Maršál Mannerheim: Denní rozkaz č. 34

Hlavní stan, 14. března 1940

Vrchní velitel

Denní rozkaz č. 34

Vojáci slavné finské armády!

Mezi Finskem a Sovětským Ruskem byl ujednán mír. Tvrdý mír, ve kterém byla Rusku postoupena téměř všechna bojiště, na kterých jste prolévali svou krev za vše, co je nám svaté a drahé.

Nechtěli jste válku, toužili jste po míru, práci a pokroku, ale byli jste přinuceni k boji, ve kterém jste dosáhli ohromných výkonů, výkonů, které budou po staletí zářit v análech historie. Více než patnáct tisíc z vás vzalo válečné pole a už nikdy neuvidí své domovy a mnoho z vás se vrací zmrzačeno. Ale i vy jste nepříteli uštědřili tvrdé údery a když dvě stě tisíc našich nepřátel nyní leží ve sněhu s očima vytřeštěnýma na hvězdnou oblohu, není to vaše chyba. Necítili jste k nim nenávist ani jste jim nepřáli nic zlého, jen jste se řídili drsným zákonem války: zabij nebo budeš zabit.

Vojáci!

Bojoval jsem na mnoha bojištích, ale nikde jsem nenašel válečníky, kteří by se vám podobali. Jsem na vás pyšný, jako byste byli mými vlastními dětmi. Jsem pyšný na muže ze severních bažin, plání Ostrobothie, Karelských lesů, hor Sava, úrodných polí Häme a Satakunty, travnatých plání Uusimaa a Varsinais-Suomi. A jsem rovněž pyšný na sebeobětování továrních dělníků a chudých chalupníků stejně jako těch bohatých.

Děkuji vám všem: důstojníkům, poddůstojníkům i řadovým vojákům. Zvláště chci ale ocenit udatnost a oběti našich důstojníků v záloze, jejich smysl pro zodpovědnost a obratnost, s níž splnili úkoly, které jim byly určeny. Právě jejich ztráty byly v poměru k počtu v této válce nejvyšší, ale stalo se tak s hlavou vztyčenou a s neohroženou oddaností své povinnosti.

Děkuji štábním důstojníkům za jejich zkušenosti a neúnavnou práci, a konečně děkuji mým nejbližším spolupracovníkům, veliteli mého štábu a velitelům armádních sborů a divizí, kteří často měnili nemožné v možné.

Děkuji všem složkám Finské armády, která ve svém vznešeném boji konala hrdinské skutky od prvního dne války. Děkuji armádě za odvahu tváří v tvář obrovské přesile nepřítele částečně vybaveného nám dosud neznámými zbraněmi a za urputnost, s níž se držela každé pídě naší země. Zničení více než 1500 nepřátelských tanků a více než 700 letadel hovoří o hrdinských činech, kterých často dosahovali jednotlivci…

S radostí a pýchou se mé myšlenky obracejí k lottám¹⁾ Finska, jejich duchu sebeobětování a neúnavné práci v mnoha odvětvích, práci, která uvolnila tisíce mužů pro frontové linie. Jejich vznešený duch pobízel a podporoval armádu, u které získaly nezměrnou vděčnost a respekt… Čestné místo náleží také tisícům dělníků, kteří – často jako dobrovolníci i za náletů – pracovali u svých strojů pro potřeby armády, nebo neohroženě pod palbou opevňovali naše pozice… Ve jménu vlasti – děkuji jim.

Vzdor vší statečnosti a ochotě přinášet ztráty, byla vláda přinucena uzavřít mír s tvrdými podmínkami, které ale jsou vysvětlitelné. Naše armáda byla malá a její rezervy a kádry neadekvátní. Nebyli jsme připraveni na válku s velmocí. Zatímco naši stateční vojáci bránili naše linie, my jsme se s nezdolným úsilím pokoušeli získat, co nám chybělo. Budovali jsme obranné linie tam, kde nebyly. Zkoušeli jsme vyjednat pomoc, která ale nepřišla. Snažili jsme se sehnat zbraně a vybavení v době, kdy všechny národy horečně zbrojily proti bouři vznášející se nad světem. Vaše hrdinské činy vyvolaly obdiv celého světa, ale po třech a půl měsíci války jsme stále téměř sami. Ze zahraničí jsme nedostali větší pomoc než dva posílené prapory vybavené dělostřelectvem a letadly pro naše fronty, na nichž se naši vlastní muži, bojující dny a noci bez možnosti vystřídání, střetávali s útoky vždy čerstvých nepřátelských jednotek, které napínaly jejich fyzickou i morální sílu až za veškeré hranice…

Až bude někdy popsána historie této války, svět se bude učit z vašeho úsilí.

Bez rychlé vojenské a zásobovací pomoci od západních spojenců či Švédska by byl náš boj proti nekončící záplavě tanků, děl a letadel nepřítele nemyslitelný.

Přísliby pomoci od západních spojenců ale nemohly být bohužel realizovány, když naši sousedi, soustředící se na vlastní bezpečnost, odmítli povolit průchod jejich jednotek přes své území.

Po šestnácti týdnech krvavých bojů, bez odpočinku ve dne či v noci, naše armáda stále stojí neporažena před nepřítelem, jehož počty i přes strašlivé ztráty neustále rostou. Ani naše domácí fronta, kde nespočetné nálety šíří smrt a teror mezi ženami a dětmi, nezakolísala. Spálená města a ruiny obcí těsně za frontou, jakož i u našich západních hranic, jsou viditelným osvědčením zkoušek a utrpení národa v posledních měsících. Náš osud je tvrdý, neboť jsme byli nyní přinuceni dát svou půdu, kterou jsme po staletí v potu a dřině obdělávali, cizí rase, rase jejíž životní filosofie a morální hodnoty se tolik liší od našich. Teď musíme vzít na svá bedra svůj kříž, připravit naši nevyužívanou půdu pro nové bezdomovce a zlepšit životní podmínky pro všechny. A především musíme být připraveni bránit naši zmenšenou otčinu s tím samým odhodláním a zápalem, se kterým jsme ji bránili nerozdělenou.

Jsme si plně vědomi historické odpovědnosti, kterou musíme dále naplňovat - obranu Západní civilizace, která byla naším dědictvím po staletí, ale stejně tak víme, že jsme do posledního halíře zaplatili všechny dluhy, které jsme vůči Západu mohli mít.

1) lotty – členky organizace Lotta Sward, příslušnice podpůrných ženských jednotek. Tvořily podstatnou část zdravotního personálu, týlových jednotek a pozorovatelů protivzdušné obrany.