Václav Václavík - Vzpomínky na Mauthausen, část 2. „Schlier“

XIV. 

30. září 1943. Neočekávaně nadešel poslední můj večer, poslední noc v „Mutterlageru“ v mateřském táboře v Mauthausenu. Po večerním Appellu bylo vybráno na transport příštího rána 99 vězňů. Kam nebo do jakého Aussenlagru budeme posláni nám nikdo neřekl. Přesto, že jsem prožil v této žumpě nacistické civilizace nejhorší momenty svého života, nějakým způsobem jsem se naučil prodlužovat svoje bytí z hodiny na hodinu a ze dne na den, však zpráva o mém přesunu mne přece jen znepokojovala. Uvědomil jsem si, že jistě budu postrádat také mých několik přátel, vytrvalců, kteří fyzicky a silou vůle živenou nenávistí otrokářů, snášeli všechny těžkosti. Jejich jména jsem většinou ani neznal, ale jazykové bariéry nebyly překážkou k blízkému přátelství a pomoci jeden druhému při ošetřování ran, dodávání odvahy a někdy i dokonce sdílení části ubohých porcí jídla nejslabším.

Když zhaslo světlo a symfonie zvuků několika set spáčů naplňovala místnost, zlé věštící pochybnosti o tak malém transportu vězňů se začaly vtírat do mé mysli. Co kdyby pan Kommandant Ziereis měl opět jednu z těch šílených choutek se potěšit pohledem na vězně umírajících v plynovém voze, zvaném „Mína“? Byla to vlastně plynová komora konstruovaná v uzavřeném nákladním voze a ze sedadla řidiče bylo možno pozorovat agonii umírajících vězňů. Ale do Míny se vejde jen asi třicet vězňů, ale co kdyby jiný Führer se také chtěl pokochat nevšední podívanou? Byla to specialita Ziereise někdy si vyjet s nákladem Menschedrecku do nedalekého pomocného tábora Gusen a s mrtvými se pak vrátit ke dveřím krematoria. Tento vůz jsem sice viděl jen zpovzdálí, ale jeho funkce nezůstala utajena osazenstvu tábora.

Když nastalo ráno, byla mě i ostatním 98. přidělena nová, pruhovaná vězeňská uniforma, nové dřeváky a půl bochníku mauthausenského chleba, čímž se moje obavy z Míny rozptýlily. Za svítání jsme pod přísným dozorem esesáků pochodovali na nádraží a byli naloženi do nákladního, uzavřeného vagónu. Těžké dveře se zasunuly a po dlouhém čekání ve tmě se vlak rozjel nám neznámo kam. Po dvou nebo tříhodinové jízdě s přestávkami byli v jedné stanici dveře otevřeny, znamení, že jsme u cíle. Oslnilo nás odpolední slunce a trvalo chvíli než oči přivyklé tmě byly schopny poznat nádraží a nápis v ostrém světle slunce znějící .
Podzim vládl v celé své kráse nad nádhernou krajinou kolem dokola, kam až oko dohlédlo. Jehličnaté lesy protkané žlutým listovím pokrývaly stráně a několik větších hor se zvedalo nad údolím jako zjevení podpírající svými vrcholky jasně modrou oblohu. Vesnice Redl-Zipf jakoby dřímala v tichu a míru v náručí dosud zeleného údolí. Strnuli jsme úžasem nad touto krásou, naše zraky zvyklé měsíce i léta vidět jen šedost vězeňských cel, šedost zdí lágru, kamenného lomu, kde ani vrabec nezacvrlikal.

Brzo jsme se dozvěděli, že vrchní velitelství nařídilo, aby na všech adresách, obchodních dopisech a všech zásilkách přicházejících a odcházejících z této obce bylo psáno jméno „Schlier“ místo Redl-Zipf. I kdyby špioni zjistili někde na zásilkách strojů, chemikálií a jiného podezřelého materiálu jméno určení Schlier, na nejpodrobnějších mapách toto místo nenajdou.

Redl-Zipf byl v Horním Rakousku znám pro dobré pivo a naše malá formace pochodovala kolem budov velikého pivovaru pod úpatím vysokého, zeleného kopce. Dvě vysoká, dřevěná vrata uzavírala vchody do chodeb vytesaných ve stráni, kde pivo bylo asi uskladněno. Staré, udržované domky se rozkládaly podél venkovské silnice, oplocené zahrádky s pozdními květinami a listí stromů už nažloutlé prvními mrazy. Tu a tam na plotech, na vratech nebo větších kmenech stromů byly plakáty s nápisem „Psst, der Feind hört mit!“ Došli jsme na opačný okraj obce k prázdnému domku s doškovou střechou, který nám vězňům i esesákům měl sloužit jako prozatímní noclehárna. Jedna místnost a půda byla vyhrazena pro vězně ku spaní na dřevěné podlaze, druhá byla vybavena kavalci pro esesáckou stráž. Bylo nám dovoleno si lehnout na trávník před domkem a umýti se v kolem tekoucím potůčku. Byl to pro mne ten nejpříjemnější večer od mého zatčení gestapem v Praze. Zvědavé děti i dospělí vesničané nás ze zvědavosti z povzdálí okukovali a bylo jim řečeno, že jsme nebezpeční zločinci a měli přísný zákaz s námi mluvit.

Později, pozdě večer z jedné pivovarské budovy byl přinesen kotel polévky a rozdělena mezi vězně. Byla to snad ta nejchutnější polévka daná vězňům v historii Mauthausenu, hustá otrubová a dokonce i s kousky koňského masa. Posílila nejen tělo, ale i ducha. Uklidňující atmosféra, trávník, konejšivá přítomnost barevně laděných kopců kolem, mne přesvědčovalo, že ne všechno v tomto světě je jen ošklivá pevnost Mauthausenu nebo díra Wiener Grabenu. Všechno bylo neuvěřitelně příjemné než snění přerušilo řvaní:
„Dost toho válení, nejste tu na dovolené, ksindle, ale na práci!“

Ano, byl jsem si toho vědom, jsem tu abychom vystavěli novou filiálku Mauthausenu, asi důležitou, neboť sám Hauptsturmführer Georg Bachmayer, zástupce Komandanta Ziereise, byl určen všechno zaranžovat a dohlížet. S ním také přišel Lagerältester Magnus Keller, německý vězeň, který zaujímal nejvyšší postavení nad Blockältestery, a dbal o pořádek a disciplinu v lágru po pracovních hodinách. Chodil v civilu a stravoval se s esesáky. Nebylo však známo, že by někdy politickým vězňům ublížil.

Nevinná zelená louka byla určena pro místo nového lágru. Kůly byly zatloukány palicemi do země a nákladní auta rachotila po cestách dovážejících nové dílce vězeňských baráků. Pracoval jsem ve skupině skládající dovezený materiál, čerstvé dřevo vonící pryskyřicí. Při neustálém řvaní „Los! Los!“ a čtrnáctihodinové práci byly vystavěny dva baráky, kuchyně pro vězně a pro SS, síťovina ostnatého drátu objímající prostor lágru včetně strážných kulometných věží pro hlídače. Střechy baráků byly natřeny tmavě zelenou barvou aby splývaly s krajinou a nebyly snadno viditelnými z nepřátelských, špionážních letadel. Pekelná matka Mauthausen porodila novou odnož. Údolí Redl-Zipf ztemnělo nad nedávno tak uklidňující přírodou.

Následoval transport s dvanácti sty vězni z hlavního lágru v Mauthausenu. Dva nové baráky bylo nutno pro vězně vystavět. Nastaly studené deště a ti, kteří se nevešli do již postavených baráků, v promočených hadrech se museli na noc uchýlit pod prkna nebo pod podlahy.

Něco jiného, důležitějšího, bylo také nutno vybudovat na místě, kde stál starý pivovar. Vítaná mlha zaclonila aktivitu v údolí. Dny a noci, nákladní auta a vlaky přivážely vrtačky, obrovská kvanta cementu, míchačky, potrubí, koleje, cihly a válce silných kabelů. Nálože třaskavin vybuchovaly, smaragdová stráň byla rozervána a balvany vyrvány z milionů let starých základů hory. Vlhký vzduch byl prosycen kouřem, prachem, který pokryl zeleň jehličnatých stromů a střechy domků vesnice špinavou šedostí.

Jednoho dne za časného, mrazivého rána po Appellu a při sestavování pracovních komand zazněl povel: „Achtung! Mützen ab!“ Lagerführer Bachmayer vstupoval branou do lágru doprovázen svým psem Lordem. To ovšem neznamenalo nic dobrého, pan Lagerführer obyčejně kontroloval pracoviště až k polednímu a do lágru zřídka přišel. Pomalu obcházel formace nastoupených vězňů, každé komando počítal podle seznamu připraveném Lagerschreiberem Konrádem, německým kriminálníkem, který kráčel několik kroků za ním. Bachmayer se náhle otočil a plnou silou uhodil Konráda do tváře a zařval: „Ty negramotný bastarde zase jsi všechno zkurvil a není divu, že firmy si stěžují. Půjdeš kopat na noční šichtu!“ a odhodil seznam do bláta. „Je tu někdo mezi musulmany, kdo umí pořádně německy a má v hlavě mozek místo nasráno a umí počítat? Je mi scheissegal, je-li to Polák, cikán nebo co!“

Zvuk otázky se snesl nad řadami vyhublých stínů stojících v prostoru. Většina vězňů německy neuměla a otázce nerozuměla. Po chvilce váhání jsem zdvihl ruku, a také dva a možná i více v jiných řadách. Bachmayer ukázal na vězně v druhé přední řadě, který před něho předstoupil.

„Dělal jsi někdy kancelářskou práci?“ Vězeň začal koktat buď ze strachu nebo otázce nerozuměl a Bachmayer ho nakopl a pes vycenil zuby. Znovu jsem zvedl ruku. „Sem pojď!“ Přiblížil jsem se a stál v pozoru. Chvíli se mi díval do tváře, pak upřel zrak na můj červený trojúhelník na blůze. „Tscheche a umíš dobře německy?“
„Jawohl, Herr Lagerführer“, byla moje odpověď.
„Gut, převezmeš Schreibstubu, a když to nebude klapat půjdeš na Himmelsfahrt“, což znamenalo vyletět komínem.

Hlava se mi zatočila, já Lagerschreiber, politický vězeň, funkce kterou jen němečtí kriminálníci se zelenými trojúhelníky vždy vykonávali. Více jídla, příjemná atmosféra pod střechou místo otrocké práce v tunelu a také jistá autorita, kterou v lágru jen Lagerältester převyšuje. Když po odchodu komand jsem vstoupil do Schreibstuby, seděl u stolu Konrád zády ke mně. V zájmu mé bezpečnosti jsem se vždycky ke kápům choval s respektem a teď přejímám kancelář, se kterou dědím jednu jimi nejžádanější pozici. Když se Konrád otočil ke mně, výraz jeho obličeje vyjadřoval vztek, neochotu se smířit s nevyhnutelným a mezi zuby procedil: „Jak je možné, politický vězeň, a k tomu Ausländer. Ale ty víš, kdo vládne uvnitř lágru, Němci, jako v celé Evropě, a proto se příliš neraduj.“ Na to sebral svých několik věcí a opustil Schreibstubu v baráku číslo 1.

Sám v malém prostoru zvaném kancelář, jaký božský pocit být zcela sám v místnosti po dlouhých měsících tlačenice jak v baráku tak na pracovišti. Kolem čtyři dřevěné stěny s jedním oknem směřujícím na Appellplatz, stůl s kartotékou vězňů, starý psací stroj a dvě palandy na spaní. Jedna pro mne, a už se nemusím tísnit s dvěma druhy, a druhá pro Lagerältestera. Chvíli jsem stál a vsával všemi smysly novou atmosféru, aniž bych si uvědomoval, jaké nebezpečí v nové funkci mne může čekat.

Pomalu, krok za krokem jsem se začal obeznamovat s povinnostmi Lagerschreibera. Předem, pro každého vězně přivezeného podle seznamu z hlavního lágru, bylo nutno vypsat inkoustem na malou kartičku jeho číslo, jméno, národnost a jeho povolání než byl zatčen, rovněž v kterém baráku bude umístěn. Každý musel být přidělen k některé pracovní četě zvané komando nebo k speciálním povinnostem, jako práce v kuchyni, služebníci pro SS a také těžce nemocní. Ti směli být posláni do Revíru, lágrové ošetřovny v baráku číslo 2, ale práce neschopných nesmělo přesahovat pět procent z celkového počtu vězňů v lágru. Ošetřovnu vedl polský doktor-gynekolog Szlapka, k léčení však neměl žádné lékařské nástroje nebo léky, jen papírové obvazy a jódovou tinkturu, a tak těžce nemocní si mohli alespoň nějaký den odpočinout, většina však v Revíru zemřela. Čísla a jména zemřelých byla každého rána přinesena do Schreiberstuby a mojí povinností bylo zhotovit listinu pro politické oddělení v Mauthausenu, a to poté o úmrtí vězně informovalo gestapácké úřadovny v zemích, kde byl původně zatčen. Jen čtyři příčiny smrti, ať byla jakákoliv, hladem, vyčerpáním, ubitím, nemocí nebo pověšen, mi bylo úředně dovoleno ku každému jednotlivému případu připsat: Herzversagen, Kreislaufschwäche, Selbstmord a auf der Flucht erschossen. U většiny jsem psal „zastřelen na útěku“ v domnění, že dopad zprávy příbuzným se nezdál tak krutým a neměli představu, že jejich člověk dlouho umíral nemocí bez pomoci v lágrovém prostředí. Pokusů o útěk bylo málo, všechny nezdařilé, brzo byli chyceni a popraveni mimo dvou německých kriminálníků, kteří měli v Rakousku příbuzné, kde se ukryli.

Uvědomil jsem si, že nejdůležitější povinností, která mi zabírala nejvíce času, bylo účtování německým firmám jako Siemens, Bosch, Rella AEG, Mayseder-Kraus, Ferro Betonica a jiným, které byli zapojeny do vybudování továrny pro výrobu tajné zbraně. Celý tento projekt byl pro ně na výdělečné bázi a firmy také platily za otrockou práci vězňů správě koncentračního tábora v Mauthausenu. Osmdesát Pfeniků za Fachtarbeitry, zedníky, tesaře, elektrikáře, klempíře a podobně a za neodborníky šedesát Pfeniků. Každý týden byly lágrem firmě účtovány, samozřejmě, vězňové nedostali nic, peníze putovaly do kapes esesácké hierarchie.

Můj první úkol v Schreibstube byl připravit listinu na večerní Appell (počítání vězňů), a pak sestavení nočních šicht. Nebylo jednoduché dát dohromady čtrnáct jednotlivých skupin sedmnácti národností podle čísel, většina nerozuměla německy, mimo toho, hladoví, vysílení vězni zájem nastoupit neměli. Úsměvy vítaly politického Lagerschreibera, Ausländera a mne hlodaly myšlenky, jak budu řešit mé dvojí povinnosti a do jaké míry budu moci svým spoluvězňům pomoci. Pracovní čety musely na denní a noční dvanáctihodinové šichty, z toho východiska nebylo. Některé do míst k nadlidské práci, jiné poněkud snesitelnější. Přes dva tisíce lidských životů, živí kostlivci pokrytí vězeňskými hadry, hladoví, třesoucí se zimou a všichni měli touhu nějak přežít a vrátit se domů. Jediná možnost byla pomocí Blockschreiberů, mne podřízeným, kteří znali lépe zdravotní stav jednotlivců na svém bloku, aby lidi pracující v komandech těžké práce střídali. Další můj problém byl čeliti zuřivosti německých kápů, kriminálníků, kteří nebyli ochotni se smířit s faktem, aby politický vězeň a k tomu cizinec zastával tak důležitou funkci, kterou pokládali za svoji privilegii. Naštěstí Lagerältester Fritz Bumke, také německý kriminálník, se zdál být neutrální v tomto souboji. Prvních několik dní uplynulo bez otevřeného střetnutí.

Z Aussenlageru Wiener Neustadt přijel nový Lagerführer s nákladním vozem plným osobních svršků, beden s vínem a také knih. Sturmbanführer Bachmayer a Magnus byli odveleni do Ebensee dohlížet na výstavbu dalšího Aussenlageru. Nový Lagerführer SS Sturmbanführer Karl Schöpperle hned po příjezdu s velkou pompézností navštívil lágr. Byl vyšší postavy, hubený s jaksi hranatým obličejem, na kterém půl století jeho věku nevyryl příliš mnoho vrásek. Kdysi býval učitelem na učňovské škole v Pforzheimu a v nacionálně-socialistickém hnutí se mu naskytla příležitost a východisko z jeho nudného zaměstnání. Byl činný v Hitlerově straně od samého počátku a zasloužil si několik uznání. Se svou ženou se po dvaceti letech soužití rozvedl. Nový Lagerführer se nosil jako páv v jeho neposkvrněné uniformě, vyblýskaných botách a bílých rukavičkách. Pod jeho dohledem byl vystavěn na stráni poblíž lágru z dřevěných panelů domek. Poněvadž jsem měl čistou uniformu, byl jsem určen vybalovat z beden jeho věci a rozmisťovat nábytek. Byl to snad jediný Mauthausenský esesák, který měl sbírku knih a byl nemálo překvapen, že i já jsem četl Mein Kampf, čímž jsem se snad posunul v jeho mysli z Untermensch (podčlověka) o stupínek výš.

Každého rána před polednem přicházel do Schreibstuby podepsat hlášení pro hlavní lágr, někdy zkoumal účty pro firmy a dával rozkazy. Jednou se pozastavil nad mým písmem a ptal se na moje zaměstnání před zatčením. Neřekl jsem mu plnou pravdu, aby moje provinění proti Třetí Říši se zdálo docela nevinné a pan neomezený vládce lágru se dal se mnou, obyčejným Häftlingem do rozpravy o politice. Samozřejmě jsem se vším, co řekl, souhlasil a na moji otázku, co bude s námi vězni po vyhrané válce, odpověděl, že budeme využiti k výstavbě zničených německých měst bombardovaných nepřáteli. Podle nálady, některý den přišel, beze slova podepsal hlášení, vždy v bílé rukavičce, a odešel, jindy kladl otázky a dokonce i nabídl cigaretu. Při jedné takové příležitosti Rapportführer Killermann vstoupil do kanceláře s nějakou zprávou a když odcházeli pronesl Lagerführer za dveřmi: „Der Böhmische Zigeuner ist nicht dumm.“ a od té doby mne oslovoval český cikán, asi to považoval za vtipné.

Rapportführer Killermann, který byl k nám přeložen z Aussenlagru Gussen, měl pověst nemilosrdného vraha. Říkávalo se o něm, že býval řezníkem a jeho svalnatá postava tomu nasvědčovala. Byl jsem si ale jistý, že mu neunikl Schöpperlův benevolentní postoj k mé osobě.

XV. 

„Termín! Termín!“ řvala neustále esesácká hrdla, že věčné opakování tohoto slova ztrácelo význam i náplň, jen dráždilo. Výroba Nové zbraně musí být započata 1. března 1944.

Poslední podzimní dny byly jasné, s mrazíky, a nízké slunce ozařovalo okolní kopce proti obloze a „...hněte sebou, dobytku, potřebujeme die Neue Waffe, termín musí být dodržen.“ Häftlingy bylo nutno pohnat k rychlejší práci, tempo poháněné klacky a gumovými hadicemi kápů a esesáků, a tak málo jídla bylo přiváženo z Mauthausenu. Největší část šla do esesácké kuchyně a otroci umírali hladem, vyčerpáním a nemocemi. Hlad... hlad... není slov v slovnících celého světa, které by popsaly tu démonickou trýzeň těla od dlouhotrvajícího hladu, po celé týdny, měsíce i léta. Zvláštní mučivá bolest, temná zuřivost těla naléhající po záchraně a uchvacující poslední tělesnou sílu i myšlení. Pak nastala neobyčejně krutá zima. Lepenkové svršky dřeváků se trhaly ve vlhké hlíně v tunelech, namrzlé nohy se omotávaly papírem z cementových pytlů a z tenkých špinavých vězeňských hadrů byly jen cáry.

Při doručování účtů firmám za otrockou práci jsem prosil úředníky, zda by oni nemohli přispět jídlem pro vězně a bylo mi slíbeno, že moji žádost přednesou hlavnímu vedoucímu celé výstavby, Ing. Kammlerovi. Výsledek byl jedno nákladní auto zmrzlých brambor. Rozhodl jsem se vysvětlit Lagerführerovi zoufalou situaci vězňů, hlad, tělesnou vyčerpanost, nedostatečné oblečení, vysokou úmrtnost. Předpokládal jsem, že mi odsekne, neboť pan Schöpperle měl jiné zájmy než se obtěžovat poměry v lágru. Pozdě vstával a odpoledne odjížděl do blízkého města Vöklabrucku ku své přítelkyni. K mému překvapení si sedl na okraj stolu a naslouchal. Zdůrazňoval jsem neschopnost Häftlinga těžce pracovat, aby termín výstavby do konce února byl splněn a výroba nové zbraně mohla být zahájena v březnu. Kýval hlavou souhlasem „Už několikráte jsem upozornil komandanta Ziereise na důležitost této továrny a také stav vězňů, ale on se vymluvil na neutěšený stav i v Mauthausenu, kam tisíce Häftlingů přibývají každým týdnem z evakuovaných táborů z východu, a ani pro ty nemá dost jídla. I tihle muselmínové, co mi sem posílá, sotva stojí na nohou a kontraktoři si stěžují na jejich neschopnost k práci.“

To byl také moment k příležitosti podminovat pozici kápů, kteří čekali na vhodnou chvíli mne zabít, aby se to zdálo být náhodné. Věděl jsem o tom. Místo spaní v Schreibstubě na pohodlné palandě jsem po zhasnutí světel zalezl do místnosti přecpané vězni, kde by si kápové mě nedovolili přepadnout. Nejistý na Lagerführerovu reakci opatrně jsem se zmínil o komandu, do kterého byli firmou požadováni nejsilnější vězni, které bylo nemožno v lágru sehnat. Jen kápové, hilfskápové a schwunkové by mohli vytvořit alespoň část takového komanda. „In die Arbeit einsetzen, die ausgefressenen Lumpen!“ bez váhání pronesl Lagerführer. Strategie byla odvážná a já přemítal, zda zvládnu nebezpečí, které to vyvolá.

Příštího dne degradovaní kápové, kriminálníci, až na několik výjimek, mašírovali s politickými vězni na těžkou práci. Brutální vláda kriminálníků nad politickými vězni byla potlačena a jejich zuřivost neznala mezí. Rozhodnutí vyšlo od Lagerführera, ale oni tušili, že za tím stojí Lagerschreiber. Jejich místa zaujali vězňové političtí, a to znamenalo značné ulehčení pro otroky a také více jídla před tím kradeného kriminálníky. Pravda, vězňové dále umírali, ale už v menším měřítku a každý zachráněný život byl triumfem. Také jsem zjistil, že Rapportführer Killermann má slabiny v aritmetice. Jeho povinností bylo počítat vězně ve formacích, když pochodovali ven branou lágru do práce. V ruce držel seznam komand mnou připravených podle žádostí firem a Killermann rukou odkrajoval jednotlivé pětistupy a polohlasně sčítal, ale jakmile se dostal nad sto, počet už mu nesouhlasil. Po poradě s Blockschreibery, všichni už také političtí vězňové, jsme se dohodli nechat z početnějších komand více nemocných v lágru. Tento trik fungoval však jen tři týdny, když dozorce nad jedním komandem zjistil nesprávný počet jím požadovaných otroků a oznámil to Lagerführerovi. Oba, Lagerführer a Killermann vtrhli do Schreibstuby, otázky nekladli, nařídili stáhnout kalhoty a přes obnažený zadek mi nasázeli gumovou hadicí pětadvacet ran a každý úhoz jsem musel nahlas počítat. Killermann, zahanbený, by nebýval byl s tak malým trestem spokojen, ale než opustili Schreibstubu Lagerführer poznamenal: „Nezabíjet, Killermanne pro dnešek to stačí, příště to bude horší.“ z funkce písaře jsem sesazen nebyl, což znamenalo, že Lagerführer zaujal ke mne benevolentní postoj a muselo to být těžce stravitelné pro vraha Killermanna.

XVI. 

Pod obrysem uchvácené hory se budovala kompletní podzemní továrna. Miliony tun kamene a zeminy byly vydlabány do osmi set metrů hloubky hlavního tunelu, do útrob hory pak několik menších postranních. Stropy, stěny zpevněny vrstvami betonu, od nádraží Redl-Zipf položeny železniční koleje až do vnitřku tunelu a výtah spojoval vrchol hory s podzemím. Na blízké louce byl vystavěn objekt širokých stěn z betonu a vnějšek upraven tak aby se z výše podobal hospodářskému stavení. Namalovaná okna, dveře i střecha, vpředu zahrádka a chlívky. Při sypání betonu do jedné ze stěn této podivné stavby spadl jeden ruský vězeň do tuhnoucí masy a byl zaživa zasypán.

Nákladní vlaky přivážely v noci obrovské kompresory, kovové, kulaté, uzavřené nádoby, trubky, hadice, ocelové koule, kabely a jiné groteskně vyhlížející zařízení, které bylo instalováno v postranních tunelech. Na inspekci se dostavil Werner von Braun, Eigruber, Ziereis a jiní vysocí funkcionáři Třetí Říše. Termín zahájení výroby tajné zbraně bylo nutno dodržet.

Situace pro vězně se stala zoufalá, nebylo jídlo, nebylo oblečení a mrazy se stupňovaly. Živí kostlivci potažení kůží se hrabali v haldě odpadků za SS kuchyní, aby našli slupku od brambor nebo zapáchající kost. Někteří žvýkali asfaltovou lepenku urvanou ze střechy baráku nebo uhlí, jen aby žaludek získal pocit něčeho solidního. Příšera hladu se zračila ve tvářích vězňů a budila soucit obyvatel vesnice, zaměstnanců továrny. Podél cesty k pracovišti mohl někdy vězeň nalézt kus zmrzlého chleba nebo brambor, které tam některý odvážný vesničan přes přísný zákaz odhodil. Část mladých esesáků byla odvedena na frontu a byli nahrazeni staršími, částečnými invalidy, kteří se chovali k vězňům mnohem slušněji.

Zjistil jsem strategii bývalých kápů proti mně, v lágru se nic neutajilo. Některý večer jsem měl být, pod záminkou se dostavit k strážní budce u vchodu do lágru, vylákán z baráku po zhasnutí světel a vhozen do ostnatého drátu s vysokým napětím, a to by se mohlo kvalifikovat jako sebemord. Této lsti jsem se vyhnul, ale nebezpečí zažehnáno nebylo; bylo teď životně důležité si vymyslet protiakci. Vůdce kápovského klanu byl Karl Kaseberg. Velký, svalnatý, obličej hladký, nordistický, pronikavých očí, celkový výraz označující inteligentního surovce. Tak jako hudební skladatelé, básníci, malíři a vědci se rodí s talentem, tak Kaseberg se narodil jako kriminálník. Dvaatřicetiletý, označen zeleným trojúhelníkem se často vychloubal, že byl králem hamburského podsvětí. Rád se rval jen už jen kvůli rvaní samotnému a poslání ho s jinými na pracovní komando, jsem se odvážil uchvátit tradiční právo kápů být pány uvnitř lágru, volalo po pomstě. Po dlouhém uvažování jsem se rozhodnul s ním promluvit v kumbálku Schreibstuby. Zvolil jsem čas, kdy se vrátil z noční šichty unaven a jeho zpupnost bude mít trhliny. Vstoupil pompézně, rozhlížel se po malé místnosti, jeho oči vsávaly vše co viděly. Usedl na lavici a na jeho tváři se objevilo záhadné culení, které označovalo potěšující satisfakci. Ten člověk byl rváč, ne mnozí se odvážili ho dráždit, a on očekával potěšení zápasit se mnou. Zatímco jsem předstíral být klidný, seděl bez hnutí, oči zařezával do mých.

„Slyšel jsem že mne chcete poslat do krematoria...“ přerušil jsem mlčení.
„Tenhle lágr je příliš malý pro mne a pro tebe, jeden z nás musí zmizet a je ti snad jasný, kdo to bude?“ procedil skrz zuby. „Všechno v tomto lágru bylo tak, jak to má být, dokud tě neudělali Schreiberem a všechno zase bude tak, jak to bývalo. Jsi možná mazanej gauner, ale od žádného Häftlinga se nenechám manipulovat. Jiní se o to pokoušeli v různých místech a chytřejší než ty, žádný však nežil dlouho.“ Vytahoval se, chvástal a jako většina kriminálníků byl také citlivý k lichotkám. Hrdina ve vlastních očích s předstíráním obdivů svých principů. Pomalu jsem mu začal vysvětlovat, že ne já, ale nařízení zařadit kápa do práce přišlo od Lagerführera a není v mé moci rozkaz změnit.

„Možná je to odměna za vaše skvělé služby, které jim po léta dáváte, vždy na jejich straně a dopouštíte se těch samých krutostí na politických vězních jako oni. Jak je známo průběh války už není pro ně tak příznivý a napadlo tě vůbec, co bude s vámi kápy, když Německo prohraje?“

Mezi řečí následoval řetěz mlčení, Kaseberg přivřel oči, jakoby usínal, čelo zbrázděné vráskami, pak vyrazil: „Idiote, přece víš, že pro nás už svoboda neexistuje, ať válka dopadne jakkoliv.“
„Kase“, tak se mu říkalo „což nevidíš pro sebe možnost v případě zhroucení se Reichu být zase na svobodě, buď doma nebo v jiné zemi, když se tady připojíš na stranu politických vězňů, kteří by ti mohli pak pomoci?“ Snad nikdy v životě před tím jsem tak někoho nepřesvědčoval, vysvětloval, sliboval, že i on by mohl být jako politický vězeň osvobozen a nepotrestán. Po dlouhém uvažování se na lavici vzpřímil a pavučina vrásků na jeho čele mizela, neklidný pohled očí se soustředil na mne a dlouho tak setrval. Přemýšlel, uvažoval, s napětím jsem čekal jeho rozhodnutí. Nastala chvíle vytáhnout poslední trumf, který jsem měl připraven.

„Já také bych mohl přesvědčit Lagerführera, abys se stal Blockältestrem v Revíru (marodce) a už nemusel na komando.“ Překvapen mojí nabídkou, vstal, tvář se mu vyjasnila. „Ty bastarde, já už jsem několikráte před tím také o něčem podobném přemýšlel“ a podal mi ruku. „Je to dohoda Schreibře, máš mé slovo, ale nehraj se mnou žádné triky.“

Brzo nato, jako nový Blockältester na marodce se objevil večer ve Schreibstubě na přátelský rozhovor. Vyprávěl o zuřivosti jeho kolegů, kteří mu vytýkají, že je podrazil a srovnají si to s námi oběma. Zalichotilo mu, že jsem chtěl něco vědět o jeho minulosti a on ochotně vyprávěl. Matka, prostitutka v Jeně a otec zloděj, od jeho mládí v zapadlých uličkách, v patnácti letech v polepšovně a jak utekl do Hamburgu, a když mu bylo dvacet policie po něm šla a bála se ho. S dvěma kumpány luskal trezory obchodních společností, jeden za druhým. Měl vždy peníze, hodně peněz, ale stačil je utratit ve hře v kartách, s ženami a v chlastu. Byl v podsvětí města uznávaným Kaiserem. Chybu udělal, když se zapletl do milostného poměru se ženou vysokého funkcionáře SA. Byli překvapeni v posteli a než manžel stačil na něho zamířit pistolí, Kaseberg střelil, ale nezabil ho. Konečně dopaden, odsouzen na doživotí, a když začala válka, byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, pak Schwabin a na konec do Mauthausenu. Ztratil spojení se všemi kumpány, které znal, jen stará matka v Jeně mu dvakráte ročně psala, a při zmínce o ní se mu zarosily oči, podal mi ruku a řekl: „Víš Schreibře, ty máš mazanost mého typu a dostaneme-li se živi ven z této žumpy, chtěl bych tě mít v týmu.“ Přijal jsem to jako kompliment. „A neboj se, žádný kápo se neodváží ti něco udělat“ a odešel. Napětí, které jako napnuté pero v mé mysli dlouho tísnilo se uvolnilo. Všechno však bylo ještě nové, ale možnost mít Kaseberga na své straně byla už jistá.

Následujícího dne, jako každou středu, byli nákladním autem odvezeni mrtví vězňové do krematoria v Mauthausenu, ale také vysláblí, práce neschopní do Russenlageru a nahrazeni práce schopnými. Auto se vrátilo pozdě večer s asi čtyřiceti vězni různých národností a když jsem zapisoval na Appellplatzu jejich čísla, všiml jsem si, že jednomu vysokému ruskému vězni prosakuje krev na noze. Později ho Dr. Szlapka trochu ošetřil papírovým obvazem. Jmenoval se Michael Sergejevič Jankovski, major ruské armády, a mluvil dobře německy. Do pracovního komanda hned zařazen být nemohl. Požádal jsem Lagerführera, zda by mi nepovolil mít v Schreibstubě Hilfschreibra, pomocníka, a on svolil, zvláště, když jsem zdůraznil, že jde o ruského důstojníka - majora. Michael se mi stal cenným pomocníkem jak v kanceláři, tak při sestavování komand. Byl filmovým režisérem, podílel se na vytvoření mne známých filmů Liliput a Cirkus, a při obléhání Leningradu jako důstojník filmoval z letadla rozložení německých jednotek. Letadlo bylo zasaženo, nouzově přistálo v pásmu nepřítele a když s pilotem utíkali se někde skrýt, kulometná palba němců usmrtila pilota a Jankovski byl zasažen dvěma projektily do stehna. Odtransportován do zajateckého tábora blízko Rigy, kde se pokusil o útěk, hned však byl chycen a odvezen přímo do Mauthausenu.

XVII. 

Jednoho odpoledne se ozval mne dosud neznámý zvuk sirén, pak tlampače nad údolím oznamovaly: „Achtung! Achtung! Feindliche Kampfverbände über Kärnten-Steirmark, richtung Nord!“ To bylo opakováno třikrát. Okamžitě jsem opustil Schreibstubu a běžel na Appellplatz. Americká letadla? Ale odkud? Snad z Itálie, konečně nadějné znamení. V hlavě se mi střídaly nápady, mávat, křičet nebo kouřovými signály jim naznačit... tady je to místo... místo, kde nějaká nová zbraň se chystá... tady, američtí piloti... pod horou, která se tak nevině tyčí, je továrna s dvacetihodinovým provozem, kde s výrobou chtějí začít v březnu... rozsekejte to teď, než bude pozdě. Hučení několika desítek motorů sílilo až do ohlušujícího burácení, pak tichlo a ustalo. Tlampače řvaly: „Achtung! Achtung! Feindliche Flugverbände über Oberdonau.“

Po návratu denních šicht a po sčítání vězňů se objevil v Schreibstubě mladý Jugoslávec. Patrně si vybral chvíli, kdy Lagerältester nebyl přítomen. Lámanou němčinou napřed povídal o svém zatčení a bylo zřejmé, že se nemůže odhodlat povědět pravý důvod. Jankovski ho vyzval, aby řekl, co má vlastně na mysli, jako vězňové si můžeme důvěřovat.

„Pracuji v komandu na stráni, kde se pokládají kabely pro elektrický proud a jsou tam nasazeni také civilisté z různých zemí. Máme zakázáno spolu mluvit, ale přece jen se nám podaří někdy vyměnit pár slov. Zvlášť jeden z nich, inženýr by rád věděl, jak to v těch katakombách vypadá a jaká je tam mašinérie. On ví, že je tam explozivní materiál.“ Na chvíli se odmlčel a pak nervózně pokračoval páté přes deváté „...že celá továrna by se měla zdemolovat a ten inženýr by mohl vědět jakým způsobem. V tunelech pracují ještě dvě komanda na odklizovacích pracích, a kdybych mohl být v tom komandu, měl bych možnost všechno zjistit a pak popsat tomu inženýrovi, kdyby jste mě pak zase přidali do původního komanda na stráni.“

Sabotáž! Velmi nebezpečná hra až se mi hlava zatočila tím nápadem. Byl by to triumf, zničit výrobu nové zbraně. Ale jaké následky by to mělo pro vězně, kdyby se to podařilo, všechny by nás zlikvidovali.
„Ví o tom někdo jiný než ty a ten civilista?“
„Z vězňů nikdo“ zněla odpověď.
Kdesi v lágru bouchly dveře a najednou mi připadalo, že se v místnosti náhle ochladilo. Moje myšlenky vířily, prolínaly, zvažovaly možnost takového činu a jeho následky a co by se stalo s vězni, kteří tam pracují. Jankovski mě probodával pohledem, jako by chtěl číst moje myšlenky. Obličej Jugoslávce se najednou rozjasnil výrazem ztuhlým vnitřním nadšením.
„Tak dobře, půjdeš do odklizovacího komanda v tunelu, ale slibuješ, že se nikomu nezmíníš, že jsi o tom s námi mluvil, a také se nesvěříš o tom všem svým kamarádům, nikomu.“ Zdvihl ruku, jakoby v přísaze, a odešel.

Lednové dny následovaly jeden za druhým v hladu a utrpení otroků, přehouply se do února a každý den byl ostře vypilován mrazem nebo sněhem. Zima byla toho roku neobyčejně tuhá. Každou středu nákladní vůz odvážel do Mauthausenu mrtvé vězně, těžce nemocné a neschopné práce do Russenlagru, kde většina z nich zemřela. Tentýž počet práce schopných byl z hlavního lágru přivezen do Redl-Zipfu. Každým týdnem se poměry vězňů zhoršovaly. Dvanáctihodinové šichty, sedm dní v týdnu, stále méně stravy, vězeňské uniformy jen cáry a nemocných přibývalo. I já jsem fyzicky slábnul a nohy začaly otékat. Měl jsem sice možnost mít větší porce šlichty, všeobecně zvané supa, míchanice tuřínu, otrub a bramborových slupek, ale tělo potřebovalo něco výživnějšího, solidnějšího. V této zoufalé situaci moje úkoly nebyly snadné. Z jedné strany vyhovět rozkazům esesáků a na druhé mne sžírala nemohoucnost nějak drasticky pomoci trpícím spoluvězňům, třeba když jsem mohl některé nařízení sabotovat. Dlouhým přesvědčováním Lagerführera se mi podařilo ponechat v lágru místo pěti, deset procent nemocných.

Na rozmluvu s Jugoslávcem jsem zcela zapomněl a byla obživena, když se někdy v polovici února na Appellplatzu ke mně přitočil a žádal o zařazení do jeho původního komanda. Když několik dní poté byl dán znovu na práci do tunelu, přepadl mne nepříjemný pocit, předtucha katastrofy, ale v sázce bylo mnoho.

Ode dne, kdy se stal Kaseberg Blockälterstrem na ošetřovně, pozice, kterou bývalý Kaiser Hamburgu nikdy neměl, jeho změna byla překvapující. K politickým vězňům byl ohleduplný, pomáhal při ošetřování ran, jídlo správně rozděloval a dbal, pokud to šlo, o jejich čistotu. Jako generální kriminálník přišel na nápad jak se vloupat do esesáckého skladiště, souvisícího s kuchyní. Ve stínu pohybujících se reflektorů z hlídkové věže vypáčil prkno ve stěně skladiště a ukrad co mohl nacpat do kalhot a pod blůzu. Přinášel chleba, margarin, salám, což většinou rozdal nemocným a pro sebe rum. V mnohém byl Kaseberg jako dítě, měl také přirozenou inteligenci a bylo v něm něco, co komandovalo respekt. Jeho slib byl zákonem, který přísně dodržoval. Nebyl-li v dohledu esesák, občas mne navštívil v Schreibstubě na rozhovor, přinesl kus ukradeného chleba, margarin, cigarety, někdy i rum.

Jednoho pozdního večera vrazil do Schreisruby celý vzrušený a hned začal.
„Představ si, on byl za dveřmi schovaný a když jsem vyšel ven se vychcat, skočil na mne a chtěl mne zapíchnout nožem.“ Zíral jsem na něho překvapen.
„Kdo a kde je teď?“ Řekl jméno bývalého kápy a zasmál se.
„To mi už uniklo, ale myslím, že ten gauner je už tvrdý na hromadě mezi mrtvými za Revierem.“ Než odešel pravil.
„Já vím, co si myslíš o zabíjení přímo v lágru, ale možná, že někdy i ty budeš v situaci někoho zabít, což bude jediné východisko si zachránit svoji kůži.“

XVIII. 

28. únor 1944. Zima pronikala do Schreibstuby, venku třeskutý mráz, který trhal svými kly prkna baráků. Při každém vydechnutí stoupala pára z úst a venku chlad promrzával víc a víc svět kolem. Blížila se půlnoc a já připravoval zkřehlými prsty listinu na ranní Appell. Najednou zmrzlá atmosféra byla otřesena ohlušujícím výbuchem, jehož tlak otřásal baráky. Po prvním otřesu následoval druhý, méně intenzivní. Vyběhl jsem z baráku a skrz ostnatý drát se díval k továrně. Denní šichta vyburcovaná ze spánku se hrnula k oknům a dveřím. Ano, továrna na novou zbraň. Kouř chrlil se od vchodu do tunelu, sirény výskaly. Třásl jsem se vzrušením a připomněl si Jugoslávce - tak on přece... ale co se stalo s vězni pracujícími v útrobách katakomb?

Ostrý hvizd Rapportführera nařizoval k nástupu všech vězňů nacházejících se v lágru. Vězni se vypotáceli z baráků jako poplašení fantomové. Rozespalá četa esesáků vybíhala z jejich ubikací směrem k lágru, na cestě si urovnávali svoji výstroj.
„Arbeitskommando formieren!“ zněl další povel.
„Nejsilnějších pět set nastoupit!“ Ale nastupovali všichni... nejsilnější? Jejich prsa vpadlá, údy pouhé třísky, vyzáblé stonky krků, kosti potažené scvrklou kůží, trpěli zimou a hladem, ale byli otroci, kteří chtěli vidět, jaká pohroma stihla jejich nepřemožitelné pány. Konečně, vybraných pět set při světle reflektorů ze strážných věží, páni a otroci, v rychlém tempu pochodovali k tunelu chrlícímu dým a smrad. Myšlenky Häftlingů signalizovaly jediné téma. Bože, jen ať všechno v té díře jde k čertu. Esesáci kroutili hlavami v nevíře, a patrně mysleli, že je to jen strašlivý sen, ze kterého se probudí, zatímco vězňové nemohli utajit radost z toho co viděli.

Ani jeden z vězňů nepřišel o život. Před výbuchem byla z lágrové kuchyně přinesena supa, vězňové vyhnáni z katakomb na nádvoří bývalého pivovaru, aby jim byla, jako obyčejně, v polovině šichty polévka rozdělena, k čemuž však už nedošlo.

Za časného rána přijel Gauleiter Eigruber, Ziereis a další vysocí nacističtí hodnostáři a také gestapáci, aby vyšetřili příčinu exploze. Jen část továrny byla v sutinách. Tyče, železné trámy, sklo, části kompresorů, páchnoucí hořlavina z nádrží v plamenech, které se místní hasiči snažili uhasit. Když trosky vychladly, v sutinách byly nalezené kosti čtrnácti osob, inženýrů, vědců. Identitu upálených nebylo možno zjistit a tak kosti byly rozděleny do čtrnácti rakví, zatěžkány kameny a pískem, aby nebyly příliš lehké, když v doprovodu vysokých funkcionářů byli neseni k hrobům jako hrdinové, kteří obětovali svoje životy za Führera a Vaterland.

Termín zahájení nové zbraně ztroskotal. Bylo zahájeno vyšetřování, případně zjištění příčiny této katastrofy. Komise z Peenemünde přijela zjistit rozsah způsobených škod v čele s Wernerem von Braunem. Také Sicherheitsdienst byl zapojen, neboť na prvním místě bylo podezření ze sabotáže. Myšlenka, zjistí-li se, že je v tom zapleten Jugoslávec, mi nedala spát a následky by byly nepředstavitelně kruté pro celý lágr. Jugoslávci jsem se vyhýbal, i jeho pohledu při sestavování komanda nebo Appellu. Po několika dnech jsem se uklidnil, když Blockführer Urban naznačil, že příčina výbuchu byla asi způsobena neopatrností vědců v té době pracujících ve štole.

Do práce teď nastupovala jen dvě velká komanda na odklizovací práce a na instalování vlakem přivážených nových strojů a nádrží. Na nátlak vedení podniku byli nejslabší vězňové transportováni do Mauthausenu a nahrazeni poněkud zdravějšími, aby práce rychle pokračovala. Nový termín pro zahájení výroby nové zbraně byl ustanoven na červen. Donesla se mi zpráva, že jeden Ausländer pracující na elektrickém vedení zmizel, a tím se podezření sabotáže zvýšilo a moje obavy se vrátily.

XIX. 

Velké vločky hustého sněhu ve dne i v noci se snášely a pokrývaly silnou vrstvou Redl-Zipfské údolí. Chomáče sněhu tančily kolem elektrických světel a na Appellplatzu se tvořily závěje. Byla sobota, pozdní odpoledne a Jankovski a já jsme sestavovali týdenní účty za otrockou práci pro firmy. Útěk civilisty se mi stále vtíral do mysli, tím věci neposloužil, vyšetřování bude pokračovat. Z mého přemítání mne vyrušilo vracející se komando z denní šichty. Při sčítání vězňů chyběl jeden a Rapportführer Kollermann se nad tím vůbec nepozastavil, zřejmě věděl o koho jde.

Po Appellu jsme s Jankovskim nervózně probírali a dohadovali se, co se stane, když hlasy u brány upoutaly naši pozornost. Skupina mužů, pokrytých sněhem, hlavy skloněné proti vánici si razila cestu ke kůlně na uhlí poblíž kuchyně. Rozpoznal jsem Lagerführera, Killermana a pak dva civilisté v kožených kabátech mezi sebou vlekli Jugoslávce. Studený pot mi zalil tělo, Jankovski chodil z kouta do kouta. Bylo zle. Stál jsem nehybně u okna a dlouho se díval na šlápoty mužů venku, které sníh postupně pokrýval. Nic se nedalo dělat jen čekat. Jankovského jsem poslal do baráku, kde spal, Lagerältester patrně hrál se šéfem kuchyně, esesákem Schenkem, karty. Bylo lépe se připravit sám na to nejhorší.

Kolem osmé hodiny mi přišel Kaseberg oznámit o gestapácích a vězni v kůlně, což jsem věděl, a dodal, že právě všichni čtyři, mimo Häftlinga odešli do SS kuchyně. Dlouze si mě zkoumavě prohlížel a vyhrkl: „Neser mě a přiznej, že tam s tím máš něco společného.“ Buď jeho jestřábí pohled nebo zvířecí instinkt poznal, že jsem v bryndě. Kývl jsem hlavou, on mi poklepal na rameno a odešel.

Čas ubíhal. Seděl jsem sám, jediná žárovka svítila lhostejně nad stolem. Ostatní vězni už spali, to zvláštní ticho kolem bylo ohlušující. Náhle se rozrazily dveře a Kaseberg se vrátil. Já překvapením vyskočil. Chvíli mlčel, jeho výraz tváře však naznačoval špatné sdělení. „Vplížil jsem se z druhé strany k boudě a chvíli naslouchal co se uvnitř děje. Řvou a mlátí toho chudáka a on odpovídá: Ich nicht wissen. Jestli skutečně má něco společného s tím výbuchem a přizná se, tak v tom jedeme všichni a ty nejhůř.“ Vytáhl z kapsy dvě machorky a jednu zapálenou mi vrazil mezi chvějící se prsty. Mlčky dokouřil a odešel.

Stál jsem u okna, za kterým se snášely chuchvalce sněhu jako bílé kobylky sestupující na lágr a já se drkotal zimou. Proč už nejdou, co tam tak dlouho dělají? Ti pacholci neví asi, co je strach... myšlenky, myšlenky... budou ho trýznit, a když se nepřizná teď, nechají ho odpočinout a začnou znovu, až jeho obrana povolí, dostanou z něj všechno. Přijdou-li pro mne, je konec, a tak dlouho jsem v tom mauthausenském pekle vydržel, zápasil o každou hodinu. Týrat se nenechám, nechci trpět, až mne povedou, vyškubnu se jim a skočím do drátů s vysokým napětím, jsou blízko u boudy.

Tlumené hlasy, dupot bot oklepávající sníh, dveře se rozletěly a sám jsem se překvapil, že stojím v pozoru. Esesáci, gestapo, něco nesou mezi sebou, pak náraz, podlaha zapraskala, čímž jsem se vzpamatoval.
„Budeš ho hlídat, než se vrátíme a nikdo sem nesmí“ a dveře za nimi zabouchly. Trvalo chvíli, než jsem se vzpamatoval a soustředil na hromádku člověka svázaného, ležícího přede mnou, byl v bezvědomí. Zatím zřejmě žádné přiznání z něho nedostali. Věděl jsem o plánovaném Kameradschaftsabendu na dnešní večer v blízkém městečku Vöcklabruck a teď se tam jeli posilnit. V boudě by jim Häftling zmrzl, potřebují ho živého, a proto ho hodili do Schreibstuby. Kleknul jsem k němu, ležel se zkrvácenou tváří na zemi, paže vykloubené za jeho zády, jak byl za ně pověšen na trám. Pokusil jsem se nadzdvihnout jeho hlavu, on něco zamumlal. Těžké boty zadupaly u vchodu a Blockführer vstoupil na pravidelnou inspekci. Chvíli se na vězně díval, zaklel a odešel.

Seděl jsem u stolu a uvažoval co bude dál, zatímco Jugoslávec vydával chvílemi bolestné zvuky. Dveře se tiše otevřely a objevil se v nich Kaseberg. Viděl, že jsem překvapením strnul a polohlasně řekl: „Máš strachy nasráno v kalhotách, viď?“ Pak se k Jugoslávci sehnul „Der arme Hund, a co ho ještě čeká, a tebe také.“ Neodpověděl jsem, on přimhouřil oči a upřeně se na mě díval. „Ten už žádnou šanci nemá, vinen nebo nevinen, na konci ho stejně utlučou, co tedy zbývá?“ naklonil se k Jugoslávci, během minuty se vzpřímil s úsměvem. „Má to za sebou, moc to nepotřebovalo. Lepší pro něho, pro tebe a mnoho jiných.“ Podal mi ruku a zmizel. Hlavní nebezpečí bylo zažehnáno, ale co bude, až se vrátí esesáci z večírku. Mezitím se vrátil Lagerältester, pohlédl na mrtvého vězně a hned zalehl na svoji palandu. Vyšel jsem před dveře baráku, vítr se sněhem mi příjemně chladil obličej a vyholenou lebku. U vrat, podél baráků se kupily závěje, které mi najednou připomínaly mladá léta brodění se v závějích cestou do školy.

Půlnoc minula a opřen hlavou o ruce na stole únavou a napětím posledních hodin jsem podřimoval. Zvuky hlasů, dupání bot, a všech pět SS kavalírů se v dobré náladě vtěsnalo do malé Schreibstuby. Gestapák v dlouhém koženém plášti poklekl k Jugoslávci, aby zjistil jeho krevní tep, pak zklamán vyhekl „Tod!“. Někdo zaklel a Rapportführer znovu prohlížel mrtvého. Po chvilkové diskusi se shodli, že jejich oběť zemřela vnitřním vykrvácením. Výraz na Lagerführerově tváři zrcadlil uspokojení, byl si příliš dobře vědom neblahých následků pro jeho osobu, kdyby se prokázalo, že sabotáž byla provedena jeho vězněm. Po jejich odchodu jsem Jugoslávce odvlekl do umývárny.

Hned druhého dne jsem pátral, jak došlo k podezření ze sabotáže na Jugoslávce. Gestapo si nechalo nastoupit noční šichtu pracující v době výbuchu. Napřed řvali, pak slibovali svobodu tomu, kdo by jim pověděl, zda některý z nich se nemotal v postraním tunelu laboratoře. Jejich námaha však narazila na kývání hlavami a lhostejné výrazy tváří. Najednou se přihlásil jeden Polák a lámanou němčinou drmolil, že když celé komando bylo na pivovarském dvoře a rozdělovala se supa, jeden Häftling se připojil opožděně. Pak už to bylo pro gestapo snadné zjistit Jugoslávce. Polákovi se však žádné odměny nedostalo.

Kaseberg nenáviděl udavače, nesrovnávalo se to s jeho kriminálním kodexem etiky, tak jako nenáviděl svoje žalářníky, ale ne z politických důvodů, tato témata ho nezajímala. Brzo na to mrtvola vězně Wojciechovského, udavače, byla s jinými odvezena do krematoria v Mauthausenu.