Zajištění spojení Německa s Japonskem během války

Co se týká spojení Německa s neutrálními či neválčícími evropskými zeměmi (Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko, Turecko), tak vzhledem k tomu, že s nimi prostřednictvím okupovaných zemí mělo přímé pozemní spojení (se Švédskem jen úzký průliv), nebyl v tom žádný větší problém. Horší to bylo se spojením se zámořskými zeměmi, včetně spojeneckého Japonska.

Po dobu trvání sovětsko-německého paktu o neútočení a po podpisu sovětsko-německých hospodářských dohod nebyl od poloviny roku 1940, kdy se začaly vylepšovat i sovětsko-japonské vztahy, s německo-japonským spojením větší problém - v podstatě vše se převáželo přes území SSSR transsibiřskou magistrálou. Jen v prvních pěti měsících roku 1941 tak bylo přepraveno přes 200 tisíc tun materiálu.

Problém nastal po německém útoku na SSSR 22. června 1941. Japonsko zůstávalo v konfliktu neutrální a dodržovalo sovětsko-japonský pakt o neútočení z dubna 1941. Mohlo tak i nadále diplomaty nebo diplomatickou poštu převážet přes sovětské území a Turecko dále do Evropy. Jiná situace byla ale s přepravou hospodářského materiálu.

Německo tak od léta 1941 mohlo s Japonskem udržovat kontakt již jen leteckou nebo námořní cestou. Pro leteckou přepravu se zvažovalo využití letadel Ju 290, plánovaly se různé trasy z Bulharska, z okupovaného území SSSR nebo z Finska podél severních polárních oblastí. Nic z toho ale nakonec nebylo realizováno (v roce 1942 ale takový let uskutečnili Italové) a jediným reálným spojením bylo spojení námořní.

V letech 1941-44 šlo zejména o spojení hladinovými loděmi s mimořádně velkými ztrátami, od roku 1943 pak na důležitosti nabývalo spojení ponorkami, jejichž ztráty ovšem nebyly o nic nižší. Výchozím bodem byl francouzský přístav Bordeaux v Biskajském zálivu, lodě pak měly pokračovat na 21. stupeň západní délky, tam se obrátit a směřovat jižním směrem k cípu Ameriky, poté kopírovat pobřeží a okolo Hornova mysu pak pokračovat do japonského Kóbe. Cesta trvala devadesát dní.

Poslední ponorka (U-234, typu XB) byla z Německa do Japonska vyslána 15. dubna 1945 s 12 cestujícími (vojenští přidělenci a techničtí odborníci) a mimořádně cenným nákladem. Převážela celkem 300 tun nákladu, z toho 8 tun technické dokumentace, tunu diplomatické a osobní pošty a 210 tun vojenského materiálu. Šlo o dokumentaci a vzorky různých nejnovějších zbraní, výbušnin, leteckých přetlakových kabin, radarů, zaměřovačů, torpéd, protipancéřových zbraní, raketových zbraní. Součástí nákladu byl i celý letoun Me 262 rozebraný na součástky, letounová střela Hs 293 a 560 kg oxidu uranu v deseti kontejnerech. Ponorku U-234 na cestě zastihla zpráva o německé kapitulaci s rozkazem vrátit se do určených přístavů a tam kapitulovat. Po jistém váhání, zda pokračovat do Japonska nebo se vydat do jižní Ameriky, se nakonec kapitán rozhodl kapitulovat - dva japonští cestující po tomto rozhodnutí spáchali sebevraždu. Cenný náklad ponorky tak 14. května 1945 padl do rukou Američanům.

Na toto téma je v češtině k dispozici např. kniha J. M. Scalii „Poslední německá mise do Japonska“ (Praha 2003). Rozebírá v ní i poměrně divoké a nepravděpodobné spekulace, že by uran z ponorky byl využit do atomových bomb následně shozených na Japonsko.