Sovětský svaz před německým útokem 1939-41

Autor: Vojtěch Šír | Datum: 30. 9. 2005
Rigorózní práce z FF UK (obhájena 2005) zabývající se vývojem od sovětsko-německého paktu o neútočení ze srpna 1939 do německého útoku na Sovětský svaz 22. června 1941.

Úvod

Německý útok na Sovětský svaz 22. června 1941 Stalina, který do poslední chvíle odmítal všechny varovné signály, skutečně překvapil. Jak to ve svých pamětech výstižně charakterizoval Winston Churchill, „Stalin a jeho komisaři se v této chvíli předvedli jako ti nejzaskočenější břídilové druhé světové války“.

Bolševický Sovětský svaz byl od 23. srpna 1939 s nacistickým Německem vázán paktem o neútočení, který doslova ohromil svět. Na pakt o neútočení navázala v září 1939 smlouva o hranicích a přátelství. Tyto dohody byly doplněny tajnými dodatky, ve kterých si obě mocnosti vzájemně rozdělily sféry vlivu ve střední a východní Evropě. Sovětský svaz dohod s Německem využil k rozšíření svého území dále na západ. Po rozdělení Polska v září 1939 získal v létě 1940 i pobaltské země a rumunskou Besarábii a severní Bukovinu. Své požadavky zcela nenaplnil pouze v případě Finska, zařazeného také do sovětské zájmové sféry. Po vyčerpání obsahu tajných dohod z roku 1939 se SSSR a Německo pokusily nově vymezit svoje zájmy během jednání lidového komisaře zahraničních věcí V. M. Molotova v listopadu 1940 v Berlíně. Tyto rozhovory skončily neúspěšně a napětí v sovětsko-německých vztazích se v první polovině roku 1941 začalo zvyšovat.

Nejen důvody Stalinova ignorování všech varování na jaře 1941, ale i celá sovětská zahraniční politika od uzavření paktu o neútočení do německého útoku 22. června 1941 zůstávala pro současníky i pro pozdější badatele obestřena řadou otazníků. Předmětem sporu se staly skutečné motivy a cíle Stalinovy politiky v této době. Sovětské pohnutky při uzavírání paktu s Němci, charakter německo-sovětské spolupráce, sovětské záměry při berlínském jednání Molotova s Hitlerem v listopadu 1940 a sovětská politika na jaře 1941 jsou i dnes předmětem různých interpretací.

Sovětská historiografie se dlouhou dobu řídila výkladem, jehož základní body definoval sám Stalin. Učinil tak již ve svém prvním válečném projevu 3. července 1941, kdy odůvodnil uzavření paktu o neútočení s Německem nutností udržet mír a tím získat čas na lepší přípravu obrany země. Teze o vynucenosti uzavření paktu pro zajištění míru pak byla základní osou sovětského výkladu období 1939-1941 s jistými modifikacemi až do příchodu glasnosti koncem 80. let.

O příčinách katastrofálního začátku války v létě 1941 se začalo otevřeněji diskutovat po Stalinově smrti. První tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov ve svém tajném projevu na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 překvapeným delegátům přednesl některá do té doby utajovaná fakta. Připomněl zejména různá varování před německým útokem, mj. i od Churchilla, která Stalin dostával. Za příčinu sovětské porážky v létě 1941 označil také čistku ve velitelském sboru Rudé armády zahájenou na konci 30. let. Vinu za tragédii Chruščov přičítal jednoznačně Stalinovi.

Tato Chruščovem vytyčená linie se pak odrazila v oficiálních šestisvazkových Dějinách Velké vlastenecké války vydaných na počátku 60. let. V Sovětském svazu v této době začala vycházet řada publikací na téma sovětsko-německé války a objevily se první vzpomínky přímých účastníků války a to dokonce i německých. Přesto i v poměrně otevřeném chruščovovském období základní otázky charakteru německosovětských vztahů v letech 1939-1941 i existence tajných dodatků sovětskoněmeckých smluv zůstávaly nadále tabu.

Během Brežněvovy vlády se o nepohodlných skutečnostech zcela mlčelo, což se odrazilo i v novém oficiálním zpracování historie války - ve dvanáctisvazkových Dějinách druhé světové války ze 70. let. Narozdíl od předchozích „chruščovovských“ šestisvazkových Dějin se zde již kritika „kultu osobnosti“ ani zmínky o předválečných čistkách neobjevily. Autoři naopak navázali na boj proti „padělatelům dějin“ známý již ze stalinského období.

Až perestrojka a glasnosť koncem 80. let minulého století umožnily v Sovětském svazu otevřenou diskuzi o období let 1939-1941. Alespoň částečné otevření archivů vneslo do debaty poměrně velké množství politických, vojenských a zpravodajských dokumentů, které ale historikové často naprosto protichůdně interpretují. Sovětské originály tajných dodatků k sovětsko-německým dohodám z roku 1939 byly na světlo vyneseny až v roce 1992. Západní veřejnost přitom tyto základní dokumenty měla k dispozici již krátce po konci války, kdy americká vláda nechala publikovat dokumenty z archivu německého ministerstva zahraničních věcí.

Analýza sovětsko-německých vztahů a sovětské zahraniční politky v letech 1939-1941 na základě zejména v 90. letech nově zpřístupných dokumentů je cílem této práce. Problematika je sledována nejen se zaměřením na politické aspekty, ale i na faktory vojenské a vojensko-strategické, protože v Sovětském svazu spolu zahraniční politika a vojensko-strategické faktory úzce souvisely.

Práce je rozdělena do devíti kapitol. V první kapitole jsou nejprve stručně nastíněny základní aspekty sovětské zahraniční politiky a sovětského vztahu k Německu ve 20. a 30. letech. Podrobně je pak analyzováno sovětsko-německé jednání během roku 1939, které vyústilo v podpis paktu o neútočení. Zkoumána je otázka motivace sovětské strany, která dala přednost Německu před dohodou se západními státy.

Druhá kapitola je analýzou období let 1939-1940, kdy Sovětský svaz s Německem zdánlivě „spolupracoval“. Rozebírán je charakter této „spolupráce“ od společného rozdělení Polska v září 1939 do léta 1940, kdy se v sovětsko-německých vztazích objevily první viditelné rozpory.

Kapitola třetí podrobně analyzuje průběh jednání lidového komisaře zahraničních věcí Molotova s Hitlerem a Ribbentropem v Berlíně v listopadu 1940, které bylo zlomovým bodem v sovětsko-německých vztazích. Během rozhovorů měly být vyjasněny sporné otázky a nově vymezeny zájmy obou zemí. Otázky kladené v rámci této kapitoly zní: s jakými požadavky šla sovětská strana na jednání a nakolik se je podařilo naplnit?

Čtvrtá kapitola se zabývá situací po neúspěšném berlínském jednání od konce roku 1940 do června 1941. V tomto období narůstalo napětí mezi SSSR a Německem, sovětská strana neskrývala svou nespokojenost s německou angažovaností na Balkáně a ve Finsku. Zkoumány jsou sovětské motivy k podpisu přátelské dohody s Jugoslávií několik hodin před německým útokem na tuto zemi. Sledována je také nová linie patrná v sovětské politice na jaře 1941, která je zřetelná např. ve směrnicích Kominterny. Tuto novou linii nejlépe vyjádřil 5. května 1941 sám Stalin ve svém tajném projevu před absolventy vojenských akademií, který je v kapitole podrobně analyzován, stejně jako reakce sovětského aparátu na něj.

Pátá kapitola se věnuje činnosti sovětské rozvědky na jaře 1941, otázce tzv. varování před německým útokem a důvodům, proč Stalin zpravodajské i jiné varovné signály ignoroval.

Kapitola šestá je nástinem rozvoje Rudé armády v letech 1939-1941 a jejího stavu v červnu 1941.

Navazující sedmá kapitola podrobně analyzuje sovětské strategické plánování před německým útokem. Zkoumán je charakter sovětského předválečného plánování a otázka, nakolik sovětské plánování odpovídalo obranné válce, do které byl SSSR nucen vstoupit 22. června 1941.

Kapitola osmá se zabývá zdánlivě okrajovým, ale pro změny v sovětské politice na jaře 1941 velmi příznačným tématem – otázkou počátků formování polské a československé jednotky v Sovětském svazu.

Poslední devátá kapitola analyzuje sovětskou reakci na německý útok 22. června 1941. Zároveň odpovídá na otázku, zda šlo z německé strany o preventivní válku. Tato teze je podrobena kritice na základě analýzy německého plánování akce od léta 1940 a rozborů německé rozvědky o síle, plánech a možnostech Rudé armády.

Obsah