Neznámé radary Osy

Neznámé radary Osy

V období 2. světové války i před ní se vývoji radaru kromě Německa věnovaly i jiné státy Osy a jejich spojenci. Jejich úsilí nemělo takové výsledky jako u Němců nebo Spojenců, ať už kvůli nedostatku prostředků nebo omezenému přístupu k posledním poznatkům vědy v tomto oboru. Přesto bychom o tomto jejich oboru činnosti měli alespoň něco vědět.

Maďarsko

V Maďarsku se vývoji radaru a výzkumu elektromagnetického záření věnovala jen velmi malá skupinka vědců. V jejich čele stál Dr. Zoltán Bay (nar. 22. června 1900, zemřel 4. října 1992). Vystudoval budapešťskou univerzitu a stal se v roce 1926 po čtyřleté stáži v Berlíně asistentem v Ústavu teoretické fyziky v Budapešti. Následovala funkce děkana a profesora teoretické fyziky fyzikální fakulty na univerzitě v Szegedu, kde se spřátelil s nositelem Nobelovy ceny prof. Albertem Szent-Györgyim. V roce 1936 se stal ředitelem výzkumného ústavu při továrně Egyesült Izzólámpa és Villamossági Részvénytársaság - Spojených továren na výrobu žárovek (dále jen IZZÓ) a 28. července 1938 děkanem na fakultě nukleární fyziky budapešťské univerzity.

Celou tuto dobu a dále během 2. světové války se mimo jiné zabýval problémem šíření a odrazu elektromagnetických vln. K jeho životopisu lze dodat jen to, že po válce odešel nakrátko do Rakouska a poté do USA, kde se stal v roce 1955 řádným profesorem na Univerzitě George Washingtona. Při své práci vycházel z poznatků Appletona a Barnetta o frekvenční modulaci (1925) a prací Breita a Tuveho o pulsní modulaci (1926). Výzkum ionosféry odrazem radiových vln dal prof. Bayovi základy pro jeho vlastní výzkum a když v roce 1935 Brit Robert Watson zveřejnil princip radaru, uvědomil si, že tato oblast bude mít velkou perspektivu zvláště v době válečného napětí a následného konfliktu.

Už ve stejném roce obdržela řada výzkumných ústavů a společností zabývajících se elektronikou požadavky maďarské armády na vývoj zařízení v této oblasti. IZZÓ měl za úkol vyvinout zařízení pro pozemní komunikaci využívající oblast mikrovln a jako další zadání také zkonstruovat radarový přístroj pro detekci letadel. Dr. Zoltán Bay sestavil skupinu zahrnující 10 výzkumníků z řad akademických pracovníků - teoretiků, k nim přidal 2 odborné asistenty své fakulty a 30 elektrikářů. Práce pokračovaly v úplném utajení, za skromných podmínek a těsně před vypuknutím války už také bez odborných statí zahraničních výzkumníků, které také začaly podléhat utajování. Ve svých vzpomínkách Dr. Bay uvedl:


Přes přísné utajování i německých pramenů k Dr. Bayovi prosákly informace o vývoji klystronu a magnetronu, ale bylo velmi obtížné takové přístroje vyrábět během krátké doby v Maďarsku bez dalších poznatků a zkušeností. Od konce roku 1941 bylo kvůli vyhlášení války USA Maďarsko kompletně odříznuto i od amerických technických pramenů. Z posledního materiálu získaného v říjnu 1941 z anglicky psaného periodika Electronics bylo zjištěno, že v americkém státním rozpočtu (posledním mírovém) je věnována na vývoj radaru částka na tehdejší dobu obrovská - 118 milionů dolarů. Jen pro porovnání - tyto prostředky byly vyšší než válečné reparace zaplacené Maďarskem Sovětskému svazu za škody způsobené za 2. světové války. Proto byla maďarská vývojová skupina nucena jak teoretickou, tak praktickou základnu vyvinout vlastními silami pouze za přispění již zastaralých a nepříliš spolehlivých předválečných informací. Dr. Bay o tom napsal:

„Všechno, co jsme na poli mikrovln a radiolokátorů dosáhli, mělo svůj původ v našich vlastních teoretických a praktických pracech. Museli jsme v podstatě sami vyvíjet již objevené principy či postupy.“

V průběhu války se podařilo zkonstruovat a využít pouze dva radarové přístroje - Sas a Borbála. Sas byl vyroben ve dvou exemplářích a Borbála asi ve čtyřech kusech. První jednotka typu Sas (Orel) byla instalována v létě 1943 na obranu hlavního města. V Sári a Jászkíséru byly vyrobeny a odzkoušeny armádou dva kusy zařízení Sas. Vývojová skupina zvolila pro jeho stanoviště vrchol kopce Jánoshegy, kde byl Sas instalován na špici Erszébet kilátó (Alžbětina rozhledna). Tento radar byl oficiálně označen jako LRB/K (LRB = Légvedelmi Rádió Bémerö neboli protiletadlové radiové vyhledávací zařízení). Písmeno K zde značilo účel radaru, tedy keresö - vyhledávání. Dal se v podstatě přirovnat k německému typu Freya, ale byl vlastním maďarským výrobkem.  Radar dosahoval špičkových výkonů - účinný dosah byl vyšší než 300 km. Dokázal například zjistit přelet většího počtu letadel přes vrcholky Alp od Jadranu směrem na Maďarsko. To byl ve válečných podmínkách všeobecného nedostatku informací i materiálů úctyhodný výkon výzkumníků, vývojářů i výrobce.

Jednotka měla kabinu obsluhy určenou pro dvě osoby přímo pod otočným držákem anténního systému. Anténa byla dvojitého tzv. matracového typu a pracovala s pulsním výkonem cca 40 kW na vlnové délce 300 cm; ta se dala měnit o cca 10 % směrem nahoru a dolů. Tato úprava však vyžadovala celodenní práci celé skupiny na přelaďování a rekalibraci spolu se součinností letectva, které muselo poskytnout na kalibrační lety svůj stroj obvykle na více než 4 hodiny.

O nasazení typu Borbála (Barbora) toho není mnoho známo. Oficiální značení bylo LRB/T (T značilo tüzérség, tedy dělostřelecký). Přístroj používal parabolickou anténu o průměru cca 300 cm a dosah byl do 30 km. Celkem byly zřejmě vyrobeny čtyři kusy pro protiletadlové jednotky, ale na frontu se na příkaz Němců nedostaly - tam byly dodány německé přístroje.

Posledním typem vyvinutým v Maďarsku byl letadlový radar LRB/V (V zde značilo vadász - tedy stíhací letoun). Přístroj byly vyvinut pouze v prototypu a namontován do stíhacího letounu Me 210, který byl vyroben v maďarském leteckém výzkumném ústavu RKI. Došlo k tomu však až v polovině roku 1944; přesto se přístroj podařilo i vojskově odzkoušet.

Maďarský klon německého radaru typu Würzburg, určený pro letouny zabývající se nočním stíháním, se už nepodařilo uvést do provozu a jeho vývoj zůstal nedokončen. Jediné, co po něm zůstalo, bylo jeho bojové jméno Bagoly (Sova).

Itálie

Italské válečné loďstvo - La Regia Marina - bylo ještě v červnu 1940 daleko od toho, aby mělo jakékoli radarové zařízení, které by jeho lodě mohlo před nepřítelem včas varovat za nepříznivých povětrnostních podmínek nebo v noci. To vše přes řadu let, po kterou se tomuto problému věnovaly značné prostředky a úsilí mnoha vědců. Stejně jako u Maďarů, tak i u Italů byli jejich němečtí spojenci při sdílení vědeckých poznatků nejen v tomto oboru skoupí na slovo.

První italské pokusy v oblasti radarové techniky byly podniknuty na základně Torra Chiaruccia u Říma. Tam za velení admirála Alberta Bottiniho byla provedena celá řada experimentů, která měla svůj původ v pracích Guglielma Marconiho z roku 1922. Ten umístil na admirálovo osobní auto radiový vysílač vlastní konstrukce s frekvencí 60 MHz a zkoušel zachytit odraz jeho signálu od kovových předmětů. Dalším zkoumáním tohoto jevu se zabýval Regio Instituto di Electrotecnica e Communicazione - RIEC - Královský ústav pro elektrotechniku a komunikace. Ten vznikl v roce 1928 z původního IERT založeného roku 1916 a vedeného admirálem Giancarlem Vallarim. Marconi demonstroval možnosti mikrovln při pokusu, kdy se mu podařilo jejich prostřednictvím navázat oboustranné spojení mezi Římem a Castelgandolfem.

Při dalších pokusech s anténou parabolického tvaru, tentokrát na střešní terase budovy Marinelettro poblíž Námořní akademie v Livornu v roce 1935, byl spolu s námořními důstojníky také profesor R. Ricamo. Následně vyvíjené zařízení bylo namontováno na střechu RIEC, kde probíhaly v létech 1936 až 1939 nejrůznější pokusy. Pokusy vedl profesor univerzity v Pise, bývalý námořní důstojník Ugo Tiberio, mj. také vědecká síla Instituto Radio dell´Esercito (Radiového institutu pozemního vojska) v Římě. Ten také vedl vzdělávání italských námořních důstojníků - specialistů pro tento obor. V roce 1936 vydal Ugo Tiberio první komplexní studii o radiotelemetrii, v níž teoreticky vyřešil problém výpočtu síly a detekce odraženého signálu.

Vyvinutá zařízení pod názvy EC1 (1936), EC2 (1937), EC3,  EC3bis, EC3ter a EC4 (1940 - 1941) pracovala na vlnové délce 60 cm a měla trychtýřové antény odděleně pro vysílání a příjem. Následně po důkladném prozkoušení byl typ EC3 verze „ter“ už pod označením Gufo namontován v roce 1943 na bitevní loď LITTORIO a verze EC3bis na bitevní loď VITTORIO VENETO. Italové vyvinuli i další radar - RDT4 pod kódovým názvem Folaga. RDT4 měl dvě parabolické antény umístěné vedle sebe odděleně pro příjem a vysílání a měl sloužit pro pobřežní protilodní a protileteckou obranu. Typ EC3 a EC3bis byl vyroben do kapitulace Itálie celkem ve třiceti kusech a RDT4 ve čtyřech kusech.

Teprve v červnu 1940 po vstupu Itálie do války po boku Němců předali zástupci Kriegsmarine u Regia Marina na přímý rozkaz admirála Raedera Italům stručné informace o existenci některých technických novinek; neposkytli jim kupodivu žádné informace o přístroji Dete, který byl instalován na některých německých hladinových jednotkách už od roku 1938. Italové dostali například poměrně podrobné informace o přístroji Freya poslední verze, ale ten byl pro účely nasazení na lodích naprosto nepoužitelný. To, že nepřítel - britská Mediterranean Fleet - má nějaké palubní zařízení na detekci lodí v noci, se Italové začali domnívat až po katastrofickém výsledku bitvy u Matapanu. To jim pak Němci následně na konci března 1941 na jejich dotaz potvrdili.

Na počátku roku 1942 po neúspěšných pokusech urychlit vlastní vývoj funkčních lodních radiolokátorů, nazývaných v Itálii radiotelemetro, jim Němci po mnoha urgencích poskytli funkční vzorek radaru Dete, který byl namontován na torpédoborec LEGIONARIO. Tam se ukázal v nejrůznějších nočních operacích jako velmi užitečná věc. Vlastní italský radar byl poprvé umístěn na loď v létě roku 1941 a onou lodí byla bitevní loď LITTORIO. Za velice krátkou dobu však byl opět odmontován kvůli nepřetržitým problémům s poruchovostí a nepřesností údajů.

První skutečně funkční radar italské provenience byl EC3ter Gufo (Sova) a ten byl také až do konce války Italů na straně Osy dodáván na nejrůznější lodě. Velkým problémem, který se nepodařilo vyřešit, byl důkladný výcvik obsluh a dodávky speciálních materiálů a dílů od Němců; proto lze směle konstatovat, že veškeré operace italského válečného námořnictva proběhly bez významné pomoci vlastního radaru.

Pozemní vojsko - Regio Esercito - stejně jako letectvo - Regia Aeronautica - se snažily o vlastní vývoj, přičemž používaly některé poznatky získané při pokusech RIEC. Byla vyvinuta celá řada prototypů zařízení jak radarových, tak přístrojů na rušení nepřátelských radarů pod názvy Argo, Vespa, Razza, Veltro, Lepre a Lince, přičemž poslední typ se dočkal skutečně operačních verzí Lince Vicino a Lince Lontano. Ty byly zkonstruovány inženýrem Castellanim. K 8. září 1943 bylo na italských vojenských lodích namontováno celkem 13 radarů Gufo a 4 Folagy. Jednotky, které do italské kapitulace procházely velkou opravou nebo byly nově postaveny, obdržely při té příležitosti nějaký typ radaru nebo výstražného zařízení proti radaru. Ve čtyřech případech se to dokonce týkalo i torpédových člunů.

Aby tristní situaci ve využívání radarové techniky alespoň trochu zmírnili, vyžádali si Italové od svých německých spojenců dodávky jejich spolehlivých a vyzkoušených lodních radiolokátorů. Po nechutných tahanicích konečně obdrželi kromě již zmíněného funkčního vzorku DeTe také v nevelkém množství pro montáž na lodích typy FuMO 24, FuMO 25, FuMO 30 pracující na frekvenci 368 MHz a výstražné přístroje pro frekvence 120 až 333 MHz. Právě ty se pak nejčastěji objevovaly na italských lodích spolu s těmi z italské vlastní produkce. Výstražné systémy jako výhradně pasivní zařízení měly tu samozřejmou výhodu, že byly jednodušší na konstrukci, výrobu i montáž a nijak neprozrazovaly svého nositele. Nezanedbatelnou předností byla i poměrně nízká cena a malá náročnost na obsluhu i údržbu takového zařízení.

Po uzavření  příměří byly všechny funkční jednotky a prototypy převedeny pod pravomoc nově vzniklého letectva Republiky - Aeronautica Repubblicana. Na výrobě italských radarů se podílely hlavně společnosti SAFAR, Allocchio Bacchini, Radio Marelli, Philips Italiana, Officine Marconi, FIVRE a od roku 1942 také Telefunken Italiana. Hlavními konstruktéry italské radarové techniky byli ing. Ernesto Monti (od 1936), ing. Arturo Castellani (od 1941), prof. Francesco Vecchiacchi (1941) a C. Pistoia (1942).

Prameny:

• Časopis Rivista Maritima, Vol. 425 č. 12, prosinec 1976, strany 17 - 30
• Časopis Rivista Maritima, Dodatek k ročníku CXXXIX, část pod názvem „La storia delle Telecommunicazioni“, Archivio Storico della Marina Militare, červen 2006
• Salvatore Romano: Regia Marina Italiana - Il Radar Italiano - di Archivio Storico della Marina Militare. Článek v revue Academia Navale di Livorno, bez data.
• Fondazione Guglielmo Marconi (Nadace Guglielma Marconiho), Pontecchio Marconi, Bologna
• Péter Renner: Role maďarských inženýrů ve vývoji radarových systémů, překlad, Periodica Polytechnica Ser. Soc. Man. Sci. Vo. 12, č. 2, strany 277 - 291, 2006
• Russell Burns, Sborník „Radar development to 1945“, článek: prof. M. Calamia, cpt. R. Palandri - Storia dell´radio telemetro Italiano, str. 97 - 105 anglického překladu.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials  in question qualifies as fair use under United States copyright law."