Sovětsko-japonský pakt o neútočení

Japonsko sice patřilo do Osy, ale mezi Německem a Japonskem (pozice Itálie byla druhořadá) i přes některé pokusy nikdy nedošlo ke skutečné strategické koordinaci společného postupu proti Spojencům.

Pakt o neútočení mezi SSSR a Japonskem byl podepsán na pět let v Moskvě 13. dubna 1941 (nikoliv na podzim, jak píšete v otázce).

Sovětsko-japonské vztahy byly ve 30. letech velmi chladné a vyústily až do známých pohraničních konfliktů u jezera Chasan (1938), u Chalchyn-golu (1939), kde byli Japonci poraženi Žukovem. Po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení se ale již od podzimu 1939 začínaly pomalu normalizovat - na konci roku 1939 Japonsko Sovětskému svazu nabídlo rozšíření vzájemných obchodních vztahů. Po pádu Francie a Nizozemska v roce 1940 směřovalo Japonsko svoji další expanzi v Asii jižním směrem na bývalé kolonie těchto poražených zemí. Dne 9. června 1940 byla v Moskvě podepsána dohoda o vymezení hranice mezi Mongolskem (jehož byla Moskva jakýmsi "protektorem") a Mandžuskem a Japonsko nabídlo SSSR k posouzení návrh dohody o neutralitě mezi oběma státy. Lidový komisař zahraničních věcí Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu 1. srpna 1940 oznámil, že vztahy s Japonskem se začínají normalizovat.

Japonský velvyslanec I. Tatekawa 30. října 1940 na schůzce s Molotovem přímo vyslovil japonské „přání uzavřít se SSSR pakt o neútočení, podobný sovětsko-německému paktu“. Molotov odpověděl, že „uzavření paktu rozváže Japonsku ruce na jihu, ale z druhé strany zkomplikuje naše vztahy s USA a Čínou“. Proto pro SSSR požadoval nějakou kompenzaci, např. Jižní Sachalin nebo Kurilské ostrovy. To bylo pro Japonsko nepřijatelné a jednání uvázla na mrtvém bodě. K obratu došlo až v březnu 1941, kdy japonský ministr zahraničních věcí J. Macuoka projížděl přes Moskvu na návštěvu Berlína. Při této příležitosti ho 24. března přijal sám Stalin a k možnosti zlepšení vzájemných vztahů uvedl, že „to pokládá nejen za nutné, ale i za zcela reálné.“ Přislíbil Macuokovi sovětskou odpověď na japonskou nabídku paktu o neútočení při jeho zpáteční cestě z Berlína do Japonska.

Ve dnech 27. března až 4. dubna 1941 Macuoka jednal s Hitlerem a Ribbentropem v Berlíně. Němci počítali s tím, že SSSR vojensky porazí vlastními silami a neusilovali o to, aby se Japonsko k útoku na SSSR připojilo. Podpořili naopak japonský postup proti britským državám v jihovýchodní Asii. S již učiněným rozhodnutím zaútočit na SSSR ale Macuoku neseznámili. Ribbentrop Macuokovi pouze oznámil, že „současné vztahy s Ruskem jsou korektní, ale nikoli přátelské“. Za důvod ochlazení označil sovětské požadavky ve Finsku a na Balkáně a naznačil, že „německá armáda je připravena na všechno. Pokud by nás Rusko začalo ohrožovat, tak Vůdce Rusko zničí.“

Macuoka se 7. dubna vrátil zpět do Moskvy a navázal na obtížná jednání s Molotovem. Zlom nastal 12. dubna, kdy Macuoku znovu přijal osobně Stalin. Následujícího dne byl  sovětsko-japonský pakt o neútočení na pět let podepsán. Text paktu se skládal ze čtyř článků, v nichž si obě strany vzájemně garantovaly územní integritu a neutralitu v případě konfliktu se třetí stranou. Narozdíl od sovětsko-německého paktu neměla tato dohoda žádné tajné dodatky.

Po německém útoku na SSSR 22. června 1941 se v japonském vedení samozřejmě otázka možného útoku na SSSR z východu znovu objevila - mezi stoupence takového postupu patřil např. i sám Macuoka. Ovšem většinově převážil názor, že japonská expanze by měla směřovat do Pacifiku a Jihovýchodní Asie, což vedlo 7. prosince 1941 k zahájení války proti USA (viz také článek Kolonie za druhé světové války). Po tomto datu již žádná akce proti SSSR ze strany Japonska nepřicházela v úvahu. Obě strany pakt o neútočení dodržovaly až do roku 1945, kdy byl ze strany SSSR vypovězen - viz článek Sovětská armáda na Dálném východě v roce 1945.