Moskva 1941

Během bojů na východě snad nebyla významnější bitva. Žádnou jinou, s výjimkou kruté stalingradské bitvy, nelze co do významu porovnávat s boji u Moskvy během roku 1941 a 1942. Sovětský svaz stál v tomto období ve své rozhodující hodině, hodině která rozhodovala o jeho další existenci či zániku pod pásy německých tanků. Wehrmacht, přestože vyčerpaný, zuřivě buší na brány Moskvy a sovětské impérium se otřásá v samotných základech.

Před popisem samotného útoku na Moskvu (operace Tajfun) je vhodné se seznámit s celkovou situací na východní frontě od června zhruba do září 1941, z čehož bude mimo jiné snažší alespoň částečně osvětlit důvody, které vedly Adolfa Hitlera v srpnu ke "stočení" Guderianových tanků na jih.

Německý wehrmacht za podpory luftwaffe, která vládla ve vzduchu, zasadil v první fázi sovětským vojskům zdrcující úder a postoupil 300-600 km do hloubky sovětského území. Obsadil Litvu, Lotyšsko a větší část Estonska, Běloruska a Ukrajiny. Dostal se k vzdáleným přístupům k Leningradu a ohrožoval Kyjev a Smolensk. Sovětská vojska ztratila 28 ze 170 divizí dislokovaných na západě (celkem měl SSSR 303 divizí) a přes 70 divizí ztratilo přes polovinu lidí a bojové techniky. Přesto už v červenci nešlo všechno přesně podle německých představ. Do jistých potíží se dostaly všechny tři skupiny armád.

Podívejme se tedy jak se vyvíjela situace u jednotlivých německých armádních skupin.

Situace u skupiny armád Nord

Skupina armád Nord polního maršála Wilhelma rytíře von Leeba měla za cíl útočit ve směru na Leningrad. Zpočátku šlo vše jako všude jinde hladce, ale po průlomu tanků až po Daugavpils (Dünaburg-Dvinsk), začaly Němcům okolo 26. června komplikace v podobě sovětských protiútoků - zejména u Pskova a Ostrova. Skupina Nord nedosáhla svých cílů na severních a severovýchodních přístupových cestách k Leningradu.

Tuhý odpor jim kladli námořníci Baltského loďstva spolu s pozemními silami zejména při obraně Tallinu, Moonsundského souostroví a poloostrova Hanko. V bojích o Tallin poutali sovětští vojáci značné německé síly až do srpna, kdy bylo město konečně dobyto. Sovětské jednotky na Moonsundském souostroví pod vedením generála A.B. Jelisejeva zadržovaly německá vojska dokonce až do října 1941. Až do prosince pak vzdorovala posádka sovětské základny v čele s generálem S.I. Kabanovem na poloostrově Hanko, která po téměř 5 měsíců bránila přístupy k Leningradu po moři.

I v přímém směru na Leningrad narážel wehrmacht na velmi tuhý odpor Sovětů, hlavně na lužské obrané čáře (generál K.P. Pjadyšev). Ve dnech 14.-18. července pak dokonce museli němečtí vojáci čelit protiútoku 11. armády V.I. Morozova, který způsobil 56. motorizovanému sboru poměrně velké ztráty a částečně zastavil německý postup. Německý útok byl s novou zničující silou obnoven ve dnech 8.-10. srpna, kdy německá vojska prolomila lužskou obranou linii a postupně pronikla až k Finskému zálivu. V září Němci došli až k Šlisselburgu a Ladožskému jezeru a tím byla zahájena 900 dní trvající blokáda Leningradu. Sovětská armáda stále odrážela německé pokusy o dobytí tohoto města a zmařila tím jeden z hlavních strategických cílů operace Barbarossa. Skupina armád Nord byla stále vázána u Leningradu a tudíž nemohla později poskytnout své hlavní úderné síly na pomoc skupině armád Mitte při útoku na Moskvu.

Situace u skupiny armád Süd a Mitte

Po úvodních velkých vítězstvích se situace zkomplikovala i skupině armád Süd polního maršála Gerda von Rundstedta. Na frontě táhnoucí se od severu Ukrajiny až k Černému moři (asi 1200 km) proti sobě stálo 63 německých divizí a 16 sborů a vojska Jihozápadního a Jižní frontu. Tuhé boje probíhaly zejména v kyjevském prostoru, kde sovětská vojska neustále odrážela německé útoky. Vojska bránící Kyjev zadržovala jak německou 6. armádu, tak zejména 1. tankovou skupinu, která nedokázala obejít vojska obou sovětských frontů. To způsobilo, že skupina armád Süd nesplnila svůj úkol obklíčit a rozdrtit Rudou armádu na Ukrajině. To se podařilo až v září poté, co dorazila pomoc v podobě Guderianových tanků. Pak byla vojska sovětských frontů obklíčena a ztratila 650 000 vojáků.

Více se vedlo vojskům skupiny armád Mitte polního maršála Fedora von Bocka. Už 10. července dorazily svazky 3. tankové skupiny do Vitebska a přímo ohrožovaly Smolensk, během několika dní postoupila 2. a 3. tanková skupina o 200 km. Tuhé boje však způsobovaly armádní skupině Mitte citelné ztráty a ochromovaly její údernou sílu. 21. července až 7. srpna dokonce sovětské velení po získání posil zorganizovalo protiútok z prostoru Bělyj-Jarcevo-Roslavl a díky tomu se sovětské 16. a 20. armádě podařilo uniknout z obklíčení. Zabránilo se tím i případnému rychlému útoku na Moskvu.

30. července dokonce musel wehrmacht poprvé ve válce přejít na hlavním směru do obrany. V průběhu obkličovacích bojů u Smolenska proběhla bitva o městečko Jelňa, při které musela německá vojska poprvé během války pod tíhou úderů sovětské armády vyklidit již dobyté území. Tuhé boje v prostoru Smolenska nakonec trvaly dva měsíce a Sověti zde přišli o 310 000 mužů. Těžké ztráty však utrpěl i wehrmacht a navíc padla možnost dobytí Moskvy již v srpnu, což se podle Haldera mohlo uskutečnit, pokud by Smolensk padl do poloviny července. Nestalo se a von Bockova armádní skupina mohla postupovat dále teprve po 10. srpnu.

Taková tedy byla situace na východní frontě v průběhu července a v srpnu roku 1941. Pod vlivem těchto okolností se Adolf Hitler rozhoduje stočit 2. tankovou skupinu generála Guderiana na jih na pomoc skupině armád Süd dokončit obklíčení a likvidaci sovětských sil na Ukrajině. Tento rozkaz si však zaslouží podrobnější pohled.

Úkrok na jih

Když začalo být v létě roku 1941 zřejmé, že velké pohraniční bitvy nebyly rozhodující, odvrátil Hitler částečně svoji pozornost od Moskvy. Zopakoval svou dřívější žádost zlikvidovat nejprve sovětská vojska v Pobaltí a dobýt Leningrad, jakož i získat ekonomické zdroje Ukrajiny, Doněcké pánve a Kavkazu. A přestože náčelník štábu OKH generálplukovník Franz Halder se snaží Hitlerovi jeho záměr rozmluvit, ten zůstává zatím neoblomný.

Adolf Hitler se tedy rozhodl vyslat Guderianovu 2. tankovou skupinu na Ukrajinu. Samotný Guderian, který se už chystal obnovit svůj postup na Moskvu, byl touto zprávou dost zaskočen a znechucen, dokonce tento rozkaz nazval "zločinem". Mezi tím se zřejmě ve dnech 22. nebo 23. srpna dohodli Halder a náčelník operační správy štábu OKW Alfred Jodl na kompromisu ohledně dalšího postupu. Oba se rozhodli, že by se mělo pokračovat jak ve směru na Moskvu, tak na Ukrajinu. Protože ale 3. tanková skupina von Bockovy skupiny armád byla oslabena, bylo dohodnuto, že 46. motorizovaný sbor z 2. tankové skupiny se stáhne na odpočinek za frontu a poté zůstane k dispozici skupině armád Mitte při postupu k Moskvě. Zbylé části 2. tankové armády budou půjdou na pomoc skupině armád Süd na Ukrajinu. 23. srpna odpoledne se na velitelství skupiny Mitte v Borisovu sešli Halder, von Bock a Guderian, aby projednali možnosti, jak přesvědčit Hitlera k změně jeho plánů. Přestože Halder věděl, že rozkaz k rozdělení 2. tankové skupiny již padl, Guderiana o tom neinformoval a spoléhal na to, že tankový generál využije svého vlivu na vůdce a jeho úmysl mu vymluví.

V Halderově a Jodlově plánu měl Guderian tu úlohu, že prostě jen seznámí Hitlera se situací u svých tankových jednotek, které v současné době mohou sledovat v jižním směru jen omezené cíle. V témže duchu už zatím měl Hitlera ovlivnit Jodl a závěr měl být ve smyslu, že alespoň část tanků zůstane skupině armád Mitte pro útok na Moskvu.

Ještě téhož dne dojednal von Bock Guderianovi přijetí v Hitlerově bunkru Vlčí doupě ve Východní Prusku. Guderian se tedy ještě jednou pokusil Hitlerovo rozhodnutí změnit. Vůdce ho sice bez přerušení vyslechl, ale s poukazem na válečné hospodářství a hrozbu "krymské letadlové lodi" pro ropná pole v Rumunsku na svém rozhodnutí setrval. Vyhověl ale žádosti o nedělitelnost 2. tankové skupiny, takže von Bockovi nezůstala žádná její část k dispozici. Guderian, který očekával, že by se v brzké době mohl stát vrchním velitelem, se rozhodl jeho úmysl přijmout, čímž si navždy odcizil generála Haldera.

Rozhodnutí, o osudovém "úkroku" na jih, sice spadá na hlavu Hitlera, ale nelze zapomínat, že jeho rozhodnutí vycházelo z informací od jeho důstojníků, kteří mu přes samé intriky a úskoky podávali značně zkreslené informace a využívali faktu, že vůdce byl velmi náchylný spoléhat na rady různých jednotlivců, kteří se snažili prosadit svůj vlastní zájem na úkor společné věci. Jak je uvedeno výše, armádní skupina Süd po získání posil v podobě Guderianovy tankové skupiny rychle kyjevskou kapsu uzavřela a zlikvidovala a Němci získali jedno ze svých největších vítězství v druhé světové válce. Odložení ofenzivy na Moskvu však významně pomohlo sovětským vojskům v organizaci obrany jejich hlavního města, protože wehrmacht mohl útok na město obnovit až v září 1941.

Tajfun

Po úspěchu wehrmachtu na Ukrajině se Hitler rozhodl vrátit prioritu útoku na moskevském směru. Své rozhodnutí formuloval ve formě směrnice č. 35 z 6. září 1941, která ukládala zahájit operaci proti vojskům S.K. Timošenka, bránícím přístupy do centrálního Ruska a k hlavnímu městu a po jejich zničení zbytky protivníka pronásledovat směrem na Moskvu.

Tento úkol připadla skupině armád Mitte polního maršála von Bocka. Skupina armád Nord zatím měla zlomit odpor obránců Leningradu a skupina Süd měla za cíl dobýt Krym a Donbas. V polovině září velitelství skupiny armád Mitte vydalo svým vojskům směrnici obsahující požadavek na zahájení bezprostřední přípravy k útoku na Moskvu. Hlavní záměr úderu spočíval v obchvatu Moskvy, a to buď ze severu, nebo z jihu. Náčelník štábu OKH Halder v této souvislosti hovoří o tzv. "malé variantě" (první období útoku) a "velké variantě" (následné útoky po malé variantě). "Velká varianta" vycházela z předpokladu, že vojska wehrmachtu do města vůbec nevstoupí, ale pouze jej obklíčí. Obsahovala návrh obklíčení, které vznikne dvěma mohutnými údery severně ve směru Ržev a Kalinin a jižně ve směru Orel a Tula. Následně se obklíčení uzavře někde v prostoru Vladimir-Gorkyj. Poté bude německé obklíčení vyztuženo, aby se zabránilo prolomení této blokády případným sovětským protiútokem. "Malá varianta" se objevila v rozkaze von Bocka ze dne 26. září a předpokládala tyto akce :

• 4. armáda (von Kluge) a 4. tanková skupina (Hoepner) povede údery podél silnice Roslavl-Moskva a zahájí obkličování Vjazmy od jihu.
• 9. armáda (Strauss) a 3. tanková skupina (Hoth) provede útok u Duchovščiny a obklíčí Vjazmu od severu a východu. Jednotky na křídlech 4. a 9. armády budou předstírat útok a připoutají na sebe nepřátelská vojska.
• 2. armáda (Weichs) prolomí obranu Brjanského frontu ve směru Suchiniči-Meščovsk a 2. tanková skupina (Guderian) povede úder na Orel a Tulu a následně zaútočí i na Brjansk a vytvoří zde "kotel".

Situace na ruské straně

I Sovětské velení se však připravovalo odrazit očekávané útoky nepřítele. Již 27. října Stavka upozorňovala na možnost, že v blízké době bude zahájena velká německá ofenzíva na Moskvu. Záměrem sovětského velení bylo vybudování do hloubky členěné pevné obrany, která znemožní nepříteli průlom k Moskvě. Od frontové linie směrem k hlavnímu městu probíhaly opevňovací práce až do hloubky 300 km.

Do prvního obraného pásma proti skupině armád Mitte postavilo vrchní velení Západní front generála I.S. Koněva, Záložní front maršála S.M. Buďonného (jeho hlavní síly byly rozmístěny asi 50-80 km v týlu ostatních frontů)a Brjanský front pod velením A.I. Jerjoměnka. Východněji od této linie pak byla ještě vybudována rževsko-vjazemská čára obrany.

Tyto tři fronty měly celkem asi 1 250 000 vojáků, 7600 děl a minometů, 990 tanků a asi 680 letadel. Mnoho jednotek však bylo nedostatečně vybaveno i vycvičeno a často nebyly ani na plných stavech.

Zahájení německého útoku

30. září 1941 zahájila útok 2. tanková skupina Heinze Guderiana a odstartovala tak boj o Moskvu, který bude následně v různých fázích trvat až do dubna roku 1942. 2. října Guderiana následovala vojska von Klugeho, Hoepnera, Weichse, Strausse a Hotha. Začátek konce velkých úspěchů německého wehrmachtu byl již nablízku.

Po Guderianově útoku byla situace na úseku Jerjoměnkova Brjanského frontu pro Sověty krajně nepříznivá. V úseku 13. armády Němci prolomili frontu a postoupili skoro 50 km do hloubky obrany. 3. října padl Orel a 4. října byly sovětské jednotky u Brjanska, který padl 8. října, odříznuty.

Vzhledem k těmto poplašným zprávám posílala Stavka veškeré dostupné zálohy právě k Brjanskému frontu a Koněvův Západní front byl zatím mimo hlavní pozornost, což se však mělo brzy drasticky změnit. Mírná převaha Němců a neschopnost Stavky a generálního štábu odhadnout hlavní směr německého útoku a také špatná organizace obranné linie (místo přidělení samostatných úseků jednotlivým frontům zaujímala např. 24. a 43. armáda Záložního frontu pozice mezi levým křídlem Západního frontu a pravým křídlem Brjanského frontu a zbylé tři armády Záložního frontu zůstaly roztaženy v hloubce obrany Západního frontu na linii Ostaškov-Olenino-Jelňa. což výrazně ztížilo velení a vzájemnou součinnost mezi fronty) zapříčinily, že během několika hodin byla sovětská obrana na styku 19. a 30. armády Západního frontu a na styku 24. a 43. armády Záložního frontu prolomena. Wehrmacht nezadržitelně postupoval vpřed s cílem obklíčit Rudou armádu.

Marná byly pokusy o protiútoky generála Koněva v období 3.-4. října, Koněv byl nakonec nucen požádat o ústup na rževsko-vjazemskou obranou linii. Stavka ústup sice povolila, ale bylo již pozdě, protože sovětská vojska se už ocitala obklíčena ve vjazemském kotli. Kvůli vypuknuvšímu chaosu a zmatku byl neúspěšný i poslední Koněvův pokus o obrannou akci z večera 5. října, která navíc málem stála život K.K. Rokossovského, který měl právě této operaci velet. 7. října se pak kruh kolem Sovětů definitivně uzavřel a generála I.S. Koněva od pravděpodobné popravy zachránila až Žukovova intervence u samotného Stalina.

Tato sovětská porážka vytvořila v Moskevské obraně kritickou situaci. V obrané linii vytvořili Němci mezeru o šířce 250 km, sovětská vojska na křídlech ustupovala a středové svazky uvízly v obklíčení. Mezi wehrmachtem a Moskvou zůstala již jen oslabená a špatně vycvičená síla Moskevského záložního frontu (P.A. Artěmjev) umístěna na možajské čáře obrany. Vytvoření této obranné čáry bylo schváleno již 5. října. Čára vedla od Volžské nádrže západně od Volokolamska a Možajska až ke Kaluze. Linie měla tři pásma a jejich připravenost k boji se pohybovala mezi 50%-80%.

V této situaci německé velení vydalo rozkaz k dalšímu všeobecnému postupu na Moskvu. Rozkaz předpokládal, že likvidaci kotlů lze sladit zároveň s dalším postupem vpřed. Avšak jak brjanský tak vjazemský kotel Němcům řádně "zatopil". K likvidaci kotlů muselo německé velení nasadit celou 2. armádu generála Weichse a části 2., 3. a 4. tankové skupiny.

Sovětská vojska se velmi houževnatě snažila dostat z německého sevření a spojit se svými fronty. I když rozhodujícího úspěchu přes statečný boj nedosáhla, opět způsobila, že wehrmacht ztratil drahocenný čas. Pod velením velitele 19. armády M.F. Lukina, kterému bylo svěřeno velení nad všemi obklíčenými armádami, se vojska pokoušela probít z kotle až do 23. října 1941. Nakonec se to popodařilo svazkům 3. a 50. armády.

Tento malý úspěch ale samozřejmě nezabránil dalšímu velkému vítězství wehrmachtu, který v těchto bojích získal 663 000 zajatců (Sověti často přiznávali jen asi polovinu). Přes toto významné vítězství se ale německá vojska setkávala se stále se zvyšujícím odporem Rudé armády. Například v bojích u Orla zničila 4. tanková brigáda plk. M.J. Katukova ve dnech 4.-11. října asi 130 německých tanků, za což byla v listopadu přeměněna na 1. gardovou tankovou brigádu.

V nekritičtějších dnech bojů, což podle G.K. Žukova bylo období mezi 6.-13. říjnem svedli západně od Malojaroslavce těžké boje s německými vojsky dokonce i frekventanti pěchotního a dělostřeleckého učiliště v Podolsku. Na čáře Jurjevskoje-Lukjanovo-Iljinskoje-Bolšaja Šubinka zadrželi ve dnech 12.-13. října útok motorizované divize wehrmachtu a zlikvidovali i 15 německých tanků, které pronikly do jejich obrany. Frekventanti statečně odolávali až do 20. října 1941.

Německá vojska však postupovala nezadržitelně dál, v souladu s rozkazy ze 14. října, které ukládaly takovéto úkoly:

• Hoth (později vystřídaný gen. Reinhardtem) a Guderian měli obklíčit Moskvu a zmocnit se Stalinogorsku, Tuly a Kaširy.
• Armáda generála Weichse měla proniknout na Don u Bogorodicka
• Straussova vojska měla projít ke Kalininu a Vyššímu Voločku.

Již 14. října padl Kalinin a 17. téhož měsíce vytvořil sovětský hlavní stan z části vojsk Západního frontu (10. října se sloučil se Záložním frontem pod velením G.K. Žukova) Kalininský front a velení nad ním převzal I.S. Koněv, činnost tohoto frontu poutala v říjnu značné německé síly a dokonce donutila Straussovu 9. armádu přejít do obrany. V polovině října však postupně padl Možajsk, Malojaroslavec a Kaluga.

Tvrdé boje sváděl wehrmacht a Rudá armáda i na historickém bojišti u Borodina. Čtyři dny zde zadržovala vojska plk. V.I. Polosuchina části 18., 19., a 20. tankové brigády německý útok. Stejně statečně se držela i 1. gardová motostřelecká divize plk. A.I. Lizjukova, za chodu nasazená do bojů u Naro-Fominska a bránila pozice na řece Naře, přičemž odrazila útočné akce wehrmachtu.

Těžké boje probíhaly koncem října i v prostoru Tuly, kam Guderianova vojska zatlačila 29. října zbytky jednotek Brjanského frontu, které unikly z obklíčení. Útvary 50. armády Brjanského frontu spolu s tulskými dělnickými pluky svedly na přístupových cestách k městu těžké boje a německé vojáky do města nevpustily. Tuhý a houževnatý odpor Rudé armády v kombinaci s nepříznivým počasím zastavil dočasně německý útok na konci října na linii Seližarovo-Kalinin-východně od Volokolamska-Naro-Fominsk-Tula-Tim.

Za námi je Moskva...

Po stabilizaci situace potřeboval wehrmacht dva týdny na obnovení útoku, o kterém bylo rozhodnuto 13. listopadu v Orše. O dva dny později byly úkoly zadány a zněly asi takto:

• 9. armáda a 3. tanková skupina zatlačí sovětská vojska za řeku Lamu a postoupí na linii Moskva-Volha a dále bude postupovat podél této linie,
• 4. armáda a 4. tanková skupina v součinnosti s 9. armádou zaútočí čelně přímo na Moskvu, s údernými skupinami umístěnými na křídlech,
• 2. armáda ochrání křídlo skupiny armád Mitte a postoupí k Donu a obsadí Voroněž. 2. tanková armáda (dříve 2. tanková skupina) obsadí Tulu a zaútočí na Kolomnu.

Jinak řečeno, von Klugeho armáda útočí frontálně na Moskvu, Reinhardtových 5 tankových divizí obklíčí město ze severu a 4 Hoepnerovy tankové divize a Guderianova 2. tanková armáda obklíčení uzavřou z jihu. Svá vojska Němci rozmístili tak, že na volokolamsko-klinském a isterském směru byla 3. a 4. tanková skupina (7 tankových, 3 pěší a 3 motorizované divize). Úderná skupina na tulsko-kaširském směru se skládala z 24. a 47. motorizovaného sboru, 53. a 43. armádního sboru a motorizovaného pluku SS "Grossdeutschland". V prostoru Naro-Fominska a Serpuchova se soustředila 4. armáda složená ze šesti armádních sborů.

Proti síle 51 německých divizí (13 tankových, 21 pěších a 7 motorizovaných) postavilo sovětské velení Kalininský front I.S. Koněva (31., 22. a 29. armáda) a Západní front pod velením G.K. Žukova, kde 16. armáda (K.K. Rokossovskij) stála na volokolamském směru, možajský směr bránila 5. armáda (L.A. Govorov), na naro-fominském směru byla připravena 33. armáda (M.G. Jefremov), malojaroslavský směr střežila 53. armáda (K.G. Golubov), v prostoru Serpuchova stála 49. armáda (I.G. Zacharkin) a na tulském směru 50. armáda (I.V. Boldin).

Sovětské vrchní velení zhruba znalo záměry německé armády, když Žukov odhadoval údery z prostoru Volokolamska a upozornil Stalina na možnou snahu wehrmachtu obejít Tulu a zaútočit na Kaširu. Stalin se jako vrchní velitel rozhodl čelit tomuto nebezpečí preventivními protiútoky v okolí Serpuchova a Volokolamska. Žukovovy námitky o nedostatku sil Stalin zamítl a pověřil útokem svazky 16. armády (Volokolamsk) a 49. armády (Serpuchovo). Útok nepřinesl ani zdaleka takové výsledky, jaké Stalin očekával a byl s těžkými ztrátami odražen. Přesto však protiúder (zejména proti 4. armádě) způsobil Němcům nepříjemnosti při zahájení samotného obnoveného německého postupu k sovětskému hlavnímu městu, což potvrzuje i válečný deník polního maršála von Bocka.

Ve dnech 15. až 18. listopadu 1941 se však k mohutnému útoku nadechla i německá armáda. 15. listopadu zaútočila 9. armáda (Strauss) a 3. tanková skupina (Reinhardt) severozápadně od Moskvy na slabou obranu 30. armády (V.A. Chomenko, záhy nahrazen D.D. Leljušenkem) Kalininského frontu. O dva dny později se 30. armáda pod tíhou německého úderu rozpadla na tři části: za Volhou, na jižním břehu Volžské nádrže a východně od Lamy. Ve stejný čas musel čelit mohutnému úderu v prostoru Volokolamska i Západní front, zejména jeho 16. armáda, jejíž pravé křídlo se snažilo protiútoky vniknout do týla postupujícím Hoepnerovým jednotkám (4. tankové skupině). Když došlo k prolomení obrany 30. armády, přešla 16. armáda pod velení Západního frontu a její velitel K.K. Rokossovskij dostal úkol tento nebezpečný průlom zastavit.

Za této situace směřovaly z příkazu sovětského hlavního stanu veškeré možné posily na volokolamský směr, na úkor ostatních bojových úseků (zálohy chyběly zejména při německém útoku na Klin 16. listopadu), ale situace zde byla pro sovětská vojska opravdu kritická. Německá armáda postupovala i přes obrovský odpor Rudé armády stále blíže Moskvě. Německé tankové klíny tlačily 16. armádu stále hlouběji do jejích obranných linií, kde se však její vojska neustále zachytávala na připravených pozicích a znovu a znovu kladla wehrmachtu silný odpor. Byly to právě tyto dny, kdy se na volokolamské silnici bránily jednotky 316. střelecké divize gen. I.V. Panfilova. Jejich legendární boj proběhl 16. listopadu u železniční zastávky Dubosekova, kde skupina vojáků v čele s V.G. Kločkovem svedla tuhý čtyřhodinový boj s německými tanky, z nichž se sovětům podařilo 18 zničit a Němce zastavit. V těchto bojích se zrodil i slavný výrok: "Rusko je veliké, ale ustoupit není kam, za námi je Moskva". Nakonec ve dnech 16.-18. listopadu zabránila Rokossovského armáda Hoepnerovým vojskům v prolomení fronty.

Tato situace umožnila další posílení týlu Žukovova Západního frontu, do kterého byla v okolí Jachromy přesunuta 1. úderná armáda (V.I. Kuzněcov) a v prostoru Rjazaně 10. armáda (gen. Golikov). Vyčerpaný wehrmacht tedy opět stanul proti připravenému a neustále se obnovujícímu nepříteli, což si někteří němečtí velitelé snad ani nechtěli připustit a polní maršál Bock dokonce hlásil Hitlerovi, že "nepřátelská obrana již pozbyla hloubku".

18. listopadu byl zahájen útok také na tulsko-moskevském směru se zjevnou snahou generála Guderiana (2. tanková armáda) Tulu obejít a postupovat dále směrem na Kolomnu. Proti německé 3., 4. a 17. tankové divizi zde stály jednotky 239. střelecké a 41. jezdecké divize 50. armády, ale úder německých vojsk zadržet nedokázaly. 21. listopadu dobyla Guderianova armáda Stalinogorsk a postupovala směrem na Michajlovo a Veněvo, které získala 24. listopadu. Za tohoto vývoje se sovětské velení rozhodlo nasadit proti vyčerpaným Němcům další zálohy: 112. tankovou divizi (A.L. Getman) v prostoru Kaširy, tankovou brigádu na rjazaňském úseku, 35. a 127. samostatný tankový prapor a 9. tankovou brigádu v prostoru Zarajska a konečně 510. střelecký pluk na laptěvském úseku.

Přesto všechno dokázala německá armáda ještě postoupit a 26. listopadu přetnout díky 3. tankové divizi železniční trať Tula-Moskva. Na tomto operačním směru se ale jednalo o poslední německý úspěch. Další postup 2. tankové armády zastavil 27. listopadu protiútok 1. jezdeckého sboru (P.A. Bělov), 112. tankové a 173. střelecké divize, který v součinnosti s dalšími svazky Rudé armády zatlačil Guderiana o 10-15 km zpět. Jeho skupina zde přešla do obrany.

K zakončení popisu poslední fáze německého útoku na Moskvu ještě zbývá uvést vývoj situace na isterském směru a v prostoru Klinu (pravé křídlo Západního frontu). Po zastavení německého útoku (16.-18.11. 1941, viz výše), obnovily 7., 9., a 10. sbor skupiny armád Mitte již 19. listopadu svůj postup a o čtyři dny později padl Klin. 25. listopadu padl do německých rukou i Sloněčnogorsk, což vytvořilo slabě bráněnou mezeru mezi 16. a 30. armádou Západního frontu. Nejkritičtější situace však měla teprve přijít. 29. listopadu se podařilo 7. tankové divizi 3. tankové skupiny (Reinhardt) obsadit most přes kanál Moskva-Volha u Jachromy a částečně se i usadit na druhém břehu. Předmostí se však Němcům udržet nepodařilo, když nedokázali čelit protiútoku jednotek 1. úderné armády generálporučíka Kuzněcova, který je zatlačil zpět za průplav. Němci však pokračovali dál v těžkých útocích a 1. prosince se jejich tankové svazky objevily mezi 5. a 33. armádou na středu Západního frontu a postupovaly ve směru na Kubinku. U vesničky Akulovo se jim však postavila do cesty 32. střelecká divize a způsobila Němcům značné škody. Německé jednotky se tedy otočily ke Golycinu, kde však střetly s 5. a 33. armádou, které je již definitivně porazily. 4. prosince byl s konečnou platností německý průlom zastaven.

Od 5. prosince 1941 přicházejí na velitelství skupiny armád Mitte Fedora von Bocka soustavně hlášení od všech velitelů o nemožnosti pokračovat v útoku na všech operačních směrech k Moskvě. Na naprosto vyčerpané německé vojáky začala doléhat tvrdá ruská zima a stále častější protiútoky Rudé armády, které neustále nabývaly na intenzitě a síle. Naděje německého velení na obklíčení a dobytí hlavního města Sovětského svazu se definitivně zhroutily. Během druhé fáze bojů o Moskvu ztratila německá vojska 155 000 padlých a raněných vojáků, ztratila okolo 800 tanků a asi 300 děl (Žukov). Mimo značné lidské a materiální ztráty přišel wehrmacht také o mýtus své neporazitelnosti a německé velení utrpělo první skutečně významnou porážku v bojích druhé světové války.

Krachem operace Tajfun však krize před Moskvou pro německou armádu zdaleka neskončila. Mezi 5.-6. prosincem totiž přešla Rudá armáda pod velením G.K. Žukova, S.K. Timošenka a I.S. Koněva do zničující protiofenzívy

Sovětský protiútok

4. prosince 1941 tedy zastavila německá vojska útok, a jako již několikrát, podcenilo německé velení možnosti sovětské armády, když předpokládalo, že Rudá armáda se obranou Moskvy naprosto vyčerpala a nelze tedy v blízké době očekávat nějaké protiakce z její strany.

Tvrdé vystřízlivění přinesl již 5. prosinec, kdy Kalininský front I.S. Koněva přešel do protiútoku a zahájil tím kalininskou útočnou operaci (5.12. 1941-7.1. 1942). O den později následovala Koněva vojska Západního frontu (Žukov) a v prostoru Jelce vojska pravého křídla Jihozápadního frontu (Timošenko).

Sovětský protiútok tedy zahájil 5. prosince Koněvův Kalininský front, tvořený 22. armádou (V.I. Vostruchov), 29. armádou (I.I. Maslennikov) a 31. armádou (V.A. Juškevič). Na první pohled je zřejmé, že Koněvova vojska nepůsobila zrovna nejsilnějším dojmem. Ke dni útoku měl Kalininský front k dispozici okolo 200 000 vojáků, asi 1000 děl a jen 67 tanků a 83 letadel! Do moskevské oblasti sice proudily posily z Dálného východu, vycvičené divize na plných stavech, ale většinu z nich získal Západní front.

Naštěstí pro Koněva však jeho soupeř, německá 9. armáda, na tom byl ještě hůře, a tak měla nakonec jeho vojska nad nepřítelem velmi mírnou převahu. Po zahájení útoku postup Koněvových vojsk poněkud vázl a nedařilo se zuřivě bojující německé jednotky zahnat na ústup. Až 9. prosince se pomocí na jedno místo soustředěné dělostřelecké palby podařilo frontu prolomit. O týden později, 16. prosince obsadila sovětská vojska Kalinin. V téže době přešla pod velení Kalininského frontu 30. armáda (D.D. Leljušenko) a brzy poté i 39. armáda ze zálohy Hlavního stanu. Posílený front následně začátkem ledna pronikl až na čáru Ržev-Zubcovo-Lotošino, kde zaujal pozice pro zahájení poslední fáze sovětského protiútoku.

Žukovův Západní front útočil sice o den později, zato však měl nést hlavní tíhu bojů a začátkem prosince byl proto ještě posílen o 1. údernou, 10. a 20. armádu, které obdržely tyto úkoly:

• 1. úderná armáda (V.I. Kuzněcov) zaútočí z prostoru Dmitrov-Jachroma a spolu s 30. a 20. armádou postoupí ke Klinu a ve směru na Těrjajevu Slobodu
• 20. armáda (L.M. Sandalov) zaútočí z prostoru Krasnaja Poljana-Bělyj Rast spolu s 1. údernou a 16. armádou z jihu na Solněčnogorsk a dále na Volokolamsk a Krjukovo
• 10. armáda (F.I. Golikov) spolu s vojsky 50. armády zaútočí na Stalinogorsk a Bogorodick a dále směrem na jih od řeky Upy
• zbývající svazky Západního frontu, 5., 33. a 49. armáda, stojící ve středu frontu mají za úkol poutat vojska stojící před nimi a připravit se na přechod do protiútoku.

V prvních dnech útoku nenabyl sovětský postup žádných velkých rozměrů, když se projevoval nedostatek tanků a sníh značně ztěžoval pohyb vojsk. Ale přesto již 9. prosince přeťala 30. armáda železniční trať Moskva-Kalinin. O čtyři dny později postoupila 1. úderná armáda spolu s 30. armádou ke Klinu a obklíčily ho a 15. prosince byl Klin vyčištěn od nepřítele. Dobře si vedla i 16. a 20. armáda Západního frontu.

9. prosince se 20. armáda přiblížila k Solněčnogorsku a 11. prosince jej obsadila. Rokossovského 16. armáda svedla tuhý boj s německou armádou u Krujkova a poté, co zde dosáhla vítězství, postupovala dále směrem k Isterské vodní nádrži. Armády pravého křídla Západního frontu pronásledovaly ustupující německé vojáky až k linii řek Lama a Ruga, kde Němci kladli tvrdý organizovaný odpor a nedovolili Rudé armádě dále postoupit. Zároveň vojska levého křídla Žukovova frontu zaútočila ve směru na Tulu proti Guderianově 2. tankové armádě.

10. armáda získala zpět nočními údery Michajlov a Serebrjanyje Prudy a pronásledovala ustupující německé vojsko. Pozadu nezůstal ani 1. gardový jezdecký sbor generála Bělova, když dobyl 9. prosince Veňov a o dva dny na to Stalinogorsk.

Zároveň začalo hrozit 2. tankové armádě obklíčení, protože 50. armáda V.I. Boldina prolomila německou obranu jižně od Tuly. Podobně se dařilo i jednotkám 49. armády, která zvítězila v bojích u Aleksina. Situace se pro ustupující německou armádu stala kritickou.

16. prosince vydal Adolf Hitler svým vojskům rozkaz, který zakazoval jakýkoliv ústup a vyžadoval maximální odpor při bránění pozic a boj do posledního muže. Je vysoce pravděpodobné, že tento příkaz zachránil wehrmacht od mnohem hrozivější porážky, než k jaké nakonec došlo. V praxi však mnoho německých velitelů, mezi nimi i Guderian a Hoepner, povolovalo svým jednotkám omezený ústup, kdykoliv to situace pod tlakem okolností vyžadovala. Neúspěchy v bojích před Moskvou si následně začaly vybírat svou daň i v personálním obsazení německého velení.

18. prosince 1941 byl z funkce velitele OKH odvolán Walter von Brauchitsch a Hitler se stává vrchním velitelem armády. Ani nyní však nepovoluje wehrmachtu žádný ústup. Následně odchází z pozice velitele skupiny armád Mitte polní maršál von Bock a je nahrazen polním maršálem Güntherem von Klugem. Odvolání neuniká na vánoce 1941 ani legendární Heinz Guderian, ani generál Hoepner a mnoho dalších německých velitelů.

Porážkou Guderianovy 2. tankové armády bylo s konečnou platností zažehnáno nebezpečí hrozící Tule a vojska Západního frontu postoupila při svém protiútoku až o 130 km. 18. prosince přešla do útoku také středová sestava frontu, kterou tvořila 5. (Govorov), 33. (Jefremov) a 43. (Golubev) armáda. Od začátku sice narážela na houževnatý odpor bránících se Němců, ale nakonec se jim podařilo získat pod kontrolu Naro-Fominsk, Borovsk a Malojaroslavec.

Úspěchů při své ofenzívě dosáhla i vojska Timošenkova Jihozápadního frontu. 3. armáda (J.G. Krejzer), 13. armáda (A.M. Grodaňsky) a operační skupina generála F.J. Kostěnka útočily v prosinci proti silám 2. tankové armády a dokázaly postoupit o 80-100 km a osvobodit Jelec, Jefremov a další rozsáhlá území. Později tyto armády přešly pod velení Brjanského frontu a do začátku ledna útočily na orelském směru. Tady je zastihl konec první fáze sovětské protiofenzívy, která se zastavila na čáře Oreški - Starica - řeky Lama a Ruza - Malojaroslavec - Tichonova Pustyň - Kaluga - Mosalsk - Suchiniči - Beljev - Mcensk - Novosil.

Všeobecný protiútok

7. leden roku 1942 bývá označován za konec útočné fáze boje o Moskvu a sovětský protiútok se mění na generální ofenzívu. Vzhledem k úspěchu prosincových akcí Rudé armády bylo totiž rozhodnuto, pokračovat v útoku všemi silami, a to na celé frontě. Útok se nakonec za účasti celkem 10 frontů rozvinul od Ladožského jezera až k Černému moři a boje probíhaly od ledna až do dubna 1942.

Hlavní a nejtěžší boje opět proběhly na západním směru, kde měla vojska Západního, Brjanského, Kalininského a Severozápadního frontu stvrdit porážku německé skupiny armád Mitte pod velením polního maršála von Klugeho.

7. ledna dostala sovětská vojska směrnici o útoku, která obsahovala tyto úkoly :

• Západní front (Žukov) útočí ve směru na Syčovku (1. úderná, 20. a 16. armáda) a v součinnosti s Kalininským frontem zničí německá vojska u Rževa a Syčova. 5. a 33. armáda útočí ve směru na Možajsk a Gžatsk, 43., 49. a 50. armáda udeří na Juchnov a Vjazmu. 10. armáda zaútočí na Kirov a chrání levé křídlo frontu,
• Kalininský front (Koněv) útočí ve směru na Syčovku a Vjazmu a částí svých sil obejde Ržev. 22. armáda pak zaútočí na Bělyj
• Severozápadní front (Kuročkin) povede útok ve dvou směrech, kdy 3. úderná armáda zaútočí na Velikije Luki a 4. úderná armáda povede úder ve směru Toropec-Veliž
• Brjanský a Jihozápadní front budou poutat před nimi stojící německá vojska a nedovolí přemístění jejich sil na střední směr a Donbas. 

Rozsáhlý a ambiciózní plán sovětského velení však často nebyl zajištěn dostatečnými silami a ze strany Sovětů došlo i k podcenění wehrmachtu a přecenění sil vlastních. Nejúspěšněji se začal rozvíjet útok Severozápadního frontu, který postupoval proti slabé německé obraně. Úderné armády Kuročkinova frontu dokázaly počátkem února postoupit až o 250 km a začaly ohrožovat Velikije Luky, Děmidov a Veliž.

Značně posílený Kalininský front překročil zamrzlou řeku Volhu a vytvořil tím v obranné linii německé 9. armády průlom, do kterého pronikly všechny Koněvovy jezdecké divize a velký počet střeleckých divizí. Po týdnu bojů pak vojska Kalininského frontu obešla Ržev a ocitla se hluboko v týlu německé armády. V představách sovětského velení se měl nyní Koněvův front setkat se Západním frontem v prostoru Vjazmy, čím by se značná část skupiny armád Mitte ocitla v obklíčení. Počátkem února sice vojska obou frontů navázala kontakt, ovšem vytrvalý a tvrdý odpor německých vojsk dobytí samotného města zabránil.

Navíc 26. ledna předal Severozápadní front Koněvovi své úderné armády a operační území Kalininského frontu se tak rozšířilo na celou linii Veliž-Smolensk-Vjazma-Ržev. Zde se Koněv pokoušel vytvořit jak vnější frontovou linii, tak vnitřní, se snahou likvidovat německá uskupení bránící se v jeho týlu, zejména ve Rževu a Syčovce. Ovšem zuřivý odpor německých vojáků druhý záměr zcela zmařil, navíc v okolí Rževa a Olenina se wehrmachtu podařilo prolomit sovětskou frontu. Chaotická situace se nakonec stabilizovala až počátkem dubna vytvořením dosti dlouhé fronty a přechodem Sovětů do obrany. Za svůj postup zaplatil Kalininský front celkem 350 000 padlými a raněnými.

Vojska Západního frontu se pokusila německou obranu prolomit 10. ledna v prostoru Volokolamska půldruhé hodiny trvající dělostřeleckou palbou. Po dva následující dny sváděly části 1. úderné, 20. armáda, 22. tanková brigáda a další Žukovovy svazky nelítostné boje. Nakonec se podařilo vytvořit v německé obraně průlom, do kterého vnikla 22. tanková brigáda a 2. jezdecký sbor spolu s 5 lyžařskými prapory.

O týden později, mezi 16. a 17. lednem 1942 dobyla vojska Západního frontu zpět Lotošino a Šachovskou a podařilo se jim přetnout železnici mezi Moskvou a Rževem. 19. ledna přišla ale nečekaná zpráva o přeřazení 1. úderné armády do zálohy Hlavního stanu, což způsobilo značné oslabení útočících vojsk. Protože Stalin zamítl Žukovovu žádost o ponechání 1. úderné v sestavě frontu, musela se na poměrně široké frontě roztáhnout 20. armáda. Pravé křídlo frontu poté postoupilo ještě ke Gžatsku, ale dále již němečtí vojáci Sověty nepustili. Ve středu frontu útočila 5. a 33. armáda, které obsadily k 20. lednu Ruzu, Dorochovo, Možajsk a Vereju. V prostoru Domanova zahájily boj se skupinou německých vojsk u Juchnova 43. a 49. armáda.

Mezi 18. a 22. lednem došlo v prostoru Vjazmy k několika vzdušným výsadkům, které měly připravit pozici pro styk Kalininského a Západního frontu a následné dobytí Vjazmy. 33. armáda spolu s 1. jezdeckým sborem a 11. jezdeckým sborem Kalininského frontu dostala rozkaz Vjazmu dobýt. 1. února pronikly střelecké divize 33. armády jižně od Vjazmy a zahájily boj na přístupech k městu. Následoval další podpůrný vzdušný výsadek a útok Jefremovovy 33. armády od Naro-Fominska na Vjazmu.

3. až 4. února zaútočili Němci do křídel útočí skupiny a 33. armáda, 1. jezdecký sbor i výsadkáři se ocitli v německém obklíčení. Němcům se díky tomuto úspěchu a posilám opět podařilo stabilizovat frontu a sovětským svazkům se i přes organizovaní všemožné pomoci nedařilo z obklíčení proniknout.

Města jako Děmjansk, Brjansk, Vjazma a Kursk tedy zůstala v německých rukou a wehrmacht v tomto prostoru dokázal zformovat pevnou obranu na linii téměř 350 km dlouhé. V té době již byla útočící Rudá armáda značně unavena a opotřebována bezvýslednými útoky na opevněné Němce, navíc začalo váznout zásobování a potřeby vojsk nebyly uspokojovány ani zdaleka tak, jak by si situace žádala. Na přelomu března a dubna podnikla Rudá armáda podle směrnice vrchního velitele (Stalina) poslední pokus o proražení rževsko-vjazemské obranné čáry, ale bezvýsledně. Hlavní stan tedy schválil přechod Rudé armády do obrany na linii Velikije Luky - Veliž - Děmidov - Bělyj - Duchovščina - Dněpr - Nělidovo - Ržev - Pogoreloje - Gžatsk - Ugra - Spas - Děmensk - Kirov - Ljudinovo - Cholmišči - Oka. Tím byl sovětský útok definitivně zastaven.

Celkové výsledky bojů o Moskvu však mohly sovětskou armádu výrazně uspokojit. Německé ozbrojené síly byly před hlavním městem zastaveny a v následné protiofenzívě zatlačeny 150-300 km daleko od Moskvy. Navíc nebýt Hitlerových rozkazů zakazujících ústup, mohlo vítězství zřejmě nabýt mnohem větších rozměrů.

Tvrdý odpor německých vojáků spolu s nedostatečným vybavením sovětské armády, zejména v druhé fázi protiútoku, zabránil úplnému zhroucení wehrmachtu na východní frontě. Německá armáda tak nebyla zdaleka poražena. Přesto, že již nikdy nedokázala obnovit útok na celé délce fronty, čekala ji v nadcházejícím jižním letním tažení ještě mnohá vítězství. Ztratila však svou pověst neporazitelné armády a mnoho německých velitelů připustilo obrovské podcenění možností Sovětského svazu.