Presidentství Dr. Edvarda Beneše během druhé světové války

Dr. E. Beneš na úřad skutečně abdikoval a Dr. E. Hácha byl zvolen prezidentem ČSR - jestli mu Beneš gratuloval nebo ne, je však z právního hlediska zcela irelevantní.
Důležité je, že Háchova volba z právního hlediska trpěla podstatnými vadami, což samozřejmě neuniklo ani soudobým pozorovatelům (viz např. analýzu prof. Weyra), ale vzhledem ke kritickým poměrům byly podobné, i daleko závažnější protiústavní kroky přehlíženy.

Když pak byl zřízen Protektorát Čechy a Morava, přestala fakticky existovat ČSR a také Hácha přestal být jejím prezidentem - jeho funkce státního prezidenta Protektorátu nevyplývala z čs. ústavy, tím méně z nějakých voleb, ale z Hitlerova výnosu o zřízení protektorátu.

Lidé - ale také vlády - kteří (a které) se se zánikem ČSR nesmířili (a neuznali ani zánik ČSR, ani vznik protektorátu) však potřebovali mít nějakou přiměřenou reprezentaci čs. státu. Až do července 1940 (do pádu Francie) to byly pouze jednotlivé čs. zastupitelské úřady, které ztělesňovaly trvání ČSR. Situace však vyžadovala jednotné reprezentativní vedení zahraniční rezistence, a tak vznikla (a byla uznána) prozatímní vláda v Londýně, jejímž byl Beneš neoficiálním čelným představitelem.

Vzhledem k potřebě vydávat dokumenty právní povahy a zejména uzavírat platné dohody s představiteli spojeneckých států, bylo nutné tyto provizorní orgány nějakým způsobem (který by obstál před demokratickými vládami spojenců) legalizovat. Protože však nebylo možné uskutečnit demokratické volby, ani svolat platně zvolené orgány (jejichž členové byli dílem v moci okupantů, dílem rozptýleni po celém světě), bylo přirozeným východiskem považovat E. Beneše za právoplatného prezidenta ČSR, neboť - odhlédneme-li od faktu, že abdikoval - jeho mandát dosud trval a byl tedy jediným plně fungujícím ústavním orgánem, navíc nadaným (byť původně značně omezenou) legislativní pravomocí. Legalita a legitimita exilového státního zřízení byla tudíž odvozena od Benešova úřadu.

Zůstával pochopitelně problém, jak se právně vyrovnat s Benešovou abdikací. Častý argument, že byla vynucená, ovšem neobstojí, protože výrazy jako "vyhrožování" nebo "pohrůžka násilím" nepatřily do ústavního, natož mezinárodního práva. Později se objevila např. teorie (ke které se klonil mj. prof. Z. Neubauer), že změnami, ke kterým došlo po přijetí mnichovské dohody, byla natolik porušena čs. ústavnost, že vznikal nový právní systém - tzv. "Druhá republika" a prezident Beneš musel abdikovat na úřad prezidenta Druhé republiky, měl-li zůstat platným prezidentem republiky První.

To jsou ovšem pouze nezávazné právnické teorie. Pro Benešovo prezidentství bylo z mezinárodněprávního hlediska rozhodující, že byl v červenci 1941 jako prezident uznán vládami Velké Británie a SSSR (další vlády následovaly) a z hlediska vnitroprávního, že po válce byl ve své funkci potvrzen a znovu zvolen Národním shromážděním.

K této otázce doporučuji zejména tyto publikace:

• Jech, K. – Kaplan, K. (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty. (2. vydání) Brno 2002.
• Kuklík, J.: Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945. Právní a politické aspekty obnovy Československa z hlediska prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci. Praha 1998.
• Malý, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha 1997.

z dobových právních analýz namátkově:

• Budník, Josef: Prozatímní státní zřízení československé republiky. Poznámky k otázce kontinuity státu československého a jeho právního řádu. Praha 1947.
• Neubauer, Zdeněk: Kontinuita a revoluce. Právní prakse roč. X/1946, s.161.
• Pošvář, Jaroslav: Ještě o kontinuitě právního řádu. Právní prakse roč. X/1946, s.79.
• Táborský, Eduard: Naše věc. Československo ve světle mezinárodního práva za druhé světové války. Praha 1946.

Této otázce se bude též v dohledné době věnovat samostatný článek.

Z právního hlediska se jedná o problém složité povahy, který je částečně probírán i zde na fóru, v tématu "Sudetoněmecká otázka", příspěvky č. 2826-2857; a jednotný názor na něj nepanuje ani mezi předními současnými odborníky  na ústavní právo daného období (jímž odpovídající zdaleka není):

Nejprve stručné nastínění právního vývoje po přijetí mnichovské dohody:
Z hlediska celého ústavního vývoje po Mnichovu je zcela zásadní opatření stálého výboru č. 253/1938 Sb., které de facto mění ústavu ČSR vyhlášenou ústavním zákonem č. 121/1920 Sb., bez splnění formálních požadavků na takový akt ústavou kladených, naopak při porušení téměř všech z nich, o požadavcích na zachování ducha ústavy demokratického státu nemluvě. (Zbavuje mandátu část řádně zvolených členů NS a tím zmenšuje jejich celkový počet pod Ústavou stanovenou výši.)
Od něj se pak odvíjí všechny následující změny ústavy, jakož i volba E. Háchy presidentem republiky; tyto akty se dějí v rozporu s § 1, odst. 1 a 2 Ústavy, ustanovujícími lid jako jediný zdroj moci v republice Československé (odst. 1) a stanovující jakým způsobem - tj. na základě ostatních ustanovení ústavy - si lid dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo (odst. 2).

Hácha, z pohledu platné ústavy ČSR s nepříliš jistou legitimitou svého zvolení - a poukazujete-li na Benešovu gratulaci, je nutno podotknout, že Hácha mu v odpovědi sděluje, že svou funkci pociťuje jako tíživou a bude se pouze snažit "make the best of it", přičemž vyslovuje naději, že jeho funkce je přechodné povahy "a bude ze mě brzy sňata" (a z právního hlediska může Benešova gratulace sloužit nejvýše jako důkaz, že v době, kdy ji učinil, nepovažoval svou abdikaci za vynucenou, případně s tím byl smířen, spíše však za pouhý politický akt akceptace momentálního reálného stavu) - ztrácí  její poslední zbytky k 16. 3. 1939, kdy legitimita založená volbou (byť okleštěným Národním shromážděním) mění se v legitimaci "důvěrou Vůdce a říšského kancléře k hlavě protektorátu" (článek 4 Výnosu Vůdce a říšského kancléře, RP06/39 Věstníku říšského protektora, v čs. Sbírce zákonů a nařízení byl tento výnos Vůdce a říšského kancléře vydán pod číslem 75/1939 Sb. v němčině, následuje český překlad, který zjevně nemá  charakter oficiálního pramene práva), čímž přestává být Hácha presidentem Česko-Slovenska a stává se státním presidentem Protektorátu Čechy a Morava.

Nyní blíže k postavení Dr. Edvarda Beneše: Poté co 5. 10. 1938 abdikoval, (§ 59 Ústavy nestanovil další podrobnosti podmiňující platnost aktu, takže odvolávání se na vnější přinucení má z hlediska většiny právníků pouze povahu námitky politické, nikoli právní) nevyvíjel zpočátku činnost směřující k obnovení svého úřadu, a to ani poté, co se postavil do čela československé osvobozovací zahraniční akce, tehdy jako předseda Československého národního výboru, a jeho pozdější nástup do této funkce, který lze datovat nejpozději k 9. 7. 1940, kdy oznamuje  dopisem britskému ministru zahraničních věcí ustavení československého prozatímního státního zřízení v exilu, s presidentem, vládou a Státní radou; na nějž lord Halifax odpovídá dopisem ze dne 18. 7. 1940, kterým toto zřízení jménem vlády Jeho Veličenstva uznává (oslovuje jej "Milý Dr. Beneši", nikoli jeho titulem, nicméně ač uznává exilové čsl. státní zřízení, výslovně odmítá uznat požadavek Benešův na uznání trvání ČSR v předmnichovských hranicích, ne však jeho nárok na titul presidenta, uznává jej tedy mlčky*) ) a později notou zde dne 21. července 1940 - přičemž akt uznání nelze z hlediska práva mezinárodního pokládat za akt konstituující něčí funkci hlavy státu, natož suverénního demokratického státu, jímž ČSR byla; nýbrž pouze za akt jímž uznávající mocnost uznává skutečnost nastalou na základě skutečností práva vnitrostátního, jedná se však o fakt, dokládající, že, dle názoru strany uznávající, byl plně způsobilý jako takový být uznán. 

K vnitrostátním skutečnostem těchto několik poznámek: Během války byl čsl. vládními činiteli postupně všeobecně uznáván nátlak, vyvíjený ze strany Adolfa Hitlera (výhružky represáliemi vůči zbytkové ČSR v případě neodstoupení, a naopak nestupňování požadavků Německa v případě, že Dr. Beneš odstoupí)**) za způsobující neplatnost jeho abdikace, spolu s dočasnou nemožností vykonávat funkci hlavy státu způsobenou mezinárodními komplikacemi, a větší problémy způsobovalo pouze datum 18. 12. 1942, kdy měl vypršet jeho presidentský mandát založený volbou NS dne 18. 12. 1935, nakonec byla situace řešena vládním usnesením, publikovaným v Úředním věstníku  československém, ročník III, 1942, s. 17, které, vzhledem k faktické nemožnosti svolat Národní shromáždění a provést volbu podle Ústavy, odkazovalo na § 58, odst.5 Ústavy, podle kterého: "Dřívější president zůstává ve své funkci, pokud nebyl zvolen president nový", šlo ovšem o jeho nouzovou aplikaci, takovým způsobem a na takovou dobu, s kterou Ústava výslovně nepočítala. Po válce byl jeho výkon presidentské funkce dodatečně jednomyslně schválen Prozatímním Národním Shromážděním, na základě článku 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 47/1945 Sb., dne 28. 10. 1945. V současné době názor o nepřerušeném presidentsví Edvarda Beneše zastává pouze menšina odborníků, např. JUDr. Pavel Winkler, ve statích "Dekrety presidenta republiky" in "Mezinárodní vztahy", 3/1994; nebo "Dekrety presidenta republiky z let 1940-1945" in "Právní aspekty odsunu sudetských Němců", Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996. Proti hovoří, že z hlediska práva vnitrostátního ani mezinárodního není existence nátlaku relevantní z hlediska platnosti či neplatnosti abdikace.

Proto - mimo několika teoretiků odkazujících přímo na snahu o naplnění "vůle lidu" jakožto zdroje moci, předpokládanou §§ 1 a 2 Ústavy, avšak vzhledem k okolnostem znemožněnou ji jinak naplnit než takto nouzově, přistupující tedy k otázce spíše z posic práva přirozeného (např. JUDr. Jan Stránský ve své expertise z prosince 1939, v níž zastává názor, že E. Beneš se opět stal presidentem na základě "důvěry lidu a armády") - se postupně vytvářela teoretická konstrukce, podle níž sice Dr. Edvard Beneš se platnou abdikací vzdal funkce presidenta Československa po přijetí Mnichovské dohody, to však nepřestalo existovat ani po protiústavních změnách založených opatřením č. 253/1938 Sb., ani po okupaci zbytku svého území Německem***), kdy E. Hácha ztratil poslední legitimní právní nároky na výkon své funkce (pokud je kdy měl), nyní odvozované pouze z "důvěry Vůdce" a proto s ohledem na zájem platné Ústavy na kontinuitě demokraticky ustavené moci presidenta, vyjádřený v § 58(5), v souladu s §§ 1 a 2, ustanovujícími lid jako suveréna, zastoupeného při výkonu vlády svobodně zvolenými orgány, a stavící demokraticky voleného presidenta do čela státu; a vzhledem k tomu, že Dr. Edvard Beneš byl poslední demokraticky a svobodně zvolenou hlavou státu a jediným ústavním činitelem jemuž byla ponechána svoboda jednání, a současně vyvíjel úsilí k obnovení republiky v souladu s jejími právními předpisy, zejména v duchu zákona č. 11/1918 Sb. "O zřízení samostatného státu Československého" a ústavního pořádku podle ústavního zákona č. 121/1920 Sb., je tím jeho funkce presidenta obnovena a legitimizována****), což dodatečně schvaluje i usnesení PNS ze dne 28. 10. 1945 - z oboru současného platného práva posuzuje situaci obdobně nález Ústavního soudu vyhlášený ve sbírce zákonů jako č. 55/1995 Sb.; z novějších studií je zajímavá např. úvaha prof. JUDr. Václava Pavlíčka, o stavu ústavní nouze, legitimizující Benešovo znovunastoupení do funkce ("O kontinuitě a diskontinuitě", Právní praxe 4-6/1993).

Pokud jde o odbornou literaturu, lze mimo děl JUDr. Jana Kuklíka "Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů", Linde, Praha 2002; nebo "Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945", Karolinum, 1998; doporučit např. sborník "Právní aspekty odsunu sudetských Němců", vydaný Ústavem mezinárodních vztahů v Praze roku 1996, který zahrnuje i studie Václava Pavlíčka a Pavla Winklera obsahující osvětlení problematiky Benešova válečného presidenství z většiny úhlů pohledu teoretiků ústavního práva.

*)cit. dle "Dokumenty k ústavnímu vývoji Československa I, 1918-1945"; Dr. Ján Gronský, JUDr. Jiří Hřebejk; Karolinum 1997
**)viz např. A. Meissner: "Právní kontinuita", in "Sborník věd právních a státních", ročník XLIV/XLVI, Praha 1946 
***)např. L. Vošta:"O německé okupaci českých zemí za druhé světové války", Právník 1947, sešit 3, LXXXIV; J. Budník: "Prozatímní státní zřízení československé republiky", Československý kompas,  Praha 1947; nebo P. Körbel: "Doslov ke kontinuitě práva", Právník č.10/1947, s. 294; ten doslova říká: že "z hlediska čsl. ústavy je německá okupace (v březnu 1939) pouze gradací nezákonnosti" k níž došlo už Mnichovem a následným domácím vývojem.
****)Sporným zůstává přesný moment obnovy jeho funkce - tj. kdy k obnově došlo - zatímco někteří ji spojují  s projevem vůle Dr. E. Beneše opět vykonávat pravomoci presidenta - např. J. Budník uznává jeho funkci od července 1940, jiní kladou toto obnovení ke dni zániku Háchova mandátu, tj. 16.3.1939.