Jihoafrický radar

SKROMNÉ ZAČÁTKY

V září prvního válečného roku 1939 se v tehdejší Jihoafrické unii stal ministerským předsedou generál J. C. Smuts, který se tak podle tamních zákonů stal velitelem ozbrojených sil země hluboce politicky rozdělené a zcela nepřipravené na válečný konflikt, který měl pro Jihoafričany po období jakési vzdálené hrozby „nahoře na severu“ naplno propuknout již za velmi krátkou dobu a do něhož měla být Jihoafrická unie angažována jako člen Britského společenství národů. Velká Británie již v počátcích konfliktu vyžadovala po členských zemích Commonwealthu spolupráci při využívání „jistých technických vynálezů životně důležitých pro obranu proti útokům ze vzduchu“. Tato diplomatická mluva při vzájemné korespondenci vlád dotyčných států byla narážkou na nový supertajný vynález předválečného období - radar - jako účinnou  obrannou zbraň. Velká Británie, Německo, SSSR, Holandsko, Japonsko, Maďarsko, Itálie a Spojené státy americké už měly několik let jisté vědomosti a zkušenosti o radaru a jeho případném využití, ale fakta týkající se tohoto zařízení podléhala ve všech zemích, které tyto znalosti měly nebo právě získávaly, přísnému utajení. Nikdo druhý tedy přesně nevěděl,  jaké úrovně technických znalostí dosáhl v daném oboru ten který další stát a neznal tudíž ani rozsah, jakého dosáhlo praktické využívání radaru ve zmíněných zemích.

Jen málo zasvěcených ví o tom, že za druhé světové války také Jihoafrická unie vyvinula svůj vlastní radar, který úspěšně chránil například lehce zranitelné trasy příbřežní lodní dopravy v oblasti okolo Kapského Města. Tyto námořní spojovací linie mezi Západem a Východem, mezi mateřskými ostrovy Velké Británie a jejími koloniemi či dominii, byly od samého počátku ozbrojeného konfliktu pro válečné úsilí Spojenců nesmírně důležité a jejich důležitost se stupňováním a rozšiřováním bojů ještě vzrůstala. Jihoafrické unii tato odpovědnost připadla v době, kdy přes různá ujišťování o podpoře a spolupráci ve válečném úsilí i nespornou důležitost vzájemných námořních komunikací nebyla Velká Británie schopna dodat do Jihoafrické unie britské radary. Tak došlo jako už tolikrát předtím v jižní Africe na spoléhání se na vlastní síly.

Generál Smuts se na počátku září 1939 sešel s Dr. Basilem Schonlandem, FRS, ředitelem Institutu Bernarda Price pro geofyzikální výzkum při Witsově univerzitě (dále jen BPI), aby společně připravili směrnice a podmínky pro využití vlastních sil při vývoji radarového zařízení v Jihoafrické unii. Doktor Schonland byl vůdčí osobností výzkumu bezdrátového předávání zpráv a vývoje elektrických zdrojů světla se zkušenostmi sahajícími zpět až do období Velké války.

Byl tedy poslán v Kapském Městě za Dr. F. J. Marsdenem, který se tehdy vracel z britských ostrovů. Bylo to období, kdy Dr. Marsden, tento vynikající fyzik světového věhlasu, ukončil ve Velké Británii svou účast na tajném zasedání nejvyšších politických a vojenských hodnostářů týkajícím se válečného využití a dalšího vývoje radarových systémů a plul na lodi Winchester Castle zpět do vlasti na svůj rodný Nový Zéland. Doktor Schonland se s Marsdenem dobře znal a proto se na jeho loď v Kapském Městě nalodil, aby s ním po cestě do Durbanu  konferoval o řadě různých otázek spojených s radarem. Dr. Schonland na palubu vstoupil 14. září a po doplutí do Durbanu si od Marsdena vypůjčil přísně tajný materiál s názvem RDF Manual. RDF bylo tehdejší kódové označení pro radarové zařízení (Radio Direction Finder či Radio Detection and Finding) a Schonland tuto dokumentaci nechal na univerzitě v Natalu zkopírovat. Mezi Marsdenovými proprietami na palubě Winchester Castle byly pro zámoří určené nejrůznější drobné součásti a podsystémy radarového zařízení, pečlivě zabalené, zapečetěné a uložené v záložním skladu pro vezenou poštu stejně jako další tajná zavazadla neznámého obsahu, která byla svěřena do osobní péče kapitána s příkazem, že je musí za každých okolností a za jakoukoli cenu při zastavení lodě nepřítelem hodit přes palubu.
 
Velká Británie sice přislíbila Jihoafrické unii zaslání tolik potřebných radarových zařízení, ale jejich dodání plánovala až v době, kdy budou k dispozici i pro Afriku a Jihoafrická unie bude umět zabezpečit jejich provoz vlastními silami. Schonland se tedy se zkopírovanou dokumentací vrátil do BPI a sestavil malý tým vědců, kteří byli do speciálních znalostí o radarové technice alespoň trochu zasvěceni a měli přitom z obdobného oboru již nějaké větší zkušenosti. Byli to G. R. Bozzoli z University of Witwatersland, W. F. Philips z University of Natal, N. H. Roberts z University of Cape Town a P. G. Gane z BPI. Později - v roce 1940 se do tohoto týmu začlenili ještě tito pracovníci: velice mladý odborník F. J. Hewitt z Rhodes University, J.H.Browne z University of Cape Town a David Hodges z University of Natal. Jejich bezprostředním úkolem bylo zkonstruování radarového zařízení, které by bylo vhodné pro výcvik a školení obsluh potřebných pro práci na radarech, jejichž dodávky byly přislíbeny z Velké Británie. Prvořadý význam mělo dokonalé utajení celé této záležitosti už jen vzhledem k faktu, že značná část bílé populace Jihoafrické unie tehdy skrytě či veřejně sympatizovala s nacistickým Německem. Tým měl nalézt v místních obchodech s technickým vybavením pro radioamatéry vhodné komponenty pro sestavení funkčního vzorku radarového zařízení; k dispozici měli pro tyto účely hlavně kopii RDF Manual tajně pořízenou Schonlandem z Marsdenových dokumentů, své dosavadní znalosti z oboru radiových vln a pak už jen příručku pro radioamatéry.


Za pár prvních měsíců války se původním členům týmu podařilo s velkou dávkou vynalézavosti zkompletovat fungující vysílač a přijímač vhodný pro tyto účely. Toto zařízení pak pokřtili kódovým označením JB (Johannesburg). Už v prosinci 1939 vyvinuli velké úsilí, aby se jim podařilo přijmout odraz jimi vyslaných impulsů od nějakého letounu; proto bylo vojenské letectvo SAAF UDF (SAAF - South African Air Force of Union Defence Forces - Vojenské letectvo  obranných sil Jihoafrické unie) požádáno o provedení letu v přesně určeném kursu a v pevně dané době. Na obrazovce prototypu se však přes veškerou snahu techniků a vědců neobjevilo vůbec nic. Došlo totiž ke kuriózní situaci - pilot vojenského letounu, který svůj úkol zřejmě považoval za vhodnou příležitost udělat si soukromý výlet, se od stanoveného kursu letu odchýlil dost daleko na to, aby mohl zamávat své dívce, která byla v tu dobu na zahrádce až v Roodeportu! Byl sice za leteckou nekázeň přísně potrestán, ale než se vše vysvětlilo, došlo vcelku zbytečně k dalšímu pozdržení prací. Nakonec však ve velké tajnosti 16. prosince 1939 při svátku, který je v jižní Africe nazýván „Dingaan´s Day“, výzkumný a vývojový tým získal svůj první slaboučký odražený impuls z oblasti Northcliffu asi 8 km vzdáleného od místa vysílání, a to právě ve chvíli, kdy jeho členové při práci spíše soukromě a ve vší skromnosti slavili tento sváteční den.
Tento víceméně laboratorní funkční vzorek používal v provozu nejvyšší kmitočet dosažitelný při osazení systému tehdy běžně vyráběnými radiovými lampami - 90 MHz (vlnová délka 3,3 metru). Zařízení mělo výstupní impulsní výkon okolo 5 kW. Toužebně očekávané britské radary typu COL (Chain Overseas Low) Velké Británie měly v té době přibližný impulsní výkon 100 kW na frekvenci 200 MHz (vlnová délka 1,5 metru).


Šéfové UDF se samozřejmě rychle o výsledcích dosažených na laboratorním vzorku zařízení dozvěděli a došli k názoru, že by jej po potřebném zdokonalení bylo možno využít pro vojenské účely. Přístroj byl sestaven ze dvou oddělených částí - vysílací a přijímací. Jelikož musely být antény pro vysílání a pro příjem od sebe poněkud vzdáleny - byly totiž použity odděleně jedna pro vysílání a druhá pro příjem, jak to tehdy technická úroveň dovolovala - vzájemně byly s otáčecím mechanismem propojeny tak, že je klikou poháněné řetězy z jízdních kol natáčely okolo svislé osy, aby při pootáčení celé nosné zařízení antén zaujímalo potřebný azimut vzhledem k severu. V Natalu, v severním okolí Durbanu u Avoca byly provedeny další spěšné testy za přítomnosti Schonlanda, Hewitta, Ganea a několika dalších civilistů, při kterých bylo zaznamenáno mnoho lodí, několik zkušebních letů letadel SAAF a první zkušenosti získali účastníci testů i s jevem zvaným superrefrakce, kdy vlivem ohybu radiových vln za horizont dochází za zvláštních meteorologických podmínek k jejich zpětnému odrazu k vysílači a tím lze za jistých okolností detekovat i lodě či letadla za horizontem mimo přímý dosah radiového vysílání. Tento fakt vývojovou skupinu velice nadchl, protože se jim tak podařilo zjistit lodní konvoj, který dorazil k pobřeží až další den. Později se ale prokázalo, že tento jev je velice vzácný a lze jej očekávat pouze v podmínkách tropů a subtropů.

PRVNÍ BOJOVÉ NASAZENÍ

Když italské jednotky zahájily svůj postup ve východní Africe, byla proti nim vyslána 1. jihoafrická divize (Dukes) a protože na velitelství v Nairobi byly očekávány italské nálety, velení UDF usoudilo, že radar by mohl v tomto případě poskytnout včasné varování před italskými bombardéry. Vědci z BPI už byli v té době organizováni a vedeni jako vojenská jednotka, později známější po zkratkou SSS (Special Signal Services - Zvláštní spojovací služby), i když žádným vojenským výcvikem neprošli. Ta byla služebně součástí SACS (South African Corps of Signal - Jihoafrické spojovací vojsko) pod velícím důstojníkem plukovníkem F. Collinsem. Členové výzkumného týmu z BPI pod Schonlandovým vedením vzali svůj první funkční radar typu JB do Mambrui asi 100 mil severně od Mombasy a ke dni 1. srpna 1940 jej po několika zkouškách, kdy získali několik odražených signálů od letounů nad vlastním územím (a spoustu odrazů od lodí, i když k tomuto účelu jihoafrický radar původně vůbec sloužit neměl), prohlásili za schopný operačního nasazení. To, že na místě instalace se nacházeli i členové konstrukčního a vývojového týmu, bylo nesmírně výhodné hlavně proto, že bylo možno očekávat v provozu jisté problémy a na místě samém tito odborníci uměli případné závady nejen odstranit, ale byl reálný i předpoklad, že se za provozu dají provádět různá potřebná vylepšení tohoto zařízení. Radarová jednotka byla proti napadení chráněna 1. jihoafrickou protiletadlovou brigádou, která měla oproti britským jednotkám té doby poněkud skromnou a navíc zastaralou výzbroj - tři kusy opravdu historických třípalcových protiletadlových kanonů pamatujících Velkou válku a dvě dvojčata kulometů Lewis. Později byly poblíž Mombasy a Nairobi uvedeny do provozu další čtyři zdokonalené verze přístroje JB vyrobené už přímo v BPI.

Jejich nasazení a umísťování mělo vzhledem k přísnému utajení těchto systémů své bizarní a nečekané důsledky. Ve své knize South African Radar in World War II uvádí autor Peter Brain tuto příhodu: když do Mombasy dorazil britský důstojník RAF pověřený úkolem najít nejvhodnější místo pro projektovanou britskou radarovou stanici, po dlouhém předběžném zkoumání mapy ke svému velkému překvapení přímo v terénu následně zjistil, že na jím tak pečlivě a dlouho vybíraném místě se už nachází v plném provozu stanice radaru patřící ozbrojeným silám Jihoafrické unie! Jelikož měl z důvodů utajení přísně zakázáno informovat jihoafrickou armádu o účelu své cesty, byla komunikace s ním poněkud obtížnou záležitostí...Nakonec mu velitel protiletadlové brigády se sarkasmem vlastním koloniálním jednotkám vůči přehnaně sebevědomým britským důstojníkům sdělil, že „pokud by pouhou čirou náhodou někoho z Britů napadlo zvolit toto místo pro postavení radarové stanice, měl by asi vzít v úvahu fakt, že už tam jedna stanice je“.

POČET RADAROVÝCH STANIC ROSTE

Na Brity udělal jihoafrický přístroj JB velký dojem a po porážce Italů požádali velitelství UDF o přemístění radarů JB tak, aby mohly chránit a podporovat v letové činnosti základny RAF sloužící k bezprostřední ochraně Suezského průplavu. Proto byly následně mírně zdokonalené radary JB už se společnými anténami pro  vysílání a příjem instalovány v El Aríši, Rafáhu a El Midanu v příbřežních částech Sinajského poloostrova, zatím stále ještě pod dohledem výzkumného týmu BPI, jako součást radarového řetězce pro spolupráci s RAF. Téměř podomácku vyrobené přístroje JB dokázaly už v té době sledovat nepřátelské bombardéry, napadající tyto oblasti, až na vzdálenost 120 kilometrů. Často přitom dosahovaly lepších výsledků než obří továrně vyrobené britské typy MRU používající vlnovou délku 8 metrů, která vzhledem k místním podmínkám nebyla právě nejvhodnější.

Nejvyšší velení UDF si byly hodnoty přístrojů JB pro vedení bojové činnosti a obranu plně vědomo, ale existence i činnost těchto zařízení i nadále zůstávala pro velkou většinu příslušníků UDF úplným tajemstvím. Zatímco radary JB poskytovaly dobrou službu svým pokrytím prostorů bojové činnosti „nahoře na severu“, v Jihoafrické unii samé nebyly pro ochranu lodního provozu podél pobřeží stále k dispozici žádné radary. Britská radarová zařízení totiž pro Jihoafrickou uniii stále ještě existovala pouze ve slibech vládních a vojenských špiček Velké Británie. Jihoafrický typ JB byl přitom ještě před umístěním v Mombase vyzkoušen také nedaleko Durbanu při sledování lodního provozu a dokonale se v této roli osvědčil.


V květnu 1941 podnítila generalita UDF službu SSS k zorganizování tajného radarového sledování provozu okolo hlavních jihoafrických přístavů. 14. května opustili pohostinný Johannesburg major „Boz“ Bozzoli, poručík Eric Boden a štábní seržant Scheferman se dvěma těžce naloženými nákladními auty obsahujícími radarové zařízení a zamířili na Signal Hill, aby tam podle příslušného rozkazu nainstalovali dvojici zařízení JB. Vcelku se dalo očekávat, že problémy, se kterými se po své strastiplné pomalé cestě po rozbitých prašných silničkách setkají v Kapském Městě, budou více než skličující. Panující tvrdé utajování všeho okolo radarů se podepsalo na tom, že major Bozzoli neměl u místních příslušných armádních činitelů zajištěno nejen ubytování ani stravování, ale dokonce mu ani nikdo nepřidělil nezbytně nutný pomocný a stavební personál pro výstavbu základny. Nakonec dostal po velkém naléhání a přesvědčování k dispozici čtyři muže s klasifikací C3 - neschopen aktivní služby. Jeden z nich měl škaredě polámanou ruku v sádře, druhý trpěl na chronické dýchací potíže, třetí měl odporně páchnoucí kožní nemoc a čtvrtý dokonce silný zápal plic s vysokou horečkou! Jak bylo okamžitě všem zúčastněným jasné, takovýto „personál“ nebyl samozřejmě s to poskytnout týmu jakoukoli užitečnou pomoc, protože bylo mimo jiné zapotřebí provést poměrně hluboké základové výkopy ve tvrdé hornině a vykonat řadu dalších velmi namáhavých činností. Poručík a štábní seržant se tedy volky nevolky dali do práce sami, protože termín uvedení stanice do provozu byl neúprosně stanoven na poměrně blízké datum. Vše se dělo v přímo úděsných povětrnostních podmínkách,  nakonec ale po různých peripetiích s dodávkou materiálu a po vynaložení veškerého možného úsilí zdecimovaných vojáků byla radarová stanice sestavena, namontována a uvedena do provozu včas. Se zásobováním a ubytováním jim přitom vydatně pomohli příslušníci pozemního personálu místní námořní War Signal Station. Major Bozzoli se rozhodl obstarat si jako budoucí obsluhu radarové stanice poněkud vhodnější skupinu vojáků a ustanovil jejím prvním velitelem poručíka Bodena. Ten, zocelený předchozími potížemi, se ukázal jako opravdu silný vůdcovský typ - dobré výsledky detekce odměnily všechny zúčastněné za vynaloženou námahu. Lodě se daly sledovat až do vzdálenosti 30 km od stanice, ale došlo k dalším potížím. Silná bouře záhy poničila anténní systémy obou zařízení a při jejich opravě uplynuly obsluhám a technikům celé čtyři dny naplněné horečnou činností. Pak se zase vše dostalo do normálních kolejí a věci šly dál dobře.

V té době Dr. Schonland už v hodnosti podplukovníka odcestoval do Velké Británie, kde bylo zapotřebí jeho velkých praktických i teoretických poznatků. Byl po příjezdu jmenován do vysoké funkce superintendanta Operační výzkumné skupiny při Ústavu pro výzkum a vývoj obrany proti letadlům, známého mezi zasvěcenými spíše pod zkratkou ADRDE. Krátce poté byl povýšen do hodnosti brigadiera a stal se zodpovědným za většinu spojeneckého plánovacího a výzkumného úsilí ohledně radaru.  Po slibovaných britských radarech dosud nebylo ani vidu, ani slechu a tak bylo pod vedením majora Bozzoliho vystupňováno tempo výroby i dalšího vývoje radarů JB vlastní produkce. Tyto novější varianty již pracovaly na kmitočtu 120 MHz a pro vysílač i přijímač používaly jednu společnou anténu. Koncepce původních mobilních „kočujících“ radarů byla opuštěna a od počátku roku 1942 byly radary JB umístěny ve stálých pozicích přesně podle plánů plukovníka Collinse a vrchního velení UDF, a to v celkovém počtu dvanácti jednotek vesměs v okolí Kapského města. Tyto tzv. UDES (Union Defence Experimental Stations - pokusné stanice obranných sil Jihoafrické unie) byly teď v provozu nepřetržitě, a to s obsluhou čítající na jednu stanici okolo deseti operátorů a čtyři techniky, z nichž většina právě skončila výcvik ve speciálních školách pro radarovou techniku zřízených v Johannesburgu, Durbanu a Kapském Městě. Už k 15. červnu 1940 bylo v tomto prostoru hlášeno 390 aktivních lodních cílů, ale po uzavření Suezského průplavu se četnost lodních cílů u jihoafrického pobřeží zmnohonásobila.

ROZVOJ OPERAČNÍ ČINNOSTI RADARŮ

Stanice držely při průzkumu námořní a vzdušné situace čtyřiadvacetihodinovou službu  a jejich operátor měl ve službě za povinnost při objevení záblesku na obrazovce katodové trubice, který signalizoval možný cíl, otáčet klikou pohybující anténou v azimutu tak, aby získal co nejsilnější odraz, ze kterého pak mohl odečíst vzdálenost cíle od stanice. Směr, či přesněji řečeno azimut k cíli se pak odečítal na kovové ryté destičce se stupnicí, po které se pohybovala plechová ručička pevně spojená s osou hřídele mechanismu otáčení antény. Operátor pak telefonem nebo radiem odeslal zjištěné údaje do ústřední stanice SSS příslušné pro daný region zvané „filtrovna“ (Filter Room) nebo také Freddie. Přitom uvedl, zda se podle jeho názoru jedná o loď, rybářský člun, letadlo nebo ponorku. Velmi přitom samozřejmě záleželo na zkušenostech operátora, ale bylo kupříkladu velice jednoduché identifikovat ponorku, když se náhle vynořila na hladinu. Pozice cíle byla symbolizována značkou ve tvaru destičky, která byla umístěna na operačním tablu, na kterém se v pravidelných intervalech vyznačovala poloha tak, že bylo možné zjistit kurs cíle. Jiné stanice mohly zachytit tentýž objekt s jiným azimutem zaměření a Freddie tak mohl upřesnit jeho aktuální polohu.

Tato informace pak byla postoupena dále k příslušné jednotce COU (Combined Operation Unit - kombinovaná operační jednotka) skládající se z příslušníků pozemní armády, letectva a námořnictva a pokud to bylo uznáno za nezbytné, pak COU slangově také nazývaná „Ops“ vyslala letadlo nebo hlídkový člun, aby zdroj nezvyklých signálů raději prozkoumaly zblízka.
V raných dobách existence jihoafrického radaru pobřežní obrany dokonce i lidé v COU měli jen velmi matnou představu o tom, jak vlastně radar v provozu funguje, protože tyto skutečnosti dlouho neumožnilo uveřejnit přísné utajování. Někdy se tudíž u Ops bohužel uplatnil přístup typu „nemůže tam nic být, protože my o tom nic nevíme“. Teprve mnohem později, když už se závoj tajemství poněkud odkryl, bylo některým příslušníkům COU povoleno navštívit „filtrovnu“ a radarové stanice. Až do té doby byly případy odmítání spolupráce dost časté a měly také své vážné důsledky.

Ops byly v počátcích poněkud znevýhodněny skutečností, že několik málo dostupných letadel SAAF (South African Air Force - Jihoafrické vojenské letectvo) - převážně typu Avro Anson nebo předválečné Junkersy (Ju 52/3m ge či Ju 86 Z-3 a Z-7), od počátku války předělávané z civilních dopravních letounů patřících původně South African Airways na bombardéry nebo torpédové bombardéry - mělo omezený dolet a nepostačující výkony. Jediný ryze vojenský Ju 86 K-1 dodaný z Německa před válkou do Jihoafrické unie (na konci srpna 1938) byl objednán a zakoupen pouze pro účely vyhodnocení. Dostal imatrikulační značku ZS-ANI a jméno "Lady Ann Barnard". Podle jeho původních bombových závěsů pak na počátku války zevně pod trup v oblasti centroplánu bývalých civilních strojů Ju 86 od SAA namontovali technici SAAF obdobné zařízení. Několik strojů při přestavbě dostalo do nově zřízených střelišť na hřbetě trupu dokonce kulomety Vickers ráže 303.

Celkem létaly u No. 16 Sqn ve Walvis Bay jako hlídkové tři takto upravené Ju 86. Stejné tři stroje létaly i v Port Elisabeth u No. 14 Sqn a Kapském Městě u No. 15 Sqn, jejíž zásluhou mimo jiné byla v prosinci 1939 definitivně ukončena plavba německého Blockadebrecheru plujícího pod názvem Watussi. Letoun této Sqn s osádkou Fl/Lt Q. Boshof a P/O T. Uys parník o výtlaku 9 552 BRT zasáhl dvěma pumami a donutil jej k samopotopení na rozkaz kapitána Stamera. U No. 12 Sqn Junkersů 86 létalo v jednom období celkem 10 a působily v roce 1940 proti pozemním silám Italů v Habeši a Somálsku. SAAF užívalo tyto letouny ještě v květnu 1941 u nové No. 16 Sqn v Addis Abebě a zbytek dostala No. 22 Torpedo Bomber Sqn v Durbanu. Tyto staré typy nemohly nést opravdu účinný náklad bomb nebo hlubinných náloží, ale typové i technické složení SAAF se v průběhu času zlepšovalo. Rovněž špatné povětrnostní podmínky okolo Kapského Města byly častým jevem, majáky na pobřeží nebyly mnohdy pro znemožnění navigace nepřátelských plavidel vůbec v činnosti a radiový klid se dodržoval velmi přísně. To často vedlo ke ztrátě letadel i lodí a tento stav ještě zhoršoval fakt, že mnozí navigátoři neměli k dispozici správné mapy.

V roce 1941 dorazilo z Velké Británie několik dalších zařízení ASV Mark II (Air-to-Surface Vessel - letecký palubní radar proti hladinovým cílům). První radar tohoto typu v původní verzi přišel do Jihoafrické unie už roku 1940 v květnu, ale velící důstojník spojovacího vojska zodpovědný za věci okolo radarů nepovolil odborníkům ze SSS radar na jakékoli letadlo namontovat - bezpochyby kvůli udržení celé věci v tajnosti! Velení SAAF po dodání dalších ASV, zbytečně se hromadících ve skladech, požádalo ke konci roku 1942 šéfa SSS, zda by laskavě nemohl nechat namontovat tato zařízení na jeden či dva starší letouny Avro Anson v Kapském Městě pro účely výcviku posádek a následně namontovat již dodané radary ASV Mark II také na letouny Lockheed Ventura přicházející z dodávek USA od konce dubna 1943 pro hlídkovou protiponorkovou službu a dálkový průzkum. Ve druhé polovině roku už byly dodávány také první  Ventury s radary SCR-517, které byly namontovány už v USA. Tyto radary však neměly PPI a práce s nimi nebyla dle pamětníků právě jednoduchá.

V roce 1942 bylo pro tyto účely převeleno k SAAF dalších asi tucet techniků SSS včetně několika těch, kteří už dříve pracovali na radarových stanicích pobřežní ochrany. Personál byl odvelen do přístavního města Takoradi, aby tam mohl na blízké letecké základně pomoci při údržbě obdobných zařízení ASV Mark II umístěných na palubě letounů typu Vickers Wellington patřících No. 36 Sqn SAAF, která operovala podél západoafrického Gold Coast. Technici SSS rovněž běžně prováděli údržbu a opravy důležitých zařízení zvaných IFF (Identification, Friend or Foe - identifikační odpovídač k odlišení vlastních letounů od nepřátelských na obrazovce radaru), a to jak na palubách letounů, tak i pozemní část systému IFF přímo v radarových stanicích.

V srpnu 1942 byl personál SSS stažen z Blízkého Východu zpět k plnění úkolů ochrany pobřeží v domovině a své přístroje JB ponechal k dispozici obsluhám RAF na Sinajském poloostrově. V té době se stala vzrůstajícím ohrožením u jihoafrického pobřeží nepřátelská hladinová plavidla - korzárské křižníky, nepřátelské lodě kladoucí tajně miny a dokonce bylo občas možno zjistit i ponorky plující na hladině, neboť v těchto vodách významně vzrostla hustota lodní dopravy. Velení sil pobřežní obrany mělo dokonce podezření, že těmto nepřátelským lodím poskytují pomoc i Japonci.

SPOJENCI POSÍLAJÍ POMOC

Ale podpora moderní techniky pro pozemní útvary CD už byla takřka na dosah ruky. Po svém návratu ze Středního Východu převzal velení silám SSS podplukovník David Hodges. Koncem roku 1942, kdy ztráty lodního prostoru dosahovaly nejen u pobřeží jižní Afriky alarmující výše, konečně začaly do Jihoafrické unie přicházet Spojenci tak dlouho slibované moderní radarové systémy. Srdcem dvou nových radarů CD (Coastal Defence - pobřežní obrana) pracujících s vlnovou délkou pouhých 10 cm byly revoluční dutinové magnetrony uložené v osmiúhelníkovém dřevěném držáku. Tyto radary byly prvním hmatatelným důkazem vlivu Dr. Schonlanda na běh věcí ve Velké Británii. Jednalo se o typ NT 273-S vyvinutý pro potřeby Royal Navy. Jejich nevelké parabolické antény vyzařovaly velmi úzký paprsek radarového signálu, který byl ideální například ke zjišťování kuželovitých věží vynořených ponorek a někdy dokonce jen jejich vysunutých periskopů při plavbě pod hladinou. Jeden z těchto systémů byl vybudován na Signal Hill a druhý na Cape Point. (Je myslím zajímavé dodat, že tento kdysi supertajný vynález - dutinový magnetron má dnes téměř každý doma v mikrovlnné troubě).


Od roku 1942 přicházely postupně do Jihoafrické unie různé další britské radarové systémy. Ty byly uváděny do provozu opět prostřednictvím SSS, obvykle s obsluhou skládající se z ženských operátorek a mužské technické obsluhy. GCI (Ground Control of Interception - Pozemní navádění stíhačů) bylo založeno na údajích pocházejících z COL a bylo určeno ke spojení a navádění stíhačů při útocích na nepřátelské letouny. Naštěstí nikdy žádné nepřátelské letadlo nad území Jihoafrické unie nezalétlo, ale ostrý výcvik pilotů a leteckých návodčích pokračoval neustále a byl velice přínosný pro zařazení jeho absolventů do služby kdekoli v zónách bojové činnosti.

Od roku 1943 pak začaly přicházet také dlouho očekávané radary typu COL (Chain Overseas Low). Byly speciálně upraveny pro provoz v tropických podmínkách a pracovaly na kmitočtu 200 MHz se čtyřprvkovou horizontální dipólovou anténou. Obrazovka operátora byla už televizního typu a zobrazovala určitý typ virtuální mapy, na níž se dobře daly zjišťovat a sledovat cíle a která byla nazývána „přehledový ukazatel polohy“ (Plan Position Indicator - PPI). Radar typu COL byl pro sledování hladinových cílů a nízkoletících letadel snad opravdu ideální. Většina domácích radarových stanic typu JB rozmístěných podél pobřeží jimi postupně byla nahrazena. Přesto však některé z původních stanic JB pokračovaly ve své vynikající činnosti při detekci cílů po celou dobu války hlavně díky hlubokým znalostem a dlouhodobým zkušenostem příslušných operátorů a dalších členů jejich obsluhy, hlavně pak techniků údržby. Všeobecně se dá konstatovat, že nepřátelské síly měly zprvu jen podezření a posléze i díky vlastnímu elektronickému průzkumu, a to hlavně z palub vynořených ponorek, dokonalou jistotu, že Jihoafrická unie provozuje své vlastní pobřežní radarové stanice a obvykle se proto raději držely dál od radarem střežených prostorů až na volném moři.

RODÍ SE SYSTÉM

Sedmnáct radarových stanic CD poblíž jihoafrických přístavů, pracujících na vlnové délce 10 cm a pocházejících z původní britské série typu NT 271 využívající magnetron, bylo uvedeno do provozu v poměrně krátké době. Velice výkonná radarová stanice typu NT 277-S o maximálním špičkovém výkonu 500 kW umístěná na vrcholku téměř nepřístupné hory Karbonkelberg v Hout Bay pokrývala svým signálem velmi rozsáhlé území a byla podle velícího důstojníka spojovacího vojska UDF pojmenována Fort Collins.

Aktivity radarových stanic byly na území Jihoafrické unie s uplývajícím časem stále rozsáhlejší. Zatímco většina práce na stanici se stala obvyklou nudnou rutinou, na velké části stanic občas docházelo i ke vzrušujícím okamžikům. Při jedné příležitosti velký osobní parník, který byl sledován radarem a měl na své palubě velké množství vojáků, zamířil v panující neproniknutelné mlze přímo na útesy Robben Hill a musel být na poslední chvíli varován střelbou z pušek do vzduchu! Kvůli nařízenému absolutnímu zákazu radiové komunikace s loďmi bylo tohoto způsobu varování použito občas i u jiných plavidel, kterým hrozila zkáza najetím na mělčiny nebo skaliska - a to včetně jedné velké nákladní lodě, jejíž podpalubí bylo doslova napěchováno tisíci tun munice. Její exploze by byla zcela jistě smetla s povrchu země i stanici radaru umístěnou nad útesy, na které téměř najela.


Peter Brain ve své citované knize vzpomíná na to, jak v brzkých ranních hodinách 1. dubna roku 1944 obsluha radarové stanice ve Slangkopu na západním pobřeží hlásila do Freddie přerušovaný odražený signál, který vyhodnotila jako stopu ponorky vypouštějící odpadky. V Ops to odmítli přijmout za fakt a v 0715 volali do Freddie zpět, že to nejspíš bude rybářský člun s nízkými boky a že mají svou značku pro zjištěný aktivní kontakt z tabla odstranit. Ve 1203 pak byla o pár mílí dál přímo pod Cape Point torpédována britská nákladní loď Danomian o výtlaku 5 227 BRT a „přitom ani na okamžik nebyla v tu dobu na tablu ve Freddie značka signalizující cokoli, co by plulo nebo letělo směrem k Cape Point nebo vypadalo jako ponorka". Velení oblasti Cape Point nedokázalo žádnými prostředky tuto ponorku vůbec lokalizovat, ale o pár měsíců později byla v prostoru nepříliš vzdáleném od Dakaru detekována nepřátelská ponorka, která byla po zdařilém útoku eskorty donucena se vynořit na hladinu. Ihned se vedle ní objevila britská protiponorková loď a Němci tak nestačili zlikvidovat nic z lodních písemností. Z palubního deníku ponorky se pak zjistilo, že dotyčného dne, tedy 1. dubna 1944, tato ponorka nabíjela své akumulátory v oblasti Slangkop až do 0600 středoevropského času a poté po krátkém pátrání a následném pronásledování torpédovala ve 1203 nákladní loď. Velení oblasti Cape Point pak nařídilo vyšetření celé „aprílové“ záležitosti komisi pod předsednictvím brigadiera Boraina, která obsluhy radarů a Freddie patřící k SSS zcela očistila od podezření na zanedbání služebních povinností. Kát se nakonec museli ti důstojníci, kteří v uvedený den vykonávali nesprávným způsobem svou službu v COU a způsobili tak zbytečné ztráty na lidech i materiálu.


V té době byla Jihoafrická unie a vůbec celá jižní Afrika jen velmi řídce osídlenou zemí a její pozemní komunikace byly ve zbědovaném stavu. S odvoláním na údaje pocházející od radarových operátorů stanice na mysu Agulhas mnoho zasvěcených osob věřilo, že německé ponorky mohou být v noci zásobovány z pustého pobřeží nikým neviděné prostřednictvím místních farmářů  poblíže Arnistonu, neboť tito lidé se nikterak netajili svým vřelým vztahem k nacistickému Německu. Někteří operátoři včetně těch, kteří sloužili na Signal Hill a Cape Agulhas, byli občas přesvědčeni, že v noci zjistili ponorku, ale v Ops nebyli zpočátku schopni učinit vůbec nic, protože vhodná protiponorková plavidla nebo letouny nebyly prostě k dispozici. Velení došlo následně k závěru, že tajemná nezdůvodnitelná potopení několika lodí v průběhu pár týdnů nedaleko Cape Point mají na svědomí německé ponorky, které využívají k doplnění zásob polorozpadlé trampové lodě kotvící poblíže Hout Bay a údajně čekající na opravu. Tato omšelá rachotina mohla být případně onou nepřátelskou „mateřskou lodí“.

RADARY POMÁHAJÍ VŠUDE

V průběhu roku 1943 dorazily na pomoc proti sílícím útokům na lodní dopravu podél jihoafrického pobřeží amfibie (u Cataliny člunový trup se stabilizačními vyrovnávacími plováky pod křídly a zatažitelným kolovým podvozkem) typu Consolidated PBY-5A Catalina od RAF vybavené palubním radarem proti hladinovým cílům ASV Mark II a dostaly pro svou operační činnost severní část provincie Natal a pobřeží západně od Kapského Města. Tam pak Cataliny zaznamenaly řadu úspěchů při zjišťování a likvidaci Dönitzových ponorek. Tento typ palubního radaru byl velmi úspěšný a byl vůbec prvním palubním radarem montovaným na letouny tohoto typu v USA! Systémy IFF a palubní radar udržovali a opravovali technici ze SSS. No. 15 Sqn SAAF, která se předtím vyznamenala v bojích ve Western Desert, vybavila za pomoci neúnavných techniků ze SSS přístroji IFF a ASV své střední bombardéry americké provenience typu Martin Baltimore Mk.II a Mk.III. Obdobná skupina se starala o ASV a IFF Beaufighterů No. 16 Sqn SAAF vybavených neřízenými raketami, které měly základnu západně od Benghází.


V průběhu roku 1944 začaly do SAAF přicházet i dodávky amerických letounů Lockheed PV-1 Ventura, které byly už z výroby vybaveny nejnovějším přísně tajným radarem ASD typu AN/APS-3 od americké firmy Philco, pracujícím s vlnovou délkou 3 cm a využívajícím zdokonalený dutinový magnetron. Tyto typy Ventur měly ve vybavení také nejnovější velmi přesný radiovýškoměr. Některé squadrony SAAF vybavené těmito letouny s nimi pokračovaly v provádění hlídkové činnosti a průzkumu hladiny podél domácího pobřeží, zatímco jiné byly umístěny na různých základnách v oblasti středomořského válčiště. Veškeré jejich radarové a podobné zařízení bylo v trvalé péči techniků ze SSS - a opět mnoho z nich prošlo tvrdou školu služby na radarových stanicích pobřežní obrany. Poté, co jim byl poskytnut patřičný speciální výcvik na základnách SAAF ve Swartkop nebo Mtubatuba, byli převeleni na mateřské základny příslušných squadron. Revoluční radary typu AN/APS-3 byly nesmírně efektivní a dokázaly stanovit přesnou polohu a druh cíle doslova jakoby byly vedle něj. Navíc alespoň zpočátku nebyly německé ponorky před jejich přítomností vůbec varovány, neboť  jejich výstražné hlásiče ozáření radarem v pásmu 3 cm vln prostě ještě nepracovaly.

Radarová zařízení UDF byla v průběhu války používána stejně jako na ostatních válčištích i v jižní Africe k nejrůznějším účelům, a to jak pro protiletadlové dělostřelectvo, baterie pobřežního dělostřelectva, kontrolu a řízení lodního a leteckého provozu a v neposlední řadě k boji proti ponorkám.

PODÍL SSS NA ROZVOJI RADARU A JEHO VYUŽÍVÁNÍ

Detašované týmy SSS sloužily nejméně u dvanácti squadron SAAF na různých válčištích, hlavně pak ve Středozemí, kde jejich squadrony pod velením Britů operovaly u wingů RAF. V témže prostoru fungovaly dvě pozemní radarové stanice systému GCI, které patřila RAF, ale byly kompletně obsluhovány muži ze SSS. Čas od času tyto skupiny navštívil některý vyšší důstojník-specialista ze SSS a provedl s nimi zdokonalovací výcvik týkající se modernizace a nových typů zařízení v jejich péči.

Týmy SSS o deseti až dvanácti mužích přidělené k SAAF byly naplněny dokonalými odborníky, kteří ale neměli vojenský výcvik. Jako jedno z bezpečnostních opatření si týmy stanovily, že budou samy střežit své dílny a sklady a protože navíc měly jen málo společného s obyčejnými leteckými mechaniky a techniky, se kterými obvykle sdílely ubytovací prostory, byla dodržována zásada, že o své práci se nebudou mimo služební prostory z důvodů utajení vůbec bavit ani se svými vlastními kolegy. Tím bylo zabráněno možnému úniku citlivých informací. Po invazi Spojenců do jižní Evropy si velení vyžádalo techniky SSS pro potřeby jednotek podřízených generálu Alexanderovi k provádění oprav a potřebné údržby speciálních elektronických zařízení. Jejich práce spočívala v péči o supertajná zařízení s kódovými názvy Eureka, Gee, Loran, Mandrel a Shoran. SSS byla relativně malá specializovaná jednotka nepropojená s jinými vojenskými složkami. V roce 1945 měla ve stavu 145 důstojníků a 1 476 vojáků nižší hodnosti včetně 535 žen. Téhož roku bylo na jihoafrickém pobřeží či v jeho blízkosti okolo 50 stanic SSS včetně těch 17, které byly okolo Kapského Města. BPI při University of Witwatersrand sloužil dále jako řídící orgán vývoje a pokračovacího výcviku posádek radarových stanic. Několik nejlépe vycvičených technických pracovníků SSS bylo na žádost Britů zařazeno k nejrůznějším jejich jednotkám a službám.

Jistě lze konstatovat, že přínos těchto lidí k válečnému úsilí Spojenců byl vskutku významný. Přesto většina vojenských veteránů UDF obojího pohlaví o SSS nic neví a snad z důvodů utajování, které pokračovalo i po ukončení válečného konfliktu, se nedochovalo mnoho záznamů o jejich činnosti. V důsledku toho jsou vlastní práce na vývoji radarových systémů v tehdejší Jihoafrické unii vojenskými historiky téměř úplně opomenuty.

Po skončení války se mnoho odborníků z řad SSS věnovalo nadále práci na radarových technologiích a ve vědních oborech tak či onak s nimi spojených. Dr. Basil Schonland byl prvním předsedou Rady pro vědecký a průmyslový výzkum (CSIR - Council for Scientific and Industral Research) v Pretorii a nakonec se stal ředitelem Ústavu pro jaderný výzkum (ARE - Atomic Research Establishment) v anglickém Harwellu. V roce 1961 se mu za jeho nesporné velké zásluhy dostalo z rukou britské královny Alžběty II. povýšení do šlechtického stavu. Druhý v pořadí ve velení SSS, major „Boz“ Bozzoli, se stal v roce 1969 vicekancléřem University of Witwatersrand (odpovídá přibližně funkci prorektora). Major Frank Hewitt se dostal do CSIR po bok Dr. Schonlanda, založil následně TRL (Telecommunications Research Laboratory - Laboratoř pro výzkum telekomunikací) a v roce 1972 se stal místopředsedou CSIR. Pokročilé elektronické konstrukce dalšího bývalého specialisty SSS majora Trevora Wadleye zahrnují mimo jiné také kdysi revoluční Tellurometer využívající k přesnému měření vzdáleností odrazu mikrovlnného záření. Štábní seržant Jules Feijer se stal jednou z vůdčích osobností celosvětového výzkumu fyziky ionosféry a žije v USA.

Použité prameny:

• Brain, Peter: South African Radar in World War II, Radar Book SSS, Claremont, 1993
  
• Austin, B.A.: Radar in World War II - The South African Contribution, Engineering Science and Education Journal, Vol 1, No 3, červen 1992, str. 121 a násl.
• Hewitt, Frank J.: South Africa´s Role in the development and use of radar in World War II, Military History Journal, Vol 3, No 3, červen 1975, str. 88 - 93, včetně fotografií
  
• Hewitt, F.J: SA radar in World war II, „the outside story“, článek v časopise Die Suid-Afrikaanse Krygshistoriese Vereniging

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."