Kpt. Miksche: Parašutisté II

Pokračování textu knihy kpt. Mikscheho: Parašutisté (1945)

Kapitola druhá

Letecké výsadkové jednotky ve dvou taženích v Holandsku (1940 a 1944)

Leteckých výsadkových jednotek bylo poprvé použito ve velkém měřítku v německých operacích v Holandsku a v Belgii roku 1940. Abychom lépe pochopili důležitost jejich úlohy v tomto tažení, proberme zběžně celkovou strategickou koncepci.

Vpád do Holandska byl jen vedlejší operací, částí velkého strategického plánu, jehož cíle byly velmi daleko za holandskými hranicemi. Německé vrchní velení tam proto použilo jen menší části sil, zasazených na západní frontě.¹⁾

Vyhradilo si hlavní část svých sil, armádní skupinu "A", velitel polní maršál Gerd von Rundstedt, pro hlavní akci vedenou dále na jihu přes řeku Meuse mezi Namurem a Sedanem. Cílem německého plánu bylo zřejmě přitáhnout levé křídlo francouzsko-anglických armád do severní roviny Holandska tak, aby jejich bok byl odkryt německému útoku přes Ardeny.

Německému velení se čelní útok na prostor mezi Zuider Zee a Meuse zdál velmi dlouhou a těžkou operací. Tento prostor byl nejen Holanďany silně opevněn, ale všechny přístupné cesty do něho byly zaplaveny.

Proto nejvýhodnější cestou, která nacistům zůstala otevřena, byl útok přes Belgii s cílem dobýt "holandské pevnosti" z jihu.²⁾

Tak vznikla myšlenka provést průlom u Maastrichtu přes jižní Limburk a část severního Brabantu. Tento nápor měl dva strategické cíle. Na jedné straně mělo být dobyto Holandska, na druhé straně připravovalo německé vrchní velitelství obchvat belgických armád, soustředěných v prostoru Antverpy-Gent. Tato situace nám připomíná rok 1914. Tehdy bylo cílem německého manévru obchvátit levé křídlo Francouzů útokem přes Belgii. Podle stejné zásady ohrožoval manévr roku 1940 také levé křídlo Francouzů, ale útok, kterým začínal, byl zahájen poněkud severněji.

V provedení těchto dvou manévrů byl značný rozdíl: roku 1914 vedli Němci svůj hlavní nápor do belgické nížiny, ale v tažení roku 1940 bylo Holandsko a Belgie jen vedlejším bojištěm a hlavní nápor byl veden na Sedan. Po vítězství na západě prozradil Hitler ve své řeči 19. července 1940 základní myšlenku tohoto manévru: "Proti Schlieffenovu plánu (použitému roku 1914) prolomil jsem spojeneckou frontu v Holandsku tak, že jsem hlavní útok svěřil německému levému křídlu v místě zamýšleného průlomu(fronta Dinant-Sedan), zatím co pravé křídlo (Maastricht) předstíralo opačný manévr".

Byl německý plán opravdu tak dobře připraven a měl Hitler vskutku od začátku v úmyslu vlákat spojenecké armády do Holandska, aby jim pak přerušil ústupovou cestu průlomem fronty v prostoru Dinant-Sedan?

Na tuto otázku budou moci odpovědět jen historikové. Vraťme se nyní k vlastní bitvě. Holandské vrchní velení nemělo na jižních hranicích s Belgií silné opevnění, ale počítalo v tom směru se skvělými přirozenými překážkami, ústím řek Meuse a Rýna. Přes tyto řeky byly jen tři přechody, a to po velkých mostech v Rotterdamu, Mordijku a Dordrechtu, které byly strategicky velmi důležité.

Pro německý plán proti Holandsku i proti Belgii bylo nezbytné zmocnit se těchto mostů a zabránit jejich zničení. Pravé křídlo německé armády, které proniklo do Limburku a severního Brabantu, by bylo vydáno holandskému útoku ze severu. Dokud byly tyto mosty v holandských rukou, ohrožovaly holandské zálohy, umístěné ve středním Holandsku, německý útok do Belgie. Dobytí těchto mostů by nejen zbavilo Němce tohoto nebezpečí, ale umožnilo by jim také útok na Holandsko z jihu, tj. jedinou cestou, kterou bylo možno obejít opevnění, bránící srdce Holandska, a dobýt ho z jihu.

Použitím leteckých výsadkových jednotek se Němcům podařilo rychle obsadit tyto mosty přes Rýn a Meuse a zabránit jich zničení. Prostor kolem ústí těchto řek, který je jen nepatrně zvlněný, byl velmi vhodný k použití leteckých výsadkových jednotek. Letiště města Rotterdamu Waalhawen je na ostrově mezi řekami Meuse a Waal. Jakmile by se Němci zmocnili této letecké základny, mohli by tam vyložit dostatečný počet jednotek, aby se zmocnili obou mostů v Rotterdamu překvapením, a držet je tak dlouho, až by německé armády, které prorazily linii Peel, přišly jednotkám ve Waalhaven na pomoc.

Obr. 2: Letecké výsadkové jednotky v Holandsku (1940)

Tento plán byl proveden s pozoruhodnou přesností (obr.2). Dne 10. května 1940 v 6 hodin bylo letiště Waalhaven dobyto parašutisty. V několika dalších dnech tam přistály značné posily v počtu asi 8000 až 12 000 mužů. Zuřivému bombardování britského letectva v nocích 10., 11., a 12. května ani dělům holandského křižníku Van Gaalen se nepodařilo způsobit, aby se letiště stalo pro nepřítele nepoužitelným, a Němci brzy obsadili oba mosty v Rotterdamu.

Holanďané kladli silný odpor a konečně vyrazili k zoufalému protiútoku, podporovanému palbou děl dvou holandských křižníků, Z.5 a Z.51. Zároveň začaly německé výsadkové jednotky používat svého dělostřelectva, které se zázračně objevilo z podpalubí švédské nákladní lodi, kotvící nevinně již jistou dobu v rotterdamském přístavu. Zatím německé jednotky na severu prorazily obrannou linii Peel po přechodu řeky Meuse po mostě v Gannep. Tvrdí se, že obrana tohoto mostu byla svěřena oddílu holandských četníků, z kterých se v rozhodném okamžiku vyklubali agenti páté kolony.

Tak nebo onak, německé jednotky postoupily přes Bois-le-Duc až do Mordijku a jedna obrněná divise získala večer 13. května styk s výsadkovými jednotkami, operujícími u Rotterdamu. Byla to 9. obrněná divise pod velením generála Kubického, který měl také k dispozici 256. pěší divisi a jednu motorisovanou divisi SS, "Verfügungsdivision" (Verfüngsdivision byly elitní vojenské útvary nacistické strany).

Němci se zmocnili mostů v Mordijku a Dordrechtu stejným způsobem jako v Rotterdamu.

Přehled bojů kolem měst Rotterdamu, Mordijku a Dordrechtu, který jsme tu načrtli, se zdá bezpochyby poněkud chaotický. Jak jinak by to mohlo být, když se těchto bojů zúčastnilo tolik různých prvků: námořnictvo, námořní pěchota, pěchota, parašutisté a pátá kolona?

Tyto boje však jsou jednou z nejzajímavějších kapitol dějin druhé světové války. Oficiální holandské vojenské záznamy o těchto bojích jsou velmi neúplné a nedokonalé. Nesmíme se tomu divit, poněvadž prvek překvapení byl tak velký, že Holanďané nekladli vůbec žádný organisovaný odpor. Za těchto podmínek je přirozené, že zprávy z Holandska popisují jen jednotlivé události a nedávají nám celkový přehled operace. Německý vojenský archiv jistě jednoho dne umožní vyplnit tuto mezeru. Přesto však pochybujeme, že se německé historii podaří dokázat, že brutální bombardování Rotterdamu, nařízené Kesselringem, bude v očích budoucnosti považováno za jeden z nejslavnějších činů "vyvoleného národa"- Herrenvolku!

Němci použili leteckých výsadkových jednotek také v okolí Haagu. Tato operace přímo souvisela s právě popsanou operací, ale měla jiný cíl. V prostoru kolem Haagu byly zálohy holandské armády. Šlo o to, upoutat je na místě, aby nemohly být zasazeny proti německým jednotkám, operujícím v prostoru Rotterdam, Mordijk a Dordrecht. To měly zajistit jednotky tam vysazené, které též měly zároveň rozsévat zmatek v zápolí, a konečně tím také německé vrchní velení také ohrozilo spojení mezi administrativním střediskem země Haagem a venkovem a mezi holandským hlavním štábem, a jeho armádami.

O podrobnostech této operace máme zprávy ze spolehlivého pramene. Mezi nepřátelskými letouny, které byly sestřeleny za těchto bojů, byl také letoun velitele německých výsadkových jednotek generála von Sponecka. Na těle tohoto důstojníka byla nalezena část operačních rozkazů. Tyto dokumenty jsou opravdovým uměleckým dílem německé vojenské vědy. Mezi jiným také nezvratně dokázaly, že německé vrchní velení provedlo včas před zahájením tohoto vpádu všechny přípravy, nutné k tomuto tažení.

K zajištění jeho úspěchu byly provedeny dalekosáhlé přípravy. Němci se postarali o zjištění nejmenších detailů obranných opatření protivníka. Probírali velmi důkladně takové podrobnosti, které bychom považovali za nezajímavé nebo neschopné mít vůbec nějaký vliv na vojenské operace. Ve spojení s tím, je zvlášť zajímavá úloha vojenského attaché německého vyslanectví v Haagu, který ve svém hlášení dne 10. dubna 1940, tj. měsíc před zahájením vpádu, podal své vládě úplné informace o životních zvyklostech a bydlištích členů holandské královské rodiny a vrchního velitele holandské armády generála Winkelmanna.

Podobně pečlivě byla připravena spolupráce s pátou kolonou. Důkazem toho je dokument, nadepsaný "Zvláštní instrukce o činnosti v nepřátelských zemích". Abychom řekli pravdu, z těchto instrukcí je zjevné, že německé vrchní velení nepřipisovalo činnosti páté kolony tolik důležitosti, jak to tvrdily noviny. Tajné organizace německé říše v cizině omezovaly svou činnost na špionáž a sabotáž a nezasahovaly prakticky do bojů. Je však dokázáno, že pátá kolona měla jistou úlohu v holandském tažení, a to úlohu mnohem větší v Haagu než v Rotterdamu.

Jistá oficiální holandská hlášení dokonce tvrdí, že nacisté vysadili v boji o most v Mordijku parašutisty v holandských vojenských stejnokrojích. Věříme, že Němci používali této methody u jednotlivých agentů- špionů nebo sabotérů- ale zpráva, že stejně používali celých bojových jednotek, nebyla ještě potvrzena.

Německé vrchní velitelství použilo v operaci proti Haagu 22. pěší divise pod velením generála von Sponecka. Jednotky měly být přepraveny vzduchem v pěti cestách. Tři první vlny útočníků přistaly přesně podle rozvrhu 10. května a zbývající dvě vlny 11. května, k tomu bylo použito 250 dopravních letounů. Tyto letouny vzlétly z letišť Loddenheide, Paderborn, Lippstadt, Stormede, Lippspringe a Werl. Organisaci těchto dopravních leteckých prostředků a zajištění jejich náležité ochrany stíhacími letouny zařídil generál Luftwaffe Kurt Student za pomoci plukovníka Brunnera, styčného leteckého důstojníka 2. letecké flotily, které velel Kesselring a která byla přidělena skupině armád "B" (von Bock).³⁾

Aby mohlo být 22. pěší divise co nejúčinněji použito, byla reorganisována v zimě 1939-1940 a zmenšena na početní stav s výzbrojí vyjmenovanou v I. Kapitole této knihy. Pak jí byl přidělen prapor parašutistů. V době zahájení vpádu byla 22. divise částí 18. německé armády, jejímž velitelem byl generál von Kühler.

Ačkoli přispěl k uspíšení konečného vítězství, byl útok na Haag z hlediska taktického neúspěchem. Přes všechny podrobné přípravy útočníci města nedobyli. Jejich akce způsobila jen zmatek v zápolí, rozšířila poplašné zprávy mezi obyvatelstvem a konečně, jak jsme již řekli, upoutala holandský 1. armádní sbor v okolí hlavního města.

Jakmile Němci zjistili, že jejich čelní jednotky narazily na silný odpor, upustili již večer 10. května od útoku na město. Jednotky 22. divise, které ještě nebyly vysazeny, byly místo toho poslány posílit akci u Rotterdamu. Zdá se, že toto rozhodnutí bylo provedeno během samého boje, poněvadž žádné podobné "instrukce" v původním plánu nebyly. Tato změna se úplně shoduje se zásadou německé taktiky přemístit těžiště útoku (Schwerpunkt) na místo, kde je zřejmý počáteční úspěch. Touž zásadu uvidíme v "operačním rozkaze 2. praporu 60. pěšího pluku", který se týkal jen jednotek první vysazené vlny. Valný voj pluku měl dostat rozkazy až po vysazení podle místní situace.

Nacisté utrpěli u Haagu značné ztráty. Jeden letoun byl po přistání ihned obklíčen a jeho posádka zajata. Jiný se roztříštil při přistání a v něm bylo zabito 16 Němců. Takových příhod bylo hodně. Sám generál Student byl na letišti Waalhaven těžce raněn.

Boj v Holandsku nemůžeme posuzovat odděleně od ostatních bojů na západě, poněvadž těsně souvisí s boji, které byly vedeny v téže době v Belgii. Němci se tam nemohli vyhnout čelnímu útoku. Ve skutečnosti provedli dva takové útoky, jeden v Holandsku u Gannepu, který jsme již popsali, a druhý v Belgii u Maastrichtu. Průlom v Holandsku nebyl tak důležitý jako čelní útok na belgické obranné postavení na Albertově kanálu.

Tato operace umožnila Němcům obchvátit jádro belgické armády na severu. Místo na Albertově kanálu, zvolené k provedení průlomu, muselo být zřejmě nejslabší. Toto místo bylo blízko Maastrichtu, kde belgické obranné postavení bylo nejblíže u holandských hranic, a nemohlo být proto chráněno pásmem předních stráží. Tam byla zasazena německá 4. armáda polního maršála von Kluge, složená ze dvou armádních sborů se čtyřmi obrněnými divisemi, několika motorisovanými divisemi a divisemi SS. Albertův kanál byl přirozenou protitankovou překážkou. Jeho přechod byl možný jen po dvou mostech ve Vroenhoven a Veldwezelt, na než stříleli bočními palbami z pevnosti Eben-Emaelu. Němci proto museli dobýt především této pevnosti (obr.3).

Obr. 3: Boj u Eben-Emaelu (1940)

Kolem této epizody z bojů v Holandsku vznikla jistá pověst. Jde o podzemní tunel, kterým prý nacisté, vedeni svými vyzvědači, vnikli do pevnosti. Na neštěstí pro povídkáře, takový tunel sice existoval v době, kdy pevnost byla stavěna, ale byl již dávno zatarasen a zazděn. Pravda o dobytí pevnosti Eben-Emael je střízlivější, ale zároveň složitější než ona pověst. Hlavním úkolem pevnosti, jejíž posádka měla 1200 mužů, bylo zřídit palebnou přehradu v prostorech ve Vroenhovenu a Veldwezwltu.

Jiná palebná postavení, vyzbrojená menšími děly a kulomety, kryla bočními palbami přístup k pevnosti. Obránci měli k disposici hluboké odolné kryty. Různé části pevnosti, která se tyčila 160 stop (48,7m) nad hladinu kanálu Albertova, byly kromě toho spojeny podzemními chodbami. Podívejme se nyní bez dalšího vysvětlování, jak takové zcela moderní pevnosti bylo dobyto ještě modernější útočnou methodou jako tolika jiných pevností stejného druhu na západní frontě.

Německá výzvědná služba obstarala plány celé pevnosti. Němci vystavěli v zimních měsících 1939-1940 v Německu její přesnou kopii a na tuto atrapu pak byl připraven a prováděn útok do všech podrobností tak dlouho, až bylo dosaženo bezvadného provedení operace.

V prvních ranních hodinách, kdy je ještě skoro tma, přistál na povrchové struktuře pevnosti Eben-Emael jistý počet německých kluzáků, které se odpoutaly od svých vlečných letounů ještě nad Německem. Každý kluzák vezl nejméně 10 mužů dokonale vyzbrojených pro tento podnik a vybavených velkým množstvím trhavin.

Když poplašné sirény pevnosti počaly kvílet do šera, bylo již příliš pozdě. Němci se již dostali k ocelovým kupolím, z nichž mnohé zničili výbušninami a do ústí děl házeli ruční granáty, aby je takto vyřadili, podobně byly zničeny výtahy na dopravu dělové munice. Tak bylo všechno dělostřelectvo pevnosti umlčeno a proto neschopno střílet na mosty ve Vroenhovenu a Veldwezeltu.

Velitel pevnosti, major Jottrand, si vyžádal palebnou podporu sousedních pevností. Pevnosti Pontisse a Barchon začaly tedy bombardovat povrch pevnosti Eben-Emael, ale nálet německých střemhlavých letounů brzy jejich palbu umlčel.

O malou chvíli později přilétly nad pevnost Eben-Emael další dopravní letouny a vysadily tam nové mužstvo. Němci, kteří vystoupili z prvních kluzáků a kterým velel poručík Witzing, stejně jako jejich posily, ocitli se brzy v tísni. Usazeni na kupolích pevnosti očekávali belgický protiútok, ale ten nebyl vůbec podniknut pro současný úspěch německých pozemních sil, jejichž útok byl zahájen v okamžiku, kdy první parašutisté zahájili seskok.

Německé čtyři ženijní roty a dvě pěší roty, vyzbrojené protitankovými kanony a jinými těžkými zbraněmi pěchoty, měly za úkol zachytit se před pevností na západním břehu řeky Meuse. Němci se nejprve pokusili dostat se přes řeku v gumových člunech, ale byli odraženi s těžkými ztrátami palbou jedné kasematy pevnosti, která ještě nebyla parašutisty vyřaděna.

Plukovník Mikosch, velitel německých útočících jednotek, dal tedy přisunout protitankové kanony 37 mm do palebného postavení přímo před ni a přímou palbou do jejích střílen umlčel její děla. Levého břehu kanálu bylo tak konečně dosaženo. Němci však překročili kanál a jejich čelní prvky vstoupily do pevnosti až druhý den, tj. 11. května 1940, mezi pátou a šestou hodinou ranní. Styk s parašutisty poručíka Witzinga navázal oddíl pozemních jednotek, vedený četařem Portseffenem, za kterým postoupilo 7 až 8 pěších rot.

Zpráva, že Němci vstoupili do pevnosti, se ihned rozšířila, odpor obránců ustal a major Jottrand vzdal pevnost 11. května ve 12.30 hodin. Operace tedy úspěšně skončila, kdyby Němci útočili podle klasických method, používaných v první světové válce, byl by si útok na tuto pevnost vyžádal zajisté mnohem více prostředků, mužstva i materiálu, a především by musel mít dlouhou a nákladnou dělostřeleckou přípravu před zahájením vlastní zteče.

Útok na pevnost Eben-Emael měl pro Němce jen jeden cíl: obsadit mosty ve Vroenhovenu a Veldwezeltu, poněvadž se jedině tudy mohly dostat na druhý břeh kanálu. Tam také stejně jako v Holandsku bylo pro útočníka nezbytné zmocnit se těchto mostů v neporušeném stavu. Belgické velitelství, které bylo odpovědné za jejich zničení, bylo v kasárnách v Lanaeken. Aby ochromili jeho činnost, vysadili Němci mužstvo z kluzáků, které přerušilo spojení mezi tímto SV a jednotkami bránícími mosty. Mostní stráže byly v prvních ranních hodinách překvapeny ve svých úkrytech a pobity. Tak se nepříteli, který překročil holandské hranice 10. května v 08.00 hodin ráno, podařilo také překročit belgické hranice s jejími opevněními a překážkami o několik hodin později.

Belgičané se marně snažili dobýt zpět těchto dvou přechodů. Belgická 7. divise pod velením generála Van Troyena kladla odpor ve svém úseku celých 36 hodin. Když se však nepřátelský nápor neustále zvyšoval a stále větší počet parašutistů znepokojoval týl belgických jednotek, neměly jiného východiska než uchýlit se do druhého obranného postavení, linie K-W od Antverp k Namuru.

Obléhání pevnosti Eben-Emael zůstane celkem nejpoučnější příhodou druhé světové války. Je to jen jedna episoda bleskového postupu německé armády přes Belgii a Holandsko, pro který nemáme v minulosti obdoby. Tato operace není jedinou, v které Němci na západní frontě roku 1940 použili leteckých výsadkových jednotek, ale nikdy tyto jednotky nedosáhly tak skvělého výsledku v prostoru tak silně opevněném, který měl s taktického i strategického hlediska takovou důležitost.

V prvním tažení ve Francii nebylo již potom víc leteckých výsadkových jednotek použito v podobném měřítku. Je možné, že Němci po bojích, které jsme popsali, neměli již dosti takových jednotek, které by mohli zasadit do boje. Nemýlíme-li se v odhadu, že německá branná moc měla roku 1939 k disposici tři letecké výsadkové pluky, je pravděpodobné, že tyto tři pluky byly spotřebovány roku 1940, a to dva v Holandsku a jeden v Belgii.

Nepřítel dovedl udržet až do konce tažení ve Francii 1940 stav nejistoty, který se mu podařilo vzbudit u spojeneckých armád. Parašutisté, vyzvědači a sabotážníci- skuteční nebo domnělí- rozšiřovali paniku. Tvrdí se dokonce, že v jistých krajích byli shozeni padákem dřevění panáci! Jedna věc je jistá: všichni byli posedlí myšlenkou na parašutisty. Každý je viděl seskakovat, každý neznámý byl podezříván, nezřídka se stalo, že spojenečtí důstojníci a mužstvo, kteří často nesli důležité zprávy, byli zatčeni francouzskými vojenskými orgány. Boj na západě se brzy změnil v úplnou porážku spojeneckých sil.

Probrali jsme v první části těchto tří kapitol tři důležité operace: útok na holandské hlavní město Haag, dobytí přechodů přes řeky Rýn a Meuse u jejich ústí a obléhání pevnosti Eben-Emael. Poslední dvě operace výborně dokázaly, že poměrně slabé parašutistické jednotky, je-li jich správně použito, mohou účinně podporovat dosažení důležitých a rychlých rozhodnutí. Tyto základy byly skutečným podkladem velikého úspěchu německé branné moci v bitvě o Holandsko roku 1940.

Roku 1944, tj. po čtyřech letech, když anglické armády postupovaly do Holandska pronásledujíce ustupující německou armádu, měly výsadkové jednotky velmi důležitou úlohu na týchž bojištích, ale tentokrát na straně spojenců.

Rychlý postup Angličanů podél pobřeží kanálu La Manche na Belgii a Holandsko po vítězství v Normandii byl stejně jako manévr německých armád v prvním tažení na západě (1940) částí dobře promyšleného a logického strategického plánu. Byl to tentýž terén, kde německé armády napadly v letech 1914 a 1940 Francii a pokusily se zničit francouzské armády obchvatem jejich levého křídla. Tyto armády měly totiž v invasním prostoru, který tvoří belgická rovina, možnost rozvinout se na západ mnohem rychleji než v průsmycích Schwarzwaldu, v údolí Mosely nebo v úzkém údolí Rýna.

Nesmíme se divit, že zase obráceně zeměpisné podmínky určily strategii spojeneckých armád, které postupovaly k dobytí Německa za západu. Rychlý postup generála Montgomeryho do Belgie se zakládal na velmi jednoduché strategické myšlence: obnovit dvě předešlá německá tažení v témž terénu, ale v opačném směru. Konečným cílem tohoto manévru bylo překročit Rýn, což by umožnilo obejít pravé křídlo celé nepřátelské obranné sestavy, rozložené podél německých hranic a Rýna (obr.4).

Obr. 4: Plán Market-Garden (1944)

Odvážný pokus o tento manévr byl proveden leteckými výsadkovými jednotkami. I když tento pokus nedosáhl žádaného strategického úspěchu, zasluhuje stejně naší pozornosti, poněvadž to byla až dosud největší operace leteckých výsadkových jednotek v historii. Množství zasazených prostředků bylo výsledkem soustředěného úsilí čtyř válečných let. Nešlo tu již o seskok malého počtu parašutistů, nýbrž o vysazení celé armády, složené ze tří leteckých výsadkových divisí: 1. anglické divise, 82. a 101. americké divise.⁴⁾

Celý plán Spojenců se zakládal na bleskovém přechodu řeky Meuse a vedlejších ramen Rýna Waal a Leek, z nichž první bylo samo o sobě velkou překážkou. Jedno nedělní odpoledne, 17. září 1944 za jasného dne, přistály anglická a americké výsadkové divise podél silnice Eindhoven-Nijmegen. Měly za úkol dobýt přechodů přes uvedené vodní toky, aby 2. anglická armáda, která již překročila belgické hranice a blížila se k Eindhovenu, mohla rychle dosáhnout severního břehu Rýna a překročit tak poslední překážku, která chránila srdce německé říše (obr.5).

Obr. 5: Plány nasazení výsadkářů v operaci Market-Garden 17. září 1944

V čele operace byla 1. anglická letecká výsadková divise, která byla vysazena u Arnhemu na pravém břehu toku Leek a měla tam zřídit silné předmostí. Měla se tam držet, zatím co ostatní spojenecké jednotky, rozseté podél silnice Eindhoven-Nijmegen-Arnhem měly vyčistit města a vesnice podél této osy od veškerého nepřátelského odporu. Tak měl být vytvořen široký průchod, kterým by se obrněné divise generála Montgomeryho vrhly přes jmenované vodní toky do veliké a ploché nížiny severoněmecké.

Nepřítel však měl po porážce v Normandii a těžkém ústupu Francií čas potřebný k seskupení poslední přehrady ze svých sil v Holandsku. Jeho jednotky překazily Montgomeryho plán. Místo širokého a bezpečného průchodu, zřízeného za Rýnem od Eindhovenu po Arnhem, byla vytvořena jen úzká a nejistá ulička od Eindhovenu po Nijmegen, která pak úplně zanikla, ponechávajíc leteckou výsadkovou divisi bojující kolem Arnhemu odříznutou od pozemní armády.

Kluzáky 101. divise přistály prvního dne, tj. 17. září, mezi Zon a Saint-Oedenrode. Toto vysazení narazilo ku podivu jen na velmi malý odpor. Palba OPL byla dosti silná, ale jakmile se jednotky dostaly na zem, bylo vše snadné. Byly tam sice nějaké kulometné přestřelky, ale žádná palba děl, žádné nástrahy min nebo trhavin, žádná minová pole s kůly k zabránění přistání kluzáků. Němci zřejmě v tomto prostoru útok leteckých výsadkových jednotek neočekávali.

Poslední třetina tohoto leteckého výsadkového sboru, americká 82. divise, se v téže době zachytila na jižním rameni Rýna, které Holanďané nazývají Waal. Most, postavený v tomto prostoru a dlouhý 580 m, je jedním z nejdelších mostů v Evropě. Pro spojence bylo životně důležité zabránit, aby nepřítel tento most nezničil. Obsazení Nijmegen trvalo vysazeným jednotkám skoro celý den, most však stále ještě nebyl v jejich moci.

Němci měli již dávno připravené nálože k jeho vyhození a chtěli je vznítit v okamžiku, kdy spojenecké tanky skutečně most napadnou. Spojenecké tanky tedy ostenativně prováděly na jižním břehu řeky klamné přibližování, aby odvrátily pozornost nepřítele, který je pozoroval s druhého břehu, a jeden výsadkový oddíl překročil řeku o něco dále, dobyl severního břehu útokem a napadl jednotky bránící most z týlu.

Divise u Arnhemu zatím byla v těžkých nesnázích. Doufala, že bude brzy vystřídána anglickými pozemními jednotkami, ale toto očekávání bylo marné. Jednotky, které se zmocnily přechodu přes rameno Leek, udržely je jistou dobu. Konečně od něho ustoupily, ale celá jedna jednotka zůstala na severním břehu řeky. Posily, munice, proviant, vše to posílané vzdušnou cestou, nepomohlo této jednotce odsouzené k záhubě. Němci soustředili na Arnhem hlavní nápor a dobyli mostu zpět.

Když si jednotky ze severního břehu musely probíjet cestu zpět na druhý břeh, byla jejich situace tak zoufalá, že mohly odsunout jen zdravé mužstvo, raněné mužstvo zůstalo na bojišti a k němu byly poslány přes řeku posily zdravotnického personálu, zatímco malý zadní voj kryl bojem jejich ústup.

To je stručná historie operací leteckých výsadkových jednotek na západní frontě až do konce roku 1944. Nesmíme vytýkat nezdar pokusu o přechod Rýna spojeneckým velitelům. Kdyby se byl tento podnik podařil, byly by jejich prapory dobyly nového velmi slavného vítězství, které by mělo vliv na vývoj všech dalších událostí a válka by se bezpochyby značně zkrátila.

Na definitivní násilný přechod Rýna bylo nutno čekat až do jara 1945. při této operaci musely být také zasazeny četné letecké výsadkové jednotky. Studium tohoto boje však není zajímavé, poněvadž spojenci tam neuplatnili žádné velké taktické novinky.

Poznámky pod čarou:

1) Německé armády byly v tažení ve Francii a v Holandsku od května do června 1940 v této sestavě:
1. V Holandsku a Belgii skupina armád "B", velitel polní maršál Fedor von Bock. Složení: a) 18. armáda, generálplukovník Georg von Kücher, b) 6. armáda, polní maršál Walter von Reichenau, c) 4. armáda, polní maršál Günter von Kluge. Skupina armád "B" byla podporována 2. leteckou flotilou, které velel polní maršál Albert Kesselring.
2. V útoku na Sedan: skupina armád "A", velitel polní maršál Gerd von Rundstedt. Složení: a) 9. armáda, generálplukovník Adolf Strauss, b) 2. armáda, generálplukovník Maximilian Freiherr von Weichs, c) 12. armáda, polní maršál Wilhelm List. Skupina armád "A" byla podporována 3. leteckou flotilou, které velel polní maršál Hugo Sperrle.
3. Před Maginotovou linií byla skupina armád "C", velitel polní maršál Wilhelm Ritter von Leeb. Složení: a) 13. armáda, generálplukovník Ernst Busch, b) 1. armáda, polní maršál Ervin von Witzleben, c) 7. armáda, generálplukovník Friedrich Dolmann.
Kromě těchto jednotek shromáždili Němci v prostoru Kolín-Koblenz velký počet náhradních divisí, které nebyly v tomto tažení vůbec zasazeny.

2) "holandskou pevností" rozumíme část Holandska, která je geograficky nejvhodnější k obraně, tj. prostor na západ od čáry Zuider Zee-Utrecht-Gorinchem, ohraničený z jihu ústím řek Meuse a Rýna.

3) Němečtí styční důstojníci letectva (německy Koluft Offiziere) měli za úkol slaďovat operace pozemních a leteckých jednotek.

4) O dva měsíce později, tj. v prosinci 1944, se americká 101. letecká výsadková divise znovu vyznamenala obranou Bastogne proti ofensivě, kterou vedl von Rundstedt v Ardennách.

Parašutisté I
Parašutisté III