaných tanků, na nádraží postřelovaném třemi salvami monitoru že vybuchl vlak plný munice a mezi posádkou města vznikla velká panika, která vyvolala střelbu PL kanonů do vzduchu v očekávání náletu bombardérů. Zničeny byly také palposty dvou těžkých děl umístěných na okraji města, a to přímými zásahy děl obrněných dělových člunů. Že byl celý úder zasazen z řeky, se Němci dověděli od svých pozorovatelů na frontě až o něco později. Při návratu z palebných postavení nad loďmi bez ohledu na panující tmu kroužil pozorovací letoun shazující osvětlovací pumy, ale lodě na plný chod zamířily pod větve pobřežních houštin a naštěstí zůstaly nezjištěny. 

Sovětský námořní historik Širokorad výsledky této akce zpochybnil s tím, že noční neřízená palba provedená jen podle výpočtů a mapy nemohla citovaných výsledků v žádném případě dosáhnout. Uvádí například, že ani u ráže 130 mm nelze tank zničit jinak, než přímým zásahem, což je při palbě na vzdálenost 7 km vzhledem k rozptylu zcela nemožné docílit u deseti tanků. Jako jedinou možnost vidí to, že se tanky dostaly do zóny velkého požáru a posádky je nestačily odvézt. To však rozhodně není vyloučeno a potvrzené zničení muničního vlaku toto tvrzení jen posiluje.

V oficiální zprávě velení DVF je zaznamenáno toto:

Tato zpráva se týká osudu vojsk Rudé armády obklíčených u Umaně. Lodě DVF, které byly rozeseté podél Bugu, podporovaly palbou vojska na pravém břehu a kryly jejich přepravy na druhý břeh.

Přepravy byly tři a lodě se opodál nich zdržovaly až do jejich úplného uzavření před postupujícím nepřítelem. Poprvé u nich došlo k použití děl hlavní ráže monitorů - 130 mm - k odrážení střemhlavých bombardérů, protože jejich náměr 60° to díky použití časovaného střeliva umožnil. Lodě vytvářely ve velené výšce hustou palebnou přehradu, do které se bombardérům viditelně nechtělo. Výbuchy těžkých střel ve výšce byly totiž doplňovány salvami z poloautomatických pětačtyřicítek a sériemi ran z automatických sedmatřicítek v menší výšce, v přízemním letu pak byly Štuky postřelovány velkorážními kulomety DŠK z obrněných dělových člunů a ostatních plavidel. 

Taková vícevrstvá protiletadlová palba byla účinná jak fyzicky, tak zřejmě psychologicky, neboť po jejím spuštění se jí útočící letouny vyhýbaly přímo usilovně, takže jejich přesnost zásahu se rovnala téměř nule. Ale nutno podotknout, že spotřeba munice byla přitom opravdu velká, čili od palebných přehrad takového provedení i přes jejich účinek bylo zapotřebí vbrzku ustoupit. V průběhu 9. srpna 96. letka bombardovala s nepříliš velkým účinkem německé tanky soustředěné v prostoru města Vozněsensk s použitím bomb FAB-50.

Velení DVF dostalo rozkaz od velitele Jižního frontu, aby flotila úspěšný útok na Vozněsensk zopakovala. Jeho rozkazem, či spíše jeho důsledky se však odmítl řídit velitel 2. jízdního sboru, který si mezitím vybudoval provizorní přepravu a své jednotky přesunoval na druhý, východní  břeh Jižního Bugu. Přeprava pro proplutí lodí DVF rozebrána nebyla, lodě se přes ni proti proudu dostat nemohly; v průběhu dohadování štábu Jižního frontu s velením DVF nepřítel dobyl osadu Suchoj Jelaněc a postupoval k Treťjakovce. Proto byla operace odvolána.

Nikolajev byl vkrátku přímo ohrožen postupem Němců a Rumunů. Ti prorazili obranu až k moři mezi Nikolajevem a Oděsou a obránci města teď byli uzavřeni na izolovaném předmostí. Na Nikolajev začaly dopadat salvy dělostřelectva z pravého břehu Bugu a ze severu po levém břehu se k městu blížily další nepřátelské jednotky. Město začaly bránit spolu s kombinovaným plukem Nikolajevské námořní základny a miličními prapory zformovanými z obyvatel města (народное ополчение) také všechny pozemní části DVF.

Dne 13. srpna se už německo-rumunské jednotky nacházely na stanici Lockino a lodě DVF vedly od 11. srpna dělostřelecké souboje zevnitř města, které bylo fakticky uzavřeno v obkličovacím kruhu nepřátelskými vojsky a bateriemi. S velkými problémy se z přítoku Bugu, řeky Ingul, dokázaly probít obrněné dělové čluny nadporučíka Šulika. Od rána 12. srpna se v Nikolajevě ozývaly silné exploze. Nebylo to od nepřátelských granátů a pum, to ženisté Rudé armády ničili na poslední chvíli nejdůležitější zařízení obrovských Nikolajevských loděnic a doků. Na rejdě přístavu byl trhavinami potopen plovoucí dok. Ale trupy dokončovaných velkých lodí, které se stavěly od roku 1938 až do léta 1941, zůstaly na skluzech a nepřítel je získal po obsazení Nikolajeva bez jakýchkoliv poškození.

Šlo o nedokončené trupy nejmodernějších lehkých křižníků SVERDLOV a ORDŽONIKIDZE, čtyř torpédoborců typu Projekt 30, čtyř hlídkových člunů typu Projekt 29 a šesti ponorek. Tyto ponorky a lodě Němci rozebrali na šrot a odvezli do Německa, trupy některých civilních lodí a výsadkových plavidel předělali pro své potřeby na dělové čluny a dělostřelecké prámy a bárky. Na skluzech ale zůstaly také obří trupy bitevní lodě SOVĚTSKAJA UKRAINA a bitevního křižníku SEVASTOPOL, které Němci hodlali využít, avšak v březnu roku 1944 je ustupující německé jednotky vyhodily do vzduchu i se skluzy, na nichž se lodě stavěly. Ale to následovalo až o několik měsíců a dokonce let později.

Dne 13. srpna začaly boje o Očakov. O město propukly urputné boje, vlekoucí se po čtyři dny. Dunajská vojenská flotila v té době dostala rozkaz podporovat obranu pozemních vojsk v úseku obrany mezi obcemi Cjurjupinsk - Novaja Zbrujevka  v délce cca 30 km a loďmi chránit úsek Novaja Zbrujevka - Prognoj - ostrov Pěrvomajskij. Obranu svými dělostřeleckými přepady podpořily dělový člun KRASNAJA ARMĚNIJA a monitory UDARNYJ a ŽELEZŇAKOV. 

Ve dnech 12. a 13. srpna vedly lodě DVF mnohokrát dělostřelecké souboje s nepřátelskými bateriemi, přičemž 13. srpna zhruba ve 1400 dostal obrněný dělový člun BKA-103 přímý zásah granátem ráže 150 mm, v důsledku čehož na lodi vyletěl do vzduchu sklad munice hlavní ráže a celá loď i s posádkou byla ztracena.

Silami, které měli obránci města k dispozici, se Nikolajev udržet nedal, přičemž štáb frontu už byl daleko a s městem i jeho obránci dávno ztratil jakékoliv spojení. Z Oděsy proto přiletěl viceadmirál G. I. Levčenko jako služebně nejstarší námořní velitel na jihu obrany země a ten po zvážení situace nařídil, aby se lodě flotily pokusily prorazit v noci na 14. srpna do ústí Dněpru do Chersonu. Sám si zřídil VS na monitoru UDARNYJ, aby akci velel osobně. Flotila opouštěla Nikolajev jako poslední bojeschopná jednotka Rudé armády. V 0200 monitory UDARNYJ, ŽELEZŇAKOV a MARTYNOV spolu se 16 obrněnými dělovými čluny úspěšně a beze ztrát prorazily linii fronty a ve 1220 dorazily ke svému cíli.

Lodě zakotvily u města ve vedlejším rameni řeky zvaném Konka vzdáleném asi 3 km a na zvonicích města zřídily své dělostřelecké pozorovatelny. Jeden z nejvyšších bodů ve městě a přístavu - betonová věž přístavního obilního sila - posloužila jako stanoviště pro Balakirjeva. Levčenko po přesunu flotily svěřil veliteli DVF obranu dolního toku Dněpru od ústí do vsi Kazačje Lagěry. Město Cherson se nachází sice uvnitř tohoto úseku, ale stojí na pravém břehu řeky, kde jej flotila měla udržet ve svých rukou, dokud to bude jen trochu možné.

Po 15. srpnu jednotky 9. armády ustupovaly za Dněpr a přepravovaly se přes jeho mohutný tok v prostoru obcí Berislav a Antonovka u Chersonu. Němci se pokusili obsadit Očakov útokem z chodu, což se jim ale nepodařilo.

Velitel DVF kontradmirál Abramov převzal funkci velitele posádky Chersonu a jeho obrany. Ta se skládala ze 620 členů posádek DVF, zbytků kombinovaného pluku Nikolajevské námořní základny, kulometné roty poručíka Matvějčenka se 22 Maximy a PL oddílu kapitána Šilo se 12 PL automatickými kanony ráže 37 mm. Přiletěla tam i silně prořídlá Korobicynova stíhací letka.

Situace byla nejasná, spojení s pozemními vojsky se nepodařilo navázat a ani velení ČL v Sevastopolu žádné informace Abramovovi ani Levčenkovi neposkytlo. Levčenko se rozhodl osobně provést rekognoskaci s pomocí rychlého kluzáku DVF, protože se mu obrněný dělový člun plující nanejvýš poloviční rychlostí zdál pro takový účel příliš pomalý. Abramova si vyžádal sebou a náčelníka štábu DVF Grigorjeva nechal jako prozatímního velitele posádky Chersonu dělat, co umí.

Jindy by to bylo skoro nepředstavitelné - dva vysocí admirálové s kormidelníkem a strojníkem na člunu projíždějí místy, kde se nejspíš střetnou s nepřítelem takřka tváří v tvář. Ale v situaci na počátku války se odehrávaly i podivnější věci. Admirálové na své projížďce na nikoho nenarazili, ale přehřál se jim motor a našel je až později vyslaný obrněný dělový člun, který je vzal do vleku.

Dva dny se u Chersonu nedělo prakticky nic, ale pak vzaly události rychlý spád. Ráno 16. srpna se ve stepi u Chersonu ukázaly první německé tanky a pěchota na nákladních autech. Pokusily se vtrhnout do města z chodu několikrát z různých směrů, ale nepodařilo se jim to. Pokaždé je uvítaly salvy děl z monitorů a dělových člunů, takže se vzdálily a každý další pokus přiblížit se už stačil odrážet samotný monitor UDARNYJ díky velkému dostřelu svých kanonů. Útočníci si počkali na posily a vrhli se hned další den do zteče obrany města. Jejich útoky byly odraženy už s velkými potížemi a 18. srpen se stal posledním dnem chersonské obrany.

V 1000 začaly dopadat na Cherson granáty děl velké ráže. Velké skupiny útočníků s podporou tanků a samohybných děl a za krytí a palebné podpory letadel prorazily obranu města a začaly pouliční boje. To prakticky vyloučilo možnost použít k další obraně nejsilnější zbraň - děla monitorů a ostatních lodí. V 1900 se německé tanky prodraly ke břehu v prostoru obilného sila a ve 2000 už vtrhly i do přístavu.

Přišel rozkaz nalodit obránce v přístavu na obrněné dělové čluny a jejich stahování krýt palbou monitoru UDARNYJ z palpostu v rameni Konka. Do přístavu už vtrhly německé tanky a samohybná děla, když za palebného souboje s nimi braly obrněné dělové čluny na palubu poslední obránce. Jeden z obrněných dělových člunů  - velitelský, č. 201 - po řadě přímých zásahů z útočných děl Němců vyletěl do povětří a potopil se s celou posádkou. Ostatní měly stovky děr po střelách a střepinách, přesto se jim podařilo vrátit se na levobřežní kotviště a tam vylodit svůj živý náklad.

UDARNYJ ke konci boje střílel na tanky přímou střelbou, což mělo své kladné důsledky pro obrněné dělové čluny v tom, že útočníci se místo nich více snažili vyřadit vzdálenější, navíc lépe chráněný monitor, který jim děly ráže 130 mm působil značné ztráty. Monitor UDARNYJ sám vypálil v poslední fázi bojů o Cherson mezi 0700 až 1840 celkem 260 granátů ráže 130 mm a když na jednom děle došlo k poruše vratníku, střílel dál jen ze zbylého. 

Několik granátů dopadlo také na štábní loď flotily BUG a ta ztratila pohon a začala hořet. Po vyhoření kotelny bylo nutné loď opustit; ta se bez řízení posádkou dostala po proudu ke břehu a tam dohořela úplně.

V bojovém deníku DVF se ohledně ústupu z Chersonu uvádí zajímavá zmínka:

Dne 18. srpna ještě monitor ŽELEZŇAKOV ostřeloval silnici mezi obcemi Ivanovka - Dmitrijevka v prostoru Očakova. Ve 2100 dne 19. srpna ustal poslední odpor sovětských vojsk v prostoru Chersonu a město i přístav obsadily jednotky divize SS-Leibstandarte Adolf Hitler.

V té době se velení ČL a potažmo pak i DVF podařilo navázat spojení s velitelem 18. armády generálporučíkem Smirnovem, jehož vojska Dunajská flotila podporovala už dříve na Bugu. Admirál Levčenko vyčlenil pro přímou podporu jeho jednotek monitor MARTYNOV a pětici obrněných dělových člunů (podle jiných pramenů čtyři). V polovině září, kdy už byla pozemní vojska zatlačena od Dněpru hodně daleko a ústup lodí byl nemožný, jejich vlastní posádky je vyhodily do povětří v ústí ramene Konka.

Německo-rumunská vojska dobyla Očakov 21. srpna a zbytky jeho posádky se s pomocí plavidel DVF přepravily na ostrovy Pěrvomajskij a Běrězaň, na Kinburnskou kosu a do obcí Prognoj a Pokrovskij.

Opuštění Chersonu neznamenalo, že DVF úplně opustila i povodí Dolního Dněpru. Na jeho levém břehu se bránily jednotky 9. armády a velení DVF navázalo spojení s 51. střeleckou divizí, která byla jejím sousedem ještě na Dunaji. Oba zbylé monitory (ŽELEZŇAKOV se po pádu Očakova vrátil na Dněpr) pak aktivně pomáhaly divizi při obraně a přepravách.

Obrana se na tomto úseku načas stabilizovala, ale výše po řece, u Kachovky, vybudovali Němci velké předmostí, ze kterého se brzy prodrali až k Perekopu. V následujícím období velení DVF spolupracovalo  s tzv. Tendrovským bojovým úsekem. Toto pestré uskupení námořních a pozemních jednotek bránilo pod velením generálmajora pobřežní služby Kuzmičeva frontový úsek pobřeží odříznutý od Krymu, sahající od Tendrovské a Kinburnské kosy k přiléhajícím ostrovům a ostrůvkům. Uskupení se skládalo ze dvou střeleckých praporů, 108. mobilního dělostřeleckého oddílu, učební lodi KOMENDOR a posádky Tendrovské manévrové základny.

Tento úsek fronty sehrál důležitou roli při zabezpečování přepravy mezi Sevastopolem a Oděsou, protože bránil nepříteli ve vyražení z Dněpro-Bugského limanu do týla sovětských vojsk a v ohrožení plavby podél pobřeží. V půli září se štáb DVF rozmístil ve třech domcích ve vsi Pokrovka na břehu Jagorlyckého zálivu. Místo bylo otevřené nejen vůči dotěrnému větru, ale i nepřátelskému pozorování a tak se brzy objevily houfy německých Štuk - střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87, pokoušejících se přerušit spojení s Oděsou. Velení flotily na svém VS slízlo občas také nějakou tu pumu.

Dne 19. září mezi dvěma nálety se velení flotily změnilo. Objevil se zde zcela nečekaně kapitán 1. stupně Frolov ze štábu ČL, který na torpédovém člunu přivezl rozkaz o svém jmenování novým velitelem DVF a o tom, že na jeho torpédovém člunu odplují za svým novým služebním zařazením původní velitel DVF Abramov a jeho komisař Bělenkov. Lodě DVF se poprvé zúčastnily boje ne na řece, ale v mělkém mořském zálivu. S velkými problémy se od Očakova prodraly skrze úsek limanu postřelovaný německým dělostřelectvem. Na řekách se lodě mohly ukrývat do příbřežních hustých křovin a pod větve stromů převislé nad hladinu, to ale na holém břehu zálivu nebylo možné.

Odrážet útoky střemhlavých bombardérů se stalo denním chlebem všech posádek. Na rejdě poblíže štábu bylo možné lodě chránit střelbou oddílu PL děl, ale na bojové plavbě se musely po celou dobu lodě spoléhat výhradně na manévrování a palbu vlastních protiletadlových zbraní, které nebyly nijak početné. Sovětské letectvo bylo v té době již ve velké menšině a Němci to dobře věděli.

Brzy kvůli tomu flotila přišla o vlajkovou loď - monitor UDARNYJ. Ten chránil 20. září 1941 přepravu ustupujících sovětských jednotek na Těndru u Jegorlyckého zálivu. Několikrát palbou děl hlavní ráže úspěšně odrážel v mlžných oparech zářijového dne útočící kolony německých vozidel, až došlo k situaci, že vyčerpal veškeré své střelivo pro hlavně děl kalibru 130 mm, které už byly beztak dlouhou palbou vystřílené, takže přesnost střelby nebyla nijak zvláštní a docházelo mu jak palivo, tak munice pro PL děla. Okolo poledne zadul od moře čerstvý vítr, který brzy vyčistil nebe a odvál mlhy z vodní hladiny.

Monitor vzápětí napadla velká skupina asi čtrnácti Junkersů Ju 87 ze směru od přídě, kde UDARNYJ neměl tolik protiletadlových zbraní jako na zádi. Svrženo bylo celkem 13 pum hmotnosti 250 - 500 kg. Posádka dokázala ještě nejméně jeden útočící letoun sestřelit a další vážně poškodit, ale i když se manévrováním podařilo veliteli vyhnout několika bombám, jiným  se vyhnout nedokázal. Značnou vinu na tom měla mělká voda na úseku, kde se UDARNYJ musel pohybovat a musel se kromě nepřátelských pum vyhýbat i zrádným mělčinám. První zásah navíc dopadl do prostoru strojovny, kde byl vyřazen pravý motor. Loď se okamžitě zastavila, začala chrlit k nebi vysoký sloup dýmu a začala být postupně unášena  větrem do hloubi zálivu.

Děla lodě neumlkala, ale jejich počet ani rychlost palby nepostačovaly na to, aby dokázala monitor zachránit. Následující přímé zásahy velitelského můstku a trupu lodi spolu s blízkými dopady pum u trupu znamenaly smrt pro 56 členů posádky. Vybuchl zbytek střeliva v muniční komoře a loď se začala rychle potápět. V troskách zasaženého velitelského můstku, kde zahynul kapitán lodi a jeho podřízení důstojníci - Běljajev, Larionov, Kručin - kupodivu přežil jeden člověk, velitel skupiny kapitánporučík Krinov, kterého s těžkým zraněním převezli na torpédový člun a dopravili do bezpečí. Před svou evakuací ještě nařídil naložit raněné na jediný člun schopný plavby a rozkázal zbytku posádky tonoucí loď opustit. Jen nemnoha námořníkům přeživším zkázu monitoru UDARNYJ se ale podařilo dostat se na břeh zálivu, který se v této roční době za severozápadního větru vyznačuje vysokými zpěněnými vlnami, narážejícími na břeh s velkou silou.

Předběhněme čas a řekněme si, co daleko později následovalo. Skupina sportovních potápěčů Oděského námořního klubu DOSAAF nalezla v srpnu roku 1957 na dně mělkého Jegorlyckého zálivu zbytky vraku vojenského plavidla a ukázalo se, že je to monitor. Dalším pátráním po totožnosti vraku bylo zjištěno, že jde o loď UDARNYJ. Na památku statečné posádky monitoru UDARNYJ byla roku 1963 zpod hladiny expedicí dobrovolníků vyzvednuta za pomoci potápěčů Černomořského loďstva dělová věž PL dvojkanonu ráže 45 mm a ve městě Nikolajevě z ní byl vytvořen pomník před Museem lodního průmyslu a vojenského námořnictva.

Vrak lodi leží v hloubce 4 metrů na poloze 46°25´N a 31°53´E. Roku 1983 vyzdvihli potápěči z vraku také věž hlavní ráže 130 mm. Vyloveny byly i kulometná výzbroj - věžička spřažených čtyřkulometů MK-4 včetně částí střeliště, deníky námořníků, osobní věci, dopisy a fotografie. Účastníkům řady expedic se také podařilo mimo jiné nalézt v troskách lodě její bronzový státní znak umístěný na zádi a hvězdu. Tyto i další dobové relikvie byly umístěny do Oděského historicko-vlastivědného musea, kde se mimo jiné  vystavují dokumenty a artefakty týkající se historie Černomořského loďstva a obrany Oděsy. 

Na konci září roku 1941 byly zbytky DVF přesunuty na Krym, kam přepluly během noci. Lodě se musely při plavbě orientovat výhradně podle hvězd, protože všechny přístroje pro navigaci byly zničeny otřesy při bombardování. Po připlutí do Střeleckého zálivu u Sevastopolu šly lodě ihned do opravy a velení DVF dostalo jako posilu plovoucí baterii a námořní remorkér, který obdržel výzbroj skoro jako torpédoborec - šest děl, z čehož tři námořní dalekonosné kanony měly ráži 100 mm. Doprovodná rota námořní pěchoty byla doplněna na prapor a obrněné dělové čluny pod velením nadporučíka Šulika odpluly bojovat na Don. Mobilní baterie Dunajského sektoru pobřežní obrany se z pozic u Oděsy přesunuly k Perekopu.

Už v průběhu operací na Ukrajině byl k Hitlerově Směrnici číslo 34 ze dne 12. srpna 1941 vydán doplněk, který mimo jiné říkal:

Probíhalo to tak: dne 20. října 1941 se Dunajská vojenská flotila přeformovala a na rozkaz Vojenské rady Černomořského loďstva svá plavidla ve valné většině shromáždila na základně v Kamyš-Burunu. V sestavě DVF bylo v té době následující:

1. monitor ŽELEZŇAKOV byl v Sevastopolu v generální opravě, kdy mu byly měněny všechny mechanizmy kvůli úplnému opotřebení
2. Dva odřady obrněných dělových člunů BK, pět minolovných člunů typu KTšč a tři motorové kluzáky ve střední opravě
3. Plovoucí baterie č. 4 (3 kanony ráže 100 mm, 3 kanony ráže 45 mm a 6 kulometů Maxim M-1) s remorkérem SP-1
4. Parní remorkéry IP-22 a IP-23, nemocniční loď SOVĚTSKAJA BUKOVINA a plovoucí dílna DVF, vše bez potřeby oprav
5. prapor námořní pěchoty, který měl výzbroj pouze pro 30 % svých vojáků
6. Samostatná střelecká rota s ručními zbraněmi zformovaná z místních  vojáků v záloze
7. 17. kulometná rota se 12 kulomety
8. 46. samostatný protiletadlový dělostřelecký oddíl bez přístrojů k řízení palby, jehož materiální část vyžadovala řadu závažných oprav
9. štáb DVF v Kamyš-Burunu
10. oddíl dělových člunů, bojující v přímé podřízenosti a podle rozkazů štábu Černomořského loďstva.

Po operační linii byla DVF podřízena velitelství 51. armády s úkolem bránit pobřeží Azovského moře v úseku od města Geničesk přes Arbatskou strelku, Ak-Manaj a severní pobřeží Kerčského poloostrova až k mysu Achilleon, který současně sloužil jako hranice odpovědnosti Kerčské vojenské námořní základny a Azovské vojenské flotily.

Dny 20. až 22. října1941 byly pro plovoucí baterii č. 4 vyplněny ostřelováním města Geničesk a ostrova Birjučij, kam se prodraly spojené německo-italsko-rumunské síly. Kvůli značnému a rychlému zhoršování bojové situace na pozemní frontě byla základna DVF přemístěna z Kamyš-Burunu do přístavu Tamaň. Dne 22. října tam byly proto přesunuty pozemní jednotky, týly a opravárenské kapacity spolu s protiletadlovou baterií č. 463 patřící rovněž pod DVF. Na severním břehu Kerčského poloostrova v osadách Kazantip, na mysu Zjuk, mysu Chroni a mysu Pekly rozvinula DVF své pozorovatelny SNIS. Od Ak-Manaje až k severnímu vjezdu do Kerčského průlivu prováděly zmobilizované rybářské sejnery a čluny typu KTšč nepřetržité hlídkové plavby.

Dne 25. října vypluly ze Sevastopolu monitor ŽELEZŇAKOV a dělový člun KRASNAJA GRUZIJA a po relativně klidné plavbě, zpestřované pouze častými poruchami lodních mechanizmů obou těchto opotřebovaných a narychlo opravených plavidel, vpluly obě lodě do přístavu Kamyš-Burun. Téhož dne večer ve 2215 předal náčelník štábu Černomořského loďstva svým telegramem č. 5/218 pro DVF následující rozkaz: Ihned Gorškovovi odeslat jeden odřad obrněných člunů BK (4. oddíl) k působení ve prospěch obranné činnosti Donského odřadu Azovské vojenské flotily.

Navečer dne 27. října nařídil náčelník štábu Černomořského loďstva veliteli DVF urychleně po moři odeslat do Sevastopolu jeho prapor námořní pěchoty s veškerou výzbrojí. Následujícího dne prapor odplul namačkán na palubě dělového člunu KRASNAJA GRUZIJA.

Prvního listopadového dne podporovaly ještě dělové čluny DNĚSTR a DON palbou svých děl jednotky 51. armády v prostoru Arbatské strelky. O dva dny později večer ve 2003 rozbila dobře mířená 250 kg puma kormidelnu plovoucí baterie č. 4 stojící na kotvách u Kamyš-Burunu. Důsledkem zásahu byli 3 těžce ranění a baterie musela být remorkérem odvlečena do nedalekého přístavu Kamyš-Burun k provizorní opravě.

Velitelství pozemních vojsk na Kerčském poloostrově ztratilo v té době zcela spojení s podřízenými jednotkami a nemohlo jim tudíž ani velet. Proto dne 8. listopadu odpoledne na přímý rozkaz zástupce náčelníka štábu Vojenského námořnictva viceadmirála Levčenka se velitel DVF přemístil do města Kerč, kde měl za úkol organizovat řízení evakuace jednotek a materiálu pozemních vojsk. V Kamyš-Burunu zůstal jeho štáb, podřízené jednotky a lodě pod přímým velením náčelníka štábu DVF.

Po dvou dnech, tedy 10. listopadu 1941, byly veškeré síly DVF soustředěny v Kerčské vojenské námořní základně k posílení obrany města Kerč a přímému krytí evakuace vojsk Rudé armády. Večer tyto jednotky ustoupily až ke Kerčskému průlivu. Posádka pobřežní baterie kanonů ráže 180 mm zničila své zbraně, aby nepadly nepříteli do rukou a 29. prapor námořní pěchoty, či spíše to, co z něj ještě po těžkých bojích zbývalo, odešli společně s týlovými pobřežními jednotkami DVF na týlové čáře obrany přibližně na meridiánu Bulganaku.  

V noci na 16. listopad jednotky 51. armády vyklidily město a přístav Kerč. Západní břeh obrácený k průlivu vzápětí obsadili Němci a jednotky Rudé armády se stáhly na kosy Čuška a Tuzla. Azovská vojenská flotila v té době střežila přístupy k Jenikale a DVF jižní přístupy ke kose Čuška. Druhý den monitor ŽELEZŇAKOV ostřeloval německé pozemní jednotky u Kerče přímou palbou. To byla prakticky poslední bojová akce Dunajské vojenské flotily v tomto období války. Dne 20. listopadu totiž velitel DVF obdržel telegram č. 9/228 odeslaný na rozkaz zástupce lidového komisaře vojenského námořnictva admirála Isakova, jehož obsah znamenal pro DVF konec bojové kampaně roku 1941,  její rozpuštění a převedení zbytků jejich plavidel i jednotek do Azovské vojenské flotily. Další den byl tento telegram potvrzen admirálem Okťabrským.

Nepříliš úspěšné boje o Krym tedy zavedly vyčerpanou Dunajskou vojenskou flotilu až na Azovské moře. Tam po evakuaci sovětských vojsk z Kerčského poloostrova zastihl flotilu výše zmíněný rozkaz o jejím rozpuštění a předání lodí Azovské vojenské flotile a částečně ještě i Kerčské námořní základně (Керченская Военно-морская База - Kerčenskaja Vojenno-morskaja Baza).

ŽELEZŇAKOV odplul 25. listopadu do Novorossijsku a tam byl v opravě až do 8. května následujícího roku. Obrněné dělové čluny typu BK byly potopeny nepřátelskými granáty a pumami na řekách Manyč a Kubáň a obrněný dělový člun BK 037 z původní sestavy plavidel DVF byl potopen při obléhání Sevastopolu dne 26. června 1942 německými letadly.

Po útoku na SSSR provedeném vojsky Osy a jejích spojenců v červnu 1941 tedy bojovaly lodě DVF postupně na řekách Dunaj, Jižní Bug, Dněpr, Don, u Krymu a u břehů Kerčského průlivu. Nejšťastnější lodí z celé DVF byl bezpochyby monitor ŽELEZŇAKOV, který po mnoha opravách bojových škod bojoval na různých vodách celou válku a poněkud předběhneme, když uvedeme, že bojoval i v nové Dunajské vojenské flotile zformované roku 1944. S ní se dostal přes Bělehrad a Budapešť až do Vídně.

Na pomocných plavidlech utrpěla DVF v této kampani kromě shora uvedených ještě následující ztráty:

• štábní loď BUG rozstřílena 18. 8. 1941 německými tanky u Chersonu, oficiálně vyřazena 30. 8. 1941
• kolesový parní remorkér KP-11 rozbit 23. 7. 1941 bombami u Kyjeva
• kolesový parní remorkér KP-23 rozbit 23. 7. 1941 bombami u Kyjeva
• motorový malý remorkér PS-3 vyhozen u Reni do vzduchu osádkou pro poškození při ústupu
• dílenská loď PM-10 odvlečena silně poškozená na Černé moře, další osud neznámý
• loď KOLCHOZNIK používaná jako sklad říčních min rozbita 21. 9. 1941 leteckými pumami u vsi Pokrovka.

Dunajská vojenská flotila v rocích 1944 a 1945 

Dne 11. března 1944 STAVKA požadovala svým nařízením od 3. ukrajinského frontu, aby pronásledoval ustupujícího nepřítele, nedovolil mu upevnit obranu na řece Jižní Bug a obsadil či vybudoval přepravy na této řece v úseku Konstantinovka - Vozněsensk - Novaja Oděssa, následně osvobodil město Oděsu a měl poté vyjít čelními jednotkami k řece Prut. Byl tedy vypracován plán Oděské útočné operace, který STAVKA schválila.

Vojska 3. ukrajinského frontu zaútočila za jarního tání dne 26. března a snažila se rozšířit předmostí na pravém břehu Jižního Bugu. V noci na 28. března provedla vojska 61. gardové střelecké divize a 243. střelecké divize ze 6. armády násilný přechod řeky Ingulec na improvizovaných přepravních prostředcích a okolo 0300 ze severu vtrhla do Nikolajeva. Naproti nim z druhé strany města Nikolajev se probíjela 130. střelecká divize 5. úderné armády.

V noci na 26. března provedlo 55 příslušníků 384. praporu námořní pěchoty a 12 pěšáků výsadek do Nikolajevského přístavu s pomocí veslových člunů. Výsadek se Němci pokusili ráno zahnat zpět do vody a  nasadili proti němu čtyři tanky, čtyři samohybná děla, asi 400 pěšáků a dokonce ženisty s plamenomety. Nakonec po 18 neúspěšných útocích položili dýmovou clonu a po ní použili znovu plamenomety. Za celý den 26. března se ale Němcům nepodařilo s výsadkem vypořádat a 27. března ráno začali ve svém úsilí ochabovat. Den nato ráno 28. března pod hrozbou obklíčení už Němci Nikolajev urychleně opustili. Ze 67 členů desantu jich padlo 55.

I když se na obsazení Nikolajeva podílelo Černomořské loďstvo svým praporem námořní pěchoty a také leteckými jednotkami, bylo znát, že pozemní vojska budou při zdolávání husté sítě řek a vodních cest v pásmu činnosti 2. ukrajinského frontu potřebovat ještě další pomoc. Následovalo rozhodnutí, které bylo po zkušenostech z dřívějška nasnadě.

Vojska 3. ukrajinského frontu v té době už dokončila úspěšnou Běrezněgovato-Snigirěvskou útočnou operaci, při níž téměř úplně rozbila německou „novou“ 6. armádu, od Němců a jejich spojenců vyčistila meziříčí řek Ingulec a Jižní Bug a obsadila četná předmostí na pravém břehu Jižního Bugu. Čelní jednotky poté vyrazily z předmostí a vedly boj na přístupech k Očakovu. V noci na 10. dubna jednotky 8. gardové střelecké divize, 5. a  6. úderné armády zaútočily ze tří stran na Oděsu a situace se opakovala stejně jako v Nikolajevě. Němci se zalekli hrozícího obklíčení a v 1000 už byla Oděsa plně v rukou Rudé armády. Tím bylo znemožněno zásobování krymského uskupení německých vojsk po souši a značně ohroženy i nepřátelské námořní komunikace.

Další - už deváté - z mnoha zformování Dunajské vojenské flotily v průběhu času bylo nařízeno rozkazem narkoma VMF Kuzněcova ke 13. dubnu 1944, a to v období, kdy Rudá armáda dorazila čelem svých útočících jednotek k řece Dněstr. Velitelem DVF se stal kontradmirál S. G. Gorškov, náčelníkem štábu flotily pak kapitán 1. stupně A. V. Sverdlov. Flotila byla organizačně podřízena velení Černomořského loďstva, základnu dostala v Oděse a v srpnu byla operačně podřízena 46. armádě při útočné operaci u Dněsterského limanu. Lodě přitom DVF obdržela mimo jiné i ze zrušené Azovské vojenské flotily.

První oddíl obrněných dělových člunů vyplul z přístavu Těmrjuk 5. května 1944 v 1600. Zahrnoval plavidla taktických čísel 112, 121, 221 a 413. Velitelem oddílu byl nadporučík A. S. Frolov. Na plavební trase vepluly lodě do Tamaně a 7. května dorazily před přístav v Novorossijsku, kde zakotvily. Ráno 8. května k nim připluly malé minolovné čluny GARPUN a VZRYV. Každý z nich vzal do vleku dva obrněné dělové čluny a celou karavanu chránily dva další hlídkové čluny. Poté, co se na moři vzedmuly vlny až třímetrové, začala téct voda do muničních skladů předních věží obrněných dělových člunů a lodě se musely několikrát položit do driftu, aby mohly vodu vyčerpat. Dne 10. května v 0957 byl celý konvoj v prostoru u mysu Meganom.

Moře ale běsnilo takovým způsobem, že obrněný dělový člun č. 413, plující až na konci vleku minolovky VZRYV, rychle nabíral vodu a vzápětí se převrhnul vzhůru dnem, přičemž zahynuli čtyři členové posádky. Čluny č. 112 a 121 jejich vlečná minolovka GARPUN dotáhla až téměř ke břehu v prostoru Koktěbělj, kde byly částečně chráněny, aby neuvázly na mělčinách při bouři. Oba minolovné čluny, hlídkové čluny a obrněný dělový člun č. 221 dorazily i přes trvající nepřízeň počasí v 1710 do přístavu v Jaltě. Letouny MBR-2 z 18. letky a jeden minolovný člun se po částečném uklidnění bouře pokusily převržený člun č. 413 nalézt, ale bezúspěšně. Až v 0911 den nato letoun MBR-2 převrácený člun č. 413 našel a náčelník štábu flotily nařídil veliteli sevastopolské základny, aby vyslal příslušné plovoucí jednotky, které by dovlekly člun 413 do Feodosije. Ale člun se už zachránit nepodařilo. Ostatní obrněné dělové čluny nakonec do Sevastopolu se značným zpožděním dopluly a poté přepluly až do Oděsy.  

Panující počasí, či spíše vytrvalé jarní bouře, zabránily malým jednotkám ve vyplutí úplně. Proto se štáby rozhodly převézt torpédové čluny železnicí a pro nakládku vybraly železniční stanice v Jejsku, Achtari a Varěnikovském. Samotná přeprava torpédových člunů na jejich místo určení probíhala zoufale pomalu. Pro dokreslení stavu na Němci zničených a stále ještě neopravených tratích lze konstatovat, že torpédové čluny byly v průměru na cestě 45 dnů. Pro potřebu převozů bylo uvolněno 16 železničních souprav celkem o více než 600 vagonech různého typu. Vykládka probíhala v železniční stanici Záporoží, kde však nebyly k dispozici žádné skluzy na spuštění torpédových člunů na vodu. I zde byly tratě i vlečky v katastrofálním stavu a bylo zapotřebí postavit 2 km z celkem 3,5 km dlouhé vlečky k vodě úplně znovu. Jeřáby pro spouštění na vodu o nosnosti alespoň 35 tun byly neznámo kde, pokud vůbec. Nadlidským úsilím se podařilo shromáždit ve zničeném Záporoží a okolí pár desítek železničářů, jimž pomáhaly ze všech sil i posádky torpédových člunů. Hned dva jeřáby byly mezitím nalezeny a spěšně opraveny, takže do druhého dne večer byla vlečka hotová a čluny se začaly spouštět na vodu.

Je jasné, že těžké monitory nebylo možno do Oděsy přemístit po železnici, takže bylo zapotřebí monitory přeplavit po otevřeném moři, a to včetně plovoucí baterie č. 4. Monitor ŽELEZŇAKOV stál na kotvách v Poti od 13. září roku 1942 a bojových akcí se od té doby nezúčastnil. Dne 14. července 1944 v 0415 vyplul ŽELEZŇAKOV a plovoucí baterie č. 4 z Poti pod ochranou čtyř hlídkových člunů typu MO - Morskoj ochotnik. Konvoj se pohyboval jakýmisi žabími skoky od přístavu k přístavu a postupně využil Suchumi, Tuapse, Soči, Novorossijsk, Jaltu, Sevastopol a Jevpatoriii. Konečně 25. srpna po šestitýdenní anabázi veplul do přístavu v Oděse. V průběhu přeplavby lodě doprovázelo 8 - 14 hlídkových člunů různého typu a vzdušnou ochranu zajišťovala jedna nebo dvě dvojice letadel. Pokud předběhneme průběh akcí, musíme bohužel konstatovat, že monitor ŽELEZŇAKOV  se už do konce války bojových akcí nezúčastnil, takže celá tato nákladná akce neměla na sílu Dunajské vojenské flotily takřka žádný skutečný vliv.

Do situace na válčišti zasáhlo i britské letectvo RAF. V době, kdy se vojska Rudé armády připravovala k provedení operací na balkánském poloostrově, Spojenci zahájili usilovné bombardování rumunských a maďarských ropných polí, rafinerií, přístavů a navíc začali bez přesné domluvy se sovětskou stranou hustě zaminovávat tok Dunaje letecky svrhovanými říčními nekontaktními minami. Britové s touto minovou ofenzivou poprvé začali v noci z 8. na 9. dubna 1944. Odhady množství a druhů použitého minového materiálu se různí, avšak s velkou pravděpodobností to bylo celkem 1 372 magnetických a indukčních min speciálně vyvinutých pro použití na řekách, z toho na maďarském úseku Dunaje přibližně 710 kusů. Němci čistili pouze plavební kanály, Maďaři pak odminovávali rovněž podél břehů řeky. Do konce roku 1944 Maďaři vylovili celkem asi 700 min, přičemž po výbuchu jedné indukční miny se dne 22. listopadu 1944 potopila minolovka HEGYALJA.

Na Dunaji musela flotila počítat s tím, že se střetne znovu s rumunskou Dunajskou flotilou a jejich mohutnými monitory, navíc posílenou německými dělostřeleckými prámy Siebel a minolovkami; mimoto byly do operační podřízenosti rumunské Dunajské flotily zařazeny tři chorvatské ozbrojené čluny, které připluly z horního toku Dunaje.

Rumuni sami měli na Dunaji k 1. červenci 1944 tyto síly: oddíl monitorů - sedm jednotek, eskadru minolovek - 15 jednotek, skupinu hlídkových člunů - sedm jednotek, skupinu motorových bárek typu Siebel - celkem 21 jednotek, skupinu pomocných plavidel - 35 jednotek a k tomu prapor námořní pěchoty. Základnami flotily byly Galati a Brailov. V ústích Dunaje byly rozmístěny improvizované plovoucí baterie na nákladních člunech, v moři na přístupech k Dunaji a do jeho delty držely hlídkovou službu minolovné čluny. Na všech úsecích černomořského pobřeží i řek Dunaje a Dněstru, které by mohly být ohroženy vysazením desantu, se rumunsko-německé síly snažily položit protivýsadkové překážky a vybudovat tam opevněné linie obrany.

Hlavními opěrnými body nepřátelské obrany byly podle sovětských průzkumů námořní základny Konstanca a Sulina. V Konstanci jako hlavní základně byly soustředěny největší a nejsilnější jednotky loďstva - 10. srpna 1944 našel sovětský letecký fotoprůzkum celkem 116 plavidel nejrůznějších druhů a typů. Základna byla navíc bráněna v dosahu asi do 20 km od středu přístavu celkem 43 bateriemi děl střední ráže a 42 bateriemi malorážového PL dělostřelectva. Z tohoto množství byly dvě třetiny rozmístěny přímo v obvodu města nebo přístavu.

DVF a ostatní síly podílející se na útočné operaci očekával opravdu silný protivník. Na Jassko-Kišiněvském předmostí a rumunském pobřeží měli Němci a Rumunové 3. a 4. rumunskou armádu, 6. a 8. německou armádu, celkem asi 50 divizí. Ty měly k dispozici dohromady okolo 800 000 vojáků, více než 6 000 děl a minometů, zhruba 550 tanků a samohybných děl a 780 letadel.

To byla pro Dunajskou vojenskou flotilu SSSR velká překážka v činnosti, protože musela počítat s německými a rumunskými minami, kterými protivník už v polovině roku nijak nešetřil a navíc i se spojeneckými, o nichž zatím nevěděla vůbec nic a potřebné informace o místech jejich položení shánělo sovětské velení až do poslední chvíle. Také tím byla znesnadněna doprava zásob všeho druhu útočícím vojskům po Dunaji a jeho přítocích.

Ke dni 1. července bylo přemístění plavidel a zformování DVF ukončeno a v přístavech Oděsa a Očakov byly soustředěn lodě Kerčské brigády obrněných dělových člunů a čtyři další brigády říčních plavidel v následujícím množství: 40 obrněných dělových člunů, 11 minonosných člunů, 21 minolovných člunů, 10 člunů typu ZIS, 20 motorvých člunů - kluzáků, 7 výsadkových plavidel a 7 tankovacích člunů s nákladem benzinu. Pobřežní obrana měla čtyři dělostřelecké baterie - osm kanonových houfnic ráže 152 mm, osm houfnic ráže 122 mm, k tomu minometná baterie se čtyřmi minomety ráže 120 mm. K nim lze připočíst také 369. samostatný prapor námořní pěchoty „Kerčský“, jehož mužstvo i důstojníci byli ubytováni v oděském předměstí Bolšije Fontany. Celkem okolo 180 letadel různých typů bylo přiděleno Černomořským loďstvem k přímé podpoře DVF a jejích výsadků.

V Očakově i Oděse byly nezměrně těžké podmínky pro pobyt plavidel i posádek. Minová situace byla nejasná, časté nálety nepřátelských bombardérů k pohodě nepřispívaly a nebylo kde provádět bojovou přípravu, natož ostré střelby. Proto Vojenská rada Černomořského loďstva rozhodla o přesunu lodních posádek do delty Dněpru do úžiny Sěrědinka, tedy přibližně 35 km od Chersonesu. To bylo rozhodně daleko příjemnější místo pro pobyt plavidel i jejich posádek. Lodě se tam daly výtečně zamaskovat a geomorfologicky byla úžina velmi podobná ústí Dunaje, což umožňovalo podmínky bojové přípravy a výcviku nováčků připodobnit budoucímu bojišti.

Souběžně s přípravou plavidel Dunajské vojenské flotily byly prováděny průzkumy bojem na Dněsterském limanu. V noci na 12. srpen obrněné dělové čluny č. 231, 233 a 234 pátraly po nepříteli v prostoru Dněsterský liman - Žebrijani.

Sovětské útočné uskupení 3. ukrajinského frontu podporované Černomořským loďstvem a Dunajskou vojenskou flotilou dostalo 11. srpna od svého velitele armádního generála Tolbuchina rozkaz obklíčit a zničit skupinu nepřátelských vojsk na území Rumunska a vyřadit Rumunsko z války jako německého spojence. Operace měla začít násilným přechodem Dněsterského limanu, obklíčením a zničením tzv. akkermanské (přímořské) skupiny nepřátelských vojsk. K tomu měl přispět násilný přechod Dněsterského limanu silami Černomořského loďstva, tedy jeho prostřednictvím Dunajské vojenské flotily.

DVF dostala za úkol podporovat palbou přepravy jednotek útočné vlny přes Dněsterský liman a Dunaj, vysazovat na rumunský břeh desanty s úkolem obsadit nepřátelské námořní a říční základny, krýt boky útočících pozemních jednotek aktivním manévrem silami i palbou a zajistit protiminovou obranu na prostoru válčiště v úsecích bojové činnosti lodí DVF.

Veškeré rozsáhlé přípravy na Jassko-Kišiněvskou operaci a násilný přechod Dněsterského limanu se dařilo téměř do poslední chvíle před útokem dokonale utajit. Válečný deník Skupiny armád JIŽNÍ UKRAJINA (Heeresgruppe SÜDUKRAINE) ze dne 9. srpna 1944 doslova uvádí:

Teprve 16. srpna začalo německo-rumunské velení projevovat jisté obavy a zaměřilo se na přesuny záložních jednotek a posil blíže k frontě, ale to už bylo na nějaké opravdu důkladné přípravy k odražení útoku pozdě. Žádné významnější posily už se k linii fronty z Rumunska ani Německa či z jiných úseků východní fronty před zahájením sovětského útoku nedostaly.

Boj začal 20. srpna 1944 ráno vyražením vojsk 2. a 3. ukrajinského frontu do útoku. Za prvních pět dnů se jim podařilo rozbít systém nepřátelské obrany natolik, že útočící vojska vstoupila do operační hloubky a jejich postup se změnil v pronásledování ustupujícího nepřítele. Hlavní směry útoku byly sbíhavé, na směrech severozápadně od Jassů a jižně od Bender. Vojska 46. armády podporovaná prostředky DVF násilně překročila Dněstr u Purkaru a obešla levé křídlo houževnatě se bránící 3. rumunské armády. Díky úsilí obou frontů a dokonalé organizaci bojové činnosti se už dne 25. srpna 1944 uzavřel kruh obklíčení kolem hlavních sil nepřítele rozvinutých v prostoru Jassy - Kišiněv.

Současně s útokem pozemních jednotek zahájily bojovou činnost i všechny ostatní složky Černomořského loďstva. Ráno 20. srpna letectvo ČL, které pro útoky na Konstancu a Sulinu soustředilo skupinu asi 300 letadel, napadlo silným bombardovacím úderem Konstancu. Útoku se postupně během dne zúčastnilo 191 letadel všech typů, která přes silnou protiletadlovou palbu zničila v přístavu torpédovku NALUCA, ponorku U-9, torpédové čluny (Schnellboote) S-42, S-52, S-131, S-149, S-145, dále šest hlídkových člunů, 5 výsadkových motorových bárek, tanker DRIES, nákladní loď ROSITA, plovoucí dok, 2 plnomořské remorkéry, 4 dělostřelecké prámy Siebel a téměř osmdesát dalších plavidel. Poškozeny byly i další vojenské lodě: pomocný křižník DACIA, torpédoborce REGELE FERDINAND a MARASESTI, dělový člun LOCOTENENT-COMANDOR STIHI EUGEN, tři hlídkové čluny a okolo šedesátky dalších menších plavidel.

Jiná třicítka letadel Il-2 v doprovodu 18 stíhaček Jak-3 napadla nepřátelské lodě v Sulině a Sulinském rameně Dunaje, potopila dvě motorové nákladní bárky, torpédový člun, poškodila nákladní loď o výtlaku 1 300 BRT, hlídkový člun a plovoucí PL baterii. O den později letectvo ČL napadlo 24 letadly Il-2, které doprovázelo 20 stíhaček Jak-3, znovu lodě v Sulině a potopeno přitom bylo sedm nákladních člunů a čtyři hlídkové čluny.

Rumunské monitory byly napadeny 21. srpna 1944 jedenácti bombardéry Pe-2 v přístavu Vylkove. Jeden monitor (zřejmě ARDEAL) dostal přímý zásah pumou FAB-500, po výbuchu se potopil údajně s celou posádkou. Dne 23. srpna znovu nad Vylkove nalétlo 14 letadel Pe-2 v doprovodu 20 stíhaček 43. stíhacího leteckého pluku a podařilo se jim těžce poškodit další monitor. O den později skupina 16 bombardérů Pe-2 z 29. a 40. bombardovacího leteckého pluku potopila přímými a blízkými zásahy leteckých pum FAB-250 rumunské monitory MIHAIL KOGALNICEANU a LASCAR CATARGIU spolu s říčním hlídkovým člunem rumunské pohraniční stráže. Rumuni sice vždycky okamžitě své lodě vyzvedli ze dna a zahájili jejich opravy, ale plně bojeschopné už nebyly.

Tyto letecké údery měly za cíl vyřadit z provozu námořní základnu a lodě nepřítele minimálně do doby, než sovětská vojska prorazí frontu, začnou obsazovat centrální Rumunsko a přicházet k Dunaji. Jelikož se nepřátelské lodě prakticky nepouštěly do boje, ČL a DVF se postupně soustředily téměř výhradně na bojovou činnost ve prospěch pozemních jednotek, kterým plně zabezpečovaly křídla sestavy a chránily přepravu vojsk i zásob.

Na západním pobřeží Dněsterského limanu od Carěgradského ústí až k Palance se bránily 15., 2. a 10. rumunská divize, 2. samostatná jízdní skupina, 550. trestný prapor a další menší jednotky německých pozemních vojsk, zesílené 27 dělostřeleckými bateriemi ráže 75 - 150 mm a silným protiletadlovým dělostřelectvem mnoha ráží. Obrana připravená v průběhu čtyř předcházejících měsíců byla relativně pevná, skládala se ze tří linií zákopů plného profilu se sítí mezilehlých spojovacích zákopů, zesílených palebnými postaveními protitankových děl, kulometů a minometů, podél celé pobřežní čáry chráněných minovými poli a zátarasy z ostnatého drátu. Přímořský úsek obrany fašistických vojsk od Dněsterského limanu k jezeru Sosin měl velmi dobře vybudovanou ženijní protivýsadkovou obranu hlavně v prostorech předpokládaných desantů, která byla překrývána palbou pobřežních baterií a polním dělostřelectvem z odolných palebných postavení.

Současně s vyražením vojsk 3. ukrajinského frontu přešla do útoku také zvláštní skupina vojsk 46. armády v prostoru severně od Dněsterského limanu, prorazila obranu nepřítele a započala manévr silami k odříznutí přímořského uskupení nepřátelských vojsk od hlavních sil s úkolem přitlačit tuto skupinu jednotek k mořskému břehu. Část jednotek této zvláštní skupiny pod velením generálmajora Bachtina spolu s plavidly DVF dvěma skupinami násilně překročila Dněstrovský liman a na jeho západním břehu vytvořila velké předmostí. Jejím úkolem bylo zničit rumunsko-německé síly v prostoru Akkermanu, dále mezi řekou Kočilnik a Dněsterským limanem, poté měla pokračovat v útoku všeobecným směrem k deltě Dunaje a k řece Prut.

Aby bylo možno tento úkol splnit, velení DVF vytvořilo tři relativně samostatné skupiny lodí. První skupině velel kapitán 3. stupně D. I. Šalnov a ta měla ve dvou kolonách překročit liman, vysadit jednou kolonou útočný oddíl skládající se ze dvou rot 369. samostatného praporu námořní pěchoty a druhou kolonou 83. střeleckou brigádu z prostoru rozmístění Kalagleja - kosa Dolgaja takto: severní kolona (20 prámů, 15 malých remorkérů, 13 kluzáků a 241 malých výsadkových člunů) do prostoru Mologa (ukr. Moloha) a jižní kolonu (11 prámů, 11 malých remorkérů, 2 čluny pro kladení dýmové clony a 168 malých výsadkových člunů) do prostoru Čigiry Suchije. Ve druhé vlně pak tento oddíl lodí měl za úkol přepravit na již obsazené předmostí 3. gardový motocyklový pluk a 255. střeleckou námořní brigádu, následně pak konvojovat na předmostí prapor nově dodaných obojživelných vozidel DUKW přepravovaný po vodě na předmostí.

Druhá skupina lodí pod velením kapitánporučíka L. P. Potapova měla vysadit útočný oddíl složený ze dvou zbývajících rot 369. samostatného praporu námořní pěchoty a dva prapory, pocházející z posádky 1. gardového opevněného prostoru, z prostoru u obce Roksoljani do prostoru Šabo. Skupina pak měla pokračovat v zajišťování přepravy dalších sledů 1. gardového opevněného prostoru. Skupina lodí dělostřelecké podpory pod velením kapitána 2. stupně P. P. Davidova měla dělostřeleckou palbou a demonstrací výsadku v prostoru Bugaz zabezpečit násilné překročení Dněstrovského limanu. Přitom měl velitel skupiny vyčlenit část sil, která měla prorazit obranou Carěgradského průlivu do Dněstrovského limanu a chránit přepravy vojsk přes liman. Druhou vlnu výsadku tvořila 255. samostatná brigáda námořní pěchoty, 252. prapor obojživelných vozidel DUKW, 37. samostatný gardový motocyklový pluk, některé jednotky 83. samostatné brigády námořní pěchoty a 1. gardového opevněného prostoru, které nebyly zařazeny do první vlny desantu.

Části opevněného sektoru pobřežní obrany Dunajské vojenské flotily s velitelem podplukovníkem I. B. Jablonským s přiděleným posilovým dělostřelectvem Oděské námořní základny byl stanoven úkol zabezpečit krytí desantu po dobu, po kterou popluje k cíli, pokračovat v podpoře sil výsadku po jeho vysazení na nepřátelský břeh, dále umlčet palebná stanoviště nepřítele při proplouvání do Carěgradského průlivu a zničení nepřátelských plavidel v limanu i v prostoru Carěgradského průlivu.

Násilné překročení limanu bylo provedeno s překvapením bez předchozí dělostřelecké přípravy. Severní kolona začala po setmění 21. srpna 1944 ve 2100 nakládat síly výsadku a na daný signál vyrazilo ve 2340 vpřed na 270 plavidel vezoucích desant v síle 2 316 vojáků. Rychlost plavby byla vypočtena tak, aby všechny výsadky obou kolon dorazily k nepřátelskému břehu ve stejnou dobu a vylodily se naráz. Severní kolona nebyla za plavby k cíli objevena a její přiražení ke břehu, obsazení předmostí a postup vpřed se nesetkal s odporem rumunských vojsk. Nad ránem 22. srpna už desant prorazil do hloubi sestavy nepřátelské obrany a poté, co zlomil odpor nepočetných rumunských posádek, obsadil osady Mologa, Čigiry Suchije a Čigiry Mokryje.

Jižní kolona lodí vyrazila z Roksoljan v 0150, na palubě měla 1216 vojáků, 12 minometů ráže 82 mm, 16 protitankových děl ráže 45 mm, čtyři polní děla ráže 76 mm a 64 koní. Aby operace byla úspěšně provedena a zahrnovala moment překvapení, v 0025 byly provedeny letecké údery do prostoru města Akkerman. Světlomety obránců byly namířeny místo na hladinu moře vzhůru a hledaly útočící bombardéry. Současně pobřežní obrana omezila vystřelování světlic, aby neprozrazovala svou přesnou polohu. Vzápětí nato se bombardéry zaměřily právě na pás obrany přiléhající k pobřeží a světlice přestaly létat úplně.

Přesto byla výsadková skupina objevena a při plavbě k cíli byla osvětlena raketou, kterou obrana nepřítele vypálila v okamžiku, kdy se čelo kolony nacházelo ještě asi 400 - 500 metrů od břehu. Obrana zahájila silnou palbu ze všech druhů zbraní. V odpověď nakryla skupina dělostřelecké podpory palbou salvami předem zaměřená místa i nové cíle. Výsadek vytvořil dýmovou clonu, lodě se rozptýlily z dosud sevřené sestavy a pokračovaly k pobřeží. Tam je čekala doslova pekelná palba z malé vzdálenosti a jen díky dýmu a tmavé noci nebyly ztráty desantu ještě daleko větší. Lodě narazily v prostoru Šaba-Tyr na zátaras z ostnatého drátu asi 200 metrů od pobřeží na mělkých vodách. Ženisté spirály prostříhali a po krátké době se mohly lodě přiblížit ke břehu. Výsadek se vrhl do vody už asi 50 metrů od břehu a po pás ve vodě se vrhl během na nepřátelskou obranu. Z ní po mužstvu i plavebních prostředcích pálila přibližně desítka kulometů a několik dělostřeleckých baterií. V 0245 už byl výsadek obou předsunutých vln dokončen. Hlavní síly vyrazily do zteče současně s 10. samostatným kulometným praporem 1. gardového opevněného prostoru ve 0430 a pokusily se o zteč z chodu k překročení Carěgradského ústí poblíže kosy Karalina-Bugaz. Prapor měl na tomto úseku velké ztráty a byl odražen do výchozího postavení. O hodinu později část severní skupiny výsadku zajistila předmostí, které předtím postřelovaly lodě DVF a úplně ovládla s palebnou podporou lodí osady Mologa, Čagiry Mokryje a Čagiry Suchije, kde desant pobil zhruba tři stovky obránců a zajal dvěstěpadesát vojáků.

Souběžně s činností vojsk překračujících liman připlul oddíl lodí dělostřelecké podpory (tři obrněné dělové čluny typu Projekt 1124 ze sestavy 4. brigády říčních plavidel DVF) z Oděsy na určená palebná stanoviště a v 0240 zahájil palbu na opěrné body nepřítele jižně od Dněstrovského limanu. Ve stejném okamžiku zahájilo palbu na opěrné body nepřítele na mysu Bugaz i pobřežní dělostřelectvo DVF a pokračovalo v ní i v době, kdy se určená skupina lodí vklínila do obranných postavení Rumunů a vplula do Carěgradského průlivu.

O síle úderu pobřežního dělostřelectva svědčí skutečnost, že za 17 minut postřelování opevněných opěrných bodů bylo vypáleno 612 granátů ráže 152 - 210 mm. Lodě nejprve pluly za traly minolovného zařízení vlečenými říčními minolovnými čluny a pod palebným krytím pobřežních baterií i oddílu palebné podpory posléze dorazily k Carěgradskému průlivu. Skupina se skládala z obrněných dělových člunů č. 3, 4, 6 a 241, říčních člunů typu KM č. 23 a 25 a ze dvou rychlých motorových člunů - kluzáků. Prorazit do Dněstrovského limanu bylo třeba skrze průliv široký 120 - 180 metrů, ve tmě a zřejmě i pod palbou.

Velitel skupiny V. I. Vělikij, nositel titulu Hrdina SSSR, se rozhodl traly stáhnout, zvýšit rychlost a nebezpečnou úžinu překonat jakoby skokem. Vpřed v čase 0436 vyrazily dva kluzáky, za nimi obrněné dělové čluny a za plavby plnou rychlostí ze všech hlavní pálily po palebných prostředcích nepřítele na břehu. Shodily přitom dýmovnice a jejich dým svátý větrem na hlavní obranná postavení znemožnil obráncům mířenou střelbu. Obrněné čluny byly následovány skrze Carěgradský průliv do limanu i ostatními loďmi, které si pospíšily také proplout co nejrychleji.

Obrněné dělové čluny se okamžitě vydaly do prostoru vysazení desantů a palbou svých zbraní z malé vzdálenosti likvidovaly nebezpečí pro postup výsadku vpřed. Značný problém představovala nepřátelská velkorážní baterie z pevnosti Akkerman, která vedla nepřetržitou palbu na výsadek vysazený do prostoru Šabo. Obrněné dělové čluny opět použily vyzkoušenou taktiku - zatímco dva speciální zadýmovací čluny položily clonu z plovoucích dýmovnic, oklikou vyrazily do boku rumunských palpostů a rozstřílely velkorážnou baterii zblízka svými děly ráže 76 mm. Ostatní lodě zahájily průběžnou přepravu vojsk a materiálu na předmostí.

Ve 2000 večer už bylo přes Dněstrovský liman převezeno 8 022 osob, 51 protitankových kanonů ráže 45 mm, 73 kanonů ráže 76 mm, 32 minometů ráže 82 mm, 19 minometů ráže 122 mm, 8 tanků Sherman na pontonech, 82 nákladních aut, 38 motocyklů, 114 tun munice, 179 tažných a jízdních koní a 50 tun dalších různých nákladů. V převozech pak už pokračovaly jen posádky pontonové ženijní brigády, které zajišťovalo několik plavidel DVF, zatímco ostatní se přesunovaly k plnění dalších úkolů.

Čelní jednotky výsadku s podporou lodí DVF a letadel ČL se v koordinované součinnosti obou skupin zmocnily města Bělgorod-Dněstrovskij (ukr. Bilhorod-Dnistrovski), čímž se obě předmostí navzájem propojila. Před večerem 23. srpna bylo předmostí u Bělgorodu-Dněstrovského rozšířeno a nepřítel se pokoušel pod clonou tmy stáhnout organizovaně svá vojska do prostoru Žebrijani (dnes na mapě nalezneme pod názvem Primorske - pozn. aut.) - Vylkove. Tomu zabránilo letectvo, které přes nastávající tmu zbombardovalo a napadlo střelbou palubních zbraní pochodující vojska na silnicích tak přesně a důkladně, že už se je jejich velitelům nepodařilo znovu shromáždit. Tratě a silnice na jih, západ a jihozápad byly pod stálým dohledem leteckého průzkumu a pozorovatelů, takže jakýkoliv pokus rumunských a německých vojsk tyto osy přesunu použít k ústupu měl vzápětí za následek vydatnou spršku bomb a střel z palubních zbraní letounů Il-2 i doprovodných stíhaček.

V noci na 24. srpna vysadily lodě ČL a DVF desant v prostoru Žebrijani, kde byl vybudován silný opěrný bod kryjící přístupy k ústí Dunaje. Výsadek měl 285 vojáků 384. samostatného „Nikolajevského“ praporu námořní pěchoty a převezly jej čluny typu MO čísel 44, 86 a 112, deset obrněných dělových člunů, dva minolovné čluny a tři kluzáky. Velel jim kapitán 3. stupně P. I. Děržavin, silám desantu pak major F. E. Kotanov.

Ve stejnou dobu skupina lodí DVF, určená k proražení na Dunaj a skládající se z 11 obrněných dělových člunů, 6 minolovných člunů, šesti říčních minolovek, 10 kluzáků a šesti člunů typu ZIS pod velením kapitána 2. stupně P. P. Davidova vyrazila z Oděsy a směřovala k ústí Dunaje. Tehdejší velitel DVF kontradmirál S. G. Gorškov vztyčil svoji admirálskou vlajku na malém člunu typu ZIS č. 26. Tuto malou flotilu krylo od moře deset torpédových člunů  kapitána 2. stupně Procenka.

Jejich dalším úkolem bylo pro účely DVF provést průzkum Očakovského ústí Dunaje, změřit jeho hloubku a vyznačit bójkami bezpečnou plavební dráhu. Při pokusu splnit úkol byly čluny napadeny palbou kulometů z ostrůvků, kterou umlčely posádky vlastními palubními zbraněmi. Přesto však měly několik vážně zraněných, v prostoru z velké části hustě pokrytém sítinami a rákosím se nedokázaly spolehlivě zorientovat a jen rybáři, kteří je potkali, jim pomohli potřebné údaje získat.

Výsadek proběhl organizovaně, dobyl po krátkém zuřivém boji obec Žebrijani a pokračoval v útoku ve třech směrech: na severovýchod podél břehu, aby se tudy nepřítel nemohl stáhnout, dále ve směru na Galilesti a na jih směrem na městečko Vylkove.

V 0600 obsadilo 60 příslušníků výsadku prázdné rumunské okopy u paty Kundukské kosy a uzavřelo tak nepříteli ústupové cesty. Hlavní část desantu obsadila Žebrijani a 80 vojáků námořní pěchoty zaujalo obranu na šíji mezi jezerem Kunduk a jezerem Bezymjannoje severozápadně od obce Žebrijani.

Už 24. srpna se útočícím čelním jednotkám 3. ukrajinského frontu podařilo spojit se s výsadkem. V tomto prostoru se podařilo obklíčit a zajmout více než 15 000 rumunských a německých vojáků a důstojníků. Zničení přímořské skupiny vojsk usnadnilo útok vojsk 3. ukrajinského frontu na hlavním směru útoku podél černomořského pobřeží ve směru Izmail - Galati a současně umožnilo jak Černomořskému loďstvu, tak i Dunajské vojenské flotile obsadit základny a přístavy nepřítele na dolním toku Dunaje.

Velení DVF dostalo vzápětí po obsazení další rozkazy, které říkaly, že má ve spolupráci a součinnosti s vojsky 3. ukrajinského frontu napadnout opěrné body nepřítele na březích Dunaje, obsadit přístavy v Besarábii, zničit říční lodě nepřítele, po vplutí do Dunaje narušit přepravy nepřítele přes řeku a její přítoky a tím zabránit většímu množství německo-rumunských jednotek v ústupu za Dunaj. Jak už bylo řečeno, desant v Žebrijani odrazil 23. srpna všechny pokusy nepřítele prorazit obklíčení směrem na přepravy u Vylkove, částí sil zorganizoval pokračování obrany a hlavní sílu napřel do dalšího útoku s podporou letectva a děl lodí DVF.

Dne 24. srpna 1944 se hlavní síly DVF, vypluvší z Oděsy 23. srpna, s podporou lodí a letectva ČL vedraly do Kilijského ramene Dunaje a v bojích s nepřátelskými silami na březích směřovaly k Vylkove. V 0900 se obrněné dělové čluny pustily do křížku s nepřátelskými jednotkami, které se nahromadily u přepravy přes Dunaj u obcí Vylkove a Periprava. Když se obrněné dělové čluny blížily k východnímu okraji Vylkove, nepřítel na ně spustil chaotickou palbu z kulometů a pušek. Čtyři obrněné dělové čluny se přiblížily k přepravě a spustily palbu z děl, ostatní pod ochranou dýmové clony připluly k přístavu ve Vylkove a vysadily desant narychlo sestavený z členů posádek.

Ve stejnou dobu se k Vylkove příblížila osmdesátka vojáků ze 384. samostatného praporu námořní pěchoty - „Nikolajevského“, která se vysadila u obce Žebrijani a spojila se s výsadkem lodních posádek. Přeprava u Vylkove byla společnými silami desantů a lodí zničena a tím i znemožněn ústup nepřátelských vojsk na jih přes Dunaj, do oblasti jeho dolního toku.

Oddíl obrněných dělových člunů pod velením kapitánporučíka Barboťka vyplul od Vylkove a zamířil proti proudu Dunaje. Pět kilometrů od města oddíl objevil zamaskovaný rumunský monitor a dal se s ním do boje. Na pomoc posádkám DVF přiletěla na zavolání radiem desítka bombardérů Černomořského loďstva typu Pe-2 a zuřivě pálící monitor po několika minutách poslala několika těsnými zásahy pum FAB-500 blízko pancéřovaného trupu ke dnu řeky. I v tomto případě dokázali ještě Rumuni monitor z mělké vody Dunaje vyzvednout a učinit jej plavbyschopným, ale jeho opravy dokončila až plovoucí dílna PM patřící sovětské Dunajské vojenské flotile stejně jako tomu bylo u ostatních rumunských monitorů, a to po rumunské kapitulaci a jejich předání Sovětům. Ale to poněkud předbíháme událostem.

Obrněné dělové čluny pak pokračovaly v plavbě a u přístavu Chilia Veche (Kilija Staraja) zahájily palbu z děl i kulometů na dělostřelecké a minometné baterie, které kryly přepravu přes Dunaj. Nepřítel zahájil na lodě silnou a dobře mířenou odvetnou palbu, ale to lodím nezabránilo, aby salvami z děl napadly samotnou přepravu. Zapálily tak parní remorkér a čtyři jím vlečené nákladní čluny provádějící převozy přes Dunaj, které byly plné vojáků a techniky. Nepřátelská pěchota brzy skončila ve vodě Dunaje a náklad na palubách člunů přistál na dně řeky. Obrněné dělové čluny pak odpluly z dosahu odvetné nepřátelské palby a zřídily hlídkovou linii, aby nedošlo k nechtěnému proplutí nepřátelských lodí do Vylkove.

Pobřežní doprovodný oddíl DVF zhruba ve stejném čase obsadil opevněný opěrný bod Sarata-Mika a 384. samostatný prapor námořní pěchoty „Nikolajevský“ dobyl bez větších potíží obec Karjačika. Večer ještě dorazily posily: tři obrněné dělové čluny s 95 vojáky, které dosud postrádal 384. samostatný prapor námořní pěchoty „Nikolajevský“, osm obrněných dělových člunů s 285 vojáky 369. samostatného praporu námořní pěchoty „Kerčenského“ a 18 torpédových člunů se 613. samostatnou rotou (274 vojáků).

Obrněné dělové čluny č. 71, 336, 337, 338 a 441 pod velením kapitánporučíka Barboťka vyrazily dále proti proudu Dunaje a vysadil jím vezený desant i přes nepřátelskou palbu děl z monitorů v říčních přístavech Chilia a Chilia Veche (Kilija Novaja a Kilija Staraja). Současně ze severu dorazil k přístavu Chilia výsadek 613. samostatné roty námořní pěchoty. Nepřítel přestal klást odpor a přeprava jednotek německo-rumunského uskupení přes Dunaj byla v tomto úseku definitivně zastavena.

Ve druhé polovině dne 25. srpna nastoupilo na paluby sedmi dělových obrněných člunů asi 250 vojáků 369. samostatného praporu námořní pěchoty. Čluny následně prorazily do Izmailu,kde vysadily menší desant v síle přibližně 40 vojáků a pokračovaly do prostoru přístavu Galati. Při vysazování v přístavu Galati narazili jak výsadkáři, tak lodě na hustou palbu z děl, kulometů i pušek. Byly ztráty na životech i ranění, dokonce byl jeden člun potopen přímým zásahem z protitankového děla stojícího na kraji silnice do Galati, ale výsadek s podporou lodních děl vyhnal obránce z města i přístavu během několika hodin. Několik obrněných dělových člunů pak veplulo do Sulinského ramene Dunaje a zablokovalo jej.

Po obsazení opěrných bodů v přístavech Galati, Izmail a opodál vsi Tulcea mohla DVF své síly soustředit, pokračovat v útocích všemi silami vzhůru proti proudu Dunaje a přitom dokonale zabezpečovat přepravy vojsk 3. ukrajinského frontu přes dolní tok Dunaje. O kapacitě přeprav si nejlépe uděláme představu, když sečteme všechny přepravené vojáky a náklady. Celkově to bylo jen za den 28. srpen 1944 více než 19 000 osob z řad jednotek 46. armády, 2 děla, 270 nákladních aut, 6 dělostřeleckých tahačů, 1 750 koní, 690 koňských povozů, 35 polních kuchyní a také je třeba započítat 12 300 německých a rumunských válečných zajatců, kteří nedobrovolně putovali přes Dunaj opačným směrem do sovětských zajateckých táborů.

Vojska 46. armády po přepravení přes Dunaj pokračovala v útočném postupu směrem k bulharským hranicím. Obsazení ústí Dunaje a přístavů na jeho dolním toku včetně několika přístavů přímo na Černém moři silami DVF a ČL umožnilo odříznout veškeré ústupové cesty jassko-kišiněvskému uskupení rumunsko-německých vojsk a zničit je na území Rumunska. Tím se vytvořily příznivé podmínky úplně vyhnat Němce z Rumunska a tento stát tak zcela vyřadit jako německého spojence ze hry.

To se také stalo a porážka obklíčeného uskupení u Jass a Kišiněva donutila rumunskou vládu dne 24. srpna 1944 kapitulovat. Němci se za každou cenu pokoušeli zorganizovat další odpor a obranné čáry obsadit vlastními jednotkami, ale vojska Rudé armády rychle postupovala do hloubi Rumunska. Němci hodlali zorganizovat ústupovou linii odporu na úrovni Sulinského ramene a udržet za každou cenu Sulinu. Tím by jim zůstala alespoň teoretická možnost použít rameno k dopravě svých vojsk. To jim velení sovětských vojsk pochopitelně nechtělo dovolit a bylo tedy rozhodnuto Sulinu urychleně dobýt.

U Vylkove proto soustředilo velení DVF pověřené splněním tohoto úkolu celý 384. samostatný prapor námořní pěchoty „Nikolajevský“. Ráno 26. srpna prapor vyrazil vpřed a přes mělčiny a bažiny podél břehu Dunaje vtrhl za podpory lodních děl na severní okraj Suliny. Po pouličních bojích, které bylo nutno vést s Němci často i na bodáky, byla Sulina večer 27. srpna prohlášena za dobytou.

Vojska 3. ukrajinského frontu během dalších pěti dnů pokračovala v útocích na prořídlou německou obranu a během pěti dnů obsadila jak přístav Tulcea, tak i důležitý přístav Galati. Vzápětí nato kapitulovalo i rumunské vojenské loďstvo, které už nemělo žádnou základnu a týl a tudíž se ocitlo ve zcela bezvýchodné situaci. Své zbylé lodě předali Rumuni beze zbytku Rudé armádě. Tak se do DVF dostaly kořistní lodě značné bojové hodnoty, které od té chvíle bojovaly na straně SSSR a jejích spojenců za osvobození Balkánu od německých vojsk.

Sovětská vojska se musela rozhodnout, co dál - kapitulace Rumunska ale neukončila kvůli pokračujícímu německému odporu boje na rumunské frontě úplně. Útok Rudé armády tedy pokračoval a 30. srpna se přiblížila vojska 3. ukrajinského frontu k přístavu Konstanca. Ze Sulinského ramene vyrazilo 30 torpédových člunů a šest člunů DVF nesoucích na palubách 800 námořních pěšáků a vysadilo je v přístavu. V tutéž dobu přistála pod ochranou stíhaček na místním letišti Suit-Giol dvě letadla s výsadkem a obě poloviny desantu rychle město i přístav obsadily.

Pozemní vojska i DVF a lodě ČL pokračovaly v tažení na Balkáně, dne 31. srpna ve vzájemné spolupráci obsadily hlavní město Rumunska Bukurešť a postupovaly dál k bulharské hranici.

U Kišiněva v této době končilo poslední jednání tragédie obklíčených vojsk Osy. Zabitých a zajatých bylo na straně Osy 256 000 vojáků a důstojníků, celkem 22 německých divizí bylo úplně zlikvidováno. Zničeno nebo ukořistěno bylo velké množství děl a tanků i jiné techniky.

Dne 2. září 1944 dosáhla vojska Rudé armády bulharských státních hranic.

Složení brigád DVF bylo po obsazení Besarábie a kapitulaci Rumunska následující:

• 1. brigáda: bývalé rumunské opravené monitory KERČ, AZOV a IZMAIL, obrněné dělové čluny typu Projekt 1124 taktických čísel 32, 33, 71, 75, 115, 154, 161, 164, 215, 221, 314, 324, 335, 336, 337, 411, 423, 433, 434, dále obrněné dělové čluny typu Projekt 1125 taktických čísel 124, 131, 132, 134, 322, 399, obrněné čluny Typ S-40 taktických čísel 321, 331 a 333.
•  2. brigáda: monitor ŽELEZŇAKOV, ex-rumunské monitory BERĎANSK a MARIUPOL, obrněné dělové čluny typu Projekt 1125 taktických čísel 3, 4, 5, 6, 7, 8, 231, 232, 233, 234, 241, 242, 243, 244 a 313.

Ke dni 1. září 1944 byla do Dunajské vojenské flotily zařazena Kerčská brigáda obrněných dělových člunů jako 3. brigáda a také byla vytvořena 4. brigáda říčních lodí. Složení brigád se pochopitelně časem měnilo a i jejich označení doznávalo proměn v čase. Tak například ŽELEZŇAKOV byl v září 1944 zařazen do nově vytvořené 4. brigády a asistovaly mu jak 5. oddíl obrněných dělových člunů typu Projekt 1125 taktických čísel 3, 4, 5, 6, 7, 8, 231, 232, 243, 244, tak 1. oddíl minolovných člunů typu Ja-6 s OZ RS Kaťuša 82 mm typu M-8-M spolu s 12 loďmi 19. minolovného oddílu říčních člunů a také oddíl 26 rychlých motorových člunů - polokluzáků.

No a staronová 1. brigáda už měla název „obrněných dělových člunů“ a obsahovala 1. gardový oddíl obrněných dělových člunů typu Projekt 1125 taktických čísel 32, 33, 71, 75, 215, 314, 324, 335, 336, 337, 338, dále 2. oddíl obrněných člunů typu Projekt S-40 taktických čísel 321, 331, 333, pak 3. oddíl obrněných dělových člunů typu Projekt 1124 taktických čísel 11, 112, 121, 221, 339 a obrněných dělových člunů typu Projekt 1125 taktických čísel 131, 132, 134, 124, 313, 322, 323 a 4. oddíl obrněných dělových člunů Projekt 1124 taktických čísel 411, 412, 422, 423, 424, 431, 432, 434.

U člunů typu Projekt 1124 taktických čísel 71, 336 a 324 byla jedna věž s kanonem 76 mm nahrazena OZ RS Kaťuša 82 mm typ M-13-M a člun taktického čísla 33 měl ve výzbroji místo jedné tankové věže se 76 mm kanonem poloautomatický rychlopalný PL kanon typu 70K ráže 45 mm.

Celá DVF pak tedy měla v tomto období své čtyři brigády lodí a skupinu pobřežní obrany se čtyřmi čtyřdělovými bateriemi kanonových houfnic ráže 152 mm typu ML-20 s tažnými vozidly, minometnou baterií vyzbrojenou čtyřmi minomety ráže 120 mm s tažnými vozidly, plovoucí baterií dalekonosných námořních kanonů ráže 100 mm, praporem námořní pěchoty, oddílem protiletadlových děl a oddílem protichemické ochrany a zadýmování.

Dne 5. září 1944 nabídl V. I. Molotov bulharské vládě, že SSSR nebude proti Bulharsku bojovat, jelikož do té chvíle Bulharsko nevyhlásilo SSSR válku, i když Němce předtím podporovalo. Podle rozkazu STAVKY Rudá armáda překročila rumunsko-bulharské státní hranice a už 8. září 1944 obsadila města Ruse (Ruščuk), Turtukaj a Silistra na pravém břehu Dunaje, přičemž jejich úkolem bylo do 12. září postoupit na čáru Ruse - Palatica - Karnobat - Burgas. Tím podpořila místní protivládní síly Vlastenecké fronty a ta uskutečnila 9. září v zemi převrat. Německá vojska pobývající v zemi se začala v panice stahovat. Vzápětí obsadila Rudá armáda pomocí řady současně uskutečněných námořních, říčních i vzdušných výsadků důležité přístavy Varnu a Burgas, současně pak i letiště a lodě bulharského vojenského námořnictva.

Dne 10. září probíhaly rozhovory o podmínkách další existence Bulharska jako státu ve štábu 3. ukrajinského frontu v Černavodě. Sovětskou delegaci vedl armádní generál Tolbuchin a bulharskou pak Dimitr Ganěv. Po podepsání dohody Bulharsko přerušilo s Německem diplomatické styky a vyhlásilo mu válku.

Vojska 3. ukrajinského frontu 7. září 1944, ještě před bulharským podpisem dohody se SSSR, zamířila spolu s vojsky 2. ukrajinského frontu Rodiona Malinovského na území Jugoslávie. Po jednání s vedením Národně-osvobozenecké armády Jugoslávie (dále NOAJ), reprezentovaným Josipem Brozem Titem, měla uskutečnit osvobozovací tažení, kterého se měly zúčastnit i bulharské jednotky a kterému měli velkou pomoc poskytovat jugoslávští partyzáni. V jejich rukou byly v té době už skoro dvě pětiny země. Partyzáni a vedení NOAJ si položili podmínku, že veškerá cizí vojska musí po osvobození země bezpodmínečně a úplně Jugoslávii opustit.

Avšak v období soustřeďování sil obou frontů a bulharské armády znenadání zahájila německá vojska na jednotky 2. ukrajinského frontu útok z území Jugoslávie. Spolu s německými jednotkami se útoku účastnili také chorvatští ustašovci a srbští četnici, kteréžto ozbrojené skupiny již dlouho předtím usilovně bojovaly proti partyzánům NOAJ. Zámyslem německého velení bylo nenechat se uzavřít v Jugoslávii a probít se do Maďarska. Tento útok byl odražen spojenými silami všech složek spojeneckých vojsk a tyto svazky pak spustily drtivou ofenzivní operaci na frontě široké okolo 600 km. Vojáci frontu v bojích překonali hornaté prostory východního Srbska, v dalších bojích dorazili k řece Morava a rovněž i k Dunaji v prostoru obce Veliko Selo.

Spojenecká vojska dne 14. října 1944 zahájila přímý útok na Bělehrad. Vojska Bulharska pak ve stejné době zaútočila na Makedonii a jejich úkolem bylo odříznout hlubokým klínem do nitra země německou skupinu armád „E“, která v té době ještě okupovala Řecko.

Den 16. říjen 1944 se stal pro DVF významným z toho důvodu, že byla vyčleněna ze svazku Černomořského loďstva a stala se samostatnou složkou VMF SSSR, podřízenou přímo narkomovi VMF Kuzněcovovi. Jejím úkolem v pokračujícím tažení po  Dunaji a jeho přítocích bylo i nadále provádění výsadků, zajišťování přeprav pozemních vojsk a palebná podpora jejich bojové činnosti v dostřelu jejích zbraní.

Němci se pokusili přísunem záloh a některých posilových jednotek („četnici“, „Ruský ochranný sbor“ a další kolaboranti) změnit hlavní město Jugoslávie Bělehrad ve tvrdě hájenou pevnost, ale německý zámysl se naštěstí nezdařilo uskutečnit. V Bělehradu už totiž zevnitř působily silné partyzánské jednotky NOAJ, které byly ve spojení se svými bratry ve zbrani působícími v partyzánských brigádách NOAJ útočících zvenčí a spolu s vojsky Rudé armády vyvinuly tyto spojené síly takový tlak na německé jednotky, že Bělehrad během několika dnů padl. Jeho úplné osvobození bylo ohlášeno dne 20. října 1944 a během dalších deseti dnů bylo celé Srbsko pod kontrolou partyzánů z NOAJ a Rudé armády. Ta se následně stáhla přesně podle předchozích dohod na severní břeh Dunaje. Makedonie a Kosovo byly osvobozeny Bulhary do konce listopadu. Jednotky NOAJ, které se přeměnily na Jugoslávskou lidovou armádu, osvobodily od německých okupantů zbytek své vlasti už jen vlastními silami.

Plynule na Bělehradskou operaci navázala operace Budapešťská. 2. ukrajinský front soustředil své síly v Banátu a přes Dunaj pronikl do vnitrozemí Maďarska. Útočné hroty tohoto frontu, tedy 2. a 4. gardový mechanizovaný sbor, pronikly od jihu k přístupům k budapešťské sídelní a průmyslové aglomeraci už 2. listopadu, ale v dalším postupu jim zabránily německé mobilní jednotky a posily, které sem německé velení kvapně přesunulo z prostoru Miskolc a Szolnok. Tam je původně měly poutat bojem jiné jednotky - konkrétně 7. gardová armáda, která výpadem do oblasti severovýchodně od města Szolnok měla vázat německé zálohy a mobilní útvary, nedovolit protivníkovi vybudování další pevné obranné linie a současně vytvořit na řece Tisza předmostí k pokračování útoku do nitra Maďarska.

Záměr velitele frontu se nepodařilo uskutečnit a za důsledek to mělo těžké a vleklé boje, vyčerpávající obě strany. Vojska 3. ukrajinského frontu se začala probojovávat na maďarské území z jihu, v čemž jim DVF poskytovala svoji podporu. V této činnosti pokračovala DVF po boku vojsk 3. ukrajinského frontu i na území Maďarska - dalšího německého spojence. Maďarsko mělo na Dunaji svoji Dunajskou flotilu, která měla na řece Dunaj a některých jejích přítocích v roce 1944 - 1945 tato plavidla:

• hlídkové dvoušroubové čluny pocházející z dob Rakousko-Uherska a vyrobené v Budapešti firmou GANZ Danubius. Byly to lodě SOPRON (ex STÖR), DEBRECEN (ex LACHS, ex POZSONY, sovětské tanky loď potopily přímými zásahy z děl 25. listopadu 1944 u Tökölu v Móricově pusztě - 1 630. km toku Dunaje), GYÖR (ex COMPÓ), SZEGED (ex WELS, ex BREGALNICA), GÖDÖLLÖ (ex FOGAS, potopená 20. září 1944 v doku loděnice Ganz Danubius leteckou pumou) a KECSKEMÉT (ex VIZA) s výtlakem okolo 140 tun, výzbrojí dvou děl ráže 75 mm L/50 licence Bofors nebo 8 cm děl L/30 a dvou kulometů, rychlostí mezi 15 a 18 uzly a slabým pancéřováním o síle 5,5 - 10 mm proti pěchotním zbraním a střepinám. Pohon lodí zajišťovaly dvě turbiny AEG a dva kotle Yarrow o výkonu 1 100 koní. Posádka čítala 44 mužů. V roce 1944 převzali lodě Němci a vzhledem k nasazení pro podporu pozemních jednotek došlo k jejich modernizaci a přezbrojení minomety 81 mm, PL čtyřčaty 20 mm Flak 38, PL Boforsy 40 mm. Pouze SOPRON měl poté dva dieselmotory MAN o celkovém výkonu 1 600 HP a vyšší rychlost o tři uzly, ostatní měly nadále parní kotle a turbiny;
  
• motorové hlídkové čluny TÜZÉR, HONVÉD, HUSZÁR v roce 1917 ukořistěné Rusům a přestavěné v Budapešti loděnicí GANZ Danubius. Disponovaly rychlostí okolo 13 uzlů, výtlakem 30 tun, měly posádku 9 mužů, rozměry d = 16 m, š = 3 m, ponor 0,9 m, pohon měly dvěma benzinovými motory o výkonu 125 HP a vyzbrojeny byly pouze těžkými kulomety ráže 8 mm ve věži vyrobené z 8 mm pancéřového plechu;
  
• obrněné motorové čluny (Páncélozott Motorcsónak) PM-1 až PM-5 vyrobené opět ve firmě GANZ Danubius v Budapešti v létech 1940 - 1944, s  výtlakem 38 tun, posádkou 16 mužů, pancéřováním 13 mm na bocích, 40 mm na věžích  a 20 mm na palubě, rozměry měly d = 28 m, š = 3,6 m, ponor 0,6 m a značnou rychlost až 20 uzlů. Vyzbrojeny byly dvěma tankovými kanony 40 mm M 37 a čtyřmi 8 mm těžkými kulomety ráže 8 mm 34/40 AM ve dvou věžích tanku Turán, které čluny dostaly v roce 1942. Člun PM-2 byl 9. srpna 1944 zasažen v loděnici leteckou pumou a nebyl již dokončen, neboť nedostal výzbroj. Čluny PM-3, PM-4 a PM-5 unikly v roce 1945 do Německa, člun PM-6 našli Sověti rovněž nedokončený v loděnici; 
• motorové hlídkové čluny MECSEK (ex TERÉZ - bývalý říční remorkér), GALYA (ex TULLN) z loděnice Ganz Danubius o výtlaku 26 tun, délce 16 m, šířce 2,8 m, ponoru 0,65 m, rychlosti do 8 uzlů, poháněné benzinovým motorem o výkonu 160 koní, vyzbrojené dvěma těžkými kulomety  a s posádkou 8 mužů;
  
• malé minonosné čluny typu (Aknász Motorcsónak) AM-1 až AM-11 (AM-12 nebyl dokončen) vyzbrojené kulometem 8 mm a malé obrněné čluny - kladeče min typu PAM (Páncélozott Aknász Motorcsónak) PAM-21 a PAM-22  vyrobené loděnicemi Laczkovics Hajógyár v Újpešti a loděnicemi v Balatonfüredu v létě 1944. Ty měly na palubě namontovánu věž s 2 cm kanonem a 8 mm kulometem ve věži z maďarského obrněného automobilu Csaba a v roce 1945 se probily sovětskou blokádou do Německa. Další kladeče min pocházely z počátků samostatného Maďarska mezi léty 1918 - 1928, nesly názvy MAROS, BAJA (ex BARSCH) a HEGYALJA a opět je vyrobil GANZ Danubius v Budapešti; měly výtlak 26 tun, rozměry 14,3 x 3 x 0,6 m, pohon dvěma diesely Mercedes - Lang o 150 koních každý, rychlost 13 uzlů, výzbroj jedna PT puška Solothurn S18-100 vzoru 36M a jeden kulomet ráže 8 mm typu 31M firmy Gebauer. Lodě nesly až 6 říčních min a měly posádku 13 mužů;
  

• pomocná plavidla, tedy štábní loď SZENT LÁSZLÓ (543 tun, 450 koní, 11 uzlů, jeden PL kulomet ráže 15 mm), vlečné parní remorkéry CSOBÁNC (užívaný jako ozbrojená loď pro zásobování palivem), KÖRÖS (ex LISELOTTE, poškozen minou v červnu 1944 u Novigradu), školní parník CSEPEL, kolesový parník BADACSONY (ex BALATON, užívaný jako velitelská loď při cvičeních flotily, jinak zásobovací loď), dopravní parníčky BÜKK (ex VIDAGÓ) a VULKÁN (ten sloužil jako opravárenská loď), sedm motorových jacht (ANIKÓ, ÁGNES, GERTI, LILY, MAGDI, IRMA, NORA), čtyři malé plachetní čluny s pomocným pohonem (ALBATROSZ, DARU, FECSKE, PINGVIN), 8 velkých osobních motorových člunů (Motorcsónak JOLÁN, JULISKA, GIZI, SÁRI, VERA, SÓLYOM, EMMA, ERZSI), 13 malých motorových člunů (Motorcsónak Kis ETEL, ENIKÖ, GUSZTI, HÉDI, HILDA, ICA, ILONA, IRÉN, KATÓ, KLÁRA, PAULA, PIRI, ZSUZSI), dva parní nákladní čluny (Gözbárka) I a II, 4 kasárenské ubytovací lodě (Laktanya Hajó I - IV), pontonová soulodí P1 - P4 a konečně 9 malých kolesových říčních remorkérů I - IX. K tomuto výčtu je třeba přidat asi 30 malých motorových člunů provozovaných policií a dříve i celníky.
  

Z výčtu těchto plavidel jasně vyplývá, že důstojným protivníkem Dunajské vojenské flotily SSSR nemohlo toto kapesní říční „námořnictvo“ být. Admirál Horthy se 24. září rozhodl, že stáhne celou svou Dunajskou flotilu k Budapešti, aby mu lodní posádky pomohly v případě německého napadení. To se sice stalo, ale flotila nebyla vůbec spolehlivou součástí maďarské armády, jak se později ukázalo. Němci ostatně den poté, co admirál Horthy jednostranně vyhlásil 15. října 1944 příměří, všechny lodě bez větších potíží převzali a Horthymu oddaný velitel Dunajské flotily admirál Kálmán Hardy byl internován důstojníky vlastního štábu, plně proněmecky zaměřenými. Část posádek přitom dezertovala a část se přidala k Němcům. V konečné fázi své existence bylo toto miniloďstvo nasazeno především na odvážení toho, co jeho noví uživatelé považovali za veledůležité, výše proti proudu Dunaje s předpokladem, že v Německu bude jejich ceněný náklad bezpečnější. Jen málo maďarských plavidel  zasáhlo do bojových operací na Dunaji, a to ještě hlavně přepravní činností v době, kdy se bojovalo o Budapešť. Nasycení Rudé armády obrněnými dělovými čluny, tanky a samohybnými děly, o letectvu nemluvě, odsoudilo tyto odvážlivce k rychlé zkáze. 

Cílem obou frontů, který jim uložila STAVKA, bylo rychlé obsazení Budapešti, aby tak bylo Maďarsko jako Hitlerův spojenec vyřazeno z války a následně byl naplánován postup podél Dunaje ve všeobecném směru na Rakousko a Slovensko. Jejich protivníkem byla německá skupina armád JIH (Heeresgruppe SÜD) pod velením Generalobersta Johannese Frießnera, majícího k dispozici 35 silně oslabených divizí, z nichž devět bylo alespoň na papíře tankových. Jejich počty osob a bojové techniky však byly od tabulkových hodně daleko, a to hlavně kvůli bojům, kterými svazky prošly a také kvůli zcela beznadějné německé situaci s doplňováním ztrát jak na živé síle, tak na technice.

Německo-maďarské jednotky bránící východní část Budapešti se dostaly do kontaktu s Rudou armádou útočící na město dne 7. listopadu 1944 a o čtyři dny později se od jihu přiblížila vojska 3. ukrajinského frontu včetně spolupracující Dunajské vojenské flotily. Dobýt město z chodu se nepodařilo a Němci spolu s Maďary (alespoň s částí z nich) se drželi urputně ještě delší dobu navzdory obklíčení, které později následovalo. Měsíc urputných bojů 3. ukrajinského frontu jeho jednotky dosti vyčerpal a tak v průběhu těžkých bojů o Budapešť nastala mezi 10. a 19. prosincem 1944 operační přestávka. 

Denní hlášení vrchního velení Rudé armády ze dne 29. listopadu 1944 mj. říká:

Stejný pramen oznamuje dne 2. prosince 1944:

Dne 12. prosince dostala DVF nového velitele, kontradmirála G. N. Cholosťjakova. Ten po převzetí velení konstatoval, že je zapotřebí zesílit činnost flotily, týkající se převozů mezi oběma břehy Dunaje, a to zejména v Budapešti samé. Navíc se začaly objevovat první známky podzimního ledochodu na Dunaji -  po proudu pomalu plující pole stále větších a silnějších ker houstla. DVF se tedy začala více zajímat o to, aby vojskům přivezla dost všeho, co v pouličních bojích potřebovala a totéž hledisko se stalo prvotním v převozech nákladů a vojsk proti proudu. Bohužel po Novém roce Dunaj úplně zamrzl a tak posádky lodí kromě své běžné práce na lodích často bojovaly v ulicích města a na nábřežích hlavně svými osobními zbraněmi proti bojůvkám nepřítele, které občas někde prorazily v noci linii fronty a snažily se přes dunajský led zmizet z obklíčení.

Vojska 3. ukrajinského frontu zahájila další útok 20. prosince 1944 a po šesti dnech Budapešť konečně odřízla od zbytku německých vojsk v Maďarsku a od Vídně. Obklíčení zahrnovalo okolo 80 000 Němců a Maďarů. Dne 29. prosince Rumuni a Sověti na Budapešť znovu zaútočili poté, co jejich parlamentáře s výzvou ke kapitulaci Němci nechali zastřelit.

Němci urychleně přisunuli ze západu IV. tankový sbor SS, který na Nový rok 1945 zahájil protiútok směrem k Budapešti. Stejně jako jejich další útoky ve dnech 7. ledna a 17. ledna byly tyto akce úspěšné vždy pouze na samém počátku a pak končily fiaskem. Poslední útok ze dne 20. ledna se stejně jako ten první dostal asi na 20 km daleko od Budapešti a pak skončil pod palbou sovětských děl a kaťuší v rozježděném blátě lednové maďarské roviny. Němci neuspěli ani s nasazením nejnovější tankové techniky, sovětská děla a „létající tanky“ Il-2, zvané Němci Černá smrt (Schwarze Tod) je drtily i tak.

Ke dni 17. ledna nařídil Hitler z obklíčeného města vytvořit nedobytnou pevnost tím, že všechna svá vojska nechal přesunout na obranu citadely - Budína a Pešť tím zanechal napospas nepříteli. Němci se rozhodli, že po přesunu do Budína vyhodí do povětří pět starobylých mostů přes Dunaj a svůj záměr také uskutečnili i přesto, že jeho maďarští spojenci se takovému barbarství vzepřeli. Budínský hrad dominoval celému městu a tak byl postup útočících jako na dlani. Následovala série útoků pěchoty s podporou všeho, co bylo k dispozici - včetně zakotvených lodí DVF, které musely být vyvázány a pracně zbavovány ledu, hrozícího jim rozdrcením trupů. Část menších plavidel pak byla vytažena na břeh v bezpečné vzdálenosti od nepřátelských pozic.

Po dobytí nádraží měli svůj podíl na úspěchu útoku na Budín i příslušníci praporů námořní pěchoty DVF, kteří 10. února 1945 tvrdým útokem prorazili dosud pevně stojící německou obranu a bojem dům od domu často i chladnou zbraní rozdělili německou obranu na dvě téměř úplně oddělené skupiny vojáků. O den později se spolu s maďarskými dobrovolníky zmocnili vrchu Gellért, kde museli obránce z řad SS postupně doslova vyhubit. I když Adolf Hitler nařídil bránit Budapešť „do posledního muže“, jak bylo jeho zvykem, velitel německo-maďarské obrany SS-Obergruppenführer Pfeffer-Wildenbruch vydal rozkaz probít se z obklíčení. Využil momentu překvapení a z Budína se po proražení obkličovacího kruhu podařilo dostat do lesů okolo Budapešti asi 8 - 10 000 osob včetně civilistů. Jednotky, které kryly probíjející se Němce jako zpětný odřad před dotírající Rudou armádou, byly do 13. února zcela zlikvidovány.

Pokud uvážíme, že dobytí Maďarska mělo být provedeno v podstatě z chodu s menšími zastávkami u silnějších uzlů obrany nepřítele, musíme konstatovat, že sovětské velení Němce jako už tolikrát značně podcenilo a to mělo za nepříjemný důsledek protahování a dokonce přerušení celého tažení dvou frontů na nezbytně nutnou dobu k novému zásobení vojsk, doplnění ztrát osob i techniky a zpracování nových operačních dokumentů.

Boje na západ od Budapešti pokračovaly v neztenčené míře i nadále. Postavení útočících vojsk 3. ukrajinského frontu oslabených dlouhotrvající maďarskou operační kampaní byla cílem dalšího útoku tankových jednotek zařazených do německé operace Frühlingswachen (Probuzení jara), které byly po svém neúspěchu v Ardenách přesunuty k Balatonu, aby v Maďarsku zachránily, co se snad ještě zachránit dalo.

Šlo o poslední větší útočnou operaci Wehrmachtu ve 2. světové válce. V prostoru jezera Balaton se ode dne 6. března 1945 odehrávalo rozhořčené střetnutí tankových vojsk obou stran, na německé straně však byl cítit jak nedostatek pohonných hmot a tudíž omezené manévrovací možnosti jednotek, tak i převaha Rudé armády ve vzduchu - i když vzhledem k nepříliš příznivému letovému počasí to nebyl faktor úplně nejdůležitější. Sověti museli pod tlakem ustoupit asi o dvacet kilometrů, ale na rozdíl od svého nepřítele měli v záloze dost techniky a vojsk, aby mohli ztráty v boji utrpěné rychle nahradit. Německo tak vyčerpalo své poslední zálohy útočných formací a jenom tím urychlilo tempo ústupu, které muselo vzápětí nasadit, aby se jejich jednotky bez manévrových záloh nedostaly na mnoha místech do obklíčení rychle postupujícími tankovými klíny Rudé armády.

Poté, co Maďarsko padlo a před vojsky Rudé armády se objevily rakouské a slovenské státní hranice, německá 6. tanková armáda SS ustupovala za boje na zdrženou vedeného zadními voji k připravovaným obranným postavením ve vídeňské oblastemi, která měla postup 3. ukrajinského frontu a 1. bulharské armády zastavit.

Dne 16. března zahájila vojska 3. ukrajinského frontu už společně s DVF a bulharskými jednotkami postup ve směru podél Dunaje na Vídeň a Bratislavu. Po neustávajících bojích s německými zadními voji vstoupila Rudá armáda se svými spojenci 30. března na území Rakouska. Poté, co po Dunaji a zpustošených, narychlo opravovaných železnicích a silnicích dorazily další potřebné zásoby a posily, zahájila vojska 3. ukrajinského frontu dne 2. dubna 1945 útok na Vídeň.

Prvního dne operace bylo obsazeno Vídeňské Nové Město (Wiener Neustadt), Eisenstadt, Neunkirchen a Glognitz. Pokus rakouského důstojníka Karla Szokolla, sloužícího ve Wehrmachtu, tajně zorganizovat za zády velení 6. tankové armády SS předání Vídně Rudé armádě ale ztroskotal a ve Vídni došlo k dalším těžkým pouličním bojům. Týden trvající boje vydaly všanc vídeňská předměstí takřka úplnému zpustošení a teprve 9. dubna byly zahájeny boje o každý dům ve středu Vídně.

Lodě DVF a její námořní pěchota opět měly významný podíl na tom, že Vídeň byla dobyta poněkud rychleji, než se to na první pohled jevilo možným. Obrněné dělové čluny vedené zkušenými posádkami důkladně jistily a podporovaly postup pozemních vojsk podél Dunaje. Řada výsadků z lodí DVF provedených ostřílenými námořními pěšáky celý proces dobývání velkého města znatelně urychlila. Jeden z výsadků dokázal dokonce zachránit vídeňský Říšský most (Reichsbrücke) před zničením, když se mu podařilo dokonale uskutečnit přepad bunkru i stráží tzv. SS-Sprengkommanda. To mělo za úkol střežit a na rozkaz také použít roznětný systém náloží, které by most zcela zničily. Odvážní námořní pěšáci noži a granáty zlikvidovali stráže i posádku bunkrů a pod palbou vylezli na konstrukci mostu, kde přestříhali řadu kabelů vedoucích od roznětového bunkru k náložím, čímž most uchránili pro další používání. 

Vojska Rudé armády postupovala bez ohledu na boje ve Vídni dále podél Dunaje, který tvořil hranici mezi Rakouskem a Slovenskem a útočila mj. i přes petržalské předmostí na Bratislavu. Obrněné dělové čluny DVF u toho pochopitelně nemohly chybět a tak musely lodě flotily převážet vojska z Petržalky na druhý břeh k městu. Vše se dělo pod silnou palbou nepřítele, ale i dělových člunů a dělostřelectva útočících jednotek.

Na Dunaji se v prostoru Bratislavy odehrávaly dělostřelecké souboje obou stran. Němci se snažili držet dunajské křídlo obrany a postupně se podél řeky stahovat na západ. Most v Bratislavě, který byl jedinou spojnicí přes Dunaj, Němci vyhodili do vzduchu ještě před příchodem sovětských vojsk a tak se veškeré převozy, výsadky a další bojová činnost okolo obou břehů Dunaje soustřeďovaly na bedra lodí DVF. Ta se svých úkolů zhostila dobře a také proto se Bratislavu podařilo osvobodit už 4. dubna 1945, tedy v době, kdy ve Vídni ještě probíhaly kruté pouliční boje. 
DVF měla ke dni 8. dubna 1945 organizačně už jen dvě brigády říčních lodí, 1. brigádu s čestným názvem „Kerčská“ a 2. brigádu s čestným názvem „Sulinská“.

Den 13. duben 1945 je zapsán v kronice města Vídně jako den jeho úplného osvobození do hitlerovských vojsk. Toho dne se jednotkám Rudé armády vzdali poslední obránci města. Lodě DVF pokračovaly, jak již víme, předtím vzhůru po Dunaji směrem k Bratislavě a pozemní vojska také směrem k Linci (Linz).

Po ukončení války v Evropě byla flotila rozpuštěna. Vyznamenána byla řádem Rudého praporu, řádem Nachimova 1. třídy a řádem Ušakova 1. třídy.

Některé lodě Dunajské vojenské flotily měly opravdu zajímavý a hlavně bohatý válečný osud. Zmiňme zde kromě slavného monitoru ŽELEZŇAKOV alespoň jeden z mnoha dalších:

Tolik oficiální seznam lodí DVF.

Účast v posledním stádiu 2. světové války v rocích 1944 a 1945 si od Dunajské vojenské flotily vyžádala proplutí vzdálenosti cca 2 100 km, provedeno bylo 18 taktických výsadků a velké množství přeprav techniky, vojsk a zásob. Šlo celkem o 900 000 osob,1 500 tanků a samohybných děl, zhruba 5 000 děl a minometů a 450 000 tun nejrůznějších nákladů. Bylo vysazeno 21 desantů s více než 27 000 účastníky vyloďovacích akcí a na Dunaji bylo vytralováno více než 600 nepřátelských min.

---

Sovětské vojenské flotily:

• Amurská vojenská flotila
• Azovská vojenská flotila, část I. – 1941-1942
• Azovská vojenská flotila, část II. – 1943-1945
• Čudská vojenská flotila a Ilmeňský říční oddíl
• Dněperská vojenská flotila, část I. – 1941-1944
• Dněperská vojenská flotila, část II. – 1945
• Dunajská vojenská flotila (právě čtete)
• Kaspická vojenská flotila
• Ladožská vojenská flotila
• Oněžská vojenská flotila
• Pinská vojenská flotila
• Volžská vojenská flotila

---

Prameny:

• Vjuněnko, N. P.: Černomorskij flot v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojenizdat Moskva, 1957 
• Vjuněnko, N. P., Mordvinov, R. N.: Vojennyje flotilii v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně , Vojenizdat Moskva, 1957 
• Loktionov, I. I.: Dunajskaja flotilija v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně (1941 - 1945 gg.), Vojenizdat Moskva, 1962 
• Kollektiv avtorov: Istorija vojenno-morskogo iskusstva, Vojenizdat Moskva, 1969 
• Kuzněcov, N. G.: Paměti vzrušené doby, Orbis Praha, 1971 - překlad z ruského originálu Na frontach bojevaja trevoga, vyd. Vojenizdat Moskva, 1971 
• Ačkasov, V. I., Pavlovič, N. B.: Sovětskoje vojenno-morskoje iskusstvo v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojenizdat Moskva, 1973 
• Vanějev, G. I.: Černomorcy v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojenizdat Moskva, 1978 
• Chorkov, G. I.: Sovětskije nadvodnyje korabli v Velikoj Otěčestvěnnoj vojně, Vojenizdat Moskva, 1981 
• Kolektiv autorů Institutu vojenské historie při Ministerstvu obrany SSSR: Vojennyj ecyklopedičeskij slovar, Vojenizdat Moskva, 1983 
• Kolťukov, A. A.: Fronty, floty, armii, flotilii pěrioda Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny 1941-1945 gg. Spravočnik.  Moskva, Kučkovo polje 2003 
• Kliment, Ch. K., Dénes, B.: Maďarská armáda 1919 - 1945, Naše vojsko a Ares, 2007, ISBN 978-80-206-898-7
• Kliment, Ch., Nakládal, B.: Slovenská armáda 1939 - 1945, Levné knihy KMa, 2006, ISBN 80-7309-395-2
• http://www.navypedia.org/ships/russia.html

Fotografie pocházejí z volně přístupných zdrojů nebo z pramenů výše uvedených. Děkuji kolegovi Skalickému za významnou pomoc při úpravě a ilustrování článku.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."