Vývoj radarů v SSSR do roku 1945

Vlastní radiolokátory a vývoj těchto systémů v SSSR do roku 1945

V historii raných počátků vývoje radiolokačních zařízení v SSSR lze vysledovat několik středisek, které se touto perspektivní záležitostí zabývaly. V podstatě jde o Leningrad, Moskvu, Charkov a několik dalších. Tato výzkumná a vývojová pracoviště využívala teoretické základny tamních univerzit a jejích odborníků, vybavení výrobních závodů v místě a okolí a každé šlo vlastní cestou vývoje. Práce na radiolokační technice jako takové začaly v SSSR prakticky v roce 1934.

Práce na řadě směrů výzkumu ve Fyzikálním ústavu Akademie věd v Moskvě (FIAN) akademika Ioffeho také úspěšně pokračovaly a vlastně díky tomu byl na Ukrajině založen Институт физики и технологии (Institut fiziki i těchnologii - Ústav fyziky a technologie, též UFTI), který měl kromě jiných také oddělení nazývané Лаборатория электромагнетических колебаний (Laboratorija elektromagnetičeskich kolebanij - Laboratoř elektromagnetických vlnění). Jeho prvním ředitelem se stal nepříliš dobrý organizátor a tak se jeho úspěšnějším nástupcem vkrátku stal A. I. Lejpunskij.  V polovině třicátých let měl ústav větší rozpočet a lepší vědce než moskevský Fyzikální ústav Akademie věd - FIAN. Na konci dekády dosáhli Ukrajinci u zkoumaných prvků aparatury budoucího radiolokátoru vysoké úrovně v dosaženém výstupním impulsním výkonu a pracovním kmitočtu. A. A. Sluckin, žák známého odborníka na elektromagnetické vlnění Barkhausena a jeho kolega D. S. Šnejberg uveřejnili už v roce 1933 v sovětském odborném tisku článek pod názvem Получение колебаний в катодных лампах при помощи магнитного поля (Získání vlnění v katodových lampách pomocí magnetického pole), který se jako vůbec první v SSSR zabýval teoretickými i praktickými problémy funkce magnetronů.

Tehdy se SSSR také díky širokému záběru v dovozu odborné literatury a nákupu nejrůznějších technologií mimo jiné zdařilo získat celou řadu poznatků o technologii velmi krátkých vln. V Charkově se později zabývali vývojem obřího magnetronu, který měl podle původního záměru vyrábět tzv. paprsky smrti. Když poněkud předběhneme, musíme říci, že vývoj byl tak úspěšný, že z poválečného zkoumání vyšel Charkov jako ve své době nejúspěšnější výzkumná instituce tohoto oboru nejen v SSSR. Další výzkumné ústavy vznikly v Sverdlovsku, Dněpropetrovsku a Tomsku. Jejich personál ze ze značné části rekrutoval z odborných kádrů Ioffeho ústavu FIAN zvaného populárně Fiztěch.

oboru elektrofyziky působil také P. K. Oščepkov, který v roce 1932 upozornil své nadřízené z Vývojového a technického oddělení DRRA na nový princip detekce cílů. V roce 1934 proběhly zkoušky jejich experimentálního zařízení nazývaného Elektrovizor, které pracovalo s nepřetržitou vlnou.

Roku 1933 z podnětu Hlavní správy dělostřelectva (Главного управления артиллерии - Glavnogo upravlenija artillerii) zahájila její Ústřední radiolaboratoř (CRL) v Moskvě vývoj radiolokátoru pro řízení palby PL dělostřelectva. Na pracích se podílela i Zvláštní konstrukční kancelář (Особое конструкционное бюро - Osoboje konstrukcionnoje bjuro) velení PVO. V lednu 1933 pak leningradská skupina CRL ve složení J. K. Korovin, S. N. Savin, V. A. Tropillov uskutečnila zkoušky zařízení vysílajícího v pásmu decimetrových vln, konkrétně na délce 60 cm o výkonu 0,2 W a s použitím paraboly o průměru 2 metry. Detekován byl nízkoletící hydroplán na vzdálenost asi 700 metrů. Šlo o bistatický radiolokátor, který pracoval až do vlnové délky 50 cm, měl superregenerační přijímač a dvojici parabolických antén. Nato se do prací zapojil i leningradský ústav LIEF svou laboratoří (Лаборатория електотехнического испытания - Laboratoř elektrotechnického výzkumu) Akademie věd.

Jiná skupina v Leningradském ústavu elektrofyziky LIEF - ředitel A. A. Černyšev a B. K. Šembel s dalšími techniky - vyvíjela radar na obdobném principu. V létě 1934 bylo sestaveno pokusné zařízení pracující s vlnovou délkou 4,8 až 3,2 metru, nepřetržitou vlnou a výkonem 150 - 200 W. Zkoušky proběhly v Leningradě na letišti Komendantskoje a u Moskvy v Novogirejevu. Tam byl přítomen i maršál Tuchačevskij. Byl zjištěn letoun R-5 letící ve výšce 5 200 metrů na vzdálenost cca 50 km. Další vývoj pak přinesl v srpnu 1934 prototyp radiolokátoru nazvaný Rapid, který byl přímým předkem radaru REVEŇ. Rapid měl max. výkon 200 W, pracoval na vlnové délce 4,7 m a byl v bistatickém provedení, přičemž vzdálenost jeho dvou přijímačů mezi sebou byla v rozmezí 50 - 70 km. Skupina vedená Šembelem vyvinula v roce 1938 také první vlaštovku nového přístupu k radiolokátorům - zařízení pracující na vlnových délkách 21 - 29 cm o max. výkonu 8 - 15 W a citlivosti přijímače 100 µV. Přístroj nazývaný ZENIT měl dosah do 8 km a používal klystronu vlastní konstrukce SSSR a v jiné verzi už také magnetronu vlastní konstrukce.V následujících létech však vývoj ustrnul - za dva roky práce se podařilo dosah zvýšit na 3 km a v roce 1937 na 11 km. Pak byly práce z neznámých důvodů ukončeny. Lze důvodně předpokládat, že při stalinských čistkách byl tento ústav zasažen jak personálně, tak omezeným zaměřením natolik, že se již nemohl účinně na vývoji po delší dobu podílet.

I když mezi léty 1938 - 1940 byla vyvinuta celá řada málo výkonných magnetronů vyráběných podle konstrukčních principů N. V. Alexejeva a D. D. Maljarova, který byl zveřejněn v sovětském odborně-technickém časopise v roce 1940, byla dána přednost osvědčeným klystronům vlastní konstrukce a magnetrony se ke slovu dostaly až o několik let později.

V roce 1935 se totiž významný německý pracovník Oskar Ernst Heil oženil se sovětskou občankou Agněsou Arseňjevovou, která byla o sedm let mladší a stejně jako její manžel pracovala v teoretické fyzice, konkrétně v oboru radiových vln vysoké frekvence. I když se po publikování jejich společné práce v odborném tisku roku 1935 během svatební cesty po kapitalistické cizině  museli odloučit - mladou paní Heilovou po návratu do SSSR už ven nepustili - pokračovali oba samostatně v práci na tomto úseku vývoje. Paní A. Arseňjevová - Heil obohatila svou prací a jejími výsledky součástkovou základnu SSSR o reflexní klystron K 806, který se stal hojně využívanou součástí sovětské radiové techniky, její veleúspěšný manžel zakotvil ve Velké Británii v Cavendish Laboratory vedené lordem Rutherfordem a stal se spoluautorem mnoha klystronů a řady převratných patentů. V roce 1940 pak vyvinul prof. Děgťarjov reflexní klystron pro přijímače radiolokátorů, který významně zvýšil jejich citlivost.

V létech 1935 - 1936 se k pracem na radiolokaci spojily UFTI Ukrajinské Akademie věd, LEFI a výrobní závod Светлана (Světlana). Vyvinuli prototypové zařízení známé jako VEGA, které pracovalo s vysílací otočnou anténou na vlnové délce 3,5 - 4 metry s výkonem 5 - 10 kW. Příjem odraženého signálu byl uskutečňován pěti samostatnými přijímači umístěnými asi 200 km daleko ve vzájemném rozestupu cca 15 km. Ty registrovaly odraz od vzušného cíle na vzdálenost mezi 15 - 20 km. Nebyly schopny udat polohu cíle, pouze indikovat jeho přítomnost. Dále vyvinuli prototyp zařízení pod názvem KONUS, které pracovalo na vlnové délce 0,2 - 0,4 m s výkonem 25 W. Zařízení mělo dvě synchronně se otáčející paraboly o průměru 80 cm a dosah asi 10 - 15 km. Tento přístroj už mohl určit azimut k cíli i jeho vzdálenost. Prototyp zvaný RUBIN měl parabolickou anténu o průměru 3 metry, vlnovou délku okolo 60 cm a výkon cca 300 W.

Velice dobrých výsledků v oboru elektromagnetického záření a jeho využití v technice vysílání, zjišťování a vyhodnocování odrazu radiových vln se kromě jiných dopracoval kolektiv vědců na Charkovské státní univerzitě, který vedl profesor Abram Sluckin, už v létech 1920 - 1930. V roce 1935 pak začal nový vedoucí Laboratoře elektromagnetických vln prof. Sluckin s několika dalšími vědci teoretickou a posléze i praktickou práci na vývoji třírozměrového radaru - tedy zařízení, které mohlo udávat a měřit polohu cíle ve třech souřadnicích současně. V té době byl však jistě dalek toho, aby si tehdy na úplném počátku myslel, že vlnové pásmo L a pulsní radar mohou být slibnou cestou. Pod shora zmíněným názvem RUBIN byly zkoušeny bistatické systémy dvou oddělených antén i systém jedné antény společné pro příjem i vysílání na vlnové délce okolo 60 cm. Oba dva byly vybaveny kruhovými parabolickými anténami o průměru 3 metry. Byly to ocelové mřížové konstrukce potažené drátěnou sítí. Přišla však občanská válka ve Španělsku, SSSR začal ukrajinských technologů využívat pro jiné úkoly a navíc přišla další vlna obávaných stalinských čistek. Kolektiv byl prakticky rozehnán a někteří pokračovali ve výzkumu se skromnými výsledky až do vypuknutí války, kdy byli odsunuti i s vybavením do Střední Asie.

Radar vyvinutý prof. Sluckinem se do sériové výroby bohužel nedostal i přesto, že v řadě věcí předstihl tehdejší vývoj technologie v oboru. Jeden z pramenů, který uvádí, že prof. Sluckin v tomto oboru dosáhl na Ukrajinském ústavu fyziky a technologie v Charkově úrovně o deset let předbíhající dobu, dokonce tvrdí, že ústav začal činit praktické kroky ve využívání mikrovlnných prvků v konstrukci impulsního radaru v pásmu 400 MHz a že jeho práce byla z pohledu idey, rozsahu, komplexnosti úkolů i doby realizace výzkumu naprosto unikátní. Opírá se o výpovědi jediného účastníka výzkumných prací, Semjona Braude, který ještě v roce 2001 žil. Z jiných pramenů než níže uvedeno se tyto činnosti a výsledky potvrdit nepodařilo. Veškeré další prameny, které o této době a místě výzkumu píší, se odvolávají právě na tento pramen, několikrát se objevivší v různých periodikách a na různých symposiích. 

Na počátku roku 1935 se ve Fyzikálním a technickém ústavu Akademie věd SSSR (Fiztěch) dostal kolektiv vědců vedený J. B. Kozarevem ve výzkumných pracích na úroveň vyvinutí prototypu impulsního radiolokátoru pracujícího na vlnové délce 4 metry. Dosah prototypu byl cca 6 - 7 km, systém používal antény typu Yagi a v jeho elektronické části byly použity nové sovětské vysílací elektronky IG-7 a IG-8. 15. dubna roku 1937 proběhly první státní zkoušky prototypu impulsního radaru označeného jako Reveň nedaleko Moskvy.  Radiolokátor vycházel z předprototypu Rapid vyvinutého Černyševem a Šembelem. RUS byla zkratka často používaná v oficiální terminologii a znamenala Радиоуловитель самолётов - Radioulovitěl samoljotov.

V roce 1937 se armádní ústav NITI (Научно-испытателный технический институт - Vědeckovýzkumný technický ústav) pod vedením D. S. Stogova zabýval vývojem systému včasné výstrahy před nepřátelskými letadly, který by byl rozmístěn podél hranic SSSR. Na vývoji pracovali hlavně A. I. Šestakov, P. S. Motorin a D. N. Filippov. Byl vyvíjen systém nazývaný pracovním názvem VNOS (Bоздушное наблюдение, оповещение и связ - Pozorování, varování a spojení ve vzduchu).

Vývojem a přípravou výroby speciální techniky se v SSSR zabývala také státní Остехбюро (Ostěchbjuro - Zvláštní technická kancelář), která vyvíjela zařízení na bázi radiových vln, mj. dálkové ovládání tanků typu Teletank, torpédových člunů, cílových lodí a letadel pro nácvik střelby a minových nástrah a polí odpalovaných na dálku a řadu dalších systémů. V Ostěchbjuru, která byla předchůdcem Ostěchupravlenije a mnohem později také VNIIRT, byl hlavním konstruktérem a jedním ze zakladatelů Vladimír Ivanovič Bekauri, (1882 - 1938). Byl to vynikající vědec a vynálezce v daném oboru, když již v roce 1925 vyvinul takřka sám radiové zařízení na dálkové odpalování řízených námořních minových polí. To mělo dosah až 25 km, bylo velmi spolehlivé a do výzbroje Rudé armády bylo zařazeno už v roce 1929! V roce 1932 byl již V. I. Bekauri velmi známý a ceněný specialista a vynálezce a byl mu udělen Řád Rudé hvězdy.
V ocenění stálo jako důvod vyznamenání:

Přesto byl V. I. Bekauri sledován agenty NKVD a nehledě na vynikající pracovní výsledky se v roce 1938 stala jeho konstrukční kancelář obětí stalinské čistky inspirované právě NKVD. Na popud NKVD označil Stalin Ostěchbjuro za centrum kontrarevoluce a nařídil kolektiv rozpustit. Vše, čeho se tito vědci domohli titánským úsilím a s obrovským přispěním talentu hlavního konstruktéra, bylo v okamžiku zničeno, pracovní náplň silné a výkonné konstrukční kanceláře byla nesmyslně rozdělena mezi 40 jiných odborníků rozesetých v nejrůznějších organizacích a ústavech po celé zemi. V. I. Bekauri sám byl ihned nato popraven.

Stalinské čistky let 1937 - 1938 zasáhly sovětskou inteligenci velice tvrdě. Byly přerušeny vědecké i osobní kontakty se zahraničím a odbornou literaturu zahraniční provenience nebylo možno po jistou dobu téměř vůbec získat. Nejvíce byl ve sledovaném oboru postižen charkovský ústav. V Leningradu bylo zatčeno více než sto pracovníků výzkumného ústavu. V Moskvě byli zatčeni vynikající vědci Ioffeho Fiztěchu, jakými byli například vedoucí oddělení elektrotechniky a rentgenologie P. I. Lukirskij, teoretický fyzik nejvyšší třídy i přes své mládí M. P. Bronštějn a také V. K. Fredericks, vedoucí laboratoře tekutých krystalů. Bronštejn byl zastřelen a Fredericks zemřel v pracovním táboře. To vše se odehrávalo před očima vědecké obce i přes protesty takových kapacit jako Landau a Kapica u Beriji i samotného Stalina. A čistky v Charkově měly i další důsledky: rakouský komunista a vynikající odborník v experimentálním výzkumu Alexander Weissberg spolu s Němcem Friedrichem Houtermansem byli po podepsání paktu Molotov - Ribbentrop předáni hned v srpnu 1939 německé tajné státní policii Gestapo.  Jejich další osud není znám.
 
Do roku 1938 byly ve výzkumných ústavech provedeny potřebné pokusy a výpočty a získány základní poznatky pro konstrukci vlastních radiolokačních zařízení. Pro další práce na vývoji a podkladech pro sériovou výrobu radarů byla zvolena konstrukční a vývojová kancelář NII-20, podléhající Zvláštní technické správě (Остехуправление - Ostěchupravlenije), vzniklé na troskách Ostěchbjura jako nástupnická organizace, která měla s vysílací technikou již značné zkušenosti z dřívějška a měla své pobočky v Leningradu a Moskvě. Na začátku roku 1939 byly prakticky ukončeny předávací práce na bázi kontaktů výzkumných pracovišť s NII-20 a také s výsledky prací na projektu, který byl vyvíjen v leningradském výzkumném ústavu LFTI a NITI.

Systémy REDUT

8.7.1939 se sešla státní odborná komise, která zadala pro NII-20 další úkoly a hlavně stanovila parametry, které musí nové, zlepšené zařízení dosáhnout. Ústavu NII-20 v té době chyběli odborníci, neboť se jím toho roku stejně jako většinou země a státních zařízení všeho druhu včetně armády nedávno prohnala další smršť Stalinových kádrových čistek. Byly silně narušeny normální vztahy s dodavatelskými závody, chyběli nejen vědci, ale i nezbytné přístroje a řada deficitních materiálů a součástek.

Dalším vývojem se dosah systému Reveň podařilo zvýšit na 12,5 km, v srpnu 1939 už měl dosah 50 km a o rok později dokonce 95 km. Na podkladě požadavků komise a po dalším vývoji systému Reveň byl na podzim roku 1939 zkonstruován první opravdu funkční vzorek přehledového a výstražného radiolokátoru v SSSR. V prosinci roku 1939 byl uskutečněn první zkušební provoz tohoto systému, který měl oddělené anténní systémy pro vysílání a příjem. Ty byly navíc umístěny každý v jiné otočné kabině a toto konstrukční řešení se ukázalo být neschůdnou cestou, kterou již dříve opustili Ukrajinci v čele s prof. Sluckinem. Problémy objevující se v synchronizaci otáčení oddělených anténních systémů byly tak velké, že bylo nutné celý systém konstrukčně přepracovat. Anténní systémy mimo jiné vykazovaly řadu mrtvých úhlů, byly málo směrové a byly vysoké 15 metrů, což přinášelo vzhledem ke konstrukčnímu provedení i problémy s nedostatečnou tuhostí systému. Přesto se podařilo tomuto zařízení, které bylo prakticky ještě v plenkách, zjistit při zkušebním provozu letoun SB na vzdálenost 55 km. Nyní se velice hodily zkušenosti starších konstruktérů NII-20 s radioreléovými spoji v rozsahu velmi krátkých vln.

27. 12. 1939 se po vyhodnocení vlastností zařízení, zpracování dřívějších opomenutých výzkumných prací a poznatků ze zkušebního provozu objevilo na stole ředitele NII-20 vládní rozhodnutí s příkazem vyrobit a předat do používání armády do 1. ledna 1941 deset kusů kompletů zdokonaleného zařízení. To dostalo po provedených úpravách název RUS-1.

Syst RUS-1 měl výkon 300 W, pracoval na vlnové délce 3,6 - 4 metry a jeho pevná anténa vyzařovala hlavní lalok pod úhlem 25°. Pracoval s nepřetržitou vlnou. Prvního bojového nasazení se RUS-1 dočkal už za finské války v zimě roku 1940. Část vyrobených systémů byla nasazena na Kavkaze a celkem jich bylo do začátku Velké vlastenecké války vyrobeno 44 kusů.

Potíže s vývojem vylepšených systémů a jejich zavedení do předsériové výroby byly ale po změně vedení a nuceném odchodu některých zkušených odborníků NII-20 do gulagů tak velké, že se požadovaný počet kompletů podařilo dodat armádě až k 10. červnu 1941, kdy už na výcvik obsluh čas nezbýval. Šlo však o značně zdokonalený typ, který vycházel z návrhu úprav ze dne 5. února 1941.

Systém RUS-2 (REDUT-41)

Tento dále vylepšený výrobek sovětských techniků nesl nejen nové jméno typu, ale měl řadu zásadních konstrukčních změn. Snad nejdůležitější bylo to, že to byl impulsní radar, kde vysílací a přijímací anténa byly umístěny na otáčivých kabinách. Anténní systém vysílače byl umístěn na vozidle ZIS-6, druhá kabina s přijímačem a přijímací anténou na vozidle GAZ-3A. Do začátku války bylo vyrobeno cca 15 kusů kompletů.
Byly dále vyvíjeny a následně použity nové typy klystronových elektronek, zkonstruována elektronická blokace silných signálů omezující zahlcení přijímače, impulsy byly generovány tyratronem s vysokou přesností, odstraněny byly z velké části i mrtvé úhly anténního systému a zmenšeny velké postranní laloky jeho vyzařovací charakteristiky. Takto změněný komplet nakonec dostal bojové jméno PEGMATIT a byl odzkoušen už za bojových podmínek v létě roku 1941. Kódové označení bylo RUS-2 a byl umístěn na vozidlech jako mobilní jako přehledový a výstražný systém PVO.
RUS-2 byl jako jeden z prvních nasazen 25. července 1941 v prostoru Možajska pro potřeby 1. sboru PVO. Do září 1941 bylo dalších sedm rozmístěno v prostorech u měst Klin, Kašin, Jaroslavl, Vladimir, Rjazaň, Tula a Kaluga. Za půl roku nasazení bylo detekováno celkem 8 706 různých vzdušných cílů. V prosinci 1941 dostal radar tohoto typu 2. sbor PVO v leningradské oblasti a 28. ledna 1942 byl uveden do operační služby radar RUS-2 u PVO Murmanska. Celkem sovětské prameny udávají výrobu až 607 kusů všech verzí a modifikací.
Výkony systému, resp. jeho dosahy, byly následující: vlnová délka 4 m, cíl ve výšce 500 m zachycen na 30 km, při výšce cíle 1 km byl dosah 40 km, při výšce 2 km stoupl na 60 km, s výškami cíle 3 km a 4 km dosah činil 75, resp. 85 km. Na vzdálenost 115 km bylo možno zachytit cíle ve výšce 7 km. Na nízkolétající cíle ve výšce mezi 250 - 500 m byl dosah pouze do 10 - 12 km. Přístroj určoval vzdálenost a azimut k cíli.

Systém PEGMATIT-2

Stacionární provedení PEGMATITU sloužilo pro účely PVO stacionárních důležitých objektů a tam dostalo jméno PEGMATIT-2 a kódové označení RUS-2s. Ke konci roku 1941 sloužily u Moskevského okruhu PVO už dva tyto poměrně účinné komplety. Ty měly značný podíl na malých úspěších pokusů Luftwaffe neočekávaně napadat Moskvu a tamní cíle.
Výroba byla po evakuaci moskevského NII-20 přesunuta do Barnaulu, kde byly upraveny zkušební komplety i ty z malosérie, konkrétně od výrobního čísla 13, na nový standard. Posléze výroba naběhla do tempa a předsériové typy byly doplněny celkem dalšími 50 kusy.

Systém PEGMATIT-2m

V roce 1942 vyšlo ze závodů číslo 339, 703, 252 a samotného NII-20 další modernější provedení již vyráběného typu. Dostalo kódový název RUS-2m a bojové jméno PEGMATIT-2m. To se již jednalo o desítky kusů, jejichž spolehlivost byla na vcelku slušné úrovni.
V květnu 1942 byla pro RUS-2 všech provedení vydána oficiální příručka nazvaná Instrukce k navádění stíhacího letectva, což bylo první použití radaru na frontě k tomuto účelu. Ve třetím válečném roce byl na RUS-2 a Pegmatity dodáván vlastní sovětský systém identifikace IFF.

Systém REDUT-K

V počátku roku 1940 se pokusilo vojenské námořnictvo (VMF) vyvinout lodní radiolokátor ve spolupráci se závodem Elektropribor v podstatě vlastními silami techniků loďstva. To se jim ale nezdařilo a tak sáhli po již odzkoušeném systému REDUT, který upravili pro lodní použití. Byla to lodní varianta první impulsní RLS sovětského původu typu RUS-2. Nový radar dostal označení REDUT-K (korabelnyj - lodní), stal se prvním lodním radarem ve VMF SSSR a v roce 1941 jej namontovali na první bojové plavidlo VMF - lehký křižník Molotov. Na křižníku měl sloužit hlavně jako radar vzdušné výstrahy. Na hladinové cíle měl dosah do 50 km a jednotlivý letoun zachytil na vzdálenost do 120 km. Maximální výstupní výkon byl 50 kW a pracovní vlnová délka 1,4 m. Námořníci byli z takové zbraně nadšeni. Výroba typu se však táhla, přišla válka a tak jej mnoho lodí do konce prvního válečného roku už nedostalo.

V knize I. F. Cvětkova „Gvardějskij krejser Krasnyj Kavkaz“ (Sudostrojenije, Leningrad 1990) se uvádí:

Od prvního dne uvedení do provozu tato RLS velení Černomořského loďstva, kde MOLOTOV sloužil, dokonale uchvátila. Ihned po zahoření elektroniky předvedla svou jednoznačnou převahu nad ostatními prostředky zjišťování vzdušných cílů. Od třetího dne války bylo operační středisko radaru na MOLOTOVU spojeno telefonní přímou linkouse štábem loďstva a velitelstvím PVO sevastopolské základny. Od 1. července do 18. listopadu 1941 zapnula obsluha radar 1269krát a odhalila 9 383 letadel. Běžně se stávalo, že RLS pracovala až dvacet hodin nepřetržitého provozu, přičemž některé dny se jim podařilo zaměřit na dálku okolo 120 km do dvou set vzdušných cílů. Jen těžko se dá takový výkon ve zjišťování vzdušných cílů přecenit, jenže tato RLS byla v sovětském válečném loďstvu doslova unikátem. Do konce války dodal sovětský elektrotechnický průmysl na paluby plavidel VMF pouhopouhé tři RLS typu GjuJS-1 (ГЮЙС-1) vlastní předválečné konstrukce i výroby, a to na torpédoborce STROGIJ, GROMKIJ a RJANYJ. Veškeré ostatní lodní RLS, kterými válečné loďstvo SSSR disponovalo na konci války, byly původem z Velké Británie nebo USA a dostaly se do Sovětského svazu v rámci „Lend and Lease Act“.

Výroba pak pokračovala nepříliš rychlým tempem, pozemní vojsko a letectvo měly tehdy vzhledem k situaci na frontách rozhodně přednost. Současně s výrobou však dlouhodobě probíhal vývoj nové generace lodních radarů už i s využitím poznatků spojeneckých odborníků a jejich výrobků.

Nejrozšířenejším typem lodní vyhledávací RLS se stal britský radar Type 291. Sloužil velmi spolehlivě na palubách čtrnácti torpédoborců řady Projekt 7 a Projekt 7u (Проект 7 a Проект 7у – ulučšonyj – zlepšený) s názvy SILNYJ, STOROŽEVOJ, STRAŠNYJ, SLAVNYJ, SVIREPYJ, SOOBRAZITELNYJ, REZVYJ, REDKIJ, REZKIJ, RETIVYJ, RAZJAŠČIJREŠITELNYJ, REKRDNYJ a RASTOROPNYJ, na starých torpédoborcích typu NOVIK jménem ŽELEZŇAKOV a VOJKOV, na hlídkových plavidlech JASTREB, ALBATROS, TAJFUN, TUČA, VICHR, ŠKVAL, BURUN, METEL a VJUGA.

Minolovky typu TŠč s označením TŠč-111, -113, -115, -116, -117 a -119 měly ve své výzbroji americké radiolokační stanice vyhledávání hladinových cílů typu SL. Velké stíhače ponorek, které se do VMF SSSR dostaly podle zákona Lend/Lease, nesly americký typ SF, torpédové čluny typu A-1, A-2 a částečně i A-3 byly vybaveny rovněž americkou RLS typu SO-13. 

Identifikačním zařízením IFF byly na svých radarových zařízeních vybaveny pouze na lodích převzatých podle Lend/Lease – na lodi ARCHANGELSK (typ 243, na torpédoborcích typ 242 anebo 253, na lodi MURMANSK (ex americký USS CL-5 MILWAUKEE) to byl systém AVK-7 (АВК-7), což těmto plavidlům umožňovalo se navzájem identifikovat s loďmi a letadly Spojenců. Kromě toho byla na lodi ARCHANGELSK ještě specializovaná RLS typu 251 sloužící k navádění stíhacích letadel a vyhledávací RLS typu 79 a 273.

Mimo tyto typy RLS se v SSSR ještě objevily některé jiné a modifikované typy radarů: SK, SG-1, 286, 286 PV, 286 M, SF-1, 291 V, 271 Mk-IV a 284.

Jelikož byly RLS do výzbroje válečného loďstva SSSR zařazeny velmi pozdě, nebyli k dispozici vyškolení specialisté pro obsluhy tak složitého a principiálně zcela nového zařízení a proto i efektivnost jeho využívání byla na počátku velmi nízká. U Seeverního loďstva se dařilo hladinová plavidla zjistit pouze torpédovým člunům. Ponorky vynořené nad hladinu se větším hladinovým lodím podařilo odhalit asi 30krát. Letectvo takovýto kontakt vůbec navázat nedokázalo, i když jeho Bostony byly v některých letkách námořního letectva vybaveny spolehlivě fungujícím palubním radiolokátorem pro zjišťování hladinových cílů ASV. Obvykle se to vysvětlovalo přítomností radarových detekčních přístrojů na německých ponorkách (Metox atp.).

Jako rarita se jeden případ dá považovat za úspěch po navázání radarového kontaktu - potopení německé ponorky. Ve 2245 dne 8. prosince 1944 torpédoborec ŽIVUČIJ, vybavený dvěma RLS typu 271 Mk-IV a 286 PV, který plul z ústí Bílého moře do Kolského zálivu, navázal radarový kontakt s hladinovým cílem na vzdálenost 42 kabelů. Torpédoborec okamžitě zvýšil rychlost na 24 uzlů a ze vzdálenosti 3 – 4 kabelů v daném kursu vizuálně zjistil ponorku na hladině. Velitel se z nedostatku času a možná i zkušeností rozhodl pro řešení ponorku taranovat a torpédoborci se podařilo svou přídí narazit do ponorky na jejím levoboku těsně za velitelskou věží. Ponorka se však ponořovala a za několik minut na torpédoborec odpálila dvě torpéda ze záďových torpédometů. Ta minula trup torpédoborce po pravoboku ve vzdálenosti 3 – metrů. Ponorka se pak začala znovu vynořovat a opisovala kruh přes levobok. Na její můstek vylezly čtyři postavy, které mávaly rukama a něco zoufale volaly. Při odplouvání od ponorky zahájil ŽIVUČIJ palbu ze svého kanonu ráže 102 mm a PL automatických kanonů zblízka. Byly vidět 3 – 4 zásahy ze stodvojky do trupu ponorky. Ponorka se opět začala skrývat pod hladinu a ještě když nad vodou vyčnívala její velitelská věžička, ŽIVUČIJ ve vzdálenosti asi 50 metrů podél jejího trupu shodil sérii hlubinných bomb. Za další čtyři minuty od taranování ponorka zmizela pod hladinou Bílého moře. Ve světle reflektorů byly na hladině vidět obří vzduchové bubliny, velké skvrny od nafty a řada dřevěných předmětů. Předpokladem potvrzeným po válce se stalo potopení německé ponorky U-387 na souřadnicích 69°05´severní šířky a 38°19´východní délky.

Torpédové čluny s RLS typu SO-13 vedly útočné skupiny torpédových člunů a naváděly své kolegy na zjištěné cíle. Všechny tyto události se odehrávaly na podzim roku 1944.

Radarem řízenou palbu lodních děl na hladinové cíle bychom mohli v té době nalézt pouze v plánu bojové přípravy křižníku MURMANSK. Přesnost zjišťování dálky dopadu granátů lodních děl byla u této lodě velmi dobrá. Při srovnání s optickými dálkoměry však zjištěná boční odchylka nebyla tak přesná. Proto sovětské loďstvo ještě v 80. letech používalo na křižnících typu Projekt 69bis a torpédoborcích typu Projekt 56 k řízení palby děl na hladinové cíle stále takzvanou „smíšenou metodu“, kdy vzdálenost dopadů granátů byla měřena pomocí RLS typu Zalp a Jakor-M a boční odchylka od záměrné byla měřena pomocí optického dálkoměru ústředního řízení palby!! Ale vraťme se do válečných let. Ve válečných letech žádné případy řízení dělostřelecké palby lodí na hladinové cíle uvedeny nejsou.

Ponorky, i když byly RLS vybaveny, všemožně se jejich používání vyhýbaly, protože se vcelku právem obávaly, že by jejich vyzařování mohlo být důvodem jejich odhalení. Ponorkové RLS vybavené spojeneckými PPI (Plan Position Indicator) a obrazovkami kruhového typu používaly tato zařízení hlavně k tomu, aby udržely své místo v sestavě ostatních plavidel, pokud pluly na hladině. Ponorka L-15 měla RLS typu 286W, ponorky V-2, V- 3, V-4 (B-2, -3, -4) měly RLS typu 291W.

Na Baltu měly z lodí doprovázejících vojska na západ v roce 1944 své RLS celkem pouze tři malé stíhače ponorek.

K technickým nedostatkům importovaných RLS patřilo mj. to, že anténa RLS typu SO-13 nebyla stabilizovaná, což je u malého plavidla na zvlněném moři dost zásadní problém. Britské RLS typu 291 měly výrobcem omezenu dobu nepřetržité práce na 4 – 5 hodin.

Úplně pak Sovětům chyběly v západních válečných plavidlech běžně používané systémy elektronické synchronizace mezi RLS řízení palby a ústředním stanovištěm řízení palby. Ty prostě nikdo do SSSR nechtěl dodat.

Můžeme zde uvést pro příklad, že torpédoborce generace tzv. Projektu 7 obdržely ke konci války další radary takto: loď STROGIJ dostala domácí zbrusu nový Gjuis-1M, jak je uvedeno níže, lodě SILNYJ, STRAŠNYJ, SLAVNYJ, SOOBRAZITELNYJ a VICEADMIRAL DROZD dostaly přehledové radiolokátory typu 291 z Lend-leasu a SILNYJ spolu s lodí VICEADMIRAL DROZD navíc i radiolokační stanici pro řízení palby dělostřelectva hlavní ráže typu 284 rovněž z Lend-leasu.

Systém Mars-1 (REDAN-1)

V roce 1945 se těsně před koncem války dostal na lehký křižník Molotov další typ sovětského lodního radaru. Byl to typ Mars-1. V červenci a srpnu proběhly zkoušky a po dalších třech měsících byl radar zařazen do služby pod bojovým jménem REDAN-1. Sloužil jako řídící prvek systému palby děl hlavní ráže a po válce se dostal na mnoho lodí. Jeho dosah činil cca 18 km.

Systémy Mars-2 (REDAN-2), ZALP, ZARJA, RIF-1 a RYM-1

Mars-1 byl sice úspěšný, ale dost těžký a hlavně rozměrný radarový systém. Proto téměř souběžně s ním byl vyvíjen další, vylepšený a lehčí systém pod názvem Mars-2. Ten byl určen pro řízení palby děl torpédoborců a zkoušky proběhly opět se zkušenou posádkou torpedoborce Ogněvoj. Veškeré testy proběhly úspěšně a tak byl nový systém zařazen do služby téměř ve stejné době jako jeho o trochu starší sourozenec Mars-1. Nový systém dostal bojové jméno REDAN-2, měl stejně jako REDAN-1 dosah asi 18 km a po válce se dostal na mnoho desítek sovětských lehčích lodí. Tam sloužil jako dělostřelecký radar řízení palby a detekce cílů. Radiolokátor REDAN-2 byl později nahrazován při průběžných modernizacích lodních systémů řízení palby typem ZALP, který měl podle tehdejší terminologie „řídit střelbu torpédy a s přídavným zařízením - adaptérem také palbu dělostřelectva“. Některé lodě místo systému ZALP dostaly RL typu ZARJA specializovaný na řízení palby děl a několik plavidel mělo dokonce oba tyto systémy. Na jejich potenciální  cíle měl dlouho dopředu upozornit radiolokátor detekce hladinových cílů typu RIF-1, který kupříkladu dostaly i bitevní lodě třídy Okťabrskaja Revoljucija. Ve stejné době byl modernizován i navigační systém hladinových lodí zařazením navigačního radiolokátoru typu RYM-1. Většina těchto radiolokačních systémů už byla založena na moderní technologii získané od Spojenců před koncem války nebo těsně po něm.

Systém Vympel-2 a Fakel

Na konci roku 1944 bylo rozhodnuto vyvinout pro VMF SSSR nový vlastní radar malých rozměrů velké přesnosti a vysoké účinnosti v zamýšleném bojovém nasazení, kterým bylo řízení palby lodního PL dělostřelectva. První malosériová verze nazvaná Vympel-1 zklamala na celé čáře - měla totiž první typovou předsérii nových sovětských magnetronů, která se prostě nevyvedla, trpěla vznikem silných parazitních kmitočtů a nepravidelnými výrobními tolerancemi. Všech asi deset malosériově vyrobených kusů bylo pak přepracováno a osazeno magnetrony vlastní dále vylepšené konstrukce, které však podle mnoha odborníků téměř dokonale kopírovaly spojenecké výrobky z radarů, přicházejících v rámci Lend-and-Lease. Nové kusy dostaly po krátkých a velmi úspěšných zkouškách na konci roku 1945 bojové jméno Vympel-2, měly dosah do 12 km a staly se základním PL vybavením hned několika tříd poválečných sovětských torpédoborců počínaje třídou označovanou na Západě jako Projekt 30. Systém byl původně označen jako SON (Система огневого наведения - Sistěma ogněvogo naveděnija - SON - Systém řízení palby) a jeho verze měly pořadová čísla 1 a 2. SON-2 měl název Turmalin. Nakonec však dostal také označení podle továrny Vympel, která zařízení dodávala. Šlo, jak už to v tomto období i později bylo časté, o bezlicenční kopie modelů GL MK. II, SCR-584, popřípadě dalších typů. To se týkalo i typu nazvaného SON-4, který byl přímou bezlicenční kopií právě SCR-584. Tento typ navíc ještě používal také i původního magnetronu vyráběného v USA. Systém SON-2 sehrál důležitou roli v druhé etapě bojů o Leningrad, kdy zabezpečoval výstrahu a navádění letounů i dělostřelectva PVO. Stejně tak se osvědčil u Moskvy. RL Vympel-2 byl používán na hladinových lodích k řízení palby dělostřelectva.
U VMF SSSR byl do služby v roce 1944 zařazen také RL GJUIS a o něco později už po válce i jeho modifikace GJUIS-1B a GJUIS-1M, které sloužily k navádění lodního dělostřelectva a byly upravenými obměnami systémů SON-2 a SON-4. A aby bylo zařízení k řízení palby spolehlivě schopno odlišit cizí a vlastní letadla i plavidla, dostaly hladinové lodě elektronický systém rozpoznávání vlastní-cizí Fakel-M skládající se z dotazovače Fakel-MZ a odpovídače Fakel-MO, které pracovaly v systému modifikace přijatého signálu. Dalšími nove vyvinutými typy námořních radiolokátorů byl výše popsaný GJUIS-2, Sirius B pro palbu těžkých hladinových plavidel na velkou vzdálenost, Jakor pro palbu děl ráže 130 mm, Kljuz pro řízení palby PL děl ráže 37 mm na lodích VMF, ale konec války už byl za dveřmi a tyto RLS už neměly možnost do bojů zasáhnout.

Systém P-3 BIRJUZA

Systém Gjujs

Systém PNB GNEJS

Práce na letadlových radarech začaly prakticky už v roce 1940 na návrh Vědeckovýzkumného ústavu letectva (NII). První pokusné systémy letadlové palubní RLS v SSSR byly vyvinuty v jedné z konstrukčních kanceláří (SNII - Speciální vědeckovýzkumný institut) v době evakuace závodů na Ural v roce 1941. Pracovaly ve vlnovém rozsahu 15 - 16 cm a druhý typ na vlnové délce 1,5 metru, osazeny byly klystronem domácí výroby, opakovací frekvence byla 900 Hz a max. výstupní impulsní výkon byl do 10 kW. Kolektivy provádějící výzkumné a konstrukční práce byly také dva. První, vedený A. B. Slěpuškinem, byl zaměřen na decimetrový radar, jenž vykazoval možnost vytvořit aparaturu s menšími rozměry i hmotností s velkou přesností zaměření cíle. Přístroj dostal kódové označení PNB GNEJS-1. Avšak s příchodeem válečných událostí byl vývoj a výroba klystronů v decimetrovém pásmu zastaveny pro velké technické potíže a tím pádem byly také ukončeny další práce na radaru GNEJS-1.
Výrobní závody v SSSR už vcelku úspěšně zvládaly výrobu zařízení pro radiolokaci v metrovém vlnovém rozsahu, proto pokračovaly práce na druhém systému.

Bylo třeba překonat celou řadu vývojových problémů se sestavením prototypu a jeho umístěním do letadla, ale v polovině roku 1942 byla práce Tichomirovova kolektivu završena úspěchem jedné etapy prací - byl vyroben prototyp letadlového palubního radaru a dostal kódový název GNEJS-2. Státní komise pro přezkoumání aparatury a její zařazení do služby v letectvu nařídila letové zkoušky, při nichž bylo využíváno letounu Pe-2. Tyto zkoušky byly vcelku úspěšné a tak letectvo (VVS RKKA) přistoupilo k provedení letových zkoušek. Ty byly uskutečněny v poměrně dosti obtížných povětrnostních podmínkách během února a března roku 1943 a následně byl nový radiolokátor přijat Státním výborem obrany (GKO) do výzbroje dnem 16. června 1943.

Souběžně byla v NII vyvinuta varianta téhož zařízení, která byla určena k vestavbě do letounu A-20 Boston, dodávaného Spojenci v rámci Lend-and-lease. Po nějakém čase, potřebném k výrobě nulté a první série těchto radarů, byly z letounů A-20 letectva - VVS - zformovány dva letecké pluky zvláštního určení, které byly zařízeními Gnejs-2 vybaveny a byly zařazeny do 56. letecké divize dálkových stíhačů, jejímž hlavním úkolem bylo zabránit nočním přepadům německých bombardérů narušujících zájmový prostor okolo důležitých objektů chráněných PVO. Letouny dotyčného pluku byly o něco později vybavovány i palubními radiolokačními stanicemi typu Gnejs-3 určenými speciálně pro vyhledávání a navádění na vzdušné cíle. 
Tyto typy se údajně nalézaly v jednom z těchto pluků také na palubě speciálně upravených bombardovacích letounů Pe-2 výrobní série 205 vybavených motory Klimov M-105 RF o výkonu 1 210 HP, které měly sloužit právě jako noční stíhače. Tyto letouny však měly být podle věstavěných motorů nazývány spíše Pe-4. Zadavatele montáže a úprav k tomu zřejmě inspirovalo obdobné zařazení německé techniky, tedy např. dvoumotorových bombardérů Junkers Ju 88 C. Známé je také nasazení PNB GNEJS-2 u již zmíněné 56. stíhací letecké divize na palubě Douglasů A-20G Boston, zřejmě u prvního i druhého pluku. PNB GNEJS-2 používaly, jak už bylo uvedeno výše, vlnovou délku 1,5 m a v březnu 1945 s nimi byly Bostony 56. sld nasazeny proti obklíčeným německým vojskům v prostoru Breslau, kde úspěšně likvidovaly německé dopravní i bombardovací letouny. Kapitán Kasnov sestřelil dva bombardéry He-111 a poručík Šestěrikov nákladní kluzák DFS 230.

Jelikož armádní letectvo VVS RKKA nebylo v SSSR jediným uživatelem bojových letounů, chtělo své letadlové palubní RLS mít i VMF - vojenské námořnictvo, resp. jeho letecké síly. Velení námořnictva a námořního letectva mělo eminentní zájem na dodávce letadel vybavených radarem. Ze zkoušek, kdy byly vyhodnocovány  výsledky pátrání torpédových letadel po cílech v operacích nad hladinou moře, zřetelně vyplynulo, že přibližně 50 - 70 % vzletů bylo provedeno marně, neboť letouny nemohly avizovaného nepřítele vůbec najít. Situace byla o to horší, že všechny vzlety k „volnému lovu“ byly obvykle uskutečněny ve dnech s nízkou oblačností. Na jedné straně to torpédovému letounu umožňovalo v případě střetnutí s nepřátelskými stíhači skrýt se rychle ve spásné oblačnosti, na straně druhé to však významně omezovalo rozměry pásma mořské hladiny pozorovaného z letounu.
Bylo očividné, že úspěšnost pátrání po námořních cílech by se rapidně zvýšila, kdyby při něm bylo možno využít moderních radiotechnických prostředků určených k zjišťování hladinových cílů. Je třeba zdůraznit, že ze všech druhů útočného letectva Vojenského námořnictva (VMF) bylo torpédo-minové letectvo kvůli jím používaným typům letadel jedinou zbraní, která mohla radiolokátor v perspektivě velmi úsoěšně použít. Na šturmoviky Il-2 se radar tohoto typu prostě vejít nemohl a u bombardérů vyvstal ten problém, že potřebovaly na mořské hladině najít svůj cíl na daleko větší vzdálenost, než na jakou jej byl schopen tehdejší nejlepší typ palubního radaru zjistit. Do výzbroje námořního letectva se radar GNEJS-2 dostal ještě později, než tomu bylo u armádního letectva.

Dne 8. září 1943 vydal lidový komisař vojenského námořnictva (narkom) N. G. Kuzněcov rozkaz č. 00243 provést zkoušky letounů A-20 Boston na základně Vědeckovýzkumného ústavu námořního letectva v Baku v období od 25. září do 25. října 1943. Dne 23. listopadu pak byl vydán rozkaz č. 00296, shrnující výsledky zkoušek a stvrzující skutečná TTD radarové stanice GNEJS-2: dálka zjištění lodě o tonáži nad 1 000 tun při výšce letu 100 - 200 metrů je 7 - 9 km, šířka propátrávaného pásma je přitom 8 - 10 km. Je jasné, že takové výsledky velení námořního letectva vůbec neuspokojily. Proto byly v období od 16. prosince 1943 do 7. ledna 1944 zkoušky zopakovány, ale v jiném provedení. Radiolokátor byl tentokrát zkoušen v letových hladinách od 50 do 3 000 metrů. Se zvyšováním letové hladiny se postupně snižovala úroveň parazitního rušení odrazem od hladiny a to významně vylepšilo také další parametry přístroje. Nyní se dálka, na kterou bylo možno zjistit plavidlo o tonáži 1 000 tun, zvětšila na 25 km, člun o výtlaku 60 tun byl zjišťován na 8 - 10 km a pásmo propátrávané radiolokátorem se rozšířilo na 20 km. V archivech se nepodařilo nalézt úřední záznam o provedení druhých vojskových zkoušek, ale podle pamětníků byly prováděny na základně 1. gardového torpédominového leteckého pluku VVS VMF.

V minonosném a torpédovém letectvu VVS VMF SSSR (vzdušné síly vojenského námořnictva) vlastně radary nepatřily k běžné výbavě letadel palubními zařízeními, natož v období počátku války. Práce na nich začaly prakticky až v roce 1940 ve Speciálním vědeckovýzkumném institutu (SNII) na návrh Vědeckovýzkumného ústavu letectva (NII)a pokračovaly dvěma směry. První, jehož zastáncem a propagátorem byl A. B. Slěpuškin, založil své práce na využití pásma decimetrových vln – konkrétně rozsah 15 – 16 cm, jelikož tato volba poskytovala možnost vytvořit aparaturu menších rozměrů i hmotnosti a přitom s velkou přesností zjišťování cílů. Přístroj dostal kódové jméno „Gnejs-1“. Avšak s příchodem válečných událostí byl vývoj a výroba klystronů, na jejichž konstrukčním využití byly tyto přístroje zkonstruovány, zcela zastaveny a tím pádem byly i práce na radaru „Gnejs-1“ ukončeny. Druhý směr výzkumných a vývojových prací, který vedl V. V. Tichomirov, byl založen na využití metrových vln v radaru a jeho součástech, které sovětský průmysl už v té době byl schopen výrobně zvládat.

Bylo třeba překonat dlouhou řadu vývojových problémů se sestavením radaru a jeho umístěním do letadel, ale v polovině roku 1942 byla práce Tichomirovova kolektivu završena úspěchem jedné etapy prací – byl vyroben prototyp radaru a dostal kódové jméno „Gnejs-2“. Státní komise pro přezkoumání a zařazení radaru do služby v letectvu nařídila letové zkoušky, při nichž bylo využíváno letounu Pe-2. Zkoušky byly úspěšné a tak letectvo (VVS RKKA) přikročilo k vojskovým zkouškám. Ty byly uskutečněny za poměrně nepříznivých povětrnostních podmínek v únoru a březnu roku 1943 a následně byl nový radar Státním výborem obrany (GKO) přijat do výzbroje letectva dnem 16. 6. 1943. Ukázalo se však, že vlastnosti tohoto typu byly poněkud přeceněny – alespoň podle prvních výsledků bojového nasazení. Vinu na tom jistě měl i nedostek dobře vycvičených operátorů a nevyzkoušená taktika bojového využití této vysoce moderní techniky, jak dále uvádíme.

V roce 1943 byly VVS VMF SSSR také reorganizovány některé průzkumné jednotky a průběžně modernizována jejich výzbroj, která doposud sestávala převážně z letounů domácí produkce typů jako létající čluny typu MBR-2 nebo MDR-6 (Če-2) a GST. Ta už silně zestárla a neodpovídala potřebám válečného konfliktu. Do VVS VMF začaly kromě nových sovětských typů docházet v rámci dodávek Lend-Lease zásilky letounů Curtiss P-40 Tomahawk a Kittyhawk, Bell P-39 Airacobra a Douglas A-20 Boston. To umožnilo, aby byly zformovány i další nové letecké pluky dálkového průzkumu vyzbrojené letouny s kolovým podvozkem.

Vzhledem k tomu, že od roku 1943 až do konce války už další strukturální změny ve VVS VMF neproběhly, skládalo se letectvo válečného námořnictva SSSR z divizí torpédominových, bombardovacích, střemhlavých bombardovacích, bitevních a stíhacích, ze smíšených leteckých divizí, samostatných pluků stíhacích, průzkumných a samostatných letek bojového i pomocného letectva a rovněž také samostatné speciální odřady a roje. Velení námořnictva a námořního letectva mělo eminentní zájem na dodávce letadel vybavených radarem.

Ze zkoušek, kdy byl vyhodnocován dosavadní způsob pátrání torpédových letadel po cílech v operacích nad mořem, zřetelně vyplynulo, že přibližně 50 – 70 % vzletů bylo provedeno marně, neboť letouny nemohly nepřítele vůbec najít. Situace byla o to horší, že všechny vzlety k „volnému lovu“ byly uskutečněny ve dnech s nízkou oblačností. Na jedné straně to torpédovému letounu umožňovalo v případě střetnutí s nepřátelskými stíhači skrýt se ve spásné oblačnosti a na druhé straně to významně omezovalo rozměry pásma mořské hladiny pozorovaného z letounu. Bylo očividné, že úspěšnost pátrání po námořních cílech by se rapidně zvýšila, kdyby při něm bylo možno využít technických prostředků určených ke zjišťování cílů. Je třeba zdůraznit, že ze všech druhů útočného letectva Vojenského námořnictva (VMF) bylo torpédo-minové letectvo bohužel takřka jedinou zbraní, která mohla radar úspěšně využít. Na šturmoviky Il-2 ani na stíhačky se prozatím radar prostě nevešel a u bombardérů byl ten problém, že potřebovaly cíle na mořské hladině najít na větší vzdálenost, než byl tehdejší sovětský radar určený k použití na palubě letadel vůbec schopen.

Do výzbroje námořního letectva se radar Gnejs-2 dostal později než v letectvu armádním. Dne 8. září 1943 vydal lidový komisař vojenského námořnictva N. G. Kuzněcov rozkaz č. 00243 provést zkoušky letounu A-20 Boston na základně Výzkumného ústavu námořního letectva v Baku v období od 25. září do 25. října 1943. Dne 23. listopadu byl vydán rozkaz č. 00296, shrnující výsledky zkoušek a stvrzující skutečná TTD radarové stanice Gnejs-2: dálka zjištění lodě o tonáži nad 1000 tun při výšce letu 100 – 200 metrů je 7 – 9 km, šířka propátrávaného pásma moře je přitom 8 – 10 km. Je jasné, že výsledky zkoušek velení námořnictva příliš neuspokojily, protože v období od 16. prosince 1943 do 7. ledna 1944 byly zkoušky zopakovány. Radar byl nově zkoušen při výšce letu od 50 do 3 000 metrů. Se zvýšením letové hladiny se snižoval vliv parazitních rušení vznikajících odrazem od vln, což významně vylepšilo i ostatní ukazatele účinnosti radaru. Nyní se dálka, na kterou bylo zjišťováno plavidlo o tonáži 1 000 tun, zvětšila na 25 km, člun o výtlaku 60 tun byl zjištěn na 8 – 10 km a pásmo propátrávané radarem se rozšířilo na 20 km.

V archivních materiálech se nikde nepodařilo nalézt úřední záznam o provedení a konkrétním výsledku vojskových zkoušek, ale bezpochyby byly prováděny na základně 1. gardového torpédominového leteckého pluku VVS VMF. Podle oficiální zprávy VVS VMF o válce se první bojový komplet Gnejs-2 ve flotile objevil v lednu roku 1944. Torpédonosný letoun A-20, pilotovaným velitelem pluku I. I. Borzovem v noci na 7. duben 1944 při prohledávání Rižského zálivu podle hlášení dokázal najít a potopit nepřátelský tanker o výtlaku přibližně 12 000 tun. Nepřátelský konvoj byl zjištěn nejprve s pomocí radaru a posléze dohledán i vizuálně na hladině osvětlené měsícem, což Borzovovi umožnilo přesně a účinně zaútočit. Dne 15. října téhož roku stejná posádka, nejspíše také na stejném letadle, demonstrovala možnost úspěšného využití radaru ve dne za velmi obtížných povětrnostních podmínek (podle záznamu byla silná oblačnost, stav moře 10 ballů, výška spodního okraje oblačnosti 50 – 100 metrů, viditelnost mezi 100 až 500 metry).

Ale většího rozšíření se tyto radary stejně nedočkaly – způsobily to zřejmě problémy se zavedením hromadné výroby a také přehnané naděje vkládané do nového typu letadlového palubního radaru Gnejs-5. Je třeba dodat, že ani ty radary, které měly posádky k dispozici, ale nebyly v praxi takřka vůbec využívány. Kromě dvou popsaných útoků velitele pluku Borzova nebyl žádný další útok proveden s využitím radaru na palubách Bostonů, alespoň v dochovaných podrobných záznamech o bojové činnosti se takové údaje nalézt nepodařilo. O nepříliš kladném vztahu sovětských letců té doby k moderní technice svědčí některé případy jejího flagrantního opomíjení. Tak například letec 5. gardového torpédominového leteckého pluku VVS Černomořského loďstva poručík V. I. Minakov dne 8. června 1944 před nočním vzletem na letounu Il-4 vybaveném radarem Gnejs-2 na bojovou misi nařídil svým podřízeným technikům z letounu odstranit antény radaru, prý „aby mu nedělaly zbytečné problémy.“

Událost hovoří jasnou řečí o tom, že kromě zkonstruování a výroby nové zbraně či zařízení a technických prostředků se musí velení také vypořádat s otázkou patřičné přípravy letového personálu na jejich co nejlepší využívání. To však znamená, že i samotné velení se musí s výkony, ovládáním a možností využití takových zařízení důkladně seznámit, aby si dokázalo představit možnosti bojového nasazení a zvláštnosti použití takových prostředků. Jestliže by ale nebylo schopno ukládat bojové úkoly pro letce s důrazem na plné využití schopností nové techniky, budou letci bojovat postaru.

Takže se v ústavech v průběhu doby pracovalo na vývoji dalšího nového radaru. Dne 29. března 1944 spatřil denní světlo rozkaz narkoma VMF č. 025 5 s titulem „O projektování a výrobě prototypů a zkušební série radarů pro letectvo VMF“ určený Vědeckovýzkumnému ústavu č. 20 Lidového komisariátu elektroprůmyslu. Tento rozkaz vyplynul z příkazu Státního výboru obrany (GKO) z 20. března 1944, měl tudíž nejvyšší prioritu provedení. Jedním z bodů rozkazu bylo nařízení, že v červnu 1944 bude ke zkouškám na polygonu dodána letadlová radiolokační stanice určená pro torpédové letouny ke zjišťování hladinových cílů typu Gnejs-5m konstruktéra A. A. Fina. Podle zadání měl radar mít následující TTD: dálka zjištění torpédoborce – 30 km, ponorky na hladině – 10 km, stanovit náměr na cíl s přesností odchylky od skutečnosti pod ± 5°, mít možnost vestavby do dvoumotorových letadel a k napájení využívat jejich palubní elektrické sítě. Vědeckovýzkumný ústav č. 20 (NII-20) byl pověřen závazně dodat námořnímu letectvu v 1. pololetí 10 kusů a ve 2. pololetí 20 kusů radaru Gnejs-5m.

Splnění objednávky se přes veškeré jeho priority poněkud protáhlo, ale 18. července 1944 bylo dalším rozkazem nařízeno provést na základně NII-20 státní zkoušky radaru Gnejs-5m v trvání 20 dnů. Zkoušky skončily dokonalým úspěchem a podle rozvrhu dodávek mělo námořnictvo dostat ve 4. čtvrtletí nejméně 5 bojových kompletů      Gnejs-5m. Zkoušky se nejspíše znovu uskutečnily na Kaspickém moři, kde jejich klidný průběh nemohlo nic narušit. Druhou věcí je, do jaké míry se zkoušky svým způsobem mohly alespoň přiblížit meteorologickým podmínkám na některém jiném válčišti. V příkazu o jejich přijetí do výzbroje (Lidový komisariát Vojenského námořnictva - č. 0069 z 19. dubna 1945) byly uvedeny následující charakteristiky a TTD: dálka zjištění dopravní lodě o výtlaku 9 – 12 000 tun je 36 km, lodě o výtlaku750 tun – 28 km, člunu o výtlaku 50 tun – 10,5 km, šířka propátrávaného pásma 30 km, dálka zjištění pobřežní linie – 60 km, optimální letová hladina pro pátrání je od 800 do 4 000 metrů.

Následovaly vojskové zkoušky, které byly provedeny tentýž měsíc. Uskutečnili je na základně 1. gardového torpédominového leteckého pluku letectva Baltské flotily, která v tu dobu byla jedinou bojově činnou flotilou. Ve dnech 27. a 28. dubna 1945 torpédový letoun pilotovaný Hrdinou SSSR A. M. Gagijevem provedl dva torpédové útoky ve velmi obtížných povětrnostních podmínkách s využitím palubního radaru Gnejs-5m, ale zásahu nedocílil. V závěrech komise vyhodnocující průběh a výsledky zkoušek není uvedeno, proč vlastně nebylo docíleno zásahu – zda na to měly takový vliv pouze a jenom zmiňované bouřlivé vzdušné víry.

Tak sovětská vojenská věda spolu se socialistickou výrobní základnou konečně vyřešila úkol úspěšně zabezpečit pro torpédominové letectvo VMF radiolokátor, mající plně vyhovující bojové charakteristiky – jenže se to povedlo až 20 dnů před koncem války.

Něco málo o historii typu Douglas A-20 Boston v SSSR:

Do SSSR bylo od výrobce odesláno celkem 3128 kusů letounů A-20 Boston různých modifikací. Na místo určení se dostalo sice „jen“ 2917 strojů, ale SSSR se stal uživatelem nejpočetnější armády těchto bombardérů na světě, protože v USA sloužilo jen něco více než 2000 kusů všech modifikací. Dodávky prvních typů začaly už na konci roku 1941, ale prvních 9 strojů bylo zařazeno k pomocnému letectvu a sloužily víceméně jako školní – tedy pro přeškolování pilotů a ostatních členů osádek včetně mechaniků a jiného pozemního personálu na tento konkrétní typ.

Na Jižním frontu byl jako první nasazen do boje 794. bombardovací letecký pluk a v létě 1942 už byly Bostony nasazovány po celých bombardovacích divizích. Konkrétně to byly u Jihozápadního frontu 221. bombardovací letecká divize a 244. bombardovací letecká divize „úřadovala“ na bojištích okolo Kavkazu. Ta měla dokonce 5 pluků a v takové sestavě se zúčastnila také bojů o Stalingrad. V předhůří Kavkazu na Bostonech bojovala také 132. bombardovací letecká divize.

Na podzim 1942 se začali sovětští mechanici zabývat osazováním dodaných letounů sovětským typem střelecké věže s kulomety ráže 12,7 mm. Na podzim roku 1943 pak bylo na německo-sovětské frontě nasazeno přibližně 400 Bostonů, z čehož takřka všechny na jihu válčiště (163 u Zakavkazského frontu, 108 letounů u Jihozápadního frontu, 101 letounů u Severokavkazského frontu a 24 u Jižního frontu). 221. bombardovací letecká divize se zúčastnila bojů na Kurském oblouku. Od roku 1943 se letouny A-20 Boston začaly hromadně používat také u námořního letectva. V lednu 1943 na nich začal bojovat 36. bombardovací letecký pluk Černomořského loďstva a záýhy poté se tento typ stal základním typem pro sovětské torpédonosné letectvo. V tomto provedení se také poprvé objevil v létě 1943 u Severního loďstva, jmenovitě u 9. gardového torpédominového leteckého pluku.

Od poloviny roku 1943 byly dodávky A-20 Boston starších verzí B a C, popřípadě Mk. III nahrazovány novými A-20G. Tato letadla se poté zúčastnila veškerých větších operací konečné etapy války – Běloruské, Jassko-Kišiněvské, Východopruské a dalších. Využívány byly u torpédominových pluků námořního letectva hlavně Baltského loďstva. V bojích s Japonskem se objevily rovněž A-20G Boston u Tichooceánského loďstva, když na počátku srpna mělo loďstvo v bojovém nasazení 58 těchto strojů nejprve nad cíli na Korejském poloostrově a posléze i 30 strojů typu A-20N/K patřících 903. bombardovacímu leteckému pluku provedlo několik bojových vzletů nad Kurilskými ostrovy. Bostony byly v SSSR používány až takřka do poloviny padesátých let - do léta 1954, kdy byly poslední z nich odvezeny do šrotu právě od námořního letectva.    

Sověti na tom byli s lodními radary a návaznými systémy tak, že od průmyslu prakticky nic domácího moderního a užitečného až do konce války nedostali. Výroba byla doslova zamrzlá a obrovské problémy byly například s přístroji pro řízení palby PL dělostřelectva na lodích (PUS ZK - Прибор управления систeмой зенитных канонов), které měly spolupracovat s radiolokačními stanicemi. Na začátku roku 1945 se několika zkušebními kusy určenými pro další vývoj prezentovala výrobní zařízení elektrotechnického průmyslu, která měla zařazen do svého programu nový zjednodušený systém lodní PVO řízené radarem pod názvem KOLCO. Ale ani ten se v použitelné podobě na lodě až do japonské kapitulace nedostal. PVO sovětského loďstva se tedy za války alespoň částečně moderním způsobem vyřešit nepodařilo. Radiolokační technika SSSR na tom měla svůj podíl viny. 

    Prameny:

• Čerňak, V.S., Immorějev, I.Ja., Vovšin, B.M: Radar v SSSR i Rossii - korotkij istoričeskij očerk, Moskovskij aviacionnyj institut, Gosudarstvennyj universitět, Moskva, 2003
• Lobanov, M.M.: Razvitije sovětskoj radiolokacionnoj těchniki, MO SSSR, 1988
• Lobanov, M.M.: K voprosu vozniknovenija i razvitija otěčestvěnnoj radiolokacii, časopis VIŽ 1962   
• Kostenko, A.A., Nosich, A.I., Tishchenko, I.A.: Radar prehistory, Soviet side: three-coordinate L-band pulse radar developed in Ukraine in the late thirties. Antennas and Propagation Society International Symposium, 2001, IEEE, Vol. 4, Issue 2001, pp. 44 - 47.
• Kostenko, A.A., Nosich, A.I., Tishchenko, I.A.: Magnetron and radar drama in Kharkov, Ukraine in the 1920 - 1930 in: Rohling, H.: 101 Years of Radar, German Institute of Navigation, Bonn 2005, pp. 123 - 132.
• Platonov, A.V.: Sovětskije bojevyje korabli 1941 - 1945, tom IV - Vooruženije
• Pokrovskij, R.: Iz istorii otěčesvěnnoj radiolokacii, časopis VIŽ, 1976, č. 1
• Bailes, K.E.: Technology and Society under Lenin and Stalin, Princeton University Press, Princeton 1978
• Frajman, Viktor, Dr.: článek v Letectví a kosmonautika, č.8, ročník 1985, str. 294 a násl.
• Morgan, T.J.: Radar, vyd. F. Muller, Londýn, 1960
• Lewis, R.: Science and Industrialization in the USSR, Macmillan, London 1979   
• Sominskij, M.S.: Abram Fjodorovič Ioffe, izd. Nauka, Moskva - Leningrad 1964
• Špolskij, E.V.: Očerki po istorii razvitija sovětskoj fiziki 1917 - 1967, izd. Nauka, Moskva 1969
• Buderi, Robert: The Invention that Changed the World: How a Small Group of radar Pioneers Won the Second World War and Launched a Technological Revolution. Vyd. Simon and Schuster, New York, 1996. ISBN 0-684-81021-2
• Morozov, M. E.: Morskaja torpedonosnaja avijacija, Galeja Print 2007, ISBN 978-5-8172-0117-8
• Lobanov, M. M.: Razvitije sovietskoj radiolokacionnoj techniki
• http://www.navweaps.com/Weapons/WNRussian_Radar_WWII.htm

Děkuji kolegovi Algernonovi za významné doplnění pramenů.
"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."