Poslední boje 9. armády (duben-květen 1945) – Předehra (II. část)

Sobota 14. dubna 1945

V noci z 13. na 14. dubna se na kostřínské předmostí přesunula 3. úderná armáda, která až dosud byla na východním břehu Odry a zaujala pozice mezi 47. a 5. údernou armádou. Aby byla její přítomnost co nejdéle utajena, její přední okraj bránily jednotky 89. gardové střelecké divize (generálmajor M. P. Serjugin) 5. úderné armády. V 5:30 (7:30 moskevského času) po desetiminutovém dělostřeleckém přepadu zahájilo 32 průzkumných oddílů (zesílené střelecké prapory a trestné roty podporované tanky, samohybnými děly a dělostřelectvem) sovětské 8. gardové, 5. úderné, 69., 47. a 33. armády průzkum bojem. V omezené míře provedla průzkum bojem i 1. polská a 61. armáda. Ze vzduchu je podporovaly přidělené jednotky 16. letecké armády.

Sovětské divizní dělostřelectvo – kanón vz. 42 ráže 76 mm

Radista gardový rudoarmějec N. Tkačenko z jednotek 8. gardové armády na to vzpomíná:

„Usínal jsem, když do pohotovostního úkrytu vběhl telefonista. „Tkačenko, rychle radiostanici a do auta!“ Než jsme vyjeli, přišel náš podplukovník a ještě nějaký plukovník. Náš podplukovník se mě zeptal: „Tak co, Tkačenko, máš rádio v pořádku?“ „V pořádku, soudruhu podplukovníku, bude dělat co může“, odpověděl jsem. „Tak jen aby“, zavrčel podplukovník…. Vyjeli jsme. Ke stanovišti velitele to byly 3 kilometry. A už vidíme vršek. Auto jsme zavezli vlevo do úžlabiny a sami se stanicí na kopec. Zapojili jsme, naladili a za půl hodiny jsme měli spojení se všemi našimi podřízenými… V 7:30 se ptáme oddílů na jejich přípravu. Všechny jsou v pohotovosti. Nepřestávám se dívat na hodinky. Velitel pluku dává rukou znamení. Připravit se! Radisté mají naladěno na příjem. „Pal!“ Všechny stanice odpovídají: „Rozuměli – pal! Přijato – pal! Pal…“ Do ticha zakvílely Kaťuše. Do toho hned všechno ostatní. Celé předmostí se zamotalo, rozhýbalo a rozeřvalo. Kam koukneš, všude jen a jen záblesky výstřelů. Po deseti minutách vyletěly rakety. Palba zesílila. Vyrazila pěchota. Začala přicházet hlášení: „Vesnice Alt Tucheband obsazena. Samota Hakkenau zaminována.“ Byl jsem si jistý, že začala ofenzíva na Berlín. A zatím to byl pouze průzkum bojem.“

Nástup do útoku se však neobešel beze ztrát – některé průchody minovými poli nebyly dostatečně označeny, a tak první ztráty, které Sověti utrpěli, byly paradoxně způsobeny vlastními minami. I přes to však byl postup průzkumných oddílů více než slibný. První den postoupily sovětské jednotky o cca 2-5 km a obsadily první obranné pásmo Němců.

47. a 5. úderná armáda útočila severně od železnice Küstrin-Gorgast. 32. střelecký sbor (generálmajor Dmitrij Sergejevič Žerebin) 5. úderné armády zatlačil jednotky 9. FallD k Zechinu, jednotky 9. střeleckého sboru (generálmajor Ivan Pavlovič Roslij) téže armády podporované 220. tankovou brigádou (plukovník Narutski) a 92. těžkým tankovým plukem (podplukovník Mjasnikov) vytlačily jednotky německé 20. PzGrD z obranných postavení východně od Golzowa, obsadily železniční stanici Golzow a vojenské cvičiště a donutily 20. PzGrD ustoupit k městu Golzow, Annahow a Herzerssaus. 

8. úderná a část 69. armády útočila jižně od železnice Küstrin-Gorgast. 4. gardový střelecký sbor a 29.gardový střelecký sbor (generálporučík Afanasij Dmitrijevič Šemenkov) 8. úderné armády zatlačil na svém úseku jednotky 20. PzGrD a 303. ID. Rozšíření předmostí na těchto úsecích fronty umožnilo 2. gardové tankové armádě přesunout v noci na západní břeh Odry čelní tankové brigády 12. gardového tankového sboru (generálmajor Nikolaj Matvejevič Těljakov), 9. gardového tankového sboru (generálmajor Nikolaj Denisovič Vedějeněv) a 1. mechanizovaného sboru (generálporučík Semen Mojsejevič Krivošejn) které zaujaly pozice na čáře Genschmar – Kietz. Tankové brigády 1. gardové tankové armády patřící k 11. gardovému tankovému sboru (plukovník Amazat Chačaturovič Babadžanjan), 8. gardovému motorizovanému sboru (generálmajor Ivan Fedorovič Dremov) a samostatného 11. tankového sboru se také přepravily přes Odru a zaujaly pozice na čáře Gorgast – Reitwein.

Neděle 15. dubna 1945

Ráno provedla svůj průzkum bojem i 3. úderná armáda. 5 zesílených praporů za podpory dělostřelectva a tanků zaútočilo na obrannou linii 309.ID. Útok byl tak prudký, že někteří důstojníci německé 9. armády (9. Armee) ho považovali za začátek sovětské ofenzívy. Generál Busse o tom později řekl:

„V prostoru CI.AK nepřítel postoupil o víc než 5 km směrem na Wriezen. Předmostí se tak v tomto prostoru prohloubilo na 15 km a začalo být vhodné pro rozmístění velkých sil. Ztráty na mužích a materiálu byly na obou stranách vysoké, ale naše nebylo možné v žádném případě nahradit – vážná situace.“

Odražení sovětských předzvědných oddílů stálo 9. Armee hodně sil. Nedostatek munice v dělostřeleckých jednotkách byl tak zoufalý, že v mnoha bateriích bylo povoleno vypálit pouze 6 granátů na dělo a den. Nákladní vozy, které byly poslány do muničních skladů v Münchebergu, v nich našly pouze granáty ráže 7,5 cm, což bylo pro baterie vyzbrojené houfnicemi ráže 10,5 a 15 cm zcela k ničemu. Na rozkaz generála pěchoty Busseho bylo rozhodnuto zasadit do boje jednotky záložního LVI.PzK, které měly posílit bojeschopnost stávajících prvosledových sborů. Rozdělení jednotek proběhlo následovně:

20. PzGrD a 9. FallD byly vyjmuty z XI. SS-AK a předány pod velení záložního LVI. PzK. Jednotky 9. FallD se rozmístily na čáře Letschin – Zechin, v záloze u Gusowa zůstal 27. FJR (Oberst Arthur Menke). V předcházejících bojích silně zeslabená 20. PzGrD vytvořila s PzD „Müncheberg“ jednu bojovou skupinu pod velením generálmajora Mummerta a zaujala pozice na čáře Zechin – Alt Tucheband.

25. PzGrD, jedna z nejbojeschopnějších jednotek 9. Armee, byla od LVI. PzK odvelena do zálohy CI. AK a měla zaujmout pozice jižně od Wriezenu.

600. ID (russ.) opustila prostor jižně od Frankfurtu nad Odrou a podle rozkazu OKH z 13. dubna se začala přesouvat do prostoru severně od Chotěbuze (divize přešla do podřízenosti HG „Mitte“).

Ve 21:00 došel na velitelství 9. Armee rozkaz ze štábu HG „Weichsel“: „Ustupte a zaujměte postavení ve druhém obranném pásmu.“ Nejtěžší boje 9. Armee teprve čekaly…

Německá pěchota a útočné dělo StuH 42 se připravují na odražení sovětského útoku.

Na sovětské straně mezitím vrcholily přípravy ke konečnému útoku. Politické orgány sovětské armády se snažily vnést do jednotek duch svornosti a naplnit vojáky odhodláním. V noci z 15. na 16. dubna vyrazili do předních okopů političtí pracovníci, aby všem vojákům přečetli výzvu Vojenské rady 1. běloruského frontu k dobytí Berlína.¹⁾ Zároveň bylo uloženo, aby šly jednotky do boje s bojovými gardovými zástavami v čele. Tak na to vzpomínají sovětští vojáci:

Gardový kapitán A. Kuliš:

„Současně s rozkazem k ofenzívě jsme dostali i výzvu Vojenské rady 1. běloruského frontu… Vypravili jsme se s výzvou na přední okraj, aby se všichni ti, kteří nespouštějí oči z nepřítele, dozvěděli očekávanou zprávu.“

Velitel praporu 216. střeleckého pluku 79. gardové střelecké divize gardový major Jefim Grigorjevič Citovskij:

„Naše okopy se táhly podél silnice po břehu Odry k Frankfurtu. Po setmění jsme vídali kužele světlometů a záblesky protiletadlových děl. Bylo to v Berlíně. Když spojenci létali bombardovat Berlín, řadili se do bojových formací přímo nad námi. V noci ke mně do zemljanky přišel můj politický zástupce poručík Grjebcov. Šel ze štábu pluku a přinesl balík letáků. Bylo na nich provolání vojenské rady 1. běloruského frontu. Když jsem si přečetl, že soudruh Stalin nařizuje dobýt Berlín, cítil jsem, že tato slova patří v první řadě nám, kteří stojíme přímo před Berlínem… Šel jsem se podívat do okopů, jak je prapor připraven k vyražení. 16. dubna ve 4:00 se v okopech objevil zástupce velitele pluku s jedním štábním důstojníkem. Nesli náš plukovní gardový prapor, vyznamenaný řádem Rudého praporu. Na plátně byl vyšit Leninův portrét. Oba důstojníci prošli s rozvinutým praporem všemi okopy. Gardový prapor jsme si vybojovali ve Stalingradu a donesli jsme jej až k Odře. Teď jsme pod ním měli jít na Berlín.“

Vojáci byli také nabádáni k ostražitosti před „úskočnými metodami nepřítele“ a upozorňováni, že sklady alkoholu a potravin jsou zcela jistě otráveny. Ve skutečnosti se však tyto fámy rozšiřovaly ve snaze (nutno podotknout marné) zamezit opilství mezi vojáky. Přestože za sebou Němci často nechávali výbušné nástrahy²⁾, jen velmi zřídka se stávalo, že by byly některé produkty záměrně otráveny. Na problém alkoholismu některých sovětských vojáků si stěžovalo i politické oddělení 1. běloruského frontu, zvláště pak upozorňovalo na častou opilost řidičů, kteří způsobovali mnoho nehod a zbytečných ztrát vojáků před nadcházející ofenzívou. Politický aparát frontu se proto snažil proti těmto jevům rázně zakročit. Například zástupce velitele 1455. střeleckého pluku, který před útokem dovolil mužstvu vydat vodku, byl okamžitě zbaven funkce a postaven před válečný soud.

K předním pozicím také začaly najíždět nákladní vozy s podivným nákladem. Radista gardový rudoarmějec N. Tkačenko:

„Večer jsme se přestěhovali s naší radiostanicí na nové velitelské stanoviště… Byla už úplná tma. Vyšel jsem ze sklepa a uviděl jsem řadu nákladních aut. Jela jako průvod černých stínů a místo karoserií měla něco jako veliké kotle, ve kterých se vaří asfalt. Každé auto bylo přikryté plachtami a zamaskované stromky. Zalezl jsem do sklepa a zeptal se podplukovníka, co je to za průvod. Usmál se a vysvětlil mi, že to jsou světlomety. Všichni jsme se podivili. „Načpak tady světlomety?“ „Počkejte, uvidíte“, řekl nám, a víc ani slovo.“

Velitel praporu 216. střeleckého pluku 79.gardové střelecké divize gardový major Jefim Grigorjevič Citovskij:

„V mělkých okopech bylo plno vody. Vojáci stáli v blátě, samopaly připraveny. Kulomety byly na stanovištích. Až k okopům zajížděly obrovské nákladní vozy. Přivážely na přední okraj světlomety. Nikdy jsme ještě tyhle lampy blízko našich okopů neviděli a nedovedli jsme si představit, co tu s nimi budou dělat.“

Světlomety patřily ke 43. pluku světlometů a je dnes málo známou skutečností, že obsluhu těchto zařízení tvořily výhradně ženy a pouze důstojníci byli muži. Všichni dostali přísný zákaz komukoliv odpovídat na otázky ohledně svého bojového úkolu. Podle vzpomínek jedné z nich byli vojáci v první linii nemile překvapeni jejich přítomností:

"S tlumenými motory jsme přijely k přednímu okraji naší obrany a rozmístily projektory v šachovnicovém postavení. U každého projektoru byla dvě děvčata. Když jsme se ve tmě rozkoukaly, viděly jsme všude množství tanků a samohybných děl...maskovaných sítěmi a větvemi stromů. Pouze naše reflektory a automobily, které dodávaly proud pro naše světlomety, byly bez maskování. Náš příjezd byl tak neočekávaný, že vojáci na nej zpočátku vůbec nereagovali. Pak ale začali nadávat že prozradíme jejich pozice...Hlasitým šeptem nás proklínali, nadávali a říkali: "Báby v přední linii - to znamená neúspěch útoku!" My jsme beze slova připravovaly naše reflektory..."

Sovětský nákladní automobil ZiS 12 se světlometem

Před čelní jednotky nastoupily opět oddíly ženistů. Celkem 35 ženijních praporů a jeden odminovací tankový pluk čistilo průchody v minových polích před druhou obrannou čárou Němců, odminovávaly se prostory, které sovětská vojska obsadila a zřizovaly nové průchody ve svých vlastních minových polích. Na provedení tohoto úkolu měli ženisté velmi málo času, přesto se jim ale do začátku útoku podařilo vytvořit na 300 průchodů (6-10 m široký pro pěchotu, 15-30 m široký pro tanky) a zneškodnit na 10.000 vlastních a 30.000 německých min. I zde se však stávalo, že některé průchody byly úzké a špatně značené, což mělo Sovětům přinést další zbytečné ztráty…

Mapa postavení jednotek 15. dubna 1945 (klikni pro zvětšení)

Poslední boje 9. armády (duben-květen 1945) - Úder (III. část)

Poslední boje 9. armády (duben-květen 1945) - Přípravy (I. část)

Zkratky:
FallD – parašutistická divize
FJR – parašutistický pluk
HG – skupina armád
ID – pěší divize
PzD – tanková divize
PzGrD – divize tankových granátníků

Poznámky:
1) Výzva vojenské rady 1. běloruského frontu:

Bojoví kamarádi!

Naše Vlast a celý sovětský národ nařídily vojskům našeho frontu rozbít protivníka na přístupech k Berlínu, dobýt hlavní město fašistického Německa – Berlín a vztyčit nad ním Prapor Vítězství!

Přišel čas uštědřit nepříteli poslední úder a navždy zbavit naší Vlast strachu z války ze strany německo-fašistických banditů. Přišel čas osvobodit z fašistického zajetí naše otce a matky, bratry a sestry, manželky a děti.

Drazí soudruzi!

Vojska našeho frontu prošla za čas Velké Vlastenecké války těžkou ale slavnou cestu. Bojové zástavy našich oddílů a jednotek jsou ověnčeny slávou vítězství, která získala nad nepřítelem na Donu a u Kurska, na Dněpru a v Bělorusku, u Varšavy a v Pomořansku, na Ukrajině a na Odře.

Slávou našich vítězství a také svou krví jsme si vybojovali právo útočit na Berlín a jako první do něho vstoupit, jako první přinést hrozivá slova přísného rozsudku našeho národa hitlerovským okupantům.

Vyzýváme vás vyplnit tento úkol s vám vlastní vojenskou chrabrostí, ctí a slávou. Prudkým úderem a hrdinským útokem dobyjeme Berlín, jinak ruští vojíni nevstoupí do Berlína jako první.

…Na vás, soudruzi, závisí překonání poslední obranné čáry nepřítele a dobytí Berlína.

Za naši Sovětskou Vlast – vpřed na Berlín! Smrt německým okupantům!

2) Během průzkumu bojem provedeného 14.-15. dubna 1945 byla v německých zákopech objevena ruská munice, která však byla místo střelným prachem plněna výbušninou. Proto vydal 1. běloruský front 15. dubna směrnici, ve které se zakazovalo všem vojákům používat ruskou munici, která byla objevena v německých postaveních.

Použitá literatura:
1945 Das Jahr der endgültigen Niederlage der faschistischen Wehrmacht, Gerhard Förster, Richard Lakowski, Berlin 1975
Artyleria rakietowa Wehrmachtu, Zygmunt Czarnotta, Zbigniew Moszumanski, Warszawa 1995
Berlin, Heinz Bergschicker, Berlin 1965
Berlin: The downfall 1945, Antony Beevor, London 2003
Bitva o Říšský sněm, Tony Le Tissier, Brno 2003
Der zweite Weltkrieg, Heinz Bergschicker, Berlin 1987
Geschichte der Polnischen Armee, Stanislaw Gac, Leszek Grot, Wieslaw Szota, Berlin 1978
Hetzer, Vladimír Francev, Charles K. Kliment, Milan Kopecký, Praha 2001
Koněc tretěgo reicha, Vasilij Ivanovič Čujkov, Moskva 1973
Letecká válka 1939-1945, Olaf Groehler, Praha 1981
Na ostrie glavnovo udara, Michail Jefimovič Katukov, Moskva 1974
Nastupajet udarnaja, Georgij Gavrilovič Semjenov, Moskva 1986
Obrněná technika 1, 2, Ivo Pejčoch, Praha 2000, 1999
Pád orlice, Robin Cross, Plzeň 1998
Panzer III, Zbigniew Borawski, Janusz Ledwoch, Warszawa 1994
Panzergrenadierdivision „Grossdeutschland“, Horst Scheibert, Texas 1987
Panzerwaffe, Marcin Bryja, Warszawa 1996
Piechota niemiecka vol. I, II, III, Marcin Bryja, Warszawa 1999, 2000
Poslední bitva, Cornelius Ryan, Praha 1993
Poslednij šturm, Fedor Danilovič Vorobjev, Moskva 1975
Soldat, Siegfried Knappe, Praha 1995