Pearl Harbor

Dne 26. listopadu 1941 se vydalo ze zálivu Hitokappu (Kurilské ostrovy) na cestu bojové uskupení šesti japonských letadlových lodí a jejich doprovodu.

Na jejich palubách bylo přes 400 letadel. Úkol zněl: zničit veškeré loďstvo Spojených států, které se 7. prosince 1941 bude nacházet na hlavní základně Američanů v Tichomoří na Havajských ostrovech v přístavu Pearl Harbor. Útok měl být překvapivý - Japonsko nebylo v té době ještě s USA ve válečném stavu. Válka měla být vyústěním dobyvačných plánů císařského Japonska na vytvoření tzv. Velké Asie pod japonskou nadvládou (obdoba Hitlerovy "Sjednocené Evropy").

Japonský svaz byl složen z šesti letadlových lodí Akagi, Kaga, Sórjú, Hirjú, Zuikaku a Šókaku. Doprovod tvořily bitevní lodě Hiei, Kirišima, těžké křižníky Tone, Čikuma, lehký křižník Abakuma a devět torpédoborců. Součástí operace bylo také 27 ponorek třídy I, které měly pronásledovat uniknuvší lodě. Celé toto do té doby nejsilnější uskupení bojových lodí propluvo nepozorovaně k Havajskému souostroví.

Přes různá varování Američané nepodnikli žádná protiopatření, útok pro ně byl naprosto překvapující a následky katastrofální. O tom, do jaké míry mohlo být útoku zabráněno, jsou dodnes vedeny diskuze.

Pár minut před šestou ranní 7. prosince 1941 dosáhl úderný svaz pozice pro start letadel 230 mil od ostrova Oahu. Letadlové lodě se natočily po silném větru a přes patnáctistupňové výkyvy odstartovala v 6:00 první útočná vlna. Po zformování zamířilo na pokyn svého velitele fregatního kapitána Micua Fučidy směrem k Havajským ostrovům 140 bombardérů typu Kate a Val vybavených pumami a torpédy a 43 stíhaček typu Zero.

Kolem sedmé hodiny byl na obrazovce nově nainstalovaného amerického radaru prakticky náhodně zachycen mohutný signál značící velké seskupení letadel. Nedokonalost systému, nezkušenost a liknavost některých důstojníků zapříčinila, že tato skutečnost byla zaměněna za ten den plánovaný přílet dvanácti létajících pevností B-17. Obrana tudíž zůstala v poklidu a řečeno slovy tehdejšího amerického senátora Connallyho se "nechala nachytat se spuštěnými kalhotami".

V sedm čtyřicetdevět freg. kapitán Fučida odvysílal příkaz k zahájení útoku. Letouny se rozdělily na několik seskupení. Zaútočily nejprve na letiště umístěné na Fordově ostrově a současně bombardovaly leteckou základnu Wheeler Field. Důležitý úkol těchto formací byl splněn. Veškeré americké letecké síly byly zničeny nebo paralyzovány. Pumy dopadaly na letadla nastavěná hustě vedle sebe a působily obrovskou spoušť. Vzdušná americká obrana po tomto překvapivém úderu již vůbec nezasáhla.

V 7:53 freg. kapitán Fučida odvysílal legendární kódovaný signál TORA TORA TORA, jenž oznamoval japonskému útočnému svazu, že se překvapivý útok zdařil. Přibližně ve stejnou dobu mířilo k přístavu Pearl Harbor další uskupení torpédových a střemhlavých bombardérů. Pohled na jejich cíle byl impozantní. Sedmdesát bojových a dvacetčtyři pomocných plavidel. Z toho osm bitevních lodí, dva těžké křižníky, šest lehkých, 29 torpédoborců, pět ponorek, jeden dělový člun, devět minonosek a deset minolovek. Tyto lodě se stávaly pro útočící japonské letouny snadným cílem. Bez možnosti manévrování a letecké ochrany a navíc s posádkami nepřipravenými na útok dopadala na americké obrněnce jedna rána za druhou. Přesně zamířená torpéda i pumy vykonávaly spolehlivě svou strašlivou práci. Na této skutečnosti měl svůj díl i dlouholetý perfektní výcvik japonských tygrů. Oheň, výbuchy, dým, sténání raněných - tak vypadal obraz tohoto útoku.

Avšak pomalu se začala formovat i obrana. Zpočátku sporadicky, posléze hustěji se ozývaly výstřely amerických zbraní všech možných typů a ráží, které přeci jen ztěžovaly útočníkům míření. Mezitím 43 stíhaček Zero kroužilo nad zálivem a vyhlíželo americká letadla. Když piloti zjistili, že se žádným nepodařilo vzlétnout, byl zahájen sestup a následné postřelování živých i neživých cílů. Poté se Zera vrhly na letiště Ewa Field a palbou z palubních zbraní zapálily třicettři z čtyřicetidevíti zaparkovaných letounů. Jak útočící letadla postupně spotřebovávala munici, pumy i torpéda, začala se postupně vracet na své mateřské lodě.

Po skončení náletu první úderné skupiny američtí obránci podnikali horečné přípravy k odražení dalšího předpokládaného útoku. Zhruba po půl hodině se objevila druhá vlna stošedesátisedmi letadel. Jejich pozice byla ale obtížnější, protože Američané stačili alespoň částečně zformovat obranu. Přesto opět dopadaly pumy na své cíle. Hlavně bitevní lodě, křižníky a torpédoborce byly znovu a znovu zasahovány a od nich hořela další plavidla a různá přístavní zařízení. Jedna skupina výškových bombardérů zaútočila na letiště Hickham Field, letecké základny na Fordově ostrově a zátoce Kanehoe. Letouny s rudým terčem opět rozsévaly zkázu mezi zaparkovanými letadladly a ničily ta, která unikla první vlně.

Proti útočníkovi byly obráceny snad všechny bojeschopné zbraně, hlavně však kanóny a kulomety doprovodných lodí. Ty, jakožto méně významné cíle, zůstaly většinou ušetřeny přímých útoků pum a torpéd. Mnoho amerických vojáků ze zoufalství obrátilo proti agresorovi i své ruční zbraně. Obránci ostrova se chovali většinou velmi statečně a obětavě. Mnohdy úspěšně se pokoušeli uhasit požáry a eliminovat následné výbuchy munice, snažili se zabránit úplnému zničení lodí, zachraňovali raněné, narychlo opravovali poškozenou výzbroj. Přesto nebylo v lidských silách zabránit ztrátám.

Druhý nálet trval asi hodinu. Japonci, podobně jako při prvním útoku, nalétávali na své cíle i několikrát , kvůli přesnějšímu umísťování svých torpéd a pum. A to i přes sílící palbu všech možných zbraní obránců základny.

Návrat a přistání letounů druhé vlny ztížilo zhoršené počasí. Některá poškozená letadla musela být svržena do moře kvůli místu na letových palubách, několik jich zabloudilo a po vyčerpání pohonných hmot spadla do moře, mnoho bylo poškozeno. Po jedenácté hodině přistál i fregatní kapitán Fučida. Podal hlášení viceadmirálovi Nagumovi - přímému veliteli celé akce a prosazoval vyslání další útočné vlny, která by dokonala naprosté dílo zkázy. I přes naléhání některých důstojníků na provedení třetího útoku vydal admirál v 13:30 povel k návratu.

Tento rozkaz byl ještě celá léta po válce diskutován. Nagumo si uvědomoval možné nebezpečí hrozící od ponorek, letadlových lodí o kterých neměl žádné zprávy a v neposlední řadě i předpokládaných zhruba padesáti letadel, která zůstala na ostrově nepoškozena. Přestože patřil viceadmirál ke staré škole obrněnců s jejich děly a nedovedl rozpoznat význam stále kvalitnějšího námořního letectva (od počátku byl proti celé operaci) obával se též možného zformování obrany ostrova a následných vysokých ztrát na útočících letadlech a jejich pilotů, kteří představovali elitu japonských námořních leteckých sil.

Odpoledne 7. prosince na palubě velitelské Akagi bylo opět navrhováno najít a zničit americké letadlové lodě. Kvůli ztenčujícím se zásobám pohonných hmot a plánovanému setkání s tankery však musel být tento plán zamítnut. Pro Američany však byla tato okolnost příznivá. Jejich síly proti japonským neměly vůbec šanci na vítězství.

Bez dalších komplikací se úderný svaz postupně vrátil mezi 24. a 27. prosincem za velikého jásání davů do Japonska. Námořníci a piloti byli oslavováni jako hrdinové, kteří dosáhli velikého vítězství. Na první pohled se zdály americké ztráty obrovské. 2403 zabitých nebo nezvěstných, 1178 zraněných, osmnáct potopených nebo poškozených lodí. Z toho osm bitevních lodí, tři křižníky, tři torpédoborce .

Proti japonským ztraceným 29 letadlům a 55 mužům byly tyto ztráty zdánlivě nesmírné. Avšak z bitevních lodí byly totálně zničeny pouze Oklahoma a Arizona - z té byl později vybudován památník. Všechny ostatní byly opraveny, zmodernizovány (původní vstup do služby 1916-1923) a do roku 1943 se vrátily na moře. Nepoškozená zůstala podstatná část vybavení základny - hlavní stan velitele, dílny, doky, elektrárna, ponorková základna, čtyři a půl milionu barelů nafty. Především se však nepodařilo Japoncům napadnout americké letadlové lodě, které se v té době začaly stávat hlavním úderným prostředkem námořnictva a jejichž význam velmi rychle stoupal.

O Waspu bylo známo, že působí v Atlantiku a Saratoga kotví v San Diegu. Na Havajských ostrovech byly očekávány čtyři letadlové lodě - Hornet, Yorktown, Enterprise a Lexington. Hornet a Yorktown byly přemístěny do Atlantiku, což japonské výzvědné službě uniklo. Enterprise s doprovodným svazem měla dopravit na základnu Wake stíhací letouny a pod velením viceadmirála Halseye odplula z Pearl Harboru 28. listopadu. Lexington (velitel svazu kontradmirál Newton) 5. prosince vyplul s podobným úkolem směrem k atolu Midway. To bylo nesmírné zklamání pro japonské velení a hlavně duchovního otce celé operace admirála Isoroku Jamamota - hlavního velitele cíařských námořních sil. Tím, že nebyla zničena tato páteř celého loďstva, nedošlo k úplnému zničení amerických námořních sil v Tichomoří. To se již v květnu následujícího roku plně projevilo při bitvě v Korálovém moři, kde sice Američané ztratili Lexington, ale bylo zabráněno japonské invazi na velmi důležitou základnu Port Moresby. Hlavní úlohu však v červnu sehrály Hornet, Yorktown a Enterprise v bitvě u atolu Midway, kde Japonci ztratili své čtyři letadlové lodi a podle některých historiků se již nikdy z této porážky úplně nevzpamatovali.

Dalším aspektem útoku na Pearl Harbor byla ta skutečnost, že se v USA zdvihla vlna obrovské nenávisti ke všemu japonskému. Do té doby zastávali podle průzkumů veřejného mínění Američané z poloviny názor o vhodnosti nezasahovat do probíhající války. Avšak již 8. prosince, tedy jeden den po útoku, Spojené státy vyhlásily válku Japonskému císařství. O čtyři dny později totéž učinilo Německo a Itálie Spojeným státům. Válka se nyní mohla opravdu nazývat Světová.

O to, kdo skutečně zavinil "Den hanby", jak začal být později 7. prosinec 1941 nazýván, byl dlouhá léta veden spor. Jsou odpovědní velitelé základny admirál Kimmel a generálporučík Short, nebo ve světle později se objevivších náznaků dokonce sama vláda v čele s prezidentem Rooseveltem, která měla v tomto případě hrát vysokou politickou hru? Úplná pravda již asi nebude nikdy známa, i když bylo ustanoveno několik vyšetřovacích komisí. Mnoho vojenských odborníků, politiků a historiků tvrdí, že je někde uprostřed.

Zato je úplně známo, že Japonci vyhlásili USA válku až po provedení útoku. I když to nebyl jejich původní záměr, shodou jistých skutečností se tak stalo.

A jak mohlo doufat Japonské císařství v porážku vojenského a ekonomického giganta, jakým USA již v té době byl? Bezmezná víra v neporazitelnost císařských tygrů, rychlé získání obrovských území v Asii a tím i prakticky nevyčerpatelné zdroje lidských sil i surovin, spojenectví s Německem a jeho satelity, rychlé zničení amerických sil v oblastech japonského zájmu. Tyto domněnky dovedly Japonce k myšlence na bleskovou válku a následné rychlé uzavření separátního míru s USA při zachování všech dobytých území a výhod. Naštěstí se tento plán ale nepovedl. Z dnešního hlediska můžeme pouze litovat toho, že komunistický režim celé pacifické bojiště odsunul na druhou kolej, nebo se dokonce o něm vůbec nezmiňoval. Přitom bitvy, které se na této obrovské ploše udály, byly nesmírně důležité pro další účinkování Američanů ve 2. světové válce a tím i pro její následný vývoj. Neméně zajímavá je tato oblast i pro další historické zkoumání kvůli unikátnosti námořních bitev, vyloďovacích operací, střetnutí s protivníkem, kterého do té doby nikdo neznal, mnoho různých specifik, omylů, přehmatů a náhod i hrdinství a vítězství, které vedly k vývoji války v této rozsáhlé oblasti.