Václav Václavík - Vzpomínky na Mauthausen, část 1.

Za kamenným opevněním bylo asi 25 baráků, většinou dřevěných pro vězně, před nimi rozlehlá plocha zvaná Appellplatz, vpravo kuchyně pro vězně, pod ní skladiště, sprcha. Za ní bunkr s malými celami, dále plynová komora, krematorium a márnice. Tyto budovy byly vystavěny z kamene. Kromě jedné strany byl lágr obehnán vysokou kamennou zdí korunovanou ostnatým drátem s vysokým napětím. V určitých vzdálenostech se nad stěnami tyčily hrozivě vyhlížející věže s kulomety a esesáckými hlídkami. V blízkosti lágru na stráni byly ubikace pro SS posádku, jejich nemocnice, kuchyně, veliká hala zvaná „Führerheim“, kantýna s barem. Před hlavní branou komandatura a kanceláře pro velitele tábora a politické oddělení. Opodál, stranou na stráni byly vystavěny vily pro esesáckou šlechtu.

Naše formace byla vedena do úzké uličky svírané na jedné vysokou kamennou zdí s ostnatým drátem, na druhé straně budovami z kamene. Zazněl povel „Halt!“ Dalším povelem nám bylo nařízeno se svléci donaha a svršky zabalené složiti u nohou. Třebaže většina vězňů německy neuměla, byl povel jasný všem. Obráceni čelem ku zdi po obou stranách uličky nám nastalo dlouhé čekání a obnažená těla se drkotala zimou v chladném dubnovém větru. Pak jsme byli hnáni po skupinkách poklusem dolů po schodech první budovy, kde jsme byli registrováni, svlečené šatstvo odebráno a sepsané kápou, což samozřejmě bylo zbytečné. Každý pak byl oholen a ostříhán. Holiči byli náhodně vybraní vězňové, kteří k jejich neodbornosti měli velmi tupé břitvy a nůžky, kterými museli ostříhat vlasy a břitvou vyholit široký pruh středem od čela do zátylku. Všechny chlupy na těle, na prsou, v podpaží a kolem ohanbí musely být oholeny, což se neobešlo bez škrábanců a ze vzniklých ran tekla krev. Během této procedury holiči opatrně a šeptem kladli otázky „Jak pokračuje válka, jaké jsou poměry venku?“ a podobně. Dávali i pokyny: „Vyhýbej se esesákům, kdykoliv jen můžeš ... dostaneš-li číslo, můžeš žít, když ne, ráno budeš popraven ... první týdny jsou nejhorší a když neonemocníš a budeš dřít, máš možnost si zvyknout na toto peklo...“.

Po oholení jsme byli na celém těle postříkáni jedem proti hmyzu, který pálil v otevřených ranách. Poté nás hnali kápové klacky do jiné místnosti obložené dlaždičkami a sprchami visícími ze stropu. V tom okamžiku vyrazila ze sprch téměř vařící voda a vězňové řvali bolestí. Brzo na to voda se změnila v ledovou a proud ustal. Místnost byla zahalena hustou parou a naše unavená, vyhladovělá těla byla omámena od extrémů teploty vody. Klení a bití nahých těl nás uvědomilo, že kápové přišli evakuovat sprchovní místnost. Zmateně jsme se všichni současně hrnuli k úzkým dveřím, kde nastal zmatek. Někteří padli a těla se brzo spletla v groteskních pozicích do jedné haldy, že jen s námahou bylo možno se vyprostit a utéci ranám holí a gumových hadic kápů. Konečně byla místnost vyklizena, většina z nás si odnášela modré podlitiny a po nás nová skupina byla vtěsnána do místnosti.

A pak jsme zase stáli nazí ve formacích kolem zdí jako dříve bez hnutí třesouce se zimou, obličejem obráceni ke zdi, čas se zdál být věčností. Řady stály (nyní je odstavec nečitelný, asi byl vadný poválečný kopírák, pokračuji dále).

Prudkým nárazem mne otočil k sobě a netrpělivě se zeptal znovu: „Was bist du?“ „Ich bin ein Tcheche...“ odpověděl jsem německy. V tom jsem cítil prudký náraz do hlavy a šly na mne mdloby. Když jsem otevřel oči ležel jsem na dláždění s krvácející hlavou. Po několika kopancích jsem se vrávoravě zvedl. „Was bist du?“ Esesák řval znovu a sám odpověděl na otázku.
„Du bist ein dreckige Kriegsverbrecher!“ Tak co jsi, znovu zařval a při tom zdvihl bejkovec k ráně.
„Ich bin ein dreckige Kriegsverbrecher.“ odpověděl jsem.
„Laut! Wiederhole!“
„Ich bin ein dreckige Kriegsverbrecher. Ich bin ein dreckige Kriegsverbrecher. Ich bin...“
Pan Scharführer, mladý cucák, se triumfálně usmál a rázoval k další oběti.

Hodiny míjely a vyhladovělé řady stály podél zdí a jejich nahá těla se chvěla jako osikové listí. I zakašlání bylo přečinem trestaným kopancem nebo ranou. Moje hlava od úderu v bolestech otékala a agonie se prodlužovala od minut k hodinám. Když se stmívalo, několik desítek mých spolutrpitelů umíralo na dlažbě, buď z hladu nebo totálního vyčerpání bez pomoci, bez slov poslední útěchy, případně jen kopancem esesácké boty.

Konečně jsme byli roztříděni a odvedeni do baráků. Pro mne byl určen barák neboli Block číslo 5, zvaný židovský, netušil jsem ovšemže do tohoto baráku jsou určeni vězni k brzké likvidaci. Půl tohoto baráku sloužil jako „revír“, jakási ošetřovna pro vězně a druhá polovina ohrazená ostnatým drátem měla dvě místnosti. V přední, menší, byly jednopalubní postele pro Kápa „Schwunky“ a pro posádku pracující v krematoriu. Tito pracovali ve dvou směnách. Bylo známo, že vězňové obsluhující pece v krematoriu jsou po dvou nebo třech měsících zastřeleni „Genickschussem“. Proč? Věděli a viděli toho příliš mnoho. Během této doby jejich práce dostávali stravu z esesácké kuchyně a každý měl pro sebe postel na spaní. Po skončení šichty seděli vždy pohromadě, odděleně od ostatních vězňů, chaos kolem nevnímali a jen mezi sebou si něco vyprávěli.

Všichni ostatní Häftlingové, jak jsme byli nazýváni, kolem tří set nás bylo, na noc nás Stubenältester jménem Schwarz pomocí hole napěchoval ve vedlejší místnosti na zemi. Aby všechna těla mohla být uskladněna, bylo nutno ležeti na boku, všichni jedním směrem a celá podlaha se podobala obrovské sardinkové krabici. Když byl někdo nucen jít v noci na záchod, příležitost znovu zalehnout byla beznadějná a musel trávit zbytek noci na záchodě nebo mezi dveřmi.

Kápo každého bloku byl oslovován „Blockältester“. Měl plnou moc nad vězni a tuto autoritu zneužíval ku svému prospěchu a pro své sebevědomí. Dbal o pořádek, fasoval jídlo pro celý barák, které pak rozděloval a samozřejmě si větší porci nechával pro sebe, pro své přátele a pro „Schwunky“. Kápové koncentračního tábora se lišili od politických vězňů zeleným trojúhelníkem našitým na rub uniformy, zatímco političtí vězňové byli označeni červeným trojúhelníkem, cikáni a jiní štítící se práce trojúhelníkem černým, náboženští pacifisté fialovým, homosexuálové růžovým a židé žlutou hvězdou.

Kápové byli obyčejní kriminálníci, přeloženi z německých a rakouských věznic dohlížet na politické vězně v koncentračních táborech. Měli přednostní stravu, bylo s nimi lépe zacházeno, měli větší soukromí, z venku směli přijímat peníze, měli plnou autoritu komandovat, bít a dokonce i zabíjet politické vězně. Měli své sloužící, obyčejně mladé chlapce, které si vybírali mezi politickými vězni. Tito se nazývali „Schwunks“. Pomáhali jim čistit boty, uniformy a servírovat jídlo a dost často nahrazovali v posteli ženy.

Dále v každém baráku byl „Blockschreiber“, jehož poviností bylo vést záznamy o početním stavu vězňů v jeho baráku, jejich národnost a profesi. Další jeho povinnost bylo sestavit do pětistupu vězně k rannímu a večernímu Appellu (počítání) na hlavním táborovém prostranství, zvaném Appellplatz. Každé ráno hlásil hlavnímu táborovému písaři, Lagerschreiberovi v Lagerschreibstube, počet mrtvých, jejich jména a čísla.

III. 

Otroctví a smrt byly základem mauthausenského koncentračního tábora. Každý Häftling byl otrokem do té doby, než se stal mrtvolou. Ze všech zemí, ze všech končin okupované Evropy oběti byli přiváženi velikými i malými transporty do Mauthausenu. Osmnáct národností bylo representováno v tomto nacistickém pekle. Převážná většina sem byla posílána na „Himmelsfahrt“, jak hrdě označovali otrokáři dým z komínů krematoria. Živí otroci byli rozděleni do pracovních skupin zvaných komanda, určených pro různé úkoly podle schopností jednotlivých vězňů. Největší počet Arbeiterů, neznajících nějaké řemeslo, byl přidělen do komanda pracujícího v lomu, zvaném „Wiener Graben“. Pak byla menší komanda na budování silnic, kanalizace přístavu na Dunaji, stavění zdí, jiní zase obdělávali zahrady pro esesáky, služebnictvo v ubikacích es-es a v domácnostech esesácké šlechty.

Pod správou Mauthausenu, nazývaný „Mutterlager“ patřilo někdy až přes dvacet filiálek „Aussenlager“ roztroušených po Rakousku všude tam, kde bylo třeba otrocké práce pro Wehrmacht nebo i v zámcích, kde sídlili vysocí nacističtí pohlaváři. Z těchto míst se otroci už živi nevraceli, jen SS hlídači s hlášením, že ten a ten Aussenlager byl rozpuštěn. Každé komando pracovalo v neustálém bití, urážkách esesáků a kápů, život vězňů pro ně absolutně nic neznamenal.

„Schutzstaffel“, zkráceně SS, byla Hitlerovou elitní garda jeho mystického arianismu. Počet těchto čistokrevných exemplářů se pohybovaly Mauthausenu od pěti do jedenácti tisíc a byl závislý na počtu vězňů. Posádka se skládala z členů jednotek „Totenkopfstandarte“, „Leibstandarte Adolf Hitler“ a „Reinhard Heydrich Standarte“. Později, když se Němcům na frontách přestalo dařit, část esesácké elity byla odvolána, aby situaci zachránila a nahrazeni byli invalidy z Wehrmachtu, nebo Luftwaffe a nakonec před koncem války členy Volkssturmu, starými veterány. Asi tak dva týdny před kapitulací Grossdeutschlandu byli i kápům, německým kriminálníkům, přiděleny esesácké uniformy, aby hlídali politické vězně. Hlavní kádr zabíječů se až do konce války v Mauthausenu nezměnil.

Nejvyšší vládce Mauthausenu a jeho filiálek byl komandant Standartenführer Franz Ziereis z Mnichova. Hned pod ním měl velení Schutzhaftlagerführer SS-Hauptsturmführer Georg Bachmayer, jeden z největších sadistů v lágru. Další místo v hierarchii zaujímal SS Haupsturmführer Schultz, vedoucí politického oddělení (gestapa), který se také vyznačoval odebíráním zlatých prstenů, náušnic, hodinek i zlatých zubů při každém příchodu nového transportu. Obersturmführer Heinlingsfelder byl hlavním komandantem v lomu, většinou času opilý a pro zkrácení času tu a tam ubil vězně. Činy Obersturmführera Streitweisera by zahanbily i samotného markýza de Sade. K uspokojení svých sexuálních tužeb házel vězně do otevřených latrín a při pohledu jak se topí dosahoval erotického vzrušení. Někdy poslal psa na menší skupinu pracujících otroků a skákal radostí nad jejich agonií. Když se některý z vězňů snažil psu uniknout, zastřelili ho. Smutně se proslavil Sturmführer Waschitski, bývalý lékárník z Vídně, který se vyznamenal vynálezem jedovaté tekutiny, která byla píchána do těl práce neschopných vězňů. Killerman, Kofler, Winkler, Schultz, Trum, Weis, Müller, Schimphosel, Koschnitzki, Kreineis a další jména by neměla být zapomenuta. Ti všichni byli bezcitní vrahové, Himlerovi služebníci, kteří s potěšením likvidovali „Menschendreck“ až do konce války. Měli naprogramovaný úkol zabíjet, vězňové byli pro ně jen bezvýznamná čísla nikoliv lidé. (Výše uvedená jména jsem při různých příležitostech slyšel jen z povzdálí a tudíž „spelling“ nemusí být korektní.)

IV. 

(Následující informace byly získány od rakouského politického vězně, Karla Kaufmana, bývalého mnicha, kterého Gestapo zavřelo za přechovávání a pomoc židům. Byl jedním z prvních vězňů v Mauthausenu a vykonával funkci ve vězeňské ošetřovně zvané „Revier“ a měl možnost poznat eses doktory v táboře. Brzy po osvobození zemřel v Linci.)

Doktoři v koncentračním táboře měli hodnosti Standartartz a Lagerartz. Kromě dvou výjimek čest lékařskému povolání nedělali. Jejich hlavní povinností bylo starat se o onemocnělé esesáky, a rodiny ženatých důstojníků. Vězeňské osazenstvo bylo pro ně jen materiálem pro lékařské experimenty a také k zábavě. Jejich pohodlný život v lágru, daleko od strastí na frontě, museli ospravedlňovat záminkou, že dělají výzkum nových léků pro armádu a vězňové byli jen pokusná morčata. Když však onemocněl některý z vyšších důstojníků nebo člen jejich rodiny, neváhali zavolat ke konsultaci politického vězně profesora Podlahu. Doktor Richter, Rakušák z Lince, po příjezdu transportu vězňů vyhledával osoby se zvláštním tetováním. Oběť byla zabita injekcí, část tetované kůže sejmuta a odeslána do koncentračního tábora Sachsenhausen ke zpracování na stínidla lamp, přebaly knih a peněženky pro dámy. Doktor Heim z Brucku nad Dunajem sice chirurgem nebyl, ale byl posedlý zvědavostí nad záhadou funkce mozku. Tu a tam si vybral jednoho nebo dva vězně, v ošetřovně otevřel lebku, odstranil kousek mozku, opět uzavřel a druhý den se přišel podívat jak se pacient chová. Ani jedna z těchto obětí nepřežila!

Doktor Konrád byl Lagerkommandantem pověřen snižovat počet práce neschopných v Russenlageru injekcemi. Doktor Böhmischen z města Münster v Německu nechal uzavřít v jedné místnosti v baráku 150 vězňů, kde zkoušel, zda je možno žít jen na nějakou kašičku, kterou vynalezl. Většina vězňů zemřela. Jeho žena byla osobní sekretářkou komandanta Ziereise. Doktor Ramsauer, zubní lékař, měl v kanceláři v lihu sbírku perfektních zubů různého druhu. Nejobávanější a známý všem vězňům byl doktor Kresbach, přezdívaný Spritzbach, dříve policejní doktor v Kasselu v Německu. Skoro každého dne v dopoledních hodinách, ruce sepjaté za zády a se skloněnou hlavou chodil na inspekce po pracovních komandech a běda tomu, na koho spočinulo jeho vodnaté oko. Černou křídou, kterou stále u sebe nosil, označil oběť na prsou značkou X, což znamenalo rozsudek smrti. V roce 1943 byl Kresbach odvezen na psychiatrické léčení, ale po půl roce se opět vrátil.

Lékařské etice v tomto prostředí zůstali věrni pouze dva doktoři. Dr. Mattner ze Steiermarku a Dr. Wolt z Mnichova všemi prostředky se snažili zachránit pokud možno nejvíce Häftlingů a odmítali plnit rozkazy svých nadřízených. Brzy však byli odveleni, patrně na frontu. Mauthausenským doktorům asistovalo také několik saniťáků SS-Sanitäters, kteří byli někdy krutější než doktoři. Byl to Gurten, Wohlrab a Marz. (Tolik od Karla Kaufmana.)

V. 

První ráno v lágru jsem stál jako novopečený člen trestního oddílu Strafkompanie za šera na Appellplatzu v kloně asi čtyřiceti vězňů. Název Strafkompanie byl pro mne zprvu jen slovem, ale brzy poté se z něho stala úděsná skutečnost. Naše kolona vypochodovala v pětistupech hlavní branou a sestoupila 186 schodů do kamenné propasti Wienergraben, obrovského lomu vydlabaného v strmém kopci. Veliké kameny pokrývaly přísně a zlověstně jeho dno. Do výšky se tyčily stěny, které činily dojem groteskně náhodně nakupených kubistických obrazců, jeden na druhém – nepřirozená rána na tváři země.

„Los! Los! Los!“ se ozývalo ze všech stran s kyvadlovou pravidelností. Tisíce Häftlingů v pruhovaných uniformách jako mravenci se hemžili po skalnatých útesech a lámali kámen, jiní kopali a rozbíjeli balvany, nakládali na železné vozíky na kolejích a tlačili k nákladním vozům a to všechno v nepřirozeném tempu, hnáni řevem, klacky, obušky kápů a esesáků. Zazněl výstřel, zarachotil samopal a Häftling se zhroutil. Snad neuposlechnul rozkaz nebo prostě vyčerpán nemohl dál a dobrovolně vykročil do mrtvého pásma zvaného „Postenkette“. Člověk byl usmrcen, ale nikdo se nad tím nepozastavil. Pracovalo se dál, tempo pokračovalo bez přerušení.

Na dně lomu byla před námi masivní halda žulových kvádrů, každý o váze od třiceti do šedesáti kilogramů. Podle rozkazu každý z nás si musel zvednout balvan na ramena a vynést jej po 186 schodech, které byly nerovnoměrně vytesané nahoru k blízkosti lágru. Po složení kamene „Laufschritt“ (poklusem) běžet dolů, uchopit další a v této proceduře pokračovat celý den.

Tak jako moji druhové v koloně, naložil jsem kámen na ramena a začal stoupat. Strafkompanie – za zvláštní těžké přečiny proti Říši. „Rückkehr unerwünscht“ tak jsem byl poznamenán už u pražského gestapa. „...du must langsam frecken...“ mi probíhalo hlavou. Krutá vytrvalost boje se smrtí. Než se ozval hlas píšťaly končící práci, chtělo se mi zemřít. Tělo zraněné, strnulé námahou, lhostejnou myslí, vypotácel jsem se po Appellu do baráku číslo 5 a padl vyčerpán na podlahu tak jako jiní z mé skupiny. Nohy vězňů mě překračovaly jako kmen stromu ležící na lesní cestě. Nebyl jsem si jist, zda budu moci se vůbec postavit, ale ani na tom nezáleželo. Nebylo lidského soucitu jeden k druhému, každý měl co dělat sám se sebou. Miliony let evoluce uspořádalo tvora jehož nazýváme civilizovaným člověkem a nacistický koncentrační tábor vrhnul tento vývin zpět o několik tisíc let za jeden den.

Ramenatý Blockältester Willy, jak se nazýval, vydával před barákem večeři. Pro každý žaludek kousek černého chleba a plátek podobající se salámu. Kostlivcové ruce vězňů se chvěly a držely každý drobek drolícího se chleba, aby jim neunikl. I já jsem spolykal svoji porci, aniž bych si uvědomil její chuť. Pocit jídla v žaludku mi vrátil poněkud sebevědomí, třebaže hlad jsem měl dál, pouze žaludek byl podrážděn. Napadlo mi, že i to je jeden ze způsobů trýzně v tomto prostředí.

Devátá hodina. Blockältester zhasnul světlo, osamocenou žárovku visící u stropu. Prominentní osazenstvo přední místnosti zalehlo na své palandy a my ostatní jsme napěchovali svá těla v řadách na podlaze. Byl jsem vtěsnán mezi druhy ze Strafkompanie. Jeden z nich sténal bolestí a druhý se modlil. A noční agonie začala. Odřeniny od kamenů a švihanců od esesáků nabývaly bolestné intensity. Zatímco jiní záviděníhodně chrápali, my ze Strafkompanie jsme nemohli usnout přílišnou únavou a úvahami, co přinese zítřek. Vězeň v řadě za mojí hlavou umíral, pěny mu tryskaly z úst. Stubenaltester Schwarz ho stáhnul za nohy do latríny. Konečně i mne spánek přemohl a nastaly sny o jídle. Příštího rána příšerné panorama Wiener Graben se rýsovalo přede mnou jako strašidelný sen, sen, který se mysl snaží odehnat a zapomenout.

„Los! Los! Los!“ a biče zpívaly své ostré zvuky a tempo práce bylo vytřískáno klacky a obušky. Namáhavě znovu a znovu zvedám balvan na rameno. Svaly, které nepřestaly bolet, protestovaly ještě silnější bolestí. Při nesení kamene jsem měl dojem, že tělo se rozpadne na kusy pod břemenem a „klopa klop, klopa klop...“ dřeváky udržovaly rytmus. Schod za schodem, dále a dále až na ten 186. schod. Švih! Nějaký Scharführer mne uhodil klackem přes záda. Otřesem a bolestí se hlava zatočila a kámen na rameni nabyl dalších padesáti kilo. Esesák znovu zvedal klacek k úhozu, ale vrávoravě jsem uhnul na další schod. Proč? Nevěděl jsem, vždyť by to bylo tak jednoduché odhoditi břímě stranou a....

„Los! Los! Los! Schweinehunde!“ a i já pokračoval ve výstupu. Jak dlouho bude možno toto všechno vydržet? Už jsem se nesnažil se vyhýbat ranám. Padaly jako krupobití, nebylo vyhnutí, nebylo úniku. Konečně! Ostrý, pronikavý zvuk píšťalky, polední přestávka a krátký odpočinek. Vězňové trestné kolony se zhroutili jako voskové figurky jimž podpory byly odstraněny. Už nás bylo o několik méně. Dva nebo tři si zvolili vysvobození vkročením do Postenkette, mimo schodů a byli zastřeleni, jiní umírali vyčerpáním a bitím podél schodů. Naše vězeňské hadry se lišily od vězňů ostatních komand tím, že na zádech byly označeny širokým červeným pruhem a vpředu pod číslem velikým kruhem, orazítkováni k vyhlazení. Spolykali jsme porce otrubové polévky a už zase píšťala nařizovala nástup k práci.

„Los! Los! Antreten!“ Jako neustále běžící film, znovu a znovu nekonečný výstup a klusat dolů po schodech do Wienergraben. Mladý vězeň přede mnou kulhal, měl rozdrcenou nohu a jeho obnažené rameno a záda od přesouvání hrubých kamenů byla rozdrcena do krvava. Zatímco se vrávoravě plazil vedle mne, polohlasně pravil „S námi je konec, dnes či zítra... tak proč ne dnes a teď?“ Jeho iniciálka v červeném trojúhelníku na roztrhané blůze ho označovala za Belgičana. Šplhal dále ještě několik schodů a náhle odhodil kámen stranou. Několikráte se zatočil a vydával dlouhé, napůl zvířecí výkřiky. Pak hlasitě zavzlykal a uháněl do Postenkette, pásma nikoho. Samopal zakašlal, mladý Belgičan se vzpřímil, strnul na okamžik a zhroutil se tváří k zemi. Jeho tělo leželo s jinými oběťmi v šerém tichu prachu na straně schodů a večer byli všichni odneseni do krematoria.

„Los! Los! Los! Menschendreck!“ vřeštělo zase v mých uších. Bití, tempo práce, občasné výstřely z pistolí a samopalů a nacistická brutalita strážců, to všechno byl postup k schématům odlidštění a vyhlazení nežádoucích živlů Třetí Říše. Tento program byl tak mimořádně velkých rozměrů krutosti, že překročil hranice lidského chápání. Byl jsem si toho všeho mlhavě vědom, ale ve skutečnosti se to zdálo být neuvěřitelné, že mysl je přestala registrovat jako skutečnost, neboť i mysl má své meze.

A já... já... nemohu přece vyhrát v této ruletě šílenství. Celá věc byla pečlivě plánovaná, příliš dobře vykalkulovaná, zbavila vězně jakéhokoliv důvodu k životu. Tak proč pokračovat a nevzdát se tohoto předem prohraného zápasu?

„Švih...“ gumová hadice otřásla mým tělem. „Los! Los! Du Drecksau!“ Krok a zase krok. Schod a další schod.... Proč nenásledovat příkladu Belgičana a jiných? Stačí rychlý krok stranou a bude po všem. Konec nevyhnutelný, nemá smyslu to odkládat a prodlužovat utrpení, když všechno v tobě volá po úniku z tohoto světa. Nadrasové, esesácké plemeno řvalo, klelo, tlouklo a kopalo do vyzáblých otroků. V uniformách zdobených umrlčími hlavami a hnáty se hrbili na stranách schodů jako nestvůry podobni gotickým chrličům vody na střechách katedrál, jejich šklebící se tváře nenávisti, hlasy vřískaly jako tupá jehla na gramofonové desce. Nekonečná, nesmyslná brutalita v loutkové gestikulaci... Odporné představení sehrané v tempu, bití a zase bití. Prosáklý potem a krví, celé těl jakoby v šoku a všude jen schody a schody, kameny, haldy kamenů... Co bylo napřed přehnaně strašné, připadalo mi teď jako přehnaně směšné. Vysvobození je přece tak jednoduché... Proč nevynést poslední kámen nahoru a při sestupu nenásledovat Belgičana a další? Proč váhat? Krátké staccato muziky samopalu a bude konec bolestem, únavě, hladu a existence koncentračního tábora Mauthausen zmizí jako dým ve vírech vánku.

„Achtung! Achtung!“ zahřmělo několikrát ze všech stran. Znamenalo to zastavit všechnu práci a postavit se do pozoru. Od koncentráku se blížila skupina vysokých SS-důstojníků. Zastavila se na chvíli na okraji propasti Wiener Graben a při živé debatě si prohlíželi obrovský lom plný otroků. Obergruppenführer Pohl a SS-Gruppenführer Glucks přijeli do Mauthausenu na inspekci a patrně s novými nápady na vyhlazení „Untermenschen“, podlidí.

„Weiter machen!“ ozval se povel a bylo po několika minutách žádoucího odpočinku. Během zbytku odpoledne tempo práce a bití se poněkud zmírnilo. Esesáci poctěni návštěvou svých nejvyšších pohlavárů diskutovali mezi sebou a jejich zájem se soustřeďoval na případnou hostinu na počest této vzácné návštěvy ve Führerheimu. Využili jsme této situace a z haldy brali menší kameny k pomalejšímu výstupu. Byl večer, píšťala oznámila konec prvního dne, o kterém jsem se domníval, že ho nepřežiji.

VI. 

Opět v lágru, živ a vysílen k zhroucení jsem stál na Appellplatzu, pak chudý příděl jídla na bloku 5. Se zbývajícími druhy ze Strafkompanie jsem se dovlékl k vodnímu kohoutku na latríně. Seděli jsme na betonové podlaze a kusy mokrého cáru se snažili omýt naše zranění, ochladit i bolestivé svaly. Nevěnovali jsme ani pozornost nohám, které nás překračovaly, ani nevnímali povel „Achtung!“ zvolaný Blockältesterem, když SS Blockführer vešel do baráku. Jakmile vešel do latríny snažili jsme se vstát a postavit se do pozoru, ale on mávnutím ruky naznačil abychom se nezdvihali. Byl poněkud starší, podsaditý esesák bez šarže a proto vykonával podřadnější funkci Blockführera. Chvíli se na nás mlčky díval, pak tlumeným hlasem se sudetoněmeckým přízvukem se některých z nás dotazoval na naši národnost a spáchaný čin který nás přivedl do Strafkompanie. I já mu odpověděl v jeho dialektu nad čímž se na chvíli pozastavil a pak se ještě ptal na moje jméno a odkud jsem. Předstíral jsem nevšímavost, když si mne prohlížel a současně jsem se obával, že i ten ubohý přepych rychlého konce v Postenkette mi bude odepřen. Pak popošel stranou a dal znamení abych ho následoval.

„Neznáš mě? Já jsem Pfeifer, narodili jsme se ve stejné vesnici. Vaše a Michlova rodina jste byli jediní Češi ve vesnici.“ jeho tón řeči byl téměř přátelský. „V době Československa jsem sloužil s Tvým bratrem Josefem u pětatřicátých v Chebu na vojně.“ Obraz vesničky a chatrče, kde žila vdova Schneiderová (tak se u nich říkalo) s několika dětmi, se mi zjevil v paměti a dokonce jsem si uvědomil jména dvou mladších chlapců, se kterými jsem si hrával při pastvě koz na okolních stráních.

„Nerad tě vidím v tomhle zuboženém stavu, co jsi dělal za blbosti, když jsi mohl být jedním z nás. Přece nevěříš, že zůstaneš naživu ve Strafkompanii? Nebude to jednoduché, ale pokusím se tě nechat přeložit do jiného komanda, ale může to trvat několik dní, vydržíš-li to. Promluvím s Arbeitsführerem tvého komanda Winklerem a možná, říkám možná, že ti nějak ulehčí.“ Pak si napsal moje číslo a odešel. Ostatní vězňové kolem mne zírali, myšlenky vířily v mé mysli, srovnával jsem je v domnění, zda to není pouhá halucinace nebo počátek mého duševního zhroucení. Ale rány na těle bolely, pálily, žaludek volal po jídle, a to bylo opravdové. Smutné, tázavé oči mých druhů mne přesvědčovaly... tak esesák Pfeifer se mnou přece jen mluvit musel. Byla tedy naděje, i když malá, žít třeba jen nějaký čas... mezitím Hitlerova armáda může být poražena nebo bomby spojenců rozbijí lágr, parašutisté nás osvobodí.... S takovými myšlenkami jsem té noci usínal.

„Klopa, klop... klopa, klop“ příštího rána po Appellu pochodovaly řady vězňů jako obyčejně do hlubin Wiener Grabu a za nimi Strafkompanie. Její počet se opět zvýšil o asi 25 vězňů, přivezených z nějakého zámeckého sídla paní von Schirach, kde vykonávali otrocké a zahradnické práce. Před stěhováním zámecké paní do nové vily v Berchtesgadenu obvinila vězně z krádeže, patrně hodně věděli. Himmlerův pekelný tanec zase spustil na celé obrátky. Po mém druhém výstupu po 186. schodech Kommandoführer Winkler vyvolal mé číslo. Zatímco jsem před ním stál v pozoru, prohlížel si mne ze všech strana vyjekl: „Du Idiot, du hast dass nötin gahabt“ (Idiote, tys to měl zapotřebí). Co tím vlastně mínil a co Pfeifer napovídal nevím. „Ber menší kameny! Abtreten!“

Pociťoval jsem vděčnost Pfeiferovi za přímluvu u bestiálního Winklera. Přesto jsem měl pochybnosti, zda dokážu snésti námahu i menších kamenů a bití kápů a esesáků rozestavěných podél schodů a kterým nebudu výjimkou.

Ranní mlhavé šero ustoupilo světlu. Slunce se prodíralo z mraků a jeho paprsky ozařovaly mohutné útesy skal Wiener Grabenu. Z hromady jsem zdvihal menší, lehčí kameny a tím jsem mohl udržovat lépe kroky po schodech a vyhýbat se ranám. Postenkette se mi zdála být vzdálenější a já chtěl opět žít, koncentrovat všechnu energii, vytrvat a zůstat naživu. Tento úsek času není věčností, jsem mlád, je to rok 1943 v Mauthausenu, německá armáda už nevítězí a já musím bojovat o každou hodinu, o každý den mého života.

Pět dní. Pětkráte jsem prožil bolestivý den se vplížit a odplížit a zdálo se mi, že jsem vynesl kamenů na výstavbu pyramidy. Vyčerpán, s odřeninami a krvácejícími ranami jsem padal večer na chladnou podlahu latríny, ale přece jen živ, zatímco mnoho mých druhů už zahynulo, včetně dvanácti židovských chlapců, kteří byli přiděleni do Strafkompanie před dvěma dny.

Za těch pouhých několika dnů svého pobytu na bloku 5 většina vězňů byla vystřídána. Někteří byli odvezeni neznámo kam, jiní popraveni. I hubený, dlouhý synovec říšského ministra Schachta, křestním jménem Hjalmar, se tu krátce objevil jako vězeň, měl růžový trojúhelník homosexuála. Byl novinářem v okupovaném Řecku, kde byl zatčen a v Mauthausenu popraven. Jednoho večera bylo do ohrady obávaného baráku 5 přivedeno pět nebo šest mužů z Norska. Jeden starší pán, ostatní ve věku 30-35 let, všichni v civilních oblecích. Při jejich rozmluvě s Blockschreiberem jsem zachytil slova Narvick a architekt. Ještě téže noci byli někam odvedeni a už jsem je nespatřil.

Šestého dne ráno jsem byl informován Blockschreiberem, že jsem vyňat ze Strafkompanie a zařazen do kolony v kamenném lomu. Od tohoto dne jsem nastupoval časně ráno jako dříve, ale tentokrát s několika tisíci spoluvězni a nikoliv se Strafkompanií. Strašný sen byl za mnou a všechno teď byla jen prostá skutečnost také těžké práce, řvaní a bití, ale byl jsem jeden z tisíců a nebyl individuálně vystavěn zvláštnímu trestu a bylo možno jakž takž se přizpůsobit. Jiní to dokázali, musím tedy i já. V duchu jsem obdivoval houževnatost a vytrvalost člověka. Kolem mne byli lidé podobající se kostlivcům, kteří byli denně bičováni, kopáni a vysilováni prací, a i těch několik hodin odpočinku v přeplněných barácích bylo přerušováno výkřiky strašidelných snů, agónií umírajících, a přece stále a stále viseli na tenké nitce života. Silná vůle a nenávist vůči otrokářům byla jejich hybná síla a chtěli žít tak jako já. Žádné známé zvíře na světě by nevydrželo takové zneužití a potupení jako bědní otroci mauthausenští. Prostá síla lidské vůle zářila jako malá jiskra z krvácejících ran, modřin a prázdných žaludků a udržovala muže při životě v prostředí, kde i Titáni by byli zahynuli. Podrobný rozsah mizérie a vraždění nebude moci nikdo nikdy slovy vylíčit.

Moje první práce v lomu byla přímo oddechem po Strafkompanii. S menší skupinou spoluvězňů jsem tloukl štěrk za velikou hromadou kamene, poněkud z dohledu esesáků. To také znamenalo zmenšení nebezpečí býti zabit ze sportu a sázek esesáků. Někdy si krátili nudu a jednotvárnost dne vymýšlením nových metod zabíjení. Vybrali si oběť a mezi sebou se sázeli o délku času, kdy Häftling bude umírat.

Příští den jsem nakládal štěrk do malých železných vozíků zvaných „lory“ a plné jsme je tlačily na kolejích k nákladním vozům. Dohledem nad námi byl pověřen líný kápo, Cikán, který popoháněl své svěřence jen občasným výbuchem energie. Nedaleko nás se ozýval zvuk dřeváků Strafkompanie klapajících po 186. schodech klusem dolů a pak zase kontrapunktové zachechtání samopalu a pistolí. Děkoval jsem osudu, že už nejsem mezi nimi.

Přeložen do baráku č.4. Změna komanda znamenala přeložení z „židovského“ bloku do jiného. Shledal jsem barák čtyři méně přecpaný lidmi, méně chaotický. Osazenstvo spalo na dvouposchoďových palandách. Tři těla pro každou, dvě hlavy jedním směrem, třetí na opačnou stranu. Chtěl-li se někdo otočit musely se údy všech tří otočit současně. Blockältester Rösner, německý kriminálník, byl malý ale řízný chlap. Když mluvil, tak polykal slabiky a bylo mu těžce rozumět. On a jeho služebníci, schwunkové, rovněž i několik kápů z komanda měli lůžka jen každý pro sebe. Než nám bylo dovoleno si lehnout, šeptali jsme si mezi sebou a vyměňovali poslední zprávy z venku, získané od nově příchozích vězňů. Byly to většinou staré události, obyčejně optimistické a přehnané. Nějak jsme se dorozuměli, i když tu byli lidé různých národností Evropy a většina znala jen svoji mateřskou řeč. Devět hodin. Ampliony ve všech barácích napřed zachrochtaly a pak spustily vojenský pochod, po kterém následovaly zprávy z fronty. „Das Oberkommando der Wehrmacht gibt bekannt. Aus dem Führers Hauptquartier...“ a hlas oznamoval hrdinné vítězství udatné německé armády na všech frontách. Opět vykalkulované upozornění esesáků na beznadějný osud vězňů. Po zprávách světlo zhaslo a nikdo nesměl promluvit.

VII. 

Týden za týdnem se vlekl v řadě jako procesí truchlících pozůstalých. Červen se chýlil ku konci. Pro dobrou míru kápo uštědřil několik ran a stíraje si pot z čela usedl na veliký balvan. Horko hrozilo zpomalením práce otroků, ale esesáci byli vždy pohotoví popohnat je k práci. Stále jsem ještě pracoval v komandu na dně lomu, vězeňská uniforma se lepila na moje torzo s prosáklou umíněností. Polední přestávka byla ještě daleko a sluneční paprsky pálily, lom se zdál nesnesitelně ozářený bez nejmenšího vánku. Žízniví jsme v polední přestávce spolykali odvar, všemi vězni bez rozdílu národností nazývaný „supa“. A drama Wiener Grabenu zas pokračovalo, esesáci přecházeli neklidně v rozhalených uniformách, pak v hloučku se o něčem dohadovali a jejich pohledy mířily ke skupině asi dvaceti Židů, kteří odhazovali balvany od příkrého svahu lomu na cestu. Hlouček esesáků pak zavolal Scharführera Winklera a Heilingsfelda ze Strafkompanie na poradu. Chvíli se řehtali a dívali se vzhůru na strmou skálu lomu. Zřejmě měli v úmyslu oživit nudu zdlouhavého horkého odpoledne.

Nervozita přepadla vězně, zvláště Židy, kteří byli oblečeni v červených rajtkách a modrých blůzách, patrně staré vojenské mundúry zabavené nacisty v některém balkánském státě. Náhle, jako na povel klacky, obušky a gumové hadice létaly a esesácká hrdla ječela „Jüdische Schweinhunde... otravovali jste vzduch tady dost dlouho a na práci nejste. Los! Los! Laufschritt na schody a nahoru!“

Židé se chvěli, napřed předstírali, že neslyší, zrychlili tempo práce, jako by je to mělo zachránit. Pod deštěm ran pustili z rukou balvany a pobíhali dokola jako vyplašení zajíci, pak směrem ke schodům hnáni esesáky mávajícími klacky. Na nejvyšším okraji lomu za hloučkem Židů utvořili esesáci svými těly hráz a jejich odpolední zábava byla připravena.

„Dolů s vámi vy židovská, smradlavá prasata!“ řvala hrdla a pažbami pušek postrkávali Židy na okraj lomu. Ustrašení muži na moment hleděli do hlubin propasti, pak vzhůru k obloze, zatímco esesáci svrhávali jednoho po druhém do hlubin. „Fallschirmjäger! Achtung!“ ječeli nadšením.

Pak všechno ztichlo. Tisíce vyděšených očí vězňů se obrátilo zase k práci. Pánům čisté rasy se podařilo novým sportem oživit odpoledne. Těla několika obětí se zachytila na ostrých výstupcích skály a bylo nařízeno je shodit tyčkami a ti, kteří ukazovali ještě známky života, byli utopeni v malé tůni na okraji lomu.

Po skončení práce mrtvoly byly sesbírány, naloženy na valník taženým vězni a dlouhá silueta pochodujících otroků se rýsovala proti večerní obloze. Klopa… klop.. .klopa... klop..., ozvěna tisíců dřeváků chroptěla dunivě na cestě a vysoko nad kolonou jako by se vznášelo do výše volání „Odplatu, Oh, Bože... Odplatu....“

VIII. 

Nadešel den, kdy jsem byl vyřazen z komanda v lomu a přidělen k menší skupině, která kopala příkopy kolem baráků pod lágrem, kde byly baráky zvané Russenlager. Jméno tohoto místa mimo hlavního tábora se datovalo od první světové války, kdy tu byli internováni ruští a italští zajatci, kteří už tenkráte také pracovali v lomu. Po anšlusu Rakouska nacisté obehnali staré budovy ostnatým drátem, kulometnými věžemi, baráky upravili a hned nato první vězňové museli začít stavět mohutné hradby ze žulových balvanů na kopci nad Russenlagerem. Když nové opevnění bylo částečně hotové a za ním první baráky vystavěny, Russenlager sloužil pro nemocné a vysílené vězně přivezené z pobočních táborů (Aussenlager). Baráky byly vybaveny většinou tříposchoďovými palandami a každá sloužila pro tři vězně. Byla to zas jiná metoda eses v jejich repertoáru, nechat lidi zemřít bez léků a hladem. Když se počet práce neschopných zvýšil, byl zredukován jedovatými injekcemi. Tyto likvidace prováděli SS saniťáci. SS lékaři do Russenlagru nevkročili ze strachu z nakažlivé choroby. Z povzdálí jsem byl svědkem jedné takové likvidaci lidí. Vybraní podle mě neznámého kódu, řada nahých kostlivců bez viditelné známky strachu, trpělivě a resignovaně čekali až na ně přijde řada dostat smrtící injekci. Věděli vůbec, o co jde, nebo to pokládali za vysvobození z jejich mizérie?

Po skončení kopání příkopu v Russenlageru naše komando dostalo za úkol planýrovat terén pro esesácké fotbalové hřiště hned vedle toho lágru. Změnu práce jsem uvítal. Měl jsem možnost poznat různé Arbeitsführery a kápy, jejich nálady, krutosti a také jejich slabé stránky, které jsem využíval při každé příležitosti. V duchu jsem se zabýval analýzou jejich osoby a tím částečně odpoutal od strašné skutečnosti. Byl to jeden způsob jak odolat totálního odlidštění v atmosféře koncentračního tábora. Jakmile Häftling tomu propadl, byl ztracen. Změnil se v pouhou neosobní hmotu, krev, žaludek i smrt hlodající jeho myšlenky. Byli všude kolem mne, ztracenci se ztrnulými pohledy, už mrtvoly dříve než zemřeli se zbytky vůle toužící po konci.

Práce na fotbalovém hřišti byla snadnější než v lomu a jeden z mých partnerů při tlačení železných vozíků byl pražský kněz. Obdivoval jsem se jeho tvrdosti a odhodlanosti čelit všem těžkostem a síle vůle zůstat naživu. Brzo nato byl převezen s jinými duchovními do koncentračního tábora Dachau.

Jeden z vězňů v našem komandu s nápadnou nešikovností zacházel s lopatou při házení hlíny do vozíků. Byl zřejmě jeden z nově příchozích do lágru, jeho tělo mělo ještě atletickou formu, nebyl ještě dotčen mauthausenským vzezřením, které přicházelo rychle od hladu, bití, duševním a fyzickým utrpením. A přece. Tento mladík zápasil s lopatou jako neohrabané dítě. Na vězeňské uniformě měl červený trojúhelník politického vězně s iniciálkou „P“, polský vězeň. A když nastala konečně polední přestávka, Polák se složil k zemi, unaven snísti svůj příděl polévky.

Odpolední slunce do nás bilo plnou září zatímco jsme pokračovali v práci. Náš Arbeitsführer byl eses Scharführer Schenk. Jakási mazanost sálala z tohoto esesáka, nezdál se být tak hloupý jako mnozí. Stejně však jeho krutost nepostrádala originalitu. Chvílemi přecházel sem a tam jako hyena v kleci, prohlížel si vězně a patrně hledal důvod poslati některého do Postenkette. Jeho pohled se často zastavil u mladého Poláka, jehož tělesný vzhled a nešikovnost při práci se lišily od ostatních vězňů. Korpulentní, ošklivý Schenk se patrně díval na mladého Poláka se závistí.

„Komm hier!“ zařval Schenk na Poláka, který nepřestal v práci. Po chvíli popohnán kápou k němu šel. „Stůj v pozoru, když já s tebou mluvím!“ mladík se postavil, pustil lopatu a připažil.
„Co jsi?“ Odpověď byla: „Polák.“ Scharfürhrerův klacek práskl mladíka přes hlavu.
„Já vím podle čuchu, že jsi všivý Polák. Ptám se tě, co jsi dělal venku nebo čím jsi byl?!“
„Byl jsem... tanečník... v baletu.“
„Jak dlouho jsi tady?“ pan Schenk se zřejmě chtěl pobavit a ďábelský úsměv se rozetřel po jeho tváři.
„Druhý den.“
„Ukaž mi ruce!“ Polák poslušně ukázal dlaně.
„Jen dva dny? A práce tě tady asi moc nebaví? Odpověz! Tobě se v našem letovisku nelíbí, řekni?“
„Nebyl jsem zvyklý na takovou práci, ale přizpůsobím se.“ polohlasem odpověděl Polák lámanou němčinou.
„Tady u nás tanečníků není třeba.“ vrčel esesák a zuby se mu leskly. „Možná, že bys dal přednost tomu, pro mne a pro celé komando něco zatancovat. Tak do toho, poskakuj a tancuj. Los! Los! A tak daleko, až tam k tomu keři!“ se sarkastickým šklebem ukazoval směr.

Zelený keř a za ním strom se nacházel v mrtvém pásmu Postenkette, do něhož vkročení znamenalo být zastřelen stráží kolem pracoviště pod jménem: Auf der Flucht erschossen, zastřelen na útěku. Polák strnul, neschopen věřiti svému sluchu, točil hlavou, jakoby hledal zastání, pomoc, místo toho se přiřítilo kápo s napřaženou gumovou hadicí a opakoval esesákův rozkaz. Mladý vězeň ještě chvíli stál bez hnutí, jeho oči se svezly po divácích kolem, už asi věděl, že se musí vzdát nevyhnutelnému.

V dřevěných budkách na stráni SS dravci hladili kohoutky samopalů, zatímco se slunce sklánělo za balkónek mraků. Práce se zastavila... jeviště bylo připravené. Klap... tanečník odkopl své dřeváky a strhnul ze sebe vězeňskou blůzu. Jeho nohy zaujaly baletní pozici... napřed pomalu, lehce se vlnily jeho svaly a náhle vyskočil do výše a zase se snesl celým tělem k zemi.

Ostatní vězňové zahnáni na blízký svah se soucitně soustředili svými zraky na Poláka. Ze vzdálenosti se zdál malým chlapcem vznášejícím se jako motýl z místa na místo, jakoby tiché tóny hudby pulsovaly jeho tělem a po několika minutách tance zvedl nohu v dokonalé balanci, složil se před Schenkem k zemi, prosebně mu hleděl do tváře jakoby chtěl říci: nech mě žít... nech mě žít....

„Genug! Genug!“ vřeštěl Schenk patrně překvapen tou nepředvídatelnou podívanou a rukou naznačoval směr ku keři a stromům Postenkette. Tanečník sklonil hlavu zdrcen. Luk byl napjat k prasknutí... napětí skřípalo... náhle, jakoby vystřelený šíp, vyskočil do výše, jeho ruce, nohy vlály... poslední vystoupení... tanec pro tanec naplněný celou škálou jeho pocitů... strach, hrůza, touha, pokora, všechny vykrystalizované ve výjevu jeho pantomimy. S půvabem skoku antilopy se tanečník vznášel, jakoby chtěl překonat zemskou gravitaci a jako šíp mířil ke slunci....

Ratatata... palba ze samopalů aplaudovala. Polák ztuhl ve vzduchu a pak se zhroutil k zemi. Klasické formy mladého těla dotančily nesplněné naděje.

IX. 

Rozkaz přišel patrně přímo od Himmlera a byl proto považován za božsky výsostný. Jeho stručné znění nařizovalo zřídit v lágru pro kápa, německé kriminálníky... bordel. Velitel mauthausenské pevnosti, Franz Ziereis vychován v tradici poslušnosti k posvátnosti jakékoliv slabomyslnosti vyšlé z nejvyšších míst by si netroufal uvažovat, co asi pana Himmlera k tomu přimělo. Rázný jako vždy, přistoupil ihned k činu.

Půl baráku číslo 1, blízko krematoria, byla určena pro „dům hříchu“. Okna z venku byla nabílena, květiny nasázeny do truhlíků za okny. Vnitřek byl přehrazen na malé kabiny, pět na každé straně s chodbičkou uprostřed. Kabiny byly vybaveny postelí, malým prádelníkem se zrcadlem, umyvadlem a záclonkami na oknech. Bylo podniknuto vše k vytvoření iluze pařížského salonu. Ve své horlivosti splnit rozkaz do detailu, pan komandant nechal sestaviti z vězňů hudebníků kapelu, kterým byli nástroje zapůjčeny z Führerheimu.

Zvláštní vstupenky, opravňující k návštěvě bordelu, byly natištěny se zněním: „Konzentrationlager Mauthausen. Häftling numer ... Geboren ... Block ... Bittet gehorsam das Bordell besuchen zu dürfen. Unterschrift ...“ Spodní útržek se odevzdával při vstupu do salonu. Každá vstupenka měla natištěný nápis „Fickkarte“ a tak se všeobecně nazývaly a kápové si je mohli předem zakoupit v Lagerschreibstube. V prvních dnech se platilo jen dvě marky, a když poptávka stoupala, cena byla zvýšena na pět marek. Plán pana Himmlera byl zřejmě už zpočátku jako výdělečný podnik získat od kápů peníze, které jim bylo dovolené z venku posílat. Kromě toho, měl to být asi způsob odstranit sexuální poměry kápů s mladými vězni.

Kápové byli ve stavu netrpělivého očekávání, většina z nich neměla ženu po celá léta. Ve svých fantaziích mezi sebou spekulovali o tělesných vlastnostech těch, které jadrně nazývali „Huren“. Konečně, 10 dam bylo přivezeno nákladním uzavřeným autem a každé z nich byla přidělena jedna kabina. Nadešel večer slavnostního otevření bordelu. Fronta dychtivých kápů přešlapovala před barákem číslo 1 z nohy na nohu, v ruce svírali Fickkartu a čekali, až na ně přijde řada. Jejich konverzace nebyla v duchu milostného roztoužení. Jejich sprostota by bývala vzala dech i v dupárnách nejhoršího řádu.

Doba „sojoucnu“ byla oficielně omezena na 30 minut. Projevy milostného zanícení kápů byly ovšem neomezené, podléhaly zcela jejich fantazii. K dodání romantické nálady dechová kapela vězňů venku vyhrávala marše a valčíky. Uvnitř bordelu v chodbě přecházeli esesáci a otvorem ve dveřích pozorovali aktivitu v kabinách. Brzo se roznesla mezi vězni zpráva, pravdivá nebo ne, že děvčata nejsou profesionálky, ale vězeňkyně z koncentračního tábora Ravensbrück. Údajně jim bylo slíbeno, že po šesti měsících této služby budou propuštěny na svobodu. Komandantovi Ziereisovi nezůstalo utajeno, že i někteří ženatí esesáci také tajně navštěvují bordel, a to se ovšem příčilo jeho morálnímu kodexu nadlidí. Mimo toho, žárlivost propukla mezi mauthausenskými kápy soupeřícími o přízeň té či oné dívky a rvačky před bordelem se staly každodenní událostí.

Bordel byl zrušen poté, když už jsem byl přeložen do pobočného tábora Redl-Zipf, Fickkarty zrušeny a ženy, jedna z nich v jiném stavu, prý byly otráveny a spáleny v krematoriu.

X. 

Jedno z dalších oznámení z Berlína nařizovalo, aby vězňům byla poskytnuta možnost přijímání balíčku z domova. Pomalu, velmi pomalu začaly docházet některým vězňům s obsahem jídla, šatstva, kterého se jejich nejbližší doma museli ve válečných poměrech odříci. Každý balíček byl otevřen, pečlivě prohlédnut, svetry a teplé prádlo zabaveno, údajně pro vojáky na ruské frontě.

Pracoval jsem v malé skupině uvnitř lágru pod dozorem jednoho kápy s úkolem vybudovat prkenné police v malé místnosti pro docházející balíčky. Ironicky tato místnost dostala název „Poštovní lágrový úřad“. Jediné okno směřovalo do široké uličky před vysokou kamennou zdí, prostoru, kde jsem stál s mým transportem při příchodu do Mauthausenu a kde se mi dostalo první přivítání klackem přes hlavu. Měl jsem pocit, že od toho večera uplynuly už celé věky.

Náš kápo byl rakouský kriminálník, nám však nevěnoval přílišnou pozornost a tempo práce bylo úmyslně pomalé a bylo příjemné být bez esesáckého dozoru. Z okna jsme postřehli několik esesáků přebíhat uličkou sem a tam, jakoby se na něco připravovali. Pak zástup žen byl veden od první budovy směrem k plynové komoře a krematoriu. Ženy úplně nahé i bez bot. Jejich obnaženost nám Häftlingům nic neříkala, pociťovali jsme jen soucit a hanbu. Věděli jsme, že tyto ženy byly po celém těle jakoby úředně orazítkovány slovy „popravit“. Bylo jich několik desítek a pomalu kráčely pod naším oknem. Ženy různého věku, mnohé už starší a některé ještě v dětském věku, ne více než 12 let. Vystrašeně zvedaly oči k jejich matkám nebo babičkám a snažily se najít jistotu přitisknutím k tělu starších. Každá žena měla v ruce obnošený malý ručník a svírala kousek mýdla. Bylo jim jistě řečeno, že jsou vedeny do sprchy. Esesáci vždy používali tento trik, aby se vyhnuli hysterii, kterou by pravda mohla vyvolat. Byly vedeny jako ovce na porážku. Velmi málo z nich jistě věřilo esesáckému úskoku, jejich intuice zostřená nebezpečím tušila esesáckou lež. V tomto zářijovém, slunečním dnu kolem 60 žen a dětí očekávalo svůj konec před mauthausenskou plynovou komorou. Mezi nimi snad i ženy jejichž manželé, milenci, otcové a bratři byli nějakým způsobem zapleteni v aféře českých parašutistů poslaných z Anglie, kteří podnikli atentát na Heydricha.

Nesčíslněkrát jsem viděl umírat muže. Někteří zemřeli, protože ztratili vůli žít a skončili poddajně. Jiní zase bojovali o každou minutu, den, týden, protože chtěli žít a v tomto zápase umírali a proklínali své vrahy. Nikdy jsem však neviděl ženy pochodovat do náruče smrti, babičky, manželky, dcery, matky. V nejstrašnějších představách bych nebýval věřil, že uvidím desítky žen vybavené kouskem mýdla a ručníkem kráčet do „věčnosti“.

Moji spolupracovníci se vzdálili od okna, nejen aby nebyli spatřeni nějakým esesákem, ale také nechtěli vidět konec této tragédie. Hrdlo se mi svíralo k udušení, údy se chvěly, ale zrak můj byl přikován k průvodu zatracenců. Některé ženy přendávaly mýdlo z pravé do levé ruky a pokřižovaly se. Jiné pohybovaly ústy jakoby něco šeptaly, ale tváře všech nesly masku rezignace. A pak byly z dohledu. Byl konec. Ve vzduchotěsné komoře uloupil otravný plyn desítky žen o jejich právo dýchat.

XI. 

Týden za týdnem se vlekl, život v neustálém střehu a napětí, život pronásledovaného zvířete. Každá hodina, každý den zůstati naživu bylo vítězství. V mysli nebylo místa přemítat o způsobu života minulosti, to všechno muselo být rychle zapomenuto. Na co byl člověk dříve zvyklý a co bylo naučeno, muselo být rychle zapomenuto a nastoupil jiný, skrytý mechanismus v našem těle, pravěký instinkt zůstat naživu.

Nové a nové transporty vězňů přicházely ze všech koutů okupované Evropy a většinou skončila v krematoriu nebo v pecích v Hartheimu.

Každý večer v devět hodin hlásal studený hlas v amplionu vítězství armád Osy na všech frontách. Pro vězně to neznamenalo nic víc než bolestivé bodání do nadějí o osvobození. Barák číslo 4 se změnil od doby, kdy jsem byl do něho přidělen. Mnoho tváří, které jsem znal, bylo zabito, zemřeli hladem a vyčerpáním nebo nemocemi. Jiní zase byli odesláni na transport do některého Aussenlageru. Často jsem se díval oknem na dráty ohraničený dvorek bloku 5, na nešťastníky označené k nejkrutějšímu umírání na schodech smrti a v duchu děkoval osudu, že ještě žiju. Přiváželi více a více Poláků a Rusů, politrukové a komisaři byli vybráni a vrženi na pospas psům nebo byli pověšeni.

Na každou noc byl dopřán vězňům nepřetržitý odpočinek. Po zprávách z Führerhauptquartieru světla zhasla a v několika minutách chrapot otřásal barákem. Pak živé sny... sténání a nesrozumitelné výkřiky ze spaní. Jedné noci jsme byli probuzeni rámusem, výstřely z pistolí a klením. Světla se rozsvítila. „Aufstehen! Lauskontrole!“ ve dveřích baráku a na Appellplatzu všude esesáci... ožralí. Přišli z kasina se do lágru pobavit. K tomu si vybrali blok 3 a 4, neboť v bloku 1 byla Lagerschreibstuba, kancelář Rapportführera a Arbeitsführera a druhá část byl bordel. V bloku 2 byli ubytováni kuchaři, zaměstnanci esesáckých dílen, zahradníci a uklizeči, lokajové esesáků. Blockältester opakoval povely a honil vězně z postelí. Rozespalí, zmátožení a třesoucí jsme se vypotáceli v hadrech dveřmi na Appellplatz kde jsme byli sehnáni do zmateného stáda s osazenstvem bloku 3.

„Menschendreck, ihr faule Schweinhunde,“ klusat kolem Appellplatzu, řvala esesácká hrdla a někteří z nich drželi psy na vodidlech. Jako poděšené stádo ovcí jsme se pustili do běhu po veliké cirkusové aréně teroru... puštění psi za námi a esesáci za psy. Výkřiky bolesti, štěkání, řehot a občasný výstřel z pistole do vzduchu prolínal se v rozladěné symfonii mauthausenské hrůzy. Silný vítr houpal světla visících na drátech nad námi na všechny strany a stínidla vrhala blikotavé stíny, hned zas osvětlovala naříkající oběti trhané psy. Bědování, chraptivé dýchání pronásledované lidské zvěře jakoby nemělo konce. Nebylo úniku nebylo místa se ukrýt jen utíkat rychleji a býti pokud možno ve středu smečky, pokud možno nejdále od tlam psů. Některé oběti v bolestivé agonii zmítaly tělem na všechny strany s úsilím odpoutat se od zakousnutého psa. Pološílení v touze uniknout se několik vrhlo do drátů s vysokým napětím. Esesáčtí lovci se řehtali nad úspěchem jejich honitby. Vždyť dny trávili jen už nudným bitím a zabíjením Menschendreku, ale tohle... bylo přece jen něco jiného. Co v myšlenkách v této asi půlhodinové honitbě probíhalo v hlavě, by se asi těžko dalo popsat slovy. Esesáci nabaženi dlouhým sportem nám pak nařídili vrátit se do baráků. Blockältester nám dovolil si ve tmě v malé umývárně ošetřit naše rány, však jizva na mém stehně od psích zubů mi bude připomínat tuto noc do konce mého života.

XII. 

Opět v komandu v lomu Wiener Graben. Deštivé počasí a silný studený vítr v prosáklých hadrech naše trampoty ještě zvyšoval. Jednoho dne po návratu do lágru se od úst k ústům roznesla zpráva, že Häftling pracující v komandu v přístavu na Dunaji se ztratil. Policie v okolí byla alarmována, obyvatelstvo bylo upozorněno nepomáhat nebezpečnému vrahu a několik desítek esesáků vysláno po uprchlíkovi pátrat. Bude-li chycen, musí být příkladně potrestán před celým lágrem, aby jiným s podobnými úmysly nenapadlo opustit sanatorium, jak lágr někdy cynicky nazývali.

Příštího dne všechna komanda jako obvykle mašírovala na přikázaná pracoviště. Večer po návratu a po Appellu nám byly vydány naše ubohé porce jídla a hned nato přišel rozkaz „Antretten!“ A znovu na Appellplatz. Mauthausenským otrokům bylo nařízeno státi hlídku za uprchlého Häftlinga. V řadách a bez hnutí. Nebylo nás mnoho, kteří nějakým způsobem stále snášeli každý den deseti někdy i dvanáctihodinovou práci při tak málo kaloriích a bylo nám dopřáno alespoň celonočního nerušeného odpočinku.

Šiky tisíce vězňů v tichosti stály, déšť prosakoval vězeňské hadry, vítr šlehal do tváří a čas ubíhal tak pomalu. Těla se začala nekontrolovatelně chvět jakoby zachvácena tancem svatého Víta přes snahu zůstat nehybnými. Esesáci oděni strakatými mundůry proti dešti nám připadali jako diluviální pavouci připraveni ke skoku, nás obcházeli s obušky. Pak pomalu, jeden po druhém, ti nejslabší, začali padat k zemi. Připadal jsem si jako socha mezi stíny vyzáblých soch a všemožně se snažil zapomenout na přítomnost vyvoláváním hřejivých vzpomínek. Vzpomínky na dětská léta, domov, náklonnost, lásku, zelené stráně a louky kolem mé rodné vesničky, letní odpoledne mezi lány dozrávajícího obilí protkané rudými máky a chrpami, ale zima a únava postupně překonávala moje myšlení, obával jsem se, že nebudu moci v sobě zmobilizovat dosti síly vydržet, budeme-li muset stát do rána. Únava, únava, bezmezná únava a zima která pronikala tělem a hustotou tupé bolesti, která se zvyšovala každou minutu.

Uprchlík ještě nebyl chycen? Tak chyťte ho, vy ksindle, chyťte ho, mě už je to jedno... jenom mě nechte jít spát.... Více těl padalo jako rozestavění zrezavělí vojáčci, jejich ruce stále připažené... pak zapískání. Byla půlnoc. Naše hlídka za uprchlíka skončila. Vysíleni tělesně i duševně jsme se dopotáceli do baráků na krátký oddech. Skomírající druhy jsme nesli sebou.

Ráno, polévka k snídani, Appell a hned zase „Kommando formieren! Los! Los! Los! Do práce! Rychle, rychle vy Schweinhunde! Lámejte kameny! Tlučte štěrk! Budujte silnice! Opravujte přístav! Kopejte jámy! Stavte stěny kolem sebe! Co? Kameny, že jsou příliš těžké? Půda příliš tvrdá? Stejně je zdvihnete, stejně je noste na svých vyzáblých kostrách! Máte krumpáče, lopaty, kladiva, a když ne, tak máte ruce, nehty... ale dělejte... Los! Los! A vůbec nejste tu, aby jste žili, ale abyste chcípli, vy vyvrhelové.“

Stále žádné zprávy o uprchlém vězni. V naší představě se řešila obava, zda budeme v noci zase muset stát na Appellplatzu. Krátce po návratu do lágru jsme se dozvěděli, že uprchlík byl chycen. Noc, nežádoucí a hrozící se snesla nad tábor. Píšťaly hvízdaly, povely hřímaly... všichni vězňové nastoupit! Tisíce otroků ve formacích zaplnilo Appellplatz po celé délce. Nedaleko hlavní brány se rýsovala šibenice a její stíny se odrážely v kalužích na asfaltu.

Lagerführer Georg Bachmayer v doprovodu jeho psa Lorda rázoval k budově mučírny zvané Bunker. Po chvíli se vracel, pronásledován dvěma statnými esesáky táhnoucími bezvládné tělo. Měli uprchlíka už odpoledne a uštědřili mu tolik ran, kolik jich považovali za rozumný trest za nerozumný čin. Pochybuji, že někdo z nás pociťoval sympatie s vězněm, současně se také neradoval z jeho chycení. Způsobil jen muka, i smrt několika spoluvězňů.

Uprchlík se zdál být jen trochu při vědomí. Esesáci ho přitáhli před Lagerführera, který mu něco říkal zřejmě bez ohlasu. Bachmayer zaklel, nařídil přinést vědro vody kterou mu vychrstl na hlavu. To pomohlo. Bachmayer mu něco nařizoval a vězeň kývnul hlavou, naznačoval, že rozumí. Snažil se postavit na nohy, ale zase se sesunul k zemi. Esesáci ho nadzdvihli a každý z jedné strany ho začali vést pod paždími jako bezmocné dítě. Pomalým procesním krokem ho táhli podél nastoupených vězeňských šiků. „Ich bin schon wieder da... ich bin schon wieder da...“ už jsem zase tady, mumlal bez ustání Häftling-uprchlík.

Tato inscenace dělala nesmírnou radost panu Lagerführerovi a hloučku esesáků kolem něho, slučovala humor s výstrahou pro vězně. Zdálo se, že této tragické komedii nebude konec a my všichni jsme si jen přáli jít si odpočinout a nedívat se na výmysly horečnatého mozku pana Lagerfürhera.

Konečně, konečně, uprchlík byl přitáhnut k šibenici, postaven na stoličku před ním a udržován dvěma esesáky, aby nespadl. Pomalu zvedl ruku a sám si pověsil oprátku na krk. Tu však nová inspirace projela Lagerführerem k doplnění tohoto představení. Nařídil zapnout ampliony ve strážním domku u brány a melancholická melodie se rozléhala v tangovém rytmu nad Appellplatzem. Známý francouzský šlágr „J‘attendrai“ byl zpíván německou šansoniérkou; jeho slova začínají v německém znění „Komm zurück...“ (Vrať se zpět). Byl jsem přímo ochromen Bachmayerovou vynalézavostí a také nesmyslností, ale on a jeho kati byli zřejmě nadmíru potěšeni.

S poslední špetkou energie uprchlík cynicky zaškubnul rukou provazem a pak namáhavě odkopnul stoličku pod nohami. Následoval pochod všech vězňů v pětistupech kolem šibenice a poslušně jsme se museli dívat na oběšence. Bylo již pozdě v noci když nám bylo dovoleno vrátit se do baráků.

XIII. 

Září 1943. V posledních týdnech se mi v hloubi duše počínal rozhořívat z jiskry plamének naděje, že přece jen se mi podaří přežít mauthausenské peklo. Zprávy od nově příchozích vězňů byly povzbuzující, hlavně porážka Němců u Stalingradu. Přizpůsoben lágrové existenci, ničím už překvapen, dny se podobaly přesně jeden druhému, Appell, Arbeitskommando formieren, dlouhé hodiny v lomu, večerní Appell, trochu jídla a s hladovým žaludkem spát. Nastávající zima se rýsovala na obzoru, zima mauthausenská, nevlídná, obávaná. Ranní řvaní, hulákání a klení kápů a esesáků za tmy, komanda budou rukovat za tmy, deště, plískanice a třeskuté mrazy budou pronikat vězeňské tenké hadry a nohy v dřevácích budou omrzávat. Přijdou nemoce a být nemocen znamená smrt, práce neschopní byli likvidováni. V baráku přes 400 těl namačkaných v jedné místnosti, bez topení, se přece jen ohřálo.

Před povelem ke spaní jsem často seděl na své palandě, kterou jsem sdílel se dvěma jinými, oknem hleděl k severu, přes desítky řek a kopců a řek ke své zemi, k mému domovu. Jen být na druhé straně zdí a elektrických drátů, byl bych se vydal zpět, lezl bych i po čtyřech, jen kdyby mi byla dána ta možnost. Domů, být volný, svobodně dýchat, vidět opět milé tváře, ulice, místa... jen pryč, pryč, co nejdále od tohoto strašného místa. Lidé, průvod portrétů defiloval v mé mysli, některé se zastavily v představě úsměvu, jiné s výrazem divoké šelmy. Esesák Pfeifer, kterému jsem v duchu děkoval za záchranu, byl před několika týdny odvelen, patrně na frontu. Zjev myšlenkového pochodu, ale bude uchován v paměti pokud mi bude sloužit. Znamenalo to život, když už jsem chtěl zemřít.

Chrochtání zapnutého tlampače mne vrátilo zpět ke skutečnosti do baráku číslo 4. Už jsem tuto klec nacpanou lidmi ani nevnímal, její zvuky a sténání neslyšel, pachy necítil. Po vojenském pochodu: „Denn wir fahren gegen Engeland...“ hlas v tlampači spustil jako obyčejně „Das Oberkommando der Wehrmacht gibt bekannt...“ pak hlasatel štěkal poslední triumfální vítězství vojsk Osy a pak to přišlo: Kapitulace Itálie... a konec. Hlas, jakoby nabral dech, se zarazil, v amplionu to jen chvíli hučelo a ztichlo. Tisíce kostlivců koncentračního tábora Mauthausenu vyskakovalo radostí z lůžek do úzkých uliček a za několik minut celý lágr hučel jako včelí úl. Po tomto dni už nebyly v barácích zapnuty tlampače, aby oznamovaly vězňům vojenské zprávy Wehrmachtu. Spojenecká vojska postupovala jak na ruské, tak na italské frontě, důkaz, že Hitlerova pevnost Evropa byla přece jen zranitelná. Pochybnosti začaly hryzat duše nadlidského Herrenvolku.

V německých laboratořích, z největších mozků německých vědců bylo nutno zrodit novou mechanickou zbraň, obludu, která rozptýlí všechny pochybnosti o konečném vítězství Reichu. „Die neue Waffe“, nová zbraň.