Renault B-1, B-1 bis, B-1 ter

V roce 1921 byly zadány požadavky na nový silně pancéřovaný pěchotní tank, vyzbrojený kanónem ráže 75mm v korbě a doplňující výzbrojí ve věži. Posláním tohoto tanku bylo vedení průlomu silnou nepřátelskou obranou, tank se měl vyznačovat velkou odolností a schopností ničit většinu nepřátelské techniky se kterou se mohl setkat. Prototypy byly představeny společnostmi Renault, FCM a FAMH. Vybrané řešení počítalo s výrobou tanku konstrukce firmy Renault s využitím podvozku prototypu firmy FCM. Prototyp nového tanku B-1 byl dokončen v roce 1929, v roce 1935 byla zahájena sériová výroba.

Tank B-1 vynikal na první pohled patrnou robustní konstrukcí, jednotlivé pancéřové pláty byly pod různými úhly spojeny nýty. Pancíř tanku byl se svojí tloušťkou až 40mm na dobu vzniku neobvykle silný a výhodně tvarovaný. Vnitřní prostor korby byl rozdělen do dvou částí, vzájemně oddělených protipožární stěnou – prostoru pro osádku a motorového prostoru. V podlaze korby byl instalován servisní a únikový poklop.

V levé přední části byl mírně vyvýšený prostor řidiče. K řízení tanku byl použit volant, spojený s převody precizního, ale komplikovaného systému řízení Naeder. Řidič plnil zároveň funkci střelce z hlavní zbraně tanku - v pravé přední části korby byla instalována střílna pro kanón ABS 1929 ráže 75mm a kulomet Chatellerault ráže 7,5mm. Tento kanón měl pouze omezený náměr (-15° až +25°), korekce odměru nebyla možná vůbec. U tanku B-1 měla být zbraň této ráže používána zejména pro ničení nepřátelského dělostřelectva či zodolněných palebných postavení, pro boj s tanky sloužil protitankový kanón ve věži.

Renault B-1

Tato koncepce výzbroje tedy do určité míry, v té době navíc po čistě teoretické stránce, přesně vyhovovala francouzské koncepci průlomového tanku. K zamíření této zbraně měl řidič k dispozici soustavu mířidel a odděleného ovládání této zbraně. Kanón byl vybaven neobvyklým systémem Luchard, který pomocí stlačeného vzduchu okamžitě po výstřelu pročistil hlaveň. Spolu s řidičem byli v přední části korby také nabíječ, který měl na starosti doplňování munice do zbraní v korbě i věži a radista.

K pohonu sloužil zážehový motor Renault o výkonu 250HP. Motor byl spolu s pětistupňovou převodovkou uložen v zadní části korby tanku. Podvozek sestával na každé straně z napínacího kola vpředu, šestnácti pojezdových kol a hnacího kola vzadu. Napínací kladky nebyly použity, pásy se smýkaly po několika lyžinách v horní části podvozku. Krajní čtyři pojezdová kola byla individuálně zavěšena ve větší výšce nad zemí (vypružena listovými pery) než zbývajících dvanáct zavěšených vždy po čtyřech ve společných vozících, vypružených rozměrnými vinutými pružinami. Napínací kola byla zcela neobvykle taktéž vypružena. Z boku byl podvozek chráněn silnými pancéřovými pláty. Takto řešený podvozek se sice vyznačoval špatnou možností údržby a vysokou spotřebou maziva, nicméně poskytoval pro tank velice potřebný větší vnitřní prostor. V pravém krycím plátu podvozku se nacházely vstupní dveře pro posádku, v levém plátu byl v těchto místech příliš zranitelně instalován chladič motoru.

Na korbě tanku B-1 byla posazena zcela nová litá věž APX-1 (stejný typ byl použitý u tanků D-1 a S-35). V ní byl uložen kanón SA-34 ráže 47mm spolu s koaxiálním kulometem Chatellerault ráže 7,5mm. V roce 1940 se rozeběhla modernizace stávajících tanků B-1 spočívající v přezbrojení kanónem SA-35 ráže 47mm. Ve věži se nacházel velitel tanku, který zároveň obsluhoval obě zbraně. Velitel také mohlo pomocí svého interkomu využívat vysílačku vozidla. K pozorování okolí sloužila malá kopule s průzory, kterou bohužel nebylo možné otevřít. V zadní části věže byl malý poklop, ve kterém mohl velitel sedět během jízdy mimo bojovou oblast. Celkem bylo vyrobeno 35 tanků B-1.

B-1 bis

Tank B-1 bis vznikl v roce 1937 pokračováním vývoje tanku B-1. Pancéřování bylo zesíleno až na 60mm. Větší hmotnost tanku si vyžádala instalaci silnějšího motoru. Opět se jednalo o původně letecký motor Renault, u kterého byl navýšen výkon na 307HP. V nové věži APX-4 byl uložen kanón SA-35 ráže 47mm s dlouhou hlavní. Na výrobě tanků B-1 bis se podílelo velké množství francouzských firem vyrábějících tanky (Renault, FCM, AMX, FAMH), přesto byla produkce těchto vozidel příliš pomalá. Celkem bylo až do pádu Francie vyrobeno 403 tanků B-1 bis. 

Renault B-1 bis

B-1 ter

V letech 1937-1940 byly sestrojeny tři prototypy, na kterých byly dále uplatněny zkušenosti z tanků B-1 a B-1 bis. Již tak silné pancéřování bylo dále zesíleno až na nevídaných 75mm. Tvar korby byl zjednodušen a zaoblen, ploché boční pancéřové pláty byly zalomeny. Kanón ABS 1929 ráže 75mm byl zcela nově lafetován, nový typ lafetace konečně umožňoval odměr v rozsahu 12° (dle jiných pramenů až 15°). Možnost horizontálního zamíření kanónu si bohužel vynutila eliminaci koaxiálního kulometu. K pohonu byl opět použit zážehový motor Renault, jehož výkon byl dále zvýšen až na 350HP. Původní chladič, nevhodně umístěný na boku tanku, byl přesunut na strop zadní části korby. Na korbě byla standardně osazena litá věž typu APX-4, ve které byl uložen kanón SA-35 ráže 47mm s koaxiálním kulometem Chatellerault ráže 7,5mm.

Renault B-1 ter

Nasazení

Několik tanků B-1 bylo při německém útoku na Francii zařazeno do pěší roty Gaudet, s kterou se tyto tanky podílely na bojích v oblasti Rethel (prostor mezi Sedanem a Remeší). Většího rozšíření se dočkaly tanky B-1 bis. Ty byly v roce 1940 zařazeny do stavu 1. až 4. DCR. Malý počet těchto tanků byl také přidělen nově vzniklým samostatným tankovým rotám. Jejich nasazení jim rychle vyneslo přezdívky „la fortresse“ u vlastních jednotek nebo „kolose“ od Němců. Jejich pancéřování bylo pro německé jednotky téměř nepřekonatelné, jedinou vážnější hrozbou tanků B-1 bis byly německé protiletadlové kanóny FlaK 18. Obsluhy protitankových děl menších ráží se musely spoléhat na odkrytí choulostivého levého boku tanku s nepříjemně zranitelným chladičem. Největším nepřítelem tanků B-1 bis ale byly střemhlavé bombardéry Ju-87, ke smůle Francouzů používané se značnou efektivitou.

Renault B-1 bis

I přes své silné pancéřování trpěly tanky B-1 bis mnohými nedostatky. Byly náročné na údržbu, s příliš komplikovaným řízením a pohonem. Tato kombinace vyústila v bojových podmínkách v naprosto zoufalou spolehlivost, navíc znásobenou chaotickým rozpadem fronty. Ačkoliv pohyblivost tanků B-1 bis byla na tank této kategorie poměrně dobrá, spotřeba paliva v terénu jim znemožňovala delší operace. Bohužel ani síla těchto tanků ale nedokázala překonat hlavní důvod francouzského neúspěchu - naprosto nevhodné nasazení tanků v malých skupinkách.

Po pádu Francie Němci ukořistili 161 tanků B-1 bis, které okamžitě zavedli do své výzbroje pod označením B-2 740(f). Celkem 60 těchto tanků bylo přezbrojeno plamenometem, ostatní vozidla byla z části konvertována na samohybná děla (s houfnicí LeFH 18) či výcviková vozidla s odstraněnou věží. V rámci Wehrmachtu byly tanky B-2 dislokovány nejenom ve Francii, ale také v Holandsku, Sovětském Svazu a na Balkáně. Tanky B-2 byly Němci použity zejména při vylodění v Normandii a následném ústupu německých vojsk.

Celkem 19 tanků B-2 bylo od Němců ukořistěno francouzskými jednotkami FFI, které je opětovně zařadily do vlastní výzbroje v rámci 13. pluku dragounů. U této jednotky se kruh nasazení tanků B-1 bis/B-2 uzavřel.