Maxmilian Rohowsky

Autor: Glynwed | Datum: 1. 2. 2012

Maxmilian Rohowsky se narodil 16. září 1910 v obci Groβ Hoschütz rodičům Johannovi a Theresii (rozená Lehnert). Tato oblast (Hlučínsko) v té době patřila Německéku císařství1) a oficiálním jazykem zde byla němčina. Místní obyvatelstvo však mezi sebou mluvilo specifickým nářečím, skládající se z češtiny, němčiny a polštiny, díky čemuž vznikla specifická národnostní menšina zvaná Moravci. Po vypuknutí 1. světové války narukoval Johann Rohowsky do pruské armády, v jejíž řadách 26. srpna 1918 (necelé 3 měsíce před koncem války!) padl na západní frontě.

Po skončení války připadla tato obec na základě rozhodnutí dohodových mocností z července 1920 Československu a nese nyní český název Velké Hoštice. Bohužel, informace k meziválečnému období nejsou k dispozici, a tak můžeme podle data narození pouze předpokládat, že Maxmilian Rohowsky byl někdy v letech 1931-1933 odveden a prodělal základní vojenskou službu v československé armádě v délce 18 měsíců.2) V meziválečném období se oženil s Marií Novákovou. Jako příslušník I. zálohy pak měl 24. září 1938 na základě mobilizační vyhlášky nastoupit do čs. armády. Jak však víme, k boji s Německem nedošlo. Ráno 30. září 1938 byla podepsána zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie mnichovská dohoda, kterou československá vláda v poledne téhož dne přijala.


Cca 1939, Marie a Maxmilian Rohowští se synem.

Na základě této dohody bylo Hlučínsko 8. září 1938 v rámci IV. pásma obsazeno německým vojskem a jako bývalá součást Pruska včleněno nikoliv do Sudetské župy (Gau Sudetenland), ale přímo k pruské provincii Horní Slezsko (Oberschlesien), okres Ratiboř (Kreis Ratibor). Všichni obyvatelé, kteří se zde narodili před rokem 1910 a k 10. říjnu 1938 zde měli domovské právo, automaticky obdrželi říšské občanství, které platilo i pro jejich manželky, děti a vnoučata.

Začátek války 1. září 1939 do života Maxmiliana Rohowského zpočátku nijak nezasáhl. Avšak ani on, stejně jako stovky dalších před ním i po něm, se nevyhnul odvodní povinnosti do německé armády, plynoucí z říšského občanství. V listopadu 1939 byl v rámci 6. mobilizační vlny (6. Welle) povolán do Wehrmachtu a v prosinci 1939 se už nachází ve výcvikovém prostoru Neuhammer (Truppenübungsplatz Neuhammer) – dnes Świętoszów/Polsko – kde se právě formuje nová 81. Infanteriedivison. Byl přidělen ke 12. kulometné rotě / III. Bataillon / Infanterie Regiment 189 a obdržel identifikační známku (Erkennungsmarke) 12./I.R. 189, osobní číslo 93. Paradoxně byla tato divize jednou ze čtyř, která byla vybavena výzbrojí bývalé československé armády. Až do února 1940 probíhal intenzivní výcvik, neboť podle plánů OKH měla divize do 1. března 1940 dosáhnout stavu k frontovému nasazení (feldverwendungsfähig). Výcvik, zahájený v lednu 1940, nebyl vůbec jednoduchý – probíhal v silných mrazech (11. ledna 1940 byla teplota -28 °C), které vlivem zamrznutí oleje způsobovaly časté zasekávání zbraní. V prvním týdnu probíhal výcvik v rámci družstva (Gruppe), ve druhém v rámci čety (Zug), ve třetím v rámci roty (Kompanie) a ve čtvrtém v rámci praporu (Bataillon) a pluku (Regiment). V únoru pak probíhal výcvik v rámci celé divize a po posledním divizním cvičení, které proběhlo ve dnech 28.-29. února 1940, byla divize prohlášena za bojeschopnou.

Začátkem března 1940 tak divize opouští oblast výcvikového prostoru Neuhammer a přesouvá se do prostoru Bunzlau (dnes Bolesławiec, Polsko) – Lauban (dnes Lubań, Polsko). Zde až do začátku května 1940 pokračoval další výcvik vojáků, kteří mimo jiné cvičili také útok na opevnění, který probíhal v okolí obce Dittersbach (Dětřichov, okres Liberec) na objektech bývalého čs. lehkého opevnění LO vz. 37.

Dne 10. května 1940 zahájily německé jednotky plán Žlutý (Fall Gelb) – útok přes Lucembursko, Belgii a Nizozemí proti Francii. 13. května přešla 81. ID pod přímé velení OKH a obdržela rozkaz přesunout se po železnici z prostoru Bunzlau – Lauban do prostoru Aachen – Stolberg, kam dorazila 17. května. Ještě téhož dne se první jednotky divize vydaly na pochod, překročily německo-belgické hranice a následují prvosledové jednotky. Nyní je divize přidělena ke 4. Armee / Heeresgruppe „A“ a má krýt levé křídlo německých armád, směřujících obloukem ke břehům kanálu La Manche. A tak, zatímco tankové jednotky postupují rychle vpřed, 81. ID se nikým neobtěžována přesouvá pěším pochodem přes Belgii. 17. května dosáhla okolí města Eupen a 19. května se nachází v okolí města Stoumont, kde divize přešla pod velení 2. Armee / Heeresgruppe „A“. 22./23. května překročila divize francouzskou hranici v okolí belgického města Gedinne, 24. května se nachází v prostoru měst Signy-le-Petit – Hirson (severovýchodně od Charleville-Mézières) a 25. května dorazila k městu Guise. 26. května přešla 81. ID pod velení 6. Armee / Heeresgruppe „B“, která vydala rozkaz zastavit a nařídila divizi 5denní odpočinek. V té době už byly v okolí Dunkerque obklíčeny zbytky britského expedičního sboru (BEF) a francouzské armády, jejichž evakuace byla zahájena 27. května a ukončena 4. června 1940. Tím byla první etapa války proti Francii – plán Žlutý – ukončena. Zbytky francouzské armády a BEF zaujímají na konci května 1940 obranné pozice na tzv. Weygandově linii (podél řek Somme, Oise a Aisne).

Druhá etapa války ve Francii dostal název plán Červený (Fall Rot). 2. června 1940 se 81. ID vydala znovu na pochod, tentokrát na jih. 3. června je přidělena k XVIII. AK / 9. Armee / Heeresgruppe „B“ a přesouvá se do prostoru Laon – Cessiéres. Útok začal 5. června 1940 v 5.00 dělostřeleckou přípravou a v 5.30 vyrazily do útoku pěší jednotky 25. ID a 290. ID na francouzské pozice podél kanálu Oisne – Aisne. 81. ID je prozatím držena v záloze, ale jednotky francouzské 7. pěší divize (7e DI - division d'infanterie) se brání velmi tvrdě. 6. června je proto 81. ID nasazena mezi 25. ID a 290. ID poprvé do boje. Přes tvrdý odpor se jednotky 81. ID dostávají večer u města Venizel (východně od města Soissons) k břehům řeky Aisne, kterou následujícího dne překračují a svádí těžké boje u obce Acy. V těchto bojích jen Inf. Rgt. 189 ztratil 29 mrtvých a 121 raněných! Nicméně následujícího dne se postup zrychlil – 8. června stojí divize u města Oulchy-le-Château a Inf. Rgt. 189 postupuje na obec Brény. 9. června bojuje 81. ID u obce Brény s jednotkami francouzského 159. alpského pěšího pluku (159e RIA - Régiment d’infanterie Alpine), kde na konci dne překročila řeku Oursq. Dalším cílem XVIII. AK je řeka Marne – předvoj 81. ID dorazil k řece 10. června navečer a jednotkám III. praporu / Inf. Rgt. 189 se podaří ve městě Château-Thierry dojít až k neporušenému mostu přes řeku. Na druhém břehu však stojí francouzské jednotky složené z důstojnických aspirantů, disponujících tankem FT 17. Tyto jednotky nedovolily Němcům most překročit a ve večerních hodinách se jim podařilo most zničit. Nakonec jednotky 81. ID ve večerních hodinách 11. června 1940 překročily řeku východně od města u obce Chartéves, kde ženisté postavili 16tunový pontonový most. Následujícího dne se po mostě přepravily jednotky 3. PzD, 4.PzD a 13. ID (mot.) / XVI. AK, za kterými následují pochodové kolony 81. ID. Divize směřuje na jih k řece Seině, kterou překročila a 15. června se čelní jednotky nachází v okolí města Sens. Odtud se divize stočila na jihozápad a směřuje k řece Loire, přes kterou se u města Gien přepravila ve dnech 17.-20. června. 20. června se jednotky 81. ID střetly u města La Chapele d´Angillon s částmi čs. 1. pěšího pluku 1. čs. pěší divize ve Francii. 21. června obdržely jednotky XVIII. AK rozkaz zastavit svůj postup v souvislosti s mírovými jednáními mezi Francií a Německem. 22. června byla podepsána kapitulace, která divizi zastihla v prostoru severně od města Bourgnes, a 25. června 1940 boje ve Francii oficiálně skončily.

30. června 1940 obdržela 81. ID rozkaz k přesunu do Německa – následoval další úmorný několikatýdenní pěší pochod, který vedl přes města Gien a Nancy k německým hranicím, které divize překročila u obce Carling 17. července 1940. Následně pak byla 81. ID ve dnech 18.–20. července přepravena po železnici z měst Saarbrücken a Mannheim do Slezska, kde přešla do podřízenosti Vojenského okruhu VIII (Wehrkreis VIII, Breslau). Na konci července 1940 bylo mužstvo na rozkaz OKW propuštěno na dlouhodobou „dovolenou“ – takto uvolněné síly byly nasazeny na výpomoc v průmyslu. V srpnu 1940 se Inf. Rgt. 189 přesunul do ubytovacích prostor v okolí Liberce.


Léto 1940, Opava. Maxmilian Rohowsky (vpravo) po návratu z tažení ve Francii. Vedle něho jeho kamarád z Velkých Hoštic Ernst Thomas, který zemřel 28. 6. 1945 (pravděpodobně ve spojeneckém zajetí).

V polovině února 1941 bylo mužstvo 81. ID, uvolněné k „hospodářské dovolené“ (Wirschafturlaub), povoláno zpět ke svým útvarům. Následně byla divize na konci února naložena na vlaky a přepravena do Francie, kde k 1. březnu 1941 vystřídala v okolí La Roche-sur-Yon jednotky 255. Infanteriedivision. 10. března navíc převzala také úsek v okolí La Rochelle, kde vystřídala 44. Infanteriedivision. 81. ID nyní podléhá velení Höheren Kommando z.b.V. LIX / 7. Armee a plní pohodlnou strážní službu podél francouzského pobřeží až do podzimu 1941.


Léto 1941, La Rochelle, Francie. Kolorovaná fotografie přístavu, ve kterém Maxmilian Rohowsky plnil strážní službu.

V té době už byla válka na východní frontě v plném proudu a podle všeho spěla k vítěznému konci. Začátkem října 1941 zahájily německé armády útok na široké frontě. Jednotky Heeresgruppe „Nord“ blokují jižní a východní přístupy k Leningradu (18. Armee) a zahájily postup na Tichvin (16. Armee) vstříc finským jednotkám Karelské armády, jednotky Heeresgruppe „Mitte“ (2., 4., 9. Armee, 2., 3., 4. Panzergruppe) zahájily operaci Tajfun – útok na Moskvu, jednotky Heeresgruppe „Süd“ pak postupují na Bělgorod, Charkov (6. Armee), Rostov na Donu (17. Armee, 1. Panzergruppe) a připravují se k obsazení poloostrova Krym (11. Armee). Bojující jednotky však byly značně vyčerpané – početní stavy pěších divizí klesly v důsledku ztrát na cca 75 %, u tankových jednotek dokonce pouze na cca 60-50 % tabulkového stavu. V této situaci je začátkem listopadu 1941 rozhodnuto o přesunu dvou divizí z Francie k Heeresgruppe „Nord“.

V polovině listopadu 1941, kdy se postup německých divizí na východě blíží ke své nejzazší hranici, tak velitel 7. Armee vydává rozkaz 81. ID připravit se k odjezdu. 27. listopadu začaly její úseky na atlantickém pobřeží přebírat části 327. Infanteriedivision a začátkem prosince se 81. ID soustřeďuje v okolí měst Nantes a Tours, kde má být naložena na vlaky.

V druhé polovině listopadu 1941 se však situace na východní frontě dramaticky změnila v německý neprospěch – s příchodem zimy začínají zesilovat sovětské protiútoky. Oslabené jednotky Heeresgruppe „Nord“ čelí od 19. listopadu silným sovětským protiútokům u Tichvinu, odkud byly 9. prosince nuceny ustoupit až za řeku Volchov. Vzrůstající odpor sovětských jednotek před Moskvou zase výrazně zpomalil postup jednotek Heeresgruppe „Mitte“, až se 5. prosince zastavil úplně. Na jihu obsadili vojáci Heeresgruppe „Süd“ 20. listopadu Rostov, ale už 28. listopadu jsou nuceni z města ustoupit a stáhnout se za řeku Mius. Početní stavy německých divizí se díky bojovým i nebojovým ztrátám (omrzliny) dramaticky snížily a v jednotlivých rotách nyní zůstává v průměru pouze cca 50-60 mužů. 9. prosince 1941 tak velitel Heeresgruppe „Nord“ žádá OKW o urychlení přesunu 81. ID na východní frontu.

První vlak s příslušníky 81. ID vyrazil z Tours 14. prosince 1941 a po ose Metz – Trier – Berlin – Insterburg – Memel – Riga dorazil 22. prosince do Pskova, kde je divize podřízena velení XXXVIII. AK / 16. Armee / Heeresgruppe „Nord“, bojující severně od Iľmenského jezera. Maxmilian Rohowsky se svým Inf. Rgt. 189 odjíždí z Francie 23. prosince 1941. V Rize je však jejich vlak odkloněn na jihovýchod a nasměrován k Heeregruppe „Mitte“. Tato skupinu armád totiž od 5. prosince 1941 čelí generálnímu protiútoku u Moskvy sovětských armád Kalininského, Západního a Jihozápadního frontu. Pod jejich tlakem se vyčerpané německé jednotky jen s vypětím všech sil a za cenu vysokých ztrát na lidech a materiálu snaží udržet celistvost fronty. Do 25. prosince jsou Němci zatlačeni o cca 100 km zpět přibližně na linii, odkud v listopadu 1941 zahájili svůj poslední nápor na Moskvu. K Heeregruppe „Mitte“ nyní mají směřovat všechny dostupné síly, které by pomohly zastavit sovětský postup a zachránily skupinu armád před zničením. Zesílený Inf. Rgt. 1893) tedy směřuje po ose Riga – Seběž – Velikije Luki – Toropec do města Andreapol (Dubno), kam první vlaky dorazily 5. ledna 1942. Vojáky, kteří nebyli vybaveni zimními doplňky jako jsou svetry, šály a rukavice, zde přivítal metr vysoký sníh a teploty kolem -30 °C. Pluk se nyní nachází cca 50 km v týlu fronty na rozhraní Heeresgruppe „Nord“ a Heeregruppe „Mitte“ a aniž by to kdo tušil, stojí přímo v ose postupu plánovaného sovětského útoku, který byl součástí velké zimní ofenzívy.

9. ledna 1942 zahájily útok jednotky sovětské 3. úderné a 4. úderné armády / Severozápadního frontu. Po úporných bojích prolomily 10. ledna jednotky 4. úderné armády u obce Peno (jihozápadně od Ostaškova) obranu 132. ID a SS Kavallerie Division / 16. Armee / Heeresgruppe „Nord“ a zahájily postup ve směru na Toropec do týlu Heeregruppe „Mitte“. Německé velení nemělo žádné zprávy o síle sovětských jednotek, kterým se průlom podařil. Inf. Rgt. 189 proto 11. ledna obdržel rozkaz dobýt obec Peno zpět, aniž by tušilo, že proti němu postupuje úderné čelo sovětské armády.

12. ledna 1942 přešel Inf. Rgt. 189 pod velení 253. Infanteriedivision / XXIII. Armeekorps / Heeregruppe „Mitte“ a začal se přesouvat na severovýchod po silnici Andreapol – Lugi – Ochvat k obci Peno. Cestou potkal zbytky průzkumného oddílu jezdecké brigády SS (Aufklärungs Abteilung / SS Kavallerie Brigade), který byl zdecimován u Pena. Po cca 20km ostrém pochodu dorazily předsunuté jednotky I. praporu / Inf. Rgt. 189 na železniční stanici Ochvat, aby zjistily, že severní část obce je již obsazena sovětskými vojáky 249. střelecké divize. Okamžitě se rozhořel tvrdý boj. Do boje o Ochvat je vržen také III. prapor / Inf. Rgt. 189, zatímco II. prapor / Inf. Rgt. 189 zahájil boj v okolí obce Veličkovo. Pluk nyní zaujímá improvizovanou obranu na čáře Ochvat – Veličkovo a snaží se udržet proti útokům jednotek sovětské 249. a 332. střelecké divize, podporované tanky 141. samostatného tankového praporu (4×KV, 7×T-34, 20×T-60).

13. ledna 1942 ovládli Sověti prostor obce Ochvat. Navečer pak sovětské jednotky 249. střelecké divize posílené 67. a 68. lyžařským praporem obcházejí postavení Inf. Rgt. 189 ze severu a přesouvají se k městu Andreapol, kde se nachází německé sklady. Zničením německého pluku jsou pověřeni vojáci 332. střelecké divize posílené 69. lyžařským praporem a tanky 141. tankového praporu. Na velitelství 253. ID odesílá velitel pluku rádiovou zprávu:

„Bojové ztráty nízké. Vysoké ztráty v důsledku mrazu. Útok dnes není možný.“

14. ledna 1942 útočí jednotky 332. střelecké divize za podpory tanků na celé šířce fronty. Na pravém křídle se jim podařilo prolomit obranu a obsadit 1117. střeleckým plukem vesnici Veličkovo a 1115. střeleckým plukem vesnici Goleniščevo. Část jednotek 249. střelecké divize, směřující k Andreapolu, překročila zamrzlé jezero Ochvat a odřízla německý pluk od jeho týlu. Celistvost fronty je rozrušena, pluk obklíčen a jeho jednotlivé prapory už bojují pouze o přežití. Zbytky II. praporu ještě bojují u Veličkova a III. prapor svádí boje u obce Zacharino. Přesto dostává pluk od 253. ID rozkaz vyčistit prostor východně od obce Lugi, kudy probíhá jediná zásobovací cesta z Andreapolu k XXIII. Armeekorps. Zbytky I. praporu proto zaútočily na východ a večer se mu podařilo ovládnout část obce Lugi. Dál však už postoupit nedokázal.

Ráno 15. ledna 1942 došly jednotky 249. střelecké divize k Andreapolu a zahájily boj o město, bráněné směsicí týlových jednotek Inf. Rgt. 189 a 253. Infanteriedivision. Jediná ústupová cesta k městu Toropec je tak nyní uzavřena a obklíčený Inf. Rgt. 189 je v prostoru Lugi – Veličkovo postupně zničen. Poslední rádiová zpráva velitele pluku byla na velitelství 253. ID odeslána ve 13.10: 

„Pluk dnes ve 2.30 obsadil Lugi. Severní okraj je ještě obsazen [nepřítelem]. Nové síly [Rusů] útočí po silnici z východu. Pluk drží Lugi. Aleksino (následují nesrozumitelná slova). Místní obyvatelstvo tvrdí, že Dubno [Andreapol] je obsazeno Rusy.“

Situační mapa OKW z 15. ledna 1942 ukazujicí situaci na styku HG "Nord" a HG "Mitte", kde došlo k průlomu sovětských jednotek 4. úderné armády. V postupu jim stojí pouze osamělý Inf. Rgt. 189 (na mapě označen jako 1/3 81. + A.A. SS Kav.Br.), který dokázal zastavit sovětský postup na plné 4 dny, než byl kompletně zničen.

Prostor bojů zesíleného 189. Inf. Rgt. / 81. ID v lednu 1942 severovýchodně od Dubna.

Na konci 15. ledna 1942 vydal velitel pluku rozkaz jednotlivým skupinám probít se na vlastní pěst z obklíčení ve směru na Toropec. To se podařilo pouze cca 50 vojákům, zbytek padl v bojích nebo následně zemřel v okolních lesích hlady nebo na následky podchlazení.4)

V těchto bojích je Maxmilian Rohowsky prohlášen od 15. ledna 1942 za nezvěstného, oficiálně byl prohlášen za mrtvého až po válce 10. prosince 1946 Okresním soudem v Hlučíně.

Okolo roku 1982 navštívil vdovu Marii Rohovskou údajný Maxmilianův spolubojovník. Podle něj Maxmilian zahynul nebo byl zajat když jejich vlak, který je převážel na frontu, vjel do vlakové stanice, která měla být v rukou Němců, ale už ji drželi Rusové.5) Ti okamžitě zahájili palbu na vystupující vojáky. Než se vlaku podařilo vycouvat, bylo nástupiště plné padlých i raněných, kteří zoufale křičeli, ať je tam kamarádi nenechávají. Mezi nimi měl být také Maxmilian Rohowsky.

Fotografie a materiály ze soukromé sbírky poskytl pan Milan Rohovský.



1) Roku 1742 prohrála císařovna Marie Terezie s pruským králem Friedrichem II. válku o dědictví rakouské. Na základě této prohry (Berlínského míru) muselo Rakousko Prusku odstoupit území velké části Slezska. Na Opavsku tvořila hraniční čáru řeka Opava (Oppa), která oddělovala Hlučínsko (které jako jediné z těchto území bylo v roce 1920 přičleněno ČSR) patřící Prusku od malého kousku Horního Slezska, které Rakousku zůstalo.

2) Délka základní vojenské služby byla stanovena na 14 měsíců (zákon č. 193/1920 Sb. z 19. března 1920), přičemž dle §61 téhož zákona ročníky 1920-1923 sloužily ještě dalších 10 měsíců (celkem tedy 2 roky) a ročníky 1923-1925 další 4 měsíce (celkem tedy 18 měsíců). V roce 1927 bylo prodloužení základní prezenční služby o 4 měsíce (celkem tedy 18 měsíců) potvrzeno i pro neomezený počet ročníků počínaje ročníkem 1926 (zákon č. 51/1927 z 8. dubna 1927). V roce 1932 byla základní vojenská služba zkrácena na 14 měsíců (zákon č. 66/32 Sb. z 11. května 1932) pro neomezený počet ročníků počínaje ročníkem 1933, aby byla v roce 1935 prodloužena na 2 léta (zákon č. 267/1934 Sb. z 19. prosince 1934) a týkala se i ročníků odvedených dle dřívějších předpisů (tedy už od ročníku 1933 – presenční služba v délce 14 měsíců se tak v praxi v čs. armádě vůbec nepoužila).

3) Zesílený pluk sestával z těchto jednotek:
   - Infanterie Regiment 189 (Oberst Heinrich Hohmeyer; I.-III. Bataillon)
   - Pionier Bataillon 181 (Hauptmann Engelmann; 3. Kompanie, 1. Pionierkolonne)
   - II. Abteilung / Artillerie Regiment 181 (Major Werner; 4.-6. Batterie) 
   - Nachschub Fahr Kompanie 181
   - 2., 3. Fahrkolonne 181

4) Sovětská informační služba (Совинформбюро) uveřejnila 8. února 1942 tuto oficiální zprávu:

20. ledna se v okolí Ochvatu našim vojákům vzdali velitel I. praporu 189. pluku 81. německé pěší divize kapitán Alfred Lindenthal [velitel 3. roty / I. praporu / Inf. Rgt. 189], poručík Helmuth Grunberg a 9 německých vojáků ze stejného pluku. Zajatci vypověděli, že do 24. prosince se divize nacházela ve Francii a na sovětsko-německou frontu dorazila začátkem ledna. 10. ledna dostal pluk rozkaz „vytlačit Rusy z Pena“, ale byl rozbit ve střetném boji a během tří dnů zcela zničen. Velitel pluku plukovník Hohmeyer byl zabit. Skupina vojáků a důstojníků pod velením kapitána Lindenthala bloudila lesy 5 dní bez jídla. Zajatý poručík Grunberg vypověděl, že na začátku čítala skupina cca 50 mužů. Ale během pěti dnů část lidí zemřela na následky zranění, vyčerpání a v důsledku mrazu. Zajatý kapitán Lindenthal vypověděl: „Velmi špatný dojem udělaly na všechny vojáky zbytky průzkumného oddílu SS, ustupujícího z Pena. Nikdo z nás si nedokázal ani představit, že by německá vojenská jednotka mohla tak panicky utíkat. Ale během dvou dnů nás stihnul stejný osud.“

   17. února 1942 pak byla vydána druhá oficiální zpráva:

Velitel 189. německého pěšího pluku podplukovník Reinhold Proske [velitel I. praporu / Inf.Rgt. 189] se spolu se skupinou polozmrzlých vojáků vzdal našim rudoarmějcům. Proske vypověděl: „V prosinci byl 189. pluk urychleně přesunut z Francie na sovětsko-německou frontu. V lednu jsme dorazili do Andreapolu a obdrželi rozkaz dobýt Peno. V prvním boji bylo ztraceno cca 80 procent početního stavu pluku. Skoro všichni velitelé byli vyřazeni z boje. Kulomety a minomety buď padly do rukou Rusů nebo byly rozdrceny sovětskými tanky. Zbytky pluku se rozutekly nebo vzdaly. Já jsem s oddílem 46 mužů utekl do lesa. 20. ledna zemřelo 8 mužů na následky mrazu a hladu. 21. ledna nás bylo ještě 14 mužů. Následujícího dne nás zůstalo ve skupině pouze 13 mužů. 23. ledna zemřeli další dva vojáci a dva se zbláznili. Ten samý den jsem se zbývajícími devíti vojáky došel k nejbližší vesnici a vzdal se.“
5) Zřejmě se jedná o železniční stanici Ochvat, což by časově odpovídalo 12. nebo 13. lednu 1942.


Komentáře

  • *
    Vyplňte prosím jméno
  • *
    Vyplňte prosím název
  • *
    Vyplňte prosím text komentáře
  • Vyplňte správně kontrolu
  • *
    Odpovězte prosím na dotaz - ochrana proti spamu

Hvězdička označuje povinné položky. Komentáře jsou před zveřejněním moderovány.