Stráž obrany státu (SOS), 1. díl

Československá republika již od svého vzniku řešila systém ochrany státní hranice. Hranice předválečné republiky střežil ozbrojený sbor ministerstva financí - „finanční stráž“ (ve dvacátých letech se jmenoval „pohraniční finanční stráž“). Sbor finanční stráže svou početností a určením, plynoucím z podřízenosti ministerstvu financí, postačoval kontrole hranice z hlediska celního. Nikoliv však již z hlediska bezpečnostního. V případě válečného konfliktu mohla být finanční stráž využita maximálně k provizornímu uzavření hraničních přechodů, nebo hlavních cest přes hranici a jejich udržení do doby příchodu armády. Účinný, i když z daleka ne ideální, systém ochrany státní hranice začal fungovat až se zřízením Stráže obrany státu v roce 1936.

V průběhu 20. let minulého století se několikrát diskutovalo o možných úkolech pohraniční finanční stráže, četnictva a tehdy málo početné státní policie  v případě zostření zahraničněpolitické situace, či dokonce v případě vypuknutí válečného konfliktu. Branný zákon z roku 1920 i branné předpisy z roku 1927 pamatovaly na začlenění těchto složek do systému ostrahy státní hranice, ale především u finanční stráže se jednalo stále spíše v rovině teoretické.

V roce 1926 dospěly diskuse o možnostech ostrahy státních hranic k návrhu, aby hranice střežilo výhradně četnictvo. Tento návrh byl brán poměrně vážně a na ministerstvu vnitra vznikla dokonce za tímto účelem zvláštní komise. Střežení hranic ozbrojeným sborem ministerstva vnitra velmi vítalo především ministerstvo národní obrany, které by tak získalo v případě ostrahy hranic jen jednoho partnera a ne dva, jako doposud - ministerstvo vnitra a financí. Samo ministerstvo vnitra však pro tento návrh  nejevilo velké nadšení a tak nakonec jediný, kdo změnu prosazoval, bylo ministerstvo národní obrany. Proto se podařilo ministerstvu vnitra a financí tento návrh „uklidit pod koberec“. Diskuse ohledně postavení finanční stráže a četnictva a tlak ministerstva národní obrany na změny ale nepolevovaly.

Ministerstvo národní obrany vypracovalo plán na součinnost četnictva a armády při ostraze hranic a tento plán byl oboustranně přijat a schválen. Jednalo se o předpis G-IX-3. Podobný plán zaslali vojáci v roce 1926 také na ministerstvo financí. Dočkali se však pouze vyhýbavých nebo sice korektních, ale záporných odpovědí. Tlak na ministerstvo financí vojáci opět zvýšili v roce 1928. Vojáci argumentovali především tím, že na hranicích koná službu vojensky organizovaný, ozbrojený sbor, který v případě nepřátelského útoku bude první napaden, ale pro tento případ není nic připraveno. Neexistoval žádný předpis pro součinnost armády a pohraniční finanční stráže. Ke schválení instrukcí o součinnosti finanční stráže a armády došlo nakonec až v září roku 1931 vydáním předpisu G-XI-6 „Součinnost finanční stráže v ostraze hranic“. Vojáci i tak se svými požadavky u resortních kolegů příliš neuspěli. Jak již bylo zmíněno, změnu k lepšímu přineslo až zřízení Stráže obrany státu v roce 1936.

Příslušníci Stráže obrany státu — finančníci a vojáci — na cvičení v roce 1937 kdesi na jižním Slovensku

Do roku 1936 byla tedy organizační opatření spojená s ostrahou státní hranice jen málo účinná a ministerstvo národní obrany proto neustále požadovalo větší zapojení především na samé hranici stojící finanční stráže do systému ostrahy hranic. Ministerstvo financí však přednostně prosazovalo zájmy resortní služby - ochrana celní hranice a k požadavkům ministerstva národní obrany se stavělo více či méně odmítavě. Otázkou součinnosti armády, četnictva a finanční stráže při ochraně státních hranic se zabývala 19. listopadu 1934 Nejvyšší rada obrany státu, která nařídila ustanovit komisi ze zástupců ministerstev financí, vnitra a národní obrany pro řešení této problematiky.

Na jaře 1936 navrhovalo ministerstvo národní obrany zřídit jednotný bezpečnostní sbor, který by vznikl úplným sloučením četnictva, finanční stráže a státní policie. Tento poměrně rozumný návrh  byl ale ze strany ministerstev vnitra a financí smeten ze stolu především s poukazem na odlišnost výkonu služby a povinností jednotlivých sborů. Ministerstvo vnitra bylo současně pověřeno vypracováním vládního nařízení o součinnosti ozbrojených sborů při ostraze hranic, tedy vládního nařízení o zřízení Stráže obrany státu.

Stráž obrany státu (SOS) vznikla na základě Vládního nařízení č. 270/1936 Sb. ze dne 23. října 1936. SOS měla plnit tyto tři základní úkoly: 1. ochrana neporušitelnosti státní hranice a nedotknutelnosti státního území (střežení hranice, spolupráce na vojenské obraně, zpravodajská činnost), 2. spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti, 3. spolupůsobení při provádění úkonů celní správy. Šlo tedy především o okamžité zajištění základní obrany státní hranice a usnadnění nástupu armády.

Finančníci z oddělení ve Studánce u Rumburku tvořili základ družstva SOS číslo 73 libereckého praporu. Na snímku z jara roku 1938 společně s vojenskými posilami. V zadní řadě uprostřed stojí vrchní respicient František Pešek správce oddělení finanční stráže a současně velitel družstva. Vojáci mají lodičky, finačníci „brigadýrky“

Stráž obrany státu tvořili příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenské posily; podle vládního nařízení se však na skladbě tohoto sboru mělo podílet více organizací. V pozdější praxi roku 1938 patřili k příslušníkům SOS i členové Sokola, střeleckých jednot, Rote Wehr, zaměstnanci Československých státních drah, státně spolehliví jednotlivci apod.

Význam Stráže obrany státu spočíval především v možnosti čelit nebezpečí v pohraničí státu již v době míru mocenskými prostředky, které jsou okamžitě k dispozici. Po vyhlášení pohotovosti SOS mohly tyto jednotky v průběhu maximálně několika hodin obsadit hranice. K obraně státu byla primárně určena československá branná moc, ale v případě nenadálého přepadení by její reakce mohla přijít pozdě.

Družstvo Stráže obrany státu v Tomašově ve šluknovském výběžku

Stráž obrany státu byla organizována po praporech. Celkem bylo postaveno 31 praporů SOS (30 praporů v pohraničí a jeden vnitrozemský - prapor SOS Praha, který byl zřízen u Policejního ředitelství v Praze 19.4.1937). Podle původních plánů však mělo být postaveno 38 praporů SOS. 

Do konce roku 1936 vznikl jen organizační rámec  Stráže obrany státu. U určených okresních úřadů došlo ke zřízení velitelství jednotlivých praporů SOS. Tyto okresní úřady byly nadřízeny SOS ve služebních záležitostech, velitelství praporu naproti tomu rozhodovalo ve věcech výcviku, vzdělávání apod. Obecně lze říci, že obvod jednoho praporu SOS tvořilo vedle území sídelního okresu území několika přilehlých politických okresů. V době míru fungovala Stráž obrany státu jen rámcově, podléhala řízení Ministerstva vnitra a stálí příslušníci SOS vykonávali normálně svou rezortní službu. Velitelství jednotlivých praporů metodicky řídila podřízené složky a přijímala pokyny z ministerstva. Byla organizována společná cvičení jednotlivých složek stráže a pořádaly se odborné kurzy pro vybrané příslušníky SOS. 

Hlídka příslušníků finanční stráže na hraničním přechodu v Lobendavě, na samém konci šluknovského výběžku. Za povstání českých Němců 22. září 1938 byla velká část šluknovského výběžku obsazena vzbouřenci. Do Lobendavy se československá státní moc vrátila až koncem května roku 1945

Samotný prapor SOS se dále dělil na roty, čety a družstva. Základ jednotlivých družstev tvořily četnické a policejní stanice, nebo oddělení finanční stráže. Družstvo se obvykle skládalo z 12 až 15 mužů a jejich základní výzbrojí byly karabiny vz. 33, nebo pušky vz. 24 a pistole. Na přelomu let 1937 a 1938 začala armáda jednotlivým oddělením finanční stráže a četnickým stanicím přidělovat pro družstva SOS lehké kulomety vz. 26 včetně střeliva a další výstroj a výzbroj (např. ruční granáty) ze svých skladů. K přidělení těžkých kulometů k SOS již nedošlo, i když s nimi někteří SOSáci absolvovali výcvik. Do budoucna se uvažovalo i o přidělení obrněných automobilů.

Sestava každého praporu SOS se členila na tři sledy:

• sled pozorovací, umístěný v bezprostřední blízkosti státní hranice, který se neměl v případě napadení rozhodněji na místě bránit;
• sled odporu, neboli obranný, jehož cílem bylo donutit nepřítele ke zpomalení a organizování útoku;
• družstva záloh (vždy na úrovni čety).

Takto vypadalo bojové stanoviště družstva Stráže obrany státu, jehož kádr tvořili finančníci z oddělení Studánka u Rumburka. V takovýchto podmínkách, ve stanech se celé léto 1938 žilo

Na podzim roku 1937 vydalo ministerstvo vnitra souhrnný služební předpis pro Stráž obrany státu pod označením G-XI-2 I. a II. díl s oficiálním názvem „Stráž obrany státu v zajištění státních hranic“. Již před tím ale došlo k vydání několika předpisů doplňujících a rozvíjejících Vládní nařízení č. 270. Jednalo se o „Organizační řád“ SOS vydaný Ministerstvem vnitra 16. listopadu 1936 a o „Zatímní směrnice pro výcvik příslušníků SOS“ vydané 1. března 1937.

Oba díly předpisu G-XI-2 byly přísně tajné. Každý výtisk měl svoje evidenční číslo a minimálně jednou ročně měl velitel příslušného praporu SOS zkontrolovat všechny výtisky ve své oblasti. I při ústupu z hranic po Mnichovu se evidovaly všechny výtisky předpisu a veškeré ztráty při ústupu, či při boji s německými teroristy musely být nahlášeny a zdůvodněny.

Služební předpis pro Stráž obrany státu G-XI-2 vstoupil oficiálně v platnost 15. února 1938. Tímto aktem pozbyly platnosti dosavadní předpisy pro součinnost četnictva (G-IX-3) a finanční stráže (G-XI-6) v ostraze hranic. Tyto, již neplatné předpisy, byly jako tajné, komisionelně zničeny (spáleny) a to včetně doplňků a korespondence s nimi související.

Snímek z výcviku SOSáků z roku 1937. Na snímku jsou pravděpodobně příslušníci českobudějovického praporu Stráže obrany státu. Fotografii zapůjčil Radan Lášek

Jak bylo uvedeno, služební předpis SOS se skládal ze dvou dílů. První díl služebního předpisu byl určen pro velitele na nižším stupni velení, kdežto druhý díl byl určen pro ty velitele stráže, kteří stráž řídili z hlediska jejího organizačního vývoje, úrovně výcviku, materiálního vybavení a z hlediska přípravy pohotovosti stráže. Tento díl obdrželi velitelé na všech stupních velení od okresního úřadu - velitelství praporu výš. Ten, kdo měl II. díl, musel obdržet i díl I. 

V srpnu roku 1938 došlo ještě k vydání „Služebního řádu pro Stráž obrany státu“ a k vydání služebního předpisu G - VII - 10.

U všech praporů Stráže obrany státu došlo k vypracování plánů pro boj v pohraničních oblastech státu. Práce na těchto plánech probíhala samozřejmě s vazbou na plány zajištění hranic Československé armády v dané oblasti. V plánech boje SOS byla učena bojová stanoviště, ústupové trasy a také signály pro průchod SOSáků, jak si příslušníci SOS říkali, hlavním obranným postavením československé armády. Průchod hlavním obranným postavením byl pro SOSáky velmi nebezpečný a ohrožení vlastními jednotkami bylo velmi reálné a to především v oblastech, kde došlo k vybudování stálého opevnění. V případě války by byli SOSáci ve dvojím ohni. Zepředu tlačeni k ústupu nepřítelem, zezadu pod palbou vlastních armádních jednotek. Většina velitelů i řadových SOSáků si byla vědoma, že služba v SOS se v případě války prakticky rovná sebeobětování.

SOSáci z praporu Užhorod na cvičení v roce 1938. Fotografii zapůjčil Radan Lášek

Počty příslušníků stráže obrany státu se v průběhu doby neustále zvyšovaly. Dobře je to vidět kupříkladu na finanční stráži, která se stala v rámci Stráže obrany státu nejpočetnější složkou. Tvořila důležitou složku SOS, neboť šlo o stráž, která konala službu přímo na hranicích. V roce 1936 sloužilo u finanční stráže přibližně pět a půl tisíce finančníků a uvažovalo se, že jen cca 800 finančníků bude zařazeno k SOS. Se zhoršující se politickou situací bylo k SOS určováno stále více finančníků, takže v květnu 1938 mělo určovací dekret k SOS z celkového počtu asi 8.000 zaměstnanců finanční stráže již 6 037 a v září 1938 dokonce již 6 414 (nebo 6 438, podklady se různí).

Snímek na památku. Z výcviku četníků určených k SOS v obvodu praporu Jindřichův Hradec (v lodičce v předu sedí jediný voják). Fotografii zapůjčil Radan Lášek

Celkem bylo k SOS zařazeno v květnu 1938:
  5 847 četníků;
  3 155 policistů;
  6 037 finančních strážců;
12 671 vojenských posil.

V září roku 1938 byly stavy u SOS následující:
  4 917 četníků;
  1 674 policistů;
  6 438 finančních strážníků;
14 755 vojenských posil;
  1 827 aktivních vojáků.

Od jara roku 1937 byly zahájeny výcvikové kursy příslušníků Stráže obrany státu. Cvičení probíhala i začátkem roku 1938, ale k 18. květnu 1938, z důvodu zhoršující se mezinárodní situace, došlo k jejich přerušení. Cílem cvičení bylo dosažení pokud možno souhry mezi jednotlivými složkami SOS a zopakování potřebných základních návyků ve specifickém způsobu boje SOS. 

Přehled praporů Stráže obrany státu:

II. díl článku: