Emanuel Moravec v dubnu 1945

Ministr lidové osvěty E. Moravec promluvil v pátek 20. t. m. [dubna 1945] večer u příležitosti Vůdcových narozenin rozhlasem k českému lidu.[1] V úvodu připomněl, že české země žily až do posledních dnů uprostřed této hrozné války v klidu chráněny Říší a že skutečnost války připomínají pouze škody, napáchané nepřátelskými nelidskými letci.[2] Pražská vláda [3], jež vždy pracuje ve prospěch svého národa mlčky, přivedla český národ spořádaně až do poslední fáze této války.

Blízkost východní fronty poněkud pozměnila tvářnost českých pohraničních krajů, ale neohrozila plynulost českého života národního a hospodářského. V uplynulých čtyřech týdnech se ovšem událo mnoho. Fronta se k nám přiblížila od severozápadu a také od jihovýchodu, kde bolševický nepřítel překročil hranici Protektorátu a vnikl na jižní Moravu,[4] kde se chová tak, jak jsme předpokládali. Pražská vláda je si vědoma následků a počítá s hromadným útěkem českého obyvatelstva na západ, kdyby se říšským divisím nepodařilo zastavit sovětský nápor. Od východu se blíží něco nevyzpytatelně tvrdého - bolševická sfinga. V Košicích sedí vláda, která si říká demokratická a která se snaží vemluvit dobrého českého Vaška do bolševického chomoutu.[5] Ti páni utvořili vládu, která je plně pod bolševickou kontrolou.

Byli jsem svědky smrti národa Čechoslováků, který si vymyslil Beneš před 30 lety,[6] a slyšeli jsme z úst jednoho z Benešových komunistů, že Slovensko dostalo takovou samostatnost politickou, která se navenek skoro nic neliší od samostatnosti Slovenska z 13. března 1939.[7] Co tehdy bylo křiku, že Slovensko si založilo samostatnost na podpoře Říše. Dnes ji ve stejné době nabízí Moskva ústy komunisty Gottwalda, zřejmě za těžkých rozpaků Benešových. Pokud jde o český národ, Moskva nemůže se svými plány vyrukovat dříve, než úplně obsadí české území. Ona potřebuje českého krátkozrakého demokrata k povstání proti Říši.

Připomenuv osud demokratické vlády republiky Dálného východu, která trvala jen dvě léta a r. 1922 byla bolševiky likvidována, ministr [E. Moravec] zdůraznil, že podobný osud čeká také košické dobrodružné sdružení, které si říká vláda. Jak těsně je Beneš už teď připoután k Moskvě, to ukázal projev jeho vlády, prohlašující, že košická vláda bude všemi prostředky podporovat postup rudé [!] armády na českém území. Nemluví se o spojencích, ač Američané mají z Rudohoří do Prahy právě tak daleko, jako bolševici od Krkonoš. Beneš zkrátka už nemůže dělat nějakou politiku spojeneckou, nýbrž pouze politiku moskevskou.

Z tohoto otrockého chování košické t. zv. vlády musí vláda pražská přirozeně odvodit všechny nutné důsledky v zájmu štěstí a budoucnosti českého národa. Německá branná moc [Wehrmacht] bude i nadále bránit s krajní houževnatostí české země proti bolševismu. A to je také program pražské české vlády, která za žádných okolností nedá souhlas k okupaci českých zemí bolševismem. U nás kolchozy zřizovány nebudou. Od nás nepůjdou transporty nevolníků do Asie. U nás nebude zestátněn majetek drobných přičinlivých lidí. U nás budou zachována a ještě zdokonalena všechna dosavadní sociální opatření. České země budou socialistické, ale tak, aby socialismu mohla užívat ještě tato generace v plné jeho blahodárnosti. Říše během této války poznala, že její existence je podmíněna existencí Evropy. Bez Evropy nemůže být Říše a bez Říše nemůže být Evropa. České země byly a zůstanou srdcem Evropy. Ony nebudou žádným pomezím evro-asijské Bolševikije! V tom směru bude učiněno vše, co je v našich silách pořádného českého vlastence.

Ministr dále vzpomněl Vůdcových narozenin a oceniv jeho význam pro německý národ a pro Evropu prohlásil: Adolf Hitler společně s Emilem Háchou položili základ k novému evropskému životu českého národa. Společný česko-německý postoj protibolševický se již nezmění. Vše, co se okolo nás odehrává, stále potvrzuje správnost Háchovy říšské politiky národní a křesťanské.

Nikdy jsme tolik nepřemítali, nepočítali a nehospodařili pro budoucnost jako právě dnes — pravil ministr v závěru svého rozhlasového projevu. Benešovi pochopové hrozí soudy všem Čechům, kteří zavinili připojení českých zemí k Říši. Bude-li Beneš důsledný, musí si sám první sednout na lavici obžalovaných. On přivodil Mnichov a zbaběle opustil národ v jeho nejtěžší hodině.[8] Nás nikdo nevystraší a nepřinutí, abychom tuto zemi vydali v plen východní divočině. Zde zůstaneme. Naše účty budou v pořádku, až si je vyžádá vysoká kontrola, které se říká historie. Na to spoléhej, český člověče. Jsme tu, abychom sloužili tobě, jedině tobě, dětem české líchy[a].

Politický smysl krajního odporu

[Úvodník Národní politiky z 22. dubna 1945]

Prosím, aby tato úvaha byla pokládána za glosu k mé rozhlasové rozprávce s českým člověkem 20. dubna. Mnohému z našich není dobře jasný smysl německého krajního odporu. Jiná vláda než nacionálně socialistická by už přec dávno kapitulovala. Boj do dvou front, které ofensivně postupují do nitra země a s obou stran stojí na nějakou desítku kilometrů před hlavním městem, vyhlíží beznadějným a může být pokládán za zbytečné plýtvání lidskými životy.

Takové úvahy by byly na místě, kdyby obě fronty byly tvořeny politikou, která má jednu koncepci. Říše čelí koalici tak různorodé, že ji pomalu dějiny v takové formě neznají. Sovětský svaz má v plánu zcela jinou Evropu než Angličané a Američané opět jinou než bolševici a Angličané. Aby se protiněmecká koalice udržela při životě, musili Anglo-Američané se rozhodnout k velikým teritoriálním ústupkům ve prospěch Sovětů. Nestalo se to jen v Evropě, nýbrž také na Blízkém a Dálném východě. Bez sovětské pomoci Anglo-Američané nemohou skoncovat evropskou válku. Proto Stalin se může dožadovat mnohých ústupků u svých spojenců, které jindy inkasoval jen za cenu těžké války. Anglo-Američané mají na krku ještě válku s Japonskem. Kdyby zítra Říše kapitulovala, nejvíce se tím politicky poslouží bolševikům, kteří se stanou diváky ve válce Anglo-Američanů s Japonci a kteří pak na Anglo-Američanech, válkou zaneprázdněných, budou podobně vydírat dále, jako Molotov v listopadu r. 1941 se pokoušel v Berlíně vydírat na Vůdci.[9] Na druhé straně pro Anglo-Američany každý týden války navíc představuje neobyčejné strategické zatížení. Anglo-Američanům chybí vojska pro operace proti Japonsku. Do Evropy vrhli všechny své zálohy. Boj o japonský ostrov Okinawa je bojem loďstva a letectva.[10] Anglo-Americké velení je si dobře vědomo toho, že čím je delší válka v Evropě, tím obtížnější bude anglo-americké divise, v evropské vleklé válce zdecimované a nervově protřepané, posílat přs dva oceány někam proti Japoncům, kterých je stále ještě 100 milionů a kteří dosud do boje vrhli, podle přiznání amerických vojenských odborníků, pouze desetinu svých totálních sil.

Čím déle trvá válka v Evropě, tím více znervosňuje Stalina a tím více starostí dělá Churchillovi. Nový americký president si prozatím do 12. dubna [1945] protírá oči politického spáče, jakým byl ostatně ve Spojených státech každý vícepresident. Jeho neštěstím je, že Roosevelt ani chvíli nechuravěl.[11] Za vážné choroby presidenta ministři se totiž začínají pochopitelně zajímat o vícepresidenta a jej postupně informovat. Z toho důvodu nový president asi důkladně vymete kabinet, který ho dosavad dokonale ignoroval. Churchill dnes táhne sám anglo-americkou káru. Americký zahraniční ministr Stettinius je také nedávno ve svém úřadě jako nejdůležitější ministr a zástupce presidenta.[12] Všichni tři chtějí co nejrychleji skoncovat evropskou válku! Jedním z nejnetrpělivějších je dnes severoamerický president Truman, který netouží po presidenství světa jako Roosevelt a který není i při nejlepší vůli rovnocenným partnerem Churchilla a ještě méně Stalina. Proto už dnes hledí se opírat o severoamerické zákonodárné sbory, hlavně o senát, aby vše nesnímal v roli beránka.

Nepřítel je jednotný pouze v nenávisti proti nacionálnímu německému socialismu a německému národu. Žádná jiná idea nacionální kapitalisty se sovětskými robotisty nesjednocuje! Ve chvíli, kdy nebude koho společně nenávidět, musí vyvstat vzájemné rozpory, které jsou nepřeklenutelné. A co to má co činit s německým krajním odporem? Podívejme se na mapu. Berlín se stal magnetem, přitahujícím obě nepřátelské střetné ofensivy. Dojde-li u Berlína neba na jih odtud k setkání vojsk anglo-amerických se sovětskými, bude Říše rozdělena na dvě části. Bude však bojovat dál! Středem německého odporu na severu stane se poloostrov Jutský. Máme ještě vojska v Norsku. Známe však, že Stalin si dělá zálusk nejen na Norsko, nýbrž také na dánské průlivy, které jsou pro Sovětský svaz Dardanelami severu. Jak je dnes už zřejmé, britská vojska ocitnou se v těchto končinách v dotyku s vojsky sovětskými, jako tomu bylo na Balkáně. Na západní spojenecké frontě Angličané tvoří totiž pobřežní křídla jak ve Středomoří, tak na pobřeží moře Severního. Evropská pobřeží zajímají dnes jedině Angličany a bolševiky. Ti i oni chtějí tu trhnout co nejvíce. Bolševici hledí se zmocnit východů z louží, jaké představují moře Baltické a Černé. Angličané hledí zacpat všechny průchody, kterými by se přiblížilo v budoucnu k Britským ostrovům z evropských vod nějaké válečné loďstvo. Jim není nikterak příjemné, že bolševici sahají po severním Norsku.

Německé divise v Norsku, Dánsku a v Šlesvik-Holštýnsku chrání však dnes Evropu podobně, jako to činí německá vojska na Krétě. Snad se to nezdá na první pohled srozumitelné, ale je to věc nesporná. Dejme tomu, že Američané někde u Drážďan se spojí s bolševiky a Berlín bude obležen. Přesto v jižní části Říše, k níž náleží také Protektorát, zůstane bojeschopná veliká německá armáda, která má v týlu stále větší a větší kopce, kam se s tanky nepronikne. Alpy tvoří dnes střechu evropského světa, z níž na jih se svažuje severní Italie, stále houževnatě hájená.

A nyní se vraťme trochu zpět. Na konferenci v Jaltě,[13] která se konala mezi 4. a 12. únorem [1945], bylo rozhodnuto, že 25. dubna [1945] se sejde v San Francisku konference,[14] jež rozhodne o mapě světa. Roosevelt, Stalin a Churchill tehdy byli přesvědčeni, že do té doby jsou hotovi s evropskou válkou a že San Francisko bude předběžnou konferencí mírovou, pokud šlo o Evropu. My víme, že konservativci Churchillovi položili loni nůž na krk a nařídili mu, aby válku skončil nejpozději do března. Němci však odporují ještě v druhé polovině dubna a budou odporovati dále! Neskrýváme, že německý národ těžce strádá. Ale při jeho nezměrném hrdinství je to přirozené a co více: politicky důležité!

Dnes už ví každý Angličan, Američan i bolševik, že kilometry německé půdy třeba platit krví. I kdyby se podařilo nepříteli zlikvidovat vnější vojenské fronty, zůstanou fronty vnitřní — zůstane evropské zkázonosné napětí nejen v týlu front, nýbrž také mezi tichými frontami spojenců-nepřátelů uprostřed Velkoněmecké říše. V té chvíli bude zrát další válka. V této nové válce veliká pevnost, představovaná jižní částí Říše, bude mít vysoce politický význam!

Američané válčí v severní Africe a v Evropě už dva a půl roku. V plánu měli válčit jen rok. Američané nejsou ohroženi. Žádný německý nebo japonský voják nepřistál na americkém pobřeží, Američané zato přistáli v Evropě, v Africe a v Asii. Jejich ztráty v této koloniální válce jsou strašné. Roosevelt proto v pravý čas odešel na věčnost. Čím větší odpor klade německá branná moc, tím více vzrůstají politické obtíže mezi kořistníky! Jde-li o vše, musí se také vše nasadit. Velkoněmecká říše teprve nyní učí nepřítele pravé totální válce. Na tuto vyučenou žádný z nich také nezapomene! Zde není žádné střední cesty a cesty „vědeckých kompromisů“, jíž se snažil učit Vězeň košický [Edvard Beneš], dokud mohl psát a mluvit, co mu napadlo. Pouze boj do všech důsledků povede v této válce k rozhodnutím, která zajistí trvalý mír a která dají světu řád únosný počtu obyvatel a přírodního bohatství, která jsou nepřeberná při poctivém socialistickém využití.

A co my, Češi? „Za pět minut dvanáct“ se už nezískají žádné vavříny! Šest let je šest let. A tam je také naše místo. Kdo chce si získat zásluhy na straně stepi, tomu nepostačí, když se šest dní pustí do partyzánství, maje šest let jiné práce za sebou. Sověty potřebují miliony a miliony otroků. Největší kádr by nalezly mezi Čechy, u nichž, při známém jejich praktickém smyslu, nevěděla pravá ruka, co dělala levá. Průmyslová oblast Protektorátu totiž už něco vyrobila v této válce! Politicky jsme proto s Němci na jedné lodi. A co je dobré: na lodi, která hroznými bouřemi přec jen propluje k šťastné české budoucnosti.

Klid politickou silou

[Úvodník původně z Národní práce 27. 4 1945 a následně Národní politiky 28. 4. 1945]
Jsou našinci, kteří máchnou jen rukou, prohlásíme-li, že by to Říše mohla ještě vyhrát. A právě k těmto spoluobčanům bych měl několik poznámek. Je-li válka už rozhodnuta v neprospěch Říše, bylo by božím hříchem tu u nás tropit nějaké hlouposti a vnášet do nitra naší domoviny a do našich měst boj, který bude bořit a pálit zbytečně. Z Košic nedávno, ostatně už po několikáté, vyzývali český lid k povstání. Mrzí nějakého zvrhlíka, že se nám dosud podařilo český národ uchránit od zbytečných ztrát na životech?

Jestliže je Říše na cestě k porážce, jak se její nepřátelé mezi námi domnívají, neznamená nic, zda tento pád nastane o nějaký ten den dříve nebo později. Dejme tomu, že by české povstání tuto válku zkrátilo o dva tři dny a tyto dva tři dny při tom stály dvě stě, tři sta tisíc českých životů? Mělo by to nějaký smysl?

Pražská vláda pozorně sleduje vývoj. Věřte, že v rozhodné chvíli zasáhne a hodí na váhy politiky evropské všechnu autoritu, kterou si získala dosavad ve středoevropském prostoru. Aby se pak dalo jednat rychle a obětavě, musí pražská vláda mít za sebou klidnou, spořádanou zemi. Jen tak se nám může podařit, že zabráníme možným zkázám v naší vlasti.

Nedejme se unášet nenávistí. Kdyby Říše tuto válku ztratila, náš německý spoluobčan by zasluhoval především soucit. Kdyby lidstvo důsledně se drželo zásady „oko za oko, zub za zub“, nikdy by nenastal mezi národy mír. Spravedlnost přenechejme soudům. V každém člověku dříme šelma. U někoho hodně hluboko, ale je-li jednou probuzena, těžko se znovu dá spoutat. Nejprve ukájí tento dravec v nás svou touhu po krvi na vyhledávaném nepříteli, ale nakonec se obrátí také proti svým a nevinným.

Hlavně nesuďte o dnu, než slunce zapadlo. Právě nyní se hodinu za hodinou mění obecná situace. Vláda musí stát přímo na číhané. K tomu potřebuje klid na území, které spravuje a za které odpovídá. Jen za takových okolností její slovo bude mít potřebnou autoritu všude tam, kde nyní vše zraje ke konečnému politickému rozhodnutí.

Nevěřte povídačkám, že pražská vláda se chystá opustit Protektorát. Nemá příčiny k takovému zbabělému činu. Je zákonnou vládou zákonného presidenta, jehož sedmileté presidenství končí až letos na podzim.[15] Do té doby je tato válka rozhodnuta. Kapitán musí zůstat na lodi za toho nejhoršího politického počasí.

Obrátili se na mne jistí hodnostáři s radou, že prý mnoho píšu, že bych měl šetřit slov i sebe. Jsem přece ministr, který se nemá rozdávat jako prostý novinář. Snad ministři staré demokracie byli bytostmi vznešenými. Ministr nové doby je a musí být politickým nádeníkem a mluvit a zase mluvit, psát a psát, aby zabránil národním škodám. Kdybych udržel českého člověka při rozumu více kotrmelci a stojkami než řečmi a články, nezastavím se ani před takovými prostocviky.