Ženijní vyloďovací člun - Pionierlandungsboot a jeho vývoj

Stejně jako jiné složky Wehrmachtu se i ženisté pozemního vojska museli chtě nechtě zabývat problémy, které vznikly z potřeby převážet po rozsáhlých válčištích armádní náklady. Ať už to byly jednotky, jejich výzbroj a výstroj nebo jiný vojenský materiál, velmi často bylo nezbytné jej vylodit buď v malém přístavu nebo přímo na volné pobřeží či říční břeh. A tak vznikly kromě jiných typů i ženijní vyloďovací čluny - Pionierlandungsboote.

Speciální plavidlo ženistů pozemního vojska (Wehrmacht - Heer) nazývané Pionierlandungsboot, tedy ženijní vyloďovací člun známý pod zkratkou Pilabo nebo také PiLb, se objevilo a také osvědčilo na všech válčištích. Bylo používáno především na kratší vzdálenosti – jeho nejčastějšími působišti byly Messinská úžina ve Středozemním moři, Kerčská úžina v Černém moři, norské fjordy a Baltik. Ale bylo k vidění také u severoafrického pobřeží Středozemního moře, v Egejském moří a na Jadranu, podél pobřeží Černého moře a na větších tocích jako je Dunaj. Zásadním rysem jeho koncepce byla vyloďovací sklopná rampa na přídi pro vykládku nákladu na volné pobřeží, vlastní pohon a schopnost přepravy po železnici. Stejně jako u dalších podobných typů malých plavidel se schopností vyloďování na volné pobřeží (MFP, MAL, MNL, prámy Siebel atp.) potřeba jeho co nejrozvinutější produkce v průběhu válečného konfliktu neustále rostla. Byly průběžně vyvíjeny nejrůznější varianty pro specializované úkoly a válčiště.

Pionierlandungsboot nebyl prvním plavidlem tohoto typu, které bylo v Německu nasazeno na frontě. Už za 1. světové války byl německými ženisty pozemního vojska vyvinut a v bojích úspěšně odzkoušen tzv. Pferdeboot – člun pro přepravu koní. V období mezi oběma světovými válkami pokračovali zvolna němečtí ženisté pozemního vojska v pracích na vývoji tohoto plavidla i přes malý zájem vrchního velení a značně omezené prostředky. V té době se přitom námořnictvo vývoje podobných plavidel zcela zřeklo.

Při výstavbě Wehrmachtu od roku 1935 se stal požadavek armádních ženistů na podobné použitelné vyloďovací plavidlo velmi naléhavým. Povolen byl však pouze vývoj Sturmbootu – útočného člunu pro pěchotu. Požadavky na plavidlo vycházející ze starého Pferdebootu, které by bylo větší a mělo vlastní pohon, putovaly hierarchií vojenských pánů mezi roky 1935-1940 jen zvolna a napůl neoficiálně, což mělo ten nepříjemný důsledek, že financování vývoje z armádních prostředků bylo rovněž napůl neoficiální a zdroje tedy značně omezené. Přesto bylo toto téměř ilegální úsilí korunováno úspěchem, protože ženisté pozemního vojska byli jedinou složkou ozbrojených sil nově militarizovaného Německa, která měla na počátku války k dispozici vypracované plány na vyloďovací plavidlo už téměř schopné sériové produkce.

Uskutečněný návrh tohoto plavidla pod názvem Pionierlandungsboot 38 (PiLb 38) uviděl jako prototyp světlo světa v hamburských loděnicích už roku 1937, ale rozhodně nebyl ještě koncepčně zcela vyzrálý. Mimo jiné z důvodů omezených nákladů na vývoj rezignovali jeho tvůrci na možnost přepravy vyloďovacího člunu po částech – trup nebylo možno dělit na sekce přepravitelné samostatně například po železnici. Přes jinak poměrně dobré vlastnosti byl proto člun nakonec zařazen pouze do civilní sféry.

Následující typ ženijního vyloďovacího člunu nazvaný Pionierlandungsboot 39 (též PiLb 39 nebo Kleines L-Boot 10) byl vyráběn jako prototyp v loděnici Rolandwerft v Brémách, ale ještě před dokončením stavby velení ženijního vojska rozhodlo, že plavidlo bude přemístěno do loděnice Bodan-Werft v Kressbronnu na Bodensee a dohotoveno tam. Plavidlo bylo označeno jako Prototyp A a dne 16. července 1940 absolvovalo přejímací zkoušky. Ty byly sice úspěšné, ale plavidlo označené jako Prototyp B a dodané loděnicí Bodan-Werft jako předsériový typ člunu Pionierlandungsboot 39 bylo v mnoha ohledech lepší. Proto bylo objednatelem úředně převzato po přejímacích zkouškách dne 13. září 1940 a dodáno ženistům dne 30. září téhož roku.

Ženisté pozemního vojska a sama loděnice Bodan-Werft byli v osobě ředitele loděnice Otto Kempfa naladěni na společnou notu už od založení firmy roku 1919 a to bylo důvodem jejich úspěšného partnerství.

U typu PiLb 39 bylo možno obě vodotěsné poloviny trupu člunu přepravovat odděleně jak po železnici, tak i po silnici díky přijatelným vnějším rozměrům a po přepravení na místo vzájemně spojit šroubovými spoji. Každá podélná zrcadlově převrácená polovina trupu se skládala ze sedmi vodotěsných oddělení. Na lodní přídi byla dvoukřídlá vrata, ze kterých se po otevření vysunovala a k podlaze rampy upevnila dvoustopá výkladnice sloužící k nakládce a vykládce. Ke spojení nákladového prostoru s dvoustopou výkladnicí sloužila výklopná rampa. Smontovaný člun bylo možno za závěsná oka umístěná na zesílené palubě zavěsit na lanech na bok nákladní lodě a tak jej přepravovat na delší vzdálenosti do prostoru vylodění. Zkoušky tohoto zařízení proběhly v březnu roku 1941 u ostrova Wolin, kde byly plně naložené PiLb 39 vyzdviženy z hladiny, upevňovány na boky nákladních lodí ISAR a TŰBINGEN s využitím jejich jeřábových výložníků a následně spouštěny zpět na vodu v různé denní a noční době a za stavu moře až do 5° Beaufortovy stupnice.

Pionierlandungsboot 39 v Itálii při zásobování malých posádek. Foto Bundesarchiv_bild_101i-303-0586-02

V letech 1940 až 1942 bylo postaveno celkem 72 vyloďovacích ženijních člunů PiLb 39 včetně obou prototypů A a B. První operační nasazení těchto plavidel se uskutečnilo v rámci přípravy a nácviků činnosti v průběhu plánované operace „Seelöwe“. V květnu a červnu roku 1941 pak první ženijní vyloďovací čluny začaly fungovat u severoafrického pobřeží při zásobování jednotek Deutsche Afrika-Korps. Další jednotky tohoto typu později vyvíjely činnost v takřka celém Středozemním moři, v norských pobřežních vodách, v Černém a Baltském moři a na mnoha dalších místech.

I přes dobré hodnocení vlastností PiLb 39 bylo kvůli zkušenostem z bojového nasazení zjevně zapotřebí vyvinout větší a prostornější plavidlo tohoto typu. Zjištění, že schopnost nakládat a vylodit větší množství kusových nákladů a techniky je značně omezená, vedla ke zkonstruování zvětšené varianty nazvané pracovně „Groß L-Boot 40“, kterou záhy po zadání objednávky prototypu vyprodukovala již zmiňovaná loděnice Bodan-Werft. Dne 21.3. 1941 byl prototypový vyloďovací člun Pionierlandungsboot 40 připraven k přejímacím zkouškám. Byl kromě již vyzkoušených vlastností, které zdědil od předchozí verze, rovněž schopen přepravy po železnici i přes zvětšenou nosnost. V rocích 1941 až 1944 mělo být postaveno celkem asi 300 jednotek PiLb 40, archivní dokumentace však potvrzuje číslo o zhruba padesát jednotek nižší, a to včetně speciálních verzí, jakou byl také dobře sloužící dílensko-opravárenský člun (například člun taktického značení 374). U firmy Bodan-Werft v Kressbronnu bylo postaveno jen 27 jednotek tohoto typu, o zbytek z celkového počtu se podělily různé loděnice v celé Třetí říši.

Několik jich dokonce bylo vyrobeno podle archivních německých pramenů v tehdejších okupovaných zemích a podle všeho se nejméně jeden kus zrodil také na skluzu libeňské loděnice firmy Praga ve Voctářově ulici v Praze. Pamětník, který se mi v roce 1970 o tomto plavidle opakovaně zmiňoval, pracoval v té době v holešovickém přístavu a na vlastní oči viděl, jak v létě 1943 tento člun plul po hladině Vltavy a prováděl manévrové zkoušky. Včetně výzbroje jej pak po určité době spatřil a identifikoval v biografu při promítání tehdejšího Deutsche Wochenschau – filmového zpravodajského týdeníku.

Pionierlandungsboot 40 vyloďuje techniku na východní frontě. V pozadí čekají další dva čluny stejného typu

I tento typ ženijního vyloďovacího člunu se v každodenní praxi na bojištích osvědčil, jak potvrzují například záznamy z válečného deníku Landungspionierbataillon 86 působícího na Černém moři. Vývoj techniky a s ním i pokračující změny válečné situace na frontách u v zázemí si však vynucovaly další změny a zásahy do produkce těchto plavidel.

V březnu roku 1942 byl proto vypracován návrh konstrukce člunu Pionierlandungsboot 41 (PiLb 41, rovněž zvaný „Groß Landungsboot 41“). Tato konstrukce se stala určitým přelomovým stupněm ve vývoji německých vyloďovacích plavidel určených pro potřeby pozemního vojska. Loděnice Bodan-Werft na rozdíl od dvou předchozích typů, které byly toliko zvětšením a zdokonalením předchozích plavidel, vyvinula úplně novou konstrukci. Jednou ze zásadních odlišností byla schopnost rychlého rozebírání a opětné montáže. Dosavadní způsob spojování částí plavidla šroubovými spoji byl nahrazen nově vyvinutým vodotěsným spojením pomocí speciálních háků, kterýžto způsob mnohonásobně zkrátil čas potřebný pro montáž či demontáž. Tím se operativnost v nasazování na různých místech velmi významně zvýšila. Předchozí konstrukce byly vybaveny zakulacenou rozevíratelnou přídí, která v sobě skrývala sklopnou rampu a vysunovací můstky – výkladnice. Celé toto komplikované zařízení vyžadovalo pro zprovoznění vykládky a nakládku poměrně značnou dobu a bylo výrobně dost náročné. Proto je konstruktéři nahradili plochou přídí na způsob prámu, která se dala snadno sklopit a sloužila jako nakládací a vykládací rampa. Současně se sklopením rampové přídě se naklápěla i část palubní ložné plochy – její přední podlahové díly, což umožnilo rychlý a bezproblémový pohyb nákladu ven i dovnitř. Čas potřebný u nové konstrukce na otevření přídě a zahájení manipulace s nákladem se oproti starému typu snížil z původních 70 sekund na pouhých 5 sekund!

Podle archivních pramenů, které jsou bohužel poměrně kusé, mělo být do konce války podle plánu vyrobeno okolo 150 kusů PiLb 41, ale skutečnost se zřejmě pohybovala někde mezi 50 až 100 jednotkami. Mnoho jich zůstalo nedokončeno a řada z nich byla dokonce dohotovena a předána po konci války Spojencům. Proto se s nimi můžeme setkat pouze ve zmínkách o jejich nasazení na Jadranu nebo Baltu. Tento typ byl vyroben také v několika úzce specializovaných verzích, které se nedostaly do sériové produkce. Jako příklad za ostatní – pars pro toto – mohou sloužit čluny taktického značení 503 anebo 507. První byl upraven na nosič Sturmbootů a druhý byl přeměněn pomocí dodatečného opancéřování o tloušťce cca 25 mm a montáže protitankového kanonu ráže 50 mm PAK 38 na podivné plavidlo údajně určené pro boj s nepřátelskými obrněnými čluny a tanky na východní frontě.

Jako svérázná upomínka na četná válečná nasazení ženijních vyloďovacích člunů při dopravě jednotek Wehrmachtu a převážení válečných uprchlíků z východu na západ po Baltu v průběhu roků 1944 a 1945 byl jeden z člunů typu PiLb 41 s taktickým značením 534 umístěn jako pomník v bývalé hale na letišti v bavorském Oberschleißheimu (kousek od Mnichova) s nápisem: „Ein Boot landet 1984 am Flugplatz Schleißheim zur Erinnerung an die Flucht und Vertreibung nach dem II. Weltkrieg“. Čili, loď vlastně slouží jako vzpomínka na tzv. „Útěky a vyhánění“, o válečných nasazeních se tu přímo nepíše nic. Ale vraťme se zpět do dob 2. světové války.

Jak válka postupovala a měnily se možnosti i potřeby jak fronty, tak průmyslu, probíhaly souběžně také další konstrukční práce na nových typech vyloďovacích plavidel pro potřeby pozemního vojska. Ženijní vyloďovací člun 43, neboli Pionierlandungsboot 43, byl výsledkem zúročení zkušeností a požadavků vojsk na zvětšení nákladové plochy.

Konstrukce vypracovaná již velmi zkušenou a vyzkoušenou loděnicí Bodan-Werft byla po předvedení propočtů a technických výkresů jednoznačně odmítnuta jako příliš nákladná ve výrobě jak z hlediska potřeby normohodin, tak i materiálů, často již značně deficitních. Proto byli konstruktéři donuceni svou práci zcela přehodnotit a kvůli nedostatku času převzít jako základ konstrukce již vyprodukované bárky Marine-Artillerie-Leichter (MAL) taktických čísel 39 a 40. Na jejich základě byly vyrobeny dva prototypy plnohodnotných vyloďovacích plavidel. Hlavními změnami oproti původní konstrukci MAL bylo použití změněných příďových pontonů, aby na nich bylo možno usadit sklopné vyloďovací rampy nového typu. Ostatní trupové oddíly bárky MAL byly změněny pouze natolik, aby vyhovovaly specifickým podmínkám pro vyloďovací plavidla.

Obě takto vzniklá plavidla byla vyzkoušena v průběhu roku 1944 a na počátku roku 1945 byla nasazena do operační služby na východním Baltu. Další sériová výroba tohoto typu však byla zrušena ve prospěch zcela nově zkonstruovaného ženijního vyloďovacího člunu Pionierlandungsboot 45.

V roce 1943 požadovala Hlavní komise pro výstavbu lodí – Hauptausschuss Schiffbau, odpovědná za stavbu vojenských plavidel, aby kvůli racionalizačním opatřením ve výrobě byl vyvinut jednotný typ vyloďovacího plavidla pro potřeby jak Luftwaffe, tak Kriegsmarine a pozemního vojska (Heer). Tento takzvaný Jednotný vyloďovací člun – Einheitslandungsboot EL – byl konstrukčně přepracován ženisty vyloďovacích jednotek pozemního vojska tak, že použili dva zvláštní díly přídě vyrobené v loděnici Bodan-Werft. Jednotka byla převzata jako Pionierlandungsboot 45. Oba prototypy (PiLb 45/I a PiLb 45/II) byly zabaveny postupujícími vojsky Spojenců a do operačního nasazení pod vlajkou německé Třetí říše se tudíž nedostaly.

Konstrukční protinávrh vypracovaný loděnicí Bodan-Werft byl zvažován a projednáván v komisi v prosinci roku 1944. Sice se do oficiální výroby v průběhu války nedostal, ale po roce 1953 se staly jeho ukořistěné konstrukční propočty a kompletní technická dokumentace pro francouzskou armádu podkladem pro nový typ vyloďovacího člunu pro potřeby francouzské Rýnské říční vojenské flotily. Ten se v roce 1957 jako tzv. Oberwinter-Boot dostal do vybavení Říční ženijní roty č. 790 (Flußpionierkompanie Nr. 790) nedlouho předtím vzniklého Bundeswehru, čímž se původně německá konstrukce vrátila do země svého zrození.

Schären-Landungsboot 42

Je vcelku nesporné, že tzv. Schären-Pionierlandungsboot byl vyvinut na popud Vrchního velitelství německé armády v Norsku (Armeeoberkommando Norwegen – AOK) kvůli trvalému nedostatku přepravních kapacit a nezbytnosti posílení dodávek do německých opěrných bodů rozmístěných na dlouhém skalnatém a velmi členitém pobřeží Norska. Jako odpověď na časté výpady spojeneckých komand proti německým opěrným bodům na  norském pobřeží, kterých bylo jen v období mezi lednem a červnem roku 1943 provedeno šest, rovněž i s ohledem na nepočetné přidělování plavidel z Německa, se velitel ženistů pozemního vojska při AOK Norwegen plukovník von Ahlen rozhodl nechat zkonstruovat a zhotovit vhodné plavidlo pro tyto specifické účely v místních loděnicích výhradně z domácích, tedy norských zdrojů surovin.

V létě roku 1943 byla proto civilní loděnici v Arendalu zadána objednávka na konstrukci a stavbu pomocného plavidla, které by vycházelo z místního typu běžně stavěného a používaného tzv. Schären-Bootu, tedy specificky norské lodě, která by byla jako doma ve složitých navigačních podmínkách členitého pobřeží a sloužila s jistými úpravami konstrukce k vykládce a nakládce jednotek a lehkého vybavení na ploché pobřeží. Byla objednána hned stokusová série tohoto typu plavidla, které mělo být zhotoveno takřka výhradně z místních materiálů, hlavně dřeva.

Plavidla v německých dokumentech označovaná zkratkou SchLB 42 již předem obdržela taktická číselná značení od 600 do 699. Neměla krytou palubu a na jejich trupu byla osazena otevřená kormidelna, proto bylo jejich operační nasazení podmíněno do velké míry existencí vhodného počasí po dobu předpokládané plavby.

Zformování nového ženijního praporu – tzv. Pionier-Schären-Bataillon Norwegen – vybaveného těmito plavidly následovalo už v říjnu roku 1943. Na přelomu let 1944/1945 pak přísun dalších nových lodí tohoto typu dokonce umožnil rozdělení původního jednoho ženijního praporu na dva s evidenčními čísly 761 a 762.

Kvůli nedostatku vhodných alternativ a pro nedostatečné příděly patřičných typů těžkých Sturmbootů z Německa a po získání kladných poznatků i zkušeností z provozování první dodávky Schärenbootů 42 byla někdy počátkem roku 1944 prostřednictvím AOK zadána norským loděnicím objednávka další stokusové série podobných plavidel, která byla do konce roku 1944 skutečně splněna. Plavidla oficiálně nazývaná Schären-Landungsboot 43 (SchLB 43) dostala taktická číselní značení od 700 do 799 a lišila se od předchozího typu hlavně palubní nástavbou umístěnou na zádi a uzavřenou kormidelnou.

Na sklonku války se objevilo snad 5 plavidel typu Pionier-Schären-Landungsboot 44 označených taktickými čísly, větších než původní Pionier-Schären-Landungsbooty 42 a 43. Větší počet se již nezdařilo vyrobit.

Jejich konstrukce byla už na rozdíl od předchozích celodřevěných typů smíšená, tedy s ocelovými žebry obloženými dřevěnou obšívkou typu překládané oplaňkování. I tyto lodě byly vyrobeny v norských civilních loděnicích, ale jejich přesný původ se dohledat nepodařilo.

Dohledat se ale dá například kusá dokumentace o nasazení těchto plavidel v rámci ústupové operace 20. horské armády (20. Gebirgsarmee) z Laponska do míst okolo přístavu Narvik i do samotného Narviku. Evakuace německých jednotek před postupem Rudé armády na severu Norska byla jejich hlavním úkolem, který se podařilo splnit takřka beze ztrát na osobách i materiálu. Konkrétní údaje o přejímce, zařazování a nasazování do operačního využití jsou bohužel velice kusé a dost všeobecně formulované dokonce i v zachovaných německých nebo norských archivních podkladech.

Poznámka:

Pokud hodlá některý z badatelů zjistit v archivech či kdekoliv jinde konkrétní osudy jednotlivých plavidel, setká se s nutností hledat je podle typu a přesného číselného taktického značení. Pokud vyhledává pouze podle typu plavidel nebo pouze podle čísla, dojde zákonitě k četným záměnám. Navíc je třeba přihlížet k častým organizačním změnám v průběhu času. Jednotky se dělily, slučovaly, přejmenovávaly a přidělovaly pod různé nadřízené složky pod měnícími se označeními. Rovněž vzpomínkové prameny a biografické i bibliografické zdroje jsou mnohdy původci nechtěných zmatení.

U shorauvedených typů plavidel, ba dokonce i u mnoha dalších obdobných, která se skládala z několika vzájemně spojovaných sekcí a dala se přepravovat rozebraná, k tomu přistupují skutečnosti, které celou badatelskou práci nesmírně ztěžují. Jde o fakt, že se často při poškození jednotlivých sekcí rozebíratelných plavidel, a to z jakýchkoliv příčin, opravy prováděly běžně záměnou sekcí pocházejících z jiných plavidel, tedy tzv. kanibalizací. Výsledné takto vzniklé plavidlo si mohlo, ale ani nemuselo podržet své taktické značení. K tomu přistupuje kardinální otázka, které značení vlastně mělo či mohlo být považováno za původní. Každé opravárenské místo (doky, dílny i ženisté v terénu) se řídilo svými vlastními pravidly, která se pochopitelně dnes prakticky nedají spolehlivě zjistit.

Z výše řečených důvodů jsem se tedy ani nepokusil osudy jednotlivých plavidel a jednotek, ke kterým byly přidělovány, jakkoliv podrobněji popsat.

Díky německému badateli Martinu Goretzkému a jeho spolupracovníkům, Theodorovi Dorgeistovi, Karstenu Kleinovi, Peteru Kreuzerovi a Klaus-Güntherovi von Martinezovi, se podařilo shromáždit spolehlivé základní takticko-technické údaje o těchto plavidlech. Tabulky, které je obsahují, jsou uvedeny níže.

Zdroje:

• Oesterle, Bernd: Die Marine- und Artillerieprähme der deutschen Kriegsmarine, in: Deutsche Marinekalender, Militärverlag der DDR Berlin
• Gröner, Erich: Die Schiffe der Deutschen Kriegsmarine und Luftwaffe 1939-1945. Vyd. Bernard & Graefe, 2001. ISBN 978-3-7637-6215-6
• Gröner, Erich: „Die deutschen Kriegsschiffe 1815-1945“, Band 6, str. 206-214.
• Schneider, Gerd-Dietrich: Plattbugkreuzer: Artillerieträger der Marine im Einsatz. Vyd. Mittler & Sohn, 1998. ISBN 978-3-8132-0555-8
• http://www.german-navy.de/kriegsmarine/ships/landingcrafts/mnl/
• http://historisches-marinearchiv.de/projekte/landungsfahrzeuge/pionierlandungsboot/beschreibung.php
• http://www.lexikon-der-wehrmacht.de/Waffen/Pionierlandungsboot41.htm
  

Podrobnější prameny:

• Klein, Karsten/Schenk, Peter: „Die deutschen Landungsfahrzeuge von 1900 bis heute“;
  Verlag edition erich gröner (Webseite: verlag-edition-erich-groener ); Berlin 2011.
• Klein, Karsten: „Das Pferdeboot – das erste deutsche Landungsboot“; in: Marine-Nachrichtenblatt Heft 9.
• Kugler, Randolf: „Das Landungswesen in Deutschland seit 1900“.
• Kugler, Randolf: „Chronik der Landungspioniere 1939-1945“.
• Trojca, Waldemar: „Landungspioniere im Einsatz 1939-1945“.
• Zetzsche, Siegfried: „Die deutschen Landungsfahrzeuge, ihr Konstruktionen, Bauausführung, Fertigung und Einsatzbestimmung“.

"It is believed that the use of low-resolution images of a single picture from an internet file or an interior page of the file to illustrate described matter by implied copyrighted materials in question qualifies as fair use under United States copyright law."
Přeloženo a zveřejněno včetně ilustrací s laskavým souhlasem redakce http://historisches-marinearchiv.de (Michael Emmerich).