Třicet vteřin nad Tokiem

Válka v Pacifiku se na jaře 1942 nevyvíjela pro Spojené státy vůbec dobře. Lze bez nadsázky říci, že Američané a jejich spojenci znali pouze porážky. Pro zvýšení sebevědomí, které v té době bylo na velmi nízké úrovni, plánovali Američané akci, která by povzbudila morálku armády i civilních složek a pomohla jim opět zvednou hlavu. Jako akce toho hodná byl plánován nálet na japonské hlavní město.

Problémem číslo jedna ovšem bylo, jak se mají americké bombardéry nad japonskou metropoli dostat. V doletu Japonska se nenacházela žádná spojenecká základna, ze které by bylo možné nálet provést. Japonským břehům nejbližší předválečné državy USA - ostrovy Wake a Guam - byly již od prosince 1941 pevně v japonských rukou. Tak zbývala jediná možnost. Nálet musel být proveden z paluby letadlové lodě.

Nastal však další problém. Námořní bombardéry neměly dostatečně dlouhý dolet. Útok totiž bylo nutné provést ze vzdálenosti zhruba 400 námořních mil od japonských břehů. (Blíže k Japonsku již hrozilo nebezpečí, že by mohl americký svaz narazit na nepřátelské hlídkové lodě.) Problém výběru vhodného letadla pro nálet na Japonsko pak Američané vyřešili nasazením pozemního bombardéru B-25, s nímž speciálně vycvičené osádky mohly z paluby letadlové lodi vzlétnout. Nemohly na nich však přistát, a proto se rozhodlo, že po provedeném náletu přistanou na těch letištích v Číně, které jsou ještě pod spojeneckou kontrolou.

Plán byl následující: Ze vzdálenosti 400 mil (někdy bývá udáváno 500 mil) odstartují B-25 k útoku na Tokio a další vybraná města. Tokio bude bombardováno v noci. Nálet bombardérů (celkem 16) povede podplukovník James H. Doolittle, který odstartuje o něco dříve, shodí nad Tokiem zápalné pumy, aby usnadnil dalším bombardérům lokalizaci cíle.

2. dubna 1942 vyplula ze San Francisca letadlová loď Hornet se šestnácti B-25 na palubě. Problémem bylo, že se tyto bombardéry nevešly do podpalubních hangárů a musely zůstat na palubě. To však znamenalo, že v podpalubí musely zůstat stíhačky a loď tak plula několik dnů bez leteckého krytí a tím pádem byla snadno zranitelná. O letecké krytí se musel postarat 16. operační svaz viceadmirála Halseye, v čele s letadlovou lodí Enterprise, který se připojil k Hornetu 13. dubna.

Plán byl připraven, ale 18. dubna v ranních hodinách utrpěl vážnou trhlinu. Více než 600 mil od mateřských japonských břehů narazil americký svaz na japonský hlídkový člun Nitto Maru č.23. Křižník Nashville jej sice potopil, ale člun stačil ještě vyslat do Tokia zprávu o objevení amerických lodí. Viceadmirál Halsey nemohl dále váhat a poradě rozhodl o okamžitém vzletu amerických bombardérů. Oproti původnímu plánu došlo k několika významným změnám, které budily u Američanů obavu. Bombardéry musely urazit delší cestu k japonským břehům. Nedostatek paliva mohl způsobit problém, zda budou moci bezpečně přistát v Číně. Dalším problémem bylo, že oproti původnímu plánu měly zaútočit ve dne. To neslo mnohem větší riziko sestřelení, než noční nálet. Když teď v Tokiu vyslechli hlášení z Nitton Maru č.23, budou na nálet jistě připraveni.

V tomto ohledu byly americké obavy liché. V Tokiu sice o amerických lodích věděli, ale nemohli předpokládat, že na amerických palubách nejsou námořní bombardéry s krátkým doletem, ale pozemní bombardéry B-25 Mitchell. Proto čekali Japonci případný nálet až 19. dubna.

Americké letouny vzlétly a napadly Tokio a některá další města. (Mezi jinými například Nagoju, Jokohamu a Kóbe). Japoncům se nepovedlo žádný bombardér sestřelit.

Jak dopadla celá akce? S většími či menšími starostmi se letadla dostala do Číny. Náletu se účastnilo 16 osádek B-25, celkem 80 lidí. Pět vojáků zahynulo při seskoku, poté co jim došlo palivo. Osm bylo v Číně zajato a dopraveno do Japonska před soud. Ten se však odehrával celý v japonštině, bez tlumočníka a obhájce. Tři z těchto osmi vojáků byli popraveni, jeden zemřel ve vězení. Zbylí čtyři válku přežili.

Celá akce měla ovšem také krvavou dohru v samotné Číně. Japonské trestné výpravy (v síle 53 praporů) vtrhly do provincií, na jejichž území americká letadla přistála. Asi 100 000 japonských vojáků tam během následujících tří měsíců doslova zmasakrovalo 250 000 místních obyvatel.

Co se týká významu celé akce, pro Spojené státy to byl první velký úspěch ve válce a americká propaganda toho náležitě využila. Japonská propaganda dokonce ohlásila sestřelení dvou amerických B-25. Pro tuto potřebu totiž převezli Japonci dvě poškozené B-25 z Číny a vydávali je za sestřelené nad Tokiem. Jak vidno, schopná propaganda dokáže využít a oslavit i takovouto potupu, jakou nálet na Tokio bezesporu byl.

Nálet nezpůsobil v Japonsku významné škody, takže by teoreticky mohl být považován za bezvýznamný, ale nebylo tomu tak. Císařští stratégové se totiž vážně přeli o budoucí japonský postup. Admirál Jamamoto, vrchní velitel Spojeného loďstva, navrhoval úder proti ostrovu Midway, s cílem vehnat Američany do rozhodující bitvy, dokud je ještě japonské loďstvo silnější. Náletem na Tokio získal nejlepší důkaz pro své tvrzení, že Američané mohou být v brzké době velmi nebezpeční. Dokázali již bombardovat Tokio, co kdyby příště zasáhli císařský palác...

Dalším kladem náletu byl fakt, že Japonci, z obavy z možného opakování americké akce, ponechali k obraně hlavního města čtyři bojové skupiny armádního letectva. Tyto pak pochopitelně chyběly v oblastech, ve kterých docházelo ke skutečným bojům. Američané totiž žádnou další podobnou akci neplánovali.

Jamamoto tedy v otázce směru dalšího postupu zvítězil a útok na Midway prosadil. Zde však zaznamenal do té doby největší porážku japonského císařství. V pozadí slavného amerického vítězství u Midway se skromně krčí i nálet z 18. dubna 1942...