Organizace a struktura japonského armádního letectva

V úvodu článku o Ki-84 jsem slíbil, že se zmíním o struktuře, organizaci a označení japonského letectva během druhé světové války. Musím se přiznat, že když jsem před léty do této problematiky vstoupil poprvé, měl jsem díky neznámým slovům jako Sentai, Džubakugekiki Híkodan či Kantai v hlavě trochu zmatek. S kolegou Tomem se Vám však pokusíme alespoň trochu objasnit, co tato na první pohled exotická slova znamenají.

Hned zpočátku je nutné zdůraznit, že v Japonsku tehdy existovaly dvě na sobě nezávislé letecké složky: armádní (chcete-li letectvo pozemních sil) a námořní. Mezi oběma složkami, a v podstatě mezi armádou a námořnictvem obecně, panovala značná rivalita. Ostatně tak tomu bylo i např. u Američanů (a je tomu dodnes). Nicméně obě složky si byly organizačně v lecčems podobné. Zato výzbroj byla rozmanitá a japonský průmysl vyvíjel jednak typy armádní, jednak námořní. Pro lepší představivost budeme u jednotlivých organizačních stupňů uvádět i přibližné české ekvivalenty, stejně tak pro tentokrát zůstaneme jen u armádního letectva a budeme používat přepis japonských výrazů v české nikoli anglické transkripci. Podotýkáme ale, že česká transkripce nebude úplná, např. místo „české“ Čutaj budeme používat pro oko více lahodící Čutai, tedy jakýsi „poloviční“ český přepis. 

Základní bojovou jednotkou armádního letectva byla tzv. Šótai (roj). Skládala se ze tří letadel a pilotů – velitele a dvou čísel, Japonci totiž létali v klasické formaci „V“, později se lze setkat i se čtyřčlennou Šótai. V některé literatuře se také můžete setkat s pojmem Hentai - znamená totéž co Šótai.

Další bojovou jednotkou byla Čutai (letka, peruť). Obvykle se skládala ze 3 Šótai (9-12 letadel) a některé měly i čtvrtou, rezervní Šótai. Počet pilotů se pohyboval od 12 do 16, stejný byl i počet mechaniků. Zbytek asi 100 osob byl ostatní pozemní personál.

3-4 Čutai (plus jedna štábní) tvořily letecký pluk – Híkosentai, zkráceně Sentai. Jednotky na tomto stupni se dělily na druhy podle úkolu, který měly plnit. Základními druhy byly stíhací, bombardovací a průzkumná Sentai. Stíhací sentai byly vybaveny buďto jednomotorovými (např. Ki-43 Hajabusa) či dvoumotorovými (Ki-45) stíhačkami, bombardovací Sentai se dělily na lehké a střední. Počet letounů u jednotlivých druhů Sentai byl různý. U stíhací to bylo 39-49 letadel, u lehké bombardovací 20-30 letadel, těžké bombardovací 28 letadel a u průzkumné 18-27 letadel. Japonské velení často sestavovalo smíšené jednotky podle potřeby, stávalo se, že Sentai tvořily např. 2 stíhací a 2 bombardovací Čutai.

Ovšem daleko častější kombinace leteckých jednotek byly u tzv. Híkodan (letecká brigáda). Každý Híkodan měl minimálně 2, obvykle však 5 Sentai. Stíhací letecká brigáda (Sentóki Híkodan) se skládala ze 2-3 stihacích Sentai, nejčastější variantou Híkodanu však byly smíšené letecké brigády (Kugekiki Rengó Híkodan) skládající se ze 2 stíhacích, 2 bombardovacích a 1 průzkumné Sentai. V závislosti na tom, jaký druh bombardérů byl používán v bombardovací Sentai, upřesňoval se název na Keibakugekiki Rengó Híkodan (lehké bombardéry) nebo Džubakugekiki Rengó Híkodan (střední bombardéry).

Vyšší jednotkou, která sdružovala 2, max. 3 Hikodan byl Híkošidan (letecká divize). Tato jednotka plně zajišťovala vymezenou frontovou oblast a tudíž vymezený vzdušný sektor. Každý Híkošidan měl ve své podřízenosti tzv. Kókú Čiku (vzdušný sektor), což v podstatě bylo pozemní zajištění letišť. Toto zajištění bylo obvykle prezentováno letištním plukem (Híkojo Kaitai). Jeho hlavními úkoly bylo jednak kompletní zajištění provozu letiště (údržba, zásobování, opravy výzbroje i letištního zařízení), jednak samotná pozemní obrana letišť.

Nejvyšší polní jednotkou armádního letectva byla letecká armáda – Kókú Gun. Ve svém typickém složení měla 2 až 3 letecké divize. Japonsko (armádní letectvo) mělo za války celkem 5 leteckých armád:

• 1. Kókú Gun – štáb se nacházel v Tokiu. Do působnosti této armády spadalo Japonsko, Korejské a Kurilské ostrovy a Formosa (Tchai-wan).
• 2. Kókú Gun – štáb Hsigking. Působnost Mandžusko.
• 3. Kókú Gun – štáb Singapur. Působnost Barma, Thajsko, Malajsko, Sumatra, Jáva, Borneo a Francouzská Indočína.
• 4. Kókú Gun – štáb Manila. Působnost Filipíny, Celebes, Nová Guinea a přilehlé ostrovy.
• 5. Kókú Gun – štáb Nanking. Působnost Čína.

Nad tím vším stál generální štáb letectva Rikugun Kókú Hombu. Toto velitelské uskupení zajišťovalo vše potřebné k činnosti letectva - operační přípravu, zpravodajskou činnost, meteorologickou a lékařskou službu, výzbroj a výstroj, výcvik, zásobování atd.

Vedle těchto standardních organizačních jednotek byly zřizovány další samostatné jednotky nejčastěji ve velikosti peruti, byly pojmenovány jako Dokuritsu Čutai, jejichž úkolem bylo plnění speciálního úkolu. Příkladem může být např. Dokuritsu 47. Čutai zřízená v září 1941 za účelem vyzkoušení nového typu Nakadžima Ki-44 v bojových podmínkách a nebo již nám známá experimentální Čutai, která zkoušela Ki-84. Často byly také zřizovány průzkumné, spojovací či transportní Dokuritsu.

V knihách o japonském letectvu se také můžeme setkat se slovem Butai. Není to žádná konkrétní organizační jednotka japonského letectva, je to v podstatě obecné japonské označení pro jednotku. Např. právě Dokuritsu 47. Čutai byla též nazývána jako Kawasemi Butai (Ledňáček).

Na závěr ještě malou zmínku. Do sestavy armádního letectva dále patřilo velení dopravního letectva- Rikugun Teišin Hombu, kterému podléhaly i výsadkové jednotky: Teišin Dan – výsadková brigáda, Teišin Hiko Sentai- výsadkový pluk, Kakku Rentai- kluzákový pluk. Další zajímavé téma je letecký výcvik. Systém japonských leteckých škol byl poměrně tvrdý:

První školou v tomto systému byla kadetní letecká škola (Šónen Hikóhei Gakkó). V této škole se neučilo létat, cílem bylo pouze po 2 měsících základního výcviku rozdělit žáky podle výsledků závěrečných zkoušek na skupinu létajícího a pozemního personálu. Po 12 měsících již specializovaného výcviku byly žáci určení jako létající personál vyřazeni a přestoupili do elementární letecké školy (Hikó Gakkó – Kó). Výcvik zde trval 8 měsíců, vedle teorie létání zde již žáci absolvovali 20 hodin letu s instruktorem a 70 hodin sólo. Poté opět na základě zkoušek byly žáci rozděleni na stíhací, bombardovací či průzkumné piloty. Poté absolvovali další 2 měsíce speciálního výcviku a dostali hodnost důstojníka. V pokračovací letecké škole (Hikó Gikkó – Ocu) žáci nalétali během 4 měsíců dalších 120 hodin. Na závěr byly přeřazeni k operační výcvikové škole, kde se po dobu 2 měsíců žáci seznamovali se zásadami leteckého boje, dalších 6 měsíců se žáci učili skupinovému létání v bojových sestavách. Na této škole celkem nalétali 160 hodin. Úplný letecký výcvik tedy trval cca 30 měsíců a každý žák v něm nalétal téměř 400 hodin.